Holubinky aneb jak poznáme nepálivé od pálivých

2. června 2010 v 22:22 | Tyhlety hříčky, zajímavosti kolem hub, máme nejraději. |  - - důležité, nepřehlédněte
Houby - a proto je milujeme - jsou stále plná tajemství, záhad. Občas se bohudík najde někdo, kdo přinese nové, zajímavé poznatky, které mají nejen pro houbaře, milovníky přírody, cenu zlata. Zajímavosti, které potěší srdéčko nejednoho z nás a donutí každého houbaře, mykologa, k přemýšlení. Od teďka se budeme při sběru holubinek ještě lépe orientovat.

Jak takové holubinky můžeme vůbec, v tom převelikém množství hub, poznat?

S vtipem, mu vlastním, to mnohokrát vysvětlil přední český mykolog, v osvětové činnosti jednoznačně nástupce pana Smotlachy, ing. Jiří Baier.

Vezmete do ruky plodnici, o které předpokládáte, že by to mohla být holubinka a špičku nože jemně, s citem, zaryjete do třeně. Když se vám kus houby vylomí, jako kdyby jste to samé udělali s jablkem, tak je to jednoznačně holubinka. To samé platí pro ryzce. Ostatní houby, naopak po tomto úkonu, vám vydají táhnoucí se kus plodnice. Vyzkoušejte, hned v zápětí pochopíte, a budete mít na věky věků jasno.

Jak poznat, která holubinka je jedlá a která nejedlá?

Zlehčíme-li to, tak každá holubinka je jedlá. Žádný druh neobsahuje jedovaté látky, takže nás žádná z nich neotráví. Není jiné cesty, než se holubinky naučit znát. Chce to praxi, atlasy nám tady moc nepomohou. Nejlépe je seznámit se s houbařem, mykologem, který je alespoň trochu umí, a tak se je slušně, dobře, naučit. Druhou možností je procházet lesem, ochutnávat a tak získávat zkušenost. Bohužel ty holubinky nepoživatelné, nejedlé, nám při ochutnávce mohou způsobit nepříjemné zážitky.

Ochutnáváme holubinky....

Bohužel, nikdo si ještě nepatentoval vynález, jak po ochutnání plodnice se zbavit té příšerné pálivosti, hnusných pachutí. Stále se čeká na dobrý nápad, aby po ochutnání ta děsivost ihned odezněla. Máte velikou příležitost něco vymyslet, jak pro sebe, tak i pro ostatní, kteří vám budou na věky věků vděční.

Sehneme se k plodnici, nevykrucujeme jí, (houby netrháme, neškubeme, ale vykrucujeme!) kdyby byla pro nás nepoživatelná, abychom jí zbytečně utržením nepřipravili o život. Chraňme důsledně přírodu, tedy i houby a především to takto vysvětlujme dětem, svým potomkům.

Utrhneme si malilinkatou část kloboučku a odstraníme kůžičku. Vložíme do úst mezi rty a špičku jazyka a sem tam přehazujeme, čekáme na výsledek. Jestliže nepálí, tak je to ta naše do kuchyně. Já beru často i ty, které jsou ostré jen maličko. Jistě není třeba připomínat, že holubinky jsou jedny z nejchutnějších hub. Pro začátečníky doporučuji po vložení do úst jí následovně ihned vyplivnout. Čím déle jí tam budete mít, tím je to potom horší. Důležitým pravidlem je, nikdy si nemnout oči, nos. To by vám mohlo zkazit celý den. Aby byla poznatelnost dokonalá, je ale mnohdy lepší nechat kousek plodnice v ústech déle. Potom si můžeme býti naprosto jisti, která pak to holubinka je. Někdy to trvá i po dobu mnoha vteřin, než se houba projeví. Čím déle ale budeme ochutnávat, tím déle pak budeme trpět.

* * * * *
Poznámka: Jistě zajímavé informace, ale možná, že nedostatečné. Jak ochutnáváte holubinky vy, a jaké s tímto máte zkušenosti. Znáte někdo způsob, jak se pálení, nechutnosti, z těchto hub, rychle zbavit?




Holubinka namodralá: Je to jedlá, výtečná, všestranná houba. Nejvíce ji miluji obalenou v trojobale, dále osmahnutou na másle s kmínem. Hodí se do směsi, omáček, ale i do octového nálevu.

Mám jedno staré známé pravidlo, které platí pouze u holubinek a třepenitek. Je to pravidlo ochutnávání. Líznutí - jedlé holubinky chutnají za syrova příjemně. Nejedlé či jedovaté pálí na jazyku. Holubinka namodralá bývá hodně červivá a ožraná od slimáků. Lidově se jí říká uhlířka nebo modřinka.


Holubinka odbarvená: Tato holubinka nemá palčivou chuť. Chuť výtečná, trochu nakyslá, připomínající chuť citronové kůry. V kuchyni všestranně použitelná. Nejvíce ji používám do směsi, znamenité jsou z nich i řízky a mám ji rád jen tak zapečenou v troubě. Vymažu si plech máslem, položím kloboučky, posypu grilovacím kořením s podravkou. Dám zapéct do vyhřáté trouby. Je to mykorhizní houba. Není vhodná na sušení.

Poznámka -vb-: Teď si asi dovolím moc a budu po těchto řádcích - opětovně - prohlášen za nepřítele lidového kuchařského umění. Nemohu si ale pomoci, neboť jsem přesvědčen, že mám pravdu. Podravku a grilovací koření proboha NE. To by se pan Polraicht obracel jednou v hrobě. Vždyť máme na zahrádce byliny. Chuťově je to lepší a hlavně zdravější. Nebo máte, jiný názor. Je to to samé, jako když do hub se nahází kila sýrů. Kde je potom ta houbová vyváženost?

Zajímavost -vb-: Na mykologické přednášce v Praze, jsem všem zúčastněným položil následující otázku. "Neznáte nějaký trik, jak se po ochutnání pálivé, palčivé, nechutné holubinky, zbavit té neutuchající pachuti?" Nastalo hrobové ticho. Všichni začali přemýšlet, mozkové závity jely na plný céres, ale z nikoho nic nevypadlo. Kdo ale umí, ten umí. Slovo si vzal významný český mykolog, pan Pavel Hruška a zde je jeho návod. "Musíme si uvědomit, že holubinky, které rostou na jaře a na začátku léta, jsou vesměs nepálivé, jedlé. Později nastupují ty jejich druhé přítelkyně - nechutné, nejedlé. Co se týká té zkoušky, není jiné cesty, než se holubinky naučit dobře znát!"


/Snímky holubinek a podobné zajímavé texty můžete i nadále posílat na burle@seznam.cz/

RECEPT od Václava, tedy ode mne!!! - I - Holubinky, podle mníšeckého poustevníka!

To se přihodilo v předávných časech. V dobách, kdy ještě v Čechách byl jeden velký hvozd, plný zvěře, strdí, hub, lesních plodů. Byl to postarší mládenec, který se živil prací s mečem, sekerou, kopím. Nejdříve za krále českého, později z něj byl krvežíznivý lapka. Z toho nesmyslného vraždění měl přetěžké, bolestivé, spaní. Z těch hrůz, které prožil, se nemohl roky vzpamatovat.

Přes den to ještě šlo, ale spánek se nedostavoval. Bál se zaspat, aby ty hrůzné sny, halucinace, nemusel stále dokola prožívat. I v noci bloumával po lese a sbíral houby. Po dlouhý čas, to byl jeho téměř jediný jídelníček. Stal se z něj naprostý vegetarián, neboť z těch hrůz, vražd, násilí, znasilňování, nebyl schopen usmrtit žižalu, natož něco většího. Houby miloval, naučil se je znát, i když mu z nich bylo mnohdy převelice blbě, ale i vznešeně se vznášel někde u oblak. Hrůzné představy odplynuly, jako voda v blízké říčce. Poustevna nad Mníškem se stala vyhledávaným místem lidí, kteří měli zdravotní potíže. Z poustevníka Matěje se stal bylinkář, houbař, léčitel. Lid ho miloval....

/...dopíši později./


 


85 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Zdeněk | 2. června 2010 v 22:24 | Reagovat

Zajímavé povídání. Já dodnes nevím, jak se té pálivosti, pachuti zbavit. Mnohokrát mě to zkazilo na houbách celý den. Poradíte....

2 Kittanya | E-mail | Web | 2. června 2010 v 23:11 | Reagovat

Pěkný článeček... Doteď se pod fousy usmívám... Já osobně houby moc nejím, jen ty pravé jako řízečky usmažené. Ale o to raději je sbírám (možná mínus pro toho,kdo je pak bude chtít).
Tu jsem v lese byla mj. i na houbách a jak tak procházím šiškami, slyším malou holčičku volat:
"Tatííííí, máááááám!"
Tatínek se potichounku připlíží k holčičce a tichým hlasem jí povídá:
"Takové se ale nesbírají, ty nepapáme. Podívej, takové sbíráme" a ukázal ji nádherného praváka.
"Takové škaredé? Ty se mě ale vůbec nelíběj" otočila se a dál sbírala své muchomůrky :-D
Já osobně moc houby neznám, mě stačí vědět: takové se jí a takové se nejí.
A podle toho se řídím.
A to jsme odmalinka vyrůstala u lesa.. nu což... Budu se muset na stáří smířit s vědomostmi, jak pojmenovat praváka, klouzka, lišku, kuřátko, holubjanku, růžovku, můchomůrku, smrže,....

3 rampušák | 3. června 2010 v 0:36 | Reagovat

To by mě taky zajímalo. já holubinky sbírám, ale moc je neznám, a tak mě často pálila huba. Jak se toho hnusu z pst zbavit?

4 Standa z MB | E-mail | 3. června 2010 v 8:24 | Reagovat

Jako bych už podobné povídání jen ne tak učesané někde četl. Není ten xyz náhodou Forest?

5 Václav Burle | 3. června 2010 v 10:39 | Reagovat

to: Standa z MB - ano je to od Forresta.

6 Halůzka | 3. června 2010 v 11:18 | Reagovat

Takových přenádherných povídání není nikdy dost. Pěkné. Jenom aby někdo pokračoval. Vynikající osvěta.

7 Kladeňák | 8. června 2010 v 10:49 | Reagovat

Ty fotografie holubinek jsou opravdu převelice zdařilé. Kam se hrabou podobné snímky v houbařských atlasech.

8 Kudláček | Web | 11. června 2010 v 18:01 | Reagovat

[7]: Děkuji za pochvalu, která moc potěší!!! Jestliže se Ti líbí fotky zkus navštívit můj blog nebo klikni u jména na "WEB". Hezký den.

9 Karolína | 18. června 2010 v 9:27 | Reagovat

Ty fotografie jsou zajímavé protože nejsou upravované na počítači. Tedy asi ne moc. Jsou takové přirozené a to je dobře.

10 Václav Burle | 12. srpna 2010 v 16:44 | Reagovat

Během jednoho dne jste otevře-li tento článek 50x až 150x. Prosím klikejte na hvězdičky. Děkuji!

11 Iva | 13. srpna 2010 v 13:25 | Reagovat

Maminka mi učila muchmůrku ochutnat,jen tak dát trochu na jazyk,když nepálila,tak jsme ji vzali,nikdy nám nic nebylo.

12 Honza Chocholoušek | 13. srpna 2010 v 21:28 | Reagovat

Drahá Ivo, tento způsob byl od maminky naprosto profesionální. Ty jsi ale určitě chtěla napsat holubinku a určitě ne mochomůrku, jak si napsala. To už by jste byli všichni v rodině po smrti....

13 Václav Burle | 21. srpna 2010 v 14:44 | Reagovat

Tento článek má od zahájení letošní houbařské sezóny denně kolem 150 otevření. Ale proč nekliknete na hvězdičky??? Vždyť je to pro mne jediné ocenění a velká naděje, že v rámci celého blogu vyhraju atuto. Tak prosím usilovně klikejte. Děkuje Václav Burle

14 Martin | E-mail | 21. srpna 2010 v 23:17 | Reagovat

Zdravim, začal jsem se vloni učit sbírat holubinky, ale letos teprve jich nachází hojnost. Chtěl bych se zeptat, na takové ty holubinky co nejprve nepálí, ale později máte v puse takovou divnou, jakoby hořkou chuť. Např h.hlínožlutá, nebo trávozelená- těch je v lese nejvíc, ale bojím se jich dát do jídla moc, aby se nezkazila chuŤ. Jakou s tím máte zkušenost.
P.S. na hvězdičky jsem kliknul

15 Václav Burle | 22. srpna 2010 v 0:09 | Reagovat

Já nejsem na holubinky expert. I já se je učím znát. Někde je zde napsáno, že nejvíce pálí ty mladé. Když kousek dáte na jazyk, tak ty mladé oproti starým pálí o hodně později. Je jediná možnost naučit se je znát. O holubinkách vyšla nádherná kniha. Jmenuje se Sbíráme holubinky Socha, Baier, Hálek). Vydalo www.aventinum.cz.

16 Step | 6. září 2010 v 14:37 | Reagovat

Lehce žvýkám a čekám, co se stane rtům a špičce jazyka. Pálivost přijde většinou do 10 vteřin. Zajímalo by mě jen, jakým způsobem funguje? Je to podobné jako u chilli? Jaká látka pálivost způsobuje?

17 Holeček Jan | 11. října 2010 v 11:40 | Reagovat

Tohle je fakt pěkné povídání a fotky super. Jenom by to chtělo sem už konečně vložit více holubinek. Vřdyť jich je po lesích spousta a nikdo je nezná. Oni se bohužel sbírají moc málo a to je škoda.

18 haluzka | 10. listopadu 2010 v 23:32 | Reagovat

Pěkný jenom škoda, že těch fotografií a jednotlivých holubinek je tady tak málo.

19 coalk | E-mail | 26. června 2011 v 17:59 | Reagovat

Já si do lesa beru balíček žvýkaček a pokud chutnám holubinku mám jednu nachystánu a jak to začne pálit rychle si ji šupnu do pusy.

20 Zdeněk samorost | 23. září 2011 v 23:04 | Reagovat

Je škoda, že těch holubinek je tady tak moc málo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.