*** FOTOFEJETON O POSLEDNÍM SLUNEČNÍM VANDROVÁNÍ HVOZDEM***
Ze čtvrtka na pátek jsem měl v noci přenádherné sny. Jak duch jsem se pohyboval ve starém bukovém lese, který připomínal vojenské Vršíčky. Slunce probarvovalo spadané listí a mezi mnohasetletými stromy, zářily mraky všemi možnými barvami v pomalu se loučící, do červena zbarvené, kouli na obloze.
Ještě za tmy jsem otevřel obě očka a ihned si uvědomil, že můj sen mají na svědomí ty přenádherné kočky, které v televizi a v rozhlase hlásí počasí. Již několik dnů pořád opakovaly, že pátek bude slunečný, teplý, přenádherný. To samé v sobotu a pak už to bude až do konce roku hrůza. (Pravda to docela nebyla, protože i neděle se vydařila.) Bylo rozhodnuto. Na robotu zapomínám, utíkám a vyrážím do hvozdu. Pěkně sám, bez těch partyzánů, banderovců. Bez přátel, kteří stále o něčem debatují, halasí, a pořád někomu zvoní mobil, i když je to přísně zakázané. Celá ta parta mnohdy, tedy často, vypadá jako když ustupuje při Slovenském národním povstání, nebo utíká přes Československo na Západ. Bude pohoda, klídek, jen takové myslivecké šoulání se posledním rozzářeným podzimním lesem.
Vzal jsem to zlehounka po hřebenu a dával pozor, aby větvička pod nohama nelupla. Doufal jsem, že když se budu v tichosti šoulat, tak zase, po dlouhé době, zřím nějakého toho kance, bachyni s mladýma, nebo dokonce jelena, laň. Takhle kouzelné světlo deroucí se přes větve dubů a zejména buků se tak často nevidí. Pro fotografa ráj to ve hvozdu. Co si budeme ale povídat. Zejména jsem chtěl prohlédnout těch několik hlívovníků, které sem již dlouhá leta chodím pozorovat, ale také odstrojovat.
Na prvním padlém buku - více ZDE a ZDE - ani houbačka. Před časem jsme tady sebrali docela slušnou úrodu, ale těm předešlým z minulých let se nevyrovanla.
* * * * *
A už vidím torzo buku a pod ním několik padlých větví, ale hlavně pěkně tlustých polen. Ty bývají každý rok rovněž pěkně obrostlé. - Více ZDE - ale až někdy za dlouho, neboť jsem omylem celý článek vymazal. Text bohudík jeden počitačový mág zachránil, fotografie bohužel ne, ale ty mám někde v archivu, a tak je budu průběžně navracet. Na jednom z polen je stále co pozorovat. Hlívy značně povyrostly a na druhém začínají se vytahovat k nebesům. Tady zanedlouho bude přebohatá úroda. Určitě je nikdo neobjeví, neboť sem nikdo nechodí a hlívičky jsou pěkně do barvy čerňoučké a tak nejsou vidět ani na několik metrů. Kdo neví kde a co hledat je bez šance.
* * * * *
Při zpáteční cestě jsem objevil novostarý hlívovník - viz snímek nahoře.- Znám ho roky, ale již dlouho se na něm ústřičná neobjevila až dnes. Byl jsem mile překvapen. Všimněte si těch velkých trsů u země. Bohužel, na odnesení ke sporáku již nebyla vhodná - červivá. To se občas stává, že od kmene se do nich pouští nějací neřádi. Na plodnicích jsou viděř stovky, tisíce takových maličkých dírek. Kdo by to jedl, že ano.
* * * * *
Už jsem se blížil k poslednímu stromu, - více ZDE a ZDE - na kterém, rok co rok, dokonce i několikrát, přebohatá úroda. Proti kráčel děda s velkým vnukem, nebo spíše s mladým synem. Měli plné dvě velké igelitové tašky. Bylo jasné, že na hlívovníku nic již nezkontroluji.
Hodil jsem řeč, ale vše jsem z dědečka musel páčit. Jó, houbař si nerad o "svých" hlívovnících povídá. Dělal jsem, že o houbách nic nevím a o hlívě už vůbec ne. Začal vyprávět o České mykologické společnosti, o jednotlivých aktérech. Koukal jsem jak blb spadlý z měsíce. Že se člověk dozví mnohé po hospodách, to ano. Ale i na lesní cestě? Z jeho slov jsem se nestačil divit co že se to na tom houbařském světě děje...
Došel jsem ke stromu a úplně jsem se zhrozil. Před týdnem jsme sebrali veškerou hlívu, která již hrozila, že přeroste, nebude k jídlu. Nechali jsme tam desítky, téměř stovku, malých a o trochu většich plodniček. Děda očesal úplně všechno. Nenechal tam vůbec nic. Pak jsem pochopil ta jeho slova, že z hlívy dělá především houbový prášek. Barbar, nebo jenom léčitel, který má právo sebrat vše. Tak na tohle nemám slov, nebo neumím správně odpovědět. Co myslíte, je nutné brát i ty malé, střední a nejmenší hlívy???
Nejdříve jsem, jen tak koutkem oka, uviděl proběhnout po svahu zrcátka. Ztuhnul jsem a začal, já slepec, rekognoskovat terén. Trvalo to dlouho, alespoň jsem si to myslel, když se něco hnulo několik metrů ode mne. Zaostřil jsem a vidím, že šest metrů přede mnou se, v klidu a pohodě, pase ona. Cvakal jsem snímek za snímkem, ale světlo už nebylo nic moc. Večer se nachyloval a stromy všude házely stíny.
Z ničeho nic koukám na malý pohyb a oni to další. Bylo to celé stádečko. Nasadil jsem zoom a začal propátrávat terén. A tak jednoduše vznikly tyto snímky. Štěstí přeje připraveným, že?
Jsou to sika nebo viržinský?
/Pátek se vydařil a v sobotu nás čeká další vojenský hvozd, přespání v hájence na seně a pak přemístění se na Křivoklátsko. V neděli budeme již padat na ústa, ale musíme si ten poslední sluneční vandr pořádně užít. Pak už budou jen ty zimní, stále v mokrých botách a s kulichem na hlavě.
Ve večerních hodinách nás pak ještě čeká hospůdka, kde zvěřinové hody. Zajíc na smetaně, divočák se šípkovou, ale i se zelím. Zvěřinový gulášek, paštička, husí játýrka, bažant alla na mnoho způsobů, domácí knedlíček, zvěřinová klobáska přímo od šéfa kuchyně. A těch delikatesů bude ještě o mnoho víc. Svatý Hubert, ale nejen on, nám poděkuje, že tu matičku přírodu milujeme. Ještě štěstí, že ty hody doprovody budou trvat několik týdnů. A věřte, že si to hezky, ale hééézky užijeme. Nedej se, přidej se!!!!/
(Protože to píšu v neděli, již po návratu, tak oznamuji. Měl jsem zajíce na smetaně s brusinkami a šlehačkou. Vynikající dlabanec. Něco tak fantastického jsem už roky neměl. Až na tu umělohmotnou šlehačku. Tu jsem vyhodil. Dobrý šmak i vám. Nechcete se přidat. Ceny mírné. Stačí, když jenom řeknete - víš i já budu jednou ty dveře, zárubně, potřebovat. Tu poslední větu prosím berte jako nepodařený, nebo podařený, vtip. Zdrávi došli. )
A to je ona, tak krasavice z vojenského hvozdu jedna.....
Zde hledá
Nečerviví od kmene, ale z toho, že je teplo a bedlobytky jsou aktivní... jo a je to viržínko! Sežrat!