Tak jsme si řekli, že nejen krásou přírody, bádáním kolem ní, je člověk živ. Je potřeba naplnit hlívou ústřičnou, na zimní období, i spíže. Procházeli jsme ty obrovské prostory křížem krážem a nikde nic. Sucho! Možná, že to hlívám nevyhovuje. Oproti minulým letům je to v letošním roce nic moc. Spíše úplné nic, než moc....
Trvalo to doslova několik hodin, než se ve vysílačce ozval hlas mé drahé polovičky. "Mám jí! Spousta a přenádherná." "Jíva zde Vrba a kde jsi?" odpovídám a už je jisto, že se budeme dlouho hledat. "Nevím, ale je zde krásně. Házím se na bobek a vytahuju zásoby! Máte ještě někdo hlad?"
Vysílačka opět zahlaholí.
"Všem, já jí mám taky. Obrostlý celý strom. Jájka je severovýchod od bodu korálovce! Jdu k ní a čekáme!"
"Všem, já jí mám taky. Obrostlý celý strom. Jájka je severovýchod od bodu korálovce! Jdu k ní a čekáme!"
Tak tenhle trs už není nejmladší. Je ale zdravý, čerstvý, pěkný. Přesně takový jaký má být. I když ty malé, tvrdé jak kámen miluji víc. Ale trhejte takové robátka. To je barbarství. nebo snad ne?
Fotografovat hlívu ústřičnou z takové dálky je málo vypovídající. Věřte, že ty trsy jsou ve skutečnosti impozantní. To je další hlívovník, který jsme nalezli. Je tam ještě několik dalších, ale plodnice jsou nejen vysoko, ale ještě potřebují nějaký ten čas, aby zvětšily svůj objem. Takže zase někdy příště.
V tomhle vojenském hvozdu je mnoho podobných míst, ale hlívu tam nenajdete. Proč v podobném, nebo úplně stejném prostředí, někde rostou a jinde zase ne! To jsou ty neustálé záhady, které tak moc milujeme.
V lesích chybí staré, doupné, stromy. Vše se z lesů odváží a to není dobře. Nedávno jsme se toulali Křivoklátském a ani tam o žádný téměř nezavadíte. Současné vyvážení je cestou do pekel. Již to dnes negativně na přírodě vidíme. Nedej se, přidej se!
Tenhle trs byl na opačném ležícím kmenu, než ten na první horní fotografii. Ty malé jsme tam samozřejmě, jak nám ukládá lesní zákon a matka příroda, nechali. Oni nám ještě vyrostou. A vo tom to je.
....a ještě jeden trs. Je dobré chodit na mykologické přednášky, besedy. Opětovně jsem byl na té včerejší vyveden z dalšího omylu. Domníval jsem se, že takovéto hlívy jsou pro kuchyňské zpracování nejlepší. Hlavním důvodem pro mne byla ta jejich masitost. Pan ing. Aleš Vít ale řekl, zdůraznil: "Nejlepší jsou ještě ty mladé, malé. Jsou měkoučké na rozdíl od těch větších, takže i lépe stravitelné."
Je však ale správné - likvidovat - již ty nedospělce? Není škoda nepočkat až dorostou? Ta výtěžnost hlívy, nejen ústřičné, je snad rovněž důležitá. Asi bude záležet na tom, co s plodnicemi chceme udělat. Například prý ten kouzelný prášek, pak zase na tom stáří hlívy snad tolik nezáleží....
Už jsem se lekl, že nemám snímek s celkovou situací. A světe div se, našel jsem ho, a tady je. Opět stejný problém. Na snímku z dálky není vidět ta velikost a bohatost trsů, plodnic. Navíc nejsou vidět ty, které jsou na opačných stránách kmenů. Všechno je ale zadokumentováno na videu.
Na hlívu, jak ústřičnou či plicní, je jednoznačně nejvhodnější podobný kletr. Pevná konstrukce zaručuje, že se plodnice nepomačkají a při otevření horního víka, a pohybu, houby, mají možnost dýchat. Postraní kapsy poslouží na vložení termosky s horkým čajem. V lesích již bývá zima a tak teplý nápoj vždy příjde vhod. Do ostatních se dá vložit futráž, triedr, fotoaparát a další, tak pro houbaře, vandrovníka, potřebné věci.
Tenhle konkrétní náklad vážil přesně dvacet kilo! Pěkně se to hvozdem na té desetikilometrové zpáteční cestě pronese. Je třeba si však uvědomit, že nepodstatnější hmotnost, my stále říkáme váhu, tvoří kapalina, jak my říkáme, voda. Po uvaření, usušení, toho zase tolik nezbude. To čištění, řezání, ukládání je pak prachsprosta robota....
Otázkou je, co potom s hlívou, tou nebo onou, udělat. Usušit a pak podávat lidskému organismu jako medikament? Komu není rada tomu není pomoci. Co ale, když to tak opravdu funguje? Kdo nás konečně rozsoudí? Bude to dnes, zítra, za mnoho let, nebo snad dokonce nikdy?! Jeden opravdu prokazatelný léčivý účinek plodnice hlívy mají. Vynikající a včasnou stolici. Že se usmíváte? Tak věřte, že přemnoho lidí s ní má problémy. To se dá jednoznačně dokázat například na ziscích v lékárnách. A to nepočítáme i jinou přírodní léčbu, že ano.
Zde hledá
Již je to dávno co jsme si tady přečetli o vašem vandru kolem Mionší. Hned jsme museli vyrazit a dnes si již můžeme říkat - jsme houbaři. Tenhle článek, reportáž, je zajímavá. Když by jste všechny ty informace dal dohromady, tak by to určitě již bylo na knihu. Nezkusíte? Jenom ty fotky mnohdy nejsou moc dobré. Ale jindy zase úžasné. Přejeme vám hodně pohody při psaní a fotografování o houbách.
Jaroslava a Jaroslav od Mionší