Bez vysílaček se houbařit nedá

23. listopadu 2008 v 0:28 | Václav Burle |  Houbové perličky
K vysílací technice mám kladný vztah. Nejdříve Svazarm, pak vojenská základní služba, odposlech špiónů a štvavých vysílaček, učení se na špióna radiotelegrafistu. Morse to byla moje velká láska. Kde ty loňské sněhy jsou. Dnes tento vynikající vynález, který pomohl přetvořit svět, už vlastně neexistuje. Z této branže jsem dostal padáka.

-./.-// ..../---/..-/-.../.-/.-./..// --/.-/--// ...-/.-/...// .-./.-/-..//

Jednou takhle procházím supermarketem a vidím vysílačky, dosah až deset kilometrů a cena nic moc. No nekup to... Tak jsem si udělal radost. Vzpomenul jsem si, jak jsem na vojně běhal po polích s bednou na zádech, která vážila pětadvacet kilogramů, navíc sumky, plynová maska, atombordel a samopal. Dosah vysílání pět kilometrů s prutovou anténou, s drátovou o něco více. V tehdejší době to byl zázrak sovětské techniky. Na Západě to nebylo o nic lepší. Nyní jsem v ruce držel dvě krabičky, veliké jako škatulka od cigaret. To jsou ale věci. Dosah z doby mé vojenské kariéry nepředstavitelný. Samozřejmě je to trochu přehnané a pouze z kopce na kopec a to za přímé viditelnosti.

-.-/---/-./-/.-./---/.-../-./..// ---/-/.-/--../-.-/.-// .---/./-.././-/.// ..././/--/-./---/..-// ...-// létě na houby?

Už jsem se viděl jak je budeme používat při hledání hub. Před jejich koupí nás pohromadě v lesích držel pes. Německého ovčáka již delší dobu nemáme. Byl s námi patnáct let. Pobíhal mezi námi a snažil se nás jako stádo ovcí držet pohromadě. Ze začátku to fungovalo perfektně. Ale s manželkou jsme se začali od sebe stále více vzdalovat. Já chtěl do bříz, ona zase do bažin na kopečky sbírat kozáky, křemenáče, opeňku. Netrvalo to dlouho a bylo jasné, že vysílačky uložíme doma do skříně...

-.-/.-/-/-.-/---// --/.-/--// -/.// .-./.-/-..//

Bylo to krásné, když se z vysílaček ozývalo: "Mám hřiba, tady je spousta slizečky, vidím bedly, zavřené, to bude bašta." Já zase: "Pojď ke mně, ale potichu, jsou tady daňci." Nád námi létal čáp černý jako by zjišťoval, co je to v lese za blázny.

A hned první den našeho společného vysílání to přišlo... "Vrba zde Jíva, kde jseš? Volací znaky jsou podle začátečních písmen. Já jsem Václav, manželka pak Jarmila. "Já nevím kde jsem! Asi jsem se ztratila!" Vůbec jsem nevěděl jest-li je ode mne několik desítek metrů, nebo snad i kilometrů. Takže volám. "Jájí tak zakukej!" A najednou slyším zdálky kukání. Dávám jí vysílačkou instrukce, kde se sejdeme...

--/,-/-/.// -/,-/-.-/.// .--./.-./---/-.../.-.././--/-.--// ...// ---/.-./.././-./-/.-/-.--/..//

A to ještě není všechno. Něco nám přelétlo přes nos, a tak jsme se trošílinku pohádali. Ona se zdržela, já jsem s láskou hledal houby dál. Ztratili jsme se a to prosím pořádně. Já jsem vyndal z batohu vysílačku a snažil se navázat spojení. "Jívá, Jíva, Jíva zde Vrba, Vrba." Moc jsem se snažil ale odezva žádná. Bylo to k zbláznění, ubíhaly čtvrthodiny a manželka nikde. Najednou se ozvalo kukání. Tak jsem rovněž zakukal. Až jsme se našli. Říkám mé lásce: "Já se z tebe zblázním. Vždyť máš v torně vysilačku. To jsi si ji nemohla vyndat?" Odpověď určitě nepotřebuje komentáře: "Já ti na ni ..././.-./..-//

V žádném případě to neznamená, že jsme na stanice zanevřeli. V tom dobrém smyslu je to opravdu, ale opravdu vynikající hračka. V lese pro nás už nepostradatelná. Jenom jak naučit manželku orientaci, aby stále věděla kde je. Myslíte, že by pomohla GPS?





 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lipetka | Web | 29. září 2009 v 9:46 | Reagovat

Jsem se dobře pobavila. Už vás vidím v lese, jak si kromě hulákání do vysílačky ještě sdělujete souřadnice a datlujete do gps, aby jste se našli :-D

2 Marie od jezírka | 25. listopadu 2010 v 0:21 | Reagovat

Vtipne!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama