Vojenský újezd Boletice II/2010 aneb jedeme na houby do Afganistánu

19. září 2010 v 21:38 | Třídenní putování v nejkrásnější části vlastí, je něco úžasného. |  Boletice
*** JEDEME DO AFGANISTÁNU NA HOUBY A ZACHRÁNIT SVĚT *** JEST-LI NĚCO UMÍŠ, ZNÁŠ, TAK SE K NÁM PŘIDEJ *** ANI KAJMANI JE NEZACHRÁNILI *** DOSTALI CHLAPCI, OD STARÉ SOCGARDY, NA PRDEL *** OREL TO BYL PŘENÁDHERNÝ, ZÁŽITEK KOUZELNÝ *** JELENI NÁM NEDALI SPÁT A MÁLEM NÁS PŘEVÁLCOVALI *** JEDLOVÝ HVOZD, TAM U NEBE,  NÁS OKOUZLIL *** PŘI POHLEDU NA TĚCH 47 PEVNŮSTEK, ČLOVĚKA NAPADAJÍ RŮZNÉ VĚCI *** HUB BYLO VŠUDE JAK NASTLÁNO *** LIBEČEK LÉKAŘSKÝ JE DO HOUBOVÝCH POKRMŮ PRAVÝ POKLAD *** PŘÍŠTÍ TÝDEN JEDEME OPĚT *** PŘIDEJ SE, NEDEJ SE ***
Václav Burle
Miluji staré, ještě černobílé filmy, na kterých je vidět krajina, příroda. Dnes už taková místa člověk těžko hledá. Podobný  pohled je už dnes zázrakem. Většinou historická města, osady, vesnice, hyzdí moderní budovy, elektrická vedení, vodní globusy, dálnice  a jiný bordel. Není nic krásnějšího, než s písničkou na rtech, jít jeden za druhým, historickou úvozovou  cestou a koukat se kolem na tu krásu nesmírnou.
Václav Burle
Václav Burle
Stoupali jsme hore po dopadové ploše a jen koukali abychom nestoupli na nějakou tu nevybuchlou munici, střelu, raketu. Ještě štěstí, že jeden z nás na to z vysoka kašlal a koukal, kde co lítá. "Orel"! V tom okamžiku jsme všichni zalehli na záda, pod hlavu dali torny a koukali na tu krásu nebeskou, nesmírnou. Ve skutečnosti celý ten nebeský koncert vypadal o tisíc procent lépe než na fotografii. Nebe modré, slunce zalilo celou krajinu, ale velký pták byl na té převeliké obloze nic moc. Teleobjektiv není zas tak úžasná věc na fotografování dravců. Jsou tam nahoře maličcí a najít ho zoomem není vůbec nic jednoduchého. Uvidíme, jest-li někdo z kámošů a kámošek bude mít lepší snímek. Domnívám se, že je to orel mořský, ale nejsem si zas tak jistý. Byl totiž hodně, ale hodně veliký. Mořského jsem již několikrát viděl, ale tenhle je  svou vizáží ve všem předčil.

Náš houbařský a poznávací vandr byl jasný. Zaparkovat v městečku pod Kletí, navštívit hospodu, dát gábl,  hlavně pivko a vydat se do prostoru. Člověk vždy něco naplánuje a pokaždé je to o něčem úplně jiném, že ano?  Do prostoru, újezdu, nás zejména lákal starý, neznámý, jedlový hvozd!!!

Muzeum zavřené, otvírací doba divná, tedy pro nás katastrofální. Asi nemají zájem o návštěvníky. V sobotu otevřeno od 13 hodin a v neděli dokonce zavírací den. My ale nemůžeme čekat. My musíme ve hvozdu bádat a připravovat se na žhavou akci v Afganistánu. (Kdo jako první, druhý, třetí, uhodne o jaké městečko se jedná, bude mít právo s námi vyrazit na některý z jarních vandrů. Odpovědi posílejte na burle@seznam.cz.)  

Naplnit si žaludky, to je dnes přeobrovský problém. V restauračce nikdo, k jídlu pouze minutky. Zdechlý řízek za 138,- Kč. Jinak kilo masa stojí cca 100 korun českých, branborový salát u nás v jídelně pět korun.... A vo tom to je!

V nedaleké hospodě zase jenom minutky, ale mají guláš. Protože nenávidíme ty hrůzostrašné tovární knedle, tak si k němu objednáváme chléb boží, vezdejší, dejž nám dnes. "Chleba nemáme!!!" Hrubě a tvrdým hlasem zdůrazňuje servírka. Zase bohužel dojde na konzervy a plynové vařiče, bagry, ešusy! Chvályhodné však bylo, že v obou restauračkách měli desítku pivo. Pánbůh to zaplať, alespoň, že tak. 
Václav Burle
Pohled z východu na západ - (Není jednoduché vybrat tu správnou fotografii. Udělal jsem jednou pitomost, že jsem si nepřekontroloval fotoaparát. Měl jsem ho po celou dobu nastaven na špatné hodnoty. Ještě štěstí, že máme zoner.) Tady to moc nevypadá, protože je to snímáno z kopce. Ve skutečnosti, tam nahoru, to je pořádný krpál, lemovaný pevnůstkama z třicátých let. Jedná se o dopadovou plochu těžké střelnice. Dole je pak několik pěchotních lehkých střelnic. A ten náš jedlový hvozd, je ještě za dalším podobným údolím. (Chceš vyrazit tam do těch šumavských lesů s námi? A co ti v tom brání?)

Libeček lékařský, to je zázrak přírody a v kuchyni nemá chybu! Náměstí městečka na hořejší fotografii je opravdu, ale opravdu veliké, ale bohužel rozděleno hlavní silnicí a přenádherným, starobylým kostelem. Na náměstí  pak staré stromy a dokonce alej a všude kolem historické domy. Bydleli zde Němci, kteří se po II. světové, na své přání, vrátili do své domoviny. /"Chceme zpět do říše, heil."/

Kouzelná madam, vyvalena z okna, na nás koukala, jakoby jsme spadli z nebe. "Co bude dneska k obědu panímámo!" volá na ní jeden z nás. Slovo dalo slovo a já odjížděl ku Praze s autem plným čerstvého, ještě pěkně zeleného libečku, a to včetně kořenu na zasazení. Taková opeňková omáčka s libečkem je mana boží. Lepší omáčku pod maso neznám. Ale to pouze za předpokladu, že se udělá přírodně, bez jakéhokoliv koření, chemie,  z Mexika a podobných lokalit.  

Čeká nás Afganistán a jenom doufáme, že tam bude i čas na houby. Po přečtení následujících řádků pochopite, proč do Afganistánu pojedeme my, přestárlá garda. Jenom my můžeme zacghránit svět, protože to umíme....

Táhneme se jeden za druhým, tiše a v poklidu, jak jsme naučení ze základní vojenské služby, ale i z pravidelného putování přírodou. Podrobně prohlížíme ten větší bunkr z třicátých let století již minulého, a nenápadně se snažíme přejít volný prostor, na kterém jenom sem tam vysoká tráva a stromek.

Z dálky slyšíme, jak se k nám blíží hukot bojových vozidel. My blbci stojíme a koukáme, místo abychom zapadli někam do křoví. Výcvik z dob vojenských manévrů Varšavské smlouvy, nám však zanedlouho dává ten správný signál. Kryjeme se stromky, ale je nám to najednou houbeles platné. Kolona plně naložených Kajmanů a dalších doprovodných vozidel, se blíží k nám na shromaždiště. (Čti parkoviště pro BVP, tanky, kanóny.) Padáme do okopů pro ležícího střelce a to dva metry pod betonovou plochou. Jeden z Kajmanů zaparkoval doslova několik metrů od naší pozice. Navíc kulometčík, jako jediný z vojáků, zůstal u své zbraně. (Je to postavení střelce vysoko nad vozidlem, takže má vynikající rozhled.) Máčkáme se do okopů a kdybychom měli lopatku, tak se snad ještě zakopeme hlouběji. Ostatní vojsko udělalo diskusní kroužek a my slyšíme každé slovo. Kdybychom byli agenti, tak jsme hrdiny. Dozvídáme se věci, o kterých jsme nikdy ještě neslyšeli. Vojsko jede do Afganistánu....

Je to celé takové divné. Za nás, když jsme den co den bojovali proti Západu, kapitalismu, to chodilo úplně, ale úplně jinak. Jakmile jsme někam přijeli, tak ihned byli romístěny stráže a každý byl seznámen se svou pozicí v kruhové obraně. Kopalo se kopalo, stále se kopalo. Polní lopatka, v lepším případě i krumpáč, lopata. A dnes???? Byl jsem udiven. Kdyby měli alespoň jednoho strážného, tak nás hned dostali. To se bohudík nestalo. Matka příroda nás má rada. Být tak teroristy, tak jsme tuto jednotku dostali velice snadno. Nejdříve toho kulometčíka, pak několik granátu do hloučku a salvou to pokropit ze samopalů vzor 29, nebo i 58. A bylo by vymalováno!!! 

Tiskli jsme se do okopů. Pomalu, ale jistě, jsme na sebe v tichosti a klidu dávali maskované celty a na ně trsy trávy, bodláků, zbytky keřů. Objevovali jsme mikrosvět. Všude kolem nás spousta pavouků a různých brouků. Měli jsme však strach, že se do noci asi nezvedneme. Nechtěli jsme skončit v nějaké vojenské, nebo nedej Bože policejní cele. Uběhly dvě hodiny a vojsko začalo odjíždět. To by jste nevěřili, jak jsem si hluboce oddechli.  /Vojenské a jiné úřady upozorňuji, že tento příběh je zcela vymyšlen a my jsme nikdy v tomto prostoru nebyli. Pouze je to pohádka na dobrou noc. Václav Burle/

....
To není žádný z nás. To není  ještě mrtvola někoho z nás přikrytá plachtou. To je pouze náš načálnik, kterému se ještě nechce vstávat. Že by byl ještě ožratý? Vařiče hučí, vzduchem se line  vůně kafe, čaje, a přebohaté snídaně. Pod sebou karimatku, na ní spacák a pod hlavou batoh. Po probuzení pořád nadával, že zase viděl úplné hovno. Hvězdy, galaxie, tu noc zářily na obloze jako pominuté. On však měl brejle zašité někde v torně, aby si je ve spánku nezlomil.

Ivo Krejčíř
Foto: Ivo Krejčíř - Vůbec se nedivíme, neboť jsme se vůbec nevyspali. Neuvědomili jsme si totiž, že je konec září a začíná jelení říje. Celou noc, my ležící uprostřed louky pod smrkem, který byl stvořen ze tří  kmenu srostlých v jeden, nás obcházeli troubící jeleni. Byli jsme vyděšeni a stále v duchu přemítali co udělat, když se k nám vydají. Ještě štěstí, že nás snad trochu před nimi chránily dolní převislé větve stromu. Kdo měl baterku, tak doufal, že když jí posvítí té příšeře do světel, že vezme roha. Kdo ví, jak by to asi dopadlo, kdyby se k nám vydal jenom jeden z nich.  Ale, tak nebo onak, byl to přenádherný zážitek je pozorovat. Na to se bude vzpomínat po celý zbývající život. Příroda je mocná čarodějka, že ano?

Vzhůru do prostoru k nebesům a na houby: Pomalu stoupáme vzhůru do hvozdu (viz první snímek). Krpál je to přeukrutný. Vždyť na zádech máme pořádný náklad. Nejtěžší jsou ty litry pitné vody. Čeká nás však překrásný den. Slunce svítí, ale přesto duje studený vánek. Je to moc příjemné. Táhneme se pomalu, nenápadně, mnoho metrů od sebe, abychom nebyli moc nápadní. Občas se zastavujeme. posedáváme  a koukáme  do dálav na tu českou krásu. Ö, jak je fajn, že lidičky přestali do přírody jezdit. Kdyby nebylo těch Václavských náměstí, někde v těch profláklých turistických protorech, tak by snad byl na světě zase ráj.

Václav Burle
Téměř pod vrcholem, tam kam dopadají těžké granáty, na nás vykoukne kaplička s hodně  starou lípou. Je až s podivem, že všechny ty salvy, téměř ve zdraví přežila. Zde v Boleticích se armáda o podobné historické stavbičky příkladně stará. Jsou opraveny a dokonce studánky vyčistěny. Není již pane generále čas, opravit i tuto krasavici? Vojáček hodí nahoru pár cihel, trochu malty a fasádní barvy, a to pak bude zase krása. Němci, potomci bývalých obyvatel,  vám pak určitě udělí nějaký ten jejich řád.

Vstupuje do lesa, který je nádhrný, ale i hnusný, zarostlý veškerou buření, kterou člověk zná. 

 Slovo dostává mapa a buzola. Musíme přesně zaměřit, abychom se z té džungle dostali na místo, kde chceme propátrat jedlový les a nalézt nějaké ty korálovce jedlové, bondarcévku a snad i stročkatce kyjovitého. Jó, my víme, že stejně najdeme houbeles, ale strávíme překrásný víkend. Aa vo tom to přece je, že ano? 

Snažíme se nalézt lesní cestu, která prochází přes hlavní vrcholy hřebenu. Pomalu se  prodíráme po zvířecich stezkách, které jsou v terénu hodně patrné. Tady v prostoru musí  být kapitální zvěře spousta. Pokukujeme po houbách, ale nikde nic. Pouze nám neznámé plodnice, ale všude přemnoho lišek. Tak velké a překrásné plodnice jsem už dlouho neviděl. Vykrucuju jednu z nich, abych se trochu nasytil. Je nádherná, ale spodní část nožky má zkaženou. Usedáme u rozvalin starého Wiltschkova  statku, který musel být fantastický a dišputujeme:  

Je taková nakažená houba ještě jedlá? Brát nebo nebrat?  Jeden říká, že pan Smotlacha říkal, že jamile je houba chycená, nahnilá, a podobně, nebrat. Je to nebezpečné. To například platí u babek, které bývají rychle napadány plísní. No jo, ale když ty lištičky jsou tak přenádherné. (Na zpateční cestě v neděli, jsme jich natrhali mnoho, ale do bavlněných tašek jsme házeli pouze ty dokonalé.) Dopadová plochy byla plná bedel. Srdce bolelo, že ty mladé, ještě uzavřené, již nebylo kam dávat. Jedna možnost tady byla. Cpát je do toren, ale ty jsou nepromokavé, uzavřené a to by určitě nedopadlo dobře.
Václav Burle
Pohádková lípa, která musí mít mnoho sta let. Jak se tak na ní koukám, tak čekám, že se každou chvilku otevře a vystoupí z ní nějaká ta zakletá princezna, nebo víla? Kdo ví. Vidíte, jak roztahuje ruce a říká. Tady je to pana Wiltschka. Nevíte poutníci někdo, kam se poděl....

Usedáme pod lípu. Připravujeme gábl. Vařič hučí, kotlík začíná vypouštět ze svých útrob neskutečnou vůni. I houby v něm jsou. Domluváme se na průzkumu okolního hvozdu. Při čekání na ham ham, procházíme rozvaliny a kontrolujeme pevnůstky z třicátých let. Po chrochtání a říhání následuje poobědní povinný klid.

Vyrážíme ve skupinkách do hvozdu. Vysílačky si požvatlávají. Ó, jak my tyto průzkumné houbařské, květinové, broučkařské a podobné  mise milujeme. To už je ale na jiný, samostatný článek. Tak pokračování někdy příště.... 

V neděli se v odpoledních hodinách nenápadně vracíme do civilizace. Až na jednu výjimku, poblíž Arnoštova, tady neexistují žádné pořádné cesty, silnice. Vše je to o přírodě, o zvířecích stezkách, lesních a lučních cestách.

Kráčíme v tichosti jeden za druhým, výjimečně dva vedle sebe. Všude díry po těžké vojenské technice, zalité vodou. Ráj to tady na jaře obojživelníků. (Někde tady je článek, jak v tomto újezdě parta hlupáků rozjezdila v terenních auťácích na tisíce malých žabiček.) Cesta je téměř neprůchodná. Přední hlídač zvedá ruku a ukazuje do křoví. V tichosti tam mizíme, zaleháme a čekáme. Co je to zase za blbost. Že by cvičeníčko, nebo  srandička? On je ale vážný a ukazuje prstíkem na rtech ať jsme potichu. A už je slyšíme....

Několik metrů, zase bez jakéhokoliv zajištění, přechází skupina asi patnácti vojáčků. Nenápadně vykukuju, ale musím dávat moc velký pozor, aby se nezaleskly brýle. Přemýšlím, že si je vyfotím na památku. To by byl fantastický snímek. A co si je ještě natočit na video? Vzápětí si uvědomuji, že cvaknutí závěrky, by nás mohlo prozradit. Jsou od nás ne více, než pět metrů.

Koukám a napadá mě, že by to klidně mohli být moje děti, vnuci. Vypadají tak děcky,  a jak jsou vyběhání, štíhlí, tak vypadají na ještě méně let než jim je. A tohle nezodpovědně posíláme do světa bojovat. Je to vůbec dobrý nápad? A kde jsou ti ostřílení staří harcovníci??? - k o n e c -

Václav Burle
(Pohled směrem na východ) - Vlevo vrchol Kletě s rozhlednou, pod ním kouzelné městečko s muzeem, poblíž zámeček s psychiatrickou léčebnou. A tam přenádherný obrovský park, mykologická vzácnost. V pozadí v mlze Novohradské hory.
Václav Burle
Buďte skromní, pracovití, milujte své bližní. A nechlastejte! Pak se sem určitě nedostanete. A i když už, tak lékaři, sestřičky, veškerý personál, je tady na vysoké odborné i lidské úrovni. Budete tady v dobrých rukou. A co vám budu závidět? Že se tady každodenně budete toulat tímto přenádherným zámeckým parkem. A až tady objevíte nějakou tu zajímavou plodnici, tak napište. Park je stále zušlechťován, ale práce tady nikdy neskončí. Škoda, že na jeho rekonstrukci stále chybí peníze. Jinak se s ním nebojte seznámit. Vede přes něj naučná stezka.

Václav Burle
I takovéto případy na svých toulkách přírodou potáváme. Je nám z toho vždy moc smutno. Příroda je ale příroda a ta má svá vlatní pavidla. Jak asi k takovéto tragédii došlo.  Střela myslivce, nebo střelba vojáků? Kdo ví. To už se nikdy nedozvíme.


 

25 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Zdeněk | 19. září 2010 v 22:42 | Reagovat

Z tohodle už jsem fakt, ale fakt na hlavu. Zase čekat, zase nějaké pokračování. Nemůžete to pane Burle urychlit? No dobře, tak já počkám. Dokonce se těším co z té vaší party zase vypadne.

2 Nuny | 19. září 2010 v 23:22 | Reagovat

Ahoj. Jó, ve n chcípl pes. A ten orel je mořský, největší z našich orlů.
Nuny.

3 Václav Burle | 19. září 2010 v 23:23 | Reagovat

Tak tady máme prvního vítěze Nunyho. To jméno osady jsem vymazal a dal tam písmeno N.

4 Václav Burle | 19. září 2010 v 23:24 | Reagovat

A vám příteli co stále klikáte jednu hvězdičku i za tento názor samozřejmě děkuji. Hlavně že klikáte, že ano?

5 Jan | 21. září 2010 v 4:17 | Reagovat

Orel je české jméno pro několik vzájemně nepříbuzných rodů dravců z čeledi jestřábovitých. Jedná se o velké ptáky obývající převážně starý svět.

Známí jsou orlové rodu Aquila, kam patří orel skalní (Aquila chrysaetos) nebo orel královský (Aquila heliaca), nebo orlové rodu Haliaeetus, kam patří orel mořský (Haliaeetus albicilla) nebo orel bělohlavý (Haliaeetus leucocephalus), symbol Ameriky.

Několik druhů orlů hnízdí i na území České republiky, je to orel královský, orel skalní a orel mořský. Všechny druhy jsou přísně chráněné.

Orlové jsou heraldickým zvířetem. Na americkém kontinentě byl orel v toltécké a aztécké tradici ztělesněním slunce při jeho putování po obloze. Aztékům zosobňoval jejich nejmocnějšího boha Huitzilopochtliho a „orlové“ byli také jejich elitní bojovníci

6 Václav Burle | 21. září 2010 v 9:10 | Reagovat

Nojo Honzíku. Vidím, že jsi přes dravce znalec, který to ale podle tebe ten na fotografii je. Je to mořský? Já měl pocit, že měl hlavu hodně bílou. A to mořský přeci nemá!

7 Nuny | 22. září 2010 v 11:54 | Reagovat

Ahoj Vene. Ještě se vracím k tomu orlovi. Může mít hodně světlou hlavu. Na první fotce je pár orlů, který jsem fotil v neděli na Dehtáři a všimni si, že ten samec má taky hodně světlou hlavu. Bohužel, kvalita fotky mizerná. Byli daleko.  Jo a s tím, že je to náš největší orel nemám pravdu. Největší je Mattoni.

8 brdolog | 23. září 2010 v 12:28 | Reagovat

Nenechte se pane Václav znechutit. Mnozí z nás jsou doslova blázni. Pište, fotografujte, my to rádi čteme, sledujeme. Vydržte!

9 brdolog | 23. září 2010 v 12:43 | Reagovat

Ještě jsem se zapomněl optat. Ty fotky tedy nejsou nic moc. Co to co to???

10 Václav Burle | 24. září 2010 v 10:56 | Reagovat

Je to jednoduché. Než jsem začal fotit, tak jsem si měl překontrolovat nastavení aparátu. To jsem neudělal a tak to dopadlo jak to dopadlo. Měl jsem ho špatně nastaven....

11 rakeťák | 25. září 2010 v 23:05 | Reagovat

Uvažujete o psaní encyklopedie o prostoru Boletice? Tak jako máte, ale nedopisujete o Doupově?

12 Trojka | 30. září 2010 v 0:58 | Reagovat

Jsme tři mladí kluci a strašně moc bychom se chtěli podívat do Boletic. Nevíme ale jak to tam chodí. nevzali by jste nás ze sebou, Pěkné povídání o vojenských újezdech. Moc jsem se poučili.Fakt je tam tak vynikající příroda?

13 Kateřina z potlachu na Plešivci | 8. října 2010 v 22:53 | Reagovat

Ten jelen je zajímavý. Už jsem ho také v exteriéru viděla. Vzpomínám na ten zážitek po celý život. Zajímavé povídání, ale do toho Afganistánu nejezděte. Za to nebezpečí vám ty houby uršitě nestojí. hi hi ha ha.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama