Březen 2011

Brdy vojenské, centrální - POMNÍKY

29. března 2011 v 12:07 | Tudy kráčela historie. Co o těch památkách víme? |  Brdy centrální
!!! Zatím neznámý pomníček !!! ...a už víme...


Foto: neznámá přítelkyně Vladimíra Hrocha

Nevíte prosím někdo, jaká tragédie se tady stala? A určete přesně místo, kde se tento smutný pomníček nachází. Pište prosím dole do komentářů. Nebo na burle@seznam.cz. Děkujeme.

* * * * *
Byl velice krásný a úspěšný den. Náš výlet začal v obci Těně pátráním po smutném osudu vojína Mirka Kořínka, který má pomníček v lesích nad obcí. Na místním úřadě nikdo již nebyl, ale našli jsme starousedlíky, kteří nám velice ochotně vše upřesnili. To neštěstí se stalo při jízdě nákladního auta od lomu na lokalitě Růžek. V tomto místě voják přepadl z vozu přímo pod kola a byl na místě mrtev. Tato zpevněná cesta, po které se sváželo kamení z lomu, ústí dole před obcí na silnici vedoucí na hřebeny.

Od pomníčku cesta prudce stoupá. Na křižovatce je třeba odbočit na levou stranu a nebo jít podle sloupů. Je to dost velké stoupání, ale cíl se blíží. Lom je velice zarostlý dřevinami, ale v jeho středu je trampská osada velice vtipně nazvaná TĚNĚSÍ !!! Dále za osadou a lomem, pokračuje kamenné pole sutí. Je zde špatný přístup, ale krásný výhled . Vstup přímo do pole vůbec nedoporučuji. Jedná se o mnoho tun kamení. Ve svitu slunce je slyšet, jak kameny pracují. Ozývá se divný praskot a představa, že uvolněním jednoho kamene spustíte kamennou lavinu, je docela děsivá. Vřele doporučuji tento výlet, ale pozor vstup povolen jen v sobotu a v neděli. Vladimír Hroch

Žebrovice různolistá - Blechnum spicant - rebrovka roznolistá

29. března 2011 v 0:23 | Koukal jsem v rokli koukal a teď už vím, že je dokonce chráněná |  FLORA
Žebrovice různolistá
nnnnnn

Medník, Kandík psí zub 2011/I aneb cesta do pekel. Změníme to?

27. března 2011 v 22:19 | Ochrana přírody České republiky zaspala nebo my jsme úplně vedle. |  Kandík psí zub
* * * Chválíme novou naučnou stezku na Medníku * * * Není na hlídače ani koruna * * * Jedná se snad o trvalou likvidaci této přírodní rezervace * * * Nebo naopak botanici, odborníci, vědci, devastaci podporují * * * Pomáhá snad kandíku v rozvoji * * * Kandíků pravděpodobně stále ubývá. Víme co je toho příčinou? * * * Nejhorší jsou sportovci s hůlkama * * * Fotografovat se dá i citlivě * * * Proč na ně lejete studenou vodu * * * Jsou návštěvníci nepoučitelní * * * Jak to všechno napravíme a kandíky rozmnožíme * * * Objevili jsme nové lokality * * * Pan Jiří Mirovský a zejména jeho rodiče, by si zasloužili řád * * * Vyjádření odborníků na současný stav * * *
Kandík psí zub je bezesporu přenádhernou rostlinou, ale při naší návštěvě všichni jedinci byly tak nějak unaveni a chladem schouleni do sebe. Pravým opakem nás ale pozdravily na nové lokalitě. Hledali jsme jí dlouho, usilovně, až nás Matička příroda opětovně, za naší lásku k ní, odměnila a překvapila. Něco takového se opakuje jednou za život. Příští týden jí pojedeme překontrolovat a snad se nám podaří udělat i lepší fotografie. Přidej se! Nedej se! Agentura Vandrovník je tady i pro tebe. V sobotu vzhůru na koniklece až na samotnou Moravu. Vlak odjíždí z Prahy v 5,39 hodin.

/Pro svoji výjimečnost je kandík psí zub řazen mezi kriticky ohrožené rostliny - je chráněn zákonem/

!!! STAL SE ZÁZRAK, OBJEVILI JSME NOVOU LOKALITU !!!

Tak jako každý rok - články o kandících z Medníku si přečtete, když vpravo pod titulkem si kliknete na zelený nápis kandík psí zub - jsme s Vandrovníkem, i letos vyrazili překontrolovat cennou lokalitu České republiky na Medníku. Hned po vystoupení z vlaku a pohledem na to obrovské množství aut a několik autobusů, na rozlehlém parkovišti, nám bylo jasné, že to bude převeliký cajmrsk.


Pomalu jsme vystoupali na terasu a již z dálky jsme viděli desítky lidí se neprocházet po lesní cestičce, která jako naučná stezka prochází celou lokalitou a obdivovat tu božskou krásu, ale všichni se brouzdali uprostřed rezervace. Je to normální? Nejhorší byli ti sportovci s hůlkama. Nejen, že zadupávali roční, dvouleté a tříleté jedince dvěma nožkama, ale dokonce k tomu používali navíc právě ty moderní tyče. Svět se zbláznil.

Lze konstatovat, že ti nejkrásnější květy se předvádějí především na volném prostranství u cestičky. V žádném případě není nutné brouzdat uvnitř lesíka a soustavně budoucí rostliny ničit.

Na nové lokalitě, která je fantastická, jsme se setkali s amatérským odborníkem zejména přes kandíky, který nám poskytl zajímavé informace. Posuďte a vyjádřete se v komentářích.

Pan Mirovský a jeho přítel, kteří pozorují tyto rostliny již přes šedesát let ,upozorňují, proč toulání se mizi kandíky je nepřípustné. Zájemci, z nichž každý má v ruce fotoaparát, se domnívají, že i když se stále dívají pod nohy, tak žádné byliny nezničí. Je to omyl naprosté většiny, která každoročně jezdí kandíky obdivovat. Spousta je ale i těch, kteří se ani pod ty dvě nožky nedívají.

On totiž - více si budeme na toto téma ještě povídat v závěru tohoto článku u nové lokality - kandík psí zub první rok vytvoří ty známé dva lístky, druhý rok se proces zopakuje, ale s tím, že jsou o něco větší. To samé se odehraje i v roce třetím. Teprve potom rostlina vyhodí květ. A tady je ten převeliký zádrhel. Jak návštěvníci procházejí lokalitou, tak právě ve velkém ničí ty malé a navíc ještě neviditelné rostliny. Není tady právě ten zakopaný pes, proč kandíků zde na Medníku ubývá??? Počkáme si, co nám na tento názor amatérských odborníků odpoví ti státem placení....
Ti z nás, kteří se na školách, nebo jen tak amatérsky zajímali, stále zajímají, o staré snímky, o době vzniku fotografie, si jistě umí představit, že takto podobně vypadaly v těch dávných historických dobách, obrázky rostlin. Nad tímto snímkem jsem si uvědomil, že jsme vůbec nevyfotografovali jednoleté až tříleté rostliny. To byla zásadní chyba. Příští týden to musíme napravit.

Na cestičce, která vytváří na lokalitě takové kolečko, osazené novými informačními panely, jsme se vzájemně potkávali a dišputovali o čem asi, že.... Všichni jsme si vzájemně stěžovali na chování ostatních návštěvníků, kteří nepřetržitě dupali na byliny v rezervaci. Dělali to ale všichni i ti, kteří toto chování odsuzovali. Stále někdo klečel, posedával na bobku, polehával před kandíky. Pouze banda vandráků s Vandrovníku si to nedovolila. To by je šéf hnal!!!

Problém každoroční likvidace lokality kandíků psích zubů buď musí konečně skončit, nebo nám odborníci, přírodovědci, placeni státem, musí vysvětlit, že to není nic proti ničemu. Jiné cesty není. Můžete mě prosím dát v komentářích pověření, abych zjistil, jak si tato záležitost stojí?
Všechny rostlinky jsou označeny klacíky, čí je to asi práce, které ukazují přesně na jejich polohu. Tímto se má pravděpodobně zabránit velkému sešlapávání prostoru. Často je však vidět, že kolíky se vytahují, protože fotografům překážejí. Kdo by chtěl mít snímek kandíku s klacíkem, že? V blízkosti bylin je navíc vidět, jak jsou odstraňovány větve, větvičky, listí, jen aby snímek byl dokonalý. Je však tohle neustálé přemisťování materiálu správné? Na tomto snímku vidíte i velké větve, které mají zabránit vstupu na určitá místa. Netrvá to však dlouho a jsou úplně jinde. Je třeba ještě něco dodávat?

V ODBORNÝCH PUBLIKACÍCH SE PÍŠE, ŽE LOKALITA KANDÍKŮ NA MEDNÍKU JE V ČESKÉ REPUBLICE JEDINÁ. DALŠÍ NEJBLIŽŠÍ JE AŽ NA SLOVENSKU. PŘEPISUJTE KNIHY, NEBOŤ TO JIŽ NENÍ PRAVDA!

V centru Pikovic, u lávky, parkoviště, je již od sametové revoluce vynikající cukrárna. Kafíčko nemá chybu, já si dávám kávu vídeňskou s domácí šlehačkou, žádná umělotina ve spreji, a i dortíky přijdou po celodenní námaze k chuti. Madam cukrářka je lepá a krásná žena, která stále úsměv na rtech. S každým zákazníkem si dokáže družně popovídat o všem možném, ale zejména o zdejší přenádherné přírodě. Vodáci, trempové, turisté, vandrovníci, cyklisté, skauti, pionýři, děti, jejich rodiče, kterých je zde plno, jí milují. A její domácí buchty, které si připravuje sama, jsou neodolatelné, zkrátka vynikající. A to jak ty s mákem, tvarohem, jablkem, a čert ví jaké to náplně do nich ještě dává. Podle jejích slov se jedná o obchodní tajemství.

Dva rozkvetlí kandíci v zadní části zahrady za cukrárnou. Tyhle můžete v tichosti i vy obdivovat.

Vždy, když si na ty její výtvory vzpomenu, tak tu vůni, chuť, si ihned v nozdrách, ústech, připomenu, a těším se, až je zase ochutnám. Všechno to má však jeden převeliký háček. Málokdy se na nás dostane. Hned, jak je paní cukrářka položí na pult, se po nich zapráší. Ochutnejte, budete překvapeni, jak ta česká buchta sladce, něžně, chutná, voní. Velké zásluhy má i manžel, který se stará o veškeré zázemí této známé a pro nás vandrovníky, trempy, vodáky, turisty, důležité cukrárny. Podporujme svého šerifa a zdejší cukrářku. Když jedeme do Pikovic, tak přece nebudeme nakupovat v supermarketu, že....

Sedíme, pokecáváme s madam, manželem, zákazníky, popíjíme kafíčko, dišputujeme, a před náma ošatka s buchtama. Bohovská pohoda a vlak odjíždí až za hodinu a něco. Jak tak plyne čas a slova, tak dochází i na kandík.

Tohle jsou ti stejní kandíci, v zadní části zahrady cukrárny, ale po sedmi dnech. Podívejte se na ten rozdíl....

Z ničeho nic se paní cukrářka vypne, a to je nádhera, to nám věřte, otočí se někam za sebe, řka: "My máme kandík psí zub na zahrádce." Nemáme slov, mlčíme a v hlavě nám to šrotuje na plné obrátky. "To bude nějaký ten zahradní," dodává Petr. "Ne, ne, to je ten pravý, nefalšovaný," říká madam. Vstáváme, manžel se přidává, odcházíme zadním vchodem se na ně podívat. Jsou tam dva úžasní krasavci a další tři úplně malincí, těsně před rozvinutím květu. Oproti těm v lese, mají živější tmavší červenavou barvu, vypadají o hodně zdravější, spokojenější.

Tři letošní přenádherní mladíci, kteří rozšířili letošní státem chráněné klenoty. Podarovaní začínali se dvěma a dnes již jich mají pět. Kolik jich asi přibude v příštím roce. V každém případě je jasné, že se jim zde u cukrárny výborně daří. Už se nemůžeme dočkat na ten příští jarní zázrak. Není ale divné, že tak dobře prosperují i mimo les?

"Vidím mládenci, že jste na mrtvici a že mě hrozí soudce lynč," říká a pokračuje. "Ale mýlíte se. Ty jsem dostal od souseda, který jich má plnou zahradu." Vyndává telefon a domlouvá nám schůzku. Platíme a vyrážíme. V letu posloucháme jeho další slova. "Dostal jsem před časem dva kousky a dnes se jich tam zrodilo již pět. Vypadá to, že se jim u nás bude dařit...."

... a zde jsou ti tři ještě uzavření kandíci, opět, dokonce na minuty přesně, rovněž po sedmi dnech. Ti jejich kamarádi opodál již odcházejí na věčnost, ale tihle si to naopak ještě pořádně užijí.


A JSME U JÁDRA PUDLA. PAN JIŘÍ MIROVSKÝ BY SI ZASLOUŽIL ŘÁD!!!
Na snímku je častečný pohled na zahradu, kde přehodně kandíků, kteří zde rostou společně s krokusy, sněženkami a dalšími skvosty české přírody. Pan Jiří se o tuto část zahrady umyslně téměř nestará. Pouze dlouho po odkvětu kandíků jí poseká, poklidí a zase všichni s očekáváním čekají na příští jaro. Pak se rok za rokem vždy koná starý, ale v novém provedení ,fantastický koncert. Předkové a současná rodina zde vytvořila banku této chráněné, vzácné a překrásné byliny.

Pan Jiří s manželkou již nás očekávají u branky před svým úžasným letním sídlem. Tráví tady nad řekou Sázavou, s celou svojí početnou rodinou, veškerý volný čas . Uhlídat tu drbotinu, aby jí nepadal míč mezi rostliny, je nad síly všech, ale daří se. Zejména kandíky jsou jejich chloubou a položili by za ně život. Za veškerou péči o ně by si rodiče pana Mirovského, ale i on sám , s celou rodinou, zasloužili od státu řád. V rezervaci kandíky rok od roku ustupují, jsou snad i devastovány, a zde naopak rodina Mirovských, pro nás všechny, s láskou, vytvořila jejich genovou banku. Je třeba ještě něco dodávat???
Důležité je, že stoprocentně známe jejich původ a celý příběh. Vše začalo v roce 1930, kdy dnešní rezervace byla kandíky poseta do posledního místečka. Kde ty loňské sněhy jsou, že! Bylo to ještě v době, kdy rostliny zde státem chráněné nebyly. Lidé je vyrýpávali a přesazovali na své zahrádky, dávali si je k chatám, srubům, rodinným domkům, haciendám. Buď se neujaly, nebo se človíčci přestali o ně starat. Kdo ale ví. Třeba jsou kandíky ještě na dalších místech.

Na zahradě rodiny Mirovských se kandíkům od té dávné doby převelice daří. Při naší návštěvě vypadaly o hodně lépe než ti v rezervaci. Tam byly tak nějak unavení, málo barevní, zmrzlí. A zde, jedním slovem, po všech stránkách, úžasní. Zajímavé je, že pan Jiří poskytl, již v dávných dobách, několik kusů svým nejbližším sousedům. Někde se rostlinky ujaly, jinde zase ne. Jsou to ale záhadné věci, že! Lze ale konstatovat, že lokalit kandíku psího zubu je o hodně víc, i když v zahrádkách milovníků přírody, kteří se o ně s láskou starají. A to je moc dobře.
Před dvaceti lety pam Mirovský vysadil pět rostlinek na druhý konec zahrady. Dnes je tam prokazatelně na 200 kandíků. POZOR!!! Na tomto místě, kde není žádná vysoká tráva, ale anglický trávník, jsou dobře vidět jednoleté, dvouleté, tříleté rostlinky, které mají různě veliké listy a jsou ještě nekvetoucí. Květ bude až v příštích letech. Tyto mladí kandíci nejsou v rezervaci v listí vůbec vidět. Je houbeles platné, že rostliny kvetoucí jsou označeny klacíky, když všichni dupeme na ty jejich dětičky. Máte na to vy odborníci nějaký názor? Nebo se mýlím já a i odborník na slovo vzatý pan Jiří Mirovský se svými přáteli?

Nebylo by, na základě těchto argumentů, lépe rezervaci uzavřít, dodržovat zákaz vstupu a vše zařídit tak, aby se chodilo pouze po okružní lesní cestě, naučné stezce. Nebylo by to nic nového. Dříve tam dokonce bylo i několik hlídačů, kteří se zde s úspěchem o vše řádně a s láskou starali. Je divné, že dříve na všechno peníze byly a dnes v rozvinuté společnosti už nejsou.

Určitě nejen mne, naší vandráckou partu, by zajímalo, jak by po těchto opatřeních kandíků přibývalo. Možná, že by se i podařilo jim vrátit možnost se rozmnožit až do dávných počtů. V historických análech se hovoří dokonce o miliónech jedinců. Pojďme to prosím zkusit....

POZOR - v žádném případě to neznamená, že na základě tohoto článku budete stát u plotu a prosit o vstup na pozemek manželů Mirovských, nebo dokonce jejich sousedů. Určitě by vám nepoděkovali!!! Ale dám vám jeden naprosto dokonalý tip! Na zahradě, v zadní části té přeslavné cukrárny, můžete těch pět kandíků vidět přes plot. I objektiv fotoaparátu prostrčíte. Přejeme vám všem hezké zážitky v přírodě a při fotografování veškeré té krásy. A nezapomeňte se zde v komentářích pochlubit.

brzy - - VYJÁDŘENÍ ODPOVĚDNÝCH ORGÁNŮ NA LOKALITU NA MEDNÍKU - - brzy

Poznámka I - Kandík psí zub - Ottův slovník naučný:"Erythronium L., kandík psí zub (E. dnes canis L.), rostlina pro nás zvláště tím památná, že jediné české stanovisko na vrchu Medníku u Davlí jest nejsevernějším známým stanoviskem této úhledné, v březnu a dubnu u nás kvetoucí byliny. Cibulky jeho Tataři pojídají, na Rusi pak jich užívají jako prostředku proti cizopasným červům a padoucnici. Již Dioskoridés uvádí tuto rostlinu mezi rostlinami léčivými."

Kačenka česká, Český kras aneb dvoudenní putování plné očekávání

26. března 2011 v 20:36 | Přicházející jaro nemá pro vandovníky chybu. Má pro ně přemnoho výhod! |  - - kačenka česká
Z minulého týdne víme, že jaro konečně vstoupilo do hvozdů, vod a strání. Podléšek jaterníků, jsou již plné lesy, na loukách, v příkopech, jsou první květy podbělů a na stepích již kvetou koniklece jarní české, na které, kromě nás, koukaly se zavistí i palečky zimní, které se brzy odeberou do zapomenutí. Stráně a údolí zdobí zlatavé a do dálky zářící dříny.

Předjaří nás rok co rok nás dokáže vyprovokovat k prvním vandrům. Letos necháváme říčky a potoky stranou a věříme, že se konečně poštěstí se potkat s kačenkou českou. Vlak nás téměř za tmy vysadil v městečku na okraji brdských Hřebenů. Vydáváme se do kopců, směr Český kras.
V posledních letech to vypadá, že v Českém krasu je stále více zlatavých dřínů. Jakmile se slunce opře do strání, kde všude stromy a keře ještě bez jediného lístečku, tak začíná dřínový koncert. Jaro opět vstoupilo do lesů, na svahy a okraje lomů, lůmků. Každý kdo projíždí po hlavní železniční trati Praha - Plzeň se určitě s láskou podívá na tu jarní nádheru. Jaro je už konečně tady. Zase si to lidičky pěkně užijí.
Mnozí oprávněně tvrdí, že toto je nejkrásnější vodopád zdejšího kraje. Bohužel, zdejší vyvěračky mají dostatek vody pouze krátkou dobu v roce. Nemá to chybu si u něj alespoň chviličku posadit, pokecat s kamarády, kamarádkami, posvačit, poobědvat. A zamyslet se, co to v současné době provádíme v našem civilním životě za hlouposti. V lůně přírody je v klidu a pohodě o čem přemýšlet. Tady je to správné místo na rozjímání. Nedej se a k naší partě přidej se. V nejbližší době jedem prozkoumat lokalitu koniklece velkokvětého. Vlakem až na konec republiky.


JSME PLNI DOUFÁNÍ, ŽE KONEČNĚ SE STANE ZÁZRAK

Všude kolem jsou ty správné lesy, kdebychom snad konečně mohli na kačenky narazit. Vytváříme volnou rojnici a v klidu a pohodě směřujeme po hřebenu k vesnici. Bývával tam hotel, vynikající restaurace se sálem, tancovačky, o kterých se dlouho v kraji povídalo. Po sametové revoluci se vrátila zpět potomkům majitele, ale bohužel doba již byla jiná. O tancovačky ani o hospůdku nebyl ten správný a trvalý zájem. Vše zakoupil, tak jak to leželo a stálo, tedy havarijní stav, podnikatel, který měl obrovské a možná i správné ambice. Předpokládal, že se ve vší slušnosti a početnosti bude věnovat autobusovým zájezdům na jeden z nejznámějších hradu republiky - Karlštejn. Rekonstrukce jej stála převeliký majlant. Bohužel doba podnikových zájezdů, typu Anděl na dovolené, Anděl na horách, se přestaly konat. Horko těžko se mu podařilo, možná i se ztrátou, prodat hotel přátelům z Východu. Oni ho již předlouho opětovně prodávají za 12 miliónů korun. No nekup to, že...

Konečně docházíme na místo, kde podle zkušených mykologů, z dnes již dávných časů, jich růstávalo habaděj. Házíme torny na hromadu a křížem krážem procházíme lesík na okraji neobdělávaných luk, plných trnek a dalších keřů. Opodál na nás dokonce vykukuje přestárlý třešňový sad. Třeba uspějeme tam.

Hlaváček jarní je v Českém krasu převelikou ozdobou. Tento je letošní prvý. Byl tam ještě jeden, ale ten byl uzavřen do ještě do sebe. O čem asi přemýšlel....

Ono je to s kačenkama a smrži takové moc divné. Byly doby, ale to je již přemnoho dávno, možno počítat i na staletí, kde v předjarní a jarní době bylo těchto přenádherných a předobrých hub hojně. Nikdo je moc nesbíral, neboť tenkrát, na rozdíl od dnešních dob, byl převeliký problém je uchovat na delší dobu. Lid si pochutnal, napral břicha a tím to skončilo. Ti, kteří je považovali za delikatesu si museli počkat na příští jaro. Mnozí z nás je bohužel ještě nikdy neochutnali...

Unaveni se vracíme na shromaždiště a pláčeme z plného srdce. Slibujeme si, že příští týden to tady překontrolujeme a že uděláme vše pro to, abychom letos byli konečně při lovu kačenek a smržů úspěšní. Popíjíme čajíček, svačíme a už se těšíme na jedno, dvě, točené. To je výhoda cestování vlakem.

Poznámka: Na mykologické přednášce v Praze - 18. dubna 2011 - jeden houbař hovořil o tom, že v nedávné době, asi v minulém roce, jich našel, a prosím následující číslo není překlep, 32 000 kousků! Škoda, že si tady na blogu nechce nikdo o těchto zajímavostech povídat, a tak průběžně zjíšťovat, kolik se jich v tom nebo onom roce urodilo.


Milovníci přírody Českého krasu se každé jaro těší, až si objeví toho svého prvního nejkrásnějšího koniklece. I tyto rostliny jsou ozdobou zdejší přírody a že jich tady místy je. Koniklece jsou velice fotogenické, ale zase není tak jednoduché udělat vynikající snímek.

Po krachu hotelu, si tam v té kouzelné, ale dnes dobou zpustošené vesničce, jeden z občanů, dokonce ve vlastním bytě, ba ložnici, otevřel hospůdku. Manželka vařila, děti obsluhovaly a pomáhaly, kde bylo třeba. Nebyl to pocit, ale skutečnost. Seděli jste u známých, dobrých lidí a hezky si to vždy užívali. Ceny byly tak mírné, že nás to při placení stálo víc než v interhotelu. Přece za vynikající obsluhu, jídlo a pití jsme tam nemohli nechat udanou, ale v podnikání, nereálnou odměnu. To by majitel rychle zkrachoval. Možná, že to byl živnostenský tah pana hospodského.

Unaveni, ale spokojeni se blížíme k hospůdce. Pozorujeme muflony a dva jeleny u souseda, ale zlatavý mok volá. Jak se tak blížíme k oaze klidu a pohody, tak máme divný pocit. Naproti se otvírá okno, my koukáme na tu ruinu, jako kdyby tady prošla Kadafího milice. "Jo mládenci, to jste měli přijít vloni." Volá na nás madam. "Byl tady exekutor a takhle to vypadá. Nechcete to koupit a otevřít tady obchod a hospodu?" Děkujeme, kroutíme hlavou a odcházíme po silnici dál do krasu. Jsme na mrtvici. Vždyť určitě taky znáte ten pocit, když se těšíte po celodení túře na dobře vychlazené pivko a ono nic. To je k zbláznění, na odstřel.

V této přírodní rezervaci, která je doslova, co by jsi kamenem dohodil od Prahy, je poměrně hodně trempských osad, campů. Chata na snímku je součástí druhé nejstarší osady u nás. Ví někdo z vás, která byla první? Zajímavé je, že kamarádi trempové na náš opatrný dotaz, co kačenky, vůbec nevěděli o čem že to mluvíme! Mnohé osady jsou v rezervaci dle usnesení státních orgánů na dožití. Nesmí se opravovat, vylepšovat. Čeká se na jejich skon a pak se vše vrátí Matičce přírodě.


TAJEMNÝ LOM A JEŠTĚ TAJEMNĚJŠÍ TŮŃ
V Českém krasu je lomů, různých záhad, ať v podzemí, tak i nad zemí, přehodně. Stále je tady co objevovat. Kolem této rokle chodím roky a nikdy mě nenapadlo jí prozkoumat. Podle mapy to vypadá, že si tudy můžeme výrazně zkrátit trasu. Vstupujeme, vylézáme po stěně několik metrů a procházíme vylámanou soutěskou, která je široká místy jen několik metrů a o kus dál i více. I tady jsou přesně ty podmínky pro výskyt kačenek. Docházíme na konec a pod námi jeskyně. Vstupujeme a koukáme po deseti metrech na železné dveře s kruhovým otvorem. Ten je určen pro netopýry. Co tam asi je? Určitě to někdy prozkoumáme. Je to tady přesně to místo, které známe z klukovských dobrodružných knih. Tady by se naši potomci určitě vyřádili. Stačilo by jim v naprostém utajení předhodit nějaký ten poklad, nebo pytláky, lupiče, aby se pořádně báli a měli o čem bádat. A vo tom to je....

Nedaleko je lůmek, o kterém vím z vyprávění jednoho starého lamače, který tady v lomech, při těžké práci, strávil celý svůj život. Přicházíme na jeho hranu a jsme nadšeni. Tolik krásy najednou. Český kras je přenádherný a stále mnoho možností ho neustále zkoumat. (Snímky nebudu zde na blogu, ani jinde, uveřejňovat. Nechme ho v klidu a tichosti, aby ho nějaký hlupák nenechal zavést odpadem, tak jak se tady všude kolem děje - viz HOMOLÁK!) Bohudík je dobře v té okolní přírodní džungli ukryt.

"Není tam dole voda?" ozývá se jeden z nás. Zaostřujeme zrak a hledáme cestu dolu. Nebude to lehké, ale zvládnutelné. Sestupujeme po skále, přidržujeme se stromků a kamenů. Netrvá to dlouho a jsme dole. Tak tomuhle se říká boží zázrak. Matička příroda nás opětovně za naší lásku k ní odměnila....

Z dálky vidíme, že to je překrásná tůň vylámaná ve skále. Dodnes nevíme, jest-li v ní je nějaký pramínek, zdroj, nebo se pouze jedná o dešťovou a sněhovou vodu.

Je jaro, a tak vydávám rozkaz - potichu a já jdu, protože jsem demobilizovaný brigádní generál, první! Předpokládal jsem, že tam budou žáby, čolci a mloci. Neměl jsem ale chodit první, protože přeblbě i v brýlích vidím. Kontroluji okraj vody a kde nic tu nic. Přicházíme blíž a následuje strašný rachot. Desítky žab skáčí do vody. Na břehu v kamení byly dobře a účelně zamaskovány. Opodál, na krásném místě, pod stromy, kde vynikající plácek na táboření, házíme torny na zem, a tak jak jsme zvyklí, jdeme do naha. Uleháme u vody na rozehřáté obrovské placaté kameny, a pro zdraví si s radostí a potěchou, užíváme slunce. Jenom holky, které zůstaly z neznámého nám důvodu doma, nám přehodně chybí. Holt láska je láska a na jaře obzvláště! Přikusujeme dobroty a i na placatky došlo. V tichosti koukáme do vody a hledáme čolky. A už jsou zase tady. Tělíčka ve vodě, hlavičky na vzduchu a stále nás pozorují. Ale co to je za žabky nevíme, tak zas někdy příště.

Než jsme stačili probrat veškeré záležitosti, vysoká západní hrana lomu už k nám paprsky slunce nepouští. Mezi stromy natahujeme maskovanou plachtu, celty, a připravujeme si nocleh. Na déšť to bohudík nevypadá. Škoda přeškoda, že jsme líní si rozdělat i maličký ohýnek. Jsme však utahaní, a tak zalézáme do spacáků. Zítra je taky den, že.....

... o týden později!!!

Žáby mě celý týden ležely v palici. Stále jsem přemýšlel, o které jde. Bohudík, jsem měl cestu kolem, tak jsem tam zaskočil a dával si veliký pozor, aby mě zase nezdrhly. Plížil jsem se jak indián. Na plážičce pod skálou jsem viděl nějaké tmavé fleky. "Jájí, jsou to nebo nejsou?" "Nejsou!" zazněla rezolutní odpověď. A to ona má zrak jak ostříž. Pomalu jsem se šinul, dávaje pozor, abych na ně nehodil stín.

Žabky byly v opojení sluncem, nahé a přepůvabné se opalovaly na pláži, jako posledně i my. Určitě jim to dělalo moc dobře. O světě nevěděly vůbec nic. Musel jsem se přiblížit co nejblíže, neboť na můj fotoaparát ještě dlouhé sklo neexistuje. Ale nekup to, když je to zadarmo!

Z dálky dělám několik snímků a snažím se dostat na skalku nad ně. Daří se, dělám snímek za snímkem. V záblesku zraku vlevo, vidím, že ve vodě jsou již první žabí vajíčka. O potomky je postaráno a to to jejich kouzelné a přenádherné milování teprve začíná. Skláním se, ulehám na skalisko, abych objektiv dostal co nejblíže. A už snad všechny najednou mizí ve vodě. Ta je čisťounká, průsvitná, dno je vidět tak, jakoby tam vůbec žádná voda nebyla. Po žábách ani vidu, ukryly se pod kameny, do škvír, ale slechu ano. Jedna, dvě, se ozývají nádherným zpěvem na okraji tůně. Škoda, že člověk neví, kterým ten tichoulinký zpěvný hlásek patří.

Skokan skřehotavý - více ZDE !!!

Poznámka: Ještě o týden později a nějaký ten den navíc, zde již skokani skřehotaví nebyli, Zůstaly tady po nich jen dva velké koláče vajíček. Brzy zjistíme, kolik tam bude pulců, žabiček. Dokonce se tam ukázali i čtyři čolci.
V Českém krasu je řada lokalit ohnivců. Jenom bychom rádi věděli, kolik jich je dohromady, Jednu lokalitu chodíme pravidelně kontrolovat. To bádání, pozorování kolem nich, je nádherným a neopakovatelným zážitkem. (Ještě tam byly ke konci dubna. Rovněž budeme i nadále sledovat, kdy tam objevíme toho posledního.)

Královský hrad Karlštejn je vidět z mnohých vrcholů, kopců, strání Českého krasu. Každé místo ukazuje hrad v úplně jiném světle. Je to dokonalý zážitek. Z dálky tato historická stavba vypadá úžasně, ale když příjdete blíže, tak je to už jenom o komerci a davech. A to my milovníci přírody nemilujeme. Ale když už na to příjde a my musíme pod hradem projít, tak vždy navštívíme restauraci U Adama, kde i vy na heslo - burle.blog.cz - obdržíte slevu 10 procent. Tak toho využijte!!! Kuchařem je tady tříhvězdičkový zlatý borec z televizní soutěže pana Pohlreita. Představte si, že každodenně si dělá i vlastní pravé a nefalšované české knedlíky. To je asi tím hlavním důvodem, proč ty jeho české, královsky zlaté omáčky, tak bohovsky chutnají. Dobrou chuť i vám přátelé!

Chcete jet s námi na vandr? Odjížíme v pátek. Prolezeme řeku Doubravu od pramene až po soutok. Bude to moc prima. To nám věřte.... -vb-

Co to slečna Svobodová vyfotografovala,

24. března 2011 v 13:28 | Nejdřív soutěž, vítěz obdrží slevu na dveře, a pak bude rozhřešení |  Brdy Hřebeny
* * * Soutěžíme, kdo pozná co je na snímku zvěčněno? Napište do komentářů, ale jenom zašifrovaný název! Dejte tak šanci i ostatním!!! Nepište název prosím naplno, jo...

Nejen na internetu jsou miliardy fotografií, ale naprostá většina z nich je tam úplně zbytečně, jsou nicneříkající. Přenádherných a vypovídajících snímků je doslova přehršel. Mezi ty božské jednoznačně patří tato fotografie madam Svobodové! To už není o fotografování, ale o malování, že....
Foto: Pavlínka Svobodová (čekáme, že nám k pořízení snímku napíše o hodně více....)

Prestige, Mikov aneb houbaři bez nich nemohou existovat

24. března 2011 v 11:34 | Podporujme české firmy. Ať nám tady v republice něco českého, moravského a slezského zůstane! |  Kritika, politika
Už je to moc dlouho, kde ty loňské sněhy jsou, ale u někoho to stále platí, že si do lesa, k řece na ryby, na zahrádku, na vandr, bereme na sebe nejodloženější, nejošuntělejší hadry. Dnes už to tak ale docela neplatí. Reklamy nás stále víc strkají do utrácení našich těžko vydobytých peněz k nákupu nemodernějších výrobků. Typu, boty jsou nepromokavé, můžete v nich chodit potokem a stále budete mít nohy suché. V tomto spacáku by jste v pohodě přečkali obklíčení Rudou armádou u Stalingradu. Bez multifunkčního nářadí ani na houbách nemůžete existovat. Vždyť má i buzolu a teploměr. Spodní prádlo nové nano generace vám zaručí naprostou pohodu bez krůpěje potu na vašem čele. O kalhotách za 8000,- korun a bundě za stejnou cenu ani nemluvě. Budete v lese na houbách, u řeky na rybách, na trempu, v naprosté a dokonalé pohodě. Batoh je tak lehounký, že ho unese i vaše mimino. Už ale neříkají, že v něm nesmíte na tři dny, týden, měsíc, nic mít, aby to byla pravda. Stejně přemnoho z nás, již dávno tomu, si nakoupila výstroj a výzbroj v army shopech a u Vietnamců. Od nich mám kalhoty made in USA přes dvacet let a ještě na nich není dírka a bundu jsem po sametové revoluci vyfasoval i s označením brigádního generála. Proč kupovat nové moderní věci, když v těchto, ke kterým mám vřelý vztah, je mě tak dobře.

Jenže ono to v těch hadrech, i když člověk vypadá mnohdy jak bezdomovec, je to tak příjemné, že.... Několik záležitostí však tuto teorii, zkušenost, nepodporuje. Důvod je jednoduchý. Mužskej je hračička a některé věci má rád a nedá si na ně šáhnout. Zejména, když má rozum v hlavě! Sem patří především dobré boty, vynikající nůž a dokonalé hodinky, nejlépe s buzolou, ale třeba i s tím teploměrem. Skalní mykologové, ale i ti ostatní, v dnešní technické době, přidají i kvalitní fotoaparát. Já zase do kapsy ještě placatici s něčím chutným a zdravím. Ještě štěstí, že nemusím na našich vandráckých výpravách řídit auto.

Některé "maličkosti" by však měl nejen každý milovník přírody dodržovat. Nakupovat potřebnou výstroj a výzbroj od českých, moravských a slezských firem, když navíc se jedná o ty nejkvalitnější výrobky. Sem bezesporu patří MIKOV, a opět Mikov, se svými vyhazovacími noži a samozřejmě na boty je tady PRESTIGE!!! Není lepší a univerzalnější boty. Houbaři kupují kotníčkový typ, aby noha byla ve hvozdech pevně ukotvená, na sport pak tu nejznámější obuv. Důležité je si uvědomit, že prestige jsou již i v zimním provedení. My, kteří je nosíme odjakživa dobře víme, že navíc jsou nezničitelné a tak jsou tady peníze za ně vydané dobře investované. A nekup to, že....

Ono se bohužel o firmě Prestige stále mnoho neví a to je převeliká škoda. Kdyby se o jejich kvalitních výrobcích vědělo, tak by si nikdo nekvalitní obuv z dálných zemí určitě již nikdy nekoupil. U nich je za málo peněz, také málo muziky a naopak přehodně reklamací. Musíme podporovat naše firmy, zejména, když si uvědomíme, že českých, moravských a slezských firem je již doslova přehršle. Vždyť v naší drahé zemi nám už vůbec nic nepatří a my jsme se stali pouze levnou pracovní silou, že by tady již opět bylo novodobé a skryté otroctví???
MIKOV vyrábí různé chladné výrobky, ale vždy té nejvyšší kvality. Mnohé, ale za mnoho peněz, jsou uměleckými skvosty.

Horní a Dolní Sněžná, Svatá Magdalena

18. března 2011 v 23:29 | Přes vojenský újezd až do Volar to je pořádná štrapáce.... |  Boletice
Z vojenského újezdu Boletice, přes Sněžné a Svatou Magdalenu, na vlak do Volar...

Na hřebenu jsou v mapě označeny tři památné stromy. Našli jsme bohužel jenom dva. Ten třetí se někam vytratil. Hledali jsme hledali, ale nenašli. Na snímku je javor, který se u paty spojil ze tří jedinců. Příroda je mocná kouzelnice.

Šumava je plná kapliček, muk, křížků, a dalších náboženských, křesťanských, symbolů. Většina jich však rukou politických i jiných vandalů, včetně těch, kteří je sebrali na kšeft, nenávratně zmizela.

Zde v oblasti vojenského újezdu Boletice je jich ještě přehodně. Není zase takovou vzácností, že se sem vrací potomci dávných obyvatel, kteří náboženské památky renovují. Stejně jako to, ve vojenském prostoru, dělá vojenská správa. Dovolím si připomenout přenádhernou kapličku se studánkou pod Kmentem. Není již ale čas obnovit i tu na dopadové ploše nad střelnicí u Chvalšin a řadu dalších ?

Po několika dnech toulání se vojenským újezdem, přecházíme v Arnoštově Blanici s úkolem konečně si splnit sen a prozkoumat hřeben mezi Vltavou a Blanicí. Jsme moc zvědaví, co zde, v úplně zapadlém kraji, nalezneme....

Bohužel ne moc brzy zjišťujeme, že zbytečně chodíme o několik kilometrů více. Máme starou mapu a zneznámého nám důvodu byla zelená turistická značka přeložena. Není to tady první případ. Hřebenem naopak prochází nová žlutá trasa. Čím víc těch značených cest je, tím méně je to pro zkušené vandrovníky kouzelné. Človíček pak naopak ale nekufruje.

Nezbývá nám nic jiného než hodit batohy na kamenný taras, kterých je zde po bývalých obyvatelích spousta, a rozejít se všemi směry. Pouze tak prozkoumáme co největší prostor. Mnozí se vydávají nahoru na hřeben, aby se mohli podívat do kraje západním směrem. Marně. Nejlepší pokochání je směrem do vojenského prostoru na Lysou a Knížecí stolec. Vysílačky si požvatlávají nad zdejší tou krásou. Je to tady opravdu božské. Nádherný zapomenutý kraj. Musíme však pospíchat. Začíná se zvedat vítr a poprchává. Je jasné, že rádijko mělo pravdu. Bude to hodně deštivý zbytek dne. Svatou Magdalenu již dnes nenavštívíme. Tak zase příště. Vlhcí až mokří, usedáme ve Volarech do hospůdky a venku začíná siberie. Měli jsme to jen tak tak. Ve vlaku pak jenom koukáme, kolik vody může z nebe vůbec spadnout. Kdyby nás to chytlo v noci na Knížecím stolci, tak by to byl pořádný průser, že.... V pátek, v sobotu, opět vyrážíme. Nehceš se přidat? Tedy, jest-li už neporostou kačenky!
....to se nenajde nikdo, kdo by tyto památky očistil a přetřel? Málo si vážíme památek z dávných dob. I když po pravdě řečeno, naprosto všechny ty křížky jsou z poloviny devatenáctého století. Před časem jsme se my vandrovníci z Agentury Vandrovník rozhodli, že sem tam některý ten křížek opravíme. Drátěný kartáč, štětec a barvu ještě v batozích uneseme. Náš akvokát nám to však rozmluvil. Vodu si nenosí, protože je prý v torně těžká, a pak žebrá, ale radit to on umí perfektně. Bez povolení od patříčných úřadů prý nelze. Jak je to, nevíte někdo?
Tyto naprosto dokonale opravené kapličky jsou zde v okolí, doslova několik metrů nad sebou, dokonce tři.
Tenhle buk je tím druhým památným stromem. Není to žádný letitý krasavec. Starších dřevin je zde v okolí určitě o hodně více. Třeba to bude ale strom hraniční, mezný, nebo to bude památka na nějakou událost. Kdo ví, tak nám tady v komentářích jistě rád odpoví, že....
Z obou vesnic tady nezbylo vůbec nic. Tento statek je postavený nedávno a to od základu nově. Poseděli jsme s hospodářem a jeho ženou na zápraží a přepěkně si popovídali. A to v době, kdy naše milovaná vlast přestává být po hovězím, vepřovém, soběstačná už i v mléce. Kam jsme to dopracovali???


Boletice, Zlatá, Bor, Lysá, Knížecí stolec

17. března 2011 v 23:25 | Toulat se v předjaří zapomenutou krajinou je něčím fantastickým |  Boletice
Boletice, vojenský újezd, zlikvidované vesnice a nejvyšší vrcholy....
Lysá hora, z úpatí Knížecího stolce... Takhle to vypadá ještě dnes po návštěvě vichřice.
Malý kousíček loučky, který je v této oblasti tím nejcennějším přírodním pokladem. Je chloubou České republiky, Evropy. Je národním klenotem nás všech. V hospodě, když jsme hlučně rozebírali současnou podnikatelskou situaci v turistickém ruchu zde na Šumavě, i na facky málem došlo, jsme si na tento boží zázrak vzpomenuli. A jsme u jádra pudla.

Na jedné straně lidé, kteří z turistů žijí, a kteří oprávněně, či neoprávněně, se snaží rozšiřovat služby, aby jim do této jihozápadní oblasti Čech co nejvíce přijíždělo návštěvníků . Na straně druhé je zde chráněná příroda, která jim v podnikání, podle jejich slov, moc vadí. Je vůbec možné udělat nějaký kompromis?

Hotelů, penziónů, golfových hřišť, vleků, lanovek, marín, je všude plno a návštěvnost rapidně klesá. Budovy se dají postavit, zbourat, ale přírodu přeposlat jinám, změnit, omezit, nelze. Ta je jenom jediná. Jak se na ní sáhne, tak na věky věků končí. Opětovně jí obnovit nelze. Ona jednou příjde doba, kdy si jí naši potomci začnou přehodně vážit. Budou ale ještě mít možnost se s ní vůbec seznámit? Bude ještě v té dnešní ne zrovna dobré podobě existovat?

Když se podíváme do starých análů, do vyprávění našich předků, tak zjistíme, co všude bylo rozkvetlých luk, motýlů a živočichů, po kterých již není stopa. Dnes podobných lučin, na kterých jsou ještě původní byliny, které dnes stát chrání, je převelice pomálu. Je jich přehršel. Měli bychom se konečně poučit, snažit se je rozšiřovat a ne k nim do blízkosti pouštět moderní aktivity. To je cesta do pekel. Jest-li nenastoupí rozum, tak nás potomci proklejí.

Vojenský újezd Boletice, který je v mezích možností armádou a vojenskými lesy příkladně obhospodařován, je zlatým pokladem nás všech. Nenechme tam proniknout podnikatelské aktivity. To by byl se zdejší přírodou konec. Postupujme obráceně. Dejme nejen zde prírodě zelenou a vytvořme takové podmínky, aby se s ní mohli lidé seznamovat a poučit se. Ale žádní cyklisté, žádné davy! Pojmout všechny činnosti přírodovědecky a učit se v přírodě přežívat. Bezesporu by to byl správný záměr pro aktivity zejména mladých lidí. Odvést je od počítačú, od těch současných divných aktivit, zpět k přírodě....

V nedávných dnech, lesák, převeliký to myslitel, vydal příkaz, osadit lesní a polní cesty cedulema, na kterých je jejich název. Určitě je to možná výborný počin pro orientaci řidičů těch velkých kamiónů, kteří odvážejí z hvozdu dřevo nastojato, ale už to tady vypadá jak někde na dálnici, která je na každém metru osazena bilbordama! Zkrátka je to příšerné, do pohádkové, fantastické přírody se nehodící. Domnívám se, že i zbytečné, neboť do lesů vždy jako doprovod jezdí hajný. To by si bývalý fořt určitě nedovolil. On svůj hvozd miloval. Navíc ty názvy vůbec nejsou hezké, ba jsou příšerné a nevypovídají nic o historii této oblasti!
V okolí Knížecícho stolce a Lysé ještě bude přehodně práce, než se vše kolem vrcholů opět zazelená. Stroje těch nejtěžších kalibrů jsou zde užitečným pomocníkem. Na straně druhé, lidi z okolních vesnic nahánějí na pracovní úřady. Všechno je to takové celé divné.

Ve Volarech byla moderní fabrika na výrobu dřevotřísky a dalších výrobků ze dřeva, kterého je na Šumavě, zejména po polomech, spousta. A co se nestalo! Závod doslova přes noc zkrachoval a přemnoho lidí zůstalo bez peněz a to trvá do dnešních dnů. Není jim co závidět, že...!

Na místních silničkách, silnicích, je však denně vidět desítky kamiónů ze západních zemí, které dřevo vyvážejí, tak říkajíc, na stojato. Ještě nedávno na všech nádražích stály stovky specielních vagonů na odvoz této pro nás cenné hmoty. Proč jsme tak hloupí? To snad nedokážeme to dřevo zpracovat alespoň na prkna, hranoly, dřevotřísku? Nebo je to zase úmysl, aby se někdo, na úkor i zdejších lidí, pořádně napakoval? Kdy ty nesmysly konečně skončí a pachatelé se dostanou tam kam patří!
Vrchol Knížecího stolce a západně pod ním byl betonový objekt sovětské armády. Kde ty loňské sněhy jsou. Více zde na blogu v článcích o tomto újezdě. Stávala zde pod vrcholem v závětří dřevěná chata, spíše tedy bouda. Nemáte o ní prosím někdo více informací? Já jsem jí tady ještě zažil, i když jenom ležící zbytky na zemi.
Takový divný okop pro ležícího střelce, pozorovatele. Prostor Lysé a Knížecího stolce je převelice využíván při výcviku nejen naší armádou, ale i jednotkami NATO. Často to tady bývá pěkný rachot. Západní jednotky, včetně té americké, naše vojenské újezdy moc milují. Takové prostředí, rozlehlé lesy, louky, střelnice, nejsou v celé Evropě.
Z Lysé i Knížecího stolce není výhled nic moc. Důvodem je neustále znečistěné ovzduší. Málokdy se, po bouřce a silném větru, podaří pohlédnout daleko do kraje. Poznáte co je to za hřeben tam na obzoru? Se silným dalekohledem je ale na co se dívat. Vandrák, který to tady široko daleko má dobře prochozené, ihned umí určit kdejaký kopeček, statek, prírodní památku, rezervaci. A že jich tady kolem všude je. Jsou to klenoty české přírody, které nejsou bohudík vyznačené na žádné mapě. Na jaře to bude pro nás to pravé požehnání. Nehceš se přidat? Hledáme zejména znalce stromů, keřů, bylin, motýlů, brouků, hub, atd. atd.
I s timhle obrem se člověk může setkat. Ještě ale vědět co je to za zvíře... Není problémem zde vidět i další lesní tvory. Jeleny, laně, srnce i jejich milé, sem tam lišku a spoustu zpěvného i dravého ptactva. Vždyť je to tady Ptačí oblast. Ráj to na zemi....
Co je to však platné, když nejkrásnější záběry vám utečou, jak rychle plynoucí voda při povodni v Blanici. Kráčíte po vojenské silnici a najednou začnou přeskakovat jeleni nebývalých rozměrů a obrovských trofejí. A vy máte fotoaparát v brašně a navíc k vám právě doputovala placatice s něčím ostřejším. To je fakt k naštvání.


**** TORNU NA ZÁDA A VYRÁŽÍME ****

Přišel čas zase nějakých těch školních prázdnin, a tak byl důvod vyrazit opětovně do hvozdů. V předjaří to nemá chybu. Je to totiž jediné roční období, kdy se vandrovník dostane do míst, kam se jinak po celý rok nepodívá. Je to doba, kdy je již půda dostatečně vyschlá a vegetace ještě spí. Jakmile se vydá ke slunci, tak přes dvoumetrové kopřivy, různé šlahouny, které vám nepustí nohy, maliníky, ostružiníky a podobné nepřátelé chůze, nemáte šanci danou oblast projít.

Vlak má jednu nevýhodu. Co by jste zvládli autem za necelé dvě hodiny, tak do kopců, vod a strání, jedete i přes pět hodin. Na druhé straně v pohodě pokecáte s kamošema a s kámoškama o všem možném a ještě se kocháte zajímavým výhledem. Nemusíte se vracet k autu, ale přejdete z jedné tratě na druhou a to je fantastické. My jsme vystoupili na Spálenci a za tři dny skončili na nádraží ve Volarech. Bylo to úžasné, ale také strašně náročné. Příští týden - jest-li ještě neporostou kačenky - vyrážíme opět za zelenými zážitky!

Lokálka do Volar nás vysypala na stanici uprostřed lesů. Nikde živáčka, jenom ptáčci, jak nás uviděli, se rozezpívali na plné obrátky. Hodili jsme torny na záda a kolem Blanice si to šinuli do vojenského hvozdu. Čekala nás ještě milá povinnost navštívit v Arnoštově hospůdku Zámeček, kde lze i přespat - telefon i pro vás je zde někde v článcích o Boleticích - a dopřát si několik sklenic vynikajícího zlatého moku a dojednat si případný nocleh. Tulák nikdy neví, jaké počasí ho za několik hodin ve zdejších horách přepadne.

Jako partyzáni jsme v tichosti zmizeli na lesní cestičky a stoupali lesy, přes louky, potoky, pařezy, stále dál a dál. Cesta to byla úmorná. Po silničce by to bylo určitě snadnější, ale....

Stále jsme v tichosti dišputovali, kde ten pramen Blanice je. Nikdo to pořádně dodnes neví. Je dokonce několik teorií. Nejpravděpodobnější je ta, která tvrdí, a také jsme si to již v minulosti ověřili, že se jedná o tisíce čůrků na louce pod zaniklou vsí Zlatá. Před časem zde byla Česká televize, která za účasti zdejšího, námi milovaného starého vousatého fořta, hledala pravdu pro svůj pořad o pramenech řek. Blanice - jak sami přiznali - se určit nedá. Není to ani studánka, ani pramen. Je to jenom ta přemokřená louka pod vsí. My jsme ale zjistili, že je to pravděpodobně úplně jinak. A zde je důkaz!

- ZLATÁ -
Zatím převládal názor, že pramen Blanice je vlevo pod luční cestou směrem na Ondřejov, která je zde jedinou hlavní. úzkou, a prašnou komunikací. Na snímku je srozumitelně vidět, že tok pokračuje pod cestou do místa, kde stála vesnice Zlatá. Možná, že je to vidět pouze v období, kdy odtává sníh.

Našim úkolem bylo prozkoumat místa bývalého osídlení a stále se divočinou přesouvat na vrchol Lysé. Mnoho pozůstatků po činnosti člověka tady nezůstalo. Sem tam byly vidět stopy po minometčících, znalí jistě pochopí, co tímto výrazem chtěl básník říci. Několik chalup, statků , ještě částečně stojí, ale jak dlouho. Bohužel na první pohled je vidět, jak mnoho již ubylo původních ovocných stromů a nové již nikdo, pravděpodobně zde nevysadí.

Původní náš záměr, dosáhnout bodu O, jsme museli opustit. Právě od tamtud se ozývala střelba mnoha ráží a jedna hlučná rána dělbuchů za druhou. Když to tam skončilo, tak se do střeleb v údolí zapojily kanóny na střelnici. Byli jsme přinuceni se pohybovat pouze v oblasti, kde pracovali dřevorubci. Tam jsme byli pod jejich ochranou.
Jedna z posledních chalup na Zlaté. Jest-li někdo o této vesničce víte víc, tak pište pod článek do komentářů.


Všude kam se člověk podívá, je přemnoho nádherných, hodně starých stromů. Většina by určitě splňovala podmínky na památný strom. A to ještě nejsou zelené. Až se obalí jasně zeleným listem, tak to tady všude bude jak v pohádce.

Začínáme přemýšlet, kam na noc složíme své přestárlé kosti. Možností je nepřeberně. Nejlépe si stojí opuštěný, léta nepoužívaný, starý seník. Na jeho půdičce by to po zametení zdály přenádherné sny. Nikdo nemáte představu jaké je tady ve hvozdu neskutečné ticho, rušené jen hlasy zvěře a nočních ptáků. Tady si lidský organismus fantasticky odpočine.

Vítězí názor, že v noci bude určitě vymetená obloha a tak se budeme moci v klidu a pohodě, s teplým čajem v ruce, okořeněným rumem, podívat do dalekého vesmíru.

Tiše se krademe přes bažiny, rašeliniště, starým hvozdem, který na každém metru obdivujeme, nahoru na Lysou. Vlevo špičatá skalka, ze které nádherný pohled směrem na jih. Olšina, Vítkův kámen, Medvědí kopec, Moldaublick s rozhlednou, Lipenská přehrada, Novohradské hory a na hraničním hřebenu hrůzné větrné elektrárny. Tady ale musí být kapitálních hub. Z ničeho nic jsme v koncích. Dostali jsme se do nového, asi letošního, polomu. Nedaleko však již vidíme dřevorubce, v oranžových vestách, tak posíleni důvěrou, že brzy to budeme mít za sebou, podlézáme a přelézáme staleté smrky a konečně se chytáme letitého stromu, který nás vyváží nahoru na cestu. S těžkou tornou na zádech to bylo převelice příjemné. Děkujeme řidiči toho obrovského traktoru za taxikářskou službu. Ani platit nemusíme, tak alespoň pokecáme a uděláme společnou fotografii. Je jasné, že na Lysou se nedostaneme. Silný a příšerně hlučící vichr, doslova několik metrů od nás, pokládá k zemi zlomený smrk. Usekl ho z ničeho nic jako sirku.

Po cestě, která tady byla postavena nově po Kirilu, a necitlivě přeťala zdejší přírodu, obcházíme Lysou a vydáváme se na Knížecí stolec. Konečně jsme na vrcholu. Dobře si pamatuji časy, kdy ze zarostlého vršku nebylo vidět téměř vůbec nic. Teprve vichřice to tady pro milovníky dalekých výhledů uělala božské. Tenkrát jsem se sem vyšplhal po infarktu, abych udělal něco pro své zdravíčko a málem jsem přišel o milovanou choť.

Nahoře to fičí ze všech stran. Fotografujeme a natáčíme video. Při jeho následném přehrávání v hospodě, neslyšíme z kamery nic jiného, než hrůzný hluk vichru. Za okamžik mizíme několik metrů do úžlabiny do závětří. Vybalujeme vařič, konzervy, vodu a připravujeme se na noc. Maskovanou plachtu napínáme těsně nad zem, aby nám jí náhodná noční slota neodnesla někam do údolí. Karimatky dáváme pod sebe, pak spacáky a celty. Debužírujeme, dišputujeme o všem možném a již se moc těšíme na hvězdnou oblohu.

Ráno je jasné, že počasí se rychle mění k horšímu. Rádijko hlásí zataženo, déšť. Ještě rychle posnídáme, vše je zbaleno a my se vydáváme do civilizace. Ještě to ale bude dlouhá cesta. Mám sem z tohoto putování přidat ještě další fotky? Vydáváme se přes kopce do Volar na nádraží. Pokračování ZDE !!!

Naprostá většina přestárlých stromů úspěšně bojuje o vlastní přežití a o své další potomky. Jednoznačně se jim to daří. A to je pro lidské plémě ta nejlepší zpráva. Jenom se modleme abychom to tady všechno nezničili.

- PŘEDNÍ BOR A ZADNÍ BOR -

Doslova v těsné blízkosti Zlaté a Květné jsou i bývalé vesnice Přední Bor a Zadní Bor. Jak tady lidé asi žili než odešli do lůna své původní vlasti. Živobytí tady nebylo lehké. Měli kousek lesa a políčka, loučky, které byly ohrazené z nich vyneseným a překážejícím kamením. V domě pak nějaká ta kravka, koza, brav. Lopotný to život, který nikdy neměl konce. Jedno se jim však také nedá upřít. Měli moc rádi stromy a to nejen ty ovocné. Je jich tady všude kolem spousta. Dnes se ti mohykáni stali převelikou okrasou, krásou.
...a to je vše co tady po poctivých a pracovitých lidech zbylo. Moc toho není. Domy se rozvalily a kamení, zdi, drtí kořeny stromů. Sem tam se ještě něco málo najde. Zbytek modrého hrnce, trocha skla, rozlomené přenádherné koryto.
Z těch ruin jde stále taková hrůza, děs a běs, divný pocit. Tady člověk pochopí, proč se lidé v dávných dobách, tak moc báli ve starých domech přespávat. A zejména tam, kde se ještě navíc odehrál nějaký ten hrůzný čin.
Mezi domy díra vedle díry. To je ještě z dob, kdy se sem zaměřovala palba z těžkých zbraní. Pro přírodu je to nyní dar. Vše se zalije vodou a tam pak probíhají milostné reje obojživelníků. I vysoká se příjde napít. Proto všude zde v okolí desítky mysliveckých posedů. Stačí použít žebřík a v tichosti pozorovat zvířecí a ptačí život kolem. Nikdy ale v noci již neslézat, aby človíček nedostal kulku mezi oči. Vždyť každý ví, že je to tady v prostoru strašně nebezpečné!
Náhorní plošina je, zejména z jižní strany, pokryta divokou, jenom místy obhospodařovanou lučinou. Jedná se o dopadové plochy, které jsou ještě občas armádou využívány. Leží zde spousta nevybuchlé munice, která je již skryta vegetací a o to je to tu nebezpečnější. Od jara do podzimu jsou plochy pro lidskou nohu neprůchodné. V pozadí Chlum a pod ním Ondřejov, kde vojáci cvičí obranu, přepady a to téměř denně.
Fotograf nelehký život má. Ó, jak moc by chtěl zachytit ty vzdálené kopce, údolí, hvozdy, vesnice, městečka. Stále však převládá opar a smog. V popředí nádherný rybník Olšina, do kterého vtéka potok stejného názvu. Někde zde na blogu v rubrice Boletice je povídání o likvidaci obojživelníků v jeho blízkosti. Byl to příšerný masakr!!! V dálce na něj navazuje Lipenské jezero.
Pohled ze zaniklé vesnice Přední Bor. Vrchol Lysé ještě není vidět. Kam oko dohlédne neprůchodné louky.
Vlevo Lysá, vpravo Knížecí stolec, z luk v Arnoštově, kde penzión, hospůdka, restaurace a vynikající kuchyně, ubytování. Telefon: 733 322 640 - použijte při sjednávání ubytování heslo burle.blog.cz a pak budete jen koukat.... Určitě by bylo vhodnější udělat jen výřez kopců. Ale ty louky jednoznačně poukazují na zdejší přírodu. A vo tom to je!!!
Autoportrét autora článku a fotografa těchto snímků. Bílé vlasy, ruce drží aparát a cvak.....

FOTO dne - stále je pozorujeme, nechceš se přidat? - 14. března 2011

13. března 2011 v 23:33 | Jsou ti ohnivci ještě vzácní, nebo jich naopak nebývale přibylo? |  FOTO dne
Ohnivec rakouský, více ZDE...
Od poslední naší návštěvy mnozí výrazně povyrostly, a tak je již byl schopen zachytit i náš větší a novější fotoaparát. Bez Mirka bychom je však nikdy nenašli. Děkujeme. Více bude brzy v článku o ohnivcích....

FOTO dne - korálovci jedloví, Hrdinova jedle - 13. března 2011

13. března 2011 v 22:58 | Korálovce i pro vás stále sledujeme. Je to zajímavé a objevujeme nové věci |  FOTO dne
Korálovci jedloví, Hrdinova jedle...
Takto vypadají v těchto jarních dnech. Většina jich už zmizela, ale několik se stále těší ze života. Nebude to dlouho trvat a zrodí se zde noví a úžasní krasavci. Tak jako v minulém roce, nejen sem, uspořádá Agentura Vandrovník řadu mykologických výletů....

Lom Homolák spěje ke zkáze. Změníme to?

13. března 2011 v 19:55 | Mohlo to tady být boží. Nezvítězil člověk, ale zase ten mamon! |  Český kras
Lom Homolák je prachsprostě likvidován...
Naprosto čirou náhodou jsem zaskočil se podívat na lom Homolák v Českém krasu, přírodní rezervace, který býval pro milovníky, zejména nahého opalování, zachovalé přírody, naprostého klidu a pohody, úžasný, nepřekonatelný. Dalo se to snad pouze srovnat s Malou a Velkou Amerikou.

Proto současný hrůzný stav mě zaskočil, udělalo se mě špatně, rozbušilo se mé maličkosti srdce a byl jsem na sedmý infarkt. Došlo to tak daleko, že jsem uvažoval o přivolání záchranářského vrtulníku. Nedovedu pochopit, jak někdo mohl vydat příkaz tento přírodní skvost zlikvidovat navážkou nějakým bordelem.

Rozhodl jsem se zjisit, jak se věci kolem lomu mají. Věřím, že se připojíte. Zejména potřebuji vědět, jaké chráněné rostliny a živočichové se tam prokazatelně vyskytují. Byl jsem nemile překvapen, že jsem se o Homoláku nikde, ani na internetu, nedozvěděl žádné, jakékoliv, informace. Není to divné? Že státní organizace nemají zájem nás informovat je sice pochopitelné, ale proč se neozývají lidé, kteří tam tak rádi chodili, včetně státních a amatérských ochranářů přírody.

Další otázkou je, proč lom Homolák je likvidován bez vyjádření, souhlasu, veřejnosti. Byla kolem něho diskuse, nebo vše naopak ze strany státu proběhlo ve vší tichosti????
Snad časem najdu staré fotografie, které ukáží na tu bývalou, dnes již asi neopakovatelnou, krásu zdejšího lomu, kdy se tady opalovaly zlatovlasé Maud a jak se všechny ty krasavice inteligentní jmenovaly. Byli jsme jedna velká rodina. Pokračování neustále i fotografie budou a pak těm dnešním úřadům a zbohatlíkům vyhlásíme boj... Hrrrr na ně. Chraňme přírodu, Nedejme se, Přidejte se.....
Bohužel staré fotografie mám někde v archivu ještě na filmech, ale jak vypadal lom v minulosti, najdete na internetu. Jinak původní snímky přivítám, posílejte - po dohodě - na burle.blog.cz. Děkuji. Navážka rychle postupuje. Je ještě čas to zastavit a ten hnus odstranit? Co to vlastně je? Jaký je to odpad? Nedal by se použít někde ve stavebnictví? Například jako podklad pod silnice, dálnice? Nebo se jedná o nebezpečný materiál, škodící snad i lidskému zdraví, organismu?
Navážka z pohledu na jih. Chráněné rostliny, čolci a mloci, obojživelnící, užovky a další rostliny, tvorové, skončili tam někde pod ní. Není to snad barbarství? Zde to mohlo být fantastické rekreační vyžití nejen pro obyvatele hlavního města. Proč se to zničilo? Ničí? Doufám, že stejný osud nepotká lom Holý vrch - článek a snímky zde na blogu. U něj existují rozhodnutí, že bude po brzském ukončení těžby právě pro rekreaci využit. Musíme si to ale všichni pořádně pohlídat!!!
Pohled na sever na vrch Plešivec. Zavřete prosím oči a představte si tu nádheru, která tady byla před navazením tohoto nebezpečného odpadu.! Tady jsme lehávali na dekách, celtách, s tornou pod hlavou. Vždy, když jsme se toulali jako trempové, vandrovníci, přírodovědci, zoologové, touto oblastí Českého krasu, tak jsme se nikdy nezapomněli zde alespoň na krátkou chvilku uvelebit. Rozdělat oheň, tenkrát se to ještě smělo, a při kytarách rozezvučet okolní přírodu. Jó, kde jsou ty přenádherné časy našeho mládí, kdy jsme tady obtěžovali zlatovlasé Maud, brunety, černovlásky všeho věku a všech velikostí. Kde ty loňské sněhy jsou. Proto mne převelice u srdéčka bolí, že další generace tu nádheru, ten pocit z veškeré té krásy, již nepoznají. Zavážka lomu Homolák je naprosté barbarství. Navrhuji zde umístit desku a všechny ty organizace, ale i jednotlivce, kteří to zapříčinili, tam vyjmenovat!!!
Pohled na západ... Bude následovat nekonečné pokračování. Přidáte se na jeho záchranu?

Dub letní Suchomasty - Památné stromy - Český kras

13. března 2011 v 19:53 Stromy to je láska má
Dub letní Suchomasty...
Text a další snímky budou brzy následovat...

Buk v Teslínech - Památné stromy - Brdy Třemšínské

13. března 2011 v 19:52 | Je přeškoda, že mu vichr nedal ještě šanci. Poničen, ale stále krásný. |  Stromy to je láska má
Buk Teslíny... stáří se odhaduje na 300 let, výška 30 m a obvod přes 600 cm.
Prastará osada Teslíny, (705 m/m) prochází zde hlavní silnice na Plzeň, rozděluje Brdy na dvě části. Na Třemšínské a vojenské, centrální. Nedaleko je Teslínský klášter, ze kterého již nezbylo téměř nic, a Padrťské rybníky. Kraj je to tady kouzelný. Bohudík, všude je to tady dost daleko. Nedaleko bývalo i to slavné hnízdo čápů černých, kteří byly sledováni Českým rozhlasem na svých cestách a návratech z Afriky.

Zdejší památný hraniční buk je od nepaměti chloubou kraje. Bohužel, nebo snad bohudík, se o něm moc nevědělo. Pouze obeznámení věděli, kde ho hledat. Byl a stále je za rozsáhlou loukou na okraji lesa. Ze silnice nebyl vidět, neboť ho zakrýval zajímavý historický seník. Ten bohužel byl pod ochranou státu a snad právě proto již neexistuje. Nikdo se o něj řádně nestaral.

Chráněný buk je ochráncem dalších zajímavých stromů, buků, kterých je v jeho sousedství několik desítek. Je to tady takový maličký, hodně starý, přírodně zajímavý, hvozd. A pod nimi, zejména na jaře, přemnoho zajímavých bylin. Bohužel v roce 2... vichr tomu našemu velikánu srazil silnou postranní větev. Určitě mu to neubralo ani na významu, ani na kráse. Stále je v dobrém zdravotním stavu, i když další odborníci tvrdí, že je prožrán houbami ale on nás určitě ještě všechny hravě přežije. Zajímavostí je, že jedna z jeho větví se vrací zpět do kmenu. Rovněž je zajímavé k zamyšlení, proč v Brdech je těch památných stromů tak málo!

Palečka zimní - Tulostoma brumale - Stopkovec zimný

13. března 2011 v 18:56 | Zima odchází, jaro přichází. Palečka se ještě dokázala setkat s koniklecem českým |  Palečka zimní
Palečka zimní...
/Nejedlá, říjen až březen, podobná je palečka šupinatá/ - Nacházíme jí na stepích, kde rostou teplomilné rostliny, vápenec, řídká vegetace, mechy. Dospělé plodnice jsou maličké, v mladí skryté pod zemí. Třeň nese jakousi kuličku nahoře s otvorem pro vypuštění výtrusů. Místy roste hojně.


Vraceli jsme se z lokality, kde přemnoho ohnivců rakouských a dnes mnoho z nich již bylo převelikých. Nakoukli jsme rovněž do míst, kde jsme předpokládali růst kačenek. Při té příležitosti, protože to bylo nedaleko, jsme se rozhodli nakouknout na koniklece luční české a podívat se, jest-li konečně zříme i palečky zimní. Vydařilo se nebývale. Plodnice nikde, až na jednom místě první koniklec. Jak tak na něj koukáme, kocháme se tou několikacentimetrovou krásou, tak v jeho blízkosi byly desítky plodnic paleček. Den se vydařil, a tak zase příští rok...

A zde je to místo, kde se palečka zimní každoročně vyskytuje. V Českém krasu máme několik základen, které s oblibou navštěvujeme. Stále dišputujeme, jak to jednou s tímto lomem dopadne. Zavezou ho ti mamonáři, nebo zvítězí pravda, slušnost, rozum, a lom se stane přenádherným místem zejména pro rodinnou rekreaci. Děti malé i ty velké, by si to tady bezesporu uměly dobře užít. Probém se nyní týká Homoláku, zanedlouho i Holého vrchu a řady dalších. Vzchopme se a snažme se je zachovat pro další generace!!!


(Zdroj: internetové stránky města Beroun) - A kdeže ta palečka zimní roste? Jeden z nejvyšších kopců Českého krasu je Zlatý kůň (475 m. n. m.) leží jižně od obce Koněprusy. Jde o mohutný masiv devonských vápenců, mimořádně hodnotný z přírodovědeckého hlediska. Těžbou vápenců jsou zde odkryty geologické profily a paleontologická naleziště světového významu. Jedná se o nejnázorněji odkytý korálový útes v Evropě a nejbohatší paleontologickou lokalitu v České republice. Výsledkem rozsáhlého zkrasovění jsou Koněpruské jeskyně, největší jeskynní systém v Čechách, který byl objeven v roce 1950. Součástí národní přírodní památky je i několik opuštěných lomů. Na vrcholu a úbočích Zlatého koně najdete zajímavá rostlinná společenstva a ze živočichů je zde nápadný výskyt mnoha druhů motýlů.

FOTO dne - První v Českém krasu - 12. března 2011

11. března 2011 v 14:08 | Už je tady jaro, na svět ke slunci se prodral první koniklec luční český |  FOTO dne
Jaro přichází....
Nejen na internetu, ale i po hospodách, kávarnách, restauracích, se vedou v těchto dnech dalekosáhle diskuse, kdy začnou růst kačenky. Kdo bude asi nálezcem té první. Štěstí přeje připraveným. Všichni, nebo alespoň naprosta většina se shoduje, že letos to bude o hodně později než v minulých letech. Půda je ještě promrzlá a ani denní teploty nejsou to pravé ořechové. Určitě to ale neplatí o Českém krasu. Dnes se tam mezi palečkami zimními objevil první koniklec luční český. Jaro je tady. Jeho velikost je doslova jen několik centimetrů, ale už je to krasavec. Byl tak malilinkatý, že jeho zvěčnění dokázal pouze starý fotoaparát, který nemá téměř žádné megapixly, ale má dvě makra. A vo tom to je!

FOTO dne - záhadná plodnice - 11. března 2011

10. března 2011 v 16:44 | Ty záhady kolem hub je to nejkrásnější, neboť stále je co objevovat |  FOTO dne
Plodnice udělala pořádné kolečko a .....
Vráceli jsme se do civilizace, když najednou na okraji, parním válcem několikrát ujete cesty, ze štěrku, na nás vykukoval tenhle krasavec. Sebral jsem ho jako hřiba smrkového, ale po chvilce jsem si již byl jistý, že to bude zcela něco jiného. Ale co?
V rukou ho mělo mnoho mykologů, ale nikdo nestanovil jasný ortel. Všichni byli tací nějako zmatení! Po několika dnech se dostal do Národního muzea, kde vyšetřen ze všech stran, dokonce i zevnitř. Ortel byl jasný a srozumitelný....

FOTO dne - Lidí, kteří vytvářejí hodnoty, peníze, je převelice málo - 10. března 2011

10. března 2011 v 16:23 | Tento problém nemá řešení. Když propustíme nemakačenky, tak co budou dělat, že? |  FOTO dne
Umíme si vážit lidí, kteří ještě pracují, vytvářejí hodnoty?
Na první pohled je to miláček. V neděli se nepracuje, a tak si odpočinek po usilovné práci v lese parádně užívá. Sekáči, jak se dnes říká, dřevorubci, nemají lehkou ani bezpečnou rachotu. S koněm, který přibližuje dřevo a je parádně naučen, to bývá i fantastický koncert. Chlap si s věrným čtyřnohým přítelem oprávněně vydělá více než slušné peníze. Otázkou je, kolik mu jich potom pro rodinu zbude. Náklady nejsou zrovna malé. Auto, přívěs, nafta, benzín, zvěrolékař, krmení, nářadí, technické pomůcky, provoz pily atd.atd. Lidé z hvozdů si těžce vydělané peníze zaslouží, ale co ti ostatní, kteří si chodí do zaměstnání jen tak posedět, vypít kafíčko, zaskočí si na dotovaný oběd, nebo ještě dostanou stravenky. Je to spravedlivé?

Odvoz dřeva z lesů byl v dávných časech velký problém. Dnes to zastane, s potřebným účelovým vozidlem, doslova jeden člověk.

FOTO dne - Barrandova skála - světový unikát - 9. března 2011

9. března 2011 v 12:06 | Sem jezdí studenti, odborníci z celého světa. Jen těch našich tam bývá pomálu.. |  FOTO dne
Barrandovská skála...

Zde na okraji Prahy se psala historie Země. Pryč jsou ty překrásné časy, kdy sem směřovaly na tisíce lidí za sportem, kulturou, nebo jen tak si odpočinout. Dnes je to naopak o hluku, špíně a nikde živáčka. Všichni jsou v autech, v lepším případě ve vlacích, autobusech....
V sousedství, této pro vědu významné skály, býval úžasný plavecký bazén, včetně skokanského můstku, ve kterém ale byla příšerně studená voda. Na skále, jako orlí hnízdo, ještě dnes trůní restaurace - Barrandovské terasy. Dnes jsou v žalostném stavu. (Zde na blogu více informací o tomto klenotu.) Hlavní budova je před sesutím, ale bohudík v nejbližších dnech bude vydáno stavební povolení na její renovaci. Vedlejší budovy, tak zvané terasy, jsou nenávratně pryč. Bezdomovci si tam zatopili a vše lehlo popelem.
Není to zase tak dávno, kdy tady tato dálnice a železnice neexistovaly. Bývávala pod skálou polní cesta, plná stromů, posléze z válečných důvodů zde Napoleon nechal vybudovat dlážděnou silnici. Dnes je tato komunikace nefunkční. Slouží jen pro potřebu sem tam nějakého turisty, cyklisty. Skály na obou stranách Vltavy jsou přírodní rezervací plné chráněných hub, živočichů, rostlin a zkamenělin. Všichni, co sem den za dnem chodíme, se už moc těšíme až na osluněné stráně nastoupí jaro. To opětovně bude fantastických zázraků. O houbách, i z těchto míst, bude příští houbařská přednáška pražské mykologické společnosti.



Zajímavé postřehy aneb kdy jít na houby

8. března 2011 v 22:09 HOUBY
***** KDY NA HOUBY *****

Pro skalního houbaře je odpověď snadná - každou volnou chvilku.
Pro zaměstnané lidi, žijící ve městech jsou volné chvilky omezeny na sobotu a neděli
pokud nevlastní auto. Vyzkoušel jsem dvě metody předpovědi
výskytu hub (použitelných v kuchyni):

Ing. MIROSLAV CHLÁDEK

1) metoda teplotních sum

2) fytoindikátory

Dále je nutné rozlišovat dvě skupiny:

A) jarní houby - mají dostatek vláhy ze sněhu, pro jejich objevení jsou rozhodující teploty
B) ostatní houby -tady je nutné sledovat i množství srážek

Májovky a žampiony sněhobílé patří do skupiny A. Pro skupinu B je nutné sledovat kromě teplot i množství srážek v dané
lokalitě. Nepříjemné je hlavně to, že se velmi podstatně liší podle místa. Přes teletext i internet se dají celkem bez námahy získat použitelné údaje. Vyrobit použitelný srážkoměr není příliš obtížné. Nutný je odměrný válec a stanovení plochy na které se zachycují srážky jednoduchým výpočtem + přepočet na mm/m2. Použití fytoindikátorů je vhodné hlavně pro skupinu B.

ad 1) Metodu teplotních sum použil pan Celsius při prezentaci svého teploměru. Chtěl usnadnit stanovení doby sklizně při různém průběhu teplot během vegetačního období. Poznamenávám, že nejdelší měření teplot u nás (v pražském Klementinu) trvá asi 200 let, to je max. jeden 169 letý cyklus sluneční činnosti.

Teplotní sumu stanovujeme tak, že sčítáme průměrné denní teploty od "startovní teploty". Za tu se považuje dosažení teploty 1,5 C, kdy u rostlin (potažmo i u hub) končí vegetační klid. Profesionálové pracují přesně s půdními teploměry. Pro naši potřebu postačí začít sčítat od dosažení průměrné teploty vzduchu 5 C. Stanovit průměrnou teplotu měřením na vlastním teploměru je velmi nepohodlné a raději použijeme hodnotu z teletextu či internetu.

Pro každou lokalitu i druh musíme počítat teplotní sumu zvlášť. Například kačenky rostoucí pod hlohy a trnkami se objevují při sumách 100 - 120 C dnů a na jiné lokalitě vzdálené asi 300 metrů potřebují dosažení hodnot 200 - 300 C dnů.

Pokud vyjde průměrná teplota záporná tak se odečte. Pokud máte dojem, že průměrné teploty v místě vašeho houbařského působení se dost liší od publikované průměrné teploty v Praze (nebo jiné vesnici) není to na závadu protože při stanovení teplotní sumy dostanete pouze jinou hodnotu. Použitelné výsledky získáte asi za 2 - 3 roky. Dosažitelná přesnost je 2 - 3 dny (ověřeno po více let na kačenkách) a musel jsem zpřísnit techniku vyhledávání - jenom to co je vidět nad opadem. Pro zajímavost lze nafotografovat už i primordia - bělavé chomáčky 3 - 6 mm v průměru. Až později se objevují nahnědlé zárodky kloboučků s krémovým okrajem. Třeň v tomto stadiu ještě není rozeznatelný. Ještě mohu doporučit používání "papírové paměti" - zápisky do pracovního sešitu.

Výpočet teplotních sum jsem praktikoval tak. že do týdeního kalendáře jsem zapisoval průměrné teploty získané z telefonu a v pátek jsem udělal součet. Při výrazně jiném průběhu počasí jsem spolehlivě poznal jestli budu pro kuchyň úspěšný.

Tady uvádím teplotní sumy i fytoindikátory podle druhů.

1) Penízovka smrková - Strobilurus esculentus. Asi 50 - 60 Cdnů. Prodlužující se pupeny na břízách.

2) Kačenka česká - Verpa bohemica. První 100 C dnů, střed 250 C dnů konec 400 C dnů. Květy "zlatého deště" v městských parcích, pupeny kaštanů se začínají nalévat, prášení jehněd lísky a břízy.

3) Ucháče obrovské - Neogyromitra gigas. Asi 400 - 500C dnů. Opadání květů trnek, začátek rozvíjení listů buků.

4) Šťavnatka březnovka - Hygroporus marzuolus. Asi 350 - 500 Cdnů. Ojediněle při nalévání pupenů borůvek, maximum při jejich zezelenání, konec plné olistnění borůvek

5) Májovka - Calocybe gambosa. Asi 300 - 800 Cdnů. Kvetení jabloní. Ochlazení a následné oteplení vyvolá další vlnu Na zvláštních lokalitách (okraj smrkového lesa) až do konce srpna.

6) Smrže - Morchela (sum). Asi 400 - 650 Cdnů. Začínají s rozkvětem kaštanů (jírovců), končí s příletem rorýsů - podle ing Kunce. Pravidelně se vyskytují pouze smrže polovolné. Smrže (obecné) vyžadují přibližně stejné teploty ve dne i v noci, pak je jejich růst i počet rekordní.

7) Žampiony sněhobílé - Agaricus chionodermus. Asi 450 - 650 C dnů. Plné květní pupeny na třešních.Kalendářně okolo sv. Jiří.

Jako fytoindikátor doporučuji zvolit ve svém okolí takovou rostlinu (strom) který mohu sledovat každý den a kterou mi nikdo nezničí. Nemohu zde popisovat jednotlivé fytofáze, na internetu a v běžné literatuře je je dost použitelných informací. Pro jarní houby mohou sloužit jako zdroj informací včelaři zvláště pokud si vedou zápisky.

Apeluji na nepsaná houbařská pravidla a stavovskou čest, protože by nebylo vhodné, aby pracně a dlouhodobě získávané informace upadly v zapomnění. Vidím zde velké neorané pole pro amatérské pracovníky.


FOTO dne - Horní Padrťský rybník - 8. března 2011

8. března 2011 v 17:49 | Nasadit filtry a dělat kouzla. A vo tom to je... |  FOTO dne
Horní Padrťský rybník...
Snímek má jednu neodstranitelnou vadu, která se nedá napravit. Je tady na blogu moc malý, a tak nemůže v žádném případě vystihnout tu předjarní velkolepou nádheru. Navíc je pouze výsekem z dalších tří fotografií, které byly použity na panoramatický snímek. Ten je naopak úžasný, neboť hodně široký. A vo tom to je.... (Zítra ještě přidám jiný panoramatický snímek a to je pěkný průšvih. Nebo ne? Stačí neudržet fotoaparát v rovině a ....).

Snímáno z Horní hráze vojenského újezdu, kam je s Agenturou Vandrovník přístup. Povolení máme! Můžeš vyrazit s partou botaniku, mykologů, zoologů a všech těch bláznů, kteří mají přírodu rádi. V pozadí rezervace Na Skalách, ale to jsou již Brdy třemšínské. Pojeď s námi na jaře počítat čolky, žáby, a dávat nepříjemné otázky kolem fotografování. Ceny mírné, jídlo dobré, pití přivítáme. Pak budou následovat Boletice, putování kolem Doubravky atd. atd. ...