Šla má milá na houby...III.

28. listopadu 2008 v 15:09 | Návštěva hvozdů není jen o houbách, ale i o přáteltví se zvěří, ptáky. |  Houbové perličky
A nyní jsou na řadě ti praví, správní houbaři. Kráčejíc od vlaku ještě za tmy, pějí všechny ty písně, které se naučili pří základní vojenské službě. Například Přes spáleniště přes krvavé řeky, Máme ocelové ptáky, ...urrra, urrra, urá, jdeme na vraga, za baťušku cara, za Stalina. Je jich mnoho a tak hodinová cesta k lesu dobře ubíhá. Je zajímavé, že na zpáteční cestě se rovněž zpívá, ale s radosti nad plným košem spíše ty táhlé. Samozřejmě hlavně ty národní sprostonárodni, ale i ty z vojny. Zapadá slunéčko za Tymákovsku horů, zas jeden den v prdeli chvála pánu Bohu. Nezapomíná se ani na tu Planá, Planá ..... zakopaná. Sundej si Maruško... atd. Byla to radost potkávat ty mladé rodinky, jak vycházejí z lese, pomalu kráčí k vlaku a všichni, i ten, který byl v koši na zádech zpívají - U Šímovy skáli, dva trempové stáli, dudlaj, dudlaj, da. Bohužel dnes už se nepěje a takových rodin je v lese převelice málo, tak jako mladých lidí vůbec. I ti postarší důchodci se z lesů ztratili. Není se čemu divit. Vždyť i ta železnice je stále dražší.
Nejen houbař musí znát dokonale svůj hvozd. Trvá to roky, než najde ta správná místa, kde se zvěř zdržuje. Bývají to zejména louky uprostřed lesů. Sem je třeba přicházet pomalu, tiše a stále pozorovat okolí. Vysoká bývá již nedaleko od vás, ale vy jí pro její zbarvení v terénu nevidíte. Důležité je chodit na houby i v zimě. Podle stop poznáte, kde v letním a podzimním období máte zvěř hledat.


A to je on, houbař sportsmen. Poznáte ho podle toho, že je chytrý. Nenosí koš v ruce, neboť on žádný koš nemá. Nebo snad ano? Samozřejmě, že ho má, ale v ruksaku na zádech. Košík je velký, nemá ucho a úplně přesně do torny z padesátých let minulého století pasuje. Je to naprosto dokonalé. Tento způsob vám zaručí, že vás nikdy nebudou bolet ruce. V postraních kapsách batohu svačina a láhve s pitivem. Dokonalé. A proč to takhle praktikuje? On totiž není jenom houbař, ale milovník lesa. Proběhne všechny plácky, které jsou od sebe i mnoho kilometrů. Cestou zjistí, jestli černý čáp už má mladé, zda kyčelnice a kokořík ještě kvetou a zda v kempu na Zlatém dně je všechno v pořádku. Nezapomene překontrolovat prameny, odkud se čerpá pitná voda pro nedaleké městečko a zaběhne do hájovny se zeptat fořta, zda je v lese všechno OK. V tom dobrém slova ho lze nazvat dálkařem, běžkařem. Abych nezapomněl. Zkuste si dát někdy košík do torny. Nemá to chybu. Vidíte opeňku. Krosnu hodíte na zem, posedíte, popijete a pojíte, a najednou máte košík plný. A hle o kousek dál na vás vykukují hřiby, sem tam křemenáč, liška. Nádhera. Nemusíte se domu tahat v ruce z mnoha kilogramy. Ruce vás nebolí, ale bohužel vás v noci a zejména až ráno budou od torny pořádně bolet záda.
Vysoká často přechází přes cesty a to v celých tlupách. Stačí se zastavit, znehybnět. Zastaví se, koukají vaším směrem a čekají co se bude dít. Tak si je můžete dobře prohlédnout. A to se opakuje, dokud celé stádo nepřejde. Sáhnete však po fotoaparátu a rychlostí blesku jsou pryč...


Jsou dva, vycházejí k večeru z lesa a míří s úlovkem do hospody. Naběhali spoustu kilometrů, prolezli každé smrčí, vylezli i na hřeben, navštívili hradiště a všechny oplocenky. Usmívají se, jsou spokojeni jak je doma pochválí. Nemají však jenom v ruce košík, ale na celém těle různé bavlněné tašky s dlouhejma ušima, svazané igelitky. Vypadají jako směšný, příšerný vánoční stromeček v létě. Všude houby, houby, houby. Co s takovým množství proboha budou dělat. Odpověď je jednoduchá. Přijedou domu, všude se pochlubí a jejich ženské celou noc budou čistit, krájet, zavařovat, sušit a to téměř do rána. A oni, chlapi. Sedí v hospodě a rozmlouvají s kamarády jak to bylo v lese nádherné, kde všude byli, jakého našli velikého hřiba, koloděje, kováře. No zkrátka byl to úžasný, jedinečný den.


Jde tak nějak skrčeně. Vypadá jako pytlák, který jde do hvozdu najistotu. V naprosté tichosti prochází lesem, přes paseky se krade ve stínu stromů. Je vidět, že přírodě dokonale rozumí, že by bez ní nemohl existovat. Proč má ale tak moc červený nos. Často se zastavuje, něco loví po kapsách, zaklání hlavu... Kolik toho vynikajícího pití asi za ten jeden houbařský den spotřebuje. Zajímavé je, že podobní lidé se v lesích strašně přitahují. Když jich bude ve hvozu několik, tak se vsaďte, že se za několik hodin sejdou na jednom místě. Je to záhada, která ale platí. Večer, nebo podle toho kolik již má hub, nikdy nemůže z lesa odejít bez tohoto božího daru, směřuje do městečka do první, ale lepší restaurace. Tam houby částečně mění za peníze a především za to nejlepší pití. Dnes přišel hlavním vchodem. Vždyť přinesl ty nejkrásnější houby. Lesu a houbám on opravdu rozumí. Dříve chodil i často zadem a to za úplné tmy. Dnes jsou již ale v lesích modernější pytláci. Mají terenní auta, světlomety, kuše, tiché zbraně, vysílačky a společníky na lesních cestách. Dokonce i před policejní strážnicí.
/Pokračování příště.../

Když chodím po lesích sám, tak téměř pokaždé vídám, jak spárkatou zvěř, tak i černou. Občas i lišku, dokonce několikrát i tetřeva. Stačí se pohybovat pomalu, tiše, nekouřit a nemít na sobě litry voňavek. Pak už ta setkání přicházejí sama....
 

19 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 husopaska | 24. října 2010 v 23:45 | Reagovat

Pěkné čtení na dobrou noc. Prima!

2 Zdena | 3. listopadu 2010 v 11:48 | Reagovat

Hezky se to četlo. Škoda že toho tady na blogu není víc.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama