Málem nás zavraždila

10. listopadu 2008 v 0:12 | Václav Burle |  O houbách pod jedlí
Jako vojáčci jsme v polovině šedesátých let tvdě bojovali za J. V. Stalina. Běhali jsme po polích, lesích, loukách a to za každého počasí, a přískoky jsme ničili nenáviděný Západ. Hodně času jsme strávili na učebnách, kde jsme získávali odborné znalosti raketového vojska. Museli jsme být náležitě připraveni na bojové nasazení nově vytvořené 185 raketové brigády Kralovice. Fór je v tom, pro ty kteří tuto dobu nezažili, že jednotky Protivzdušné obrany státu byly v této době již "ve válce".

Ve volných chvílích, sobota, neděle, jsme "dobrovolně" jezdili na žňové brigády a samozřejmě i na sena. Nechyběl ani sběr brambor. A víte, že jsme to dělali docela rádi. Byli jsme sedřeni, ale večer to byla hospoda, muzika, holky, pivo, buřt, knedlíky s vejci, gothaj s cibulí a octem, To už vám dnes nikde neudělají.

Tancovačka v hospodě pod zámkem se opravdu, ale opravdu vyvedla. Měla jenom jednu chybu. Kromě obstarožných bab, manželek a několika starých ošklivek, tam nebyla žádná ženská. Všechny ty krásné, nádherné, lepé děvy, byly poschovány před vojáčky. To byla ještě doba, kdy se dalo říci, co Čech, co voják, to muzikant. O přestávce jsme si od místních muzikantů vypůjčili nástroje, vyndali z kapes nátrubky, trsátka a hospoda od té doby byla naše.

Ráno bylo těžké. Byli jsme uondáni, ale práci na poli nikdo za nás neudělal. Makali jsme jako barevní, ale docela nás to bavilo. Bylo za námi vidět kus poctivé práce. Ono, když makáte při žních, plné pole slámy, zrna a za několik hodin poklizeno, vymláceno, tak to je nádherný pocit.

Ne že bychom měli hlad, ale chtělo to změnu. Několik se nás sebralo a že půjdeme na houby a pak uklohníme vynikající smaženici. Na její výrobu jsme však vůbec nic neměli. Ani tuk, natož nějaký hrnec, a o vejcích se nám mohlo jen zdát. Obchod byl navíc v neděli zavřen. A hospoda vypadala, jako když jí někdo vykrad. Sebral jsem se a vlezl do prvního na první pohled prosperujícího statku. "Dobrý den madam, nemohla by jste nám prosím udělat smaženici. Přineseme houby, vajíčka a vaši námahu zaplatíme v penězích." Tenkrát byla ještě doba naturálií. Ženská, taková ne nejmladší, ale všude toho měla plno. Byla opravdu moc a moc krásná. Hned jsem věděl, že tady nejsem naposled. "Jistě vojáčku, přineste houby a já vám je ráda udělám." Aby ne. Vždyť v té době byla na vesnici každá koruna dobrá.

Teď dovolte abych si trochu odskočil. Jako tremp do tohoto kraje stále jezdím. Chodím po lesích kolem potoků a řek. Zajímavé je, že ty vesnice, tam na severu od Plzně, jsou úplně ve stejném zdevastovaném stavu jako na začátku šedesátých let. I dnes to tam vypadá, že tam včera skončila II. světová. Jedno se však změnilo. Za komunistů tam byly otevřené hospody a obchůdky, jezdily tam autobusy a vlaky. Dnes, když nemáte auto, tak tam žijete jako někde v tundře na Sibiři. Za bývalého režimu jsem bez problému vyrazil na čundr vlakem. Věděl jsem, že na nádraží bude čekat autous a ten mě zaveze někam do vesnice, kde bude otevřená hospoda a ráno obchod. Pak dva, tři dny budu procházet napříč přírodou až dojdu do nějaké obce. A tam jsem opět bez problému nasedl do vozidla, které mě zavezlo do Prahy, nebo alespoň na vlakové nádraží. Tyto výhody civilizace již dnes neplatí. Na straně druhé, je to pro trempíky a přírodu určitě dobře.

I voják je houbař a tak jsme z plna srdce věřili, že určitě něco najdeme. Hned za polem jsme vlezli do asi desetiletého smrkového mlází. Světe zboř se a už to začalo. Všude hřiby jako talíře, kozáci, křemenáči, mochomůrky pošvaté, holubinky, lišky a stále se objevovaly nové druhy. Něco takového jsem zažil až po výbuchu Černobilu v protivínských lesích. Sedli jsme si pod buky a krájeli a krájeli až nás boleli moc a moc ruce. Bylo nás totiž dvacet. A tak to musela být obrovská smaženice. Houbovou, perfektní, delikatesní směs jsme házeli do těch velkých termosek na převážení jídel. Sice nás vojáčku bylo hodně, ale na krájení jsme byli pouze tři.

S parádou a s písní na rtech - my letci máme ocelové ptáky, přes spáleniště, přes krvavé řeky, putujeme po Slovensku, a nechyběla ani ta, Planá, Planá prd.. zakopaná. Pak přišly ty táhlé písně. V Hodoníně, za vojáčka... Nejraději jsme měli tu - zapadá slunéčko za Tymákovsků horů, zas jeden den v pr... (za námi) chvála pánu Bohu. Jsme zamířili do kuchyně té překrásné a milé ženy. Už nás vyhlížela, takže jsme spustili - ty jseš Marie to naše zláto, který mám tak rád. Ona se totiž jmenovala Marie. Měli jsme ji v tom okamžiku na háku. Položili jsme před ní ty obrovské nádoby s nakrájenou směsí. Ona zbledla a rovnou bez velkých řečí nás vyhodila. Dokonce byla hodně, opravdu hodně sprostá. To víte holka ze statku. Nezbylo nám nic jiného než houby vyhodit opět do lesa. Netrvalo to však dlouho a chodili jsme na houby ve dvou. To víte kluk z Prahy. Smaženici a další houbové pochoutky to tedy fakt uměla. Vařila ještě ve starém sporáku na dřevo, cpala tam i šišky. Víte on tento způsob vaření je totiž nejdokonalejší. Kuchtění na plynu, elektrice, tak opravdu, ale opravdu to není vono. Upečte si buchty, koláče pěkně po staru a to tedy uvidíte rozdíl...

Poznámka: pro ty z vás, kteří žijete v bludných představách. Nikdy jsem nebyl v žádné straně a za minulého režimu jsem byl perzekuován. Nepleťte sem prosím politiku...
 

16 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama