Jsou to dva kamarádí, ale každý je jiný. Hodnej a zlej.

10. září 2009 v 13:29 | Nikdy nepospíchejte, plodnici dobře očištěte a překontrolujte, že jí dobře znáte. Splést se můžete jen jednou... |  Houbové perličky
/Kdo tu houbu pozná jako první, může jet s námi na vandr, nebo dostane slevu na dveře/

/Soudruha generála jsme neotrávili! Podobný článek o otravách zde na blogu./
Vždy jsou dva. Hodnej policajt, zlej policajt. V našem případě jsou na snímku taky dvě. Jedlá a nejedlá. Dobrá a nedobrá. Nezákeřná a zákeřná. Konzumovatelná a otravná. Po té jedné půjdete spát a budou se vám zdát krásné sny, a po té druhé půjdete také spát, budou se vám rovněž zdát pěkné sny, ale už jen jednou, naposled. Ale která je která, že ano kamarádi, kamarádky.
Houbařů je přemnoho, -takže ten mrtvý nebude v žádném hvozdu nikomu a ničemu chybět,- ale mnozí to mnohokrát mají jen tak tak, aby neotrávili celou rodinu, přátelé. Ještě štěstí, že mnohé plodnice nejsou zas tak moc jedovaté a pouze nám jídlo znehodnotí, nebo častěji navštěvujeme hajzlík a je nám moc a moc blbě. Dobře vím o čem mluvím. Je zde jedno závazné pravidlo. V takové situaci nikdy nečekáme, že se náš stav zlepší, ale naopak co nejrychleji pospícháme k lékaři. Nikdy není pozdě. Mezi takové houby patří i ten malý na fotografii. A ten se jmenuje jak??? Dokončení někdy příště.

Keňa proráží bublající, žvatlající vodu. Je léto a my na řece jen tak nalehko pobudeme čtrnáct dní. Tento příběh se odehrál v dávných to dobách, kdy na toku nebyly ještě žádné bary a lidí jen tak do přehršle.. Vodáci mohli zalehnout kde se jim zamanulo. Všude dostatek dřeva a sem tam i nějaká ta hospoda a když bylo i trocha toho štěstíčka, tak se narazilo i na koloniál. Spacáky nebyly, pouze stále mokré vojenské deky a stan se stavěl z trofejních celt po SS. K jídlu chleba a to co se nakradlo na poli, na stromech, v lese. Hlavním jídlem byly polévkové kostky a kafe bylo rovněž z kostek. Jak jsme to tenkrát nenáviděli a víte, že se mně po tom nyní stýská. Docela rád bych tu dobrotu zase ochutnal.

Průser byl, když člověk nenarazil na houby a nemohl někde vyžebrat, koupit vajíčka. Ještě štěstí, že nás rodiče, kamarádi, naučili houby dobře znát. Tedy ty houby, které nikdo nesbíral, ale které v kotlíku na žvatlajícím ohýnku, tak nádherně voněly.

Zrovna to bylo období, kdy houby vůbec nerostly až na několik výjimek. Ty jedovaté se, jak jistě uznáte, jíst nedaly. Bohudík všude byla spousta katmanek, mochomůrek pošvatých. Vyrostly však na jediném nevelkém plácku. Uložili jsme je do kánoe dopředu, kam občas nacákala voda. Jeli jsme celý den a museli jsme se moc snažit. Bylo totiž poměrně chladno, a tak nás mohl zahřát pouze dostatečný pohyb. Občas vysvitlo slunce, které nás naopak příjemně zahřálo. Houbičky si celý den odpočívaly v lodi.

Večer jsme rozdělali oheň, usušili co se dalo a houby začaly přijemně vonět na poklici od kotlíku. Vajíčka nebyla, takže pouze s chlebem, solí a pepřem. Věřte, že to žádná pochoutka nebyla.

V noci nám bylo moc, ale moc špatně. Bohudík jsme věděli, že jsme nesnědli žádnou jedovatou plodnici. Stalo se to, čeho se musí každý houbař, tremp, vandrovník, skaut, pionýr, vyvarovat. Nedopustit, aby se houby zapařily. A to se právě stalo nám....

A rada na závěr: Hodně hub, co nejvíce druhů, přiměřeně doplňte paštikou. Je to dobré a výborně tento pokrm lidi na vandru nasytí na celý den....


 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 ElaS | E-mail | 27. ledna 2020 v 18:08 | Reagovat

Neco pro chlapce, potkejte divky z oblasti - http://girlssnapshots.com

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama