Holubinka Zvárova - Russula zvarae Velen. - plávka Zvárova

Čtvrtek v 23:20 | Jiří Patočka |  Holubinky jedlé
Holubinka (Russula) je rod vyšších lupenatých hub, které jsou spolu s rodem ryzec (Lactarius) řazeny do čeledi holubinkovité (Russulaceae). Geograficky je rod holubinka rozšířen takřka po celém světě a také v České republice jich roste velké množství druhů (Socha et al., 2011). Protože holubinky rostou poměrně hojně a ne každý je sbírá, nemizí z lesa tak rychle, jako hřibovité houby.

Holubinky představují bezpečné houby. Naprostá většina holubinek je jedlá. Oproti jiným houbám mají odlišnou konzistenci a vůni, a například ve smaženici mohou být skvělým zpestřením. Vyložené jedovaté druhy u nás nerostou a těch několik málo nejedlých druhů snadno poznáme. A nejsme-li si jisti, stačí ochutnat. Pokud je dužnina hořká, holubinka není jedlá.

K nejoblíbenějším druhům patří holubinka namodralá (R. cyanoxantha) , nazelenalá (R. virescens), mandlová (R. vesca), jahodová (R. paludosa) nebo kolčaví (R. mustelina). Podívejme se teď na méně známou holubinku Zvárovu (R. Zvarae), která byla pojmenována na počest velkého znalce holubinek, pražského lékárníka a mykologa Jaroslava Zváry (1872 až 1937). Pojmenoval ji tak Josef Velenovský (1858 až 1949), český botanik a mykolog, profesor Univerzity Karlovy v Praze.

Je to holubinka střední velikosti, jejíž klobouk má průměr 30 až 90 mm, který je v mládí polokulovitý až vyklenutý, později ploše rozložený, a nakonec mělce prohloubený. Roste většinou ve skupinách. Barva je jemně růžová až červená, později bledne a přechází do okrová. Pokožka je za sucha matná až sametová a dá se sloupnout až do 1/2 poloměru klobouku. Lupeny smetanové barvy jsou středně husté, ke třeni připojené a jen málo rozvětvené. Válcovitý až kyjovitý třeň (průměr 10-20 mm) je vysoký 30‑70 mm. V mládí je pevný a plný, později houbovitý a křehký. Jeho spodní část je načervenalá. Dužnina je také křehká, bělavá a pod pokožkou klobouku narůžovělá. Má mírnou chuť a nevýraznou ovocnou vůni. Výtrusný prach je bílý, výtrusy 6,5-9 x 5,5-7 µm (Overall, 2008). Holubinka Zvárova roste vzácně od července do září v teplých listnatých lesích a parcích pod duby, buky a kaštanovníky. O jejím rozšíření v České republice se toho ví jen velmi málo. Sám jsem slyšel jen o dvou lokalitách v jižních Čechách, kde snad byla nalezena (Táborsko) na hrázích rybníků. Na Slovensku byl doložen nález z Vihorlatských vrchů (Adamčík et al., 2006). Původ fotografie, kterou přikládám, není znám. Vím jen, že pochází odněkud z Ruska.

Literatura

Adamčík S, Ripková S, Zaliberová M. Diversity of Russulaceae in the Vihorlatské vrchy Mts.(Slovakia). Czech Mycology, 2006; 58(1-2): 43-66.

Overall A. Macrofungi of the Kenwood Estate. Field Mycology, 2008; 9(4): 126-130.

Socha R, Hálek V, Baier J, Hák J. Holubinky. Academia, Praha 2011, 520 stran. ISBN 978-80-200-1993-6

 

Mapování vybraných druhů hub

Čtvrtek v 14:45 |  HOUBY


Šindelovník severský nepatří - zatím - mezi státem chráněné houby. Důvodem je, že v České republice v lesích ještě do nedávna neexistoval. Od roku 2012 se začal objevovat a to zejména na několika lokallitách na Šumavě. Je to úžasná a krásná houba, která roste i ve velkých srostlicích. Na lokalitě bývá v trsech nemálo plodnic. Více na burle.blog.cz. Zanedlouho jedeme tuto významnou a hodně zajímavou houbu překontrolovat. A vy můžete být při tom...



Do mapování byl zařazen i korálovec ježatý. Proč ale ne korálovec jedlový? Vždyť ten je podobně vzácný...


Lošákovec libovonný – Hydnellum suaveolens - jelenkovka voňavá

Čtvrtek v 14:22 | Jiří Patočka |  - - libovonný
Lošákovec (Hydnellum) je rod hub z čeledi Bankeraceae. Lošákovce jsou rozšířeny po celé severní polokouli a zahrnují kolem 40 druhů. Moderní taxonomii rodu vymezil finský mykolog Petter Adolf Karsten v roce 1879. Pro lošákovce je typické, že na spodní straně plodnice mají trnovité výrůstky a produkují celou řadu barevných chemických substancí a také látek s typickou a většinou příjemnou vůní. Ve stáří jejich plodnice korkovatí a tvrdnou. S jejich růstem se pojí řada zajímavostí.

Jedním z nejznámějších druhů lošákovců je lošákovec palčivý (Hydnellum peckii), nápadný svou růžovobílou barvou a "krvavými slzami" (http://burle.blog.cz/1211/losak-palcivy-prof-rndr-jiri-patocka-drsc). Zajímavou houbou je i lošákovec libovonný (Hydnellum suaveolens), jehož dužnina má výraznou sladkou vůni po anýzu. Je to mykorhizní symbiont smrku, ale možná i jiných jehličnanů, který roste v horských smrčinách na neutrálních a slabě kyselých půdách. Dříve poměrně hojná houba, která ze smrkových lesů začala mizet v době největšího znečištění uhelnými elektrárnami, ale po snížení průmyslových emisí v 90. letech 20. století se začala vracet. V České republice je pořád velmi vzácný, jedna z mála lokalit byla objevena poblíž Hlinice na Táborsku.

Plodnice vyrůstají v opadu a vytváří zpravidla malé skupiny srostlých klobouků připomínajících "lívance". V nich bývají zarostlé okolní rostliny, např. borůvčí. Povrch plodnic je bělavý, často s modravým nádechem a nápadně plstnatý. Nápadným znakem je přítomnost modrých pásků na plodnicích, v dužnině klobouku a v mládí i na ostnech. Starší plodnice tmavnou a bělavý zůstává pouze jejich okraj.

V houbě byly nalezeny látky se strukturou p-terfenylu, které vykazují antioxidační účinky. Jsou to hydnelliny A a B a sarcodonin (Hashimoto et al., 2996) http://www.toxicology.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=1102
Přes veškerou snahu se mi nepodařilo tuto houbu ani vyfotit, ani získat její fotografii od známých houbařů. Proto odkazuji čtenáře na webové stránky NATURFOTO.cz (http://www.naturfoto.cz/losakovec-libovonny-fotografie-14873.html).

Literatura

Hashimoto T, Quang DN, Kuratsune M, Asakawa Y. Hydnellins A and B, nitrogen-containing Terphenyls from the mushrooms Hydnellum suaveolens and Hydnellum geogerirum. Chem Pharm Bull (Tokyo). 2006; 54(6): 912-914.

Karsten PA. Symbolae ad mycologiam Fennicam. VI. Meddelanden Af Societas Pro Fauna a Flora Fennica. 1879; 5 : 5-46

 


Hřib horský - Butyriboletus subappendiculatus (Dermek, Lazebníček et Veselský) D. Arora et J. L. Frank 2014) – hríb horský

Pondělí v 22:26 | Jiří Patočka, Václav Burle |  - - hřib horský
Hřib horský je hřibovitá houba z čeledi Boletaceae, který byl vědecky popsán v roce 1979 česko-slovenskou skupinou mykologů na základě nálezů z horských oblastí severního Slovenska. Nejdříve byl řazen do rodu Boletus, později byl v roce 2014 převeden do rodu Butyroboletus.

Rod Butyriboletus byl nově vytvořen v roce 2014 mykology Davidem Arorou a Jonathanem L. Frankem, když se ukázalo, že molekulární analýzy některých hřibů, dříve řazených do rodu Boletus, jsou odlišné (Arora a Frank, 2014). V současné době zahrnuje rod Butyriboletus 21 ektomykorhizních druhů, vyskytujících se v Asii, Evropě, Severní Americe a severní Africe (Zhai et al., 2015). Název nového rodu byl odvozen od latinského názvu "butyrum" ´= máslo, anglicky "butter". Protože barva jejich třeně, dužniny a pórů byla podobná barvě másla, dostali obecný název "máslové hřiby" (Nuhn et al., 2013).

Máslové hřiby mají žluté, okrové nebo hnědé klobouky, žluté třeně a póry, které se barví modře, jsou-li rozřezány nebo pomačkány. Jejich dužnina je obvykle chutná (Assyov, 2012) a patří tedy mezi jedlé houby.

Hřib horský je mykorhizní symbiont smrku a jedle. Roste v horských a podhorských jehličnatých a smíšených lesích na neutrálních nebo slabě kyselých půdách. Daří se mu zejména v tzv. "borůvkových smrčinách" a nejčastěji se objevuje na dobře osvětlených místech podél lesních cest nebo lesních mýtinách. Uvádí se, že je velmi podobný hřibu přívěskatému, od něj se odlišuje bledšími tóny pokožky klobouku a poněkud jiným typem modrání. Fruktifikuje především v létě, ale v České republice je považován za ohrožený druh. Je to vzácná houba, která je v České republice zapsána v Červeném seznamu jako (EN). Takové houby nesbíráme a nejíme, jen je pozorujeme, obdivujeme a opatrně fotografujeme. Za jejich sběr hrozí pokuta.

Skutečnost je ale jiná. Z houbařů chodících po lese nikdo netuší, že nějaký Červený seznam vůbec existuje a už vůbec neví, proč by některé houby neměl sbírat, když jsou jedlé.

Hřib horský je poměrně velká houba, jejíž klobouk dosahuje 6 až 12 CM. Povrch klobouku je matný a plstnatý, ale stářím olysává. V mládí je zbarvený žlutě, později okrově, až hnědě. Rourky i póry jsou žluté a při otlačení získávají modrozelenou barvu. Žlutý je také třeň, ale směrem k bázi je někdy narezavělý až nahnědlý a pokrytý stejně zbarvenou síťkou. Dužnina je bělavá, v oblasti klobouku světle žlutá. Po rozkrojení se objevují slabší namodralé skvrny, které se později v dolní polovině třeně barví dorůžova s načervenalým až purpurovým odstínem. Pokud je houba napadena larvami hmyzu, podobně se barví i jejich chodbičky. Výtrusy jsou hladké, protáhle elipsoidně vřetenovité (12 - 17 × 4 - 5 μm).

Literatura

Arora D, Frank JL. Clarifying the butter Boletes: a new genus, Butyriboletus, is established to accommodate Boletus sect. Appendiculati, and six new species are described. Mycologia. 2014; 106 (3): 464-480.

Assyov B. Revision of Boletus section Appendiculati (Boletaceae) in Bulgaria with a key to the Balkan species (PDF). Turkish J Botany. 2012; 36: 408-419.

Nuhn ME, Binder M, Taylor AF, Halling RE, Hibbett DS. (2013). Phylogenetic overview of the Boletineae. Fungal Biology. 2013; 117 (7-8): 479-511.

Zhai K, Wu G, Halling R, Yang ZL. Three new combinations of Butyriboletus (Boletaceae). Phytotaxa. 2015; 234 (1): 51-62.

** ** ** ** ** **

Leo, jak si i v 90 letech zachovat vitalitu?

"Jistě dobré geny, ale i já sám jsem k tomu trochu přispěl.
A nedělal jsem jen to, o čem všichni říkají, že je zdravé.
Všemožné předpisy a osvědčené rady mi jdou na nervy.
Já mám pravidlo: žádná askeze! Člověk by neměl vynechat nic,
co mu může přinést potěšení. Každý by měl žít svůj život podle sebe."

Leo Graf, horolezec

Není nic krásnějšího, radostnějšího, tajemnějšího, než se toulat rozsáhlými lesy. A když je to starý historický hvozd, tak o to lépe. A co si budeme povídat. Takový aktivní důchodce ten se má. Skočí v Praze na autobus, který zdarma, a uhání do té nejkouzelnější přírody, která v Čechách existuje. V městečku pak přeskočí na další bus, ve kterém ale již musí vypláznout z kapsy tři koruny. Jak se říká nekup to. Řidič zatočí volantem ke škarpě, otevře dveře a řekne: "Tak si to Václave užij. A zas někdy příště." Známe se od základní vojenské služby. A co čert nechce. Zrovna dozrávají ostružiny. Jenže houby už nerostou, což má jednu výhodu. Nikde ani živáčka. Jen já, ptactvo nebeské, vysoká a vítr šumí vysoko v korunách prastarých stromů.

A jak dál? Možností je několik. Vrátit se na stanici autobusu, nebo pokračovat a po dvanácti kilometrech do hospody, na železniční stanici. Nebo to vzít na severovýchod a po patnácti kilometrech na konečnou autobusu. Ale možností je ještě povícero. Není zas tak od věci použít auto. Jenže to má jednu zásadní nevýhodu. Vždy se musíte k němu vrátit. Je to ale ve vysokém věku ten nejpohodlnější způsob houbaření. A navíc si člověk může objet další plácky a to včetně rostlin, orchidejí, ale třeba i děvčat. Dvanáct kilometrů, patnáct kilometrů, tak ty člověk ujde za několik málo hodin. Jenže houbař se zatoulá tam, potom obejde onen les, proleze kdejakým houštím, přeskakuje potoky, leze do kopců, a ještě musí na louky, kde ve velkém rostou pýchavky, vatovci. Možností je nepřeberně. Tak se jeden nemůže divit, že z lesa vychází za šera po mnoha hodinách. A to vše dohromady je ta krása, jak po těle, tak i na duši...

Za svůj předlouhý houbařský život jsem potkal mnohé vzácné houby. Od korálovců, přes vzácné hřiby, nedávno jsem konečně potkal stročkovce kyjovíté, ale i šindelovníky severské. nanosil jsem metráky hlívy ústřičné, ale i kačenek českých. Ale o tomto krasavci jsem vůbec netušil že existuje. Jak se říká vždy je to poprvé.

Uvelebil jsem se v trampském campu, kde studánka, pramen, poprvé bez vody. Tůně a kaliště vyschlé, z mokřadů již dávno tomu lesáci pomocí hlubokých škarp odvedli všechnu vodu. A aby toho nebylo málo, tak v nich vykáceli i všechny břízy. Co tam na kopečcích na vodě bývávalo křemenáčů, kozáků, hřibů, a mnoho dalších druhů hub. Ten svrab a neštovice došel tak daleko, že z letitého státem chráněného hvozdu, kvůli mamonu, vyvážejí nejen čerstvě padlé stromy, ale podřezávají i ty staré doupné, včetně padlých kmenů, torz. Vytahují i větve ze kterých následně dělají peletky. Bývá to hodně smutné podívání. Jak mají růst houby, vzácné choroše, když nemají na čem?! Posvačil jsem, z feldflašky doplnil tekutiny a vyrazil do civilizace.

Byl jsem utahaný, hub jsem moc neměl, několik hřibů smrkových, trochu více hlívy plicní, několik klouzků sličných, snad pět hřibů hnědých. Bída, ale košík byl do dvou třetin plný. Bude smaženice, houbovka a i něco málo do polívky. Rozhodl jsem se, že se po staré historické cestě vydám do civilizace. Stará cesta, kterou už nikdo neudržuje ba nepotřebuje. Proměnila se jenom ve stezku, kterou zachraňují cyklisté, sem tak i jezdci na koních. Bez nich by už dávno neexistovala.

Už je to dávno co jsem tady potkal chlapa na hřebci, který na sobě měl vše co cowboy potřebuje, musí mít. A to včetně coltů. A za ním, vedle něho, pobíhal ohromný pes, který na sobě měl dvě nemalé kožené brašny. Byl jsem dojmutý, a netrvalo dlouho a měl jsem v očích slzy. Vzpomněl jsem si na rodokaps, který jsem jako kluk měl ze všech nejraději. Dodnes si pamatuji jak se jmenoval - Hvízdající Dan. Bylo to o jezdci, který projížděl krajinou a kde bylo nějaké bezpráví, tak tam jeho colty vše daly do pořádku. Samozřejmě nechyběla láska a hádáte správně i on měl překrásného psa. Když přijížděl, tak si pískal, stejně jako když vše vyřešil a pokračoval o ranč dál...

Jednomu to ale nedá, tak stále oči propátrávají okolí. Přibývají hřiby, dokonce i dva kolodějové, překrásní, bedla vysoká. Místy je na cestě naváté listí z podzimu, které udusané a i sem tam hodně vysoké. A pak se to stalo. Stačilo málo, jen aby oko se podívalo někam jinam a zázrak Matičky přírody by se nekonal. Jenže ona, za mé dobré skutky, nikdy nezradí, naopak udělá radost nesmírnou, ba vesmírnou.

Ještě jsem ty plodnice ani neviděl a mozek hlásil, že je to zajímavé, takové jiné, nezvyklé. Ze starého tmavého zejména bukového listí vykukovalo několik hlav. Jak se později ukázalo, tak to byla srostlice mladých, ale překrásných, zdravých plodnic. Hned vedle, neviditelné, ty se objevily až po odkrytí listí, několik dalších plodnic. Na první pohled bylo divné, že klobouky měly divnou barvu, odstín. Byly hodně podobné hřibu kříšti. Netrvalo zas tak dlouho a byl jsem si jist, že jsem našel něco vzácnějšího. Podíval jsem se ze spoda na třeň a ten citronově žlutý a na konci trošilinku, nepatrně, do červena. Stejné to bylo pod kloboukem. Hned jsem věděl, která uhodila. Na internetu se v nedávných dnech totiž objevilo několik fotografií hřiba horského. Že by měl v letošním roce podmínky pro častější výskyt? Něco asi na tom bude. Bylo to setkání náhodné? Nebo horský se začíná více z neznámých nám důvodů objevovat?

Pětasedmdesát let se toulám lesy, za houbama jsem jezdil do zakázaných hvozdů, prolézl jsem snad všechny vojenské újezdy, vylezl i vysoko ke štítům hor, doma i v zahraničí, žádný historický hvozd, včetně hradních a zámeckých parků přede mnou neobstál. A teprve na sklonku života, když už jsem si vybral rakev, jsem potkal hřiba horského. Dík Matičko přírodo. Mám pocit, velké nutkání, že to ještě není můj poslední skvost. Tak až ho potkám, tak opět něco málo napíšu. Mám vás rád...

Hřib modračka - NESBÍRAT, NEKONZUMOVAT ?!

Pondělí v 12:18 | Začátkem září v časopise Téma vyšel obsáhlý rozhovor s mykologem RNDr. Janem Borovičkou Ph.D., z jeho odpovědí by se dalo sepsat na hodně zajímavých článků. Dnes se budeme věnovat jednomu, ale ne zrovna zdravému hřibu |  - - hřib modračka
Na léčivost nebo naopak na jedovatost, škodlivost hub pro lidské zdraví, je mnoho názoru. Svědčí to o jediném. Že člověk ví o mykologii, o houbách, stále převelice málo. A to se bohužel, nebo naopak bohudík, nezmění...

"Když uděláme žampiony nebo houbové řízky
v trojobalu ve friťáku,
jsou to ještě zdravé potraviny?"
Jan Borovička, mykolog, vědec

Pan Borovička nejen v tomto časopise, ale tak vůbec, se ve svém mykologickém poslání věnuje především rozboru hub z hlediska akumulace těžkých kovů v houbách. A v této vědecké disciplíně je světově velice úspěšný. Některé houby umí do sebe vstřebávat zlato, stříbro, podle toho se dají i najít lokality, kde těchto kovů je nejvíce, další pak těžké kovy, itozopy cesia 137,134. Podobné je tomu i u rostlin.

HŘIB MODRAČKA JE JEDLÁ HOUBA,
ALE AKUMULUJE ARZEN

Ve svém rozhovoru pro Téma pozornost v těchto souvislostech věnoval i hřibu modračce. Věděli jste, že takový hřib vůbec existuje? Jedná se o dobrou jedlou houbu, která ale ve velkém akumuluje arzén. A to je důvod proč by houbaři tento divný zázrak Matičky přírody sbírat neměli a už vůbec nedávat na talíř. Měření ukázala, že hřib akumuluje arzen ve stovkách miligramů na kilogram sušiny. A to je podle Jana Borovičky hodně. Navíc se jedná o karcinogenní látky. Tedy důvod, proč na modračku zapomenout. Podívat se, kochat se, to ano. Ale na talíře svých přítel, rodiny, dětí? Tak na to ode dneška zapomeňme.

Už slyším houbaře jak říkají, tolik hub, tedy i modračky, nezkonzumujeme, aby nám to mohlo škodit. Dejme slovo panu Borovičkovi: "A teď je otázka, jak posoudit, jestli nám ta houba může při běžné konzumaci několika plodnic do roka ublížit, nebo ne. Lidé by to však měli vědět a my jsme doporučili modračku uvádět jako nejedlý druh." Jak podobné s hřibem babkou, že?!

Mykologické údaje hřiba modračky: Jedná se o nepříliš hojný druh, který se vyskytuje na našem území od nižších poloh až do hor. Vyskytuje se ve všech druzích lesa a to včetně parků po celou houbařskou sezonu. Je dobře poznatelný. Nápadný je zejména svým modráním - proto modračka. (Napište nám do komentářů, prosím, jak často ho potkáváte...)


Hřib koloděj (Suillellus luridus) - Hríb siný

6. září 2019 v 10:20 | Jiří Patočka, Václav Burle |  - - hřib koloděj
Hřib koloděj ve světle nejnovějších výzkumů

Hřib koloděj (Suillellus luridus (Schaeff.) Murrill 1909) je jedlá houba z čeledi hřibovitých (Smotlacha et al., 1999), která patří mezi barevné a modrající hřiby. Už jste někdy viděli ten zázrak? Takovou houbu rozříznete a na řezu je krásně žlutá. Vzápětí ale začne modrat a během krátké doby zcela zmodrá. To jsou ty známé "modráky", mezi něž patří i hřib koloděj. Ale co se to stalo? Jak je to možné? Co to způsobilo, že barva dužniny se tak rychle změnila? Jako mávnutím kouzelného proutku!! No, snad to někdy zvědavcům vysvětlím, když přežijí trochu chemie. Teď se ale musím věnovat koloději, neboť jsem to v názvu článku slíbil.

Až do roku 2014 byl hřib koloděj řazen do sekce Luridi rodu Boletus, ale moderní molekulární analýza prokázala, že se od ostatních hřibů sekce Luridi liší a byl proto přeřazen do rodu Suillellus (Vizzini, 2914). Ostatně, nebylo to poprvé. Od roku 1774, kdy získal vědecké jméno Boletus luridus Schaeff.: Fr. (Šutara et al., 2009), měnil své zařazení několikrát. Tak snad mu to dnešní zařazení dlouho vydrží.

Určitě si to zaslouží, protože patří mezi velice oblíbené houby. Svědčí o to velké množství lidových názvů, pod kterými je znám po celém území bývalého Československa: siniak, sinál, modrák, svetlák, svetláň, belaskár, belasniak, nemec, baniar, baník, komprd, karmazín, harasník, súkenák, červené nohavice, jedlák, koniak, počeč a další (Dermek a Pilát, 1974). Hřib koloděj roste koncem léta a na podzim ve smíšených a listnatých lesích, kde tvoří mykorhizu s řadou listnáčů (bříza, buk, dub, habr, lípa, líska), ale také v parcích. Představovat jej houbařům je zbytečné, všichni jej dobře znají a všichni jej považují za chutnou houbu.

Hřib koloděj je možné zaměnit za hřib kovář, který je ale také jedlý, nebo za hřib kříšť, který má citronově žlutá ústí rourek a je velice hořký, takže v případě pochybností lze houbu ochutnat. Je to lepší než zkazit celou praženici, protože hřib koloděj je velice proměnlivý druh - popsána je řada jeho forem, variet a poddruhů a mezi ně patří např. hřib koloděj prvosenkový, červený, rudomasý, nebo hřib kavkazský. Všechny obsahují látky, které mohou způsobit gastrointestinální potíže, ale všechny jsou termolabilní, takže je zničí delší tepelná úprava. Měly by projít alespoň 20 minutovým varem. Starší práce uvádějí nesnášenlivost s alkoholem (Budmiger a Kocher, 1982), ale v pozdějších studiích tuto informaci nikdo nepotvrdil. Čínská studie z roku 2016 uvádí, že hřib koloděj vykazuje z 13 druhů zkoumaných hřibovitých hub nejvyšší antioxidační aktivitu a má silný antihyperglykemický účinek, takže je doporučován jako potravinový doplněk výživy lidí s cukrovkou (Liu et al., 2016). Tak jako všechny houby, také hřib koloděj kumuluje kovové prvky a radionuklidy z půdy, ve které roste. Ve srovnání s jinými hřibovitými houbami jsou však koncentrace těchto kontaminantů jen velmi nízké (Falandysz et al., 2014, 2015a,b, 2017; Rakić et al., 2014).

Literatura

Budmiger H, Kocher F. [Boletus luridus and alcohol. Case report]. Schweiz Med Wochenschr. 1982; 112(34): 1179-1181. Originál v němčině.

Dermek A, Pilát A. Poznávajme huby. Bratislava: Slovenská akadémia ved, 1974. Kapitola Hríb siný, s. 160-161.

Falandysz J, Krasińska G, Pankavec S, Nnorom IC. Mercury in certain boletus mushrooms from Poland and Belarus. J Environ Sci Health B. 2014; 49(9): 690-695.

Falandysz J, Zalewska T, Krasińska G, Apanel A, Wang Y, Pankavec S. Evaluation of the radioactive contamination in fungi genus Boletus in the region of Europe and Yunnan Province in China. Appl Microbiol Biotechnol. 2015a; 99(19): 8217-8224.

Falandysz J, Zhang J, Wang YZ, Saba M, Krasińska G, Wiejak A, Li T. Evaluation of Mercury Contamination in Fungi Boletus Species from Latosols, Lateritic Red Earths, and Red and Yellow Earths in the Circum-Pacific Mercuriferous Belt of Southwestern China. PLoS One. 2015b; 10(11): e0143608.

Falandysz J, Zhang J, Wiejak A, Barałkiewicz D, Hanć A. Metallic elements and metalloids in Boletus luridus, B. magnificus and B. tomentipes mushrooms from polymetallic soils from SW China. Ecotoxicol Environ Saf. 2017; 142: 497-502.

Liu Y, Chen D, You Y, Zeng S, Li Y, Tang Q, Han G, Liu A, Feng C, Li C, Su Y, Su Z, Chen D. Nutritional composition of boletus mushrooms from Southwest China and their antihyperglycemic and antioxidant activities. Food Chem. 2016; 211: 83-91.

Rakić M, Karaman M, Forkapić S, Hansman J, Kebert M, Bikit K, Mrdja D. Radionuclides in some edible and medicinal macrofungal species from Tara Mountain, Serbia. Environ Sci Pollut Res Int. 2014; 21(19): 11283-11292.

Smotlacha M, Ehart J, Erhartová M. Houbařský atlas. Brno: Trojan Brno, 1999. 178 s. ISBN 80-85249-28-6. S. 5.

Šutara J, Mikšík M, Janda V. Hřibovité houby. Praha: Academia, 2009. 294 s. ISBN 978-80-200-1717-8. s. 142-146.

Vizzini A. Nomenclatural novelties [online]. Index Fungorum, 2014. Dostupné na http://www.indexfungorum.org/Publications/Index%20Fungorum%20no.188.pdf

** ** ** ** ** **

Ono se to pravděpodobně málo ví, ale tak zvaní modráci jsou úžasné houby. Jsou tvrdé, nečervavé, dobře se suší a zejména v posledních letech se ve větších množstvích objevují již na konci jara, začátkem léta. Není zrovna málo houbařů, kteří je nesbírají pro jejich tmavou barvu a tvrdost usušených v následném jídle. A nejsou jediní.

Nedávno jsme se vrátili z rakouských Alp, jezdíme tam na divoko a to doslova za pár šupů, kde letos pod vrcholy bylo koloději v lesích naseto. Bez uzardění se dá i napsat - na vagóny, nůše. Jenže je nikdo nesbíral. Důvod neznáme. Třeba nám někdo fundovanější na tento problém řekne víc. Možná je to podobné jako se stročkem trubkovitým, kterému se v německy mluvících zemích neřekne jinak než trumpeta smrti. Toten trompete. Pro jeho tmavou až černou barvu zůstává v tamějších hvozdech ležet ladem. Co by jiní za to dali kdyby alespoň občas si tuto houbu všech křesťanů mohli ve větším množství nasušit. Jenže ona v posledních letech, jak se píše v příslušné rubrice, není doslova ani jedna plodnice. V roce 2010 bylo z neznámých důvodů, jak my lidé toho o houbách víme málo, stročků v České republice plné lesy. A potom až do dnešních dnů opět nic...

Před týdnem jsem vyrazil do lesů autobusem na houby. Co čert nechtěl sednul jsem si do toho nesprávného, který mě vysadil na konečné uprostřed pole. Do hvozdu to ještě bylo hodně daleko. Popošel jsem několik kilometrů a u kaple na kopci si hodinu počkal na další spojení. Prohlédl jsem si kulturní památku, která byla otevřena a popocházel po okolních loukách. Jen jsem se tak díval jestli nenajdu alespoň kilogram špiček obecných. Víte vůbec, že je to jediná houba, kterou naše babrlinky, praprapraprabáby, dávaly do bramboračky. Jiná houba tam podle nich nepatřila. A měly pravdu. Stačí když dáte na jejich zkušenost a podobně si tuto pravou nefalšovanou českou polévku uvaříte. Budete moc překvapeni co ta malá houba dokáže s tímto národním pokrmem udělat.

Jsem v šoku. Něco podobného jsem ještě nikdy neviděl. Holt člověk se stále musí učit. Jak to řekl jeden slavný, pro někoho neslavný, myslitel, který změnil běh lidských dějin. V trávě, hned za významnou historickou památkou, kaplí, doslova lán hřibů kolodějů a to ve všech velikostech. Již na první pohled to byla velká nádhera, která se jen tak nevidí. Jenže ouha, ouha, ouha...

Jak jsem tak postával a kochal se, tak jsem si říkal, že holt dál už nepojedu, ale naopak se budu muset vrátit do lůna domova a houby zpracovat. Bude se řezat, sušit, sušit a sušit. Tyto úžasné houby pak jeden jakoby v zimním období dostal darem od samotné Matičky přírody. V ten den jsem měl nasbíráno. A představte si - a nestalo se mi to poprvé - že jsem si vzpomněl, že koloděje jsem tady našel již před mnoha lety. Jenom jsem na ně zapomněl.

Sehnul jsem se, a to je pro moji maličkost hodně obtížné, tedy ani ne to sehnutí, jako to následné zvedání se. Stáří se hlásí a tak přicházejí i ty nepříjemné návaly. Vzal jsem do prstů středně velkou plodnici a hned bylo jasné že něco není v pořádku. Houba byla chladná a mírně vlhká. Všude v kraji sucho, studánky, prameny, tůně, kaliště, bez vody, a tady tráva a částečně i půda vlhká. Nebudu to protahovat. Všechny houby, tedy ne, že jsem je všechny zkontroloval a následně pohodil, červavé. Příšerně červavé. Možná, že jediný houbař, mykolog, ing. Jiří Baier, který tvrdí, že takové plodnice jsou více než bio, by je dokázal zpracovat, pozřít. Bylo jasné, že se domu nepojede. Vyrazil jsem dále do lesů, kopců. To by bylo ale již na úplně jiné povídání.

Máte také zajímavý příběh kolem hřibů kolodějů, modráků. Tak pište do komentářů a potěšte svých příběhem všechny co houby mají rádi...


Když na houby, tak stylově po námořnicku. Když jsme tyto studenty potkali na mostě přes Vydru, tak jsme je pozvali, neboť jsme tušili že mají hluboko do kapsy, do blízké pravé české útulné hospůdky, kde se hrají nejen karty, provozuje se ale i muzika, zpěv. Nejen trempských písní, klasika, ale zejména těch sprostonárodních. Tuhle rundu platíme my!!! Mládež odmítla. Prý si nasbírala houby, tašku měla ta chasa plnou právě kolodějů, a že si musí rychle jít je uvařit než padne tma. To bude pak ráno prima stolice. Není to pěkné, že ještě jsou mezi mladými milovníci toulek, trempinku a Matičky přírody? Znáte také nějaké takové? Tak pište a posílejte fotografie.


Švihlík krutiklas (Spiranthes spiralis) - Pokrut jesenný

5. září 2019 v 22:17 | Radoslav Patočka |  - - švihlík krutiklas
Do přírody
se má chodit
s čistou hlavou.
Vše nechat za sebou...

Rod švihlík (Spiranthes) zahrnuje téměř 50 druhů, které se vyskytují v Severní a Jižní Americe, Austrálii, na severozápadu Afriky a v Eurasii. V České republice roste pouze švihlík krutiklas (Spiranthes spiralis), vytrvalá, bíle kvetoucí šedozelená terestrická orchidej. V současné době se vyskytuje v České republice pouze na dvou lokalitách: Národní přírodní památce Švařec v kraji Vysočina a NPP Pastviště u Fínů u Albrechtic v předhůří Šumavy. Tato nenápadná, 10 - 30 cm vysoká vytrvalá bylina má klasnaté květenství s květy uspořádanými ve spirále patří k nejohroženějším rostlinám Evropy a je chráněna mezinárodní úmluvou CITES, (úmluva o obchodu s ohroženými druhy) známější pod označením Washingtonská úmluva.

Morava, Švařec, foto -jf- Téměř každoročně se na této lokalitě scházejí botanici a nadšenci orchidejí z Orchidea klubu Brno. Mají za úkol rostliny překontrolovat a hlavně spočítat. Ubývají nebo naopak přibývají? Jak se jim v této části Vysočiny daří. Letošní rok je úspěšný. Na pětadvacet odborníků, na dvou lokalitách, které vedle sebe, napočítalo v těchto dnech na sedmdesát švihlíku krutiklasů. A to vůbec není špatné číslo. Bývávají roky, které jsou žalostné...

Autorem prvního českého názvu pro Spiranthes spiralis zákrutěnka podzimní z roku 1819 je Presl. V roce 1846 došlo k malé změně - ze zákrutěnky podzimní se stala zákrutěnka jesenní. Název švihlík podzimní použil Čelakovský v roce 1879 a konečně švihlík krutiklas platný dodnes se objevil u Polívky před rokem 1902.

Podstatné jméno švihlík označuje podle Trávníčka štíhlého, mrštného mladého muže - šviháka. Na Domažlicku kdysi uvedeným výrazem - byť mužského rodu - nazývali také štíhlé dívky. V literatuře se slovo švihlík objevuje v roce 1864, kdy je opakovaně použil mladoboleslavský rodák, spisovatel Alois Schmillauer, který psal pod pseudonymem Alois Václav Šmilovský.

Seriózní údaj o rozšíření švihlíčku najdeme u Polívky. Před rokem 1902 rostl na stráních a svazích Krkonoš, Jizerských hor, na Jičínsku-Boleslavsku, v okolí Karlštejna. Také na Českomoravské vrchovině, hojněji ve Slezsku.

Čechy, U Finů, foto 3x Václav Burle - I tady, vždy na přelomu srpna a září. desítky botaniků, jak profesionálních, tak amatérských, po dlouhé hodiny procházejí pastvinou a nevynechají ani jedinou rostlinu. Těch kvetoucích tam letos napočítali téměř sto. I tady, tak jako u Brna, to byl velký a radostný svátek. Znamená to snad, že se švíhlíkům kritklasům začíná dařit? Tak na to nikdo nemůže mít odpověď. Jednou je to tak, podruhé zase onak. Ale ze současného stavu máme všichni nesmírnou, vesmírnou, radost...

Historické údaje o výskytu švihlíčku z kraje Vysočina: Čelakovský (1834) uvádí ojedinělé nálezy z okolí Havlíčkova Brodu, Formánek (1887) zmiňuje okolí Jimramova. Poslední výskyt byl zaznamenán v roce 1914 u Ostrova nad Oslavou.

Spiranthes spiralis patří k nejohroženějším druhům v Evropě a jeho dramatický úbytek je s vysokou pravděpodobností způsobem změnami v zemědělství, neboť došlo k zániku tradičních, živinami chudých, krátkostébelných pastvin.

Charakter českých a slovenských lokalit švihlíku: pastviny a krátkostébelné louky, obvykle s vtroušenou smilkou tuhou.

Současné rozšíření Spiranthes spiralis na Slovensku: Velmi vzácně od nížin do podhorského stupně na nevýživných loukách a pastvinách, zpravidla spásaných ovcemi. Botanické odd. Slovenského národního muzea potvrdilo (2018) výskyt pokrutu jesenného v okolí Bratislavy, konkrétně PR Ostrovní loučky v katastru Čunova a několik lokalit je v Nízkých Beskydech. Ostatní lokality v Podunajské nížině, Laborecké a Ondavské vrchovině zanikly. Nejzápadněji na Slovensku roste ještě severně od Svidníku (okolí obcí Havranec a Kočkovce). Nejde o populace nějak bohaté: populace na úpatí kopce Kýčer u Kočkovců každým rokem početně kolísá, maximum bylo 30 kvetoucích exemplářů. V případě okolí obce Havranec jde o několik kvetoucích jedinců na rozptýlených mikrolokalitách.

** ** ** ** ** **

Švihlík letní (Spiranthes aestivakis) V České republice i na Slovensku kdysi rostl také švihlík letní (Spiranthes aestivakis). Jeho areál se omezuje pouze na Evropu, resp. její jižní část. Severní hranice prochází Anglií, Německem, Rakouskem, jižní Moravou, jiřním Slovenskem a Maďarskem. Bohužel staré nálezy švihlíčku letního z okolí Bzence však nejsou doloženy herbářovými položkami. Na Slovensku je druh doložen z několika lokalit v Záhorské nížině. Od roku 1953 však všechny lokality zanikly až na jednu. Švihlík letní byl zaznamenán ještě v roce 1958 v katastru obce Šajdíkove Humence v okrese Senica. Od té doby nebyl znovu pozorován a je považován za vyhynulý druh.


Literatura

Králik T.: 1995. Vegetačný vývojový cyklus pokruta jesenného [Spiranthes spiralis (L.) Chevall.]. Bull. Slov. Bot. Spoločn. 17: 21-26.

Kubandová, M., Vlčko, J., Dítě, D., Jasík, M. & Kolník, M. 2002. Výsledky monitoringu, ohrozenie a možnosti záchrany populácií druhu Spiranthes spiralis (L.) Chevall. na severovýchodnom Slovensku. Ochr. Prír. (Banská Bystrica). 21: 15-29.

Polívka F.: Názorná květena zemí koruny české, sv. IV, nakl. R. Prombergra, Olomouc 1902í

Trávníček F.: Slovník jazyka českého Slovanské nakladatelství, Praha 1952.

....


Dobře utajená rozhledna Libníkovice

3. září 2019 v 23:53 | Jiří Patočka |  Rozhledny, výhledy
Libníkovice jsou malá obec v okrese Hradec Králové. Obec vznikla ve 13. století a první písemná zmínka o ní pochází z roku 1546. V bezprostřední blízkosti obce, směrem na Výravu, je bezejmenný kopec, na jehož vrcholu stojí rozhledna. Ať přijíždíte do Libníkovic z kterékoliv strany, rozhlednu ale neuvidíte. Je dobře utajená, což je pro rozhlednu netypické. Člověk by očekával, že ji uvidí zdálky. Bohužel; kopec je nízký a rozhledna malá. Léta jsem tudy projížděl, téměř pod ní, a o rozhledně neměl ani tušení.

Místo, kde rozhledna stojí, má zajímavou historii. Stávala tu mohutná lípa, v jejíž koruně zbudovali koncem 19. století místní občané dřevěnou plošinu, na níž se lezlo po žebříku. Konávaly se tu lidové slavnosti i koncerty a plošina unesla až 25 hudebníků. V roce 1925 se však přihnala mohutná bouře s vichřicí a lípu vyvrátila. Pět let po této události se zastupitelé obce rozhodli postavit na místě památné lípy rozhlednu. Stavbou byl pověřen třebechovický zámečník Josef Černý a slavnostní otevření rozhledny se uskutečnilo 12. července 1930. Celkem si výstavba vyžádala téměř 17 tisíc korun a částku z velké části nashromáždili sami občané.

Libníkovická rozhledna patřila dlouho k těm málo známým technickým památkám. Byla tak utajená, že o ní téměř nikdo nevěděl, a když už k ní zabloudil, výstup na její vrchol po vyhnilých dřevěných schodech byl sám o sobě slušným sportovním výkonem. Z vyhlídkové plošiny nebylo nic vidět ani za hezkého počasí, protože okolní les svou výškou přerostl malou stavbu o několik metrů. To se změnilo v roce 1992, kdy schody byly opraveny, a v roce 2004 získala rozhledna nový nátěr. V následujícím roce došlo k vykácení okolních stromů, které bránily ve výhledu. Přesto je rozhled omezen pouze směrem na západ do polabské nížiny a Hradec Králové, takže nic moc. Také žádné občerstvení tu nečekejte. Kromě přeplněného koše na odpadky tu najdete jen kryté posezení, kde si můžete sníst vlastní přinesenou housku.

Celokovová rozhledna stojí v nadmořské výšce 311 m, má výšku 15 metrů a na její vyhlídkovou plošinu vede 70 schodů. Rozhledna se nachází na zalesněném návrší severně nad Libníkovicemi a ze silnice na Výravu k ní odbočuje vlevo lesní cesta dlouhá asi 200 m. Odbočka je značená směrníkem cyklostezky č. 4166. Na začátku odbočky je závora, takže až k rozhledně se dostanete pouze pěšky nebo na kole. Cesta je lemována houštinou keřů a stromů, mezi nimiž dominuje modřín opadavý, borovice lesní, jilm habrolistý, jasan ztepilý, dub červený, javor babyka a javor mléč, líska obecná, hloh obecný a jednoblizný, konopice polní, kopřiva dvoudomá, netýkavka malokvětá a spousta dalšího býlí, v němž by se mohla ukrývat i nějaká houba.

Myslím si, že jsem rozhlednu a okolí vylíčil docela přesně a tak lákavě, že každý kdo si článek přečte, okamžitě sedá do auta nebo na kolo a jede do Libníkovic. Tak šťastnou cestu a hezký výhled!


Stročkovec kyjovitý 2019 aneb malé zhodnocení po osmi letech...

2. září 2019 v 21:56 | Stročkovce na Šumavě pozorujeme na dvou lokalitách od roku 2012, kdy nás na ně Lukáš s rodinou pozval. Vždy, když jsme se k nim vraceli, to byl velký svátek. Ten v těchto dnech částečně skončil, ale na straně druhé se opět stal zázrak... |  Stročkovec kyjovitý
Kdo byl ten vandal. Člověk nepoučený nebo naopak moc dobře věděl proč ty stročkovce kyjovité odnáší do civilizace. Ale mohlo to být i jinak....


Fotografie dokumentuje, jak ta letošní největší srostlice vypadá. Bohužel stročkovec se začal objevovat hodně pozdě. Ještě v polovině července, začátkem srpna, tam nebylo vůbec nic. Asi proto jsou jednotlivé houby malé, takové neduživé. To se ale může ještě změnit. I když podle barvy již dosáhl zralosti, stáří...

Všechno začalo na začátku šedesátých let minulého století. V časopise Turista vyšel o houbě článek od mykologa Zdeňka Kluzáka, který žádal nejen turisty aby se dívali jestli někde na stročkovce kyjovitého nenarazí. Vysvětloval, jak moc je tato houba významná. Článek jsem si vystřihl a založil do atlasu hub. Nikdy jsem na tento text nezapomněl a v koutku duše jsem doufal, že se snad někdy s ním setkám. To se stalo v roce 2012, kdy jsem na burle.blog.cz obdržel dopis, ve kterém pan Lukáš žádal o určení houby. Na první pohled jsem, jako vzdělaný houbař v této problematice, věděl, která bije. Má radost neznala mezí...

Houba se na Šumavě objevila na dvou lokalitách - U silnice a U campu. Dnes se tam hovoří už i o dalších dvou. Ty já ale neznám. Na té první lokalitě již na druhý rok bylo již jen několik nehezkých plodnic, oproti předchozímu roku, kdy houby byly velké, překrásné, a některé trsy úžasné nejen pro fotografa, ale i pro malíře. A bylo jich v čarodějném kruhu mnoho. A v letošním roce, 2019, tedy v těchto dnech, se stal od Matičky přírody zázrak. Opět je tam velká srostlice, která do délky, viz snímek, ale houby se objevily pozdě a tak nejsou velké, ale krásné ano. Nyní se můžeme ptát, jestli se tam objeví i v příštím roce. (Na vysvětlení dodejme, že v republice jsou ještě další místa z jejich výskytem, ale o těch nevíme vůbec nic. Jenom nálezkyně je občas ukáže na internetu. S námi ale nekomunikuje, a tak nemůžeme kolem stročkovců bádat pěkně do široka. Pro mykology a houbaře je to škoda. Co ale jeden nadělá, že?!)

A dostáváme se k lokalitě U campu. A tím rozkrýváme něco kolem toho bádání. Proč zdejší plodnice, které tam jsou každý rok, jsou barevně, tedy fialově, stále stejné, a ne a ne se zbarvit do coloru starších plodnic? Navíc plodnice jsou malé, stále jen taková miminka, která se nikdy nerozjely do podoby dospělých plodnic. Prioritu ale mají tím, že je tam nacházíme každoročně.

Vždy jak se blížilo léto jsme je jeli překontrolovat. Vždy jsme se obávali, že už tam nebudou. To byl ale omyl. Vždy nám houby udělaly radost nesmírnou. Bohužel v těchto dnech plodnice až na jednu titěrnou zmizely. Zbyl po nich jenom tmavý flek. Co se stalo nevíme. Že by nějaký vandal, který chtěl vyzkoušet jak chutnají? To si mohl přečíst zde na blogu a ušetřit je.

Určitě je za ty dlouhé roky viděl nejeden houbař, turista. Je ale málo těch, kteří by věděli na co že se to dívají. Můžeme si myslet cokoliv, pravděpodobně se nikdy pravdu nedozvíme. A tak je zatím příběhu konec. Uvidíme jestli se objeví příští rok a jak dlouho tam vydrží. Budeme informovat.


Stročkovec kyjovitý je zajímavá houba, ale málokdy vyroste tak aby byla krásná. Plodnice, srostlice, jsou vždy takové rozčepejřené, divné. Jednou před léty se ale povedlo. Tak malá ukázka...


Pýchavka obrovská

2. září 2019 v 18:52 |  - - obrovská vatovec
Už jsem pochopil, proč lid nechává vatovce na loukách.
On se totiž rychle přejí.
A to na rozdíl od vepřových řízků v trojobale.

Václav Burle



Už je to několik let, co nějaký ňouma na divoké parkoviště pod Boubínem přinesl několik obrovských vatovců, které to již měli za sebou. Asi se chtěl pochlubit jaký že je to houbařský borec. Je to podobné jako když někdo přinese ochranářům, protože o ně má strach, mladá srnčata. Více škody než užitku. Houby jsme naložili a přes zákaz vjezdu odvezli na jejich místo zrodu. Věříme, že jsme tak umožnili vznik dalších pýchavek obrovských...

Na začátku podzimu jezdíme na Šumavu nejen na houby, ale zejména na vzácné pozdní rostliny jako jsou například hořce, hořečky. Nikdy nezapomeneme přepočítat i švihlíka krutiklase. A dokonce se stal až neskutečný zázrak. Opět se i na té druhé lokalitě po letech objevil ve dvou trsech stročkovec kyjovitý. Opodál byly ještě tři další plodnice. Po těch několika letech, kdy po něm nebylo ani památky, nám udělal velkou radost. Nemysleli jsme si, že se ještě tady někdy objeví. Ale přepadl nás i smutek, že jsme si všichni společně zatroubili, zazpívali, pohřební traumarš. Někdo vyrýpal ty malé fialové kyjovité u campu. Tím naše dlouholeté bádání asi skončilo. Ještě že je tam to slůvko asi.

Vatovec obrovský, nově pýchavka obrovská, nám vždy udělá velkou radost. A to nejen pro jeho krásu, ale zejména později při přípravě v kuchyni. Po několika doslova minutách je ta slavná krémová polévka na stole. A jak všem chutná. Právě v tento okamžik se všichni ještě olizují. A já dostal chuť. Utíkám se podívat jestli ještě něco málo zbylo.. Za okamžik se vrátím.

Od stročkovců jsme se vydali do civilizace za hořečky. Vedro ohýbalo kolejnice, sloupy vysokého napětí. Vzomněli jsme si, že nedaleko za vesnicí je v loukách rybníček, který slouží i jako požární nádrž, koupaliště. V té chladivé vodě to byla velká úleva. Jenže nic netrvá věčně. Omrzen tím nic neděláním jsem se vydal na špacír. Udělal jsem doslova několik kroků a mezi ovcemi vidím dva překrásné vatovce. Byli velcí, ale na první pohled mladí, k nakousnutí.

Bez fotoaparátu nedám ránu. Ale jako na potvoru na ty louky jsem si nevzal ani jediný. Vždyť jsem byl jenom na procházce s rukama v kapsách. Byla to velká chyba. Na návrat jsem už ale do kopyů neměl sil. Nyní si vyčítám, že jsem se nevzchopil a ty desítky plodnic na jednom místě nenasnímal. Tak příště...

Ženy se také oklepaly a já si vzpomněl, že tam nahoře v kopcích je nad lesem zajímavá vyhlídka. Vyjeli jsme po cestě mezi loukami. A nestačili se divit. Každou chvilku na nás vyskočila bílá koule a to jsme ještě netušili co nás čeká. Zaparkovali jsme na okraji louky a začali stoupat. Netrvalo dlouho a na pastvině, kde skot, dvanáct vatovců v různých velikostech. Ta bílá svítila daleko do kraje. Nikdy jsem nic takového neviděl. Tolik pýchavek obrovských pohromadě? Je to vůbec možné. Znamenalo to ale jediné. Tamní statkáři, farmáři, jejich ženy, dívky, tak jako děvečky, kočí, pohůnci, pacholci, asi vůbec netuší jaká je to úžasná krmě na mnoho způsobu. Nebo se jim vatovci přejedli? Kdyby je sesbírali a prodali daleko v kraji, třeba až v Praze, tak by od šéfkuchařů dostali pěkné kulaté penízky. Nebo je to jinak? Ale jak? Proč tam nikdo ty překrásné a obrovské houby nesbírá? Ono je to ale na straně druhé moc dobře. Alespoň se spory mohou rozletět daleko do světa. Více informací zde na blogu v příslušné rubrice. Ten den jsme neustále potkávali přestárlé plodnice, na které stačilo šlápnout a všechny ty semena letěla do daleka. Tak příště se tam opět vypravíme a již dnes se těšíme co tam asi uvidíme.

Teprve v chytrých knihách o mykologii jsem zjistil, že není zas tak vzácné obrovské množství vatovců nacházet. Nevím jak vy, ale já to množství viděl poprvé za svůj předlouhý houbařský život. Mám pocit, že plodnice rostly ze zbytků kravinců. Možná se mýlím. Houba miluje dusík. Jak moc ho kravinec obsahuje? O tom svědčí zejména hojný výskyt v kopřivách. Pýchavka obrovská roste v zahradách, na loukách, v lesích, v sadech, na pastvinách, a to jak jednotlivě, tak i ve velkých skupinách. Zatím největší vatovec obrovský nalezen v České republice měl obvod 216 centimetrů a vážil 20,8 kilogramů. Jenže nevíme v jakém byl stavu.


Kam dál