Na začátku byly hlásky, radary, štáb a raketové základny. V polovině šedesátých let minulého století byli kluci, kteří doslova byli nasazeni ve válce. Říkalo se jí studená. Mluvíme zde o Protivzdušné obraně státu (PVOS). Tato skupina se v kasárnách neflákala, ale bojovala proti tak zvaným imperialistům. Rok za rokem, den za dnem, hodinu za hodinou, minutu za minutou, sekundu za sekundou, hlídala nebe nad republikou. Jednou částí byli piloti a tou druhou rakeťáci, kteří se cvičili v Sovětském svazu.
Psal se rok 1963 a na Tymákově u Plzně, se připravovali spojaři, radiotelegrafisté a operátoři radarů na plné bojové nasazení. Z SSSR se v přísném utajení začaly vozit rakety na palposty. Byl sluneční den a všichni stáli na buzerplace. Najednou se nízko na obloze objevil letoun. Všichni křičeli, radostně mávali na pilota. Za několik dní přišla informace, že to bylo letadlo z Německa, které neopravněně přeletělo hranice. Byl z toho strašný průser a děsná ostuda.
Hlásek byla po republice spousta. Jedna právě na vrcholu kasárenské budovy na Tymákově. Od jaro do podzimu, zejména za krásného počasí, to byla nádherná služba. Strážní budka byla otevřená, ale zastřešená. Stražný nejen, že sledoval letouny zrakem, ale rovněž sluchem. Součástí byla azimutová růžice, dělostřelecký dalekohled na stojanu a telefon. Triedr neměl chybu. V zimě to tady ale bylo o život. Na střechu se lezlo po stěně baráku po ocelovém žebříku. Ten byl obalen ledem a byl zázrak, že se nikomu nic nestalo. V zimě se střídalo po hodině, ale v těch mrazech se to nedalo vydržet. Na sobě každý měl vše co se dalo najít. Uniformu, tepláky, atombordel, kožich. Nahoru se dalo ještě vylézt, ale zpáteční cesta byla o život.
Noční čas, tedy hlavně po dvaadvacáté hodině, byl velice vyhledávaný. Veškerá činnost na palpostu se odehrávala pouze za jediným účelem. Vyhrát sázku, zvítězit ve sportu, a tak získat právo sloužit v teto době na hlásce. To se totiž vracela rozvedená mladá paní z plzeňské fabriky z druhé směny. Otevřela okno, aby vyvětrala, zápálila si cigaretu ve špičce a..... A na vrcholu kasáren byl on, šampión, a jeho zamilovaný dělostřelecký dalekohled....
Madam rozsvítila všechna světla, svlékla ze sebe všechny hadříky a usedla do lavoru s vodou. Začala se natřásat, omývat, osahávat. Vedle na podlaze měla láhvinku a skleničku. Nechyběly cigarety s popelníkem. Pro dvacetileté vojáčky to bylo neskutečné mučení, trauma. Byli i tací, kteří právě z těchto důvodu odmítali v tento čas na hlásce sloužit. Raději šli přes plot do hospody. Mnozí z nás tušili, že ženština určitě věděla, že na ní každý druhý týden čumíme. Asi celé toto divadlo bylo pro ní vzrušující více než pro vojáčky.
Přišly velikonoce a na rotě nebyla ani noha. Všichni utekli bez povolení do svých domovů. Říká se tomu dezerce. Když se vojska po několika dnech svobody začala vracet do kasáren, stál na hlásce velitel roty a dalekohledem počítal přicházející. Z Ejpovic po silnici od nádraží konečně přicházel ten poslední.
Já jsem vstoupil na rotu a vidím, že u stolku dozorčího s telefonní ústřednou nikdo nesedí. Rozčílil jsem se, že bude zase průser. Na můj dotaz, kdo má službu, jsem dostal jednoznačnou odpověď. Ty, vole. Dvanáct hodin neměla kasárna dozorčího. Když zazvonil telefón a někdo ze štábu měl nějaký ten problém, tak každý kdo šel kolem ho zvednul a záležitost vyřídil. Byli jsme dobrá parta.
Na území celé republiky byly radarové stanice. Z nich, ale i z hlásek, operátoři posílali vozduchy. Byla to skupina čísel 00r4607r25891... První například říkalo nový cíl, druhá skupina označovala číslo letadla a pak následovala výška, poloha atd. Tyto údaje se předávaly telefonicky nebo radiově morseovkou na štáb do Kralovic.
Nejtajnější pracoviště bylo umístěno poblíž kasáren v armádní vile. Nahoře kanceláře, v prvním patře kuchyně s jídelnou. Načálstvo, v bojovém kamarádství, se totiž zásadně s mužstvem nestravovalo. V podzemí sociální zařízení, ložnice, radiosál a planšet. To byla místnost, kde se rozhodovalo o vypuštění raket.
Představte si, že sedíte na malé tribuně nahoře. Dole pod vámi důstojníci, telefonisti a další služby. Všude je tma. Světlo vytvářejí pouze zastíněné lampičky, před každým službu konajícím vojákem. Nejdůležitějším článkem celého řetězu je planšet uprostřed místnosti. Velká skleněná tabule, na které je nakreslená mapa republiky a okolí. Je rozdělena na mnoho čtverců. Za ní postává několik téměř neviditelných postav se sluchatky na uších. Osvětlena je pouze skleněná mapa. Po telefonních, dálnopisných a radiodálnopisných linkách přicházejí do sluchátek vozduchy. Planšeťáci údaje zrcadlově, tedy obráceně, zapisují do mapy. U každého letadla je jeho číslo, trasa kudy letí a další údaje. V případě nebezpečí, důstojníci vydávají raketovým základnám příkaz ke sestřelení narušitele. Vše se odehrává v době studené války, tedy to není žádná hra na vojáčky, ale skutečné bojové nasazení.
Ve vedlejší místností sedí u radiových přijímačů několik radiotelegrafistů. I oni dostávají od radarů vozduchy, a to morseovkou. V případě zničení telefonních linek bude veškeré spojení pouze na nich.
Je několik hodin po půlnoci a já ležím na stole a chrápu. Tedy dělám zakázanou činnost, za kterou je basa. Tedy pořádný průser. Probouzím se, když ve spánku slyším, ve sluchátkách položených na talíři od oběda, morseovy značky. Začínám psát nabroušenou tužkou vozduchy. Je to kontrolka ze štábu v Žatci. Rychlost 140 znaků za minutu a já bohužel jsem zaspal začátek. Byli jsme ale dobře vycvičeni. Z podvědomí ještě stihám dopisovat začátek trenýrovky. Bohudík některé údaje, jako například čísla letadel, se stále opakuji. Stihnul jsem to, ale nejsem si jistý zda mám všechno správně. Prověrka trvala více než hodinu. Pokládám tužku, sundávám sluchátka a ulehám. Za půl hodiny telefon. A jako na potvoru chtějí, abych jim přečetl začátek. Čtu a za několik dní "dostávám" opušťák. Jako jediný z celého sboru jsem měl všechno správně. Opušťák se bohužel ruší, neboť mám mnoho kázenských trestů -utíkával jsem přes plot- ale za odměnu se tři umazávají.
Prostorná radiotelegrafická místnost, měla jednu obrovskou nevýhodu. Podél stěn stoly a na nich přijímače a vedle telegrafické klíče. Až na výjimky se sloužilo ve dvou lidech. V noci jeden, vždy několik hodin spal a druhý sloužil. Pak se vyměnili. Většinou se to ale přes zákaz praktikovalo tak, že jeden sloužil celou noc a druhý spal. Při příští dvacetičtyřhodinové službě si to prohodili. Ten, který byl ve službě stejně, když si nečetl, nestudoval cizí jazyk, to vleže na stole, nebo na židli, prospal.
Na hajzlík to bylo docela daleko. V místnosti, ale bylo umyvadlo. Kam si myslíte, že se chodilo ve velkém močit? Zrovna jsem ho měl vyndanýho, pěknýho a umytýho, voda z kohoutku hučela na plný plyn, a tak jsem neslyšel jeho, všech vojáčků v Kralovicích, nadřízeného. Že ale on těch zlatých hvězdiček a zahrádek na ramenech měl. To ale následoval rachot. A kdo myslíte že vyhrál a byl přeslavným pánem situace v celé Varšavské smlouvě.....
Nejdříve se můj převeliký, nehygienický, co kdyby onemocněla celá kasárna, prohřešek, probíral v kancelářích od Aše, přes žatecké letiště až po Prahu.
Kasárna nastoupena na buzerplace, kanady vyleštěné, podrážky namaštěné, na tkaničkách jedno oko jako druhé, knoflíčky zapnuté. Opasky utažené, že dýchat se nedalo. Hvězda na sponě se leskla, že nepřítel jí viděl na kilometry daleko. Všichni oholení, učesaní, zlato a stříbro na uniformách se třpytí, pěsti stisknuté, nikdo se nepohne. Bylo jasné, že to bude veliké a pro mne tvrdé. To už nebude jenom cela po službě s dekou. To vypadá na prokurátora, kriminál a o hodně delší vojenskou službu. Holt hygiena je hygiena. A já dodávám. Je to pravda, je to správné a pořádek musí být....
Velení se vyžívalo, konečně nám ukáže, že jsme hovada a že si příště rozmyslíme dělat blbiny. Přednáška, před nastoupenou jednotkou a rozžhavenými kamny, to byla dlouhá a v každém odstavci padlo mé příjmení. Kluci, od "velitele" prasečáku, což byl člověk, který nemohl dělat vůbec nic jiného, ale tuto práci vykonával příkladně, až po ty nejvyšší šarže, i jitrničky, jelítka, ovárek, dvakrát za rok byly, jenže všechno sežrali ti soudruzi ze štábu, se navýsost dobře bavili. Nikdo to nedal ale na sobě znát.
V zápětí jsem byl předvolán až k veliteli 185. raketové britády. Dobře se na mne připravil. Důstojníků tam bylo jako dnes generálů, kterých je snad víc než současných vojáků. Než vynesl ortel, tak se zeptal, co k tomu chcí dodat. Určitě očekával, jak se budu kát a žádat o milost. To se ale spletl, protože všechny trumfy byly na mém hřišti.
"Soudruhu generále dovolte promluvit!"
"Mluvte!"
"Soudruhu generále, všechna tato neoprávněná nařčení odmítám. Pouze jsem příkladně a podle vojenských řádů, hridinné československé lidové armády, plnil své poslání radiotelegrafisty. V řádech se říká - voják nesmí nikdy nesplnit rozkaz a opustit své bojové stanoviště. Stěžovat si může až po splnění rozkazu. Já jsem byl na bojovém postavení u radiopřijímače, vysílačky. Kdybych se vzdálil na onu místnost, kam prý i císař pán chodil pěšky, tak bychom klidně mohli prohrát válku. Co kdyby zrovna letěly bombardéry na Prahu, východ, a já nezachytil zprávu? Potom mě prosím klidně postavte ke zdi a střílejte. Já jsem ale nyní nic neprovedl. Pouze jsem splnil vlateneckou povinnost, rozkaz. Já přece nemohu za to, že v radiové místnosti není WC, umístěné tak, abych slyšel z reproduktoru morseovku. Opustit bojové postavení, tak to tedy soudruhu generále v žádném případě!"
Generál, jinak asi prima chlap, se na mě dlouze podíval řka: "Burle běžte do prdele, ať už vás nikdy nevidím!"
Při odchodu jsem ještě zaslechl. "Já jsem vám to říkal, že ten se jen tak lehce nedá." Po sametové revoluci jsem dostal do ruky své kádrové papíry. Nejlepší, vynikající, tam bylo jenom jedno hodnocení. A to bylo to z vojenské základní služby. Oni ti důstojníci to zase nebyli takové zelené gumy. Mnozí, tak jako kapitán Otřísal byli doslova zlatí.
Je několik hodin po Štědrém večeru, před rozedněním, ale to vojáčci v podzemí štábu nerozeznávají. Najednou se před planšetem něco děje. Kluk běží do vedlejší místnosti k radistům a křičí. Rychle poběžte. Jsme vyděšeni, něco takového se tady ještě nestalo. Usedáme před mapou a on nám ukazuje abychom si nasadili sluchátka. Představení začíná...
Na štábu v Žatci, kde také sloužily ženský, se za planšetem ale dějí věci. Celou tuto událost telefonista předává celé armádě až po raketové základny, jako nějaké fotbalové utkání. Dvě hrdličky za skleněnou mapou, si zapomněly zhasnout lampu. Myslely si, že je nikdo nevidí. Milovaly se a milovaly až do brzkého rána. Reportér byl rozený profesionál. Nezapomněl na žádnou maličkost. Bylo to pro vojáčky takové milé zpestření. Ani důstojníci si nedovolili toto kulturní neplacené představení stopnout. Jó, byly to nádherné časy. Vždyť tenkrát nám bylo dvacet a dnes se připravujeme s radostí, a s velkým očekáváním na krematórium. Našim nejsilnějším zážitkem je, když se na něj můžeme zajet podívat do Pelhřimova.
Zde hledá
Dobrý den, rád bych se zeptal na přesné umístění kasaren v tymákově. jsem Plzeňák, ale nikdy jsem si jich tam nevšiml. Díky foru fortifikace.net vím pouze o skladech vojenské nemocnice Plzeň