HOUBY, KTERÝCH JE JAKO ŠAFRÁNU

Včera v 18:26 |  HOUBY
Vzpomínám si dobře, když babky na Centrálnom trhovisku v Bratislavě prodávaly po desetikoruně malé celofánové sáčky z části naplněné oranžově žlutou "sušinou". Pravý šafrán, tvrdily. A lidé kupovali, aby si sváteční polévku vylepšili vzácným kořením. Všechno bylo jinak. Koupili nikoliv usušené čnělky šafránu setého (Crocus sativus), ale květy z úborů světlice barvířské (Carthamus tinctorius), kterými se docílila žlutavá barva pokrmu, nikoliv vůně a příchuť vzácného šafránu. Pravý šafrán koupíte dnes ve specializovaných prodejnách bez problémů, ovšem v případě nákupu šafránu mletého, nelze vyloučit příměs krásně žluté, voňavé, ovšem mnohem levnější kurkumy. Vznik úsloví "je toho jak šafránu" mělo a má svůj důvod.

Pojďme však k houbám. Přesněji k těm, které mají ve svém českém názvu se šafránem něco společného. Možná vzácnější než šafrán je chorošovitá houba rostoucí na padlých či stojících starých dubech hlinák šafránový (Hapalopilus croceus). Plodnice jsou jednoleté, v mládi krásně žluté. Vzácně roste v Podyjí a na Českomoravské vrchovině. Ještě vzácnější je tepkovitka šafránová (Crepidotus crocophyllus). Vyrůstá na kmenech a větvích listnáčů u nás pouze v lužních lesích podél dolních toků Moravy a Dyje. V listnatých i smíšených lesích se občas objeví kuřinec šafránový (Ramariopsis crocea), nádherně zbarvený druh, stejně jako kuřátka šafránová (Ramaria safraniolens). Ta dosahují v dospělosti výšky až 170 mm, větvičky mají dole tenké, vzpřímené, nahoře větvené. Jedná se o vzácnější druh smrčin a borů, někdy vyrůstají pod buky od pahorkatin po horský stupeň. Pavučinec šafránový (Cortinarius croceus) je nápadně zbarvený druh rostoucí na kyselých, vlhkých až podmáčených stanovištích, zpravidla pod smrky. Opakovaně však byl sbírán pod borovicemi, buky a břízami. Vzácný, nejedlý pavučinec šafránový má na Českomoravské vrchovině 6 lokalit (Brom 2017). Velmi vzácným druhem je bedla šafránová (Leucoagaricus croceovelutinus). Ta moc šafránově žlutá není, (Antonín 2006) ale ví se o ní, že řadu let vyrůstá na několika rozptýlených lokalitách v Českém středohoří. S výskytem je to o poznání lepší v případě helmovky šafránové (Mycena crocata). Její 10 - 30 mm široký, zpočátku kuželovitý až zvoncovitý, později rozprostřený klobouk s hrbolkem uprostřed je šedohnědý, s oranžovými skvrnami. Podobně zbarvené skvrny jsou i na lupenech. Třeň je v horní části žlutý, na bázi oranžový. Při poranění roní všechny části plodnice červenooranžové mléko. Popsaný druh roste roztroušeně (v některých oblastech zcela chybí) na mrtvém dřevě listnáčů, hlavně buků. Hojnější v ČR je muchomůrka šafránová (Amanita crocea) se slabě oranžovým třeněm bez prstenu a hnědooranžovým kloboukem. Ekologicky není vyhraněna. Roste v listnatých a smíšených lesích, parcích, často pod břízami a buky od nížin po horský stupeň. Ke sběru se nedoporučuje, spíš k ochraně. Na závěr jsem si ponechal rod šafránka (Tricholomopsis). U nás roste několik druhů. Nejznámější jsou š. červenožlutá a š. ozdobná. Rostou na starých pařezech, hlavně borovic. Šafránky nejsou jedovaté, ale chutí nevynikají.

Ostatně tak krásné houby je rozumnější ponechat ve svém přirozeném prostředí.

Literatura:

Brom M.: (2017) Hapalopilus croceus: Cortinarius croceus (Schaeff.) Gray - pavučinec šafránový v Kraji Vysočina. - Pobočka ČSO na Vysočině.

Antonín V.: (2006): Encyklopedie hub a lišejníků. Academia, Praha.
Radoslav Patočka

 

Svět motýlů je v České republice stále smutnější. Kdo je viníkem?

Včera v 17:21 | Televizní pořad České televize Nedej se nemá konkurenci. Je dobré ho pravidelně sledovat... |  Motýli
Nedej se o motýlech a našich přátelích...


Nejvíce se Země otepluje v oblasti Arktidy: už víme proč?

Čtvrtek v 13:37 | Jiří Patočka, Milada Veselská |  HOUBY
O tom, že se Země otepluje už nepanují téměř žádné pochybnosti. Vědci pozorují v několika posledních desetiletích trvalý nárůst teploty pevniny, vzduchu i oceánů. Globální oteplování už zdaleka nedělá vrásky jen klimatologům, ale stále častěji se jim zabývají také ekologové, ekonomové a v neposlední řadě i politici. Země se pomalu ale jistě otepluje a nejvíce ze všech oblastí Země se otepluje Arktida. Nikdo ale přesně neví, co je toho příčinou.

Část vědců vidí v globálním oteplování přirozený proces, jimž v současnosti Země prochází a lidská činnost na něj nemá buď žádný nebo jen minimální vliv. Příčinou může být např. změna sluneční aktivity nebo drobné odchylky v orientaci zemské osy. Část vědců vidí za příčinu globálního oteplování zvyšování koncentrace skleníkových plynů v atmosféře. Kdo z nich má pravdu, není definitivně rozhodnuto. Jsou přijímány různé mezinárodní smlouvy, které mají za úkol snížit koncentraci skleníkových plynů v atmosféře a oteplování tak zpomalit.

Mezi příčinami oteplování se objevují různé teorie a jednou z nich je i ta, že v Arktidě, která se otepluje nejrychleji, roste stále více rostlin a jejich výška jejich porostu se stále zvyšuje. Mezinárodní vědecká skupina, která prováděla po dobu 30 let výzkum věnovaný růstu rostlin v nehostinném prostředí Arktidy zveřejnila nedávné své poznatky v odborném časopise Nature. Měření se provádělo na Aljašce, v Kanadě, na Islandu, ve Skandinávii a v Rusku a na výzkumu se podílelo 180 vědců. Ti porovnávali údaje ze 60 tisíc pozorovacích stanovišť v Arktidě, Alpách a Skalistých horách. Na dálném severu, podobně jako ve vysokých polohách Alp, se rostlinám moc nedaří. Vegetační období je zde krátké, což je nepříznivé pro růst stromů. V tundře proto přežívají jen malé druhy rostlin držící se při zemi.

Jedním z hlavních výsledků výzkumu je zjištění, že arktická flora, která běžně dorůstá do výšky jen několika centimetrů, svou výšku stále zvyšuje a objevují se v ní druhy, které dříve v arktických oblastech nikdy nerostly. Takovým druhem je například tomka vonná (Anthoxanthum odoratum). Rostliny, které tam až dosud rostly, moc snadno svůj vzrůst nemění. Pronikají tam však stále častěji druhy, které se v této oblasti nikdy ve velkém množství nevyskytovaly. Bude-li tento růst pokračovat, a zatím nic nenasvědčuje tomu, že by jej něco brzdilo, může se vzrůst arktické flóry do konce století zdvojnásobit.

Na první pohled to vypadá jako nevýznamný detail, ale může to ovlivnit celý ekosystém. Vyšší rostliny kolem sebe zachytí více sněhu, který odizoluje zemi od velmi chladného arktického vzduchu a zabrání jejímu hlubokému promrznutí. Půda pak v létě snadněji roztaje a do atmosféry se uvolní více oxidu uhličitého, což přispěje k dalšímu oteplení. Díky rostlinám, které svou nadzemní část udrží nad sněhem, bude povrch tmavší a ekosystém tak zachytí více slunečního tepla. Ovšem nejedná se jen o uvolňování oxidu uhličitého, ale i dalších skleníkových plynů a zejména methanu. Methan je extrémně silný skleníkový plyn, na rozdíl od CO2 je asi 30 krát účinnější v zadržování tepla. Podle prognóz je ho na severní polokouli obrovské množství a rychlý únik by znamenal vážné poškození klimatu. Ekologové vnímají permafrost (trvale zmrzlou půdu) jako velkou mrazničku, ve které jsou tisíce letzakonzervované odumřelé rostliny, které se kvůli mrazu nerozložily. V důsledku oteplování Arktidy se proces rozkladu nastartoval, a proto do atmosféry skleníkové plyny unikají. Vědci ale zjistili, že skleníkové plyny nejsou to jediné, co se z permafrostu uvolňuje. Zmrzlá půda a ledovce v arktických oblastech obsahují totiž i kyseliny (např. kyselinu sírovou). Kyseliny jsou ukryty v minerálech, které se uvolňují táním a ty se vlivem chemie prostředí rozpadají a způsobují nemalou erozi a narušují podloží.

V arktické oblasti však probíhají i další, dosud neznámé změny, které by mohly oteplování Arktidy urychlit. Když mořský led taje, slunce se od něho neodráží a místo toho ohřívá vodu a silné arktické větry ji přesouvají na sever, kde se dostává hluboko pod studené povrchové vody. Tam je prozatím "uvězněna" a vytváří v takzvané Kanadské pánvi, asi 50 metrů pod hladinou Severního ledového oceánu, podmořské jezero teplé vody. Vědci varují, že se může přesunout k povrchu, což by mělo značný dopad na tání ledu a oteplování Země by se mohlo dramaticky zvýšit, stejně jako hladina oceánů.

 


HŘIB ŽLUTOMASÝ - sbírat nebo nesbírat?

Středa v 21:45 | I leots jak jsem se tak toulal lesy jsem viděl v košících houbařů babky, které nevypadaly moc dobře. Mnohé byly přestárlé, popraskané a dokonce i mírně zaplísněné. Co k tomu říci více? |  - - hřib žlutomasý


HOUBY V KOMUNÁLNÍ HERALDICE

Středa v 21:28
Je až neuvěřitelné, jak rozmanité heraldické figury najdeme ve znacích měst, městeček a obcí: homoli cukru ve znaku obce Kněžmost na Mladoboleslavsku, trilobita ve znaku Skryjí na Rakovnicku, mlýnským kamenem se pyšní Žernov, křivulí Neratovice, třecí miskou Chropyně a turbínou Chvaletice.

Mezi heraldickými figurami jsou i houby. V okrese Jablonec nad Nisou leží město Smržovka, která má v modrém štítu kromě kapradí a dvou zlatých šesticípých hvězd také vřeckovýtrusnou houbu smrž. S vysokou pravděpodobností namaloval tvůrce znaku smrž obecný (Morchella esculenta). Kdysi prý v podhůří Jizerských hor mezi Jabloncem a Tanvaldem rostlo smržů jak naseto, tak proč jeden nepoužít do znaku? Hřib má ve znaku od roku 2009 obec Hřibiny-Ledská na Rychnovsku a hřib satan (Boletus satanas) je použit ve znaku obce Vršovice na Lounsku. Pyšní se jím plným právem od roku 2005. Blízký Velký vrch je totiž jedinečnou lokalitou teplomilné mykoflóry (do které patří i hřib satan) mající statut národní přírodní památky. Víte, jak vypadá znak obce Václavky v okrese Rakovník? Na tak obtížnou otázku opravdu málokdo odpoví správně. Znak tvoří zelený štít se čtyřmi václavkami (Armillaria), které jsou vymalovány na zeleném podkladu stříbrně.
Radoslav Patočka

VÁCLAVKA NENÍ JEN JEDNA!!! bezprstenná, hlíznatá, obecná, severská, smrková. JE VŮBEC JEDLÁ???

Středa v 13:56 |  Václavka
"O václavkách bych mohl hodně dlouho vyprávět. Celá léta jsme je nakládali do octa a vařili výbornou drštkovou polévku. Až jednoho dne jsme jí opět uvařili k obědu. Vše bylo v pořádku, ještě zbylo k večeři. Tak jsme jí dojedli, nikomu nic nebylo až na mě. Urputný bolesti žaludku, zimnice, studený pot, třásl jsem se jako pes. Trvalo to minimálně 3 hodiny. Je tomu více jak pětadvacet let a od té doby jsme už nikdy žádnou václavku nesebrali. Od té doby je to pro nás jedna z jedovatých hub." Tapík

Trsem jsem byl hodně zaujat neboť se kamarádil až velice nepřístojně s vřesem. Jo láska je láska. Co z ní asi vznikne. Že by nějaký nový druh?

Již dlouhé roky tvrdím, že my lidé o houbách nevíme vůbec nic. Nebo napsáno jinak. velice málo. Proč se jmenuje václavka václavkou? Jestli někdo víte, tak prosím napište do komentářů. I když ten název je pro moji maličkost hodně přijatelný. Vždyť jsem Václav.

Jakmile nastane svátek Svatého Václava, tak pro nás jmenovce je to houba václavka, ale i jelení říje. A obě ty krásy Matičky přírody se dají v lesích a hlubokých hvozdech pěkně spojit dohromady. Chvíli fotografování, stopování a obdivování jelenů. Následně sběr této zajímavé, ale lesy likvidující houby. Říká se, že má nejdelší podhoubí ze všech hub.

V letošním roce nás houby hodně zaskočily. Říká se, že vše to neblahé kolem nich způsobuje sucho, globální oteplování. Ono to určitě bude ještě hodně složitější. A to je ten důvod proč stále tvrdím, že o houbách víme hodně málo. Kolem Sv. Václava, ale i později již v lesích takové sucho nebylo. Navíc se objevily ranní mlhy, půda, mechy, vodou zas tak moc netrpěly. I když je pravda, že dřevo, padlé kmeny, pařezy, byly od léta hodně vyschlé. Zkrátka v letošním roce václavek bylo oproti dávným časům hodně málo. Máte zavařeno a konzumujete václavku pravidelně a s chutí? Nebo to máte tak jak napsal čtenář tohoto blogu nahoře?

(Na burle.blog.cz v rubrikách vlevo je o václavkách hodně napsáno. Stačí si kliknout a číst...)




Fotografujeme jeleny lesní...

8. října 2018 v 23:44 |  - - jelen lesní
Letošní rok je takový divný. Houby nic moc, spíše nic než moc a u jelenů je to podobné. V časném jaru nebyly kačenky české a později ani májovky. O zimních hlívách ústřičných ani nemluvě. Více zde na blogu. Když se paroháčů dočkáme, tak slunce svítí jako kdyby to mělo mít naposled. Chybí to správné podzimní počasí s barevným listím a s mlhou na lukách. O světle pro objektiv ani nemluvě. Navíc jeleni se moc troubením neprojevují. Vše je posunuté a oni jsou moc leniví. Letos jsme ještě ani jednou neviděli jak on pokládá jí. Ještě ale není všem dnům konec a i vy můžete být při tom...

Letos je to celé divné. Moc netroubí a když už ano, tak je to smutné, neveselé. Jako kdyby ti krasavci s tou nádherou na hlavě, mělí nějaký bol, žal. Že by to vše kolem globálního oteplování? Je to zkrátka celé takové divné. Nebo je to proto, že jelen lesní alias evropský se z české přírody vytrácí. Ví vůbec někdo co s ním bude dál?

Vidíte tu překrásnou hlavu? I když paroží nic tak moc. Letos asi dvaceteráka nepotkáme. Ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy. Říje ještě nekončí...

Jak se potkat s jelenem jde na mnoho způsobů. Nejchytřejší je si na něj v klidu zázemí počkat. A když je to s odborným doprovodem, tak je úspěch zaručen. Já mám ale nejraději šoulání. Bohužel, až na několik málo výjímek, vědí o mé přítomnosti dříve než je stačím objevit jako první. Ale sem tam se i zadaří a pak je to radost nesmírná, vesmírná. Mnohdy na těch loukách uprostřed lesů, hvozdů, vojenských újezdů, koukám, jak zírají a rozmýšlejí se jestli zmizet nebo se ze zvědavosti se mnou seznámit.

Předevčírem tak pomalu postupuju kolem okraje lesa na hlavě vojenský maskovací šátek, protože mé bílé skráně jsou vidět na kilometry daleko. O lesku brýlích ani nemluvě. Na kapse minivysílačku a v uchu sluchátko. Dostávám pokyny, děkuji pane řediteli, o tom, kde se co pohnulo. Vystupuji z lesa a dostávám se na lesní cestu. Vpravo hvozd, vlevo nízké stromy, keře, takový ten v dobrém slova smyslu bordel, kde na jaře rostou kvanta kačenek českých. Právě odtud vozíme ty plné přepravky.

Štěstí bylo, že jsem ty obrovské parohy uviděl první. Ležel otočen zády. Vítr byl s velkou pravděpodobností příznivý. Jenže všude v mém pohledu větve, větvičky a já od něj, tak na necelých deset metrů. Na fotoaparátu hodně dlouhé sklo, takže jsem se ani nesnažil udělat snímek. Pomalu jsem se dopotácel, jako apač, až k němu. Kdybych se nebál, tak jsem si ho snad i pohladil. Nebo na něj jako smolíček pacholíček vyskočil a uháněl do ticha lesa. Určitě by to bylo někam, kde všude jsou ty nejkrásnější a nejvzácnější houby... (...dokončení zítra.)


Táhni sprátku! Ten harém je můj. Jen můj. Pouze můj! Ještě si musíš počkat a zatím se uč. Nevychovanej darebáku!





K NĚKTERÝM LIDOVÝM NÁZVŮM HUB

8. října 2018 v 22:11 | - rp - |  HOUBY
Čas od času se v některém časopise či jiném periodiku objeví příspěvek, zabývající se lidovými názvy hub. Autoři těchto textů to nemají snadné. Jsou si vědomi, že i při nejlepší snaze nemůže být výčet názvů úplný. Problematické bývá i objasnění některých nářečových či archaických názvů. Tak např. B. Šebek, autor Slovníku lidových názvů hub, uvádí pro bedlu červenající názvy z Chodska: biskup, biskupská čepice, droužka a polnička. První dva názvy jsou odvozeny podle tvaru biskupské čepice, název polnička je zavádějící a význam podstatného jména "droužka" nenajdeme ani na internetu.

Zaznamenal je však F. Trávníček v Slovníku jazyka českého z roku 1952. Droužka znamená nářečově družička a výraz opakovaně použil rodák z Klenčí pod Čerchovem J. Š. Baar v románu Jan Cimbura. Větší problém představuje výraz "kochlička" pro jedno z lidových pojmenování bedly vysoké. Slováci v šarišském nářečí používají slovo kochlík pro květináč, ale s dotazem na význam slova "kochlička" jsem neuspěl ani na Jazykovědném ústavu Ľudovíta Štúra v Bratislavě. Dalo by se očekávat, že oblíbené jedlé houby budou mít lidových názvů víc než nejedlé. Omyl. Tak třeba hadovka smrdutá jich má v Šebkově slovníku uvedeno 17! Baziliščím vejcem počínaje a zděchlokem konče. První název je podle tvaru mladé plodnice a druhý podle zápachu plodnice dospělé.

A ostatní houby? Hřib strakoš (Suilleus variegatus) má celkem 22 lidových názvů. Podivné je hned první pojmenování z Českobudějovicka. "bezpráce" (názvy jsou v Šebkově spisku řazeny alfabeticky). Na Brněnsku a Tišnovsku mu říkají verunka, a v okolí Hodonína zaječí hříbek. Početné jsou lidové názvy pro různé druhu klouzků, včetně klouzku vejmutového, tvořícího mykorhizu z borovicí vejmutovkou, která se u nás vysazuje od roku 1705. V Podkrkonoší mu říkají bílý klouzek, v lázních Bělohrad hřibáček, na Semilsku sněžný klouzek a v okolí Chrudimi vejmutovkáč.

Víte, co je smuteční houba? Jde o lidový název lakovky ametystové (Laccaria amethystina) z Domažlicka. Fialový ornát si obléká kněz např. při udělování svátosti posledního pomazání. Velký zájem vzbuzovala určitě plešivka dlabaná (Calvatia utriformis). Šebkův slovník uvádí pro plešivku 42 lidových názvů od babího pupku po zaječí vejce. Tak vysoký počet názvů je v kontrastu s názvy pro pýchavku obrovskou: pouze čertův tabák a prašivec ze Svitavska a vatovec z Brněnska. Otázkou je, proč v případě naší nejjedovatější houby, muchomůrky zelené (Amanita phalloides) uvádí Šebek pouze jeden zavádějící lidový název, a to muchomůrka jízlivá, což je oficiální název pro zcela jiný, i když rovněž smrtelně jedovatý druh Amanita virosa. Na závěr jsem vybral z mého pohledu jeden nejpodivnější a jeden nejhezčí lidový název: sluky svraskalé (Cortinarius caperatus) znají na Českobudějovicku jako "puk-muky" a křemenáčům (Leccinum) říkají na Domažlicku "výpravčí".

Literatura

Šebek S.: Slovník lidových názvů hub. Oblastní muzeum Poděbrady, Poděbrady 1968.

Trávníček F.: Slovník jazyka českého, Praha 1952


Hřib medotrpký: k jídlu dobrý není. Je dobrý k něčemu jinému?

8. října 2018 v 22:04 | Jiří Patočka |  - - hřib medotrpký
Mezinárodní skupina vědeckých pracovníků z Bangladéše, Velké Britanie a Německa, izolovala z hřibu medotrpkého skupinu organických látek nazvanou calopiny. Výsledky své práce publikovali počátkem letošního roku (Tareq et al., 2018). Objasnili chemickou strukturu calopinů a testovali jejich biologickou aktivitu. Slibným výsledkem této studie je zjištění, že některé calopiny vykazují anti-stafylokokovou aktivitu vůči zlatému stafylokokovi (Staphylococcus aureus) rezistentnímu na meticilin (MRSA) s hodnotami MIC 16-256 μg/ml.

Zlatý stafylokok je grampozitivní bakterie, která způsobuje obtížně léčitelnou infekci u lidí i u zvířat v rozsahu od mírných zánětů kůže a měkkých tkání až po život ohrožující sepse, směřující do septického šoku spojeného se selháváním orgánů. Bakterie je rezistentní proti většině běžných antibiotik, proto každý nález látky účinné proti zlatému stafylokoku je velmi cenný a zaslouží si pozornost.

Literatura

Tareq FS, Hasan CM, Rahman MM, Hanafi MMM, Colombi Ciacchi L, Michaelis M, Harder T, Tebben J, Islam MT, Spiteller P. Anti-Staphylococcal Calopins from Fruiting Bodies of Caloboletus radicans. J Nat Prod. 2018; 81(2): 400-404.

Kam dál