Parníkem na houby aneb to byly krásné časy

22. prosince 2008 v 11:59 | To se již bohužel nikdy nevrátí |  O houbách pod jedlí
Na houbách jsme někde v polovině padesátých let. Aut je málo, všichni se pohybují převážně vlaky. Mnozí, a není jich zase tak málo, využívají paroplavby na Vltavě. Po řece se pohybuje několik kolesových parníků a flotila motorových lodí. Jest-li si to dobře pamatuji, tak jízdenka z Prahy do Slap stála deset korun. Výlet to byl nádherný a ceny za parník, občerstvení a další atrakce přijatelné. Dnes jsou ceny nepřijatelné, takže parníky již nikam nejezdí!

Parník je zaplněn do posledního místečka. Všude polehávají kánoe, kajaky, ale i nějaká ta pramice. Vzadu hraje trempská kapela písně o Veliké a Zlaté řece, o babičce Mery. Z podpalubí jsou slyšet dvě harmoniky, které mají na repertoáru Askalonu, Niagáru a tu o tatíčku, když ještě nebyl a pak už byl prezidentem. Stále je slyšet pivo, limonáda, horké párky a do toho stále houká siréna, která varuje plavce, kteří se vrhají k lodi na nejvyšší vlny. Dokonce některý z nich občas parník podplave, další se zavěsí za kormidlo, za ochranné prkno za kolesem. Po celém povodí je mnoho přístavů. Lidé vystupují, další nastupují, do toho zájezdy dětí a dospělých z celé republiky.

Na březích tisíce výletníků, další koníčkují lodě a pak pokračují po Berounce, Sázavě. Když se blíží parník, tak zejména mládež a děti utíkají k vodě a čekají na vlny. Lidé vstávají, mávají a pokřikují na námořníky, na osazenstvo. Všude je veselo, hraje se volejbal, fotbal. Tam, kde se dříve obyvatelstvo Prahy a okolních vsí dobře bavilo je dnes desetimetrová skládka komunálního a stavebního odpadu. Táhne se od Malé Chuchle až k soutoku Vltavy s Berounkou. Dříve zde byly protipovodňové poldry a dnes se na nich budou za miliardy korun budovat protipovodňová opatření. To jsou ale věci na dnešní politické scéně...

Velkou atrakcí pro místní chasníky jsou přístaviště. Velké zakotvené dřevěné, ocelové "lodě". Mají dvě části. Ta hořejší slouží parníkům, ta nižší pak motorovým lodím. Na břehu kluci hrají karty, opodál se na ohni vaří voda. Na přístavišti pak parta výrostků učí malého kluka a malou holčinu plavat. Způsob je to jednoduchý. Člověk se dnes nestačí divit, že to vůbec bylo možné. Do holky se strčilo a už byla ve vodě, kde se začala topit. Neuměla ani ta základní tempa. Klučina je rozhoupán jako když se dává hobla a je hozen do řeky. Vzápětí se čeká až se vynoří a doplácá se ke břehu. Málokdy se stávalo, že chasnící museli do Vltavy naskákat a mladé zachraňovat. Pravdou je, že v povodí Velké řeky nebylo nikoho, kdo by neuměl výtečně plavat, potápět se. Několik místních jedinců však plavat neumělo. Báli se totiž přijít mezi své kamarády.

Nejoblíbenější hrou bylo na babu. Ta se hrála pouze na přístavišti. Honění se zachraňovali prolézáním zábradlí a především útěkem do vody. Skákalo se z několika metrů, pod různým úhlem, různým stylem. Honěná pak pokračovalo pod vodou. Tato zábava se mohla hrát po celý den. Někdo se šel opalovat, zahrát si karban, volejbal, ale vždy se našli další, kteří ve hře pokračovali. To byla nádherná doba. To bylo fantastické dětství. V nedalekých vrbičkách, kam nebylo vidět, se scházela ta starší mládežnická generace. Kluci a holky. To byla ale láska a to prosím ještě ve vší počestnosti...

Oblíbeným sportem bylo šmírování mileneckých párů z celé Prahy. Hustá vegetace keřů, vysoké trávy a především vrbičky. Tam se každý mohl ukrýt před celým světem a třeba celé léto nebýt spatřen. Tam se ale děly věci. V té době nikdo nepotřeboval probírat ve škole sexuální výchovu.

Dnes přístaviště již neexistují, parníky a motorové lodě lidi nevozí. Je to obrovská škoda. Pouze v Praze v letním obodbí rázují po Vltavě desítky různých plavidel. Ceny přemrštěné a celá tato atrakce, včetně námořníků z Afriky, je určena zahraničním návštěvníkům hlavního města. Lodě jezdí spíše prázdné než poloprázdné a stále se čeká kdy v té husté dopravě se srazí.

Vidět dnes člověka v tom nejhorším oblečení a s košíkem v ruce, jak vstupuje na parník by bylo snad i nepřijatelné. V padesátých let to byla věc naprosto normální. Houbařů jezdilo po Vltavě tisíce. První již vystupovali ve Velké Chuchli, další pak čekali až pokladník ohlásí Zbraslav. Ti pak zamířili směrem na hradiště Závist a zadem se přes lesy vraceli do Prahy. Co zastávka to houbařské žně. Další zamířili do kopců kolem Sázavy, Berounky, Štěchovic, Kocáby, Slap. Na zpáteční cestě byly plné košíky. A bylo o čem si povídat. Cesta parníkem byla dlouhá, ale plná pohody. Všude zahradní restaurace, taneční parkety, hudba. Hospody plné. Dnešní doba plná aut, již není to pravé ořechové. Lidé se odcizují... Nebo je to jinak?
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Václav Burle | E-mail | Web | 2. prosince 2009 v 1:46 | Reagovat

Nemáte prosím někdo nějakou historickou, starší fotografii parníku, jak jede například po Vltavě?

2 Václav Burle | 14. února 2012 v 11:47 | Reagovat

Máte podobné příhody, vzpomínky? Pošlete na burle@seznam.cz a potěšte svým vyprávěním všechny houbaře, ale i ostatní milovníky přírody.

Nebo to napište sem do komentářů a já pak z toho udělám samostatný článek. I fotografii můžete poslat.

3 Myška | 25. září 2014 v 13:04 | Reagovat

Dobrý čtení ale to pane Burle nemáte žádnou fotku parníku?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama