Pavučinec fialový: potřebuje železo

Pondělí v 17:04 | Jiří Patočka, Daniel Kružík |  Jiří Patočka
Pavučinec (Cortinarius) je velký a celosvětově rozšířený rod makroskopických lupenotvarých hub z čeledi pavučincovité (Cortinariaceae). Množství druhů pavučinců je velké. V současné době je jich známo více než 2000 druhů, z nichž některé jsou považovány za jedlé, některé za nepoživatelné a některé za smrtelně jedovaté. To je důvod, proč se sběr pavučinců amatérským houbařům zásadně nedoporučuje - s jejich správným určením mají velké potíže i experti na pavučince. Také v ČR najdeme velké množství druhů, z nichž některé jsou jedlé, jiné jedovaté, některé jsou hezké a jiné nic moc. Mezi těmi, které jsou hezké a snadno je poznáme, je i pavučinec fialový.

Pavučinec fialový (Cortinarius violaceus (L.) Fr) roste vzácně od srpna do října ve vlhčích listnatých lesích pod duby, buky a břízami. Jeho hlavním poznávacím znakem je tmavofialová barva klobouku i třeně, která se ve stáří mění na rezavohnědou. Modrá je i jeho pavučinka, ale ta je jen u mladých plodnic a rychle mizí. Dužnina pavučince fialového je šedofialová se slabým pryskyřičným pachem, připomínajícím cedrové dřevo. O jeho jedlosti či nejedlosti se stále vedou spory. My s Danielem (autor fotografie, Jeseníky, Zlatý Chlum) doporučujeme nesbírat, nejíst, ale vyfotit.

To co činí pavučince fialového zajímavým pro každého návštěvníka lesa, není otázka jeho jedlosti či jedovatosti, ale jeho barva. Je mezi houbami jedinečná a tak není divu, že o její podstatu se dlouho zajímala řada mykologů. Teprve moderní metody analytické chemie však objasnily, že na vině je pigment fialové barvy, tvořený komplexní organokovou sloučeninou s centrálním atomem trojmocného železa a katecholaminy jako ligandy (Von Nussbaum et al., 1998). Těmi katecholaminy, které u člověka fungují jako hormony produkované v dřeni nadledvinek (adrenalin, noradrenalin, dopamin) a současně jako neurotransmitery (chemické přenašeče nervového vzruchu) v centrálním nervovém systému.

Množství železa v pavučinci fialovém se pohybuje od 4,5 až po 7,5 mg na 1 gram suché váhy plodnice, což je přibližně stokrát víc než u jiných druhů hub. Houba získává železo ze substrátu, v kterém roste a koncentruje je ve svém těle. Básník Jan Neruda by měl jistě radost. Nejen v krvi je železo, ale i v houbách. Pavučinec fialový železo potřebuje. Bez železa by nebyl fialový.

Literatura
von Nussbaum F, Spiteller P, Ruth M, Steglich W,Wanner G, Gamblin B, Stievano L, Wagner FE. An Iron (III) - Catechol komplex as a mushroom pigment. Angewandte Chemie Int Ed. 1998; 37(23): 3292-3295.
 

Že by české prvenství? Orli loví drony!

17. září 2016 v 11:24 | Ta moderní létající technika stále více některým organizacím dělá na čele obrovské vrásky... |  - - orel skalní
Nedávno jsme zde na blogu psali o orlech mořských. A již tady máme od našich přátel nové informace...

Orel mořský. Foto Václav Burle.

S nápadem zapojit dravce, zejména pak orly mořské a skalní, pravděpodobně přišli v Holandsku. Bylo pro nás ctí, že jsme se mohli zúčastnit velké podívané, když čeští sokolnící se rovněž pokusili o nemožné. A světe div se ono to funguje a dokonce bez problémů.

Je veřejným tajemstvím, že bezpečnostním silám, ale i dalším organizacím, dělají nejen drony, ale i malé bezpilotní letouny, velké problémy. Stroje jsou malé, mnohdy až nepatrné, ale dokáží udělat obrovskou paseku. A nemusíme zrovna chodit do světa. Tento problém, v souvislosti s bezpečnostními otázkami, řeší i na pražském Hradě, na ruzyňském letišti.

Jak orel mořský, tak i orel skalní dosáhli při lovu dronů až nezkušené dovednosti. Sokolnící měli největší obavu, jeden si dokonce při letu svého miláčka okousal všechny prsty až do krve, jak dravci vyřeší točící se vrtulky. Všichni, kteří se kolem orlů denodenně točí vědí, že to jsou převelice chytří ptáci. Povedlo se!!!

Problémem je, kde tolik orlů pro zabezpečení českého nebe obstarat. S velkou pravděpodobností po nich již v tento okamžik vznikla až nebývalá poptávka...

Orel skalní...

PAVEL HUBENÝ, ředitel NP Šumava, je konečně po dlouhých letech divných šíbrů, pro Šumavu tím pravým člověkem, pokladem. Jen aby mu to, tak i jako jeho spolupracovníkům, vydrželo...

17. září 2016 v 9:25 | Představitele Bavorska, Bavorského lesa, České republiky a Šumavy v těchto dnech uzavřeli i dohodu o společném mykologickém programu, který se bude zabývat nejen současností, budoucnosti, ale i historií. Do výzkumu bude zapojena i veřejnost. |  Šumava
Současný pan ředitel dělá co může ale čekají ho nepříjemné časy. Je vůbec možné vše ustát a Šumavu zachránít? Přes správné názory je mezi mnoha mlýnskými kameny. Semelou ho nebo naopak bude i pro světovou odbornou veřejnost za hrdinu? Je vůbec možné ten boj mezi zachováním přírody, developery, těžaři dřeva, starosty, ktaří chtějí mít Šumavu otevřenou divným až pro matku přírodu neskutečným projektům. Není třeba zas tak moc chodit do minulosti. Ten letošní olympijský park na Lipně, tak to byl přesně ten záměr zoufalců jak by to uprostřed Evropy vypadat nemělo. A na toto téma zhůvěřilostí bychom mohli ještě dlouho pokračovat....

Pavel Hubený: "Podívejte se na českou a bavorskou část Šumavy. Pořád vidíte podstatný rozdíl, jak se Němci starají o svou krajinu, oč víc pro to dělají ve srovnání s námi." Foto: Václav Burle.

SVĚT SOUČASNÝ STAV NÁRODNÍHO PARKU ŠUMAVA NEVIDÍ V PŘÍZNIVÉM SVĚTLE. HLASITĚ KŘIČÍ PO NÁPRAVĚ.

KDO V OČÍCH ČESKÝCH POLITIKŮ DOSTANE PŘEDNOST? MATKA PŘÍRODA NEBO SNAD NAOPAK DEVELOPER, STAROSTA, KTERÉMU JE PŘÍRODA UKRADENA. POUZE PENÍZE V OBECNÍ KASE SE POČÍTAJÍ. A PO NÁS POTOPA!!!

Václav Burle: Jsem již na tomto hříšném světě dvaasedmdesát let. Znám Šumavu ještě nedotčenou plnou chmurné až dojemné krásy. Vzpomínám na chvíle kdy jsme jako parta kluků byli na horní Vltavě s pádly v ruce jediní. Níkde nic. Žádný obchod, hospoda, bouda s občerstvením, camp, a samozřejmě kam oko pohlédlo jen lesy a pláně, rašeliniště, a to vše bez lidí. Stan jsme si mohli postavit kde jsme chtěli a dokonce v šumavských obcích byla i veřejna tábořiště. Vím, že nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky. Nebylo by ale správné tu naši milovanou Šumavu vracet do předávné minulosti? Pomoci jí vytvořit tak, že by byla k nepoznání s tou dávnou historickou. Nemysleme jen na sebe, své sportovní a podobné aktivity. Mysleme prosím jen na tu Šumavu. Vám by se snad nelíbilo kdyby opět byla - někdy - tím nepropustným hvozdem, který plný vzácných hub, rostlin, zvěře? A dovolím si jí dát i do souvislosti se současnou CHKO Brdy, dříve vojenský prostor Jince. I tady jsme to posledním politickým rozhodnutím o jejím poslání pořádně posrali!!! Ale to by bylo na jiné a hodně dlouhé vyprávění.

** ** ** ** ** ** **

Světový kongres Mezinárodní unie ochrany přírody přijal rezoluci, v níž vyzval Českou republiku k nápravě péče o Národní park Šumava. Jeho účastníci v rezoluci vyzvali ke konkrétním krokům, které je třeba udělat, aby Šumava mohla zůstat národním parkem i podle mezinárodních kritérií.

Česká republika podle nich musí zajistit minimálně dvě podmínky. Jednak rozloha takzvaného bezzásahového území musí být zvětšena na třicet procent plochy parku, ale taká má být vytvořen závazný harmonogram pro další rozšiřování území na nejméně polovinu rozlohy národního parku a to do roku 2030.

Dovolte abych vám představil šumavského stročkovce kyjovitého. Více o této převzácné houbě ZDE!!! Prosím, když ho nejen v šumavských lesích potkáte pište a snímky posílejte na burle@seznam.cz. Právě tento poklad, houba, profesionální mykology jak na straně bavorské, tak i té české hodně zajímám potěší. Předem za spolupráci děkujeme...
 


FotoŠkoda - výstava fotografií hub - Ing. Vladimír Pravda a Ing. Jiří Baier

13. září 2016 v 20:06 | Některé snímky jsou zajímavé ale celkově si je vyhodnoťte každý samostatně.... |  HOUBY
Vůbec není jednoduché uspořádat takovou rozsáhlou výstavu. Je to náročné nejen na čas, ale i na finanční prostředky. Je ale moc dobře, že jsou ještě lidé, nadšenci, kteří i přes nemalé oběti dokáží ostatním připravit nádherný zážitek....

Poděkování nás všech,
patří panu Škodovi,
který ten houbařský svátek
jmenovaným umožnil.
Děkujeme...

Ing. Vladimír Pravda - amatérský mykolog, fotograf, osvětový pracovník...

"Narodil jsem se v Turnově v roce 1950, do patnácti let jsem žil v Semilech, ale život mě po studiích přivedl do jižních Čech. Tady jsem začal ve svých dvaceti šesti letech fotografovat. Doslova mě očarovala krása přírody i její rozmanitost a fotografie byla pro mne ideální cestou, jak ji zachytit. Moje první fotografické pokusy se věnovaly především dceři a synovi a vzápětí i tematice hub v jejich přirozeném prostředí. To bylo v osmdesátých letech minulého stolení, kdy jsem se seznámil s Ing. Jiřím Baierem. V tomto oboru to byl můj velký vzor a od něho jsem se teprve naučil houby fotografovat. Snímky hub nalezly uplatnění i v (dosud) devíti nástěnných kalendářích, mnoha časopisech a několika knižních publikacích.

S příchodem nové digitální technologie jsem kromě hub začal postupně fotografovat i ostatní přírodní objekty. Od světa hmyzu a rostlin, kde se mi otevřel úžasný svět makrofotografie, přes krajinu, až po snímky našeho nejbližšího vesmírného souseda Měsíce. Houby však byly a zůstaly mým hlavním fotografickým žánrem doposud.

Fascinuje mě, co dnešní fotografická technika dokáže zobrazit. Jsem vždy příjemně napnutý a zvědavý při zpracovávání svých digitálních záběrů. Zatím jsem své snímky mohl vystavovat od roku 2011 na pěti fotografických výstavách. Dvě byly v Táboře, jedna v Soběslavi, jedna ve Veselí nad Lužnicí a moje poslední výstava (68 fotografií) byla v loňském roce v Sezimově Ústí.

Tentokrát jsem pro vás vybral několik fotografií hub (makromycetů) z posledních dvou let a budu rád, když se společně se mnou budete dívat na rozmanité záběry houbiček z naší přírody i vy. Kromě snímků hub je zde i jedna fotografie jejich častého hmyzího obyvatele - chvostoskoka." Více snímků najdete na: https://www.zonerama.com/vlazezicentrumcz

Ing. Jiří Baier - mykolog, fotograf, publicista,osvětový pracovník,ochránce přírody...

Celý život zasvětil tento muž mykologii. Vlastní profesí inženýr chemie se již od nejútlejšího věku seznamoval se světem říše hub. Nejprve jako úplný amatér, posléze navštěvoval odborné přednášky nadšených popularizátorů jako byli Dr. Pulec, Ing. Kunc, RNDr. Hlaváček a celá řada dalších. Tito všichni se snažili pomáhat mladým začínajícím zájemcům o mykologii. V této době zjistil, že mu chybí schopnost kvalitně zachytit houby na fotodokumentaci.

Nelenil a pod vedením zkušených fotografů jako byl Ing. Kunc, začal navštěvovat fotografický klub. Seznámil se tam i s takovými veličinami, jako byl Josef Sudek. Po řadě pokusů a omylů se konečně dostavily i první úspěchy. Zejména po seznámení s Milanem Škodou, jehož bohaté zkušenosti Ing. Baiera vynesly na úroveň, na níž se nyní nachází. Samozřejmě je neodmyslitelné soustavné sledování novinek ve fotografické branži.

Velice důležitá je i činnost v České mykologické společnosti, kde dlouhá léta zastával funkci místopředsedy. Založil tam laboratoř pro určování dřevokazných hub, plísní a hmyzu. Chemickou profesi využívá při výzkumu a aplikování vhodných pesticidů k záchraně napadených objektů a památek. Toto vše na úrovni soudního znalce v oboru chemie - chemická odvětví různá (chemická konzervace dřevěných konstrukcí a ostatních ligno-celulózových materiálů), v oboru potravinářství - potravinářská odvětví různá (houby jedovaté a dřevokazné), dále v odvětví stavebnictví - stavební odvětví různá (houby dřevokazné, hmyz a plísně). Z hub divoce rostoucích se přednostně věnuje skupině gasteromycetů.

Je autorem a spoluautorem celé řady mykologických atlasů, kuchařek, pravidelným dopisovatelem řady specializovaných časopisů. Jeho nejznámějšími publikacemi jsou Houby v kuchyních světa, Houby v lese a v kuchyni, Škůdci dřeva, Ochrana dřeva, Pěstujeme houby, Zaměnitelné houby, velké fotoatlasy hub společně s Dr. Ladislavem Hagarou a PhDr. RNDr. Vladimírem Antonínem, CSc. (Houby, Velký atlas hub). Výše jmenované publikace vyšly i v mnoha jazykových verzích v zahraničí.

Pozvánka: Až do října je další fotografická výstava v muzeu v Netolicích a 16. září vernisáží začíná koncert snímků od Oldřicha Jindřicha v Rokycanech v Muzeu Dr. Bohuslava Horáka.

Šindelovnik severský 2016/II - jak je možné že na ně máme takové štěstí?

13. září 2016 v 10:17 | V přírodě je jich převelice málo. Jsou to ale překrásné a často i hodně velké plodnice. Vždy nám udělají velkou radost... |  - - šindelovník severský
O šindelovnících severských zde na burle.blog.cz již bylo napsáno mnoho. A vždy když najdeme nové plodnice, tak je to nejen pro nás fototuláky velký svátek....

Našli jsme jich letos kolem dvaceti. To ale neznamená, že všichni ti šindelovníci byli fotogeničtí. Tady se jednalo pouze o tři plodnice. Byly ale pro objektiv úžasné. Omlouvám se, ale sem na blog je nevložím. Nechám si je pro jiná poslání. Ta největší měla na výšku jeden metr a na šířku cca padesát centimetrů. Je to ale jenom odhad protože byla hodně vysoko na stromě. Další jsme změřili metrem - 70 na 55 centimetrů. Tuto plodnici pozorujeme již od roku 2010. Každoročně nám dělá radost.

PODĚKOVÁNÍ všem, kteří i letos prípravili pro širokou veřejnost desítky mykologických výstav

12. září 2016 v 17:07 | Po celé České republice začal svátek houbařů. I letos byli organizátoři dobře připraveni a za to se jim houbaři odvděčují vysokou návštěvností. Jenom škoda, že některé výstavy se ze známých důvodů nepodařilo zajistit - Praha, Hlinsko atd. |  HOUBY
Pan Jiří přistižen jak se s radostí, ale i s údivem, dívá na davy lidiček, které míři do výstavní síně obecního úřadu v Kunraticích. Největší radost měl z děcek snad ze všech základních škol v okolí...

Ing. Jiří Baier, chemik, mykolog, soudní znalec přes dřevokazné houby, tak jako každý rok se svými přáteli zorganizoval výstavu v pražských Kunraticích. A bylo se na co dívat. Zájem ze strany široké veřejnosti byl až neskutečný.

Pan inženýr Baier udělal, zejména pro naučně populární práci kolem hub a přírody, za celý svůj život až neskutečnou práci. Spisovatel, propagátor houbaření v televizi, rozhlase, nejen novináři si u něj neustále podávají dveře. Nabízí se napsat, že Jiří se bezesporu stal pokračovatelem starého pana Smotlachy...

Stále více se ukazuje, že žijeme v době, kdy mladí mají již jiný humor a tomu z dávných našich dob již nerozumí. Ten pana Baiera stál členství v České mykologické společnosti. Zajímavé je, že snad nebyl na členské schůzi jediný mykolog, houbař, který by nezvedl ruku pro jeho vyloučení. Není již čas zakopat válečnou sekeru a vše přehodnotit???

V neděli se na výstavě dospělýmí a zkušenýi houbaři netrhli dveře. V pondělí následoval svátek dětí. Vystřídalo se jich u hub na stovky a to nejen z kunratické školy. A stačí málo. Oslovit ředitele nebo si ve škole s předstihem najít učitele, kteří rovněž propadli sběru hub. A pak je k radosti všech dokonáno....

Švihlík krutiklas 2016

11. září 2016 v 19:23 | Vzácná a překrásná orchidej. Jestli někdo o ní víte něco více, zajímavého, tak napište.... |  - - švihlík krutiklas
Každoročně jsem se snažil ty dvě lokality České republiky několikrát navštívit. Letos to bohužel, ani nevím proč, moc nevyšlo. Tak opět za rok....

Na tu šumavskou lokalitu jsem několikrát zavítal, ale bohužel vždy v ten nesprávný okamžik. Ještě nebyl jejich čas. Ale o výskytu švihlíků na této lokalitě jsem průběžně dostával od přátel informace. Všichni se shodli v jednom - s těmito překrásnými a vzácnými orchidejemi to tady nevypadá moc dobře. Ubývají? Ale také někteří dodávají, že to už na tamější louce v minulosti mnohokrát bylo. A pak se opět rostliny vzchopily a všem milovníkům udělaly velkou radost. Nezbývá než si tam ten pozemek dobře ohlídat....

V nedaleké vesničce šumavské, malebné, malované, jsem se již před lety seznámil se selkou, která má na zahradě obrovské záhony libečku lékařského. Toho nikdy není v domácnosti dost. A tak si rok za rokem odvážím i několikrát převelikou náruč této v kuchyni nepostradatelné byliny. Asi tady nebude nikdo kdo by rovněž libeček nemiloval. Už jenom proto, že má to druhé jméno - lékařský. Jsou rodiny, zejména ty venkovské, které ho používají na stovky způsobů. A tím nechybují. Také ho přidáváte do vody když vaříte brambory? Zkuste a uvidíte jaké to bude pro celou vaší rodinou překvapení. Pravdou ale rovněž je, že jsou jedinci, kteří ho zdravotně nesnáší. A kuře pečené na libečku? Tak to je opravdu, ale opravdu delikates.

Na té moravské pastvině, kde plno jalovců, to bylo o něco lepší. Bohužel, letos kam oko pohlédlo vysoká tráva a v ní se orchideje obtížně hledaly. Bylo tam ale místečko, hned u lesa, kde tráva pro kamenitý podklad nevyrostla. A tam jich byly desítky. Kdyby jsme tam ale nepotkali dva nadšence, botaniky, fotografy, tak by jsme odešli s nepořízenou. Našim snem, tak jako v minulých letech, bylo najít švihlíky na kterých by se vyhřívaly kudlanky nábožné. Bohužel se nepodařilo. Není ale všem dnům konec. Podařilo se to již někomu z vás?

Kudlanka nábožná z moravské lokality švihlíků krutiklasů, ale bohužel ne na orchideji. Zajímavou informací je, že na Moravě je jí stále více. Postupuje rok za rokem dále na sever.



Sběrači démantů - uveřejněné v časopise RESPEKT

3. září 2016 v 20:55 |  Lanýž
Zmiňuje se o nich Bible, znali je už faraoni, používá je čínská medicína. Bývaly delikatesou na stolech šlechticů, proslulý francouzský gastronom Brillat-Savarin nazýval tyto houby démanty. "Začínali jsme od píky," říká Robin Šmíd (37), který se spolu s Natašou Dekanovou (35) zabývá sběrem lanýžů a v rumunském Banátu budují malou manufakturu na jejich zpracování.

* Jak se člověk stane sběračem lanýžů v Banátu?

Na začátku byla touha vystoupit ze zajetých kolejí. Rozhodli jsme se odejít z Prahy, kde jsme oba měli firmu a trávili šestnáct hodin denně v kanceláři. Chtěli jsme být blíž přírodě, hospodařit. Volba padla na rumunský Banát, konkrétně ves Rovensko. To bylo před pěti lety.

Nataša a Robin se čtyřnohými "sběrači".

* Takže z kanceláří rovnou na houby?

Ta cesta byla klikatější. Když už jsme v Banátu nějaký čas žili, nedařilo se nám moc to, co jsme si předsevzali, hlavně dosáhnout soběstačnosti v pěstování potravin. Začaly nám docházet úspory a vypadalo to, že budeme muset vzít příležitostnou práci v Česku. A tehdy jsem u nás na salaši našel cosi černého s podivnou texturou, myslel jsem, že je to kus kůry... Na počítači jsem pak narazil na text olanýžích a na fotografii byla ta samá věc. Zajásal jsem, že máme vyděláno na pár let dopředu. Což samozřejmě nebyla pravda.

* Lanýže jsou ale vyvažovány cenou zlata.

Ano, houba je ceněná kvůli složitosti sběru a řídkému výskytu. Vezměte si už to, že na místě, kde lanýže najdete, další tři roky neporoste. Nicméně celý byznys je plný dezinformací a bláznění, jež šponuje ceny. Lanýže jsou unikátem i v nekalých praktikách - ve Francii, v Itálii i Maďarsku existují gangy, které nastoupí v rojnicích do lesa a místo zničí tak, že tam už nic nevyroste, nebo vám otráví hledací psy. A pokud k tomu chcete jít cestou jako my, tedy používat jen přírodní produkty bez umělého aromatu, tak přes noc nezbohatnete.

* Co jste o lanýžích věděli?

Já si do té doby myslel, že jde o mořského živočicha. V Itálii existují rody, které se sběrem téhle podzemní houby zabývají po generace. My jsme začínali od píky a sháněli si materiály - a při jejich studiu zjistili, že Rumunsko je historicky vyhlášenou lanýžovou lokalitou; za Rakouska-Uherska odtud putovaly na císařský dvůr.

* Jak je to se sběrem?

Je to symbiózní houba, kterou najdete pod zemí; není schopná fotosyntézy, podhoubím je napojená ke kořenům stromu. K vyhledávání je třeba speciálně vycvičeného psa nebo prasnic, které lanýže milují; jednak jim evokují feromony kanců, jednak jim houba chutná. Jen je pak těžké je udržet.

* Co ještě rozhoduje?

Lanýž potřebuje zásaditou nebo neutrální půdu, takže hledáte vápenaté podloží. Ve Francii a Itálii rostou lanýže na dubech, tady se tomu smějí: najdete je pod habry, lískami, lipami, topoly, buky... Svoji roli hraje i to, jestli je po dešti, plodnice potřebují k aktivaci srážky. Vodítkem mohou být roje "lanýžových" mušek nad místem výskytu a ostrůvky bez rostlin: houba vylučuje herbicid, kterým zabíjí okolní rostliny, aby měla dostatek živin pro sebe.

* Kdy je sběrač úspěšný?

Říká se, že polovina úspěchu závisí na zvířeti a polovina na sběrači, který jej dovede na správné místo, přičemž cena za dobrého psa se šplhá k pěti tisícům eur. Jejich výcvik je taky opředen povídačkami - například že štěně má sát s mateřským mlékem i aroma houby, takže je nutné potírat struky feny lanýžovým olejem. Já jsem se v české kuchařce z roku 1890 dočetl, že hajný svého starého vlčáka naučil hledat lanýže za tři dny jen za kus chleba.

* Jak byste popsal chuť a aroma lanýžů?

V podstatě jsou nepopsatelné - lanýž obsahuje na padesát plynů a každý druh houby i jednotlivé kusy mají trochu jiné složení. Já osobně v čerstvých lanýžích cítím propan butan; co se týče chuti po zpracování, připodobnil bych ji nejčastěji k oříškům s medem.

* Jak je máte nejraději?

Nemusím je moc čerstvé, ale rád si dám čatní z černých lanýžů, což je starý španělský recept: houbu rozmixujete s cibulkou zkaramelizovanou na slunečnicovém oleji a používáte jako pomazánku. Na co jsem ale získal závislost, je právě aroma. Máme totiž speciální receptor reagující na plyny lanýžů. Když se jednou nadýcháte jejich čerstvé vůně, ucítíte pak i stopové množství plynů. Mozek si je zapamatoval na celý život.

Foto autor| FOTO ARCHIV ROBINA ŠMÍDA A NATAŠI DEKANOVÉ


Měkkyně bažinná

31. srpna 2016 v 17:48 |  - - měkkyně bažinná

Patří do skupiny malých, nenápadných květin, které popírají hlavní zásadu orchidejí; upoutávat bizarně tvarovanými a divoce zbarvenými květy. Jde o velmi vzácný druh, mající velmi vyhraněné nároky na stanoviště, protože až dosud byla nalézána pouze v živých rašeliništích a rostoucí prakticky ve vodě.

Měkkyně je drobná rostlinka, dorůstající průměrně výšky kolem 10 cm. Vyžaduje nezastíněné stanoviště s vysokou hladinou podzemní vody, (minimálně), ale většinou ji najdeme na místech trvale zplavených. Spekuluje se o tom, že jí vyhovuje voda s vyšším obsahem železa, alespoň na Chebsku roste v rašeliništi, napájeném minerálním pramenem. Většinou vyrůstá z rašeliníkového koberce, dva až tři drobné lístky leží na povrchu rašeliníku. Květy jsou drobné, zelené a co je důležité, semena nejsou, aspoň podle pozorování našich odborníků, schopna klíčit; jsou sterilní. Takže rostliny na českých nalezištích se rozmnožují pouze vegetativně, podobně, jako toříček jednohlízný; na koncích listů se vytvoří hlízky, které po uvadnutí rodtliny odpadnou a voda je odnese na nové stanoviště, kde další rok vyklíčí.

V 70. letech minulého století byla měkkyně v ČR prohlášena za nezvěstnou, v jižních Čechách zmizela beze stopy, na Dokesku na původním nalezišti rovněž a lokalita na Chebsku tehdy nebyla známa. Jenže tvrdit, že nějaký druh vyhynul jen na základě toho, že z léty prověřené lokality zmizel rozhodně není přinejmenším vhodné. Na Dokesku se objevila nová lokalita a na Chebsku je silná populace, kde na jednom místě roste pravidelně několik desítek rostlin. Přesný součet není možno provést, protože jde o živé rašeliniště, do kterého lze velmi snadno zapadnout a bez asistence jen velmi těžko vylézt.

Staré dobré české přísloví říká, že výjimky potvrzují pravidlo a moje zkušenosti, že vše živé se dokáže, pokud jsou změny dostatečně pomalé, nové situaci přizpůsobit. Takže dříve výhradně na rašelině rostoucí rosnatku okrouhlolistou lze u Jestřebí, i když zakrnělou, zato velmi hojně, nalézt na suché půdě, navíc na vápenatém pískovci, což je u rostliny, o které se tvrdí, že vyžaduje kyselé prostředí, přímo drzost. A s měkkyní je to podobné.

S kolegou Rudou jsme, v mezích únosnosti podloží, zkoumali rašeliniště na Chebsku. Našli jsme několik desítek drobných a vzhledem k okolnímu porostu, nepříliš fotogenických rostlin. Překvapení na nás čekalo, když jsme bažinku opustili. Na břehu, který byl asi 15 cm nad hladinou potůčku protékajícího rašeliništěm, rostla z rašeliníkového bultu Měkkyně s velkým M. Široko daleko žádná clonící tráva a relativně suché okolí umožnilo pohodlné focení. Rostlina byla jednoznačně nejvyšší z celé populace, (naměřili jsme 16 cm od povrchu mechu po vrchol), bohatě kvetoucí a nad vzhledem okolí by duše fotografů zajásaly; nebyla nutná žádná příprava a fotit se mohlo rovnou. Jak se rostlina, která je na vodě životně závislá a navíc údajně neschopná množit se semeny na ono místo dostala, nevím a ani se nepokouším na to přijít. Nejjednodušší vysvětlení je, že se stal zázrak a nějaké ,,sterilní" semeno vzklíčilo v místě, které je pro růst tohoto druhu teoreticky naprosto nevhodné. Vegetativní rozmnožování by v tomto případě bylo vysoce nepravděpodobné, voda by hlízku na toto místo nebyla schopna dopravit, potůček teče dost daleko a mnohem níž, takže možná nějaký Ferda mravenec…

Po skončení fotolovu jsme zhodnotili stav svých svršků, naštěstí jsme s nevoňavým bahýnkem počítali, takže já jsem jen převlékl plavky a shodil dříve světlé, nyní hnědozrzavé ponožky a kolega pak u auta shodil montérky a holínky, které mu moc nepomohly, protože si do nich nabral léčivou sirnoželezitou slatinu vrchem. Inu, pro vědu je nutno občas přinášet oběti.

Tábor ještě nekončí i když - Halo děti škola volá

28. srpna 2016 v 10:13 | Tak máme opět jeden rok za sebou. I letos se houbaření na slovenské hranici vydařilo. Hub sice moc nebylo, ale rarity z říše mykologické bohudík ano. Matička příroda na nás nezanevřela. |  Fototuláci
Děcka, zejména ta v útlém věku. patří do lůna přírody...

"Mám rozvětvenou rodinu.
Děti od strýců a tet vyrostly, ale když se sejdou,
tak nemluví o ničem jiném
než o těch dávných výpravách
na řekách, v lesích, v horách.
Bývávaly to nejen pro ně i takové cesty do Jiljí..."


Jak šel od pozdního jara čas, tak stanů přibývalo, ubýválo, ale tábor neustále den za dnem, měsíc za měsícem neustále žil. Bohužel na houby letos nebyl zas tak nic moc. Ale zejména u těch vzácných, nejkrásnějších se sem tam i vydařilo. Přichází podzim a bude ještě dlouho trvat než zde ohniště vyhasne...

U tohoto snímku se fotograf moc nevyznamenal. Vypadá to, že dívčina má obě ruce levé. Věřte že tomu tak nebylo. Z celého campu to byl nejpracovitější a nejšikovnější člověk. To jenom fotograf - tedy já - nevystihl tu správnou chvilku k zmačknutí spouště...
Průchozí turisté se s údivem zastavovali, sem tam něčím i přispěli do spíže, i mnohé ostřejšího bylo, a s velkým rozpoložením sledovali kouzelnou dívenku jak se snaží vytvořit zásoby dřeva do kuchyně. V jejich očích bylo vidět jak se nemohou rozhodnout jestli to není otročina, robota, vykořisťování dětí nebo výchova, která by se měla následovat. Zavolat policii, sociální pracovníky, nebo zatleskat a pomoci jí zlikvidovat všechno to přinesené dřevo. To poslední je správné. Kluci si to dobře vymysleli....


Když se sešlo hodně mužstva, děcek, houbařů, trempů, fototuláků atd., tak musel ze zásobovacího loďáku ven i patřičně velký kotlík. V tomto případě kotel. Ono není zas tak složité pro všechny ty hladové krky navařit pořádnou hromadu guláše, ale kdo nakrájí to až neskutečné množství cibule, starého chleba? No přece ten kdo umí nejlépe ten guláš připravit. I tady se ukázalo jaká že je to výhoda když má jeden přes sedmdesát let. Autobus již zadarmo, tak jako i mnohdy vlak, letadlo, paroloď. Bohudík nikdo si již nedovolí dát nám škrabku, nůž, do ruky.
Ve sdělovacích prostředcích opět objevili Ameriku. Novináři informují školy, ale zejména rodiče, aby se nebáli své ratolesti nechat prohánět tou největší špínou. Podle nejnovějších výzkumů je to to nejlepší co lze pro děti z pohledu jejich zdraví udělat.

Nakrmit tu chasu dospělých a děcek není vůbec jednoduché. A pak to nádobí, úklid a příprava nejen houbařských toulek na příští dny. Ale výsledek, spokojenost všech zúčastněných, stojí za tu veškerou námahu. Dík kamarádi...

(...dokončení brzy.)

Kam dál