Boletice, Zlatá, Bor, Lysá, Knížecí stolec

17. března 2011 v 23:25 | Toulat se v předjaří zapomenutou krajinou je něčím fantastickým |  Boletice
Boletice, vojenský újezd, zlikvidované vesnice a nejvyšší vrcholy....
Lysá hora, z úpatí Knížecího stolce... Takhle to vypadá ještě dnes po návštěvě vichřice.
Malý kousíček loučky, který je v této oblasti tím nejcennějším přírodním pokladem. Je chloubou České republiky, Evropy. Je národním klenotem nás všech. V hospodě, když jsme hlučně rozebírali současnou podnikatelskou situaci v turistickém ruchu zde na Šumavě, i na facky málem došlo, jsme si na tento boží zázrak vzpomenuli. A jsme u jádra pudla.

Na jedné straně lidé, kteří z turistů žijí, a kteří oprávněně, či neoprávněně, se snaží rozšiřovat služby, aby jim do této jihozápadní oblasti Čech co nejvíce přijíždělo návštěvníků . Na straně druhé je zde chráněná příroda, která jim v podnikání, podle jejich slov, moc vadí. Je vůbec možné udělat nějaký kompromis?

Hotelů, penziónů, golfových hřišť, vleků, lanovek, marín, je všude plno a návštěvnost rapidně klesá. Budovy se dají postavit, zbourat, ale přírodu přeposlat jinám, změnit, omezit, nelze. Ta je jenom jediná. Jak se na ní sáhne, tak na věky věků končí. Opětovně jí obnovit nelze. Ona jednou příjde doba, kdy si jí naši potomci začnou přehodně vážit. Budou ale ještě mít možnost se s ní vůbec seznámit? Bude ještě v té dnešní ne zrovna dobré podobě existovat?

Když se podíváme do starých análů, do vyprávění našich předků, tak zjistíme, co všude bylo rozkvetlých luk, motýlů a živočichů, po kterých již není stopa. Dnes podobných lučin, na kterých jsou ještě původní byliny, které dnes stát chrání, je převelice pomálu. Je jich přehršel. Měli bychom se konečně poučit, snažit se je rozšiřovat a ne k nim do blízkosti pouštět moderní aktivity. To je cesta do pekel. Jest-li nenastoupí rozum, tak nás potomci proklejí.

Vojenský újezd Boletice, který je v mezích možností armádou a vojenskými lesy příkladně obhospodařován, je zlatým pokladem nás všech. Nenechme tam proniknout podnikatelské aktivity. To by byl se zdejší přírodou konec. Postupujme obráceně. Dejme nejen zde prírodě zelenou a vytvořme takové podmínky, aby se s ní mohli lidé seznamovat a poučit se. Ale žádní cyklisté, žádné davy! Pojmout všechny činnosti přírodovědecky a učit se v přírodě přežívat. Bezesporu by to byl správný záměr pro aktivity zejména mladých lidí. Odvést je od počítačú, od těch současných divných aktivit, zpět k přírodě....

V nedávných dnech, lesák, převeliký to myslitel, vydal příkaz, osadit lesní a polní cesty cedulema, na kterých je jejich název. Určitě je to možná výborný počin pro orientaci řidičů těch velkých kamiónů, kteří odvážejí z hvozdu dřevo nastojato, ale už to tady vypadá jak někde na dálnici, která je na každém metru osazena bilbordama! Zkrátka je to příšerné, do pohádkové, fantastické přírody se nehodící. Domnívám se, že i zbytečné, neboť do lesů vždy jako doprovod jezdí hajný. To by si bývalý fořt určitě nedovolil. On svůj hvozd miloval. Navíc ty názvy vůbec nejsou hezké, ba jsou příšerné a nevypovídají nic o historii této oblasti!
V okolí Knížecícho stolce a Lysé ještě bude přehodně práce, než se vše kolem vrcholů opět zazelená. Stroje těch nejtěžších kalibrů jsou zde užitečným pomocníkem. Na straně druhé, lidi z okolních vesnic nahánějí na pracovní úřady. Všechno je to takové celé divné.

Ve Volarech byla moderní fabrika na výrobu dřevotřísky a dalších výrobků ze dřeva, kterého je na Šumavě, zejména po polomech, spousta. A co se nestalo! Závod doslova přes noc zkrachoval a přemnoho lidí zůstalo bez peněz a to trvá do dnešních dnů. Není jim co závidět, že...!

Na místních silničkách, silnicích, je však denně vidět desítky kamiónů ze západních zemí, které dřevo vyvážejí, tak říkajíc, na stojato. Ještě nedávno na všech nádražích stály stovky specielních vagonů na odvoz této pro nás cenné hmoty. Proč jsme tak hloupí? To snad nedokážeme to dřevo zpracovat alespoň na prkna, hranoly, dřevotřísku? Nebo je to zase úmysl, aby se někdo, na úkor i zdejších lidí, pořádně napakoval? Kdy ty nesmysly konečně skončí a pachatelé se dostanou tam kam patří!
Vrchol Knížecího stolce a západně pod ním byl betonový objekt sovětské armády. Kde ty loňské sněhy jsou. Více zde na blogu v článcích o tomto újezdě. Stávala zde pod vrcholem v závětří dřevěná chata, spíše tedy bouda. Nemáte o ní prosím někdo více informací? Já jsem jí tady ještě zažil, i když jenom ležící zbytky na zemi.
Takový divný okop pro ležícího střelce, pozorovatele. Prostor Lysé a Knížecího stolce je převelice využíván při výcviku nejen naší armádou, ale i jednotkami NATO. Často to tady bývá pěkný rachot. Západní jednotky, včetně té americké, naše vojenské újezdy moc milují. Takové prostředí, rozlehlé lesy, louky, střelnice, nejsou v celé Evropě.
Z Lysé i Knížecího stolce není výhled nic moc. Důvodem je neustále znečistěné ovzduší. Málokdy se, po bouřce a silném větru, podaří pohlédnout daleko do kraje. Poznáte co je to za hřeben tam na obzoru? Se silným dalekohledem je ale na co se dívat. Vandrák, který to tady široko daleko má dobře prochozené, ihned umí určit kdejaký kopeček, statek, prírodní památku, rezervaci. A že jich tady kolem všude je. Jsou to klenoty české přírody, které nejsou bohudík vyznačené na žádné mapě. Na jaře to bude pro nás to pravé požehnání. Nehceš se přidat? Hledáme zejména znalce stromů, keřů, bylin, motýlů, brouků, hub, atd. atd.
I s timhle obrem se člověk může setkat. Ještě ale vědět co je to za zvíře... Není problémem zde vidět i další lesní tvory. Jeleny, laně, srnce i jejich milé, sem tam lišku a spoustu zpěvného i dravého ptactva. Vždyť je to tady Ptačí oblast. Ráj to na zemi....
Co je to však platné, když nejkrásnější záběry vám utečou, jak rychle plynoucí voda při povodni v Blanici. Kráčíte po vojenské silnici a najednou začnou přeskakovat jeleni nebývalých rozměrů a obrovských trofejí. A vy máte fotoaparát v brašně a navíc k vám právě doputovala placatice s něčím ostřejším. To je fakt k naštvání.


**** TORNU NA ZÁDA A VYRÁŽÍME ****

Přišel čas zase nějakých těch školních prázdnin, a tak byl důvod vyrazit opětovně do hvozdů. V předjaří to nemá chybu. Je to totiž jediné roční období, kdy se vandrovník dostane do míst, kam se jinak po celý rok nepodívá. Je to doba, kdy je již půda dostatečně vyschlá a vegetace ještě spí. Jakmile se vydá ke slunci, tak přes dvoumetrové kopřivy, různé šlahouny, které vám nepustí nohy, maliníky, ostružiníky a podobné nepřátelé chůze, nemáte šanci danou oblast projít.

Vlak má jednu nevýhodu. Co by jste zvládli autem za necelé dvě hodiny, tak do kopců, vod a strání, jedete i přes pět hodin. Na druhé straně v pohodě pokecáte s kamošema a s kámoškama o všem možném a ještě se kocháte zajímavým výhledem. Nemusíte se vracet k autu, ale přejdete z jedné tratě na druhou a to je fantastické. My jsme vystoupili na Spálenci a za tři dny skončili na nádraží ve Volarech. Bylo to úžasné, ale také strašně náročné. Příští týden - jest-li ještě neporostou kačenky - vyrážíme opět za zelenými zážitky!

Lokálka do Volar nás vysypala na stanici uprostřed lesů. Nikde živáčka, jenom ptáčci, jak nás uviděli, se rozezpívali na plné obrátky. Hodili jsme torny na záda a kolem Blanice si to šinuli do vojenského hvozdu. Čekala nás ještě milá povinnost navštívit v Arnoštově hospůdku Zámeček, kde lze i přespat - telefon i pro vás je zde někde v článcích o Boleticích - a dopřát si několik sklenic vynikajícího zlatého moku a dojednat si případný nocleh. Tulák nikdy neví, jaké počasí ho za několik hodin ve zdejších horách přepadne.

Jako partyzáni jsme v tichosti zmizeli na lesní cestičky a stoupali lesy, přes louky, potoky, pařezy, stále dál a dál. Cesta to byla úmorná. Po silničce by to bylo určitě snadnější, ale....

Stále jsme v tichosti dišputovali, kde ten pramen Blanice je. Nikdo to pořádně dodnes neví. Je dokonce několik teorií. Nejpravděpodobnější je ta, která tvrdí, a také jsme si to již v minulosti ověřili, že se jedná o tisíce čůrků na louce pod zaniklou vsí Zlatá. Před časem zde byla Česká televize, která za účasti zdejšího, námi milovaného starého vousatého fořta, hledala pravdu pro svůj pořad o pramenech řek. Blanice - jak sami přiznali - se určit nedá. Není to ani studánka, ani pramen. Je to jenom ta přemokřená louka pod vsí. My jsme ale zjistili, že je to pravděpodobně úplně jinak. A zde je důkaz!

- ZLATÁ -
Zatím převládal názor, že pramen Blanice je vlevo pod luční cestou směrem na Ondřejov, která je zde jedinou hlavní. úzkou, a prašnou komunikací. Na snímku je srozumitelně vidět, že tok pokračuje pod cestou do místa, kde stála vesnice Zlatá. Možná, že je to vidět pouze v období, kdy odtává sníh.

Našim úkolem bylo prozkoumat místa bývalého osídlení a stále se divočinou přesouvat na vrchol Lysé. Mnoho pozůstatků po činnosti člověka tady nezůstalo. Sem tam byly vidět stopy po minometčících, znalí jistě pochopí, co tímto výrazem chtěl básník říci. Několik chalup, statků , ještě částečně stojí, ale jak dlouho. Bohužel na první pohled je vidět, jak mnoho již ubylo původních ovocných stromů a nové již nikdo, pravděpodobně zde nevysadí.

Původní náš záměr, dosáhnout bodu O, jsme museli opustit. Právě od tamtud se ozývala střelba mnoha ráží a jedna hlučná rána dělbuchů za druhou. Když to tam skončilo, tak se do střeleb v údolí zapojily kanóny na střelnici. Byli jsme přinuceni se pohybovat pouze v oblasti, kde pracovali dřevorubci. Tam jsme byli pod jejich ochranou.
Jedna z posledních chalup na Zlaté. Jest-li někdo o této vesničce víte víc, tak pište pod článek do komentářů.


Všude kam se člověk podívá, je přemnoho nádherných, hodně starých stromů. Většina by určitě splňovala podmínky na památný strom. A to ještě nejsou zelené. Až se obalí jasně zeleným listem, tak to tady všude bude jak v pohádce.

Začínáme přemýšlet, kam na noc složíme své přestárlé kosti. Možností je nepřeberně. Nejlépe si stojí opuštěný, léta nepoužívaný, starý seník. Na jeho půdičce by to po zametení zdály přenádherné sny. Nikdo nemáte představu jaké je tady ve hvozdu neskutečné ticho, rušené jen hlasy zvěře a nočních ptáků. Tady si lidský organismus fantasticky odpočine.

Vítězí názor, že v noci bude určitě vymetená obloha a tak se budeme moci v klidu a pohodě, s teplým čajem v ruce, okořeněným rumem, podívat do dalekého vesmíru.

Tiše se krademe přes bažiny, rašeliniště, starým hvozdem, který na každém metru obdivujeme, nahoru na Lysou. Vlevo špičatá skalka, ze které nádherný pohled směrem na jih. Olšina, Vítkův kámen, Medvědí kopec, Moldaublick s rozhlednou, Lipenská přehrada, Novohradské hory a na hraničním hřebenu hrůzné větrné elektrárny. Tady ale musí být kapitálních hub. Z ničeho nic jsme v koncích. Dostali jsme se do nového, asi letošního, polomu. Nedaleko však již vidíme dřevorubce, v oranžových vestách, tak posíleni důvěrou, že brzy to budeme mít za sebou, podlézáme a přelézáme staleté smrky a konečně se chytáme letitého stromu, který nás vyváží nahoru na cestu. S těžkou tornou na zádech to bylo převelice příjemné. Děkujeme řidiči toho obrovského traktoru za taxikářskou službu. Ani platit nemusíme, tak alespoň pokecáme a uděláme společnou fotografii. Je jasné, že na Lysou se nedostaneme. Silný a příšerně hlučící vichr, doslova několik metrů od nás, pokládá k zemi zlomený smrk. Usekl ho z ničeho nic jako sirku.

Po cestě, která tady byla postavena nově po Kirilu, a necitlivě přeťala zdejší přírodu, obcházíme Lysou a vydáváme se na Knížecí stolec. Konečně jsme na vrcholu. Dobře si pamatuji časy, kdy ze zarostlého vršku nebylo vidět téměř vůbec nic. Teprve vichřice to tady pro milovníky dalekých výhledů uělala božské. Tenkrát jsem se sem vyšplhal po infarktu, abych udělal něco pro své zdravíčko a málem jsem přišel o milovanou choť.

Nahoře to fičí ze všech stran. Fotografujeme a natáčíme video. Při jeho následném přehrávání v hospodě, neslyšíme z kamery nic jiného, než hrůzný hluk vichru. Za okamžik mizíme několik metrů do úžlabiny do závětří. Vybalujeme vařič, konzervy, vodu a připravujeme se na noc. Maskovanou plachtu napínáme těsně nad zem, aby nám jí náhodná noční slota neodnesla někam do údolí. Karimatky dáváme pod sebe, pak spacáky a celty. Debužírujeme, dišputujeme o všem možném a již se moc těšíme na hvězdnou oblohu.

Ráno je jasné, že počasí se rychle mění k horšímu. Rádijko hlásí zataženo, déšť. Ještě rychle posnídáme, vše je zbaleno a my se vydáváme do civilizace. Ještě to ale bude dlouhá cesta. Mám sem z tohoto putování přidat ještě další fotky? Vydáváme se přes kopce do Volar na nádraží. Pokračování ZDE !!!

Naprostá většina přestárlých stromů úspěšně bojuje o vlastní přežití a o své další potomky. Jednoznačně se jim to daří. A to je pro lidské plémě ta nejlepší zpráva. Jenom se modleme abychom to tady všechno nezničili.

- PŘEDNÍ BOR A ZADNÍ BOR -

Doslova v těsné blízkosti Zlaté a Květné jsou i bývalé vesnice Přední Bor a Zadní Bor. Jak tady lidé asi žili než odešli do lůna své původní vlasti. Živobytí tady nebylo lehké. Měli kousek lesa a políčka, loučky, které byly ohrazené z nich vyneseným a překážejícím kamením. V domě pak nějaká ta kravka, koza, brav. Lopotný to život, který nikdy neměl konce. Jedno se jim však také nedá upřít. Měli moc rádi stromy a to nejen ty ovocné. Je jich tady všude kolem spousta. Dnes se ti mohykáni stali převelikou okrasou, krásou.
...a to je vše co tady po poctivých a pracovitých lidech zbylo. Moc toho není. Domy se rozvalily a kamení, zdi, drtí kořeny stromů. Sem tam se ještě něco málo najde. Zbytek modrého hrnce, trocha skla, rozlomené přenádherné koryto.
Z těch ruin jde stále taková hrůza, děs a běs, divný pocit. Tady člověk pochopí, proč se lidé v dávných dobách, tak moc báli ve starých domech přespávat. A zejména tam, kde se ještě navíc odehrál nějaký ten hrůzný čin.
Mezi domy díra vedle díry. To je ještě z dob, kdy se sem zaměřovala palba z těžkých zbraní. Pro přírodu je to nyní dar. Vše se zalije vodou a tam pak probíhají milostné reje obojživelníků. I vysoká se příjde napít. Proto všude zde v okolí desítky mysliveckých posedů. Stačí použít žebřík a v tichosti pozorovat zvířecí a ptačí život kolem. Nikdy ale v noci již neslézat, aby človíček nedostal kulku mezi oči. Vždyť každý ví, že je to tady v prostoru strašně nebezpečné!
Náhorní plošina je, zejména z jižní strany, pokryta divokou, jenom místy obhospodařovanou lučinou. Jedná se o dopadové plochy, které jsou ještě občas armádou využívány. Leží zde spousta nevybuchlé munice, která je již skryta vegetací a o to je to tu nebezpečnější. Od jara do podzimu jsou plochy pro lidskou nohu neprůchodné. V pozadí Chlum a pod ním Ondřejov, kde vojáci cvičí obranu, přepady a to téměř denně.
Fotograf nelehký život má. Ó, jak moc by chtěl zachytit ty vzdálené kopce, údolí, hvozdy, vesnice, městečka. Stále však převládá opar a smog. V popředí nádherný rybník Olšina, do kterého vtéka potok stejného názvu. Někde zde na blogu v rubrice Boletice je povídání o likvidaci obojživelníků v jeho blízkosti. Byl to příšerný masakr!!! V dálce na něj navazuje Lipenské jezero.
Pohled ze zaniklé vesnice Přední Bor. Vrchol Lysé ještě není vidět. Kam oko dohlédne neprůchodné louky.
Vlevo Lysá, vpravo Knížecí stolec, z luk v Arnoštově, kde penzión, hospůdka, restaurace a vynikající kuchyně, ubytování. Telefon: 733 322 640 - použijte při sjednávání ubytování heslo burle.blog.cz a pak budete jen koukat.... Určitě by bylo vhodnější udělat jen výřez kopců. Ale ty louky jednoznačně poukazují na zdejší přírodu. A vo tom to je!!!
Autoportrét autora článku a fotografa těchto snímků. Bílé vlasy, ruce drží aparát a cvak.....
 

15 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Vladimír Hroch | E-mail | 17. března 2011 v 23:42 | Reagovat

Určitě Václave chápu také se snažím podnikat v dnešní době.VH

2 pavel | E-mail | 19. března 2011 v 13:46 | Reagovat

Ta fotka s tím bagrem je moc působivá. Asi bych docela snadno odpověděl na otázku, zda raději ty proklaté cyklisty, nebo tu "péči" lesáků, když je zprostředkovaná zrovna těmi bagry, harvestory, nakládacími soupravami a dalšími úžasnými vynálezy. Tahle ptačí oblast je z toho jistě celá nadšená....

3 Václav Burle | 19. března 2011 v 16:33 | Reagovat

Možná, že jsem se špatně vyjádřil, nebo jste to nesprávně pochopil. Já nemám nic proti cyklistům. Pouze jsem chtěl zdůraznit, aby se to i v této přenádherné a klidné přírodě neproměnilo ve "Václavská náměstí". Všeho moc škodí! Negativní příklady jsou z mnoho míst republiky, která se proměnila v národní poutě. Pouze tam chybí supermarkety, hypermarkety, a bylo by úplně vymalováno.

Jsem přesvědčen, že ty stroje jsou tady nasazeny oprávněně. On tady totiž ve velkém prošel Kiril! Byl jsem až udiven, jak rychle zde vojenské lesy začaly vysazovat nové stromky. A o včetně těch listnatých. Jenom by jich mohlo být ještě víc. Hodně se ale zapomnělo na jedle.

4 LKT | 31. března 2011 v 19:05 | Reagovat

[2]: Není to bagr, nýbrž tzv. lakatoš, nýbrž tzv. LKT, nýbrž tzv. lesní kolový traktor. Jeho nasazení je naprostá kravina, snad už před deseti lety Lesy ČR (tedy pro Burleho ta správná státní firma s červeným razítkem) ve svém prohlášení jasně deklarovala, že LKT je naprosto neekologická a výběhová technologie. Oprávněnost nasazení strojů nechte, pane truhláři a pane právníku, skutečným odborníkům, jasan?

5 Václav Burle | 2. dubna 2011 v 23:49 | Reagovat

Jsem rád, že jste se ozval. Poradíte prosím nám nezkušeným, jaká technika, v tak náročném terénu by měla být použita?

6 LKT | 7. dubna 2011 v 19:06 | Reagovat

[5]: V první řadě se musí přibližovat sortimentní a nikoli kmenovou metodou. Lza to pochopitelně udělat i na kalamitních plochácH, třeba i po Kirilu. Sortimentní met.  se s LKT ovšem doslova vylučuje. Pro sortimentní metodu jsou vhodnými technologiemi npř. kůň v úseku P-VM a lehká malá vyvážečka v úseku VM-OM, nebo se dá i lesní lanovka z lokality P na OM, vyvážečka P-OM a i jiné kombinace podle (vlastně hlavně opodle) terénu. Ovšem kmenová metoda P-OM pomocí lakatoše je ta nejméně vhodná volba.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama