Kalina bodnantská

Pátek v 14:12 | Jiří Patočka |  FLORA
Kalina bodnantská (Viburnum bodnatense) je málo známý druh kaliny kvetoucí v zimním a předjarním období. Bez úhony přečká i tu nejmrazivější zimu. Kalina bodnantská je opadavý vzpřímený keř dorůstající výšky kolem 2 metrů. Má vstřícné, kopinaté, vejčité nebo obvejčité 3 až 10 cm dlouhé listy, které jsou na okraji pilovité. Trubkovité květy, velké asi 2,5 cm, rostou v hustých, až 7 cm dlouhých latách. V poupěti jsou sytě růžové, po rozvinutí světlají a krásně voní. Keř kvete v zimním období od října do března. V létě ji zdobí plody, drobné červené kuličky, které jsou jedlé a dobré chuti. Než kalina shodí shodí listí, zazáří ještě nádhernými podzimními barvami (Dörken a Jagel, 2013).

Tento keř byl vypěstován jako okrasná dřevina křížením kaliny vonné (Viburnum farreri) a kaliny velkokvěté (Viburnum grandiflorum). Tento kříženec vznikl kolem roku 1934 v severním Walesu v zahradě Bodnant Garden a existuje v několika kultivarech. V České republice je uváděn v několika kultivarech ve sbírkách Dendrologické zahrady v Průhonicích, v botanické zahradě v Rakovníku nebo v Botanické zahradě a arboretu Mendelovy Univerzity v Brně.

Literatura

Dörken VM, Jagel A. Viburnum spp.-Winterblühende Schneebälle (Caprifoliaceae). Jahrbuch des Bochumer Botanischen Vereins, 2013; 4: 270-274.
 

INZERCE - našla se část fotoaparátu Canon

Pátek v 12:54
******** V lomu nad Srbskem, Český kras, se našel kroužek od fotoaparátu Canon. Je na něm následující údaj 6.1-30.5mm 1:1.8-2.8 canon zoom lens 5x is... K doptání zde v komentářích.

******** V naší krabici s nálezy je stále například kožená pochva k noži, který byl vyroben ve Španělsku.

Korálovec jedlový - 4. srpna 2011

Středa v 22:38 | Protože máme ten koronavir, jsme zavřeni ve svých domovech, tak jsem se rozhodl, a také proto, že vás sem na blog chodí v poslední době stále více, uveřejnit s texty staré snímky. Byly pořízeny prastarým digitálním aparátem... |  - - Poleno
Ještě před deseti lety jsem na korálovce jedlové (...další najdete v rubrikách vlevo) měl až neskutečné štěstí. Matička příroda mojí maličkost za dobré skutky vždy s láskou jí vlastní odměňovala. Šly roky a jedlových bylo stále méně a méně a když už jsem je našel, tak už nebyli co do velikosti, ale i krásy nic moc. Doba těch velkých a překrásných byla z roku na rok pryč.


Na snímku je zapomenuté Poleno, na kterém každoročně vyrostlo několik plodnic. Aby toho nebylo zas tak málo, tak v levé části byla v polenu obrovská díra a v ní si hověl vždy jeden až obrovský. Vždy ob rok pak jedna překrásná, obdivuhodná houba. O několik metrů dál bylo torzo jedle a u něho padlý kmen o průměru jednoho metru. Ten byl vždy plný až třiceti plodnic. Nikdy ale na něm nevyrostla krásná, velká, plodnice. Jak ten ležící kmen, tak i to Poleno se rozpadly a v terénu již pod listím nejsou vidět. Neexistují. A pohádky je konec...

Stále více jsem přesvědčen, že se nejen v lesích něco divného děje. Nejsou korálovce, nerostou ani hlívy ústřičné, ale ani jiné druhy hub. Hlív bývávalo na metráky, tuny, a dnes, když jeden za sezonu najde alespoň několik trsů do lůna kuchyně, tak je to velký zázrak, svátek.

Víte jaký je rozdíl mezi pečárkou a žampionem? A jak je to u hlívy ústřičné? A víte proč se liška jednou píše s i a po druhé s y?


A tady je plodnice na Polenu ze září roku 2010.
 


Znáte amalaki?

31. března 2020 v 21:56 | Jiří Patočka |  FLORA
Amalaki je ovoce opadavého stromu Phyllanthus emblica z čeledi smuteňovitých (Phyllanthaceae), jehož pravlastí je jihovýchodní Asie (Nepál, Indie, Srí Lanka, Malajsie, jižní Čína). Ve své vlasti strom dorůstá výšky až 25 metrů, ale dnes se hojně pěstuje také sadech v Indii, ve Střední Americe (Kuba, Honduras, Kostarika), na Réunionu a Mauritiu, nebo v Japonsku. Stromy v sadech jsou kvůli sklizni udržovány na výšce kolem 5 metrů. Rostliny mají jednoduché světle zelené listy vyrůstající na krátkých opadavých větévkách a bělavé až žlutozelené jednopohlavné květy v úžlabí listů. Plodem je kulovitá peckovice o průměru 2-4 cm, která má ve zralém stavu žlutou barvu a obsahuje obvykle 6 trojhranných semen. Plody barvou i velikostí připomínají angrešt a jsou proto také známy jako "indický angrešt". V Indii patří mezi posvátné rostliny a název v sanskrtu jeho název znamená nebeské ovoce.

Amalaki se široce používá nejen jako potravina, ale i jako tradiční léčivo. K léčbě cukrovky, zažívacích potíží, jaterních a kardiovaskulárních onemocnění, bolesti, krvácení, dny, horečky, kašle, astmatu, infekcí, poruch paměti, únavy, závratí, nádorových onemocnění, jako protijed při hadím uštknutí a k doplnění energie. Není divu, že je amalaki považováno za zázračnou rostlinu.

Plody amalaki obsahují velké množství bioaktivních látek (Muthuraman et al., 2011´). Z hlediska příznivého účinku na lidské zdraví jsou zásadní především látky se silně antioxidačním účinkem: hydrolyzovatelné třísloviny emblikaniny A a B, puniglukonin, kyselina chebulagová a ellagová, flavonoidy a vitamin C (Shukla et al., 2009). Vitamin C je v amalaki přítomen v množství 600 mg/100 g, tedy 12krát větším než v citronech (Scartezzini et al., 2006). Amalaki dále obsahuje obsahuje terpenoidy, lignany, alkaloidy, vitaminy A, B1, B2, B3, minerály, aminokyseliny a další látky. Semena obsahují 16 % oleje s vysokým obsahem kyseliny linoleové a olejové (Jain et al, 2016). Velké množství bioaktivních látek obsahují i listy, květy, kůra a kořeny, které se rovněž používají v tradiční medicíně.

Nejznámějším a nejvíce ceněným léčivým přípravkem je Triphala, složená ze tří léčivývh plodů: Phyllanthus emblica L., Terminalia chebula Retz. a Terminalia belerica Retz. Je to důležitý bylinný přípravek v tradičním indickém medicíny Ayurvedy. Triphala je bylinná formulace bohatá na antioxidanty a má různé prospěšné vlastnosti. Je to široce předepisovaný ajurvédský lék a používá se jako čisticí prostředek tlustého střeva, jako diuretikum a projímadlo. KLinické studie posledních desetiletí ukázaly, že Triphala je užitečná při prevenci rakoviny a že má také antineoplastické, radioprotektivní a chemoprotektivní účinky (Baliga, 2010; Peterson et al., 2017; Prasad a Srivastava, 2020).

Literatura

Baliga MS. Triphala, Ayurvedic formulation for treating and preventing cancer: a review. J Alt Compl Med. 2010; 16(12): 1301-1308.

Jain PK, Das DEBAJYOTI, Pandey NALINI, Jain, PRACHI. Traditional Indian herb Emblica officinalis and its medicinal importance. Innov J Ayurvedic Sci. 2016; 4(4): 1-15.

Muthuraman A, Sood S, Singla SK. The antiinflammatory potential of phenolic compounds from Emblica officinalis L. in rat. Inflammopharmacology, 2011; 19(6): 327-334.

Peterson CT, Denniston K, Chopra D. Therapeutic uses of triphala in ayurvedic medicine. J Alt Compl Med. 2017; 23(8): 607-614.

Prasad S a Srivastava SK. Oxidative Stress and Cancer: Chemopreventive and Therapeutic Role of Triphala. Antioxidants, 2020; 9(1): 72.

Scartezzini P, Antognoni F, Raggi MA, Poli F, Sabbioni C. Vitamin C content and antioxidant activity of the fruit and of the Ayurvedic preparation of Emblica officinalis Gaertn. J Ethnopharmacol. 2006; 104(1-2): 113-118.

Shukla V, Vashistha M, Singh SN. Evaluation of antioxidant profile and activity of amalaki (Emblica officinalis), spirulina and wheat grass. Indian J Clin Biochem. 2009; 24(1): 70-75.


Poslední smutný mohykán - otevřený - od západu na východ, je jižně od Prahy. Pak už je to jen území velkokvětého. Největší populace u nás je ve vojenském újezdu Hradiště

30. března 2020 v 15:38 | Nedávno jsme zde na blogu tvrdě sepsuli AOPK v souvislosti s kandíkem psím zubem. A už tady máme další nehezký příklad. A to ještě dlouho nebude konec. Příště se podíváme na barbarství kolem kosatce bezlistého českého, pravého... |  - - otevřený
"Koronavirus dramaticky mění život v naší zemi.
Naše představa o normalitě, o veřejném životě, sociálním spolužití
- to všechno je podrobeno zkoušce jako nikdy dříve."
Angela Merkelová
německá kancléřka

Lokalitu koniklece otevřeného, jižně od Prahy, co by jsi z Karlova mostu kamenem dohodil, pozorujeme každoročně po dlouhé roky. Jak zde na blogu napsáno ta hrůza, nezájem ze strany AOPK, se nemění. Místo aby tam tato vzácná rostlina měla možnost se rozšiřovat, tak tam stále jenom živoří. Proč pane RNDr. řediteli Fr. Pelci?

Nedaleko Prahy, v její jižní části, na náhorní plošině, kde maličký protáhlý kopeček v jehož středu ještě menší palouček. A všude kolem neprůchodné trní. Vynikající místo na naplnění košíčku jarní májovkou. A tady od nepaměti, nevíte, kdy ta rozkošná květinka tady byla objevena poprvé?, roste v několika málo trsech koniklec otevřený. Nebojím se i napsat, že je to zde velký zázrak Matičky přírody. Vždyť žádný podobný na stovky kilometrů jinde neroste. Ten nejbližší je ve vojenském újezdu Doupov. I tam jich je rok za rokem stále méně.


Už je to hodně dávno co jsme z tamějšío obecního úřadu dostali dopis: Lokalita je pravidelně monitorována Agenturou ochrany přírody a krajiny České republiky. Bohužel situace je taková, že jeden majitel pozemku při předběžném jednání nesouhlasil s oplocením a druhý majitel je dlouhodobě nezvěstný, takže lokalitu momentálně nelze oplotit. Klece pokrývají jen velmi vzácné koniklece otevřené, koniklec luční český klece nemá, neboť není tolik ohrožený a klece by pak pokrývaly celou stepní loučku. Kdyby nebylo zvěře, tak by celá enkláva už byla zarostlá, na druhé straně přílišná koncentrace zvěře také škodí. Budeme se snažit uvést lokalitu do optimálního stavu, ale je to běh na dlouhou trať. Dana Turoňová

A přitom by stačilo tak málo. Těch několik málo metrů čtverečních oplotit, tak jak je tomu v Brně na Kamenném kopci, a o minipaseku se náležitě starat. Ó jak jednoduché. Proč to pan ředitel AOPK ještě nepochopil?

A jaká je tam situace v těchto dnech? Co do počtu rostlin bída, velká bída. Že by jich tam bylo, tak jako kandíků psích zubů, také stále méně? Navíc, když v těchto dnech vyrazili k nebesům, tak přišly mrazy a podle toho otevření vypadají. Pojedeme se tam podívat a dáme zde vědět, jak si ta skupinka těchto překrásných, a u Prahy vzácných rostlin, stojí. A vy můžete vyrazit s námi. Představte si, že v těchto místech je společnost, která se o přírodu perfektně stará. Má veškerou techniku, a tak by nebylo marné kdyby jí AOPK požádala o spolupráci. A problém by nebyl již nikdy problémem. To by se ale muselo od AOPK chtít!!!


Psivka Ravenelova (Mutinus ravenelii) - největší smraďoch mezi houbami

29. března 2020 v 18:49 |  HOUBY
Má-li člověk pochopit přírodu,
nesmí se bát myslet nekonvenčně.
Arthur Conan Doyle

Těžko říci, zda měl americký botanik a mykolog Henry William Ravenel (1814-1887) radost, když M. J. Berkeley a M. A. Curtis pojmenovali v roce 1886 nový druh houby nalezené v Severní Karolíně k jeho poctě. Břichatka (gasteromycet) Mutinus ravenelii (Berk. et M. A. Curtis) E. Fisch. příbuzná našim hadovkám totiž nepředstavitelně páchne.

Foto: Véna

Popis u nás vzácné houby uvedu jen stručně. Podobně jako hadovka smrdutá tvoří zprvu měkké kožovité útvary podobné vajíčku, které brzy puká a z praskliny vyrůstá válcovitý, dutý, porézní, růžově zbarvený nosič zakončený malinově zbarveným tupě špičatým hrotem. Dosahuje výšky do 10 cm, ovšem jen několik hodin. Pak se nosič začne sesychat a sklánět k substrátu. Posléze plodnice zcela zanikne. Puch, který se v okolí několika metrů šíří počínaje prasknutím "vajíčka" je přirovnávám k pokročilé hnilobě masa doplněnou "příchutí" sirovodíku. Kdy a jak se tenhle smraďoch dostal ze Severní Ameriky do Evropy?

Předpokládá se, že byl zavlečen s kořenovým balem dovezených okrasných rostlin. První evropský nález uváděný v literatuře byl učiněn 31. 5. 1942 na zaplevelené zahradě v Berlíně-Lichterfelde, druhý na témže místě 5. září téhož roku. Na našem území byla psivka Ravenalova zaznamenána v roce 1964 v zámecké zahradě v Hradci nad Moravicí na Opavsku a následně v Ostravě v blízkosti uhelného dolu"Jan Šverma". Psivka vyrůstala v kyprém humusu v doprovodu nitrofilních rostlina (lopuch menší, kopřiva dvoudomá, vlaštovičník větší, mochna husí aj.). Další výskyt byl zaznamenán až v roce 1984 v zahradní skalce v Českých Budějovicích.

Téhož roku se objevila exotická houba na výsypce dolu v Teplicích. V časopise Česká Mykologie č. 21 popisují okolnosti ostravského nálezu J. Kuthan a J. Veselský a mimo jiné se zmiňují o zápachu "Není to koncentrovaný nasládlý zápach, typický pro hadovku, ale vysloveně hnilobný mršinný zápach, který se zasýcháním plodnice ještě více stupňuje, takže i dokladové exsikáty zamořují ovzduší místnosti a je třeba je uchovávat v dobře uzavřených plechových krabičkách." V dalším autoři popisují životnost dospělých plodnic. "Žádný z našich nálezů nepřežil 8 -12 hodin a za 24 hodiny nezůstává po dospělé plodnici na lokalitě ani stopy. Ve fruktifikačním období, které na námi denně sledované ostravské lokalitě trvalo od 1. V. 1966 do 5. IX . 1966, se nám podařilo uchovat pro herbářové sbírky jenom 7 neporušených dokladů dospělých plodnic, a to ještě jenom díky tomu, že šlo o lokalitu v areálu uzavřeného závodu, tedy běžně nepřístupnou pro veřejnost. Jde tedy o vysoce efemerní druh, což patrně je hlavní příčinou jeho vzácnosti."

Oba autoři, stejně jako jiní, kteří se ekologií Mutunis ravenelii zabývali, vyvozují, že roste vzácně na kyprých humózních půdách, zpravidla antropogenně ovlivněných - v zahradách a parcích, méně často také ve vlhkých listnatých a smíšených lesích. Ve středoevropských podmínkách včetně našeho území jde o druh vysloveně ruderální, vyrůstající mezi nitrofilním plevelem na půdách neutrálních až nepatrně kyselých, často pod akáty. Psivka Ravenelova je známa také z Velké Británie, zemí Skandinávie, Nizozemska, Polska, Ukrajiny a Slovenska. V České republice byla zjištěna např. u Liberce (Hodkovice n. Mohelkou), u Dluhoště na Českokrumlovsku, v okolí Českých Budějovic, u Veselí n. Lužnicí, na Luhačovicku a dalších místech. Výčet lokalit není úplný, nicméně je třeba zdůraznit, že psivka Ravenelova je stále vzácnou, ba exotickou součástí naší mykoflóry.

Literatura

Kluzák Z.: Psivka Ravenelova - Mutinus ravenelii (Berk. et Curtis) E. Fischer - v Čechách. Sborník Jihočeského Muzea v Českých Budějovicích, Přírodní Vědy 25: 62, 1985.

Kuthan J. et Veselský J.: Psivka Ravenelova - Mutinus ravenelii (Berk. et Curt.) E. Fischer v Československu. - Česká Mykologie, Praha, 21: 112-116.

Pilát A.: Flora ČSR. sv. 1, Gasteromycetes, Praha 1958.


Kandík psí zub aneb proč ho botanici nemají rádi? Proč se snaží i ředitel AOPK ho neustále likvidovat? Mnoho otázek a odpovědi nepřicházejí. Budou ho tam opět někdy miliony?

27. března 2020 v 19:09 | V minulých letech jsme zde na blogu kolem kandíku napsali každoročně nemálo článků. Letos budeme naše sledování od jeho zrodu až po smrt vkládat stále pod tento jediný text... |  Kandík psí zub

I jménem Vás všech děkujeme slečně Miladě Veselské,
která poslala ke kandíku psímu zubu důležitý historický dokument.
Jedná se o článek, který byl uveřejněn v Naší přírodě,
pravděpodobně v roce 1938. Text je uveden v dolní
části tohoto článku. Slečno Vesecká, mnohokrát děkujeme...

Vnímám tuto zimu jako vzkaz - přírody, Pánaboha,
planetárního systému, dosaďme si, co je nám libo -, že
klimatická změna nabírá na rychlosti a intenzitě.
Bohužel se změnou klimatu
zároveň ztrácíme systémy, které ji mohou tlumit a odolávat.

David Pithart, ekolog

Včera jsme na lokalitu nad Zlatou řekou vyrazili s velkým očekáváním co uvidíme. Bude už, nebo ještě nebude? Ještě můžete v klidu si hovět v lůně domova. Sice už je tam několik desítek rostlin, ale nehezky je poznamenalo mrazivé počasí. Jakmile se ale oteplí, tak tam opět se začne konat zázrak...

Kolem kandíku psího zubu již toho bylo hodně namluveno, napsáno, i natočeno. Desítky článků jsou i zde na burle.blog.cz. a to včetně filmů, které jsme natočili pro televize. Všechny odborné úvahy, botanické práce, jsou stále ve velkém střetu. Nejvíce se píše na téma - je kandík původní, nebo naopak nepůvodní. Podle mého názoru je to zcela od věci, úplně jedno. Vždyť ta lokalita na Medníku s výskytem této zajímavé rostliny je pouze jediná v České republice. Pro mnohé odborníky je asi i to důvodem poslat tuto překrásnou rostlinu do zapomnění. Ale proč? Má to snad nějaký jiný tajuplný důvod? Prase, nebo AOPK, aby se v tom vyznalo!!!

Ředitel AOPK RNDr. František Pelc stále tvrdí, že na Medníku je vše v pořádku. Rostliny neubývají je jich tam podle něho stále stejně. Ale my co umíme, víme, že jich tam ještě nedávno bylo na miliony. A dnes doslova několik desítek, sto, kvetoucích rostlin. A v čem je zádrhel? Vše podrobně se dočtete zde na blogu.

Ještě jednu zajímavost. Existuje vyhláška, ve které je psáno, že na Medníku, tam kde kvetly statisíce rostlin, se má zlikvidovat nepůvodní smrkový les. Do dnešního dne to AOPK neudělalo. Podle pana Pelce prý nejsou peníze. Kdyby se ten les vykácel, tak by kandík měl možnost se rozšiřovat. I to je důkaz, jak je to panu řediteli šuma fuk, jak se říka od pr.... !

Problémem jsou ty tisíce lidí, každoročních obdivovatelů tamějšího zázraku, kteří stále dupou a dupou na jednotlivé rostliny. Návštěvníci si nesprávně myslí, že když nešlapou na kvetoucí kandíky, že je vše v pořádku. Ale ono není!!! Psímu zubu to trvá tři až čtyři roky než vykvete. Malé semenáčky v listí nejsou vůbec vidět. A právě jejich sešlapování s velkou pravděpodobností brání tomu aby těch kandíků psích zubů tam opět bylo téměř pro začátek milion. Jestli AOPK, botanici, tomu vandalismu nezabrání, tak se může klidně i stát, že za pár let, desetiletí, tam bude jen několik rostlin a pak už jenom amen. To opravdu pane řediteli Pelci chcete? Proč to děláte? Nebo si stále myslíte, že my milovníci přírody, kandíků zejména, nemáme pravdu? Tak nám to prosím otevřeně řekněte, napište a nebuďte stále ukryt za bukem. Už se moc na vaše odpovědi těšíme. Václav Burle. Ten, který podle Vás - viz pořad v televizi - ví o kandících nejvíce na celém světě. V té televizi jste také veřejně , vážený pane řediteli, řekl, že se sejdeme a vše si vyříkáme....

P.S. I v minulém roce jsem pana ředitele několikrát osobně navštívil. Na e-maily neodpovídal, telefony nezvedal. Když nebyl na úřadě přítomen, tak přišla sekretářka a řekla že setkání zařídí, dá vědět. Do dnešního dne se sekretářky, natož pan ředitel, neozvali. I tak pracuje státní organizace.


(...pokračování až do skonání kandíků psích zubů.)

R. MAXIMOVIČ
KANDÍK A JEHO NALEZIŠTĚ V ČECHÁCH

Seznámíme se dnes se živým památníkem přírody, jak byla všeobecně rozšířena po severní polokouli před 20, snad i 50 miliony lety -v době třetihorní (terciérní). Na nějakém tom milionu let při stáří naší Země, v jejím geologickém životě, nezáleží. Byl tehdy již novověk historického vývoje Země, jejího rostlinstva a živočišstva. U nás bylo teplo tak jako nyní v krajích přirovníkových a rostly tu palmy, skořicovníky, vavřín, bambus, sekvoje a cedry, tytéž, které tvoří dnes háje krajů východoasijských, čínských a indických, ostrovů Kanárských, Madeiry aj. Spolu s nimi objevovali se praotcové nynějšího tvorstva, na př. praopice, prasloni, obrovské hyeny a mohutné šelmy kočkovité.

V té době žila i nevelká, avšak velmi úhledná květina kandík psí zub, zvaná latinsky Ergthronium dens canis Linnél). Znamená to: erythrós (řecky) = červený, podle listů a lodyhy, která je naběhlá do červena antokyanem (t. j. látkou,)

1) Stručný popis viz Naší přírodou, roč. II., str. 136 až 137., která zbarvuje k podzimu i listy), dens canis (latinsky) = psí zub, podle cibule zubu podobné.

Však uplynuly věky a teplé, tropické podnebí se ponenáhlu měnilo. Postupné ochlazování vypudilo ze severní polokoule teplomilné druhy. Buď vymřely nebo se stěhovaly k jihu, za sluncem! Učinila tak i naše útlá květina, kandík. Neodolala náporu ledové doby a proto vymírala tak, jak postupoval ledovec, a zbyla jen v krajích s podnebím příznivějším, t.j. v jižní Evropě, na Balkáně, Kavkazu, Urálu; Altaji, v Japonsku a v Severní Americe. Nalézáme proto dnes kandík jen na jižních sklonech hor Španělska a Alp ve Švýcarsku, v jihovýchodním Maďarsku, v Rumunsku (býv. Sedmihradsku), na Kavkaze, Altaji a v Japonsku a v šesti druzích, fialově i žlutě kvetoucích, v Severní Americe. Všude ne v polohách nízkých, ale i ve výši 1700 m nad mořem. V Evropě chybí na sever od Alp s jedinou výjimkou: v Česko-Slovensku! Kandík opustil chladnoucí kraje severské i nehostiné pláně Německa, neudržel se ani v jeho chráněných údolích - avšak zůstal ukryt na nevysokém, místy skalnatém a hlinitokamenitém vrchu Medníku (na levém břehu Sázavy) u Pikovic (okres Jílové), a to směrem ke Stěchovicům.

2), a dále na východě naší republiky v alpinském pásmu vysokohorské podoblasti Karpatské Ukrajiny, tedy na místech více než půl tisíce kilometrů od sebe vzdálených a zcela od ostatních evropských lokalit isolovaných a daleko i na sever posunu-tých. V tom právě spočívá památnost kandíku, zvláště jeho lokality v Posázaví.

Pamětník doby třetihorní, tedy třetihorní relikt, přečkal tu veškeru nepřízeň ledové doby a dosáhl tu zároveň nejsevernějši hranice svého zeměpisného rozšíření. Jest proto vzácnou přírodní památkou a zasluhuje všemožné ochrany! Vzpomínám známých slov slavného švédského cestovatele Erika Nordenskilda: "Platí-li se nyní miliony za výtvor, jejž starý mistr zrobil na plátně neb v mramoru, co bychom měli dáli za skutečný obraz naší vlasti, jak kdysi bývala . . .1" Chápete z toho, milí čtenáři, jakou cenu má pro nás laiky - milovníky přírody i pro vědu celého světa kandík na Sázavě?

To byl také důvod, proč nejen vědeckými kruhy, ale i širší veřejností bylo již před válkou usilováno, aby kandík byl chráněn před hubením u své posázavské domovině a aby nebyl dovolován jeho prodej na pražských trzích. Byl totiž kandík jednou z nejpopulárněj šleh rostlin pražských trhů a byl donášen do Prahy v takovém množství, že byla velmi vážná obava, aby nebyl vůbec vyhuben.

Mimo tohoto nepřítele měl však kandík ještě nepřítele druhého: rozšiřování smrkových kultur v místech, kde kandík nalezl útulek a přirozené ochrany před nepřízní povětrnostních

2) Uvádějí se však ještě v posledním vydání Hegi: Illustrierte Flora von Mittel-Europa z r. 1909, II. díl, str. 245, další naleziště kandíku, t. j. u Lokte mezi Bečovem a Gabhornem (Weitenweber, Gliickselig), však pravděpodobně chybně, zrovna tak jako u Třeboně (Pfund), nebot tyto údaje nebyly dalšími nálezy v těchto místech vůbec potvrzeny ; buď jde o omyl, nebo o náhodný výskyt zdivočelých jedinců, zaběhlých z kultury zahradní. Proto se také neudržely trvale.

Květy kandíku se rozevírají jen za slunných dnů; v podmračnu nebo za studené-ho počasí jsou zavřeny. (Foto R. Maximovič.)

vlivů doby ledové. Na místo listnatého lesa vysazován smrk, místy borovice a jedle, které, spojivše se svými korunami, zabránily vnikání světla i tepla do porostu, teplé, výslunné polohy Med-Mim přeměnily v temné a chladné lokality, na nichž se útlý kandík udržeti nemohl.

Považoval jsem tudíž za svoji první povinnost, když počátkem roku 1922 jsem byl povolán do ministerstva školství a národní osvěty, abych se staral o ochranu naší přírody, o ochranu přírodních .památek, abych zamezil dovážení kandíku na pražské trhy a abych zabezpečil rostlině takové životní podmínky a prostředí, v nichž by se mohla rozvíjeti a rozšiřovati i v daleké budoucnosti. Dohodou ministerstva školství a národní osvěty s Královskou kanonií Praemonstrátů na Strahově (jako majitelkou velkostatku Hradištko - Štěchovice) bylo po delším jednání konečně r. 1930 stanoveno (a za součinnosti Státního pozemkového úřadu podle § 20 přídělového zákona z r. 1920 knihovně poznamenáno), že území Malého Medníku, Mezi Medníky, Velkého Medníku a v Jezevčinách ve výměře asi 19 hektarů bude nadále částečnou reservací, v níž bude zachováno dnešní složení lesních porostů, t. j. habru, buku, dubu, lípy, břízy, lísky (jako pařeziny) bez přisazování dřevin jehličnatých. Hospodaření provádí se tak, aby byl podporován rozvoj kandíku, t. j. seřezáváním listnatých, keřovitých dřevin, aniž bylo dobýváno pařezí.

Přístup do reservace je dovolen jen po předchozím oznámení lesní správě velkostatku hradištského v Hradištku, p. Štěchovice, nebo aspoň za doprovodu dozorčích orgánů. Lokalita jest v době květu pod dozorem lesního i najatého pers6riálu.

Učinil-li velkostatek ponecháním území, kde kandík roste - v dnešní listnaté kultuře, určité oběti v zájmu veřejném, jest povinnosti návštěvníků, aby vzácnou rostlinu chránili, tak jako pečují o ochranu a zachování památek, jež mají na své rodiče a jiné předky!

Zbývá nám uvažovati ještě o tom, jaký máme důkaz, že kandík nebyl na Medník zavlečen, že je tu původní na místě, kde žil v době třetihorní, neb kam se uchýlil před mrazivým obdobím doby čtvrtohorní. Sám slavný náš botanik Filip Maxmilian Opiz pochybuje v svém "Seznamu rostlin květeny české" (Praha 1852), zda "kendík tupokvětý (Erythroniurn oblusiflorum Opiz) je u nás vůbec samorostlý".

Kavina provádí tento důkaz, že kandík patří k nejstarší květeně naší vlasti a že na Medníku jde o zajímavý terciérní relikt:
Nasvědčuje tomu nejen to, že se kandík od jižního úpatí Alp až k našemu nalezišti nikde jinde nevyskytuje, takže těžko by si bylo představiti, odkud by se byl najednou objevil v údolí Sázavy, nýbrž i to, že kandík na cestě světem jest doprovázen parasitickou houbou Uromyces Erythronii (DC) Pass., která jej neopouští ani v Japonsku. Také v Severní Americe byla nalezena na velmi příbuzných jeho druzích rez (Uromyces he-terodermus Sydow), od prvé skoro ničím se nelišící. V umělých kulturách jest rez velmi vzácnou a také se nevyskytuje na stanovištích, kde kandík zdivočel ze zahrad; máme zde zároveň velmi památný případ parasitismu, který sahá až do starých dob geologických. Rez, všeobecně rozšířená na kandíku v třetihorní době -jak svědčí otisky z té doby - zachovala se společně s hostitelem na místech, kde tento nalezl útulku. Na naší lokalitě jest tato rez velmi hojná; v dubnu tvoří na rubu listů, jež přitom silně deformuje, oranžové protáhlé skvrny, na nichž najdeme lupou malé mističky (prášilky, aecidia), z kterých se sypou drobné, jednobuněčné, oranžové výtrusy. V půli května odpadávají prášilky, skvrny oranžové se celé odlupují a jen bílá, průsvitná místa na listu svědčí o bývalé jejich pří-tomnosti; ale zatím počnou se objevovati na svrchní straně listu, na bledých skvrnách, kupky čokoládově hnědých, při dotyku prášících zimních výtrusů (teleutospor), jimiž rez přezimuje. Rez na českých rostlinách byla známa již proslulému českému mykologu Cordovi, jenž ji právě před sto lety v svém díle Icones fungorum pěkně vyobrazil (předtím však, již r. 1805, byla popsána botanikem De Candollem z jižní Francie jako Aecidium Erythronii).

A když už jsme v těch jubilejích, nezapomeňme, že je tomu letos právě 111 let, kdy kandík byl na panství strahovského kláštera v Hradištku u Stěchovic objeven provisorem tohoto kláštera páterem Emerichem Petříkem.

Rozvitý kandík psí zub (Erythronium dens canis L.) na Medníku v údolí řeky Sázavy. (Foto R. Maximovič.)

Mnoho nepřízně i nebezpečí vzešlo od té doby památné lokalitě. Stavbou chat a weekendových domků přiblížila se k ní bezprostředně blízko lidská "civilisace". Také rozvoj turismu vykonává tu často velmi neblahý vliv na rozvoj kandíku, který má na Medniku "právo usedlosti vysokého stáří geologického".

Jest proto věcí cti všech, kdož vydají se na jarní pouť do romantického údolí sázavského, aby se poklonili královně našich jarních rostlin, kandíku, nechť přísným učiní si heslo: obdivovat, poklonit se, krásou květu potěšit své oko, nádherou jarní napinit svou duši, ale ani jediného kandiku neutrhnout a nezničil!

...


Kopřivy z temné jeskyně

26. března 2020 v 22:00 | Jiří Patočka |  FLORA
V roce 2011 objevil tým vědeckých pracovníků z Číny a Velké Británie v krasové oblasti jihozápadní Číny v provinciích Guangxi a Yunnan sedm nových druhů kopřiv (Urticaceae) (Wei et al., 2011). Později byly v jiných jeskyních této oblasti objeveny ještě další dosud neznámé druhy kopřiv (Fu et al., 2017, 2019). Všechny rostly v izolovaných skupinách na zcela neobvyklých místech. Rostly i v těch nejtemnějších koutech jeskyní a tmavých horských soutěskách, tedy na místech, kde není téměř žádné sluneční světlo. Je proto naprostou záhadou, jak zde mohou tyto rostliny přežívat, když v těchto místech proniká do jeskyně pouhých 0,02 % slunečního záření. Přesto se nezdá, že by rostliny strádaly. Mají stejně sytě zelené listy, podobně jako ostatní rostliny okolního subtropického pralesa.

Kopřiva Elatostema retrorstrigulosum rostoucí v krápnikové jeskyni v krasové oblasti jihozápadní Číny v provincii Guangxi. Převzato z práce Wei et al., 2011. Nahlédnout do této publikace a podívat se i na jiné fotografie těchto pozoruhodných míst můžete na linku

Nezodpovězenou otázkou zůstává, jak mohou kopřivy při tak mizivém množství světla vůbec růst. Vědci spekulují o zvláštním způsobu fotosyntézy, která musí probíhat mnohem rychleji než u ostatních rostlin, ale zatím to jsou jen dohady. Nejasný je také původ těchto kopřiv. Mohlo by se jednat o reliktní populace z poslední doby ledové před 30 000 roky, které byly nuceny postupovat stále hlouběji do chladnějších částí jeskyně, jak se zvyšovala okolní teplota. To by znamenalo, že kopřivy jsou v jeskyních zakonzervovány v podobě, v jaké byly před 30 tisící lety. Kopřivy by se ale mohly také samostatně vyvinout uvnitř jeskyní. Problémem však je, že tyto jeskyně jsou staré pouze asi 1 milion let, což je podle současných znalostí pro vývoj nového druhu příliš krátká doba.

Nově objevené kopřivy, na které můžeme pohlížet jako na studený závan z minulosti, představují jedinečnou skupinu izolovaných a málo početných společenstev s unikátní ekologií. Jeden druh kopřivy, Elatostema retrorstrigulosum, je omezen na pouhých 10 dospělých rostlin, které rostou v jeskyni, skryté mezi stalagmity (fotografie). Pozoruhodné je na nich také to, že sotva byly objeveny, již patří mezi "kriticky ohrožené" druhy (Wei et al., 2011). Jistě si dovedete představit, co by s kopřivami udělal zvýšený zájem turistů.

Literatura

Fu LF, Su LY, Mallik A, Wen F, Wei YG. Cytology and sexuality of 11 species of Elatostema (Urticaceae) in limestone karsts suggests that apomixis is a recurring phenomenon. Nordic J Botany, 2017; 35(2): 251-256.

Fu LF, Xin ZB, Monro AK, Wen F, Li S, Wei YG. (2019). Supplementary descriptions of inflorescence and achene of two species of Elatostema (Urticaceae) from China. Taiwania, 2019; 64(2): 198-201.

Wei YG, Monro AK, Wang WT. Additions to the Flora of China: seven new species of Elatostema (Urticaceae) from the karst landscapes of Guangxi and Yunnan. Phytotaxa, 2011; 29(1): 1-27.


Šindelovník severský v pdf

24. března 2020 v 23:04 | Vandrovníci, fototuláci, ze známého důvodu museli nyní přerušit veškerou společnou činnost. I koronavir se jednou odebere do říše pekelné a my opět obnovíme výlety, zájezdy. Otázkou je, zda letos budou ty Dolomity.... |  - - šindelovník severský

Plodnice měla něco málo přes metr. Na kmenu níže bylo ještě povícero krasavců, ale již v menším provedení. V letošním roce, na konci léta, začátkem podzimu je pojedeme zkontrolovat. A i vy budete při tom. Nedaleko v letitém polomu jich bylo ještě několik desítek. Ale již pouze jen několik v provedení, které má objektiv fotoaparátu v oblibě.

Ještě nedávno jsme na šindelovníky severské měli obrovské štěstí. Bohužel se rozhodli nás opustit. V České republice jsme jich každoročně obdivovali, tak do deseti kusů. Zajímavé je, že plodnice se na stromech ztratily a už se neobnovují. Znamená to snad, že strom nad nimi zvítězil. Severský je nebezpečná a velice agresivní houba, která dokáže dřevinu zlikvidovat. To se nám ale nepotvrdilo. Je tady ale možnost, že plodnice nejsou, ale mycelium ve stromě dělá to co má. Zlikvidovat strom. Jestli někdo víte jak to je, tak nám prosím dole pod tímto článkem dejte vědět. Děkujeme.

Ještě nedávno jsme měli dvě plodnice. Tu na Vysočině nám pokácením stromu lesníci zlikvidovali. Tak se stalo, že víme jak skončila, ale bohužel se nám nepodařilo zjistit, kdy se na stromě objevila poprvé. Ale ještě není všem dnům konec. Třeba se to ještě změní.

V současné době máme dva překrásné exempláře, které rostou na jednom prastarém buku, na západ od Prahy. Zde na blogu je o nich několik článků a dokonce vystupovaly, jako vynikající herci, na jedné televízní stanici. V nejbližších dnech se půjdeme na ně podívat. Už by se ti krasavci inteligentní měli začít drát na světlo boží. Deset kilometrů tam a deset kilometrů z hory do civilizace k autům zpátky. A vy můžete být opět při tom. Budeme je obšťastňovat častěji, a tak kolem nich neustále bádat.

Překrásné plodnice, a je jich nemálo, máme na moravskoslovenské hranici. Letos už bude opět ten správný čas je navštívit a zjistit, jak si ta lokalita stojí. Cítim v kostech, že opět budeme hodně, ale hodně spokojeni. A ta několikadenní expedice nebude jen o nich. Vždyť tamnější hory to je naše velká láska....


A to je ten z Vysočiny... Pozorovali jsme ho tam dlouhé roky. Zajímavé je, že nikdy nebyla plodnice stejná. Nikdy není šindelovník severský stejný. V každém roce je jiný. Má různé velikosti, tvary. Někdy je tak divný, že se vůbec nedá poznat, že je to on. Několikrát se i u tohoto stalo, že si ho někdo odřízl, neboť si ho v jeho mládí spletl se sírovcem žlutooranžovým. Ten musel být tím příšerným odérem překvapen když si ho hodil na pánev.


Vzácnější druhy lišejníků pralesa „Slunná“ u Lažánek na Brněnsku

24. března 2020 v 22:00 | Radoslav Patočka |  Lišejníky
Žádné umění nemůže napodobit mnohotvárnost přírody.
Marcus Tullius Cicero

Zbytek původního bukojedlového lesa s vtroušenou lípou a klenem v rozsáhlém lesním komplexu "Tichanov" mezi Herolticemi a Lažánkami na Tišnovsku severozápadně kóty 406 "Slunná" je spíše znám jako "Lažánecký prales". Až 40 metrů vysoké buky, jejichž stáří je odhadováno na více než 200 let se rozkládá nad údolím Maršovského potoka. Prales je chráněn jako přírodní rezervace od roku 1992.

Hrozba, že rezervace zanikne po vichřici, doprovázející bouřku v červenci roku 2009, při které padla téměř polovina stromů, včetně nejmohutnějšího buku majícího v prsní výšce průměr 125 cm pominula po prozkoumání zbytku porostu odbornou komisí. Ta rozhodla, ponechat zdevastovaný porost přirozené obnově bez zásahů člověka. Díky tomu je na ploše několika málo hektarů soustředěno dostatek tlejících kmenů a větví, což podmiňuje výskyt některých vzácnějších druhů hub, mechorostů a lišejníků. O houbách zaznamenaných na této lokalitě - pařezník nafialovělý, šindelovník severský, bolinka černohnědá, mozkovka rosolovitá a dalších vzácnějších druzích bude některý z příštích článků, dnes zmíním několik tamních lišejníků.

Foto: Mgr František Bouda

Segment přirozeného lesa je biotopem několika druhů, které z okolních porostů již vymizely. Je refugiem těch lišejníků, které nepatří k rychle a efektivně se šířícím. Naopak se jedná o druhy, jejichž výskyt bývá soustředěn jen na dlouhodobě stabilní a přirozené biotopy. Lokalita "Slunná" převyšuje druhovou rozmanitostí lichenoflóry okolní lesnatou krajinu a vyskytují se zde mnohé, k čistotě ovzduší citlivé druhy. Z epifytických (tj. rostoucích na rostlinách - přesněji na stromech - přičemž na nich neparazitují. Vyživují se samostatně a borka stromů jim slouží pouze jako "podklad") to je ohrožená, dobře poznatelná čárnička psaná - Graphis skripta (L.) Ach. (na fotografii) pokrývající místy borku živých buků. Má korovitou, hladkou, tenkou světlešedou, kruhovitou stélku o průměru do 7 cm, apotécia (typ plodnic některých vřeckovýtrusných hub, charakteristická jsou pro lišejníky) jsou úzká, zakřivená, často vidlicovitě větvená, černě zbarvená. Jsou rozmístěna zpravidla rovnoběžně nebo takovým způsobem, že připomínají hieroglyfy či klínové písmo. Na borce buků lze nalézt jaderničku lesklou - Pyrenula nitida (Weigel) Ach. Podobně jako čárnička psaná má korovitou stélkou, nikoliv však kruhovitou, nýbrž elipsovitou, zbarvení je hnědavé až světle zelenavé s hnědavým nádechem. Starší exempláře bývají rozpukané a jsou pokryty drobnými tmavohnědými až černými polokulovitými bradavkami. Jaderničká lesklá se občas objeví i na borce habrů, ale vždy na stanovištích s trvale vyšší relativní vlhkostí vzduchu v podhorských polohách. Staré buky s částečně trouchnivou borkou osídluje místy hůlkovka šedožlutá - Lecidea helvola (Körb. et Hellb.) Th. Fr., rovněž vzácný korovitý, medově zbarvený lišejník diskovitého tvaru. Letité buky s trouchnivějící borkou jsou ideálním substrátem pro kriticky ohroženou kryptovku Flotowovu - Gyalecta flotovii Körb. Jde o vzácný, nenápadný druh korovitého lišejníku tvořícího menší kávově hnědé disky se zcela hladkými okraji. Na "Slunné" byl nalezen i na bázi javoru klenu. Epifytických lišejníků bylo v rezervaci zaznamenáno více druhů, nejsou však prozatím určeny. Lesní porost na "Slunné" se vyvíjí dlouhou dobu přirozeně a není příliš vystavován toxickým vlivům znečištění ovzduší, které lišejníkům škodí. Není divu, že se v něm nachází velký počet rozmanitých druhů. Nejen po lichenologické stránce jde o cenné území, ukázku původního jedlo-bukového podhorského porostu na Moravě.


Foto: Radoslav Patočka

Literatura

Černohorský Z., Nádvorník J. & Servít M.: Klíč k určování lišejníků ČSR I. Nakladatelství ČSAV, Praha 1956.

Liška J. & Palice Z.: Červený seznam lišejníků České republiky. Příroda, 2010

Vězda A., Liška J.: Katalog lišejníků České republiky. Průhonice, Botanický ústav AV ČR, 1999.


Kam dál