Vlci v příslovích, rčeních a botanickém názvosloví

Před 38 minutami | Radoslav Patočka |  HOUBY
V lidové tradici byli vlci vždy vnímáni jako zlá, nebezpečná a žravá zvířata. Co jiného si myslet o vlkovi, který sežral babičku, uložil se v její posteli a následně si smlsl na Karkulce. To mu nestačilo a tak si jako zákusek dal dobroty z Karkulčina košíku určené nebohé babičce. Podstatné jméno vlk patří mezi nejstarší slova naší mateřštiny (Lamprecht) a figuruje ve více než padesáti českých příslovích a rčeních. Hltá jak vlk, shání jako vlk, je laskav jak vlk na berana, je to vlk v rouše beránčím, to se spíš vlk s ovcí ožení, vlk si do ovčince cestu vždycky najde - jsou jen malým příkladem. Nepotřebují komentáře stejně jako rčení "Ten zvlčil" nebo "Má chování vlka". "Vlk změní srst ale ne povahu" je nepřesným překladem latinského Lupus pilum mutat, non mentem.

Naši předkové lovili vlky primitivním, ale efektivním způsobem - do jam. Rčení "Má se jak vlk v jámě" má původ právě v uvedeném způsobu lovu. Rčení "S vlky žíti - s vlky výti" zaznamenal už spisovatel a kazatel Tomáš Štítný ze Štítného někdy kolem roku 1390. Ani v tomto případě není nutný komentář. Jiné rčení "Ať jsou vlci sytí a kozy celé" je relevantní známějšímu (a novějšímu) "aby se vlk nažral a koza zůstala celá". Prvně uvedené zaznamenal koncem 14. století spisovatel a sběratel lidových moudrostí Smil Flaška z Pardubic. "Ukazovat vlkovi cestu do lesa" (Čelakovský) není reakcí na dotaz kudy se dát, nýbrž je míněno jako něco naprosto zbytečného, mající ekvivalent s nošením dříví do lesa. Problematické je rčení "Má se hůř než vlk v pivnici". Slovo "pivnice" znamená na východě Moravy a na Slovensku sklep. Je myšlen sklep ve smyslu vězení, nebo naopak sklep plný vína, klobásků, uzeného a jiných dobrot? Rčení "Má vlčí mlhu" je nesprávně interpretováno jako porucha vidění (např. šedý zákal), ve skutečnosti je míněno ve významu nevidět věci reálně, nepochopit podstatu věci.

Vlk figuruje i v několika názvech rostlin. Nejznámější je vlčí mák (Papaver rhoeas), který u nás roste už asi od neolitu. Nápadný plevel obilovin se druhotně objevuje na rumištích a člověkem narušené půdě. Oměj vlčí mor (Aconitum lycoctonum) z čeledi pryskyřníkovitých má špinavě žluté květy a hojnější je v karpatských lesích. Jed z oměje se používal k otravě masa určeného jako nástraha pro vlky, lišky a jinou škodnou. Vlčí bob mnoholistý (Lupinus polyphyllus) z čeledi bobovitých byl dovezen ze Severní Ameriky jako okrasná rostlina. Pokud zdobil jen zahrádky, bylo dobře. Postupně se však rozšířil do té míry, že je považován za invazivní druh, výrazně poškozující celý ekosystém. V okolí Maršova (okr. Brno- venkov) vytlačily statné porosty vlčího bobu vzácnější, výrazně teplomilný jetel bledožlutý (Trifolium ochroleucon). V lidových názvech rostlin se přídavné jméno vlčí objevuje často. Tak např. durmanu se říká vlčí bodláčí nebo vlčí hvozd, rulíku zlomocnému vlčí oko nebo vlčí jahoda, lýkovci jedovatému vlčí lýko nebo vlčí pepř. Pryšec chvojka má lidový název vlčí mléč, plavuň vidlačka vlčí ocas a kapraď samec je v lidovém podání vlčí žebro. Čičorce pestré se říká vlčí hrách a hledíku vlčí tlama. Vlčoun je lidový název pro rdesno ptačí a vlčím hráchem se rozumí čičorka pestrá. A jak je to s houbami?

Foto: Václav Hanzlík, www.biolib.cz.

Teplomilný hřib vlčí (Rubroboletus lupinus) je vzácný, na řezu modrající druh tvořící mykorhizu s duby a kaštanovníkem setým. Roste na Jihu Evropy a údaje o výskytu na našem území jsou nedoložené.

Vlčí mléko červené (Lycogala epidendrum) někdy zvané pýchavička vlčí mléko skutečně vypadá jako drobná cca 0,3 - 10 mm pýchavka. Roste pospolitě na tlejících větvích, listech i v mechu. Zprvu růžově zbarvené kulovité útvary se stářím mění na oranžovou a posléze na hnědou. Nejde však o houbu, nýbrž o hlenku.

Pokud jste přečetli text až do konce, určitě se vám jeví obsahově a stylisticky poněkud rozkolísaný. Ono spojit lidovou slovesnost s rostlinami, houbou a hlenkou nemůže dopadnout jinak.

Literatura

Čelakovský F. L.: Moudrosloví národa slovanského ve příslovcích. Vyšehrad, Praha 1949

Flajšhans V.: České přísloví, Česká akademie císaře Františka Josefa, Praha 1913

Lamprecht A., Šlosar D., Bauer J.: Historická mluvnice češtiny, SPN, Praha 1986

Moravec B.: Zvířata v lidovém podání a v pověrách. Praha 1921

Zaorálek J.: Lidová rčení. Praha 1947

 

Kačenka česka - - - VÝZVA - - - František Kotlaba

Dnes v 19:43 |  - - kačenka česká
Věděli jste, že kačenka česká neroste jenom brzy na jaře, ale i na podzim - v říjnu?!

Profesionální mykolog František Kotlaba, který nyní pracuje na AV České republiky v Praze Průhonicích, prosí všechny houbaře, kteří chodí na jaře na kačenké české, aby byli tak hodní a na ta stejná místa, lokality, je z důvodu mykologického výzkumu, chodili kontrolovat i na podzim. Zejména pak v říjnu. Výsledky, vaše poznatky, pak posílejte na Českou mykologickou společnost anebo můžete psát i zde na blogu do komentářů. Nevím jak vy, ale já se na výsledky těším už nyní. Určitě nejsem sám kdo netušil, že kačenka česká ve velkém roste nejen v brzkém jaru, ale i na konci podzimu...

Kačenka česká v posledních minimálně dvou letech nebyla nic moc. Spíše nic než moc. Když už se našla, tak to byly plodnice ve tvaru nedochutčat. Jak to bude asi letos?

Zde na blogu v rubrice kačenka česká je za ty roky napsáno nemálo článků, ve kterých zajímavé informace, ale i postřehy. Nejen o nich můžete zde na blogu neustále psát. Stačí otevřít pod každým článkem komentáře a tam máte prostoru aleluja. Udělejte radost ostatním houbarům, mykologům tím, že jím předáte své zkušenosti, znalosti, informace, příběhy....

Podběl lékařský

Pondělí v 23:10 | Jiří Patočka |  FLORA
Jarní slunce probudilo k životu květy podbělu. Pokud podběl znáte, jistě víte, že květy podbělu se dají používat jako léčivá droga: jak čerstvé, tak i sušené. Sbírají se časně z jara, za sucha, a to jen květy bez stopek. Doba sběru je ale krátká, pokud je teplé počasí, podběl rychle odkvétá a další šanci budete mít zase až za rok. Proto si pospěšte. Pokud podběl neznáte, něco si o něm přečtěte.

Podběl lékařský (Tussilago farfara L.) je rostlina z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae), která je již odedávna známa jako léčivá bylina s širokým využitím. Řecký filosof, botanik a lékař Pedanios Dioskurides (přibližně 40-90 n.l.) doporučoval ve svém díle De Materia Medica inhalovat kouř ze sušených listů při kašli a dýchacích obtížích a čerstvé listy podbělu přikládat jako obklad při kožních zánětech. Zevně se podběl dále užíval jako antiflogistikum v obkladech při zánětu žil, ale také na vředy, špatně se hojící rány a ekzémy. Podběl podporuje epitelizaci bez nadměrné granulace, takže zhojená rána je čistá a bez jizev. Svatá Hildegarda z Bingenu (1098-1179) doporučovala odvar z květů jako prostředek k čištění a léčení jater a také při horečce, popáleninách, bodnutí hmyzem či kousnutí zvířetem. Nejčastěji byl však odvar z květů používán jako prostředek při kašli a nachlazení, což dalo podbělu rodové jméno. Pochází z latinského tussis = kašel a z ago = vyhánět. Druhové jméno podbělu souvisí se vzhledem jeho listů. Ty jsou na rubu jakoby posypány moukou (latinské slovo far = mouka).

Tato složnokvětá víceletá bylina, kvete brzy na jaře nápadnými žlutými úbory o poloměru 15 až 20 mm, které obsahují až 300 květů. Na noc a při nepříznivém počasí se květy zavírají. Po odkvětu se úbory sklánějí dolů. Plodem je ochmýřená nažka. Podběl se rozrůstá pomocí oddenků. Z nich vyrůstají dva druhy pupenů - z jednoho druhu vyrůstají stonky s květy, z druhého po odkvětu vyrostou přízemní listy. Kořenový systém podbělu je silně rozvětvený. Podběl roste téměř v celé Evropě, v severní Africe i v Asii. Je to rostlina nenáročná, která se uchytí téměř všude: na polích, podél cest, v silničních příkopech, v lomech, na březích řek, potoků a rybníků, ale třeba také na železničních náspech, výsypkách apod.

K léčivým účelům se používají květní úbory (Flos farfarae) i listy (Folium farfarae). Většina lékopisů uvádí, že květy obsahují slizovité látky, silici, flavonoidy, triterpeny, třísloviny a glykosidní hořčiny, listy a stonky obsahují organické kyseliny, třísloviny, alkaloidy, fytosterony, dextrin, inulin, saponiny, karoteny, vitamin C a minerální látky - hlavně draslík, vápník a zinek, ale neříkají nic o tom, které chemické substance jsou zodpovědné za farmakologické účinky podbělu. Těmto látkám je věnována pozornost až v poslední době.

Jednou z prvých chemicky definovaných biologicky aktivních látek izolovaných z podbělu v roce 1988 byl tussilagon, u nějž byl prokázán stimulační účinek na srdce a dýchání. Je to však především látka, která je zodpovědná za protizánětlivé účinky podbělu. Inhibuje totiž produkci oxidu dusnatého a prostaglandinu E2 (PGE2) a mohl by nalézt uplatnění v terapii zánětlivých nemocí způsobených právě nadprodukcí NO a PGE2. Tussilagon je sesquiterpenoid, podobně jako čínskými autory isolovaný farfaratin. Oba tyto sesquiterpenoidy inhibují jeden z enzymů, který se podílí na syntéze tuků. Další terpenoidní látky podbělu mají antioxidační, antimikrobiální a neuroprotektivní účinky.

Významnou součásti drogy z květů i listů jsou pyrrolizidinové alkaloidy, které činí drogu potenciálně nebezpečnou. Pyrrolizidinové alkaloidy podbělu by mohly být zodpovědné za ojedinělé nálezy venookluzivních onemocnění jater. Některé pyrrolizidinové alkaloidy jsou hepatotoxické a mohou proto vyvolat jaterního poškození. Hlavními pyrrolizidinovými alkaloidy podbělu jsou tussilagin, senkirkin a senecionin. Tussilagin je považován za netoxický alkaloid, ale senkirkin a senecionin, pyrrolizidinové alkaloidy nalezené také v jiných jedovatých rostlinách, zejména starčcích, jsou jednoznačně hepatotoxické.

 


Brvenka drobná - Lachnellula subtilissima (Cooke) Dennis 1962 - vlnuška

Pátek v 22:08 | Jiří Patočka
Brvenky (Lachnellula) jsou drobné vřeckovýtrusné houby čeledi brvenkovité (Hyaloscyphaceae), rostoucí hojně na odumřelém dřevě (Holec et al., 2012). Taková je i brvenka drobná (Lachnellula subtilissima), dělající čest svému druhovému jménu. Je opravdu drobná. Její plodnice měří v průměru jen od 1 do 5 mm.

To co chybí brvence drobné na velikosti, to vynahradí svým vzhledem. Je opravdu nádherná. Její plodnice ve tvaru mističek (apothecium) mají žlutou vnitřní část (hymenium) a vnější sterilní část je pokryta hustými bílými chloupky. Třeň je krátký a přirostlý k substrátu. Brvenka drobná roste na odumřelém dřevě jehličnanů, nejraději na tenkých větvičkách, které se ještě nezbavily kůry. Najdeme ji ale také na kmenech borovic, jedlí a modřínů, ale ze všeho nejraději má jedle. Upřednostňuje vyšší polohy a má ráda vlhčí a studenější období roku. Zejména miluje časné jaro, ale dá se najít od března až do prosince. Až se za ní vypravíte do lesa, nemusíte brát koš. Není jedlá. Za to nezapomeňte na dobrou lupu, protože teprve při řádném zvětšení vynikne její křehká krása. Ne nadarmo se jí také říká brvenka jemná nebo brvenka něžná.

Brvenku drobnou lze najít nejen v Evropě, ale také v Indii, Severní i Jižní Americe, Korejském poloostrově či Novém Zélandu (Sharma et al., 1980; Gadgil a Dick, 1999). I tam si vezměte lupu, až se tam vypravíte.

Literatura

Gadgil PD, Dick M. (1999). Fungi silvicolae novazelandiae: 1. New Zealand J Forestry Science, 1999; 29(3): 428-439.

Holec J, Bielich A, Beran M. Přehled hub střední Evropy, Academia Praha, 2012; 624 stran.

Sharma MP, Thind KS, Sharma R. The genus Lachnellula in India. Bangladesh J Botany, 1980; 9(2): 77-84.


Velká vzácnost v malém údolí

13. března 2019 v 23:02 | Radoslav Patočka |  FLORA
Pejškovský potok pramenící v náhorní rovině (cca 475m n.m.) u Pejškova na Tišnovsku (okr. Brno-venkov) protéká malebným údolím při okraji Tichanovského lesa a u Heroltic se v n.v. 230 metrů vlévá do Svratky. Délka toku je 6 km. V údolí vystupují na více místech horniny Deblínské vrchoviny: bítešské ruly, žuloruly, fylity a vápence. Pestrou geologickou stavbou je ovlivněna samozřejmě i vegetace. Z významnějších druhů zde roste protěž bažinná (Gnaphalium uliginosum), kapraď rozložená (Dryopteris dilatata), na Tišnovsku vzácný pryskyřník plamének (Ranunculus flammul) a ostřice řídkovlasá (Carex remota), která je charakteristická pro vlhčí lesy a lesní prameniště. Zpravidla se vyskytuje společně s rozrazilem horským (Veronica montana), který je v České republice zařazen mezi vzácnější druhy vyžadující další pozornost (C4a).

Opravdovou raritou údolí je drobný mechorost kápěnka vápencová - Seligeria calcarea (Hedw.) Bruch & Schimp. Jejím biomem jsou skály a sutě, kde vyrůstá epiliticky (na povrchu hornin). V údolí Pejškovského potoka se objevuje na třech stanovištích pod převisy a v puklinách vápencových skal. Živě zelená kápěnka vápencová je vysoká jen několik milimetrů a objevuje se v sevřených trsech, výjimečně jednotlivě, vždy však na neosluněných místech. U nás byla tato vzácnost zaznamenána v přírodní rezervaci Radotínské údolí na okraji Prahy, v Moravském krasu a v údolí Pejškovského potoka. Jde o silně ohrožený taxon vystavený velmi velkému riziku vyhynutí (kategorie B2 podle Červeného seznamu). Bohužel, pokus drobnou kápěnku vápencovou vyfotografovat se nesetkal s úspěchem. Problém spočíval především v nedostatku světla a při použití blesku vyšly fotografie neuspokojivě. Domnívám se, že lepší je jakž takž ucházející kresba než mizerná fotka. Stejně tak jsem upustil od podrobného popisu, kde by se nutně objevily morfologické výrazy jako štět, zobanité víčko či obústí.

Díky doc. RNDr. Vítězslavovi Pláškovi, Ph.D. z Ostravské univerzity si můžete prohlédnout velmi podobnou kápěnku ohnutou (Seligeria recurvata). Je z jiné lokality, hojnější, ale kápěnce vápencové v určitém stádiu vývoje velmi podobná. Mechorosty zaujímají v přírodě nezastupitelnou úlohu a na našem území jich roste přes 650 druhů. Některé z nich jsou hojné, jiné se vyskytují jen na několika málo lokalitách, což je případ kápěnky vápencové. Všechny mechorosty, které většina lidí vnímá jako nepříliš nápadnou, byť téměř všudypřítomnou součást naší flóry, mají jedno společné: jsou krásné a taky trochu tajemné. Když si uvědomíme, že na Zemi existují od starších prvohor, aniž by se výrazně změnily, je to takový malý zázrak.


Seligeria recurvata

Literatura

Pilous Z., Duda J.: Klíč k určování mechorostů ČSR, ČSAV, Praha 1960

Kramer B. P., Muhle: Lišejníky, mechorosty, kapraďorosty. Mnichov 1977

Kučera J., Váň J.: Seznam a červený seznam mechorostů České republiky, Příroda, Praha 2005


Jsou houby, které v našich lesích (zatím) nenajdete. Jednou z nich je i bedla Lepiota neomastoidea

12. března 2019 v 22:08 | Jiří Patočka |  BEDLA
Je odhadováno, že na celém světě existuje více než 3,8 milionů druhů hub. Vzhledem k tomu, jak se toto odhadované množství rok od roku zvyšuje, bude skutečný počet hub na Zemi ve skutečnosti mnohem vyšší. Popsáno a prozkoumáno jich bylo ke konci roku 2017 asi 120 000. V ČR je počet známých hub odhadován na 10 000. Na základě rozboru lékařské literatury je odhadováno, že asi 3 % z nich jsou jedovaté. Více než 95 % případů otrav houbami se vyskytuje proto, že konzumenti neví nic o jejich jedovatosti. Počet jedovatých hub je pravděpodobně vyšší, ale o jejich jedovatosti se neví, protože je z nějakého důvodů nikdo nesbírá a nejí. Nebo jsou otravy málo početné nebo málo závažné a ïntoxikovaní lidé se vůbec nedostanou do péče lékařů, takže informace o jejich jedovatosti není publikována v odborném tisku a brzy zanikne.

Takovým případem je zřejmě i objev jedovatosti bedly Macrolepiota neomastoidea, rostoucí v Japonsku a na Korejském poloostrově (Hongo, 1986). Některé druhy bedel jsou jedovaté, ale neměly by to být bedly rodu Macrolepiota, do které patří i naše bedla vysoká. Proto byl značným překvapením případ otravy 57letého muže bedlou M. neomastoidea, který byl popsán nedávno v Jižní Koreji (Kim et al., 2018). Muž se otrávil jídlem připraveným z této houby, které snědl spolu s matkou a sestrou. Zatímco obě ženy intoxikaci přežily, muž skončil s akutním selháním jater na JIP a přestože podstoupil transplantaci jater, otravu nepřežil.

Macrolepiota neomastoidea v našich lesích neroste, ale jak napovídá její název, mohla by být příbuzná s u nás rostoucí bedlou útlou (též bedla štíhlá, hrbolkatá, vynikla nebo bedla Rickenova) (Macrolepiota mastoidea). Ta roste nehojně od června do září v listnatých lesích, na lesních okrajích a loukách poblíž lesa (Antonín, 2006). Je jedlá a chutná podobně jako bedla vysoká. Pro její vzácnost bychom ji však měli spíš chránit než konzumovat. Protože bedlu Macrolepiota neomastoidea v našich lesích nepotkáte a nemohl jsem ji tedy vyfotit, musel jsem použít fotografie z publikace korejských autorů Kim et al. (2018), abych ji mohl čtenářům blogu představit. Fotka sice není příliš kvalitní, ale i tak za ni korejským autorům děkuji.

Literatura

Antonín V. Encyklopedie hub a lišejníků. Academia, Praha, 2006.

Hongo T. On the Agaricaceae of Japan. Trans Mycol Soc Japan, 1986; 27(1): 99-107.

Kim SY, Baek YH, Han SY, Lee SW, Roh YH, Kim KW, Kang SH, Jeong JS. Mushroom Poisoning by Macrolepiota neomastoidea. Korean J Gastroenterol. 2018; 71(2): 94-97.


Matička příroda nás miluje. Proč ale na nás neustále posílá ty malé a hodně nebezpečné potvůrky?

10. března 2019 v 17:32 | O klíšťatech je zde na burle.blog.cz nemálo napsáno. Každý rok nás ale dokážou hodně nemile překvapovat. S hrůzou v očích si vzpomínám, jak při fotografování korálice trojklanné jsem si lehl do jejich hnízda. |  !!! POZOR klíště !!!
Přichází jaro a to je okamžik, kdy je nutné se klíšťatům rezolutně postavit. Je nemálo možností, ale i ty, jak ukazují čísla z minulého roku, nestačí, aby si nás některá neoblíbila.

Podél potoků a říček již kvetou sněženky a našli jsme i jeden trs jaterníku. K tařici skalní je to ještě hodně daleko. O jarních houbách ani nemluvě. Kolik asi letos bude kačenek českých a májovek?

V těchto dnech přišel Státní zdravotní ústav s informací, že v minulém roce bylo klíšťovou encefalitidou a lymeskou borreliózou nakaženo nejvíce osob za posledních sedm let. 712 klíšťovou encefalitidou a 4724 lymeskou borreliózou. Zpráva rovněž uvádí že preventní očkování využívá pouze 25 procent populace a to na rozdíl od Rakouska, kde je to 85 procent a v Německu 43 procent. Pro letošní rok mají klíšťata vytvořeny dobré podmínky aby jich nebylo málo. Uvádí se rovněž, že není dobré spoléhat na červenou skvrnu s vybledlým středem. Při jakýchkoliv zdravotních problémech je dobré vyhledat neprodleně lékaře.

Neplatí, že klíšťata se vyskytují jen v lese. Dnes už jsou všude, včetně lidských sídel. Na zahradách, u dětských hřišť, v zeleni rodinných domků, v parcích, v městské zeleni. A dokonce i vysoko v horách.

Nejen pro houbaře to znamená se správně oblékat, mít vysoké boty a hlavně neposedávat, nepolehávat v trávě, na zemi. K odpočinku je dobré vyhledat správné místo. A není od věci používat pravidelně i chemické prostředky. Do lesů chodíme ve světlém oblečení, které pravidelně kontrolujeme. Zejména na kalhotách jsou potvůrky dobře vidět. Prohlížíme se ve skupinách vzájemně. Jeden nikdy neví, které to klíště na nás s razancí zaútočí.


Rezavec štětinatý slovem i obrazem

7. března 2019 v 22:32 | Jiří Patočka |  - - rezavec štětinatý
Rezavec štětinatý (Inonotus hispidus) je fytopatogenní houba z čeledě kožovkovité (Hymenochaetaceae) řádu kožovkotvaré (Hymenochaetales). Často parazituje na jabloních, způsobuje bílou hnilobu dřeva a v sadech dokáže udělat velké škody. Na tomto blogu se o něm dozvíte více v článku nazvaném Dřevokazné houby jabloní (http://burle.blog.cz/1903/drevokazne-houby-jabloni). V článku se píše, že jeho klobouk je "v mládí šťavnatý, často se na jeho povrchu objevují kapky tekutiny (tzv. gutace). Barva plodnic je zprvu živě rezavohnědá, později černohnědá".

V loňském roce se rezavec štětinatý objevil i u nás na zahradě, na jedné staré jabloni, a když jsem prohlížel fotky, které jsem tehdy udělal, zjistil jsem, že dobře dokumentují jak plodnice v mládí roní slzy, gutuje (Obr. 1), i jak svou letní rezavě-hnědou barvu mění s podzimem na černohnědou (Obr. 2). Fotky přikládám jak důkaz toho, že na burle.blog.cz jsou jen samé validní informace, které mají oporu v pečlivém pozorování nebo vědeckém výzkumu.

Abych ale nezůstal jen u fotek. Rezavec štětinatý je medicinální houba, která je již po celá staletí využívána v tradiční čínské medicíně v několika indikacích, ale především jako prevence nádorových onemocnění. Z houby bylo izolováno několik bioaktivních sloučenin (Zan et al., 2011) a jejich výzkum prokázal, že mají antioxidační a cytostatické účinky, inhibuje růst rakovinných buněk (Wang et al., 2016; Yang et al., 2019) a posilují imunitu organismu (Gründemann et al., 2016).

Literatura

Gründemann C, Arnhold M, Meier S, Bäcker C, Garcia-Käufer M, Grunewald F, Steinborn C, Klemd AM, Wille R, Huber R, Lindequist U. Effects of Inonotus hispidus Extracts and Compounds on Human Immunocompetent Cells. Planta Med. 2016; 82(15): 1359-1367.

Wang T, Bao HY, Bau T, Li Y. [Antitumor Effect of Solid State Fermentation Powder of Inonotus hispidus on H22 Bearing Mice]. Zhong Yao Cai. 2016; 39(2): 389-394. Chinese.

Yang S, Bao H, Wang H, Li Q. Anti-tumour Effect and Pharmacokinetics of an Active Ingredient Isolated from Inonotus hispidus. Biol Pharm Bull. 2019; 42(1): 10-17.

Zan LF, Qin JC, Zhang YM, Yao YH, Bao HY, Li X. Antioxidant hispidin derivatives from medicinal mushroom Inonotus hispidus. Chem Pharm Bull (Tokyo). 2011; 59(6): 770-772.


Dřevokazné houby jabloní

6. března 2019 v 21:56 | Radoslav Patočka |  - - rezavec štětinatý
Výskyt dřevokazných hub na ovocných stromech je bohužel častý a jabloně nejsou výjimkou. O které druhy hub jde? Podle druhového názvu by se dalo soudit, že nejčastěji to bude bělochoroš jabloňový (Aurantiporus fissilis) a outkovka jabloňová (Brunneoporus kuzyanus). Není to pravda. Jednoletý bělochoroš jabloňový, který způsobuje bílou hnilobu dřeva, roste na živých stromech mnoha druhů listnáčů. Zpravidla jde o topol osiku, jeřáb, vrbu, jírovec maďal a někdy také jabloň. Byl však pozorován i na bázi borovice lesní. Jeho bílé plodnice jsou velmi nápadné, takže se nedá předpokládat, že by unikal pozornosti. Také outkovka jabloňová, kterou lze spolehlivě určit jen podle mikroskopických znaků napadá několik druhů dřevin, někdy i jabloně. Je však vzácná. Podobně je tomu tak s hrotnatkou zápašnou (Sarcodontia crocea) s rozlitými plodnicemi, které mají na spodní straně husté žluté až hnědé 0,5 - 1 cm dlouhé ostny. Na jabloních se občas vyskytuje také známý, v mládí jedlý sírovec žlutooranžový (Laetiporus sulphureus), který způsobuje hnědou hnilobu dřeva. Na starých kmenech i silnějších větvích jabloní se občas objevuje jiný nebezpečný parazit ohňovec obecný (Phellinus igniarius). Není však pro jabloně typický: častější je na třešních, švestkách, habrech a břízách.

Foto: Jiří Novák

Nejhojnějším parazitem jabloní je rezavec štětinatý (Inonotus hispidus). Plodnice jsou jednoleté, klobouk je bokem přirostlý, polokruhovitý a může mít průměr až 30 cm. V mládí je šťavnatý, často se na jeho povrchu objevují kapky tekutiny (tzv. gutace). Barva plodnic je zprvu živě rezavohnědá, později černohnědá. Také výtrusný prach je rezavě hnědý. Podle velkých, na spodní svrchní straně hrubě štětinatých plodnic jde o dobře poznatelný druh. Způsobuje bílou hnilobu, rychle pronikající až do středu kmene, čímž hrozí zlomení větví i celého stromu. Od roku 2015 jsem tuto vysoce patogenní houbu zaznamenal (v okrese Brno - venkov a Brno - město) na šesti různých dřevinách v počtu 57 exemplářů. Na jabloních byl rezavec nalezen 28x, na hrušních 16x, 5 plodnic rostlo na dubu, 4 na jasanu, 3 na ořešáku vlašském, a jeden na platanu v brněnském parku Lužánky. Statistický soubor (57) je určitě dostatečný, nicméně je třeba vzít v úvahu, že byly sledovány především dřeviny rostoucí mimo les (aleje, parky, zanikající sady). Dřevokazným houbám, především v lesích, se věnuje dlouhodobě velká pozornost, což je přirozené. Právě tam působí značné ztráty na živých stromech i pokáceném dřevu. Patogenní houby dřevin sadů, parků, alejí i solitérních exotických dřevin jsou, alespoň podle mého názoru, poněkud stranou zájmu. Je třeba vzít v úvahu, že právě zde je vliv hub závažný, a to nejen s ohledem na stabilitu stromů. Dřevokazné houby mají též přímou vazbu na prognózu další existence konkrétní napadené dřeviny.

Literatura

Beran M.: Červený seznam makromycetů České republiky. Příroda, Praha 2006

Balabán K., Kotlaba F.: Atlas dřevokazných hub, SZN, Praha 1970

Škeble a antidepresiva

5. března 2019 v 14:18 | Jiří Patočka |  FAUNA
K napsání článku o "škeblích" mne vyprovokovalo sdělení o velevrubu tupém (Unio crassus), které se objevilo nedávno na tomto blogu (http://burle.blog.cz/1902/mlynsky-nahon-vydal-davne-svedectvi). Mluví se v něm nejen o tomto zajímavém druhu velkého sladkovodního mlže, ale také o tom, jak tento dříve velmi hojný druh z naší přírody téměř vymizel a dostal se na seznam ohrožených druhů. Je ohrožen nejen u nás, ale i v dalších zemích a je třeba jej chránit. Abychom jej mohli chránit, potřebujeme vědět, co jej ohrožuje!

Potřeba chránit mlže se nevztahuje jen na velevruba tupého (Taeubert et al., 2912), ale prakticky na všechny tyhle sladkovodní "škeble" (Beran, 1993), které k svému životu potřebují nejen čistou a proudící vodu, ale také vhodné typy rybích hostitelů (Beran, 2000), na jejichž žábrech žijí v prvých fázích života jejich larvy (glochidia). Je tu však ještě jeden nepřítel o kterém se moc nemluví a který podle posledních nálezů významně pomáhá decimovat počty sladkovodních mlžů. Tím nepřítelem jsou léky zvané antidepresiva.

Na první pohled to zní nesmyslně. Cožpak mlži trpí depresemi a berou antidepresiva? Mlži ne, ale lidé ano. Depresemi trpí na světě více než 120 milionů lidí. Jde o jednu z nejrozšířenějších chorob vůbec. A i když ne všichni kdo depresemi trpí berou antidepresiva, i tak je jich počet úctyhodný! Statistické údaje hovoří o tom, že každodenně používá léky s antidepresivním účinkem 40 milionů lidí. V současné době jsou nejvýznamnějšími aktivními složkami antidepresiv dvě molekuly: fluoxetin (Prozac) a sertralin (Zoloft). Tyto látky a jejich bioaktivní metabolity vylučují pacienti močí a ty se tak dostávají do odpadních vod a odtud do přírody. Množství takto vyloučených léčiv do životního prostředí se může zdát zanedbatelné, ale není tomu tak (Nentwig, 2007; Gust et al., 2009). Stopové koncentrace nejběžněji používaných léků už byly prokázány nejen v řekách, ale i v pobřežních vodách moří (Brooks et al., 2003). A co je ještě horší, je nade vší pochybnost, že již v takto nepatrných koncentracích jsou antidepresiva schopna vážně narušit reprodukci mlžů a jejich další vývoj (Hazelton et al., 2023).

Na příkladu amerického sladkovodního mlže Elliptio complanata, chovaného ve vodě s nízkou koncentrací fluoxetinu bylo prokázáno, že samice vypouštějí z těla ještě nedovyvinuté larvy, které nejsou v mnoha případech schopny samostatného života http://toxicology.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=118 Elliptio complanata přitom nemusí být jediným mlžem, který přítomností fluoxetinu ve vodě trpí. V současné době je ze tří stovek původních severoamerických sladkovodních mlžů ohroženo vyhubením nebo již bylo vyhubeno asi sedmdesát a antidepresiva na tom mají nemalou zásluhu.

I když antidepresiva nejsou jedinými léky, jejichž stopová množství se objevují v životním prostředí, rozhodně patří k těm nejčastěji nacházeným humánním léčivům v povrchových vodách. U člověka tyto léky modulují účinky neurotransmiterů serotoninu, dopaminu a norepinefrinu. Podobně, ale již v mnohem nižších koncentracích, působí antidepresiva i na bezobratlé živočichy. Nedávné studie o účincích antidepresiv na reprodukční a pohybový aparát měkkýšů ukázaly, že je ovlivňován antidepresivy již při ekologicky relevantních koncentracích. U mlžů působí antidepresiva na uvolňování larev a narušují jejich pohyblivost. Jen malá část se jich proto dožije dospělosti (Fong et al., 2015; Sehonova et al., 2018).

Literatura

Beran L. Velevrub tupý (Unio crassus). Ochrana přírody, 2000; 55 (7): 208 - 209.

Beran L. Vyhynou v našich vodách velcí mlži? Ochrana přírody, 1993; 48 (10): 301 - 304.

Brooks BW, Foran CM, Richards SM, Weston J, Turner PK, Stanley JK, La Point TW. Aquatic ecotoxicology of fluoxetine. Toxicology Letters, 2003; 142(3): 169-183.

Fong PP, Bury TB, Dworkin-Brodsky AD, Jasion CM, Kell RC. The antidepressants venlafaxine ("Effexor") and fluoxetine ("Prozac") produce different effects on locomotion in two species of marine snail, the oyster drill (Urosalpinx cinerea) and the starsnail (Lithopoma americanum). Marine Environ Res. 2015; 103: 89-94.

Gust M, Buronfosse T, Giamberini L, Ramil M, Mons R, Garric J. (2009). Effects of fluoxetine on the reproduction of two prosobranch mollusks: Potamopyrgus antipodarum and Valvata piscinalis. Environ Pollution, 2009; 157(2): 423-429.

Hazelton PD, Cope WG, Mosher S, Pandolfo TJ, Belden JB, Barnhart MC, Bringolf RB. Fluoxetine alters adult freshwater mussel behavior and larval metamorphosis. Sci Total Environ. 2013; 445: 94-100.

Nentwig G. Effects of pharmaceuticals on aquatic invertebrates. Part II: The antidepressant drug fluoxetine. Arch Eviron Contam Toxicol, 2007; 52(2): 163-170.

Taeubert JE, Gum B, Geist J. Host‐specificity of the endangered thick‐shelled river mussel (Unio crassus, Philipsson 1788) and implications for conservation. Aquatic Conservation: Marine Freshwater Ecosystems, 2012; 22(1): 36-46.


Kam dál