Dnes kasárna, bývalé Protivzdušné obrany státu, na Tymákově u Plzně, vypadají úplně jinak, než za našeho bojového nasazení v letech 1963 - 1964. Stejně to byly krásné časy vojenské. Byli jsme mladí a strašně hezcí kluci!
Obec se kasárna snaží udat, ale nikdo je nechce. Louka pod vojenskými objekty je již zastavěna rodinnými domky. A jak to bylo tenkrát? To se takhle sloužilo na hlásce. To byla "minirozhledna" na jedné z budov, která byla položená nejvýše. Byko to tak 1,5 m na 1,5 m a nahoru se lezlo po baráku po kovovém žebříku. V zimě to bylo téměř o život. Všude námraza, a tak si vojáček musel dávat moc velký pozor, aby nespadl a následně mu kamarádi nestříleli čestnou salvu. Byla tam obrovská zima, a tak jsme se střídali po pouhé hodině. Na sobě kožich, hlava zabalena do hadrů, na zádech samopal. Součástí hlásky byla ještě azimutová růžice a perfektní dělostřelecký dalekohled, který byl umístěn na pevném stativu. To bylo pokoukání na holky a ženské. Foukalo tam ze všech stran. Byla to Sibiř a v létě naopak poušť.
Pod kasárnama louka a pod ní řada rodinných domků, a dva miničinžáky. V jednom z nich bydlela baba kořenářka. Říkalo se ji Tymákovská bába, později, když se přestěhovala, tak Radnická bába. Název je takový hanlivý, ale ona byla velice úspěšná bylinkářka. Mnoho lidí ji vděčí za život, tisícům pak pomohla od bolesti, nebo je dokonce vyléčila. Jezdil k ní prý dokonce jeden, nebo dva prezidenti naší republiky.
To jsem takhle v létě vartoval na hlásce a pozoroval přelety letounů. Najednou koukám a z baráku se valí čoud. Hoří!!! Telefonem na kličku jsem se nechal vystřídat a už jsem volal na kámoše a utíkali jsme hasit, zachraňovat. Bábu jsme vytáhli na poslední chvíli. Vařila ty své lektvary a vše jí začalo na sporáku hořet. Pak hořelo už všechno kolem. Uhasili, popili, pojedli a šli jsme dál hlídkovat. Nepřítel totiž nesměl letět ani na Plzeň a ani na Prahu. A že se tam občas i objevil....
V dalších dnech jsme nastoupili před jednotkou - rozžhavená kamna bohužel chyběla - a byli jsme odměněni. Kamarád odjel na opušťák a já jsem obdržel smazání tří trestů. Vojna nebyla kojná. A tak jsem zase mohl utíkat přes plot mezi lidi, na houby, a že jich tam rostlo, a čekat na další tresty a následně na jejich umazání. Pouze lituji, že jsem si potom s babkou, když jsme tak seděli vedle sebe na lavičce, nepovídal o léčivkách. Dnes se za to proklínám. Miluji chráněné rostliny, houby, ale vůbec je neznám. Tenkrát jsem mohl mít tu nejlepší učitelku. Mladej člověk, blbej člověk.
Zde hledá
O tymákovské babce jsem hodně slyšela. Musela to být úžasná žena. Je dobře, že jste se tady o ní zmínil.