Prosinec 2009

Štědrovečení a novoroční dar myslivců obyvatelům lesa

31. prosince 2009 v 22:24 | Není myslivec jako myslivec. Je plný, ale i prázdný seník! |  Kritika, politika
Nedaleko posedu, kazatelny, nevzhledné, nelákavé krmiště. A na hromadě opět něco, co prý má být štědrovečerní večeří pro zvěř. Na ovoci, zelenině, samá plíseň, není jediného kousku, který by nebyl zkažený. Všemocný pán lesa, myslivec, naložil zvěři to, co by sám, ani jeho rodina, nepozřel. Asi chtěl, aby obyvatelé hvozdu dostali pořádné bolení břicha. Nebo je to snad jinak?

Každý z nás co chodí do lesa, taky zvěři dopřává. Všichni například víme, co se může ptactvu nebeskému předložit a co je přísně nevhodné, zakázané. Ale proč to neví myslivec, hajný, fořt, kteří z práva mysliveckého dokonce dělají zkoušky. Kde je asi chyba!!! Kdo ví, tak jistě zde na blogu rád odpoví....
mmm

/SOUTĚŽ/ Klanolístka obecná - Schizophyllum commune /SOUTĚŽ/

31. prosince 2009 v 16:44 | Chcete získat Nobelovu cenu? Nebo jiná ocenění? Pak je tato houba pro vás vděčným objektem |  - - klanolistka obecná
O klanolístku obecnou mají převeliký zájem vědecké kruhy mnoha oborů. Má totiž nebývalou schopnost bez újmy existovat, jak na plném ostrém slunci, tak i v mrazech, kdy je vysušována větrem. Snadno se v laboratořích pěstuje na umělých substrátech a lehce vytváří plodnice. Vědci a mykologové, pro tyto vlastnosti, jí využívají zejména na genetické výzkumy. Lze jí konzumovat, a tak jako hlívu ústřičnou, využít i jako žvýkačku.

Václav Burle
Má úplně titěrné plodničky, měřitelné na několik milimetrů - 10 až 45 milimetrů. Roste celoročně, zejména na listnatých dřevinách, ale i na smrku, ovocných stromech, nebo dokonce i na slámě. Hojně, ve skupinách, na živých i odumřelých kmenech, pařezech, větvích. Nacházíme jí kromě lesa i v parcích, alejích, zahradách, u řek a potoků. Chutná houba to sice není, ale konzumovat jí lze. (Až to někdo vyzkoušíte, tak nás prosím tady informujte.)

Tato čeleď hub má jen několik druhů. Jsou výjimečné stavbou plodnic připomínající lupeny, které dokáží pohybem uchránit výtrusné rouško před vyschnutím.

Někteří mykologové naopak tvrdí, že klínolistka je nejedlá, bez chuti i vůně. Je nezaměnitelná.


Vyhlašujeme soutěž

na rok 2010

o nejzdařilejší
fotografii

klanolistky obecné

/Snímky zasílejte po celý rok na burle@seznam.cz s označením soutěž/

Na této straně uvedené fotografie,
jsou ukázkou, jak by to vypadat nemělo!

Václav Burle
Použitím supermakra se plodničky úplně změnily. Vypadají úplně jinak.... Klanolístka obecná většinou nemá třeň. Odstíny barev jsou od čistě bílé, špinavě bílé s růžovým nádechem, až po různé odstíny hnědé.

Troudnatec kopytovitý -

31. prosince 2009 v 13:46 Choroše
vvvvvv
vvvvvv

Václav Burle
nnnnnnnnn
Troudnatec kopitovitý. Ověřil Javas!

Pařezník obecný - Panellus stipticus

30. prosince 2009 v 0:23 | Podle některých houbařů je tento pařezník hojný, druzí naopak nemají to štěstí na něj narazit. |  - - obeccný
NEJEDLÝ - Pravděpodobně se pařezník obecný ani jíst nemůže, protože plodnice jsou veliké 1 - 3 centimetry a tuhé. Neumím si představit, jaké jídlo by se z této drobotiny dalo připravit. Nebo se snad mýlím? K pařezníkům chybí informace. Jestliže někdo něco víte, tak nás prosím přes komentáře dole informujte. Děkujeme.... Kolik pařezníků v rodu existuje?
Plodnice obecného doslova pokryjí celé pařezy. Rostou hojně, ve větších i menších skupinách, od jara do zimy na padlých kmenech a především na pařezech. /Právě nyní jsem si uvědomil, že jsem je asi včera rovněž nalezl, ale úplně titěrné. Myslel jsem si, co je to asi za záhadu a on.... Snímky a text budou uveřejněny v článku "Hlíva - lokalita Nahoře./ Vyskytují se na mnoha lisnatých stromech. / bříza, buk, dub, olše a další, ale i jehličnanů./ Jejich chuť je hořká, nedobrá. Výrazným znakem je široký třeň. Zajímavostí je, že po výrazném zaschnutí a následném omokření se opět mají k světu.
Foto Ing. Jan Valenta: Pařezník obecný na snímcích nalezen 11. 11. 2009 v lokalitě Žehrovských rybníků v lužním lese. Byl to prvonález, spíše jsem pouze tušil, co jsem to našel a doma si to potvrdil. Od té doby jsem jej nikdy již neviděl,. U nás totiž neroste.

Pařezník jemný - Panellus mitis

29. prosince 2009 v 22:01 - - jemný
/ A už je zde otázka jedlý nebo nejedlý. Teď tady právě čtu na internetu, že ten pozdní je nejedlý a kryšot i ostatní ho bez následku debužírují!/
Jedlý nebo nejedlý? Jak je to, poraďte prosím!

Pařezník jemný roste, tak jako ostatní z tohoto rodu, hojně, ve většině případů ve velkých shlucích, skupinách, ale i v menších trsech na větvičkách jehličnanů. Jedle a smrk ve větších nadmořských výškách. Nacházíme ho i po celé zimní období. Plodnice připomínají malé, bílé mořské mušličky. Velikost téměř nic až tři centimetry.
Foto Ing. Jan Valenta: Pařezník jemný nalezen 25.11.2009 v lokalitě Liberec - Vesec v borovém lese. Velikost plodnic 3 - 10 mm. V této velikosti špatně fotitelné, navíc toto je jejich rubová strana a klacík nechtěl držet otočený.

Hlíva fotoreportáž VII - Nahoře

29. prosince 2009 v 20:56 | Tuto lokalitu jsme letos navštívili poprvé a byli jsme potěšeni |  HLÍVA ÚSTŘIČNÁ

Lokalitu Nahoře, jsme v minulé sezóně navštívili pouze jednou, a tak jako vždy, nic moc. Pouze každoroční hlívovník nás nezklamal. Nejinak tomu bylo i dnes! Ještě jsme přeskočili na lokalitu pod Rozhlednou a tam byl výsledek úplně nulový, tak jako každoročně.

/29. prosince/ - Vrcholová část Nahoře se nachází uprostřed hvozdu a je tvořena dlouhým téměř kilometrovým kamenitým hřebenem, ze kterého vystupují větší či menší skaliska. Všude převažují buky a javory. Najdeme zde i smrk, jedli a další listnaté dřeviny. Zejména mezi skalisky leží padlé kmeny a sem tam k nebi trčí torza mnohaletých stromů. Po hlívě ústřičné, tak jako vždy, ani památka. Když jsme kráčeli z vrcholků zpět do civilizace, najednou ležící kmen a na něm několik trsů zimní královny. Hlívu budeme sledovat a uvidíme co z ní vyroste. Teď už bude jenom záležet na tom, kdy se opět oteplí. /Teď jsem juknul z okna a všude je z ničeho nic, během okamžiku, spousta sněhu. Že by se do hvozdů zavřely dveře? O dva dny později sníh roztál a teplota je hodně nad nulou. Vynikající podmínky pro růst zimní královny./
Plodnice hlívy byly zmrazené na kámen. Po oteplení se dají do pohybu a určitě se objeví i desítky dalších, dnes ještě neviditelných plodniček.
Na konci stejného kmene, maličké, titěrné, záhadné, plodničky, které se mohly klidně přehlédnout. Parťáci však mají dobré oči. Vzdáleně to připomíná hlívu, ale určitě to bude úplně něco jiného. Ale co? Malá hlíva ústřičná, vypadá úplně jinak! Poradíte co to je na snímku? Snímáno supermakrem. Plodnice jsou úplně titěrné. Mají doslova několik milimetrů... Uvidíme co z nich vyroste!
Shodou okolností jsem včera od ing. Jana Valenty obdržel text a snímky pařezníku obecného - uveřejněno již zde na blogu - a tak již vím, že tyto plodnice jsou pravděpodobně on. Jenom vás prosím o ověření....

* * * * * * * * * *
Václav burle
/2. dubna 2010/ Měli jsme cestu kolem, tak jsme se na ležící kmen zaběhli podívat. Již z dálky nám bylo jasné, že hlíva ústřičná je pryč. Že by opět nás někdo předběhl? Ne, je tam, ale je po zimě, kdy tady byla spousta sněhu, taková nějaká vyhladovělá.
Václav Burle
Nebyla ještě úplně vyschlá, ale od větru a částečně i od sluníčka ztratila na objemu. Trošku jsme jí ochutnali, ale ještě to nebylo ono. Neměla ještě tu silnou aromatickou příchuť po oříšcích. Ještě počkáme  a pak podebužírujeme. Uschlá hlíva je vynikající. Nacpeme jí do kapes a budeme slastí mlaskat, chrochtat. Takový trs by dokázal nasytit k obědu dva lidi. Samozřejmě se ještě dojdeme na ní někdy podívat. Vždyť bádání je bádání a tak se musí provádět od začátku až do konce.
Václav Burle
Když jsem tak posedával u kmenu, tak mě osvítila následující myšlenka. V této oblasti bylo za Druhé světové války silné partyzánské, odbojové hnutí. Jak asi moc partyzáni nejen v Brdech, ale i například v Beskydech, na Slovensku, využívali hlívu ústřičnou v kuchyni. určitě to musela být pro ně, zejména v období hladu, nejen vynikající pochoutka.

P o z n á m k a: Domnívám se, ale ještě to budu muset prověřit, že hlíva ústřičná, která před příchodem mrazů je ještě ve výtečném stavu, v období časného jara již dále nevyroste. Větry a slunce jí již jenom usuší a přivedou ke "zkáze". Využití je jenom jedno. Buď jí včas, rychle,  sebrat a v kuchyni využít, nebo počkat až pořádně uschne a použít jí jako oříšky na cestu po hvozdu, nebo domu k televizi. Není nic chutnějšího. Máte stejný názor, nebo je to podle vás snad jinak..... V minulé hlívové sezóně jsem zjistil, že titěrné hlívičky, kterých bylo snad tisíc, v brzkém jaru úplně zavadly, ukončily rychle svou pouť na tomto světě. Byla to obrovská škoda, že se ještě nevydaly k nebesům.  

Samostatný hlívovník, který zde sledujeme již řadu let
* * * * *
Je to pouze výřez stromu. Hlíva je asi od 3,5 metrů až do nebe....

A toto je náš přeslavný hlívovník, který plodí každoročně. Je pod svahem Nahoře, na stezce, po které po celý rok proudí tisíce turistů, vandrovníků, výletníků, kolařů a nechybí bohužel ani motorkáři a čtyřkolkaři.

Byli jsem ho překontrolovat na začátku listopadu a prosince. Nikde po hlívě ústřičné ani památka. To nás nemile překvapilo, neboť každoročně z něho byla přeobrovská úroda. /Někde zde na blogu již jsem o něm psal./ Dnes jsme na našeho miláčka koukali s velkým obdivem. Opět se obsypal hlívou ústřičnou. Je sice ještě nevelká, ale je jí tam hodně. Buk vydá na plřeplněný kletr.


Tento hlívovník, tato královská hlíva ústřičná, je převelice inteligentní. Je to naše kamarádka, která ve vojenském újezdě je jenom pro nás. I když pod ní chodí značné množství milovníků přírrody, ona vždy čeká jenom na nás. Dobře totiž ví, že jí pochválíme, nejen zde i na vašem burle.blog.cz, ale ukážeme jí i světu na mnoha fotografiích a samozřejmě i v houbové galerii ve vzorkovně dveří v Praze.

Naše hlívička milovaná totiž roste vysoko, mimo dosah nenechavých ručiček pochodníků. Aby jí člověk dostal do batohu, musí být náležitě připraven, vybaven. /Informace jak být připraven a vybaven, zde na blogu!/ A to je důvod, proč jí tam můžeme nechat hodně vyrůst a chodit jí pravidelně obdivovat, sledovat. Určitě nám jí žádný houbopytlák neukradne. Vždy jsme i tak museli ty nejkrásnější plodnice, trsy, na stromě nechat. Ani naše technika na ně nestačila.

Je to úplně jinak. Tohle jsme nečekali - VANDAL!

Dnes (20. února 2010) jsme předpokládali, že bude nádherné, slunečné počasí. To se částečně vyplnilo. Vyjeli jsme překontrolovat - z prosince - alespoň jeden strašně moc obrostlý hlívovník. Jsme totiž moc zvědaví, jest-li hlívy, z minulého roku, se ještě vydají do světa. Buk se nachází na lesní cestě, která byla projeta džípem myslivců, kteří pořádali hon na divočáky. Bez nich bychom se do hvozdu, pro značné množství sněhu, nedostali. Přesto jsme museli několik stovek metrů se obtížně brodit po vedlejší cestě ke stromu. Všichni jsme nedočkavě koukali před sebe a vtipkovali, zda tam ta přenádherná královna hvozdu bude. Někteří, kteří mají oči jak rys, už na dálku hlásili, že tam je.

Když jsme uviděli tu hrůzu, tak jsme měli slzy v očích. Hlívičky od prosince vůbec nepovyrostly. Byly stále veliké jen několik málo centimetrů. Bohužel nějaký hlupák, barbar, vzal pravděpodobně dlouhou tyč a začal je zbouchávat ze stromu. Jak byly zmrzlé, tak těch pět, sedm centimetrů, tak je pouze přelomil na polovinu. Spadlé zbytky plodnic neměly pravděpodobně pro kuchyňské využití žádný význam. Barbarství. Nic jiného to nebylo. Proč jsi to chlapče udělal??? Nemohl jsi ještě měsíc, dva, vydržet? Hamty, tamty, ať mám víc než tamty!!!


/Hlívu ústřičnou budeme i nadále sledovat na známých lokalitech a vyhledávat na nových po celý leden, únor, březen. Expedice pro vás nahoubaře, uspořádáme vždy poslední sobotu v měsíci! Hlaste se na burle@seznam.cz./

POZOR - chcete vědět jak dopadl celostátní, evropský test digitálních zrcadlovek. Jedním slovem byl to průser!!!

Dřevnatka parohatá - Xylaria hypoxylon

28. prosince 2009 v 16:00 | Našel jsem jí poprvé. Zde na blogu je již její snímek, ale nikdo jí ještě neurčil! |  HOUBY

Máte někdo také její snímek? Pochlubte se zde na blogu!

Dřevnatku parohatou jsem ve vojenských Brdech uviděl poprvé v životě. Úplně jsme byl šokován. Vůbec jsem si neuměl představit, že se jedná o houbu. Sále jsem přemýšlel o co tady jde. Snímek jsem umístil před měsícem zde na blogu, ale žádný fundovaný mykolog se nenašel. Zapracovala náhoda a tady je výsledek. Jak často jí nacházíte v lesích?
NEJEDLÁ - Dřevnatce parohaté není podobná žádná houba. Roste hojně - ale je tak malá, 3 až 7 cm, což je důvodem, že jí asi přehlížíme - v lesích listnatých a smíšených, hojně. Od brzkého jara až do prosince na pařezech a ležících kmenech. Vždy pravděpodobně na mechu (tuto informaci ověřit.) Možná, že má něco společného s dřevomorkou kyjovitou. (Nemáte někdo její fotografii?)

Informace: Pro její nepatrnost fotografováno - Supermakro! Snímek pošlete na burle.seznam.cz!

Ladislav Solomčík: Něco k houbám z rodu dřevnatek. Navzdory blízké příbuznosti si nejsou moc podobné. Ale když je rozřízneme, mají krásnou bílou dužninu. Vynikne to třeba u dřevnatky mnohotvárné /XYLARIA polymorpha/. Anglický název houby je "Dead Mans Fingers" neboli "prsty mrtvého muže." Jako celek nám tato dřevnatka představuje kyj. Nikdy nám neukazuje hanlivé gesto jediného vztyčeného prstu, jelikož dává přednost pospolitému růstu v trsech. Určitě jste na ni už narazili. Je schovaná protože je vlastně tmavá. Pozornému houbaři však neunikne. Druhou takovou dřevnatkou je dřevnatka dlouhonohá /XYLARIA longipes/. Tady ty prsty vyhublého muže jsou ještě štíhlejší a dosahují délky až 11 cm. Zajímavostí je, že roste v blízkostí javorů a dokonce se udává, že dřevo, na němž hostovala tato dřevnatka, se používá při výrobě smyčcových nástrojů.

ANKETA na leden

28. prosince 2009 v 15:04 | Uvítám další anketní otázky. Jen houšť ať anketu máme alespoň jednou za týden |  Ankety


!!! Anketu otevřeš například tím, že klikneš na modrý titulek ANKETA na leden !!!

Anketní otázka na měsíc * * * LEDEN * * * je převelice jednoduchá, nebo snad ně?

/ Připomínky, otázky a zajímavosti pište zde do komentářů /

Korálovec jedlový - fotografováno ...............................
Korálovec jedlový - fotografováno 27. .................
Korálovec jedlový - fotografováno .........................

Výňatek z reportáže o putování na Malé Vltavě

26. prosince 2009 v 23:41 | Na vandrech prožíváme neskutečné příhody. Nechceš se k nám přidat?
Knížecí Pláně... Dovolte jednu letošní vzpomínku. Je tam vyhlášená restaurace s venkovním posezením. Venku hordy kolařů, které si objednávaly pitivo a buřty u okénka. Naše parta vtrhla do pěkné české hospůdky. Sedíme, sedíme a sedíme, a nic se nedělo. Od vedlejšího stolu se zvedla překrásná madam, která nás upozornila, že jídlo se objednává u venkovního okénka. Blázinec současné restaurační úrovně... Vůbec se nedivím, že v Praze, v celé republice, v současné době krachuje jedna restauračka za druhou! Při jejich cenách a jídel z prášků se nemohou divit!!! (viz seriál na Primě s panem šéfkuchařem.)

Přistoupil jsem v lokále k pípě, u které poskakovali tři číšníci. "Můžeme si, prosím, objednat jídlo?" Odpověď byla jednoznačná! "Můžete, ale venku u vokýnka!" Rozčílil jsem se řka: "To si snad děláte srandu!"

Vyklusal jsem ven na čerstvý vzduch, oběhnul jsem stavení a postavil se do fronty. Přede mnou již stály pouze dvě ženské. Číšník, když jsem přišel na řadu, povídá: "Vidíte, to jste nemusel ani hospodu oklusávat. Pojďte dovnitř."

Takto si váží současní hospodští svých hostů. Něco tak pitomého jsem zažil jen před lety v Míšově. To je tam, jak má stát ten hnusný americký radar...

Co myslíte je tento způsob jednání se zákazníkem normální? Kde je chyba?

Lesníci likvidují hlívové badatele

26. prosince 2009 v 22:48 AGENTURA Vandrovník
/26. prosince/ - Dnes jsme navštívili lokalitu Vršíčky, abychom překontrolvoali hlívu ústřičnou. Nové informace jsem přidal k článkům: Hlíva fotoreportáž V - Vršíčky, Hlíva fotoreportáž II, Hlíva 2009 - .... lokalita Vršíčky!!!

/27. prosince/ - .... jsme se vrátili z lokality U padlé jedle! Hlívu jsme přivezli v kletru, ale co do množství nic moc. Již tam totiž žádná není. Na straně druhé, na jednom hlívovníku opět malé plodnice. Jest-li se oteplí, tak snad zase začnou hody. Příště máme od fořta přislíbeno fotografování jelenů....

Nezapomínejme v lese na bezpečnost práce

26. prosince 2009 v 21:51 | Hlíva na bříze, na akátu. Máte s tím ještě někdo nějaké zkušenosti? |  Jiří Let
Dnes jsem se vypravil zkontrolovat hlívu, na zatím jediné lokalitě na Manětínsku, kterou znám. Vyrazil jsem s cílem udělat nějakou fotku této houby na bříze. Počasí bylo nádherný. Slunce zářilo a sníh pokryt ledovou krustou, pod mýma nohama dunivě křupal. Byl by hřích, zůstat dnes doma a civět třeba do bedny. Štěstí se na mě usmálo. Pár desítek kroků od jedné z hlívových bříz, na kořenech dubového pařezu, roste zase jedna nová.

Na břízách mě čekalo překvapení v podobě poměrně velkých plodnic, které ale rostly hodně vysoko, 3 - 4 metry, a to na obou místech kam chodím. Fotky jsou tudíž pouze informativní, protože je na tuto dálku vyfotím pouze s maximálním optickým zoomem a i ten nemám dostatečný.

Zajímavý je, že na jednom kmeni rostou březový choroše a na druhým hlíva, nikdy nejsou společně na jednom stromu. V okolí je spousta uschlých bříz a na většině rostou jen choroše, někteří mají i 30cm. Čím to je, že břízy tak často usychají? Je to i v jiných lokalitách? Doufám, že jsem těmito fokami potěšil a přeji vám všem v novém roce hodně houbařských zážitků a k tomu i pohodu a zdraví. Jirka Let

Už je tomu mnoho let co jsem makal u ponku ve fabrice. Co jsme nesnášeli, to byla školení k bezpečnosti práce. Ó jak dnes jsem vděčen těm starým profíkům, že nás v této oblasti "šikanovali". Doma se s celou rodinou stále hádám, co mají a co nemají, co mohzou a nemohou. Dnes, včera a předevčírem, jsme například stále probírali svíčky. Bohudík v televizi jiim právě teď ukázali, jak rychle dokáže jediná svíčka, během vteřin, zlikvidovat celý barák. A jak to souviší s houbama, ptáte se?

Na to mě přivedla tato fotografie Jirky Leta. Již je to dávno co jsem v letním měsíci navštívil lokalitu křemenářů a těch nejkrásnějších kozáků mnoha druhů. Měl jsem to místo moc rád. Byl to smíšený les. Smrky, modříny, buky, duby, javory, habry a v mokřejší části bažin, na suchých místech, stovky bříz. Když po celé republice houby nerostly, tak tady jsem byl vždy přeúspěšný. Důvodem asi byly ty bažiny, ze kterých se stále vypařovala voda. Broukal jsem si písničku za písničkou, kolem pobíhal ovčák a moje ratolesti se radovaly nad každou plodnicí.

Jak jsem vstával z pokleku, tak jsem se opřel o statnou břízu. Rachot a vedle mne se zřítila dlouhá, tlustá větev, která se pádem na zem rozlomila na mnoho kusů. Měl jsem to jen tak tak. Neumím si představit, kdyby spadla na některé mé dítě nebo robata přátel. To je pak na zastřelení, pověšení se na nejbližsím stromě.

Minulý týden jsem opět vyrazili do doupovských hvozdů na hlívu. Slunce zářilo, byl ale pořádný samec. V úplném bezvětří několik hodně starých buků zlověstně praskalo. Tak jsme se báli, že jsme je zdaleka obcházeli. I kdyby na nich byly ty nejkrásnější, nejzdravější hlívy ústřičné, tak bychom si je nechali na příště. Buďte prosím v lesích opatrní....

Podobný příběh určitě provázel každého z vás. Napište jej na můj e-mejl, nebo sem do komentářů. Václav Burle
mmmmm


Článek týdne z archivu VI

25. prosince 2009 v 20:21 Vojna veselá aneb raketové základny

* * * VZPOMÍNKA NA ŠTĚDRÝ VEČER * * *


Na začátku byly hlásky, radary, štáb a raketové základny. V polovině šedesátých let minulého století byli kluci, kteří doslova byli nasazeni ve válce. Říkalo se jí studená. Mluvíme zde o Protivzdušné obraně státu (PVOS). Tato skupina se v kasárnách neflákala, ale bojovala proti tak zvaným imperialistům. Rok za rokem, den za dnem, hodinu za hodinou, minutu za minutou, sekundu za sekundou, hlídala nebe nad republikou. Jednou částí byli piloti a tou druhou rakeťáci, kteří se cvičili v Sovětském svazu.

Psal se rok 1963 a na Tymákově u Plzně, se připravovali spojaři, radiotelegrafisté a operátoři radarů na plné bojové nasazení. Z SSSR se v přísném utajení začaly vozit rakety na palposty. Byl sluneční den a všichni stáli na buzerplace. Najednou se nízko na obloze objevil letoun. Všichni křičeli, radostně mávali na pilota. Za několik dní přišla informace, že to bylo letadlo z Německa, které neopravněně přeletělo hranice. Byl z toho strašný průser a děsná ostuda.

Hlásek byla po republice spousta. Jedna právě na vrcholu kasárenské budovy na Tymákově. Od jaro do podzimu, zejména za krásného počasí, to byla nádherná služba. Strážní budka byla otevřená, ale zastřešená. Stražný nejen, že sledoval letouny zrakem, ale rovněž sluchem. Součástí byla azimutová růžice, dělostřelecký dalekohled na stojanu a telefon. Triedr neměl chybu. V zimě to tady ale bylo o život. Na střechu se lezlo po stěně baráku po ocelovém žebříku. Ten byl obalen ledem a byl zázrak, že se nikomu nic nestalo. V zimě se střídalo po hodině, ale v těch mrazech se to nedalo vydržet. Na sobě každý měl vše co se dalo najít. Uniformu, tepláky, atombordel, kožich. Nahoru se dalo ještě vylézt, ale zpáteční cesta byla o život.

Noční čas, tedy hlavně po dvaadvacáté hodině, byl velice vyhledávaný. Veškerá činnost na palpostu se odehrávala pouze za jediným účelem. Vyhrát sázku, zvítězit ve sportu, a tak získat právo sloužit v teto době na hlásce. To se totiž vracela rozvedená mladá paní z plzeňské fabriky z druhé směny. Otevřela okno, aby vyvětrala, zápálila si cigaretu ve špičce a..... A na vrcholu kasáren byl on, šampión, a jeho zamilovaný dělostřelecký dalekohled....

Madam rozsvítila všechna světla, svlékla ze sebe všechny hadříky a usedla do lavoru s vodou. Začala se natřásat, omývat, osahávat. Vedle na podlaze měla láhvinku a skleničku. Nechyběly cigarety s popelníkem. Pro dvacetileté vojáčky to bylo neskutečné mučení, trauma. Byli i tací, kteří právě z těchto důvodu odmítali v tento čas na hlásce sloužit. Raději šli přes plot do hospody. Mnozí z nás tušili, že ženština určitě věděla, že na ní každý druhý týden čumíme. Asi celé toto divadlo bylo pro ní vzrušující více než pro vojáčky.

Přišly velikonoce a na rotě nebyla ani noha. Všichni utekli bez povolení do svých domovů. Říká se tomu dezerce. Když se vojska po několika dnech svobody začala vracet do kasáren, stál na hlásce velitel roty a dalekohledem počítal přicházející. Z Ejpovic po silnici od nádraží konečně přicházel ten poslední.

Já jsem vstoupil na rotu a vidím, že u stolku dozorčího s telefonní ústřednou nikdo nesedí. Rozčílil jsem se, že bude zase průser. Na můj dotaz, kdo má službu, jsem dostal jednoznačnou odpověď. Ty, vole. Dvanáct hodin neměla kasárna dozorčího. Když zazvonil telefón a někdo ze štábu měl nějaký ten problém, tak každý kdo šel kolem ho zvednul a záležitost vyřídil. Byli jsme dobrá parta.

Na území celé republiky byly radarové stanice. Z nich, ale i z hlásek, operátoři posílali vozduchy. Byla to skupina čísel 00r4607r25891... První například říkalo nový cíl, druhá skupina označovala číslo letadla a pak následovala výška, poloha atd. Tyto údaje se předávaly telefonicky nebo radiově morseovkou na štáb do Kralovic.

Nejtajnější pracoviště bylo umístěno poblíž kasáren v armádní vile. Nahoře kanceláře, v prvním patře kuchyně s jídelnou. Načálstvo, v bojovém kamarádství, se totiž zásadně s mužstvem nestravovalo. V podzemí sociální zařízení, ložnice, radiosál a planšet. To byla místnost, kde se rozhodovalo o vypuštění raket.

Představte si, že sedíte na malé tribuně nahoře. Dole pod vámi důstojníci, telefonisti a další služby. Všude je tma. Světlo vytvářejí pouze zastíněné lampičky, před každým službu konajícím vojákem. Nejdůležitějším článkem celého řetězu je planšet uprostřed místnosti. Velká skleněná tabule, na které je nakreslená mapa republiky a okolí. Je rozdělena na mnoho čtverců. Za ní postává několik téměř neviditelných postav se sluchatky na uších. Osvětlena je pouze skleněná mapa. Po telefonních, dálnopisných a radiodálnopisných linkách přicházejí do sluchátek vozduchy. Planšeťáci údaje zrcadlově, tedy obráceně, zapisují do mapy. U každého letadla je jeho číslo, trasa kudy letí a další údaje. V případě nebezpečí, důstojníci vydávají raketovým základnám příkaz ke sestřelení narušitele. Vše se odehrává v době studené války, tedy to není žádná hra na vojáčky, ale skutečné bojové nasazení.

Ve vedlejší místností sedí u radiových přijímačů několik radiotelegrafistů. I oni dostávají od radarů vozduchy, a to morseovkou. V případě zničení telefonních linek bude veškeré spojení pouze na nich.

Je několik hodin po půlnoci a já ležím na stole a chrápu. Tedy dělám zakázanou činnost, za kterou je basa. Tedy pořádný průser. Probouzím se, když ve spánku slyším, ve sluchátkách položených na talíři od oběda, morseovy značky. Začínám psát nabroušenou tužkou vozduchy. Je to kontrolka ze štábu v Žatci. Rychlost 140 znaků za minutu a já bohužel jsem zaspal začátek. Byli jsme ale dobře vycvičeni. Z podvědomí ještě stihám dopisovat začátek trenýrovky. Bohudík některé údaje, jako například čísla letadel, se stále opakuji. Stihnul jsem to, ale nejsem si jistý zda mám všechno správně. Prověrka trvala více než hodinu. Pokládám tužku, sundávám sluchátka a ulehám. Za půl hodiny telefon. A jako na potvoru chtějí, abych jim přečetl začátek. Čtu a za několik dní "dostávám" opušťák. Jako jediný z celého sboru jsem měl všechno správně. Opušťák se bohužel ruší, neboť mám mnoho kázenských trestů -utíkával jsem přes plot- ale za odměnu se tři umazávají.

Je několik hodin po Štědrém večeru, před rozedněním, ale to vojáčci v podzemí štábu nerozeznávají. Najednou se před planšetem něco děje. Kluk běží do vedlejší místnosti k radistům a křičí. Rychle poběžte. Jsme vyděšeni, něco takového se tady ještě nestalo. Usedáme před mapou a on nám ukazuje abychom si nasadili sluchátka. Představení začíná...

Na štábu v Žatci, kde také sloužily ženský, se za planšetem ale dějí věci. Celou tuto událost telefonista předává celé armádě až po raketové základny, jako nějaké fotbalové utkání. Dvě hrdličky za skleněnou mapou, si zapomněly zhasnout lampu. Myslely si, že je nikdo nevidí. Milovaly se a milovaly až do brzkého rána. Reportér byl rozený profesionál. Nezapomněl na žádnou maličkost. Bylo to pro vojáčky takové milé zpestření. Ani důstojníci si nedovolili toto kulturní neplacené představení stopnout. Jó, byly to nádherné časy. Vždyť tenkrát nám bylo dvacet a dnes se připravujeme s radostí, a s velkým očekáváním na krematórium. Našim nejsilnějším zážitkem je, když se na něj můžeme zajet podívat do Pelhřimova.

Být či nebýt, kde je pravda - PORAĎTE!

25. prosince 2009 v 16:14 | V jakém stavu se dá hlíva ústřičná ještě konzumovat |  Foto Petra Stříže

Autor tohoto snímku, Petr Stříž, patří do naší vandrovnické, trempské party. V současné době, kdy se všude objevuje hlíva ústřičná, je našim předním hlívovníkem. I když, ale to si on bohudík neuvědomuje, i našim nejdůležitějším. nejvýznamnějším řidičem. My v autě sladce spíme a on musí pracovat, dávat převeliký pozor, aby nás v klidu dovezl k cíli a v pořádku ještě dopravil zpět do našich domovů. Na Nový rok mu udělíme řád "Vzorného hlívového šoféra!" Děkujeme Petře. Ještě štěstí, že s mou maličkostí nechce nikdo jezdit!

Stále studuje mapy Čech, a furt nás nutí, abychom jeli prozkoumávat nové lokality. Hlívou ústřičnou je doslova posedlý. Fórem je, že teprve dnes zjistil, že takové přenádherné kousky mu rostou několik desítek metrů za chalupou. To jsou věci, že ano?

A jsme u jádra věci. Prosím rozsuďte nás. Já tvrdím, že i tyto plodnice na fotografii se dají bez problému zpracovat pro kuchyň. On tvrdí - a mlátí přitom do stolu telefonním sluchátkem - že to je o život. Já tvrdím, že v nejhorším případě se dají probrat a ty zdravější usušit, rozemlít a použít následně jako houbový přášek. Kdo z nás má pravdu....??? Pište do komentářů, raďte. Děkujeme!

On totiž navíc nemluví pravdu. Hlívy rostou na topolu v močálovisku a jemu se tam nechce lézt. Tak si to zdůvodňuje tím, že jsou již nejedlé. Pravda bude ale i ta, že poblíž stromu bydlí bezdomovci a on se jich bojí, aby mu nedali přes hubu, že jim likviduje jejich jedinou obživu.

Holubinka chromová - Russula amethystina

25. prosince 2009 v 16:01 | Vždycky jsem si myslel, že je to ona. Dnes již vím, jak moc jsem se mýlil |  Holubinky jedlé
/Fotografii nemám, kdo má h. chromovou, tak prosím o její zaslání na tento blog!/

To jsem takhle jednou celý den - více podrobností, když si zde na blogu kliknete opeňka měnlivá, II. část - ležel u velkého trsu opeňky a čekal na příznivé podmínky, abych mohl udělat dokonalou fotografii. Kolem procházely davy lidiček, někteří zájemci o houby se zastavili a hodili řeč.

Jedna madam, staršího typu, se na mne hezky podívala, řka: "Jak se poznají holubinky?" To byla voda na můj mlejn. Udělal jsem jí a celé jeji mnohačlenné partě dokonalou vědeckou přednášku. V jejím průběhu jsem zvedl z lesní smrkové hrabanky holubinku chromovou a na ní jsem vše s vášní mě vlastní vysvětlil. Měl jsem přeobrovský úspěch.

Za téměř půl roku, po listování knihou Sbíráme holubinky, jsem zjistil, že chromová to nemohla být, neboť ta ve smrčí neroste. Pravděpodobně to byla hlínožlutá, nejedlá, pálivá. Člověk se pořád učí, a vo tom to je!


/Text někdy později/

Holubinky zde všeobecně

24. prosince 2009 v 23:13 | Chutné, nechutné, dobré, výtečné, jak se to ale pozná, která je která? |  Holubinky jedlé
Ježíšek přilétl oknem, zazvonil a přinesl přenádhernou knihu "SBÍRÁME HOLUBINKY" od RNDr. Radomír Socha, DrSc., Ing. Jiří Baier, Václav Hálek. Vážení pánové, mnohokrát děkuji za překrásný zážitek při jejím studiu. Konečně jsem pochopil, co to jsou holubinky, i když na straně druhé se domnívám, že stejně nikdy nepochopím, jak se nejen mezi sebou dají rozeznat.

Tato fantastická kníha je však výzvou se s holubinkami poprat a poznat o jejich bytí co nejvíce. Určitě nebudu sám koho tyto dary lesa a strání zajímají a zejména zajímat budou. A hned zde mám první otázku pro odborníky amatérské i ty velevážené profesionální:

1/ V knize Sbíráme holubinky se plodnice rozlišují i po stránce poživatelnosti. Řadí se například mezi chutné, nechutné, s určením pouze do směsí, nebo jenom po určité tepelné úpravě. Podle čeho se to ch u t n é určuje?

Odpověď znalce, mistra: Pro normálního návštěvníka lesa, houbaře, je rozeznávání holubinek nesmírně obtížné až neuskutečnitelné. Proto si s tím nepleťte hlavu a nechte to těm několika odborníkům. Pro vás bude důležité se postupně s jejich poznáváním seznamovat. jiné cesty není. Je to pouť trnitá, ale přenádherná. Nejlepším způsobem je, že poznáte někoho, kdo vás přímo v lesích s holubinkami seznámí!!! Používání atlasů je cestou nelehkou. Dělejte krůček za krůčkem, až se někdy možná trochu dostanete blíže k cíli.

Chuť holubinek není jednoduchým určovacím znakem. Je však doložena mnohaletou zkušeností od těch, kteří jí osobně poznávali a především přebírali od svých učitelů - od kolena ke kolenu. Neřešte to, pouze si kontrolujte, zda ti minulí znalci, odborníci, kuoináři, měli pravdu.

2/ U nejen jednoho druhu holubinky je několik fotografií, které jsou tak různé, že to vůbec nevypadá, že patří k jedné plodnici. Je tento jev normální, nebo je to jen u některých holubinek?

Odpověď znalce, mistra:

(.... pokračování někdy příště a i vy se ptejte. Snad nám někdo z odborníků, znalců, bude odpovídat. V nejhorším případě budeme bádat a odpovíme si časem na všechny otázky mezi sebou!)

3/ O holubinkách toho nevím moc. Budu muset ochutnávat, ochutnávat a zase ochutnávat. Neznáte někdo nějaký recept, jak zlikvidovat z úst tu palčivost, hořkost, nechuť. Jak si nezkazit celodenní houbaření???
Vojenský prostor Boletice je houbařů ráj. Bohužel ze zdejšího toulání pořádně bolí nohy. Všude je to zde daleko. Zatím jsem vždy holubinky přehlížel, i když jsem věděl, že se jedná o pohádkové houby. Proč bych je také sbíral, když všude byla spousta hřibů, křemenáčů, kozáků. V příštím roce budu, i vaší zásluhou kamarádi a kamarádky, již je slušně znát, a tak budou i mých košíků ozdobou.

Rosolozub huspenitý -

24. prosince 2009 v 13:26 | Jedlý i zasyrova. Pro zapomenutého se v přírodě - houba na přežití |  HOUBY
nnnnnn
nnnnnn
nnnnnn
Rosolozuba huspenitého jsem našel v lesích pouze jednou. Jak jste na tom vy? Plodnice mají různé tvary, zbarvení. Přivítám na zdejší blog od vás další fotogafie. Ty nejlepší nechám zvětšit a umístit ve fotografické galerii hub Čech, Moravy a Slezska!
Foto: Ladislav Solomčík / zelí je chutné kyselé/.

Strmělka mlženka - Clitocybe nebularis

24. prosince 2009 v 13:23 | Houba plná rozporu. Je snad určena pouze pro znalce? |  HOUBY
(...dokončení někdy příště. Jest-li máte nějaké otázky, nebo zajímavé informace, pište na můj e-mejl nebo sem do komentářů!)

Rovněž bych uvítal, kdyby nějaký znalec, zde popsal její využití v kuchyni. Já jenom vím, že to je problém, že to není vůbec jednoduché....
vvvvvv
Foto Ing. Jan Valenta: Je to vůbec strmělka mlženka?

Hřib smrkový

24. prosince 2009 v 13:20 Houby umělecky
Hřib smrkový
nnnn

Sírovec žlutooranžový I - Laetiporus sulphureus

24. prosince 2009 v 12:58 | Jedlý, znalci připravovaný jako řízek v trojobalu, zajímavý je i jako guláš. |  - - sírovec žlutooranžový
Chorošovec sírový patří mezi plodnice, které není možné si splést, zaměnit. Jeho hlavním poznávacím znakem, kromě tvaru, je jeho jasně žluté zabarvení, které si v trochu jiném tmavějším odstínu zachovává i ve stáří. Nacházíme ho nejen v lesích, ale i v parcích, v alejích, zahradách. Roste v trsech, v mládí vypadá jako jeden boulovitý kus, posléze vytváří střechovité, nebo vějířovité útvary. Prý dosahuje hmotnosti i větší, než 10 kilogramů. (Na tuto stranu přivítám jeho různotvaré, různobarevné fotografie.) V době vzniku je měkký, šťavnatý, čím starší, tím je tvrdší. V tužším stavu se dá usušit, rozemlít na prášek, a pak přidávat do pokrmů. (Kdo s tím máte nějaké zkušenosti, tak nás prosím informujte.) Spodek plodnice, póry, rourky, je rovněž žlutý. U některých strávníků může vyvolat alergickou reakci.

Mladý voní silně aromaticky a chuť má více, či méně nakyslou. V pokročilém věku silně zapáchá a má hořkou chuť. A to je ten důvod proč společně s tvrdostí plodnice se nedá konzumovat. Jak poznáme zda je k nakousnutí? Je to jednoduché! Jest-li do plodnice vnikne nůž snadno, bez velké námahy, tak to je právě ten náš nejvhodnější šampión! Říká se, že nůž musí vniknout do plodnice  jak do másla! 

V krajině ho nacházíme od časného jara do pozdního podzimu a to jak na odumřelých, tak živých kmenech, včetně pařezů. Vždy na listnáčích, občas i na stromech jehličnatých. Sírovec horský - podobný to druh - roste na jehličnanech a to ve vysokých polohách. Podle významného mykologa z Krkonoš, Stanislava Jiráska, je nejedlý.

Používají se i názvy choroš sírový, sírovec žlutooranžový.

Stále čtu, všude slyším, jak je v mladém stavu výtečný, vynikající, především jako řízek v trojobalu. Upravit ho lze i jako guláš. Můžeme ho rovněž podusit na másle a pak zmrazit. Já ho však v přírodě potkávám minimálně. Jak moc se po lesích a kolem řek, v parcích, vyskytuje?

Ten nápad - viz dole komentář květnatce - starší plodnice rozemílat a dále je v kuchynií používat, je fantastický. Pro lidi, přežívavší v přírodě, je tento fakt k nezaplacení!

Možná, že u některých hub - zde na blogu - by nebylo vůbec marné vytvořit tabulku a doplňovat do ní počet výskytů. Byl by to bezesporu zajímavý údaj, jak moc se kterých hub u nás v daný rok vyskytovalo!

Recept od významného mykologa Standy Jiráska z Podkrkonoší: Choroš nakrájíme na menší kousky, osolíme a na oleji dusíme v zakrytém kastrole. Občas zamícháme a podlijeme teplou vodou a trochou oleje. Když je houba poloměkká, přidáme nadrobno pokrájenou cibuli, lžičku kari koření a mletého pepře a dusíme dál. Než je choroš měkký, trvá dušení tak hodinu i déle. Dusíme radši co nejvíce. Nakonec přidáme 2 vejce na 4 porce.

= = = Na výrobu nepravých pečenáčů je třeba použít pouze hodně mladé plodnice. Zkoušejte, laborujte, ochutnávejte a nezapomeňte nás zde na blogu v komentářích upozornit na vaše těžce získávané zkušenosti.

Hřib kavkazský

23. prosince 2009 v 23:26 | Mykologové jsou rozhádaní. Je to samostatný druh nebo varianta od koloděje? |  Houby umělecky
Hřib Kavkazský
O tomto druhu nedruhu, je zde na blogu řada článků a mnoho fotografií. Další texty a snímky, jak půjde čas, budou i nadále přibývat...