Mycena chlorophos

Čtvrtek v 22:17 |  Jiří Patočka
Jsou houby, které v našich lesích (zatím) nenajdete. Jednou z nich je i helmovka Mycena chlorophos.

Mycena chlorophos je druh stopkovýtrusné houby z čeledi Mycenaceae (Kirk et al., 2008). První exempláře houby byly nalezeny na japonských ostrovech ze skupiny Ogasawara americkým botanikem Charlesem Wrightem v říjnu 1854. Ten byl účastníkem geodetické expedice do Severního Pacifiku v letech 1853-1856 a měl za úkol studovat flóru této oblasti (Desjardin et al., 2010). Druh poprvé vědecky popsali Miles Berkeley a Moses Ashley Curtis v roce 1860 jako Agaricus chlorophos (Berkeley a Curtis, 1860). V roce 1887 však zařadil Pier Andrea Saccardo tuto houbu do rodu Mycena (helmovka) (Saccardo, 1887).

Kromě Japonska, kde je houba známá jako yakoh-take (noční houba) (Niitsu a Hanyuda, 2000), roste také na Tchaj-wanu, v Polynésie , Indonésii a Srí Lance. Najdeme ji ale také v Austrálii a Brazílii. V našich lesích byste však houbu hledali marně. V ČR neroste a neroste ani nikde v Evropě. Zatím. Má drobné kloboučky o průměru do 3 cm, rostoucí na tenkých nožkách vysokých až 30 cm. Kloboučky mají světle šedou až světle hnědou barvu a jsou poněkud lepkavé. Nožky jsou jen taková tenká a průhledná, a navíc dutá brčka, o průměru do 1 mm. Je to takové drobné, ale vytáhlé nic bizardního vzhledu. Houba roste v obdobích dešťů, kdy je relativní vlhkost kolem 88 % (Hongo, 1977).

Když ještě uvážíte, že houba je nejedlá a navíc silně zapáchá po čpavku - řeknete si, že není žádná škoda, že v našich lesích neroste. Těžko byste ji také v lese hledali. Tedy ve dne. Tato houba se totiž hledá v noci. A v noci u nás na houby moc lidí nechodí. Mycena chlorophos se od většiny hub liší v tom, že světélkuje. Vydává jasně zelené světlo, které je dobře vidět v noci (Mori et al., 2011). Tomuto jevu říkáme bioluminiscence.

Luminiscence je jev, při kterém atomy či molekuly nacházející se v excitovaném stavu vyzařují světlo (fotony). Tento vyšší energetický stav je ale nestabilní, atom se po určité době vrací zpět do základního stavu. Aby se ale atom dostal do excitovaného (vybuzeného) stavu, musí se zvýšit jeho energie. To se může stát pohlcením (absorbcí) fotonu a následným vyzářením jiného fotonu, který má ale menší energii, tedy větší vlnovou délku než foton absorbovaný a proto dochází ke změně barvy světla. Pokud dochází k excitaci atomu po jeho ozáření jiným zdrojem záření, označujeme tento děj jako fotoluminiscenci. Pokud je zdrojem energie pro excitaci chemická reakce, mluvíme o chemiluminiscenci a pakliže se jedná o energii získanou biochemickou reakcí v živém organismu, mluvíme o bioluminiscenci.

Bioluminiscence, tedy schopnost organismů vyzařovat viditelné světlo, se v evoluci života na Zemi vyvinula mnohokrát nezávisle u nejrůznějších skupin organismů: od bakterií, přes mikroskopické řasy, bezobratlé živočichy, až po obratlovce. Bioluminiscence je známa zejména u řady mořských (mořské houby, obrněnky, medúzy, ostnokožci i obratlovci - ryby)
nebo suchozemských organismů, třeba u hmyzu, což je i případ naší světlušky (Lampyris noctiluca).

Jednou z nejznámějších skupin světélkujících organismů jsou vedle hmyzu také makroskopické houby (makromycety), jejichž bioluminiscence byla zaznamenána již ve starověkém Řecku či Římě např. Aristotelem nebo Pliniem starším. Protože svítit mohou nejen plodnice hub, ale také podhoubí (mycelium) porůstající substrát - zpravidla tlející dřevo nebo listí, je velmi pravděpodobné, že tento nezvyklý jev dal vzniknout mýtům a tajemným pohádkovým postavám jako jsou lesní víly. I když o bioluminiscenci hub již máme mnoho informací, zůstává bioluminiscence hub stále velkým tajemstvím pro moderní vědu. Ta se zaměřovala spíše na živočichy a houbám věnuje větší pozornost až v posledních letech.

Bioluminiscence u hub není ale tak vzácná, jak jsme se původně domnívali (Weitz, 2004). V současné době je známo 81 taxonů hub, u nichž byla bioluminiscence víceméně spolehlivě doložena. Je zajímavé, že všechny bioluminiscenční houby patří do čeledi stopkovýtrusných (Basidiomycota) a ve všech případech jde o hniložijné (saprofytické) houby s bílým výtrusným prachem (Sochor a Egertová, 2015). Pokud však jde o podstatu jevu, ta nebyla dosud dostatečně objasněna. Je to skoro až neuvěřitelné, že ani po desítkách let studia neexistuje shoda v názorech na molekulární ani buněčnou podstatu mechanismu bioluminiscence hub.

Stejně jako dosud nevíme jak houby svítí, stejně tak nevíme proč svítí. Existují sice desítky teorií, ale žádná z nich není natolik přesvědčivá, aby doznala všeobecného uznání. To ale lidem nebrání, aby svítivosti hub nevyužívali ve svůj prospěch. Domorodci v Mikronésii si jimi zdobí hlavy při rituálních tancích a rozdrcenými plodnicemi potírají obličej, aby vyděsili nepřítele. Dnes už asi žádné nepřátele nemají a nemusí je děsit, ale holandský lékař a konzul v Indonésii Georg Everhard Rumph (1627-1702) ve svém díle popsal, jak původní obyvatelé využívali světélkující houby k osvětlování cesty v noci a jak se před bojem houbou natírali. My už máme na svícení v noci baterky, ale princip bioluminiscence se začíná využívat v testech toxicity některých látek, např. fenolických sloučenin nebo těžkých kovů, v klinické biochemii, molekulární biologii a po rozluštění struktury jednotlivých komponent bioluminiscenční reakce se dají očekávat další aplikace v řadě oborů.

Bioluminiscence přitahuje značnou pozornost biofyziků, protože tento jev může být interpretován jako přeměna chemické energie na světlo. Dlouho byly molekulární mechanizmy luminiscence studovány pouze u světlušek a u bakterií. Proto byl výčet látek, které se podílí na bioluminiscenci, velmi omezený. Teprve nedávné studie, prováděné s houbou Mycena Chlorophos, vedly k objevu dalších látek, které fungují jako bioluminiscenční substance (Hayashi et al., 2012), podobně jako luciferin u světlušek. (Teranishi (2016, 2017) prokázal, že na bioluminiscenci Mycena Chlorophos se podílí riboflavin, riboflavin-5'-monofosfát, flavin- adenin-dinukleotid a kyselina trans-3,4-dihydroxyskořicová; ale významná úloha je přičítána také hispidinu (Oba et al., 2017). Když to vezmeme kolem a kolem, podstata bioluminiscence Mycena chlorophos zůstává stále záhadou.

Pokud byste se chtěli vypravit na noční výpravu spojenou s hledáním svítících hub, musíte do tropů. Na území ČR máme jen jediný druh houby, schopný bioluminiscence pozorovatelné pouhým okem. Tou houbou je hlívovník olivový žlutooranžový (Omphalotus olearius var. illudens). Tato jedovatá lupenatá houba roste vzácně v nejteplejších oblastech ČR a její světélkování bývá jen velmi slabé. Luminiscence plodnic se uvádí také u helmovky krvonohé (Mycena haematopus), ale bioluminiscence byla zjištěna pouze pomocí citlivých přístrojů, podobně jako u mnohých dalších druhů, např. i václavky (Armillaria) (Mihail a Bruhn, 2007). Evropské druhy světélkujících hub prostě moc nesvítí.

To helmovka Mycena chlorophos z Východního Kalimantanu či Bornea, které je věnován tento článek, je jiné kafe. Její plodnice vyzařuje intenzivní zelené světlo po celou noc a v šeru pralesa světélkuje i během dne. Podobně jako M. chlorophos byly svítící helmovky rodu Mycena byly nalezeny v Brazílii, Belize, Dominikánské republice, Porto Ricu, Jamajce a Borneu (Desjardin et al., 2010).

Literatura
Berkeley MJ, Curtis MA. Characters of new fungi, collected in the North Pacific Exploring Expedition by Charles Wright. Proc Am Acad Arts Sci. 1860; 4: 111-30.

Desjardin DE, Lodge DJ, Stevani CV, Nagasawa E. Luminescent Mycena: new and noteworthy species. Mycologia, 2010; 102(2): 459-77.

Desjardin DE, Perry BA, Lodge DJ, Stevani CV, Nagasawa E. Luminescent Mycena: new and noteworthy species. Mycologia. 2010; 102(2): 459-477.

Hayashi S, Fukushima R, Wada N. Extraction and purification of a luminiferous substance from the luminous mushroom Mycena chlorophos. Biophysics (Nagoya-shi). 2012; 8: 111-114.

Hongo T. Higher fungi of the Bonin Islands (PDF). Memoirs of the National Science Museum (Tokyo) 1977; (10): 31-42.

Kirk PM, Cannon PF, Minter DW, Stalpers JA. Dictionary of the Fungi (10th ed.). Wallingford, UK: CAB International. 2008; s. 446. ISBN 978-0-85199-826-8.

Mihail JD, Bruhn JN. (2007). Dynamics of bioluminescence by Armillaria gallica, A. mellea and A. tabescens. Mycologia, 2007; 99(3): 341-350.

Mori K, Kojima S, Maki S, Hirano T, Niwa H. Bioluminescence characteristics of the fruiting body of Mycena chlorophos. Luminescence, 2011; 26(6): 604-610.

Niitsu H, Hanyuda N. Fruit-body production of a luminous mushroom, Mycena chlorophos. Mycoscience, 2000; 41 (6): 559-64.

Oba Y, Suzuki Y, Martins GNR, Carvalho RP, Pereira TA, Waldenmaier HE, Kanie S, Naito M, Oliveira AG, Dörr FA, Pinto E, Yampolsky IV, Stevani CV. Identification of hispidin as a bioluminescent active compound and its recycling biosynthesis in the luminous fungal fruiting body. Photochem Photobiol Sci. 2017; 16(9): 1435-1440.

Saccardo PA. Sylloge Hymenomycetum, Vol. I. Agaricineae. Sylloge Fungorum (in Latin). 1887; 5: 301.

Sochor M, Egertová Z. Bioluminiscence hub - odvěký a stále záhadný fenomén. Živa 2015; (6): 282-284.

Teranishi K. Identification of possible light emitters in the gills of a bioluminescent fungus Mycena chlorophos. Luminescence. 2016; 31(7): 1407-1413.

Teranishi K. Second bioluminescence-activating component in the luminous fungus Mycena chlorophos. Luminescence. 2017; 32(2): 182-189.

Weitz WHJ. Naturally bioluminescent fungi. Mycologist, 2004; 18(1): 4-5.

 

Dršťkovka z masa nebo z hlívy úsřičné? Které dáváte přednost?

Pondělí v 22:40 | S dršťkovou polévkou je to podobné jako s problémem jestli kance se zelím nebo šípkovou omáčkou. Kterou dršťkovou preferujete vy. Klikejte v anketě a pište svůj názor do komentářů pod článkem. |  - - dršťková
Dršťková s hlívou ústřičnou není od věci. Kde ale tu hlívu brát? Je snad ta z velkovýroby, hal, stejná jako ta s lesů? Podle akademiků ano, podle mé maličkosti ne. Mají naprosto různou konzistenci, například....

V posledních letech jakoby se hlíva ústřičná z lesů vytratila.
Tam kde jí bývávaly metráky dnes sotva najdeme několik trsů.
Že by ten její úbytek souvisel s globálním oteplováním?
Říká se, že ústřičná potřebuje k nastartování mráz. A toho se nedostává.
Vyroste brzy v listopadu a pak po ní není vidu.
Když se náhodou prodere v lednu na svět, tak v tom teple ne a ne dorůst.
A pak že houbám rozumíme. Opak je pravdou.
Nevíme o nich vůbec nic!

RECEPT na dršťkovou polévku dle houbaře, trampa, Vény: (takto si jí připravujeme v houbařských a trampských campech...)

/následující množství je pro šest osob/ 600 gramů hlívy ústřičné, dvě velké cibule, chilli papričky dle chuti, dá se přidat dodatečně, 3 lžíce sádla, 2 lžíce hladké mouky, 3 lžičky mleté sladké papriky, 1,5 litru zeleninového vývaru, sůl, pepř, hlavně majoránka, bez té by to nešlo, a 1 - 2 stroužky česneku. Pak už jenom míchat a ochutnávat. Nejlépe vše dělat na ohni v kotlíku. Z vařiče plynového bojového horolezeckého apod. to není ono...

Poznámka první: Už je to hodně dávno co jsme jeli na pramici a několika kánoích Sázavu až do Prahy. Tenkrát jsme dokonce pro nedostatek ústřičné uvařili dršťkovky dvě. Z masa a z houby. Která je která věděl jen kuchař. Co myslíte, která vyhrála?

Poznámka druhá: Po tzv. sametové revoluci jsem zjistil, že existuje vlak. Řekl jsem si proč se na něj z auta opět nevrátit. Přestupoval jsem v Berouně. Koukám, že na nádraží mají ještě tu starou, letitou, samoobsluhu. A venku na tabuli bylo napsáno dršťková polévka a u ní cena dvě koruny. To jsem asi přehnal, že. Tu láci už si bohužel nepamatuji. A protože mám dršťkovku rád, tak jsem zašel. Pojedl jsem a byl jsem zhnusen. Něco tak příšerného jsem v životě nejedl...

O týden jsem přestupoval v Plzni a tam opět ta lidová samoobsluha. A venku, ano hádáte správně, opět napsáno drťkovka. Tak jsem zašel a opakoval se do posledního písmene ten předchozí příspěvek. Jeden velký hnus.

A protože jsem zvědavý, tak jsem se vždy zašel podívat do kuchyně. Výsledek byl všude stejný. Obrovské plechovky ve kterých ta prý úžasná polévka. Oni dnes snad vůbec nikde už nevaří ale pouze ohřívají. Ta polévka měla jedno společné - byla hodně cítít po česneku. V obou případech byla chuťově stejná a i ty plechovky měly stejné nálepky. Jistě není třeba dodávat více...

Poznámka třetí:Následující příběh se odehrál v době, kdy Evropská unie rozhodla, že teplá jídla nesmí být v kuchyni déle než tři hodiny. Ty úžasné vojenské hvozdy miluji po celý svůj houbařský život. Není na světě, nejen po stránce mykologické, krásnějších a zajímavějších.

Když jsem se za tmy vracívával do civilizace, tak jsem nikdy nezapomněl si zaskočit na jedno zlatistvé točené. A když jsem viděl popsanou tu ceduli, tak jsem nikdy neodolal. Podobné to bylo i po rozhodnutí EU.

Na tabuli křídou napsané snad všechny českomoravskoslezské pokrmy. Od svíčkové až po halušky, husu, kachnu. Dopsat si ty následujcí můžete každý sám. Chodil jsem tam rád i z toho důvodu, že servírka, která již po setmění byla v celé hospodě z personálu sama byla obrovsky vybavená. Bylo na co se dívat. A to pak chutná o to lépe.

Pojedl jsem husu. Dva knedlíky houskové, dva bramborové, jeden přepůlený knedlík špekový a navíc ještě jeden přepůlený chlupatý. Chlupatou, chlupatou, tu já mám nejradší. Utřel jsem si hubu, zvedl půlitr a začal přemítat. Tak jako vždy jsem skončil u té vybavené servírky v kuchyni. Začali jsme dišputovat.

"Krasavice jak je to možné, že máš na jídelníčku všechna ta úžasná jídla. Vždyť je nemůžeš mít podle EU déle než tři hodiny?" Tedy já se ptal a ona neodpovídala. Jen ukázala do polic, kde zase ty plechovky. I tam se nevařilo, jenom se ohřívalo. I když pravdou je, že ty knedlíky byly opravdu dílem tamějších kuchařů. A ty byly dokonalé. A pak se někde svěř do rukou hospodských, restauratérů...

Poznámka čtvrtá: Před okamžikem televize ukazovala obrovskou horskou boudu v Krkonoších. Na přelomu roku byla plná lyžářů až po střechu. Za několik dnů byla až po sklep prázdná. Následně přijela škola. Děti za dva dny své radostné chvíle ze zimních radovánek trávily klečící u WC. I několik tříd odcestovalo k domovům. A opět škola a i ta dopadla stejně. Průjem, zvracení, bolení. Ve všech třech případech stát provedl kontroly a odebral vzorky. Nic se nezjistilo. Až se dozvíme původ těch problémů, tak zde v komentářích dáme vědět!

Že by jste nevěřili kam až se od receptu na dršťkovou polévku z hlívy ústřičné dostaneme. A to nemusí být konec. Na toto téma se dá ještě hodně dlouho psát.


Výstava velkoformátových fotografií hub...

10. ledna 2018 v 22:30 |  Kontakt
...na České zemědělské univerzitě v Praze Suchdole je velmi úspěšnou akcí Václava Burleho, a stejně jako všechny jeho předchozí výstavy, představila podivuhodný až magický svět makroskopických hub. Ukázala, že obdivovat houby můžeme nejen v lese, ale i na výstavě. Konec konců, kvůli tomu se výstavy pořádají. Vidíme na nich i to, co bychom v lese nikdy neviděli, v době kdy by nás do lesa nikdo nedostal a z úhlu pohledu, při kterém bychom si zlomili krk.

Výstava hub na půdě vysoké školy, notabene školy s primárně "přírodovědnou" náplní výuky, je trochu jiná než výstava na radnici, ve výstavní síni nebo v hospodě. Studenti mají snímky hub na očích po celou dobu trvání výstavy, jsou v kontaktu s nimi dlouhodobě a protože fotografie mají nejen rozměr umělecký, ale i faktografický, stávají se součástí výukového procesu. Představují zdaleka viditelnou obrázkovou učebnici mykologie, rozvěšenou po stěnách. Ta je nejen vizitkou autorů fotografií, ale i vizitkou univerzity.

V prostorách výstavy se každodenně pohybuje velké množství lidí. Jsou to studenti bakalářského, magisterského a doktorského studia. Naší i zahraniční. Posluchači programů celoživotního vzdělávání. Návštěvníci kurzů, školení, porad, konferencí a sjezdů. Vyučující a zaměstnanci univerzity. Tuzemští i zahraniční návštěvníci. Oficiální i neoficiální. Ti všichni přichází do vizuálního kontaktu s fotografiemi a pokud to v nich vyvolá nějaký emoční prožitek, ať už pozitivní či negativní, zanechá to svou paměťovou stopu v amygdale, která je hlavní mozkovou strukturou odpovědnou za emoční paměť.

Tento nezávislý paměťový systém, vázaný na emoční prožitek, interaguje také s dalšími mozkovými strukturami jako je hipokampus, prefrontální kůra nebo hypothalamus, a ovlivňuje tak výslednou paměťovou stopu. Emoční paměť řadí neurovědy do nedeklarativní paměti, avšak ta úzce souvisí a spolupracuje s pamětí deklarativní, která představuje vědomé vybavování událostí nebo faktických znalostí a je tím, co nám umožňuje mluvit, číst, psát, soustředit se, učit se cizím řečem, komunikovat s lidmi i počítači nebo počítače programovat. Je tím, co z nás dělá vzdělance. V případě poruchy funkce amygdaly dochází k poruchám paměti deklarativní i nedeklarativní. A také k poruchám pozornosti a chování. Postupným prohlubováním fyziologických poruch v těchto klíčových oblastech mozku, ať už v důsledku přirozeného stárnutí nebo v důsledku neurodegenerativních změn vyvolaných nemocemi, jako je Alzheimerova choroba, snižuje se kvalita života, narůstají problémy s pamětí, s vyjadřováním, s komunikací a ze vzdělance se postupně stává nevzdělanec.

Chcete-li se tomuto přerodu vzdělance na navzdělance vyhnout, nebo tento proces alespoň co nejvíce oddálit, posilujte svou emoční paměť co největším množstvím emočních prožitků. Nenechte svou amygdalu degenerovat! Navštěvujte výstavy a to nejen ty mykologické.
Jiří Patočka
 


Výstava velkoformátových fotografií "Houby České republiky" putuje již osmým rokem republikou.

9. ledna 2018 v 23:17 | ... a může být i tam u vás doma. Stačí se domluvit. A na výstavě můžete mít i vaše snímky. Není to problém. |  VÝSTAVY, besedy, akce
V současné době je výstava na České zemědělské univerzitě v Praze Suchdole. Končí v únoru. Od vedení rektorátu jsme byli požádání o další výstavu. To jistě hovoří za vše. A i vy zde, ale i jinde, můžete vystavovat s námi. Nyní připravujeme v pořadí již třetí. Ta ale již nebude zaměřena pouze na houby. Její pracovní název zní: "Od hub, přes rostliny až ke zvířatům."

Uspořádání výstavy na této vysoké škole byl vynikající nápad. A my jsme pozvání nemohli odmítnout. Vždyť není fakulty, která by neměla mykologii v osnovách. Studentí, ale i pedagogové, se před snímky dobře bavili a snad se i něco nového naučili. Je veřejným tajemstvím, že v zadní části areálu se houby pěstují ve sklenících a na dalším pracovišti za Prahou. Výzkum je především zaměřen na tak zvané léčivé houby. Ale to by bylo na jiné a hodně dlouhé vyprávění. Jenže problém spočívá v tom, že vědci, mykologové, si nepřejí popularitu.

Protože jsme vynikající zpravodajci, tak jsme, v souvislosti s houbami, nahlédli i pod tajnou pokličku univerzity. A vy jste první kdo informaci dostanete. Jistě není nutné psát, že čínská medicína již v republice si našla své místo. Jenže stále kolem ní panují velké rozpaky.

Do Suchdola na univerzitu nedávno přijela delegace z Číny s úmyslem uzavřít spolupráci na pěstování jedlých hub na území České republiky. Už by to nebyl žádný mykologický výzkum, ale naopak velkovýroba nejen pro českomoravskoslezský trh. Vždyť hned vedle je Německo, Rakousko a další státy Evropy. A sušené nebo zavařené houby se dají posílat až na druhý konec světa. Nevím jak vy, ale já jsem z podobné spolupráce zděšen.

I když na straně druhé kdo ví?! Hub je v lesích stále méně, lesy, zejména ty smrkové, začínají odumírat. Nedej Bože aby nás zachraňovaly uměle vypěstované houby od Číňanů. Ono ale nebude dlouho trvat a tato výroba se uskuteční. Když ne u nás, tak někde ve vedlejších státech.

Výstavní síň je v budově, kde knihovna, prodejna knih, skript, a místa k odpočinku a to včetně kaváren. Pro rozjímání o houbách naprosto ideální místo. Neustále je zde plno i když se studentí zajímají i o jiné důležitější záležitosti. Třeba o spánek. I odpočívat je nutné, ale když je to v přírodě, mezi houbami, tak to nemá chybu. Bohužel mladí lidé, i když zemědělští a podobní odborníci, neví o houbách vůbec nic. I to je výsledek vysokoškolského studia.

Tyhle mladíky, ale houby velice, převelice, zaujaly. A vo tom to je. Výstava má lidem připomenout, že jsou na světě i důležitější věci. A mezi ty mykologie jednoznačně patří. Je to až neuvěřitelné, ale právě tato trojka přátel, se připravovala na zkoušku, kde mohli k mykologii i správně odpovědět. Správně? No jistě, vždyť jsme je v mnohém poučili. Snad jim to pomohlo.

Jsem mládenec (74) před rakví. Je úžasné ty mladé lidi, a zejména slečny, pozorovat. Přejme jim, aby se jim v dalším jejich plodném životě dařilo a byli s ním na výsost spokojeni.


Kdybych byl starší, tak bych se určitě do této houbařky, mykoložky, zamiloval. Jenže ona se rozhodla pro vědu a krásní a inteligentní starci před hrobem jí nezajímají. Co jeden nadělá, že?!
Dovolte malou úvahu, mám v sobě dvě becherovky, která sem asi nepatří. Žijeme v době, která připomíná období před I. i II. světovou válkou. Všude se lidé dobře bavili, tancovali, hrála hudba. A pak přišel vždy ten nelidský masakr. A nyní je to podobné. Opravdu vás mladé čeká opět ta hrůza?

Koprofilní houby

8. ledna 2018 v 22:09 | Jiří Patočka |  Jiří Patočka
O tom, kde všude mohou růst houby, by mohli houbaři vyprávět. Nachází je na nejnemožnějších místech, často tam, kde by je nikdo nečekal a na místech, kde by je nikdo nesbíral. Takovou skupinou jsou i houby, které rostou na exkrementech živočichů, zejména býložravců (Wicklow a Carroll, 1992; Richardson a Watling, 1997). Naprostá většina houbařů vůbec netuší, že by na takových místech mohly růst nějaké houby. Jenže rostou! Těch známých druhů už je velké množství a těch dosud neznámých ještě mnohem víc (Krug et al., 2004). A rostou i v České republice. Mě se zatím žádnou najít nepodařilo. Nikdy jsem po nich ale aktivně nepátral.

Jako ukázku koprofilní houby jsem si proto vypůjčil snímek australské, blíže neurčené houby rodu Panaeolus, rostoucí na buvolím trusu (https://www.anbg.gov.au/fungi/ecology-dung.html).

Je pravda, že substrát ve kterém rostou, ba ani jejich názvy, v člověku žádné kladné emoce nevyvolávají. No řekněte sami, cožpak byste sbírali hovník žlutozelený (Ascobolus crenulatus), slzečník hnojní (Bolbitius coprophilus), mrvenku zrnitou (Cheilymenia granulata) či žlutěnku hnojovou (Cheilymenia theleboloides), kdybyste věděli jak se jmenují? A co teprve kdybyste viděli v čem rostou!

Nezájem houbařů o koprofilní houby je vyvážen zájmem vědců o studium jejich biologie, jejich chemického složení a jejich bioaktivních metabolitů (Hansen et al., 2001). I když bylo dosud podrobeno vědeckému zkoumání jen velmi malé procento koprofilních hub, výsledky jsou pro vědu zajímavé. O některých biologicky aktivních látkách izolovaných z tohoto neobvyklého zdroje se lze dočíst na linku http://toxicology.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=1032

Literatura

Hansen PB, Lange C, Petersen JH, Vesterhol J. Nøgler til coprofile svampe. 2001. Dostupné na http://www.mycokey.com/MycokeyDK/DKkeysPDFs/CoprofilKey.pdf

Krug JC, Benny GL, Keller HW. Coprophilous fungi. In: Mueller G, Bills GF, Foster MS. (Eds.) Biodiversity of Fungi, Inventory and Monitoring Methods. Elsevier Academic Press: Oxford, 2004; 467−499.

Richardson MJ, Watling R. Keys to Fungi on Dung; British Mycological Society: Scotland, 1997; p 7.

Wicklow DT, Carroll GC. The Fungal Community: Its Organization and Role in the Ecosystem, 2nd ed.; M. Dekker: New York, 1992; p 715.

Už kvete čemeřice!!

4. ledna 2018 v 20:56 | Jiří Patočka |  Čemeřice
Rod čemeřice (Helleborus) z čeledi pryskyřníkovitých (Ranunculaceae) zahrnuje asi 45 druhů rozšířených převážně v jižní a jihovýchodní Evropě a ve východní Asii. U nás se často pěstuje na zahradách a občas se vyskytuje i zplaněle. Oblíbeným druhem je čemeřice nachová (H. purpurascens), až 45 cm vysoká bylina se silným, lysým stonkem. Přízemní listy jsou dlouze řapíkaté. Asi 5 cm velké, dolů sklopené květy, rostou obvykle po třech. Kvete od února do dubna, ale když je mírná zima, rozkvete již v lednu. A to je i letošní případ. Rostlina na snímku byla ještě včera pod sněhem, ale dnes již je sníh pryč a čemeřice nasadila poupata a má se čile k světu.

Mimořádná odolnost čemeřice vůči zimě a schopnost kvést i pod sněhem, spojovala již ve středověku tuto rostlinu s tajemným světem kouzel, duchů a zemřelých. Květina tak mimořádných schopností, navíc ještě jedovatá, nemůže být přece jen tak obyčejná kytka! A tak se z čemeřice vyráběly amulety, které chránily člověka před melancholií a lidmi posedlými duchy, vykuřovadla, která umožňovala podmanit si zlé mocnosti nebo dostat se nepozorovaně kam chcete. Na prášek rozdrcený kořen byl prostředkem lidové magie a odvar z kořene se používal proti střevním parazitům.

Čemeřice obsahují jedovaté steroidní glykosidy helleborein, helleborin, hellebortin a hellebrin. Helleborein má silně dráždivé účinky na sliznici a způsobuje zánět spojivek a kýchání. Při větších dávkách dráždí trávící ústrojí a způsobuje zvracení a průjmy. Steroidní glykosidy čemeřice vykazují silnou kardiotoxicitu. Vyvolávají srdeční arytmie a mohou způsobit zástavu srdce. Otrava čemeřicí se projevuje pálením v ústech, silným sliněním, zvracením, průjmem a křečovitými bolestmi zažívacího traktu. Puls bývá pomalý a nepravidelný, zorničky rozšířené, člověk pociťuje slabost, závratě a upadá do bezvědomí. Prognóza otrav čemeřicí je vždy vážná a je třeba co nejrychleji vyhledat lékařskou pomoc. Otrava bez lékařské pomoci může skončit smrtí.

V současné době nemá čemeřice využití v oficiální medicíně. Pro její vysokou toxicitu bylo od jejího používání upuštěno. Našla však nové uplatnění jako zahradní květina, kvetoucí časně zjara. Intenzivní kulturní šlechtění čemeřic sice nemá příliš dlouhou historii, ale byly již vyšlechtěny vcelku stabilní linie s květy velkými až 9 cm. Existují i rostliny s čistě bílými květy, schopnými kvést tak, aby mohly být dodány na vánoční trh.


Ve vojenském hvozdu bylo překrásně. Nikde živáčka. Jenom já ptactvo a zvěř

4. ledna 2018 v 20:48 | Již několik posledních let zde vedu úvahy o problematice kolem hlívy ústřičné. Ono je to opravdu s ní nějaké divné... |  HLÍVA ÚSTŘIČNÁ
Dnes se vyčasilo a dokonce chvílemi svítilo i slunce. Není nic krásnějšího - v tom hříšném světě - než se toulat lesy a povídat si se zvířaty i ptactvem nebeským. A i čarodějné houby se dají nalézt...

Zvědav jsem musel opět vyrazit do hvozdu překontrolovat ty dva korálovce ježaté. Jak jsem očekával, tak žádná velká sláva to nebyla. Oba to mají již za sebou. Je zajímavé, že se až nevěřícně zcvrkli a změnili barvu na hodně tmavou, takovou špinavou. Jak jsem tak na ně hleděl, tak jsem sí říkal už aby bylo léto. Jsem totiž moc zvědav jak budou v letošním roce vypadat. Někdy jsou to velcí krasavci, jindy nic moc.

Abych se přiznal, tak hlavním mým posláním byla hlíva ústřičná, kterou jsem si na prověřeném ležícím kmenu našel před měsícem. A proč to slůvko poslání? Je to jednoduché. Dostal jsem ohromnou chuť na smetanovou omáčku s pěkným kouskem hovězího masíčka. Jak já tuto manu nebeskou miluju.

Věděl jsem, že se žádná velká radost konat nebude. Plodnice jsou na tom prastarém kmenu vidět zdaleka a určitě je nějaký pocestný, houbař, našel. Přece ve vojenském nechodím sám. Když jsem je objevil, tak byly titěrné. Neočekával jsem, po letošních zkušenostech, posledních let, že se promění v překrásné dva trsy. A měl jsem bohužel pravdu. Nebyly nic moc, ale sklidit se už daly. Měly zajímavý tvar. Protože nahoře na pěkně tlustém kmenu, tak rostly rovně k nebesům. Vršky co do velikosti nic moc, ale spodky úžasné, obrovské. Ale ona to spíše byl vršek než třeň. Ten bývá tuhý, ale zde to byla měkká hmota. Zkrátka na zkousnutí. A já nemám problém je pojíst i v syrovém stavu. Jsou vynikající a na stromu usušené ještě chutnější. Ale o tom je zde na blogu nemálo informací. Vždyť ústřičná patří mezi houby na přežití.

Vždy chodím z bodu A do bodu B a pak se vracím jinou cestou. Dnes jsem udělal výjimku a vrátil jsem se odkud jsem přišel. A co se nestalo. Najednou koukám na to zjevení. Na prastarem dubu, hlívu často na tomto stromě nevídím, překrásné a převeliké trsy. Mnohokrát jsem kolem prošel ale nic neviděl. Byly totiž na protilehlé straně stromu. Na první pohled bylo vidět, že už nejsou nejmladší, i když by kuchyní bez problému ještě prošly. Řekl jsem si, proč jim nedat možnost aby vypustily výtrusy. Určitě se některý ujme a bude opět pro příští roky zasazeno...

Když jsem se vracel z bodu B, tak zanedlouho koukám jak proti kráčejí dva viržiňáci. Jak jsem zde již na blogu psal - a dokonce pustil i nějaké video - tak tato zvířata jsou voprsklá a i nebezpečná. Jeden se zastavil a bez problému se vydal mým směrem. Přišel na několik kroků. Tak jsem si s ním začal povídat. A docela jsme si rozuměli. Jenže fotoaparát v batohu. Vyndat nebo nevyndat. Když ho začnu tahat, tak jelenec bělocasý vezme roha. On ale jenom poodešel a neustále byl nedaleko. Teď si říkám, že jsem ho měl použít. Tak někdy příště. Tady je potkávám docela často...

Po dobu mého dnešního toulání jsem byl navštěvován krkavcem. Kde ale měl partnerku? Vždycky zmizel aby se zanedlouho opět objevil. Krkavci totiž po celý život žijí v páru. Možná to byl důvod proč jsem se mu tak líbil. Když už jsem se blížil na parkoviště u vojenské základny, tak se usadil na vysoké jedli. A začal si se mnou povídat.

Já mám jednoho krasavce v jednom nejmenovaném zookoutku u města N. Jak k němu příjdu, tak se začne typicky ozývat. Mám pocit, že si pamatuje kdo ho má rád, kdo si s ním povídá. Jsme kamarádi.

Protože krkavčí mluvu ovládám, tak jsem rozpředl dišputaci i s tímto na jedli. Nebo to byla ona? To má větší logiku. Ženy mě vždy milovali. Moc jsme si rozuměli. Kdybych neodešel, tak bychom si tam povídali ještě do teď...


Návštěva zimního lesa

3. ledna 2018 v 22:11 | Jiří Patočka |  Jiří Patočka
O vánočních svátcích jsem si na chvíli odběhl, odběhl asi není to správné slovo, do blízkého lesa. Zrovna nesněžilo ani nepršelo, dokonce občas mezi ostře řezanými zimními mraky vysvitlo slunce. Les sice nevyhlížel zrovna vesele a z pohledu houbaře, který se jde podívat jak rostou zimní houby, docela fádně. Ale jen na první pohled.

I v zimním období les žije a je v něm mnoho věcí k pozorování. O tom mne brzy přesvědčili dva srnci, kteří odněkud vyběhli a hned zase někam zmizeli. Já jsem však měl v úmyslu hledat a najít houby. Třeba hlívu ústřičnou nebo penízovku sametonohou. Nic takového tam ale nerostlo. Nenašel jsem ani jidášovo ucho nebo pařezník. Občas jsem ale objevil kržatku zimní z těch hub co znám a posléze i několik dalších, které neznám. A potom spoustu takových malých, podivných houbiček, co rostly na pařezech, kmenech stromů a popadaných větvičkách.

Uvědomil jsem si to ohromné bohatství přírody, to nepřeberné množství organismů, které s námi na Zemi žijí, či spíše s nimiž my žijeme na Zemi, a které málokdo z nás umí vůbec pojmenovat, natož o nich vědět něco bližšího. A jak se tak dělají různá ta novoroční předsevzetí, která pak skoro nikdo neplní, říkal jsem si, že bych se mohl pokusit psát na burle.blog.cz informace právě o takových nenápadných a málo známých houbičkách. Jistě o nich někde existuje spousta zajímavých informací - jen je najít! Proč psát jen o hřibech, hlívách a muchomůrkách?

Jako novoroční předsevzetí mi to připadá rozumné a jako edukační téma zajímavé. Má to ale jednu drobnou vadu. Sám na to nestačím. Nechtěl by mi s tím někdo pomoci? Z komentářů připojených skoro ke každému článku na tomto blogu vím, že články čte velké množství lidí. Někteří je chválí, někteří kritizují, někteří využijí komentáře k tomu, aby pochválili sami sebe. Nechtěli by ale sami něco napsat a pomocí inteligentního mateřského jazyka předat svým kolegům houbařům i jiné informace než, že "Pokud to se srážkami bude vypadat, jako loni, odskáčou to všechny houby?"

Moc si vážím těch odvážných, kteří věnují svůj čas a své vědomosti k rozšířování vědomostí těch druhých a neváhají se pod svůj výtvor podepsat a vystavit se tak případné kritice těch, kteří tolik odvahy nemají a raději své písemné projevy skrývají pod pseudonymem.

Všem odvážným přeji do roku 2018 hodně štěstí, zdraví a literární kreativity.

.....


Hlíva ústřičná nám neustále přináší nová a nová překvapení.

31. prosince 2017 v 19:04 | Jeden by řekl, že o ní víme již vše. Bohudík to není pravda. Ale kde ta pravda je? |  HLÍVA ÚSTŘIČNÁ
I tady se ukazuje, že my lidé nevíme o houbách vůbec nic. A aby toho nebylo zas tak málo, tak se něco neustále děje s klimatem. 31. prosince jsme opět zaznamenali rekord + 14,2 stupně Celsia. Nemají ty vysoké teploty souvislost s nerůstem hlívy ústřičné?

14. prosince 2017 jsem zde na blogu v souvislosti s hlívou dubovou
uveřejnil následující text.
A protože se toho moc nestalo, tak je tady pokračování...

Malé hlívy ústřičné bývají ocelově fialové. Takové, ani ty velké, jsem letos vůbec neviděl. Všechny plodnice jsou do hněda a jako kdyby to už měly za sebou nebo byly spálené od slunce...

Před jednadvaceti dny (23. listopadu) jsem ve vojenském starém hvozdu našel hlívovník, který obalen několika stovkami malilinkatých hlíviček ústřičných. Buk nám každoročně poskytuje až neuvěřitelnou úrodu.

Řekl jsem si, že je musím za čtrnáct dní sklidit. Bohužel jsem si tam pro ně došel až o týden později. Už jsem měl podle stop ve sněhu obavu, že si je vložil do torny někdo jiný. Jenže on je o několik metrů minul. Plodnice sice hodně povyrostly, ale byly stále neveliké. Tak zase za čtrnáct dní.

(31. prosince 2017) - Hlívy jsem šel sklidit neboť přesvědčen že již bude jejich čas. A opět velké překvapení. Když se ústřičná objeví, tak to netrvá dlouho a lze jí sklízet. Někdy je to za několik dnů, někdy za týden, málokdy déle. Ale tenhle přenádherný a roky prověřený hlívovník jako kdyby své houby nechtěl vydat. Dnes opět povyrostly, některé, tak třetina, by se již dala s velkým přivřením očí i sklidit. Ale já jsem houbař badatel a místo abych si už pochutnal, tak jsem s radostí v srdci zvolit to poznávání.

Otázkou je proč se nezvětšují. Co je toho příčinou? Ono těch záhad je v posledních letech velice mnoho. Dříve hlíva ústřičná rostla v zimě, nyní již v listopadu a pak nic. V lesích po hlívě není památky. Dříve jsme v tento čas nosili plné kletry a to dokonce i několikrát v týdnu. A nyní, již několik let, jsme na sucho. Co je toho příčinou? Jenže bohužel nevíme, jak je to v ostatních částech republiky. Ale s velkou pravděpodobností to bude všude stejné. Úspěchy by prozradil internet. A na něm je rovněž, až na několik výjímek, pusto. Tak zase za čtrnáct dní. Snad nám ten hlívovník nikdo nesklidí.

Ve vojenském je obleva, sníh až na závěje u silnic zmizel.

(16. ledna. 2018) - Již zdálky jsme na buku zahlédli světlá místa. Někdo byl rychlejší a veškeré plodnice sklidil. Ale proč takové barbarství? Bylo vidět, že plodnice moc nepovyrostly. Jedná se o typ taky houbaře, kterým říkáme hamty hamty ať mám víc než tamty. Opravdu je tak těžké nechat ústřičnou dorůst do patřičné velikosti? Popřípadě sklízet postupně jak houby dorůstají? A když jí najde někdo jiný, tak neplakat ale naopak si říci dnes ty a příště zase já. Vždyť vůbec o nic nejde. Jenže nám šlo o to bádání. Bohužel jsme dobádali dosti neslavně. Tak zase někdy příště... Václav Burle


Několik zajímavostí k historii houby Aseroe rubra

28. prosince 2017 v 16:50 | Jiří Patočka |  Aseroe rubra
Informace o původně australské houbě Aseroe rubra (http://burle.blog.cz/1711/jsou-houby-ktere-v-nasich-lesich-zatim-nenajdete-jednou-z-nich-je-i-aseroe-rubra), která se stala v posledních letech nebezpečnou invazní houbou, vzbudila mezi čtenáři tohoto blogu značný ohlas. Ten byl ještě podpořen článkem mykologa Vladimíra Špatného (http://burle.blog.cz/1712/sumavsky-cyklista-houbari-v-australii) o nových poznatcích o houbách čeledi Phallaceae, do které patří také Aseroe rubra.

Faksimile prvého svazku Labillardièrova díla vydaného v roce 1804 v Paříži.

Podařilo se mi získat některé další informace o této zajímavé houbě a rád bych se o ně s čtenáři tohoto blogu podělil. Pravděpodobně prvým Evropanem, který spatřil houbu Aseroe rubra v její domovině a zanechal o tom písemnou zprávu, byl Jacques-Julien Houtou de Labillardière (28. října 1755 - 8. ledna 1834). Jacques Labillardière se narodil 28. října 1755 v Alençonu ve Francii, jako 9. dítě ze 14 potomků obchodníka s krajkami. Navštěvoval Collège royal d'Alençon, kde vynikal ve studiu a patřil k nejlepším žákům. Později studoval medicínu na univerzitách v Montpellier a v Reims a když v roce 1779 ukončil svá studia, přestěhoval se do Paříže. Více času než lékařské praxi však věnoval návštěvám královské botanické zahrady a více než lékařské kariéře se věnoval přírodním vědám - zejména botanice. Seznámil se s řadou věhlasných přírodovědců své doby (Sir Joseph Banks, James Edward Smith, Aylmer Bourke Lambert nebo George Williams) a uskutečnil s nimi několik přírodovědných výprav. Svou první zahraniční plavbu do Velké Britanie uskutečnil v roce 1783 a krátce na to následovaly další cesty na Blízký Východ, na Kypr, do Sýrie, Nazaretu nebo na izraelskou horu Carmel. Prováděl také systematický botanický výzkum v oblasti Středozemního moře (Kréta, Korsika, Sardinie a Lampedusa), ale největší objevy učinil při cestě do Oceánánie, když byl jmenován přírodovědcem expedice Bruni d'Entrecasteaux, která měla za úkol pátrat po ztracených lodích kapitána Jean-François de Galaup, hraběte de La Pérouse. Původně velmi úspěšná La Pérousova výprava zmizela v roce 1888 někde v jižním Pacifiku a od té doby o ní nikdo neslyšel. Zmizení výpravy se stalo předmětem mnoha spekulací a předmětem zájmu několika románů (v češtině byl vydán román Poslední plavba kapitána Lapérouse, překlad ruského spisovatele Nikolaje Čukovského), ale skutečných stop bylo nalezeno jen málo. Jednou z nich je pověst, kterou zaznamenal mezi obyvateli ostrova Vanikora ligvista Alexandre François. Pověst tohoto ostrova vypráví o ztroskotání dvou lodí, z nichž se zachránilo kolem padesáti trosečníků. Ti byli buď snědeni domorodci, nebo zemřeli na různé nemoci a zbytek přeživších odplul z ostrova na člunu, který si postavili ze zbytků vraků.

Výprava Bruni d'Entrecasteaux provedla rozsáhlý geografický, etnografický a přírodovědný výzkum v oblasti jihovýchodní Austrálie, Tasmánie, Severního ostrova Nového Zélendu a Jižní Indie a shromáždila velké množství botanických a geologických vzorků a shromáždila rozsáhlý materiál o zvycích a jazycích australských původních obyvatel. Když se ale roku 1796 vrátila do Francie, našla zemi rozvrácenou probíhající sérií revolučních válek (1792 až 1802) a všechny materiály které z cesty dovezla jí byly zabaveny Brity jako součást válečné kořisti. Labillardière byl zoufalý ze ztráty své tříleté práce a usilovně bojoval za návrat sbírek. V roce 1796 měl jeho lobbing konečně úspěch. Tehdy napsal dopis řediteli Britského muzea Williamu Priceovi a v něm uvedl, že .... sbírka by měla být vrácena Francii, aby mohly být výsledky výzkumu zpracovány a publikovány ... a neopomněl zmínit, že ... Velká Británie vrácením sbírek získá uznání celého světa za to, že uznává vědecké autority a podporuje vědecký pokrok.

Takovému dopisu nebylo možné odolat. Sbírky byly navráceny a již roku 1799 Labillardière publikuje zprávu o své cestě nazvanou Relation du Voyage à la Recherche de la Pérouse. Na jejím základě byl jmenován členem Francouzské akademie věd a v roce 1816 byl také zvolen zahraničním členem Královské švédské akademie věd. V letech 1804 a 1807 publikoval dva svazky rozsáhlého díla nazvaného Novae Hollandiae Plantarum Specimen, což byl v té době první obecný popis flóry Austrálie.

Součástí tohoto díla byl i popis do té doby pro Evropany zcela neznámé a exotické houby Aseroe rubra. Houba, která spíše připomínala mořskou sasanku nebo hvězdici, zaujala Labillardièra ihned, jakmile ji spatřil. Zprvu si nebyl jist, zda jde o houbu či o nějakého neznámého živočicha. Ta "věc" jej zaujala nejen svým nezvyklým tvarem, ale také neobvykle nepříjemným pachem, který kolem sebe šířila. Není proto divu, že ostatním houbám "s kloboučkem a nožkou", které znal z Evropy, nevěnoval zdaleka tak velkou pozornost jako Aseroe rubra. Labillardièrův krátký anatomický popis houby a její náčrtky nám mnohé říkají o její stavbě, ale prakticky nic není známo o jeho emocionální reakci na ni. Autoři Labillardièrových biografií odhalili, že v jeho knihách je jen málo emocí. V rámci vědecké objektivity potlačoval své emocionální projevy natolik, že o houbě, která mu musela nepředstavitelně páchnout, napsal jen, že jej "příjemně překvapila".

Přestože dnes je v Austrálii známo téměř 8 tisíc makroskopických hub, Aseroe rubra se svými exotickými rameny a nechutným a páchnoucím slizem je mnohem populárnější než všechny ostatní. Do státního znaku Austrálie se sice tato houba nedostala, jak se to podařilo klokanovi nebo ptákovi emu, ale i tak do australské exotické fauny a flory neodmyslitelně patří. Současným problémem je fakt, že Aseroe rubra stále častěji "příjemně" či "nepříjemně" překvapuje stále větší množství lidí na celém světě. Nemusíme za ní jezdit do Austrálie, ona za námi přicestuje sama. Jednou se objeví i na vaší zahradě nebo ve vašem květináči a je obtížné předvídat, jaké emoce ve vás vzbudí a jakými slovy to budete komentovat. J. M. Stevens o Aroe rubra napsal v Brisbane Sunday Mail v roce 1930, že ta "věc je současně krásná a odpuzující". A to je asi pravdivá charakteristika.

Poznámka: Většinu informací o houbě Aseroe rubra a její historii jsem čerpal z doktorské disertační práce Dr. Alisona Pouliota "A Thousand Days in the Forest", kterou obhájil v roce 2016 na Australské státní univerzitě v Canbeře. Za možnost přečtení disertace mu upřímně děkuji.


Kam dál