Šla má milá na houby... II.

26. listopadu 2008 v 12:11 | Květiny dokážou v přírodě vždy oblažit oko i srdce houbaře |  Houbové perličky
... a jak tak pořád šla, tak si zpívala něžně, polohlasně, jenom tak, aby ji slyšela jen zvěř, ptáci, rostliny, poblíž modřínovým jehličím pokryté cesty. Pořád jí hlavou vrtalo, proč jsou ti houbaři tak různí. A zpustila tu další nádhernou písničku - "Já s písničkou jdu jako ptáček, tralala, tralala..."

Nejraději měla ty, kteří přijeli lokálkou a ještě za tmy vkročili do hvozdu. V době růstu darů lesa jich přijelo mnoho, ale vystupovali na různých železničních stanicích. Takže les je bez problemů pohltil do své náruče. Les a jeho osazenstvo vůbec nepoznalo, že má nové, nenadále návštěvníky. A tak to má být...


To jsou houbaři, kteří informace o placech dostávají od svých dědů, otců, maminek, babiček, aby je dál předali svým potomkům. Z nostalgie při vzpomínce jak jezdili do lesů s rodiči vláčkem, nedají ani dnes na lokálku dopustit. Auto nechávají v garáži. Je to stejné jako u rybářů. Mnozí si koupí celorepublikovou povolenku a stejně jezdí pořád, stále, furt, na to stejné místo. Nejinak je tomu u houbařů. Je pouze jedna výjimka a tou je dovolená, jak v zahraničí, tak i u nás doma. Dnes již není ani zas tak velký problém doletět si na houby do Austrálie, Kanady, ale i jinam. O tom by moc a moc mohli vyprávět právě rybáři, kteří jezdí do Skandinávie na ryby, ale jako správní Češi se nezapomenou podívat i do lesa.

Scházel jsem již za soumraku z hřebenu a vidím, že v kempu pod skalou u jezírka, je oheň. Asi se tady zapomněl nějaký skaut. A co nevidím. Pravého, nefalšovaného indiána s veškerým vybavením. Kopí, luk, šípy, tomahawk. Oblečení propracované do posledního detailu. Poseděli jsme, pokecali, popili. A dokonce pojedli, neboť v kotlíku se připravovala krmě z čerstvých hub, širokého záběru. Řeč přišla na trempíky, tedy houbaře. Říkám: "Já už nikoho v lesích nepotkávám, kde jsou ty tisíce trempů ze šedesátých a sedmdesátých let?" On se na mě usmál a povídá: "No přece v Kanadě na Aljašce. Mají své sruby a žijí v přírodě. Další jsou v Americe, Austrálii, Africe. Rozjeli se do celého světa. Listopadem se jim splnil jejich sen..." Tenhle kluk si nehraje, v tom dobrém slova smyslu, jen na Apače, ale i na Kelta. Má veškeré vybavení i výzbroj. Takových je sice po hvozdech málo, ale jsou. A to je dobře. A jak on rozuměl houbám, něco úžasného. Nechtěl říci čím se živí, ale já ho odhadl na akademika...


Je zajímavé sledovat, jak jsou houbaři do lesa vybaveni. Bývaly doby, a není to tak dávno, co se do smrčin a bučin nosilo to nejhorší oblečení, obutí. To sice stále platí, ale moc se to změnilo. Dnes převažuje bojové oblečení z armshopů, od Vietnamců, především takzvané maskáče. Má to jednu značnou výhodu. Člověk zapadne do lesa, kde se stane neviditelným. Samozřejmě kromě těch, kteří se v přírodě pohybují v pouštním nebo naopak v zimním maskování. Pak je to velice úsměvné. A pak jsou houbaři, kterým to sice v maskáčích moc a moc sluší, ale ta bříška... Udělejme s tím chlapi něco, ať se líbíme nejen houbám, zvěři, rostlinám, ale i našim drahým polovičkám... Bojové vybavení je určitě to nejlepší. Odolává větru, vichřici, dešti. A co je hlavní. Nikdo se nemusí bát, že se ušpiní, že se udělá nějaká ta díra. A hlavně, ty veliké kapsy na kalhotách a bundách nemají chybu. Že chlapi! A ženský v maskáčích. No, to je přece nádhera. Vidět mladou holku, v maskované minisukni, v kanadách, košíkem plným hub, za pasem téměř bajonet a feldflašku. To snad už není ani pravda. Já jsem myslel, že je to lesní víla...

A pak tady máme ty prachaté, nebo chytré, kteří si kupují drahé lesní oblečení, protože na to mají, nebo, že je velice praktické. A to prosím bezesporu je. To mohu jako tremp, vagabund, turista, houbař, potvrdit. Jsou to ta různá termotrika, moderní podvlékačky a hlavně účelové perfektní boty. Ať ty sportovní outdorky, vojenské bojové kanady apod. To nemá chybu. Zejména pro nás, kteří máme zničené nohy a musíme používat různé vložky.

Houbaře dále dělíme na: vždy je však dobře poznáme především podle oblečení, bot a zejména košíků a nožů. Dalším neméně závažným znakem je jejich strava a pitivo! Po svých životních bohatých zkušenostech, kdy jsem se v horách a lesích několikrát při pádu málem napíchl na vlastní nůž, nesnáším ty, kteří nosí do lesa nějaký ten otevřený, velký kuchyňský nůž. Zejména u dětí je to nezodpovědné. Správný houbař, traper -můžeš pokračovat v dalších milovnících lesa- má dýku v pochvě na pásku a nikdy jí zbytečně nedrží v ruce. Jinak používá nůž zavírací, který vždy, opakuji vždy, po každém očištění plodnice, zavře a uloží do kapsy. Stejně tak zachází s nožem vystřelovacím, vyhazovacím.
/Dokončení někdy příště./
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama