Soudruha generála jsme neotrávili

10. listopadu 2008 v 23:56 | Václav Burle |  O houbách pod jedlí
Byl jsem půl roku po vojně a už jsem narukoval na cvičení. Opět půl roku jsem chodil trénovat morseovku. Jen jsem to dokončil, tak jsem narukoval na vojenské cvičení Varšavské smlouvy Vltava. Tak nádhernou měsíční dovolenou jsem za celý svůj život nezažil. Z radiotelegrafisty první výkonostní třídy jsem se doslova přes noc stal operátorem na Duze.

Duha, vozítko, které jsem si chtěl po sametové revoluci opatřit na trempování, než jsem zjistil, že žere 25 litrů. Byla to Tatra 805, nízké karosérie, kde v A byla kuchyně a méně spojovací techniky, v B pak více vysílaček a kuchyně žádná. Obě soupravy mohly pracovat současně. Byla tam kamna a dokonce postele. Rozkaz zněl. Místo obora Ládví, kóta... Přijeli jsme, postavili antény a v tichosti jsme se přes plot vypravili do blízkého hotýlku. Parket, bohatá děvčata a my jsme si hráli na vojáky základní služby trvale bez peněz. Tenkrát byl žold několik desetikorun. Jeden vždy obsluhoval směrové stanice a ostatní vyrazili do hospod v Popovicích, kde zrovna byla pouť. To byl život. Žádné peníze, žádné starosti, armáda se o nás dobře postarala. Za několik dnů jsme odmítli vojenskou menáž a požadovali peníze, že si budeme vařit sami. Jako odloučená jednotka jsme měli nárok. A najednou byly i prachy. Co jsme si mohli více přát.

Bylo takhle po ránu. Malý klučina z nedaleké hájovny nám přinesl vajíčka a zase nás připravil o nějaké odznáčky. Na mundurech už nic nebylo. Léto, teplo, všichni jen tak v trenkách. Zkrátka pohoda. Najednou vidíme jak z lesa k nám do kopce jedou 603, gaziky a další vozidla. Všichni kolem mne utekli. Já nemohl, právě jsem měchačkou obracel v kotlíku snídani. Opět, tak jako téměř každý den, voňavá smaženice. V oboře snad rostly houby všech druhů a značného množství. Spousta jich byla i kolem našeho vozu a anténího systému. Auta zastavila pod kopcem a já koukám, jak k mé vojenské maličkosti míří sám generál a vedle kromě našich důstojníků i ti sovětští. Dostal jsem třesavku a rychle hledal nějaké to oblečení a kanady. Moc jsem toho nestihl.

"Soudruhu vojíne, jak to že nepodáváte hlášení?" Nebyl jsem žádný hrdina, byl jsem roztřesený, ale řády jsem znal perfektně. A aby ne, když jsem každou chviliku byl v base po službě. Tak jsem se na něj podíval, asi jsem vypadal jako vojín Josef Švejk, hlasitě řka: "Soudruhu plukovníku. Vojín, který obsluhuje radiostanici, nebo vaří, zkrátka bojuje se nezahlašuje". Všechno načálstvo na sebe kouklo a zjistili, že mám pravdu. Zachránil mě sám general. "To krásně voní. To jsou houby, že ano?" Postavil jsem se do pozoru, zasalutoval a opět zařval. "Ano pane generále, ty nejkrásnější nejlahodnější ze zdejší obory." Nadechl jsem se a pokračoval. "Dovolte vás pozvat na houbovou, vynikající snídani". Generál se usmál. "Děkuji za pozvání." A začal hledat kam by usednul. Rozhlédl se po okolí a uviděl ty nádherné, převálcované, vykopnuté houby. Oni fakt byly všude. "To vaříte tyto houby?" Opět do pozoru a salutuji. "Ano soudruhu generále. Toto je mochomůrka červená, tady čepičatka, zde jízlivá, žampión zápašný. Bylo vidět, že se mu dělá špatně. Nasál vůně z kotlíku, bylo vidět že se mu zvedá žaludek. Pokynul a rychle se odebral k autům. A my až do konce manevrů měli pohodičku. Snídaně byla opulentní, vynikající, voňavá a aby ne, když v kotlíku byly ty nejlepší a nejdražší suroviny.

Poenta je v tom, že v té době byl v armádě přísný zákaz požívání hub. Dodnes jsme nepochopil, jak to bylo možné, že se nám nic nestalo, že nás všechny nezavřeli...
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jeseníky | 5. ledna 2011 v 19:54 | Reagovat

Tak i tohle je dobrý. Získal jste dalšího čtenáře a obdivovatele vašich fotografií.

2 stefek | E-mail | 30. dubna 2020 v 13:45 | Reagovat

http://horkedivky.top - horke divky z vaseho okoli

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama