Černorosol bukový - Exidia nigricans (With.) P. Roberts - Tmavorôsolovec mozgovitý

Včera v 15:58 | Jiří Patočka, Václav Burle |  Černorosol bukový
Černorosol bukový je stopkovýtrusná houba z čeledi boltcovitkovité (Auriculariaceae), rostoucí na mrtvém i živém dřevě listnatých stromů celé severní polokoule. Nejraději má buky a nejčastěji roste na ulomených silnějších bukových větvích. Tvoří nápadné mozkovitě zprohýbané až laločnaté plodnice černé barvy (Malysheva a Spirin, 2017). Až nějakou potkáte v lese, zdaleka se jí vyhnete, abyste nešlápli do toho černého "lejna". Opravdu ze všeho nejvíce totiž černorosol bukový připomíná exkrement nějakého lesního zvířete. O moc lépe na to není ani černorosol smrkový (E pithya) nebo černorosol uťatý (E. truncata).

Černosol bukový byl poprvé popsán v roce 1776 v Anglii jako Tremella nigricans. Jeho současné zařazení do rodu Exidia provedl Donk v roce 1966 (Donk, 1966), ale nelze vyloučit, že v budoucnu může do taxonomie tohoto rodu ještě zasáhnout molekulární genetika (Weiss a Oberwinkler, 2001).

Plodnice černorosolu bukového vytváří plodnice o velikosti 2 až 25 cm a vysoké 1 až 2 cm, pevně přirostlé k substrátu. Plodnici tvoří lalokovitě zprohýbané útvary pokryté drobnými kuželovitými bradavkami. Plodnice je pružná, rosolovitá asi jako gumoví medvídci. U starších plodnic sesychá a tvrdne, ale po dešti opět obnoví svou pružnost. Na rozdíl od gumových medvídků je dužnina bez výrazné vůně a chuti a tak není divu, že houba je považována za nejedlou. Výtrusný prach je bílý a výtrusy jsou válcovitě prohnuté a připomínají jitrnice, 10-18 x 4-6 µm velké.

Černá barva černosolu bukového je podmíněna přítomností velkého množství melaninu v jeho plodnicích. Melanin je přírodní černý pigment, který se vyskytuje v tělech rostlin, živočichů i prvoků, a z chemického hlediska je odvozen z aminokyseliny tyrosinu. Melanin hraje významnou roli ve fyziologii této houby a chrání ji před UV zářením a vysušováním (Łopusiewicz, 2018). Ze stejného důvodu je melanin významnou látkou i pro člověka jako surovina pro přípravu kosmetických přípravků. Nález vysoké koncentrace melaninu v černosolu bukové napovídá, že houba může být do budoucna považována za slibný zdroj přirozeného melaninu

Literatura

Donk MA. Check list of European hymenomycetous heterobasidiae. Persoonia1966; 4: 145-335.

Łopusiewicz Ł. Isolation, characterisation and biological activity of melanin from Exidia nigricans. World Scientific News, 2018; 91, 111-129.

Malysheva V, Spirin V. Taxonomy and phylogeny of the Auriculariales (Agaricomycetes, Basidiomycota) with stereoid basidiocarps. Fungal Biology, 2017; 121(8): 689-715.

Weiss M, Oberwinkle F. Phylogenetic relationships in Auriculariales and related groups - hypotheses derived from nuclear ribosomal DNA sequences. Mycological Research 2001; 105: 403-415.

 

Nemysleme pouze na sebe! Přemýšlejme, zejména v tomto zimním období, i o ptactvu nebeském

Včera v 14:43 |  PTACTVO NEBESKÉ
Přišel čas rozhodnutí,
náš svět se ocitl v bodu zlomu,
z něhož může přijít buď kolaps,
nebo nový start.
A teď záleží jen na nás, kterou cestou se vydáme.

Bruno Marion
futurolog


Neustále na cestách a to nejen za houbami...

Včera v 1:03 |  HOUBY
I v zimním období není marné se toulat přírodou a nejen lesy. Udělat něco pro své zdraví ale i mysl. I když to nikde již několik let moc zimně před vánoci nevypadá. A nejinak tomu nebylo ani dnes...

Počasí v Česku se v nejbližších letech příliš nezmění.
Vedra, sucha, ale i přívalové deště nás budou trápit dál. Zimy budou teplejší,
zvyšuje se však riziko častějších průniků studeného arktického vzduchu.
Oteplování klimatu bude pokračovat.

Klimatolog a geolog Václav Cílek.

Sdělovací prostředky, od televize až po rozhlas, mají předpověď počasí vždy na konci. My milovníci Matičky přírody naopak vždy na počátku. Věděli jsme, že dnes bude zle. A také jo. Ještě jsme nevyjeli z Prahy a začalo pršet tak, že stěrače ty proudy vody nestačily stírat. Horší bylo, že rádio pod přístrojovou deskou upozorňovalo na nebezpečí vichru. A choďte do lesa když vám může něco spadnout na hlavu. A to se nám již dokonce několikrát málem stalo. Byli jsme přesvědčeni, že dnešní houbaření končí ještě v době než jsme se dostali do historických lesů.

Bylo to přesně tak, jak meteorologové předpověděli. Chvílemi hustě pršelo, sem tam vysvitlo slunko a v některých okamžicích se ohýbaly stromy neuvěřitelně nízko. Občas vichr dokonce postrčil auta mírně stranou. Po příjezdu na vojenské parkoviště jako když utne. Přestalo pršet a vítr se až neskutečně utišil. Nebyl důvod nevyrazit se pokochat okolní přírodou. Po několika hodinách, to už jsme toho měli dost, jsme se pro neskutečný vítr museli rychle vrátit do civilizace. Pobývat déle v lese bylo v historickém hvozdu doslova o život. Zajímavé je, že v posledních letech všude popadalo až neksutečné množství dřevin. Ze strany hub jsme neočekávali žádné zázraky. Oproti minulým rokům to moc neroste. V zimním období je to zejména vidět na hlívě ústřičné. Něco divného se s přírodou děje.

Ten buk známé předlouhé roky. Není zimy aby na něm nebyl pařezník pozdní. Je to osamělý strom, který uprostřed pěti lesních cest. Většinou plodnice co do krásy nic moc, někdy jsou uříznuté, jak si je některý z nezkušených houbařů splestl s hlívou ústřičnou. To ale není zas tak od věci, protože i tato houba je za určitých okolností - více zde na blogu - jedlá. Ale v tomto případě více škodí. Pozdní má nezvyklou chuť, kterou mnozí nesnáší. Druzí, tedy i já, tvrdí, že v malém množství s ústřičnou dohromady to z hlediska chuti, zážitku, nemusí být zas tak od věci. Ale to by bylo na hodně dlouhé vyprávění. Vše je v rubrice pařezník pozdní. Málokdy nám buk pěti cest představí pozdní ve vší kráse. To se za ty dlouhé roky stalo snad pouze dvakrát. A dnes se jich tam několik fotogenických opět objevilo. Bylo co fotografovat o čem básnit, kochat se. A vo tom to je, vo tom by to mělo být.

Už je to řadu let co právě v tomto lese jsme objevili pěkně tlustý padlý kmen, který byl částečně odříznut na délku tří metrů. A na tom zbytku rok za rokem stovky hlív hnízdovitých. Kmen je již téměř celý rozpadlý. To by jeden nevěřil jak ta jeho zkáza šla rychle. Hnízdovitá je vůbec hodně zajímavá. Před časem se mykologická obec rozhodla, že tuto hlívu, pro její vzácnost, zařadí mezi státem chráněné houby. Bylo to celé takové hodně úsměvné. Když už měla být zapsána, tak se naše milovaná hnízdovitá, která nepříjemně páchne a proto nejedlá, rozhodla, že to v žádném případě nedopustí. A doslova přes noc jí začaly být plné lesy. A tak je tomu, i když ne již tak ve velkém, neustále. A pak že houby nemají rozum. Je škoda, že není badatele, který by po lese chodil se zapichovací jehlou na měření vlhkosti. Ukazuje se, že dřevní hmota na padlých kmenech je až neskutečně vyschlá. A i to je určitě důvodem proč je hlív takový nedostatek. Z čeho mají brát sílu? V blízkosti hlívy hnízdovité se vyskytoval mladý černorosol bukový. Ale o něm připravujeme samostatný článek. Kdyby jste někdo měl jeho zajímavou fotografii, tak prosím pošlete na burle@seznam.cz. Děkujeme.

Do hvozdu jsme především přijeli za hlívou ústřičnou. Přišel den, kdy bylo nutné tuto lokalitu opět překontrolovat. Tak to děláme již desítky let. V posledních dobách je to smutné. Hodně smutné. Ústřičná jakoby přestávala ve velkém existovat. Více na toto téma v rubrice hlíva ústřičná.

Chodili jsme od jednoho hlívovníku k druhému a hledali nové. Nikde nic. Vysílačky mlčely. Jedinou výhodou bylo jasné světlo, a tak jsme koukali hluboko do lesa. Šmejdili jsme šmejdili a protože Matička příroda přeje připraveným, tak z ničeho nic na hlívovníku, ve kterém vždy v dutině několik velkých plodnic, se na straně druhé objevily malé ústřičné. Na fotografii jsou o hodně větší. Objektivy umí hodně zkreslovat. Jenže tyhle my pro jejich titěrnost nesklidíme. Radost bude mít někdo jiný. A to je moc dobře. Jednou ty, jednou já, my. A tak je to správné. Oproti dávným časům již ale na hlívy ústřičné moc lidí nechodí. Ti dříve narození jsou již na pravdě boží a mladé generace, jejich děti, vnoučata, se přece do lesa trmácet nebudou. Když budou mít chuť na houby, tak si je přece koupí v supermarketu. Proč unavovat tělo?!

O několik set metrů na padlém stromě několik pěkných trsů. Tak jsme se mezi sebou podělili a jak jinak než na všech stranách radost veliká. Na štědrovečerním stole bude i hlíva ústřičná. A tak to má být.

Poznámka: Bývávaly doby, kdy v těch zapadlých vískách v tento zimní čas hospody hučely a kapely vyhrávaly na místních bálech. Vyšli jsme z lesů a nejraději zamířili na ty myslivecké. Mnohdy jsme se ani nedostali do lůna svých domovů. Museli jsme někde přespat. A nebylo to povětšinou v postelích. Ale v tombole jsme nejedou vyhráli nějakého to lesního, polního, tvora. Na pekáči pak následně provoněl celou nemovitost. Takový bažant na houbách? Tak to nemělo chybu.

Se smutkem informujeme, že ty hospody již neexistují, nebo jsou v úsporném režimu. O plných sálech se nejen nám může jen zdát. Co se s tou vesnickou a maloměstskou kulturou stalo? Kam se poděla? Proč skončila? A jak je to tam u vás doma?


 


Krásnorůžek lepkavý - Calocera viscosa (Pers.) Fr.) - Parôžkovec lepkavý

Úterý v 22:44 | Jiří Patočka, Radoslav Patočka |  HOUBY
Krásnorůžek lepkavý je saprotrofní houba z řádu kropilkotvaré (Dacrymycetales), která není k jídlu, ale k ozdobě. Na krásnorůžku si neceníme jeho chuť, ale jeho krásu. Jeho jasně žluté až oranžové, keříčkovitě větvené plodnice dokážou v kontrastu s prostředím ve kterém roste, vytvořit úchvatný obraz. Jen se podívejte na dvě fotografie Romana Szpuka, českého básníka, spisovatele, ale především vynikajícího fotografa, který tuto houbu nasnímal v říjnu 2016 na Šumavě.

Foto: Roman Szpuk

Nadzemní část plodnice, která je vysoká jen 30 až 70 mm, vyrůstá z mnohem delšího kořenovitého oddenku. Ten je dlouhý až 300 mm a představuje vlastně třeň houby. Prorůstá substrátem a z jeho bělavé báze, která je těsně nad zemí, vyrůstá nadzemní část. Ta je tvořena hladkými, válcovitými větvičkami, které jsou za vlhka slizké a mají zlatožlutou barvu, v sušším období jsou spíše oranžově žluté. Je však nutné dodat, že vzácně se objevuje i albinická, čistě bílá forma krásnorůžku lepkavého (Reid, 1988). Houba má pružnou, chrupavčitou dužninu, která má při vyschnutí strukturu rohoviny, ale po opětovném zvlhnutí se pružná konzistence obnovuje a houba pokračuje v růstu. To je jeden z důvodů, proč krásnorůžek roste prakticky po celý rok. V největším množství se ale objevuje v létě a na podzim. Roste na pařezech a na odumřelých kořenech jehličnatých stromů, především smrků. Pro svůj růst potřebuje silně zetlelé dřevo, takže občas to vypadá, že vyrůstá z lesní půdy. Je rozšířen v mírném až subpolárním pásu celé severní polokoule. Roste v Evropě (Ambrosio et al. 2018), ale také v Turecku (Akata et al., 2018), Indii nebo Novém Zélandu (Shirouzu et al., 2017).

Krásnorůžek lepkavý je možno zaměnit za některé další druhy. Velmi podobný mu je vzácnější a poněkud menší krásnorůžek rohovitý (C. bornea), nebo zbarvením podobný, ale tvarem odlišný a velmi vzácný krásnorůžek smržovitý (C. glossoides). Dva posledně uvedené nemají plodničky rozděleny na plodnou a sterilní část. Vzácně můžeme vidět i krásnorůžek lopatkovitý (C.pallidospathulata), který bývá zpravidla bledě žlutavý. Spolehlivě se dají rozlišit pouze mikroskopováním. Nicméně jeden způsob jak uvedené druhy rozlišit tady je. Krásnorůžek lepkavý vyniká neuvěřitelnou pružností. Jeho "větvičky" můžeme mnohokrát ohnout o 180 stupňů, aniž by se poškodily. Mykologové takový způsob určování jistě prominou. Je sice netradiční, ale zcela spolehlivý.

Zabarvení plodnic krásnorůžku lepkavého má na svědomí přítomnost karotenových barviv, zejména β-karotenu. β-karoten hraje v lidském těle důležitou úlohu jako antoxidant a současně jako prekurzor vitaminu A. Z jedné molekuly β-karotenu vznikají v našem těle dvě molekuly vitamínu A. Při nedostatku β-karotenu se zvyšuje riziko rakoviny a klesá celková obranyschopnost organismu. Významnou roli hraje β-karoten také při ochraně kůže proti poškození nadměrným sluněním. Není proto divu, že zájem o β-karoten je velký a nejvíce jej spotřebuje medicína a kosmetický průmysl. Při hledání jeho vhodných zdrojů neušel pozornosti výzkumníků ani krásnorůžek lepkavý. Plodnice krásnorůžku lepkavého však obsahují i další biologicky významné látky (Muszyńska a Sułkowska-Ziaja, 2012b). Kromě polysacharidů s protinádorovým účinkem (Ohstuka et al., 1973), perodukuje tato houba také nezvykle širokou škálu nízkomolekulárních derivátů indolu, které hrají důležitou úlohu při udržování lidského zdraví: L-tryptofan, 5-hydroxytryptofan, 5-methyltryptofan, serotonin, melatonin, tryptamin, kyselina kynurenová, kyselina indoloctová a další (Muszyńska a Sułkowska-Ziaja, 2012a). Tyto sloučeniny hrají v těle člověka úlohu antioxidantů, tkáňových hormonů a neurotransmiterů a mají významné antidepresivní a protinádorové účinky. Např. serotonin je dlouho znám jako látka hrající úlohu regulátoru spánku, tělesné teploty, nálady, dozrávání a regenerace mozkových buněk a současně i zpomalovač jejich stárnutí. Přispívá také k celkovému posilování imunitního systému (Mohammad-Zadeh et al., 2008).


Literatura

Akata I, Kabaktepe Ş, Sevindik M, Akgul H. Macrofungi determined in Yuvacık Basin (Kocaeli) and its close environs. Kastamonu Uni., Orman Fakültesi Dergisi, 2018; 18 (2): 152-163.

Ambrosio E, Cecchi G, Zotti M, Mariotti MG, Di Piazza S, Boccardo F. An annotated checklist of macrofungi in broadleaf Mediterranean forests (NW Italy). GORDON NATURAL AREA BIODIVERSITY STUDIES DOCUMENTS 2018; 53(2): 1109.

Mohammad-Zadeh LF, Moses L, Gwaltney-Brant SM. Serotonin: a review. J Vet Pharmacol Ther. 2008; 31(3): 187-199.

Muszyńska B, Sułkowska-Ziaja K. Analysis of indole compounds in fruiting bodies and in mycelia from in vitro cultures of Calocera viscosa (Basidiomycota). Acta Mycol.2012a; 47 (1): 57-64.

Muszyńska B, Sułkowska-Ziaja K, Ekiert H. An antioxidant in fruiting bodies and in mycelia from in vitro cultures of Calocera viscosa (Basidiomycota)--preliminary results. Acta Pol Pharm. 2012b; 69(1): 135-138.

Ohstuka S, Ueno S, Yoshikumi C, Hirose F, Ohmura Y, Wada T, Fujii T, Takahashi E. Polysaccharides having an anticarcinogenic effect and a method of producing them from species of Basidiomycetes. UK Patent 1331513, 1973.

Reid DA. Calocera viscosa var. cavarae, a white variant of the species new to Britain. Trans British Mycol Soc. 1988; 91(4): 705-707.

Shirouzu T, Hosaka K, Nam KO, Weir BS, Johnston PR, Hosoya T. (2017). Phylogenetic relationships of eight new Dacrymycetes collected from New Zealand. Persoonia: Molecular Phylogeny and Evolution of Fungi, 2017; 38: 156.

Každý litr oleje který neskončí v toaletě je pro přírodu, pro výrobu pitné vody, požehnáním

Úterý v 22:29 |  OTRAVY
Stačilo by málo. Dát ke kontejnerům na odpadky nádoby na odevzdávání oleje, tuků...

Po vánocích putuje do kanalizace, do řek, potoků, čistíren vod, tisíce litrů použitého oleje. S jeho odbouráváním následně nastávají velké problémy. Kam s ním když se kapr dosmažil?

Mnohde jsou již nádoby, speciální kontejnery, na použité tuky kam se dá olej uložit. Tam kde nejsou je dobré přelít olej do PET lahve, zavřít a hodit do kontejneru na směsný odpad.

Nejdále jsou mnohé země Evropy. Například na Slovensku oleje, tuky, již odebírají i benzinové pumpy.

HOUBY NOVĚ z pohledu současné vědy

Úterý v 10:57 | Je to pěkný a neopakovatelný pocit když jeden zjistí, že měl, má pravdu když tvrdí, že my lidé o houbách nevíme vůbec nic!!! |  Televize
Známe jen necelé 1 procento
z odhadovaných 5 000 000 druhů hub...


Kdyby nebylo hub, tak by naše planeta
vypadala úplně jinak.
Rozhodně bychom tady nebyli...



Na snímku je houba, které ještě na začátku minulého století byly plné lesy. Jak se píše v análech pro její množství se nedalo mnohdy lesem projít aby na ní houbař nešlápl. Kam zmizela? I když je pravda, že kolem roku 2012 se na několika místech v několika plodnicích opět v Čechách ukázala. Tak tomu bylo i v roce letošním...


Voskovky a voskovičky

3. prosince 2018 v 22:14 | Jiří Patočka |  HOUBY
Voskovky a voskovičky jsou houby, jejichž český název napovídá, že jejich plodnice vypadají, jako by byly vyrobeny z vosku. Voskovky jsou větší a voskovičky, jak už zdrobnělina napovídá, menší. Dokonce tak malé, že si jich většina návštěvníků lesa sotva všimne. Voskovky i voskovičky se významným způsobem podílejí na rozkladu dřevní hmoty a na tvorbě humusu.

Voskovky (Hygrocybe) jsou houby blízce příbuzné se šťavnatkami (Hygrophoraceae). Jsou to spíše drobné kloboukaté houbičky s řídkými a tlustými voskovými lupeny, jejichž klobouk a třeň bývají u většiny druhů slizké a často výrazně barevné. Na území ČR roste kolem 40 druhů voskovek a kolem 30 druhů je uvedeno v Červeném seznamu. Většina druhů je nejedlá, ale žádná také není významně jedovatá. Jedlých druhů je málo, jako např. voskovka panenská (H. virginea). Je to současně naše nejhojnější voskovka. Má bílé plodnice, někdy s hnědým nádechem, které vyrůstají hojně v početných skupinách na pastvinách a trávnicích od září do listopadu.

Velmi hojná je také voskovka kuželovitá (H. conica) (http://burle.blog.cz/1306/xyz), rostoucí na nehnojených trávnicích a pastvinách od června do listopadu. Je to jedna z našich největších voskovek, klobouk má průměr až 100 mm. Barva je proměnlivá, od žluté přes oranžově červenou, až po olivově hnědou. Při poranění nebo ve stáří černá. Jde o nejedlý druh. Ještě mohutnější (klobouk až 120 mm) je jedlá voskovka luční s hnědo-oranžovým kloboukem, rostoucí na sušších nehnojených pastvinách od září do listopadu.

Citronově až oranžově žlutý, výrazně kuželovitý klobouk má voskovka stálá (H. persistens). Roste na trávnicích či pastvinách od září do listopadu, není jedlá a plodnice při poranění nečernají. Z dalších barevných voskovek je známa voskovka citronová (H. chlorophana) nebo voskovka krvavá (H. miniata) (http://burle.blog.cz/1808/voskovka-krvava-hygrocybe-miniata-fr-p-kumm-lucnica-krvava). Ta první, s citronově žlutým kloboukem, roste nehojně na nehnojených pastvinách a loukách od září do listopadu a je vedena v Červeném seznamu jako téměř ohrožený druh. Ta druhá má klobouk šarlatově až oranžově červený a roste hojně v početných skupinách na loukách a prosvětlených travnatých lesích od září do listopadu. Oba druhy jsou nejedlé. Na nehnojených loukách či pastvinách a vzácně i v listnatých lesích roste od září do listopadu jedna z našich nejkrásnějších voskovek - voskovka šarlatová (H. coccinea). Má polokulovitý, jemně žilkovaný klobouk třešňové barvy a načervenalé lupeny se žlutým ostřím. Je uvedena v Červeném seznamu jako ohrožený druh.

Pestře zbarvená a barevně velmi proměnlivá je voskovka papouščí (H. psittacina). Její plodnice mají většinou olivově zelenou, zelenou, okrově oranžovou, nebo i modrozelenou barvu a setkat se s ní můžeme na travnatých pastvinách i listnatých lesích od září do listopadu. Jde o nejedlý druh, rostoucí někdy v obrovském množství.

Voskovičky (Hymenoscyphus) jsou jedním z 18 rodů vřeckovýtrusých hub z čeledi voskovičkovité (Helotiaceae) řádu voskovičkotvaré (Helotiales). Rod obsahuje asi 155 druhů,které rostou na listech, rostlinných zbytcích, plodech, větvičkách, lodyhách bylin apod. Houbaři je neznají, nejsou jedlé. Nejenže rostou často na místech, kde bychom žádné houby nehledali, ale navíc jsou většinou velmi drobné. Nejmenší plodnice jsou velké jen kolem 1 mm, ty největší dorůstají sotva 10 mm. Jejich krása vynikne teprve pod lupou nebo na mikrofotografii.

Mezi hojné druhy voskoviček rostoucích na území ČR patří voskovička číškovitá - též olšová nebo vrbová (Hymenoscyphus virgultorum), jejíž žlutá apotecia rostou na podzim na mrtvém dřevě listnáčů, nejčastěji olší a vrb. Hojná je i voskovička bělavá (H. albidus) nebo voskovička citronová (http://burle.blog.cz/1805/voskovicka-citronova-bisporella-citrina-okrasnik-zlty), voskovička listomilná (H. epiphyllus, Syn. Phaeohelotium epiphyllum) rostoucí na rostlinných zbytcích, opadaných větvičkách a listech, voskovička listová (H. caudatus) rostoucí na podzim na listech listnatých dřevin nebo voskovička plodová (H. fructigenus) rostoucí na žaludech, bukvicích či nažkách habru. Z dalších voskoviček můžeme jmenovat voskovičku kostrbatcovou (H. rhytidiadelphi, http://burle.blog.cz/1808/voskovicka-kostrbatcova-hymenoscyphus-rhytidiadelphi-svrcek-1978-voskovicka-kostrbatcova), voskovičku bělavou (H. albidus) nebo voskovičku černavou (Holwaya mucida).

Předmětem zájmu lesníků je v posledních letech voskovička H. pseudoalbidus (syn. H. fraxineus), která parazituje na jasanech. Tento druh je silně invazivní a způsobuje odumírání jasanů ve většině Evropy. Typickým příznakem je chřadnutí stromů, zasychání a odumírání jednoletých letorostů. Choroba se objevila v Evropě v 90. letech minulého století v Polsko a v ČR se objevila v roce 2009. Dnes významným způsobem redukuje počty jasanů v celé Evropě a žádná efektivní ochranná opatření nejsou známa.


Vánoce přicházejí a maminy přemýšlí jaký bude štědrovečerní stůl

2. prosince 2018 v 19:21 | Houbaři, rybáři a samopěstitelé všeho možného mají alespoň malý předpoklad, že budou mít nejen zdravou, ale i chutnou stravu |  RECEPTY
Gastronomie je plná ksindlu
jako tato společnost...
Zdeněk Pohlreich

A PROČ NEDAT NA VÁNOČNÍ STŮL I HOUBY?

Jsou ještě dnes bohudík domácnosti, ve kterých se od nepaměti, od těch dávných časů, dodržují tradice. Z rodiny na rodinu, od babiček, přes jejich dcery, vnučky, se tak nemůže stát, že by do vánočního kuby přišlo něco jiného než stroček trubkovitý. Trumpeta smrti, jak jí říkají Němci, Bavoři. Problémem bohužel je, kde ho vzít a nekrást? Nekrást? Ani to již nepříchází do úvahy. Bývávali ho plné lesy. Kam se houbař podíval všude bylo černo. Kam se poděl? Tak na to určitě nikdo nezná odpověď. Pravdou ale je - můžete se podrobnosti dočíst zde - že se značně začal objevovat, tak jako i jiné vzácné houby, v roce 2010. V následných letech ty překrásné a vzácné houby opět se začaly vytrácet. A tak to trvá dodnes.

Houby, v těch dávných časech, byly důležitou součástí stravy. Byly levné, rostly všude kolem lidských sídlišť, nebylo nutné jim věnovat jakoukoliv péči, myšleno v podobě pěstování zemědělských plodin, chovu zvířectva. Maso chudých bylo přímo z nebes darem od Boha. Ale mnohdy, viděno dnešnímo očima, se to týkalo i nejkvalitnějších ryb. Hub byly plné lesy, hvozdy, a řekou táhl v obrovském množství losos. S nepatrnou nadsázkou se říkalo, že po hřbetech ryb se dala přejít nejen Vltava v Praze. O uhořích ani nemluvě.

Kdo dnes ještě ví, že ve středověku, ale i později, tedy v dobách, kdy panímáma vařila pro všechnu čeleď, pacholky, děvečky, kočí, dokonce docházelo, psáno v uvozovkách, ke stávkám. Lid odmítal neustále si plnit břucha houbama, rybama. Co dnes bychom za to dali, kdyby Matička příroda nám opět ve velkém nabízela tyto neuvěřitelné dary. Bohužel i v této souvislosti nelze dvakrát vstoupit do stejné řeky.

Panímámy se svou kuchařskou družinou byly nuceny vymýšlet neustále nové recepty, pojetí stravy. Dnes bychom řekli - co takhle dát si špenát. Bohužel vánoční tradice štědrovečeního stolu, kdy nesměla na vyzdobeném stole chybět ryba na houbách, s houbama, se dodržuje v málo rodinách, domácnostech. Do nich patří pouze rodinná společenství, kde je rybář současně houbařem. Je to tak i u vás? Tak nám prosím napište do komentářů pod tento článek. Děkujeme. A můžete připsat něco zajímavého i o stročku trubkovitém, stročkovci kyjovitém.

Tenkrát, v těch mnohými z nás již zapomenutých dávných časech, byly lesy plné i stročkovce kyjovitého. Houba je to krásná, občas i pro objektiv fotogenická, pevná, tvrdá, a proto nečervivá, roste v obrovských srostlicích, a také až nevěřícně chutná. Po pravdě ta zvláštní chuť po oříšcích, podobná je usušená hlíva ústřičná na jaře na stromech, mnohým nesedí. Problematická je rovněž její sladkost. Protože nečervivá, pevná, tak se výborně suší. A to platí i pro stročka trubkovitého. Pravděpodobně to byl důvod, proč obě tyto úžasné houby byly tak na vánoce kuchařkami vyhledávány. Losos na stročkovci kyjovitém? Nedali by jste si? Kde ale ho vzít a kde vzít přírodního lososa. Ten z klecí, plný antibiotik a všeho možného dalšího svinstva by asi nebylo to pravé ořechové. A tak se zadními vrátky dostáváme k našim rybničním pokladům.

Nejen v Čechách, ale i na Moravě, ve Slezsku, se vždy pytlačilo. Rybníkářství, viděno dějinami člověka, není zrovna z dávných dob, tak jako i samotný kapr. Na stolech našich prapředků - víte, že jsem já Václav u Prahy, na soutoku Vltavy a Mže, nechal postavit ohromnou kamennou stélu?, která na zapomenutém praslovanském hřbitově. To jen tak na okraj! - ale ryba nikdy společně s houbama nechyběla. A to je pro nás velká výzva. Tak si jako vzpomínku na svě prapraprapředky tu rybu s houbama na štědrovečení stůl dejme a zavzpomínejme na jejich těžký úděl. Uvědomuje si vůbec dnes někdo, že lidé se nikdy neměli tak dobře jako v současné době? V této souvislosti se nabízí myšlenka, jestli si toho umíme vůbec vážit.

Bohužel ta dávná ryba, viděno historicky, už není ta současná. Dříve lid měl všude kolem sebe biopotravu. Možná více zamořenou cizopasníky, mikropříšerkami. Dnes my i ty ryby ve velkém chováme. Dříve si ta vodní musela potravu najít, proto bylo maso chutné. Dnes se ve velkém přikrmuje bůh ví čím vším, rybníky jsou rybami přeplněné, a tak si těžko nacházejí přírodní potravu. A všechna ta negativa se projevují následně v chutí. Ta není nic moc. Jedno řešení by tady ale bylo. Používejme i v souvislosti s rybou více hub a to na nepřeberném množství receptů. Jaký je váš nejoblíbenější? Pěkné vánoce a hodně dárků vám přeje já, Václav.


KDYŽ MOCHNA HUSÍ ROSTE V LESE

1. prosince 2018 v 21:37 | Radoslav Patočka |  Radoslav Patočka
Při svých vycházkách do lesů si rád prohlížím krmelce. K lesům patří a jsou viditelným dokladem péče myslivců o volně žijící zvěř. Součástí krmelců je tzv. solný liz, nazývaný myslivci také slanisko nebo slano. I když mívá různou podobu, nejčastější to bývá dřevěné korýtko naplněné směsí soli a jílu. U jednoho slaniska v lesním komplexu "Deblínský les" v katastru obce Deblín (okr. Brno-venkov) jsem letos v květnu našel několik exemplářů mochny husí (Potentilla anserina), a trávu, kterou jsem na místě nemohl určit. Až doma pomocí botanického klíče jsem zjistil, že jde zblochanec oddálený (Puccinellia distans), nižší vytrvalou šedavě zelenou trávu uváděnou jako halofyt.

Výsledek obrázku pro mochna husíSpolehlivým znakem pro určení jsou tupé a ploché jazýčky s výraznými žebry na horní straně, tři tyčinky s prašníky a lysý semeník se dvěma bliznami. Zblochanec oddálený je náš původní druh, který je na slaniscích jižní Moravy stále vzácnější. Rozšiřuje se však na nepůvodní stanoviště jako jsou travnaté pásy mezi chodníky a komunikacemi ošetřovanými v zimním období posypovou solí. Obdobou je "minibiotop" u zmíněného krmelce. Stejné to platí pro mochnu husí. V literatuře (Sýkora 1959) se uvádí, že pokud ji najdeme mimo lidská sídliště, je třeba vždy uvažovat o zasolené půdě. Mochna husí bývala kdysi velmi hojná na návsích, kde se volně pohybovala drůbež. Jde o výrazně nitrofilní druh, který toleruje i zasolené půdy. Při bližším prohlídce byly v okolí krmelce nalezeny další nitrofilní druhy: kakost smrdutý (Geranium robertianum), bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), z nelesních druhů merlík bílý (Chenopodium album) a blíže neurčená lebeda (Atriplex sp.), tedy druhy, kterým nevadí ani půdy s vyšší koncentrací soli. Přítomnost nitrofilních druhů u krmelců se dá vysvětlit zvýšeným množstvím trusu zvěře, která tam přichází.

Literatura:

Sýkora L.: Rostliny v geologickém výzkumu, ČSAV, Praha 1959.
Dostál J.: Klíč k úplné květeně ČSR, ČSV, Praha 1954.

POVĚRY O ČERNÉM BEZU

1. prosince 2018 v 21:15 | Radoslav Patočka |  Radoslav Patočka
Za chlívem třásla Bětka bezem, volajíc: "Třesu, třesu bez, pověz ty mi pes, kde můj milý dnes;" a v světnici slívala děvčata olovo a vosk, a spouštěla svíčičky v ořechových skořepinách na vodu. Tak zaznamenala jednu z nejznámějších pověr o černém bezu Božena Němcová v Babičce. Třesení bezovým keřem bylo mezi lidem všeobecně známé, u dívek oblíbené a každoročně na Štědrý večer praktikované. Třesení mělo vlastně ráz pověrečného věštění a rozšířené bylo ve vesnickém prostředí. Když se na Štědrý večer setmělo, šly k nejbližšímu bezovému keři, třásly jím a odříkávaly výše uvedenou větu. Zpravidla následně odněkud zaštěkal pes. Děvčata se snažila posoudit, z které strany se štěkání ozývalo, jak bylo hlasité a jak dlouho trvalo. Podle toho dívky usuzovaly, odkud nastávající přijde, jak moc ji bude mít rád a zda láska vydrží až za hrob (v případě, že pes štěkal dlouho). V případě, že pes vyl, mohla dotyčná čekat spíš nemoc než veselku. Naprostý chaos nastal, když se rozštěkali psi v celé vsi. Pověra se zalíbila malíři Josefu Mathauserovi (1846 - 1917), rodákovi ze Staňkova na Domažlicku do té míry, že ji ztvárnil na jednom ze svých obrazů.


Bez černý (Sambucus nigra) byl vždy považován za velmi užitečnou a téměř kouzelnou dřevinu. Ponechme stranou využití květenství či plodů v léčitelství a zůstaňme u pověr. Jedna z Hlinecka tvrdí, že ten, kdo usne ve stínu bezového keře, posílí si zdraví nebo dokonce omládne. Nabízí se srovnání s tisem červeným (Taxus baccata), kdy pobývat, nebo usnout v jeho stínu bylo krajně nebezpečné a končilo prý pomatením či dokonce smrtí. Na Chodsku udělal otec před narozením potomka z bezového dřeva malý křížek a ten vložil dítěti pod polštářek. Mělo mu to zajistit klidný spánek, zdraví a spokojenost po celý život. Na Poličsku se dávala ze stejného důvodu dětem pod polštář usušená bezinka. Několik pověr se vztahuje k svatbě. Novomanželé měli mít při veselce na stole malou bezovou snítku, poté si ji vzít domů a pečlivě schovat. Určitě pak zůstali spolu dlouhá léta šťastní. Na Slovensku v oblasti kolem Zvolena musela nevěsta mít ve svatební kytici bezovou větvičku (i suchou). Pokud by tak neučinila, manželství by šťastné nebylo. V jiných pověrách je zdůrazněna údajná ochranná moc bezu. Pokud bezový keř u chalupy nerostl, bylo třeba ho neprodleně zasázet. Jinak by do stavení uhodil blesk. Na Břeclavsku věřili, že bezový keř ochrání před nemocemi všechny osoby v domě. Další pověry jsou dokladem, že bez černý kdysi doprovázel člověka doslova od kolébky až do hrobu. Bezovou holí se "brala" míra na rakev a všeobecně se věřilo, že křížek zhotovený z bezového dřeva a vložený do rakve zajistí zesnulému věčný pokoj. V Banské Bystrici nevkládali křížek do rakve, ale větším bezovým křížem označili hrob.

V předvánočním čase raději zůstaňme u zmíněného třesení a představme si situaci, kdy se v štěkotu psů děvčata nebyla schopna orientovat odkud ženich dorazí a proto šla raději zkoušet, kam budou směřovat plovoucí ořechové skořápky se svíčkami nebo lít olovo.



Kam dál