Chřapáč jamkatý - Helvella lacunosa Afzel. 1783 - chriapač jamkatý

Včera v 19:14 | Jiří Patočka |  - - jamkatý
Chřapáč jamkatý (Helvella lacunosa Afzel. 1783, Syn.: Costapeda lacunosa (Afzel.) Falck; Helvella cinerea (Bres.) Rea; Helvella costata Berk.; Helvella lacunosa var. sulcata (Afzel.) S. Imai; Helvella leucophaea Pers.; Helvella mitra Schaeff.; Helvella scutula var. cinerea Bres.; Helvella subcostata Cooke; Helvella sulcata Afzel.; Helvella sulcata f. sulcata Afzel.; Phallus brunneus Batsch) je saprofytická vřeckovýtrusná houba z čeledi chřapáčovitých (Helvellaceae), která roste od května do října v jehličnatých a listnatých lesích na zemi a vzácně i na rozkládajícím se dřevě. Má ráda humózní písčité půdy. Roste jednotlivě či v menších skupinách. U nás je rozšířený od nížin po horské oblasti (Šebek, 1973).

Chřapáč jamkatý je rozšířený v celém mírném pásmu severní polokoule (Borovička a Marounek, 2010). Známy je ze Severní Ameriky (Kanada, Mexiko, U.S.A.), Střední Ameriky (Kostarika), Evropy (Belgie, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Holandsko, Island, Irsko, Luxembursko, Německo, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švýcarsko, Švédsko, Velká Británe), Severní Afriky (Maroko), Asie (Čína, Indie, Irán, Izrael, Japonsko, Jižní Korea, Pákistán, Taiwan) a Austrálie (Papua-Nová Guinea). Na základě morfologické analýzy a DNA sekvence bylo prokázáno, že mnoho taxonů ze západních částí Severní Ameriky se liší od jejich evropských protějšků (Nguyen et al., 2013), takže houby nejsou zcela totožné.

Houba má tenký klobouk nepravidelného tvaru a povrchu, zpravidla sedlovitý, složený z několika nepravidelných laloků. Okraje klobouku jsou volné a nepřirůstají ke třeni. Barva klobouku bývá světle kouřově našedlá, šedohnědá, nejčastěji však tmavě šedočerná. Klobouk je na povrchu drobně hrbolkatý, obyčejně matný a za vlhka lesklý. Vnější povrch klobouku je pokryt výtrusorodým rouškem - theciem. Třeň je až 6 cm dlouhý, chrupavčitý a poměrně tuhý, dutý, nepravidelného průřezu a na bázi bývá často ztluštělý. Jeho povrch je pokryt nápadnými podélnými žebry, která jsou místy příčně propojena a mezi sebou vytváří prohlubně i hlubší oválné jamky. Barva třeně bývá bělavá, našedlá a nebo i šedočerná. Celkový vzhled houby je dosti proměnlivý. Plodnice jsou vysoké až 15 cm a nabývají mnoha pozoruhodných tvarů.

Chřapáč jamkatý má křehkou dužninu bílé či našedlé barvy, bez nápadné vůně a chuti. Téměř všechny houbařské příručky uvádějí, že houba je jedlá. Sice průměrné kvality, ale je prý vhodná do polévek a omáček. Na několika setkáních mykologů jsem se snažil zjistit, za některý z nich houbu ochutnal a má s ní praktické kulinářské zkušenosti. Nenašel jsem ani jednoho! Docela bych přivítal, kdyby se ozval některý z čtenářů tohoto blogu, který chřapáč jamkatý ochutnal či jej dokonce pravidelně konzumuje. Jistě nejsem sám, kdo je zvědavý.

V jednom specializovaném časopisu o houbách (Shameem et al., 2016) jsem se dočetl, že chřapáč jamkatý konzumují obyvatelé hlubokých himálajských údolí v Kašmíru. Jiní autoři (Campuzano a Alarcón-Cháires, 2018) zase zjistili, že chřapáč jamkatý figuruje mezi 25 jedlými, divoce rostoucími houbami, které znali původní obyvatelé Mexika (Comachuén), obývající oblast města Nahuatzen (dnešní Municipio de Nahuatzen) ve státě Michoacán de Ocampo. Znali je ale také původní obyvatelé dalších území předkolumbovského Mexika a co víc, dodnes se dají tyto houby koupit na tržištích v Zaragoze nebo v Mexico City (Zamora-Martínez a Pascual-Pola, 1995).

Nic ale není známo o tom, že by se chřapáč jamkatý někde používal jako medicinální houba. I tak však neušel pozornosti vědecké komunity. V roce 2010 byla z houby izolována serinová proteáza o mol. hmotnosti 33,5 kDa, nazvaná hellvelisin (Zhang et al., 2010). Má unikátní sekvencí aminokyselin, vysokou termostabilitu a je aktivní v širokém rozpětí pH. Proteáza vykazuje optimální pH 11,0 a teplotní optimum 65 ° C, se zbývající aktivitou přibližně 40 % při 87 °C a pH od 5 do 13. To by ji mohlo najít uplatnění v technologii potravin. Nedávno byly z plodnic této houby extrahovány pomocí ethanolu a butanolu látky se schopností vychytávat volné radikály (Shameem et al., 2016). To by zase mohlo zajímat třeba kosmetický průmysl.

Literatura
Borovička J, Marounek. Chřapáče hojné i vzácné. In: Borovička J. Mykologický sborník. Praha: Česká mykologická společnost, 2010, s. 72. ISSN 0374-9436

Campuzano LSS, Alarcón-Cháires PE. Traditional knowledge of wild edible fungi in the p'urhépecha community of Comachuén, Nahuatzen, Michoacán. Acta Universitaria, 2018; 28(1): 15-29.

Nguyen NH, Landeros F, Garibay-Orijel R, Hansen K, Vellinga EC. The Helvella lacunosa species complex in western North America: cryptic species, misapplied names and parasites. Mycologia. 2013; 105(5): 1275-1286.

Shameem N, Kamili AN, Ahmad M, Masoodi FA, Parray JA. Antioxidant Potential and DNA Damage Protection by the Slate Grey Saddle Mushroom, Helvella lacunosa (Ascomycetes), from Kashmir Himalaya (India). Int J Med Mushrooms. 2016; 18(7): 631-636.

Šebek S. Naše chřapáčovité a smržovité houby. Poděbrady: Oblastní muzeum v Poděbradech, 1973.

Zamora-Martínez, M. C., & de Pascual-Pola, C. N. (1995). Natural production of wild edible mushrooms in the southwestern rural territory of Mexico City, Mexico. Forest Ecology and Management, 72(1), 13-20.

Zhang G, Wang H, Zhang X, Ng T. Helvellisin, a novel alkaline protease from the wild ascomycete mushroom Helvella lacunosa. J Biosci Bioeng. 2010; 109(1): 20-24.

 

Houby rostoucí na kravském lejně aneb ještě tak vědět které že to jsou

Úterý v 22:20 | Tak jako každý rok i letos jsme se vypravili si zahoubařit do Alp. Vzali jsme to od Německa přes Rakousko a pokračovali ve Švýcarsku a v Itálii. A zanedlouho vyrážíme nanovo. A vy se můžete přidat. |  HOUBY
Ne vždy se kolem mykologie a orchidejí zadařilo. A jeden se nemůže ani divit. Vždyť jsme se pohybovali i ve výškách hodně přes tři tisíce metrů. (Více v dalším článku...)

Jak jsme tak přecházeli přes louky, tak velice často jedinými našimi přítelkyněmi, v těchto překrásných horách, byly kravky a telata. A samozřejmě jejich výměšky. A ty byly všude. Kromě vyhledávání bylin, zejména pak orchidejí, jsme museli dávat velký pozor abychom do něčeho nešlápli. Jeden by ani nevěřil jak velká ta lejna mohou být.

Nebylo zrovna málo těch, ze kterých vyrůstaly houby. V této chvíli ještě nevíme o která se jedná. Napadá nás otázka, jestli ty samé rostou z hoven i u nás v Čechách, na Moravě, Slovensku. Některé plodnice byly malé, další pak dosahovaly téměř deseti centimetrů. A nebylo jich zrovna málo. Opět se ukázalo, jak do těch jižních horských krajin jezdíme nepřipraveni. Tak jestli někdo víte, tak dejte prosím vědět. Předem děkujeme.

Zajímavé je, že plodnice byly i na čerstvých výkalech. Určitě není možné, že by tak rychle vyrostly. Pravděpodobně spory čekají v půdě na svojí příležitost. A ta přichází asi hodně často.
Problémem veškerého našeho fotografického úsilí byl déšť. Často pršelo tak, že se nám zelenaly vlasy pod nepromokavnými klobouky.

Poznámka: Koprofilní houby... Něco z toho co jste viděli v Alpách, nemusí být koprofilní houby, ale houby které byly přikryty čerstvým kravincem a přes ten potom prorostly ven. Dovedou se prodrat i přes asfalt na silnici, natož čerstvým lejnem. -jp-

Poznáte někdo co je to za horu? A to jsme jí prozkoumali jak ze Švýcarska, tak i z Itálie. Průvodcem nám byl mykolog, ředitel školy z malého italského městečka, které až u nebes. Zdravíme....













Kravičko krásná pohádková, dej mlíčko. Nedala potvora. Ale sýrů jsme se nabažili na dlouhé roky. Jsou vynikající...


Helmovka niťonohá - Mycena filopes - Prilbička jódová

Pondělí v 21:30 | Jiří Patočka
Rod Mycena (helmovky) zahrnuje velké množství drobných lupenatých hub, které se vyznačují menšími či středně velkými plodnicemi a k jejich charakteristickým znakům patří kuželovité či zvoncovité klobouky, obvykle nepříliš husté, zoubkem připojené lupeny, a lysé a hladké třeně. Je proto s podivem, že na tomto blogu je rod helmovek zastoupen pouze dvěma druhy: helmovkou medonohou - Mycena flavipes (http://burle.blog.cz/rubrika/medonoha) a helmovkou žlutonohou - Mycena renati (http://burle.blog.cz/rubrika/zlutonoha). Pokud uvěříme mykologům, že helmovka medonohá je synonymem helmovky žlutonohé, máme druh pouze jeden! A to si helmovky určitě nezaslouží. *

Rád bych se pokusit tuto diskriminaci helmovek trochu prolomit. A začnu helmovkou, jejíž druhové jméno také vychází z toho, jak vypadá její "noha". Ta je neobvykle dlouhá a tenká, skoro jako nit, proto helmovka niťonohá (Mycena filopes). Její délka je až 15 cm při tloušťce 3 mm a ještě je dutá. Je to hojná helmovka rostoucí na zemi v listnatých i jehličnatých lesích, mechatých trávnících apod. Tato něžná houbička je rozšířena po celé Evropě i na dalších kontinentech a roste i v ČR (Tyier, 1991). Nejčastěji na lesním humusu, mezi mechem a travou. Plodnice se za sucha zkrucují, ale nerozpadají se, ani nezetlívají. Vloží-li se do misky s vodou, nabudou znovu svůj tvar a barvu. Helmovka niťonohá páchne slabě po chloroformu a není jedlá.

* Kdo bude na burle.blog.cz intenzivně hledat, jistě najde ještě jednu helmovku, Mycena chlorophos (http://burle.blog.cz/1801/mycena-chlorophos); ta však v ČR neroste a nemá české jméno.

Literatura
Tyier G. Ecology of the genus Mycena in beech (Fagus sylvatica), oak (Quercus robur) and hornbeam (Carpinus betulus) forest of S Sweden. Nordic J Botany, 1991; 11(1): 111-121.

 


ALPY I - Německo, Rakousko, Švýcarsko, Itálie

Pondělí v 21:23 | Putování za houbama a bylinama |  ALPY I 2018
Zugspitze...

V letošním roce jsme pojali naše putování po Alpách opravdu grandiozně. Bylo to dlouhé, fyzicky náročné, ale krásné. Rozhodli jsme se navštívit nejvyšší vrcholy a světe div se, i my se divíme, se podařilo. Stačí nějaké to lano, úvazky, sedáky, mačky, karabiny atd. atd. Jenom kdyby to všechno naše úsilí nestalo tolik eur, franků.

Začali jsme na Zugspitze a pak pokračovali na Jungfrau, Eiger, Monch. A protože jsme toho ještě neměli dost, tak nás čekal ze Švýcarska Materhorn, v minulém roce jsme ho zdolávali z italské strany a pak ještě ve Francii Mont Blanc. Bohužel se nám nepodařilo zdolat Dufourspitze. A to jsme z italské strany jí měli na dohled. Určitě jí dobudeme v příštím roce. Alpám, houbám a orchidejím zdar. Nazdar. A to za několik dnů jedeme znova do Alp rakouských. Nechcete se někdo přidat. Čím více nás bude, tím to bude levnější.


Monte Rosu i s ledovcem si necháme na příští rok. Už nyní se těšíme jak malí kluci....
A co houby, rostliny? Tak to na pokračování v samostatných článcích.


Bedla vysoká dělá čest svému jménu

8. června 2018 v 20:06 | Jiří Patočka |  - - vysoká
Bedla vysoká (Macrolepiota procera) nese své druhové jméno zcela právem (latinské přídavné jméno "procera" znamená vysoký). Dorůstá až do výšky 40 centimetrů a je tak mezi našimi houbami nedostižitelnou rekordmankou. Tuto houbu poprvé popsal v roce 1772 italsko-rakouský lékař a přírodovědec Giovanni Antonio Scopoli (1723 - 1788), který ji dal vědecké jméno Agaricus procerus a zařadil ji tak mezi žampiony (Scopoli, 1772), kde byly jeden čas řazeny všechny lupenaté houby. Mezi žampiony vydržela až do roku 1948, kdy ji německý mykolog Rolf Singer (1906 - 1994) přenesl do rodu Macrolepiota a stala se tak bedlou (Singer, 1948).

Původ českého rodového jména "bedla" je velmi nejasný a odborníci na etymologii vedou spory o tom, kde se toto označení v češtině vzalo a jaký mělo význam (Karasová, 2007). Shodují se pouze v tom, že slovo je velmi starobylé a jeho současná podoba byla převzata z polštiny (Presl, 1848). Važme si slova "bedla", protože sahá patrně do praslovanského období či ještě hlouběji do minulosti.

Bedla vysoká roste od července až do října, nejvíce jich je obvykle v září. Najdeme ji většinou ve skupinách v trávě na lesních pasekách, na lesních stráních, na okraji lesů. Pohled na bedly člověka vždy potěší. Vypadají vznešeně a udělají radost jak v lese, tak v kuchyni. Výtečné jsou zejména klobouky obalované jako řízek a smažené na oleji. Ty ještě zavinuté se dají ledasčím naplnit a upéct. Pro rychlou přípravu je vhodná bedla na kmíně. K její přípravě stačí kromě kmínu jen ještě trocha sádla a sůl. Dobrou chuť.

Literatura
Karasová K. České názvy hub z etymologického a slovotvorného hlediska. Diplomová práce. UK Praha, 2007, 156 s.

Presl JS. Počátkové rostlinosloví. Praha: Novočeská bibliothéka, vydávaná nákladem Českého musea, 1848.

Scopoli JA. Flora carniolica. 2 (2 ed.). Vienna: K.P. Krause. 1772, s. 441.

Singer R. New and interesting species of Basidiomycetes. II. Papers of the Michigan Academy of Sciences. 1948; 32: 103-150.


Housenky zavíječe zimostrázového ničí v Evropě buxusy

6. června 2018 v 16:44 | Jiří Patočka |  Zavíječ zimostrázový
Zavíječ zimostrázový (Cydalima perspectalis) je menší motýl z čeledi travaříkovití (Crambidae), jehož domovem je východní Asie. Dospělci mají obvykle bílá křídla s hnědým lemem, ale existují i jedinci zcela hnědí. Rozpětí křídel motýla je 40 - 45 mm. Samičky žijí přibližně 8 dní a svá vajíčka kladnou na listy zimostrázu (Buxus) (Fora a Poşta, 2015). Housenky mají zelenožlutou barvu s černými pruhy a bílými puntíky a černou lesklou hlavu. Dorůstají délky až 5 cm a okusují nejen listy buxusu, ale i kůru větviček a při přemnožení může dojít k holožíru (Mally a Nuss, 2010). Protože buxusy patří k oblíbeným dřevinám pěstovaným nejen v soukromých zahradách, ale i v rozlehlých zámeckých či městských parcích, hledají se vhodné metody ochrany před tímto novým nebezpečím (Rose et al., 2013). Ve Francii vznikl projekt Save Buxus (Zachraňme buxus), v jehož rámci hledají odborníci mnoha profesí účinná řešení na potlačení tohoto škůdce (https://www.plante-et-cite.fr/projet/fiche/19/savebuxus_mise_au_point_et_evaluat).

V Evropě byl poprvé zavíječ zimostrázový zaznamenán v Porýní v roce 2006, kde již v následujícím roce způsobil místy holožíry na buxusech. Předpokládá se, že do Evropy pronikl v rámci mezinárodního obchodu s rostlinami. Na území ČR byl výskyt tohoto škůdce zaznamenán v NP Podyjí v roce 2011 a od té doby se rozšířil do mnoha míst v Čechách i na Moravě a na mnoha místech způsobil významné škody (Hubálek a Grulichová, 2016). Zavíječ zimostrázový se stal novým invazním druhem, s nímž si celá Evropa neví rady (Nacambo et al., 2014). Motýl může mít ročně 2 - 3 generace a housenky jsou velmi žravé. Ty z poslední snůšky přezimují mezi listy v kokonech.

Housenky začínají svůj žír uvnitř keře a jsou skvěle maskované, takže napadený buxus je obtížné poznat. Když se housenky objeví na okraji keře kde jsou vidět, je jeho vnitřek již důkladně sežrán a jeho záchrana je obtížná. Stačí jim k tomu jen několik dnů. Aplikace chemického postřiku není snadná, protože housenky jsou ukryté uvnitř keře a postřik je nutné aplikovat opakovaně. Jediná pozitivní zpráva je, že (zatím) zavíječ zimostrázový napadá pouze buxusy.

Literatura
Fora CG, Poşta DS. Cydalima perspectalis Walk.(Lepidoptera: Crambidae), a dangerous pest of Buxus sempervirens in Timis County, Romania. J Horticulture Forest Biotechnol. 2015; 19(3): 26-32.

Hubálek J, Grulichová J. Zavíječ zimostrázový - nový invazní druh v České republice. Živa 2016; (1): 35.

Mally R, Nuss M. Phylogeny and nomenclature of the box tree moth, Cydalima perspectalis (Walker, 1859) comb. n., which was recently introduced into Europe (Lepidoptera: Pyraloidea: Crambidae: Spilomelinae). Eur J Entomol. 2010; 107(3): 393.

Nacambo S, Leuthardt FL, Wan H, Li H, Haye T, Baur B, Kenis M. Development characteristics of the box‐tree moth Cydalima perspectalis and its potential distribution in Europe. J Appl Entomol. 2014; 138(1-2): 14-26.

Rose J, Kleespies RG, Wang Y, Wennmann JT, Jehle JA. On the susceptibility of the box tree moth Cydalima perspectalis to Anagrapha falcifera nucleopolyhedrovirus (AnfaNPV). J Invertebr Pathol. 2013; 113(3): 191-197.


Jsou houby, které v naších lesích (zatím) nenajdete. Jednou z nich je i muchomůrka Amanita abrupta

5. června 2018 v 22:08 | Jiří Patočka |  HOUBY
Amanita abrupta roste ve smíšených lesích východní části Severní Ameriky a ve východní Asii (Zhang et al., 2004). V našich lesích ji proto nenajdete a zřejmě ani nikde jinde v Evropě. Amanita abrupta byla poprvé popsána americkým mykologem Charlesem Hortonem Peckem v roce 1897 na základě plodnice, kterou našel v Auburnu v Alabamě. Celá muchomůrka má bílou barvu, klobouk o průměru od 4 do 10 cm, v mládí kulovitý, později plochý. Jeho povrch je pokryt bradavkami o průměru 1 - 2 mm, které se dají od klobouku snadno oddělit. Bradavky jsou menší a početnější v blízkosti okraje klobouku a u starších plodnic částečně nebo i zcela zmizí. Lupeny jsou umístěn blízko sebe, dosahují až na třeň, ale nejsou k němu připojeny. Šťíhlý ale pevný třeň je vysoký 6 až 12 cm, má průměr 0,5 až 1,5 cm a ve spodní části je silně zduřený do tvaru zploštělé koule. Prstenec ve tvaru sukénky je pevně připojen k třeni bílými vlákny. Houba nemá žádný výrazný zápach a také chuť je neutrální. Nic tedy nevaruje před konzumací houby.

Plodnice Amanita abrupta rostou na zemi, zpravidla osamělé, ve směsných jehličnatých a listnatých lesích, obvykle na podzim. Tato nápadná muchomůrka je široce rozšířená po celé východní části Severní Ameriky, kde byla nalezena jak daleko na severu (Kanada), tak na jihu (Mexiko). Dosti hojně také roste v oblasti východní Asie (Tullos, 2005). Biologii, farmakologii a toxikologii obsahových látek této houby se věnují zejména japonští vědci. Amanita abrupta je v Japonsku běžná a běžné jsou zde i otravy touto houbou, které často končí i smrtí (Yamaura a Yokoyama, 1986). O houbě se již delší dobu ví, že je hepatotoxická (Yamaura et al., 1986; Kawaji et al., 1990) a toxickým principem poškozujícím játra jsou toxické aminokyseliny, např. kyselina 2-amino-4,5-hexadienová nebo (2S,4Z)-2-amino-5-chlor-6-hydroxy-4-hexenová (Ohta et al., 1987). Klinické příznaky otravy se objevují 10 až 20 hodin po požití a projevují se jako opakované zvracení, silný průjem a dehydratace (Kono, 1997).

Literatura
Kawaji A, Sone T, Natsuki et al. R. (1990). In vitro toxicity test of poisonous mushroom extracts with isolated rat hepatocytes. J Toxicol Sci. 1990; 15(3): 145-156.
Konno K. XVII. Poisonous mushrooms. Food Reviews International, 1997; 13(3): 471-487.

Ohta T, Nakajima S, Hatanaka SI et al. (1987). A chlorohydrin amino acid from Amanita abrupta. Phytochemistry, 1987; 26(2): 565-566.

Tulloss RE. (2005). Amanita-distribution in the Americas, with comparison to eastern and southern Asia and notes on spore character variation with latitude and ecology. Mycotaxon, 2005; 93(189): e231.

Yamaura Y, Fukuhara M, Takabatake E, Ito N, Hashimoto T. (1986). Hepatotoxic action of a poisonous mushroom, Amanita abrupta in mice and its toxic component. Toxicology, 1986; 38(2): 161-173.

Yamaura Y, Yokoyama K. The poisonous mushrooms in Japan. Toxicological Research, 1986; 2(2): 51-62.

Zhang LF, Yang JB, Yang ZL. Molecular phylogeny of eastern Asian species of Amanita (Agaricales, Basidiomycota): taxonomic and biogeographic implications. Fungal Divers, 2004; 17: 219-238.


Korálovec ježatý 2018

3. června 2018 v 20:27 | Jiří Patočka |  - - ježatý
Korálovce (Hericium) jsou houby, které dlouho zůstávaly v pozadí zájmu jak houbařů, tak mykologů. Jsou relativně vzácné a o jejich existenci ví jen nepatrná část populace. Je zásluhou tohoto blogu a jmenovitě Václava Burleho, že šíří všeobecné povědomí o těchto zajímavých houbách a zvyšuje počty těch co o nich ví i něco víc (Burle a Patočka, 2012).

Korálovce jsou dnes předmětem intenzivního výzkumu chemiků a farmakologů. Moderní medicína stále častěji "znovuobjevuje" přírodní léčiva, o jejichž léčebném využití lze nalézt informace již ve spisech starověké Číny a Indie, starých tisíce let. Dnes na přírodních léčivech parazituje i Evropa. Snaží se využít současné nedůvěry lidí ve vše co je tzv. "chemické" a nabízí jim přírodní produkty, aniž by pro jejich léčivý účinek existovala opora v seriozních vědeckých studiích. Pro mnohá přírodní léčiva však již seriozní vědecké studie existují a stále jich přibývá. V mnoha vědeckých institucích probíhá intenzivní výzkum obsahových látek a jejich farmakologických účinků a pomocí moderních vědeckých metod je zkoumáno zda jsou tyto látky opravdu účinné a proč. Co dosud většinou chybí, jsou klinické studie.

Relativně nejlépe prozkoumaným korálovcem je korálovec ježatý (Hericium erinaceus), jehož účinné látky chrání mozkové neurony před poškozením a podporují jejich přirozenou funkci (Mizuno, 1999; Patočka, 2014.) Těmito biologicky aktivními látkami jsou diterpenoidy - erinaciny a hericenony. Ty působí jako stimulátory syntézy nervových růstových faktorů (Mori et al., 2008). Nervové růstové faktory jsou proteiny produkované mozkem, které při jeho embryonálním vývoji regulují zapínání genů kmenových buněk a tvorbu a diferenciaci nervových buněk. Pomáhají také nově vytvořené neurony dovést na příslušné místo v mozku, a pak se podílejí na jejich údržbě, ochraně a opravování. Látky, které dokážou stimulovat nervové růstové faktory, mohou proto sehrát významnou úlohu všude tam, kde dochází k poškození nervových buněk. Ať už jde o jejich přirozené opotřebování v důsledku stárnutí, nebo o mechanické poškození při úrazech hlavy. Výzkumy naznačují, že lidem s degenerativními nemocemi mozku, jako je Alzheimerova choroba, nebo obětem mrtvice či úrazu hlavy bychom mohli pomoci k rychlejšímu zotavení tím, že podpoříme produkci růstových faktorů. Erinaciny a hericenony ukazují, kudy by se mohl ubírat vývoj nových léčiv při úrazech hlavy s poškozením mozku a u neurodegenerativních onemocnění.

V tomto roce byla čínskými autory publikována další významná studie o bioaktivních látkách této houby (Li et al., 2018). Tito autoři zjistili, že pozitivní vliv ne nervový systém v podobě aktivace nervového růstového faktoru má zejména erinacin A, čímž otevřeli cestu pro jeho preklinické a později i klinické testování. Čtenáře bude určitě zajímat, že výzkumníci nechodili sbírat korálovce ježatého do přírody, ale pěstovali jej na umělém substrátu v laboratoři. To by se mnoha milovníkům této houby určitě líbilo. Zveřejňuji proto fotografii, která by je mohla inspirovat.

Literatura
Burle V, Patočka J. Korálovce, houby, které si zaslouží ochranu. Vesmír 2012; 91(3): 154.

Li IC, Lee LY., Tzeng TT, Chen WP, Chen YP, Shiao YJ, Chen CC. Neurohealth properties of Hericium erinaceus mycelia enriched with erinacines. Behav Neurol. 2018; Article ID 5802634, 10 pages. https://doi.org/10.1155/2018/5802634

Mizuno T. Bioactive substances in Hericium erinaceus (Bull.: Fr.) Pers. (Yamabushitake), and its medicinal utilization. Int J Med Mushrooms 1999; 1: 105- 119.

Mori K, Obara Y, Hirota M, Azumi Y, Kinugasa S, Inatomi S, Nakahata N. Nerve growth factor-inducing activity of Hericium erinaceus in 1321N1 human astrocytoma cells, Biol Pharm Bull. 2008; 31: 1727- 1732.

Patočka J. Bioaktivní látky houby korálovce ježatého (Hericium erinaceus). Psychiatrie 2014; 18(4): 171-176.

....


Tak jako každý rok opět mezi divokými koňmi

3. června 2018 v 11:42 |  - - divoký kůň
A brzy budou i zubři...


Bohužel globální oteplování nám znemožnilo neopakovatelné zážitky. Ani fotografování se moc nevydařilo. Po vystoupení z vlaku bylo jasné, že to vedro zlikviduje nejen nás, ale i ty překrásné a milé koně. A tak se také stalo. Většinou postávali, polehávali ve stínu stromů.

Těšili jsme se, že uvidíme i první hořce křižaté (Gentiana cruciata) a tím i modráska hořcového Rebelova (Maculinea alcon f. rebeli). Někteří z nás viděli pouze jediného. Prolétl stejně rychle jak gripeny nad naší hlavou. Ještě není ale všem dnům konec. Ono se jednou zadaří.

Nedávno akademici napočítali na části pastviny na 226 kvetoucích trsů křižatého a na více než polovině z nich byla nakladena vajíčka kriticky ohroženého motýla. Začíná se zásluhou divokých koní dařit. Tak teď si jen přát aby to vydrželo...


V minulém roce to byl větší rachot. Hřebci se napadali, klisny s hříbaty na ně nevěřícně koukaly. Zvířata neustále byla v divokém pohybu. Jsou krásní a je moc dobře že je u nás máme. Věřme, že lokalit pro ně bude neustále více.
A i vy se můžete zajet podívat. Buď vlakem, nebo u nádraží zaparkovat, a pak je to už kousek. U ohrady jsou vyhlídkové věže. Zejména pro děti je to tady ráj na zemi.

I ze světa mykologie něco málo bylo. Než ale houby vyryrostly, tak už uschly. Pro odborníky by nebylo vůbec marné zde udělat odborný průzkum. Možná bychom se divili....



Tořič čmelákovitý Holubyho - Ophrys holoserica subsp. holubyana

31. května 2018 v 22:12 | - m - |  - - čmelákovitý Holubyho
My o něm zatím moc nevíme. Ještě jsme neměli štěstí...

Foto - m -

Tořič čmelákovitý Holubyho patří mezi nejvzácnější a tím i nejohroženější naše orchideje. Čmelákovitý proto, že část květu má s čmelákem co do podoby hodně společného. Vykytuje se pouze na jihovýchodní Moravě u Velké nad Veličkou.

Je mnoho těch, kteří by ho chtěli mít ve svých fotografických archivech, sbírce orchidejí. Myslet si, že se vypravím do rezervací a úspěch bude zaručen je velkou mýlkou. V tomto případě je to jen o velkém štěstí, které prý přeje zejména dobře připraveným. Jedinou jistotou jsou přátele, stejně postižení jedinci, kteří vědí a z různých důvodů pomohou. V této souvislosti je k zamyšlení případ s tořičem pavoukonosným. První ho nalezl, řekl příteli, potom dalším a dnes je to jedno z nejvíce navštěvovaných míst. Jak se říká přítel přítele, kamarádku, má. Podobně to dopadlo při prvním nálezu střevičníku pantoflíčku v Českém krase. Nálezce se dušoval, že řekne pouze státní ochraně přírody a několika vyvoleným. A dnes je to tam jak na Václavském náměstí v Praze. Velkou roli v těchto souvislostech dnes hraje internet a GPS...

Fotografů je hodně, milovníků přírody a zejména pak orchidejí nepatrně. Ti první přijedou udělají snímky a navždy odjedou. Nebo v příštích letech přijedou nanovo a přivezou si desítky dalších stejně postižených lidí. Ti druzí - a těm patří chvála - se na lokality, plácky, vracejí, zkoumají, počítají, přemítají co udělat ještě více pro jejich ochranu, záchranu, rozmnožování.

Poznámka:Víte, že tořičů čmelákovitých je podle odborné literatury nejméně devatenáct? A Holubyho je pouze jediný? A ten je u nás na Moravě a na Slovensku.

Kam dál