Jak se stali houbaři aneb prázdný žaludek

10. listopadu 2008 v 13:15 | Václav Burle |  O houbách pod jedlí
Můj děda říkával, za našeho mládí to bylo lepší. To samé jsem slyšel od táty a nyní to říkám i já... Přitom dědeček to neměl v životě zase tak lehké. Jako mladík narukoval do I. světové, s trumpetou v ruce přeběhl k bolševikům. Domu se vrátil až v roce 1922. Tady jej chtěli oběsit, chodily na něj udavačské dopisy, které mu nosil k nahlédnutí známý policajt. Potomci těch udavačů, kteří se podepsali, pak se stali členy KSČ. Jsou to ale věci, které páchá ubíhající čas. Otec s celou rodinou pak ve třicátých letech stál před bajonety četníků při pochodu hladu z Lochkova do Radotína. /O této události pojednává film Olověný chléb./ Ve II. světové, při květnové revoluci, ho Němci chtěli zastřelit, neboť ho chytli se zbraní v ruce. Pro zajímavost dva strýce v Lahovičkách zachránily tety, které je zahrabaly do hnoje. SS tanková divize, která hnala naše občany před tanky na Prahu, je při razii bohudík nenašla. Otce zachranila hra na housle, které v chatě uviděl viset na stěně. Jeden voják, rakušan, otce pustil. Děda z matčiny strany stál u zdi v zahradě hospody a pouze znalost němčiny hospodského mu zachránila život.

Třicátá léta, hospodářská krize, znamenala i ve vesnicích v okolí Prahy hlad. Doslova nebylo co dětem dát do úst. Tady se obnovily znalosti houbařských generací, které se ihned předávaly sousedům. Snad proto jsme ve znalostech kolem lesních plodů a jejich využívání ve světě jedineční. To se ale týká všech slovanských národů. Vždyť téměř každý Čech vyráží do lesů za touto pochoutkou. Pro mnohé je však v této souvislosti jídlo až na místě druhém. Umění přežít, zachránila v této době mnoha rodinám život. Například v okolí Lochkova a sousedních vesnic, nezůstalo v lesích nic co se dalo sníst. Jistě není třeba připomínat, že houby byly na prvém místě. Právě ve zlých časech přibývají houbaři a protože v břiše bručí a bručí, tak je nouze naučila sbírat a konzumovat i tak zvané prašivky. Jak já tento výraz nemám rád...

Poznámka:
Když se točil film Olověný chléb v Lochkově a okolí, tak lidé, kteří se hladového pochodu ve třicátých letech zúčastnili, stáli s herci přesně na stejných místech. /O filmu je zde na blogu článek!/
 

26 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 jana | 10. listopadu 2008 v 15:55 | Reagovat

Film se jmenuje správně Olověný chléb, ne ocelový. Že jako kulky, kterými se střílelo do lidí jsou ulité z olova.

2 -vb- | 3. února 2012 v 0:53 | Reagovat

... a já už jsem ho konečně sehnal.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama