Řeka Doubrava II/2011 od pramene až po soutok

5. dubna 2011 v 12:06 | Řada potoků, říček, řek, se dá projít pouze v časném jaru. V době, kdy ještě dvoumetrové kopřivy, šlahouny trnitých rostlin a keříků nám neustále nedrží nohy. V létě jsou toky již neprůchodné. Nehceš se přidat? |  - - Doubrava
Vandráci vyráží na vandr kolem říčky Doubravky....

- - - NEPŘEHLÉDNĚTE - - -
!!!v restauraci, ve vesničce Bílek, dostanete, na heslo burle.blog.cz, k jídlu, zdarma vynikající koláč!!!

Tak se vydařilo a vandráci z Agentury Vandrovník tři dny putovali kolem Doubravky. Bylo to úžasné. Příští týden si to zopákneme na řece Střele. Vyráží se z nádraží Chyše, odjezd z Prahy 07,03 hodin, nádraží Praha Dejvice, Gymnazijní. První skupina končí na zastávce Mladotice, další pak až v Plasech. Neseď za pecí a přidej se, ve ve vlaku je místa i pro tebe dosti. Pro houbaře a mykology bude to ráj na čirůvky májovky.
Stezka je dobře značena. Ono totiž není stejně možné někam jinam uhnout. Otázkou je, jest-li je výhodnější jít po proudu, nebo proti proudu. Fotografům doporučujeme jít proti toku. Nebudou se muset stále otáčet za vynikajícím námětem.
Stezka na tomto snímku vypadá jednoduše, ale věřte, že jsou místa, po kterých je to o hodně horší, obtížnější. Putování po tomto úseku Doubravky není vhodný pro starší občany, malé děti, cyklisty.
Jenom kvůli tomuto zážitku se vyplatí v klidu a pohodě na Doubravku vyrazit. Na druhé straně této rozsedliny je největší a nejhlučnější vodopád řeky. Od restaurace z Bĺku to má jednu výhodu. Přejdete tento vodopád, dostanete se k ocelové lávce, kterou na druhou stranu a horní cestou se vrátíte do civilizace na Bílek. Do Chotěboře je to o hodně delší putování.
Dají se zde, v tomto klenotu přírody, vytvořit zajímavé fotografie, chce to ale mnoho času. Nikam nepospíchat. Nejlépe tady zalehnout a při ranním úsvitu, za mlhy, si to náležitě vychutnat.
Z Hlinska jsme pokračovali do hvozdu CHKO Žďárské vrchy. Již několikrát v minulosti jsem se tady toulal, ale tyto lesy, bohaté na houby, mě nějak k srdci nepřirostly. Neumím vysvětlit čím to je, ale takto to cítim a vysvětlit neumím. Pravděpodobně je to proto, že zde jsou převážně lesy smrkové. Jeden strom jako druhý. Listnáče, aby jsi pohledal. Když ale vyjdete na ty nedohledné, vzorně udržované louky, tak vám srdéčko poskočí radostí. Louky, kolem a v dálce lesy, a všude rozeseté kouzelné až pohádkové chaloupky. Chaloupky to české, pěkné. Ráj to na zemi naší rodné. Ani vody tady není zas tak mnoho, ale když se potkáte s takto nádherným uprostřed hvozdu, tak štěstím zapláčete. A to na snímku ještě bohužel nevidíte tam vzadu na břehu vysedávat řadu volavek popelavých a kachen několika druhů.

- - - Minulost - - -

Teprve je úterý a my se již nemůžeme dočkat až vyrazíme. Bohužel, na mou maličkost leze chřipka, nebo snad angína. Zkusím to rychle vyležet a za pomoci tvrdé a ohnivé vody, udělat zázrak. Čundr tím pádem je na vážkách.

/ZDE se můžete podívat na průchod kaňonu Doubravy z minulého jara. ÚŽASNÉ/

Studujeme mapy, zjišťujeme, že nám jedna stačit nebude. Usilovně se snažíme určit, kde ten pramen je. Není to vůbec jednoduché. Názory jsou různé, ale my jsme již v minulosti u některých pramenů, nebo snad přítoků, byli. V okolí je několik rezervací, které jsme na jaře minulého roku navštívili. V každém případě je nám již jasné, že celý tok na jeden víkendový zátah neprojdeme. Jenom z Hlinska k pramenům je to pěkný kousek cesty a v blízkosti přírodní rezervace. Neměli jsme pospíchat. V tomto čase tam ještě žádné vzácné byliny nebudou.

Lépe by bylo vyrazit až koncem dubna, začátkem května, kdy v přírodních památkách se bude opětovně konat jarní zázrak. K nebesům se vytáhnou ty nejvzácnější, nejchráněnější rostliny, orchideje. Vandr však plánujeme již několik let, tak už nic odkládat nebudeme. Zase by to mohlo špatně dopadnout. Kačenky, orchideje, nerostou, tak se můžeme s radostí vydat na zrychlený přesun. Možná, že zaskočíme na bledule jarní. I rosnatky okrouhlolisté, tady opodál se vyskytují. Několik míst je ještě volných i pro tebe. Neseď za pecí a přidej se!

- - - Současnost - - -

ČÁST I
vyrážíme a v zápětí zjišťujeme, že České dráhy to je stále pěkný b..... .

První z nás dorazili na hlavní pražské nádraží hodinu před odjezdem EC 345 AVALA. Zanedlouho jsme si všichni udělali jednoznačný názor. Pan prezident České republiky, který ho nedávno slavnostně uvedl do provozu, pořádně naletěl. Je to tady jednoznačně pro cestující, opakuji pro cestujicí, ne pro ty, kteří mají každý měsíc na výplatní pásce statisíce, ba milióny, horší než před italskou přestavbou. Ti bohatí navíc vlaky nejezdí, že...

Na zemi a na lavicích sice nepoléhávají bezdomovci, kde asi skončili, ale vystřídali je mladí cizinci z celé Evropy. Oni si totiž nemají kam sednout, čekárna neexistuje, a tak ve všem pohodlí leží na zemi, hlavou opřeni o sloupy.

Několik plastových sedaček to nezachrání a navíc se na nich nedá sedět, jsou bez opěradel, natož odpočívat. Byly vyrobeny pro bezdomovce tak, aby je svou pohodlností nutily opustit nádraží. To se sice povedlo, bezdomovci zmizeli, ale cestujícím nezbývá nic jiného, než po několika minutách je opustit taky. Podle železničářů největší horor kolem nich byl v zimě. Byly totiž tak studené, že každý kdo se na ně posadil, ihned vyskočil, jako kdyby ho někdo jehlou píchl do zadní části těla.

Možná, že je chvályhodné, že zmizely stánky s občerstvením. Co bychom za to dali, kdyby se vrátily. Dnes je situace taková, že nemáte žádnou možnost se občerstvit, nakrmit se na dlouhou cestu. Restaurace neexistuje, a dva krámky nabídnou pouze předražené kafe - na náš dotaz nám bylo odpovězeno, vždyť je italské, tak se nedivte - a k tomu předražené, ale západní pečivo. Po celou dobu v nich bylo doslova prázdno. To samé při našem návratu.

Bez problému si tady v moderních prodejnách můžete ale koupit hodinky za milión, k tomu hodně drahé šatičky, botičky, šperky. Všechno to, co do vlaku vůbec, ale vůbec nepotřebujete. Kde jsou ty loňské sněhy, když tady na hlavním nádraží vše bylo pro cestujícího občana. A to by jste nevěřili, jak je tady ždímán pracující personál. To snad už ani není o pracovním poměru, ale o otroctví....

* * * * *
Rozhlas hlásí, že EC 345 Avala bude o deset minut,, z důvodu technické poruchy, opožděn. Z deseti minut je minut dvacet. Rychlík se rozjíždí a my se ptáme průvodčího, jest-li přípoj v Pardubicích, směr Hlinsko, na nás počká. Mladý průvodčí, čisťounky a vyžehlený, hlásí, že ano a že nám dá po Kolíně vědět. Tak se taky stalo. Nažhavil mobilní telefon a bylo vystaráno. Mladý, krásný a k tomu ještě šikovný. To nemá chybu.

Vyskakujeme z vlaku, běžíme po peróně a voláme na železničáře, kdeže je ten vlak k pramenům naší milované říčky Doubravky. Hezky se na nás usmívá a dodává, že náš vláček minutu před naším příjezdem odfrčel. Odcházíme si stěžovat do informací. Pro nás to bohužel znamená tří hodiny čekat na další přípoj. Madam nejdříve nezajímáme, my se ale nedáme. Odchází a hlasí, že ona za nic nemůže, že hlavní dispečer - asi v Praze - nic o naší situaci neví. Průvodčí byl mladý, vyžehlený, ale.... Nebo dispečer to hodil za hlavu. A my jsme namydlení. Plán našeho vandrování je převelice, bohužel, narušený, tak jako cestujících ostatních. Všem se nám negativně změnily plány! A za to může jenom jeden člověk na dráze. Šlendrián!

* * * * *
Pardubické nádraží je sice zastaralé, možná i vypadá jako z dob bývalých, komunistických, ale co do komfortu cestujících, oproti tomu pražskému hlavnímu, doslova dokonalé. Po Praze, hlavním městě, to je doslova zázrak. Je zde restaurace, vaří dobře a za rozumné ceny, včetně hotelu. Dokonce lékárna, obchůdek se zmrzlinou, pardubickým perníkem, několik občerstvovacích stanic, pekárna, další občerstvovací stánky, oproti Praze převelice levné. Prodejny s tiskem a samostatný kiosek s kuřivem.

Co je zde naprosto dokonalé, jsou vynikající, bytelné, krásné lavice, snad ještě z dob Franze Josefa. Možná, že ještě pamatují začátky železnice v Čechách. Jeden železničář tvrdil, že dokonce již měly být zlikvidovány, ale bohudík se vždy našla na dráze nějaká dobrá duše, a ta lavice zachránila. Ono se v nich totiž fantasticky dobře sedí, v sedě polehává. A tak to má být. Jest-li někdy zmizí, tak určitě jen proto, že si je někdo přemístí pro sebe. Hovořeno ekonomicky, jejich cena musí být v dnešní době převelice vysoká.

Nevím jak vám, ale mě všechna ta moderní sedadla ve vlacích, metru, tramvajích, nevyhovují. Sedím, celé tělo zkroucené, zvrácené dopředu. Chybí totiž u těchto seslí možnost se mírně zaklonit. Kde jsou ty dávné časy, kdy se mohla sedadla mírně štelovat. To je bohužel už jenom na některých autobusech. Jenom nedovedu stále pochopit, kdo tak hloupá sedadla navrhuje? Proto si pardubičáci těch vašich lavic važte a nenechte se o ně připravit.

Kousek za Hlinskem, když už jsme zjistili, že jsme zabloudili jsme při vkročení do lesa objevili tuto nádhernou kytičku. Nevíme ale, která to je. Asi to nebude z přírody, ale spíše vyhozená z něčí zahrady....

To co se na dráze děje je převeliký a nesmyslný blázinec. V Praze čekárny již nejsou a ta v Pardubicích je pouze pro ty z horních vrstev. Jakmile nemáte jízdenku první třídy, tak se do čekárny nedostatanete. My jsme udělali takový malý test. Suverenně jsme se tam navezli a hned jsme byli vyhozeni. Poentou bylo, že tam nebyla ani noha a podle zaměstnanců je tam stále prázdno. V zimě se tam dokonce netopilo a byla tam zima jako v hrobě.

A teď si představte, že si tam chce odpočinout vaše babička, manželka s malým dítětem, která potřebuje kojit, přebalit, odpočinout si. Je to pane ministře drah normální. Je tento zmatek, nepořádek, vůbec správný? Neodporujete to náhodou lidskosti, ústavě? Jel jste vůbec někdy vlakem a nakoukl do čekáren, které již nikde neexistují?

V Pardubicích, bezesporu umějí vyrobit vynikající, slaďoučký, nepřekonatelný perník, který tak moc chutná dětem, ale i našim maminkám, dívčinám, hlavně, když je tam nápsáno Z lásky. Ale proč stejně tak neumí připravit rohlík v párku, jak to umějí v Praze na Smíchovském nádraží. Zase ten kapitalistický nádražácký šlendrián!!! Po republice, ale i na ministerstvu dopravy, stále dělají vše po staru, tedy i ten párek v rozhlíku.


ČÁST II
vylézáme z vlaku a jak malí hoši se těšíme na příští dny....

Nedaleko nádraží v Hlinsku chytáme zelenou turistickou značku a s jistotou nám vlastní se stále rychleji a nedočkavěji šineme z města ven. Pořád se ptáme, kde je tady mlékárna. Moc bychom chtěli pozdravit houbařského krále těchto lesů, amatérského mykologa, Jiřího Kudláčka alias Laštůvku a požádat ho o povolení vstupu do jeho hájemství. Máme ale již velké zpoždění, a tak musíme přidat. Věříme, že za naši smělost na nás nepošle tamější lotry houbařské, neboť houby ještě ani zde nerostou. Mnozí moc litují, neboť si právem mysleli, že dostanou zdarma to nejlepší máslo v republice, v Evropě, na celém širém světě. Máslo je máslo a rama a další umělotiny ať jdou do háje. To z Hlinska je podle Jiřího to nejlepší na světě!

Pomalu se dostáváme z města, před námi se táhne dlouha a nekončící silnice. První pochybovač hází rovnou odpověď, že jdeme blbě. Ohrazuji se vší silou, že já jsem byl nejdokonalejším , nejlepším, navigátorem vojsk Varšavské smlouvy. Kucí háží torny za škarpu a začínají přemýšlet. Bohudík, nebo spíše bohužel, z vedlejšího baráku vyjíždí babka s kočárkem, drže ještě další dítě za ruku. Jedou nás překontrolovat. Takové potrhané a zarostlé vandráky tady ještě určitě neviděli. Což když jim jde o život.

"Kam jdete mládenci", říká babka a my musíme s pravdou ven. "Do pr...." . A ihned s písní na rtech dodáváme. "Do Prahy je cesta, jako žádna ze sta, vroubená je stromama, stromama."

Bábrlince je vše hned jasné "to jdete mládenečkové špatně!" A hned nám vysvětluje do podrobna co nás čeká a nemine!

Tři hodiny máme již zpoždění a teď si ještě budeme muset přidat další tři kilometry abychom se dostali na stopu. Petr vyskakuje a začíná vysvětlovat, kde že jsem to udělal chybu. Vše hází na mojí hlavu a já bohužel musím přiznat, ale jim jsem to nepřiznal, že jsem všechny dostal do průšvihu. Bohužel jsem si nevšiml, že z Hlinska vycházejí dvě zelené turistické cesty a já jsem si vybrat tu špatnou.

Šineme si to kolem potůčku. Všude, tak jak to bude po celé putování, přemnoho sasanek hajních. Těch pryskyřníkových jsme po tři dny potkaly tak na pět prstů. Kde nic tu nic. Byla a je to to pro nás stále záhada, Pomůžete nám jí v komentářích vysvětlit? Nad potokem starý náhon a hned vedle dvě kouzelné chaloupky. Mlýn se proměnil ve vodní elektrárnu. Je tady kouzelně.

Okrajem míjíme vesničku a pokračujeme k Hammerské přehradě - foto někdy příště - a ani očkem jsme nezahlédli vodu vodárenské nádrže, kde všude kolem ráj nejen pro houbaře, ale i pro velevážené mykology. Nádrž je ukryta v údolí za stromy.

Další vesnice nás vítá srdečně, neboť dvě hospody a býválá jednoťácká prodejna. Špasujeme s prodavačkou, než nás její manžel usměrńuje a doslova nám hází torny na záda. Všechno šlo dobře než jsme začali štramandu překrásnou, prsatou zvát na balet do Národního divadla. To už neunesl, neboť správně předpokládal, že by se mu už určitě z vělkoměsta nevrátila. Šlapeme jak blázni pod hořícím sluncem po silnici k lesu. Už se nemůžeme dočkat až do něj vstoupíme.

Ze silnice konečně odbočujeme na polní cestu, která nás přivádí do, na jedné straně kouzelné osady, na druhé i sem již došlo podnikatelské baroko. Vyplatí se pokecat s osadníky, člověk se dozví zajímavé věci.

Po celé naší pouti, zejména v blízkosti vesnic, všude narážíme na spoustu pořezaných stromů. Energie jsou stále dražší a dražší, tak se krade, a krade všude kam se podíváte. Holt se topí dřevem. Je to úžasné barbarství, když navíc se nejednalo o stromy zralé na odchod z tohoto božího světa. Krade se, řeže se, seká se, ale navysazuje se. A to je nestydatost. Co by tomu asi řekla Marie Terezie. Změníme to?




Uprostřed rybníček, ve kterém rybky, nedaleko kaplička, kříž, křížek a kouzelný prastarý domeček a jeden příběh:

Tato cedule mající obrovskou historickou cenu, se tak nějak sama od sebe ztratila a nebyla k nalezení. Jen tak od sebe se určitě nezvedla a neodešla s uzlíkem buchet do světa.

Až jednou, již v novodobé kapitalistické době, z ničeho nic zazvonil telefon a ozval se dobrý člověk, který oznámil, že na šrotišti se našla historická cedule jejich vísky, osady, dvora. Ještě štěstí, že ten dotyčný věděl, že zde žije zapálený turista, který jistě s radostí pro tyto lidi zde žijící, významnou informaci přivítá. On nelenil a na kole tu dlouhou cestu do Hlinska přemítal, jest-li přijede včas.

Dnes tato nádherná historická věc zdobí jednu ze starých chalup. Jak asi dlouho?

Z krajiny, vesniček, osad, samot se tyto historické věci, ale dnes i kameny, neustále ve velkém ztrácejí. Ruka aby jim upadla, že. Ale kde ty věci končí to tedy nevíme!

Dokonce se často stává, že například křížky, muka, malé kapličky se odnášejí, odvážejí na dvorky zahrad strousedlíků. Na jedné straně možná krádež, ale na straně druhé vynikající zabezpečení před nenechavci. Kde je asi pravda....


Fotograf těžký život má... Najde pěkný motiv na pořízení zajímavého snímku a najednou kouká, že mu ve výhledu překáží to, anebo zase ono. Ani nám se nechtělo přetahovat ty odpadní roury. Navíc jsme měli obavu, že nás někdo obviní, že zase krademe. Ale my nikdy nekrademe, my jen věci přenášíme, přesunujeme tak, jak se nám to kdy a kde zrovna hodí.

Za osadou Zalíbená stával pěkný a veliký rybník. Jednou, v dávných časech, se protrhl a teprve v těchto dnech byl za pomoci mnoha miliónů opraven. Sice nebude napuštěn, ale jeho mocná rašeleniště nás potěší vzácným pokryvem. Už se moc těšíme. Tůň na jeho okraji byla plná obojživelníků. Hezky jsme se tady v rezervaci poměli.

Vcházíme do lesa. Čeká nás mnohokilometrová pouť po asfaltové lesní cestě. Kde jsou ty překrásné doby, kdy všude byly polní, lesní cesty, vystlané jehličím, zlatavým listím. Potom se objevil asfalt a dnes se cesty proměnily doslova v silnice. Už to není ono, chybí ta krása, romantika. Pro lesáky, a dříve i pro vojska, to bylo a je ale bohužel účelné. Příroda, krajina, dostává pořádně na zadek. Vycházíme z lesa, ale je divné, že to tady na horách ještě moc nekvete. Tam dole u Prahy jsou již rozkvetlé ovocné stromy a tady nic moc. Dokonce ani blatouchy se ještě nerozjely.

ČÁST III
podobné příběhy nás stále nutí házet tornu na záda a šlapat, šlapat, šlapat

Scházíme z kopců přes rozlehlé, upravené louky - konečně jsme pochopili Jiřího Laštůvku, který stále vychvaluje to své hlinecké máslo. Ty louky "vyrábějí" bezesporu fantastickou trávu, následně seno. A to je ten celý zázrak - nádherné výhledy do daleka, a už vidíme první domy městečka. Vojnův Městec. Na poli sedm čápů bílých a další se rychlostí blesku snašejí někam do města. V hospůdce je útulno, sedáme k místním na venkovní zahrádku, a už máme před sebou pivko. Náměstíčko při hlavní silnici je to útulné, neboť všude kolem nás prastaré stromy a na nich řádí několik veverek. Objednáváme utopence. Vandrovník, jak je utahán, vždy má chuť na něco ostřejšího. Bohužel na všechny se feferonka nedostává, musíme se dělit. Stále zvedáme hlavy a pozorujeme úžasné čapí vývrtky. A místní štamgasti s hrdostí začínají vyprávět....


Před lety jsme o ně měli přeobrovský strach. Starý rozpadající se komín byl součástí malé fabričky a od nepaměti na něm čápi hnízdili a vyvedli přemnoho potomků, generací. Jeho oprava pro zchátralost nepřipadala v úvahu. Továrnička skončila a my všichni, celá obec, se rozhodla po odstřelení postavit čápům nové bydlení. Měli jsme ale převelikou obavu, zda se jim nové sídlo bude líbit.

Naše obava, jak se brzy ukázalo, byla oprávněná. Hasiči sundali staré hnízdo a s velkým nasazením ho umístili na nově vztyčený stožár. Čapí rodinka ho nepřijala. Začala si stavět hnízda na jiných objektech, které však neobsadila, ale stále vytvářela nová. Pak se rozhodla usadit se na komíně mateřské školky, ale to nebylo zejména ze zdravotních důvodů možné. Hnízdo jsme stále odstraňovali až se stal zázrak.

Vypadalo to, že čapi přijali konečně námi připravené bydlení. Máme je zde na novém hnízdě již několik let a společně se respektujeme. My jim klid k hnízdění a vyvedení potomstva. Oni zase svou přítomností, svým životem a zejména leteckým uměním, nám přinášejí každodenně radost.

Blíží se večer a my máme na vodní hotel ještě několik kilometrů. Loučíme se s místním pracovitým lidem. Naprosta většina má na sobě pracovní oděv, montérky. Víme vše o jejich radostech, problémech, starostech. Jsou to neradostné věci. Nevědí, podle jejich slov, co je to vlastně čeká.

Na poli v dálce sedm čápů a další každou chvilku startují a přistávají z hnízda. Jeden z čápů pravděpodobně již v hnízdě obrací vajíčka. Třeba nám někdo časem napíše zde do komentářů kolik potomků se narodilo.

* * * * *

Polní cestou se dostáváme na místní asfaltku, která vede poli k našemu noclehu. Nikde obilí ani brambory, ale všude kolem řepka, která ve večerním slunci vytváří pohádkovou nádheru. Blížíme se k cíli, v dálce již prosvítá voda rybníka na jehož břehu starý socialistický rekreační areál, kemp. Sice již něco pamatuje, ale naše vzpomínky nás vracejí do dávných dob, kdy jsme v podobných prožili překrásné chvíle. nejinak je tomu i v dnešních časech. Určitě to zde milujeme více, než kdybychom přespávali v moderních hotelech, penzionech. Tam je to drahé a odtržené od přírody. Zde všude kolem nás přírodní rezervace.

Pomalu vycházíme ze staré aleje a na druhém konci rybníka vidíme několik labutí. Jsou takové divné. Dišputujeme, a jak přicházíme blíže, tak s překvapením křičíme - volavky bílé. Úžasné, i když je jich u nás v republice, v poslední době, stále více.
V klidu přicházíme do kempu. Házíme torny na hromadu a po hrázi se v tichosti, abychom volavky nevyrušili, přesunujeme na druhou stranu rybníka Řeka. Plížíme se mezi chatami pobřežním porostem a hledáme u vody bílou skvrnu. Nikde nic, pouze u břehu mezi vegetací spousta bílého, načechraného peří. Mrkneme do dáli, na druhou stranu vody, a tam sedm bílých volavek debužíruje.
Bílá volavka je převelice pozorná. Ta vycítí i lidský záměr a včas v pohodě zmizí. Je nesnadné se jí přiblížit. Jediný způsob je snad brzy po ránu zaujmou polohu ležícího a zamaskovaného odstřelovače. Bez pohybu ležet a čekat na příležitost. To už je ale jiná kapitola o fotografování.

Smutní a nešťastní se přesunujeme na jejich stranu. Kryti přebujelou vegetací se k nim přibližujeme stále víc a víc. Když je nám jasné, že nám zase upláchly, začínej před námi z ničeho nic startovat. Aparát k oku, zaměřit, zaostřit, cvak. To už jsou ale zase o mnoho metrů dál. Tak holky volavky bílé. zase někdy jindy, jo?
...a jsou fuč. Přistály v nejzadnější části rybníka.
Canp Řeka. Restaurace, ubytování, rozlehlá louka se zázemím na stanování. Všude v blízkém a dalekém okolí fantastická příroda. Zejména rodiny s děckama si to v rybníku pořádně užijí. Pro houbaře i mykology je to tady ráj. Více o zdejší mykologii ZDE !!!

Noc už je na spadnutí. Vytahujeme karimatky, spácáky, rozjíždíme vařiče. Trocha teplého čaje s rumem, kafe s rumem, nám udělá dobře. Bohudík již utichl ten nepřetržitý rachot armádního letectva. Bylo to příšerné, když v klidu nádherné přírody stále po celý den slyšíte ty nepříjemné zvuky stíhaček. Až na jednu výjimku létaly hodně vysoko, tak jsme nemohli udělat ani jednu fotku.
V lesích, zejména v posledních letech, se potkáváme s novými nebo upravenými studánkami, prameny. U všech je hrneček, který zve poutníka, vandráka, k osvěžení. Napijete se, budete mít tu odvahu? Napište nám svůj názor do komentářů.

Za starost o studánky patří lesákům poděkování. Jenom by si měli odpustit ty stříšky z umělých hmot. To se nenajde dřevorubec, který by udělal několik šindelů? Dalším problémem je, že většinou jsou na jedno brdo, jako kdyby na ně byl po celé republice jediný náčrtek. Chělo by to více přemýšlet a vracet se do dávné historie. Nedělat jenom dřevěné domečky, ale využívat více kamene!

ČÁST IV
k pramenům a pak dál kilometr za kilometrem až k soutoku

Vstáváme hodně časně, noc byla klidná, všude klid jako v hrobě. Něco úžasného, co ve městě, ale ani na vesnici, nepoznáte. Hvězdy zářily štěstím, dívaje se na ten náš boží svět. Probudil nás příšerný rachot kachen a skákajících ryb na vodě. Pro ně začíná den s prvními paprsky slunce. Nezbývá než se k nim přidat. Vařiče již hučí a všude se šíří vůně těch největších celosvětových i našich dobrot. Sedíme opřeni o chatu, koukáme do map a přemítáme co dál.

Rozhodnutí je přijato bez jakýchkoliv diskusí. Máme toho po prvním dnu již plné kecky. Putování k pramenům necháme na příště a budeme raději pochodovat blíže k našemu cíli. Je jasné, že k soutoku v žádném případě nedojdeme.


Vždy, když člověk chce, tak si najde nějaký ten přijatelný důvod, zdůvodnění! Nevíme totiž, jak to tam dole po proudu vypadá. Nejsou tam lesy, pouze silnice, které procházejí kolem řeky. A to není nic pro nás. Dalším důvodem je, že Doubravka je taková nějaká divná. Oproti potokům, říčkám, například na západě republiky, které protékají mezi skalami, pěkně roztažené v terénu, Doubrava je stále jenom zářez v krajině. Kdyby jste nevěděli, že tam někde teče, tak o ní nemáte ponětí.

Zvedáme se, nedaleko, ve Starém Ransku, procházíme pěknou starobylou alejí klenů. Paráda. Potkáváme madam s pejskem a tak se hned vnucujeme na snídani. Posílá nás do horoucích pekel. Děláme jí nekonečné školení - všichni se dobře bavíme - o pohostinosti dávných Čechů, Moravanů, Slezanů. A nabádáme jí, aby se polepšila. Jenom se směje a má z nás bžundu. Divný, převelice divný a zlý je tento současný svět.

Za vesnicí pěkný rybník bez vody, který se renovuje. I tady staré stromy, které v krajině nemají chybu. Jednoznačně sem patří, než se najde nějaký hlupák a pošle je na oný svět. Přicházíme na křižovatku polních cest - dnes vyasfaltovaných, jak jinak, že - a v tom okamžiku na sebe s Petrem jukneme. Tady to přece známe. Za rohem jsou ta obrovská bledulová pole! Hned si vzpomínáme i na rezervaci plnou rybníčků, tůní, kde rosnatka okrouhlolistá a další divy přírody. Házíme batohy pod zdejší odpočinkový stůl a jdeme na nedaleké bledule jarní.

Jsou již odkvetlé. Snažíme se najít alespoň jeden kvítek. To se nám sice podaří, ale je v naprosto žalostném stavu. I tak je na zdejší "plantáže" překrásný pohled. Jenom, kdyby si nějaký dřevorubec, při odtěžování blízkého lesa, neudělal na bledulích jarních oheň na spalování klestu. Proč se vůbec tady u nich, v rezervaci, těží. Nebylo by spíše lepší udělat opatření, aby se stále více roztahovaly do okolí? I tady je převelice, oproti minulým letům, blatouchů. A po lýkovci, jak jinak, už ani stopa.

Po veškeré té kráse všichni křičí, že se půjde na rosnatky okrouhlolisté. Vůbec si v té euforii neuvědomili, že ještě není ten jejich správný čas.
Torny na záda a směr vesnička Bílek. V Novém Ransku mírně kufrujeme, protože jsme přestali kvůli hospodě u hlavní silnice sledovat trasu. Hospůdka je to pěkná, taková česká a hned vedle penzión, ubytování již od 120 korun. Jó, my živnostníci, podnikatelé, to máme nyní hodně, ale hodně těžké.

Vaří tady slušně. Možná, že i ty vynikající bramborové knedlíky měli vlastní. Vrabci byly mírně prorostlé, chutné, i když maso již hodně okoralé. Zelíčko nemělo chybu. Nebylo to ale v celku nic úžasného a já jsem tady pochopil proč! Ono je to jednoduché. Pro ty davy lidí asi nemůžete přichystat velké množství kvalitního sósu. A vo tom to je! Není to sós, ale nastavená voda. Nebo se mýlím? Chybí tomu ta pravá česká, chutná, mastnota. Naopak ta dnešní jídla jsou přehodně dietní, tedy nechutná....

/Tady to časem dopíši a vysvětlím, jak vynikající jídla byla v době dávné, tzv. totalitní! Dnes se musí hospodští a restauratéři ještě hodně učit, naučit..../

Podle odpadového kanálu zdejší strojírny, pokračujeme na Sopoty, které jsou součástí Sobiňova. To je ale jiná převelice zajímavá historická dějeprava. Hned na okraji vesnice narážíme na převelice zajímavou rezervaci. Je nám líto, že jsme na tento vandr vyrazili tak brzy. Ještě tady nic nekvete, ale tak jako každý rok, to tady bude zanedlouho převeliký zázrak. Sem se budeme muset ještě letos podívat!
(... a to jsou řádky a fotografie pro Vás, pane faráři Pavle Světlíku. Jistě Vám udělají radost.) Potkáváme se s takovým divným, na první pohled, zanedbaným hřbitůvkem. Je to však jenom zdání. Naopak, v poslední době byl pravděpodobně opraven a pomalu, ale jistě, neustále vylepšován. Je vidět, že obec si svých předků považuje. A tak to má být!

Kolem prochází starší chasa, dnes bychom řekli dorostenci. Několik chlapců a dívek. Ptáme se na historii hřbitůvku. Všichni na nás koukají jako bychom byli debilové spadlí z nebe. Říká se, že naše školství je v rozkladu. Ono to bude asi ještě horší. Nedaleko je škola. Co tam asi ty děti o historii obce učí. Jedna dívka se bohudík chytá a začíná nám dělat minipřednášku o evangelickém posledním spočinutí. Je to evangelický hřbitov, pravděpodobně ze začátku minulého století. Stely, kameny, kříže byly vztyčeny, i když jich tam ještě mnoho polehává v nedobrém stavu. V rohu byla opravena zeď a do ní umístěny další desky, pomníky. Těm kdo se o to zasloužili, my vandrovníci, trempové, děkujeme. Stejná situace neznalosti se opakuje u nedalekého přenádherného kostelíka.
Kontrolujeme s láskou a úžasem ještě kostelík v Sopotech a hle, opodál , tato krása. Jak já miluji takováto zákoutí. Rybníčků a tůněk je v krajině, v lesích, převelice málo.

Tohle dokáže fotoaparát doslova a do posledního písmene za pár pětek....
...pak stačí přibalit několik filtrů, odlesků, světlic....
...a je dokonáno.
Noříme se do lesa, někde vlevo vojenská obrovská základna, ani nevíme co tam bylo. A už vidíme první chalupy Bílku, vesnice na hlavní silnici, kde železniční zastávka. Obchod se přeměnil ve velkoprodejnu motocyklů a příslušenství. Bohudík je tady vynikající restaurace, jídlo, pivko, piáno, vynikající kuchař a obsluha. Tady si to užijeme, tady se pomějeme. Zde za hospodou začíná to fantastické údolí Doubravy, za kterým sem rok co rok jezdí příznivci Matičky přírody. Tak tam pojďte i vy s námi vstoupit. (Snímků už moc nebude, protože již by to nebyla reportáž z vandru, ale román.)

DOKONČENÍ ZDE !!!
 

37 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 -vb- | 5. dubna 2011 v 16:02 | Reagovat

Ano, autem můžete rovněž. Jak se ale budete chtít, tu spoustu kilometrů,  k němu vrátit? Jedině, když s námi půjdete jenom část vandru. Pak to může být i výhodné. Ale opět se budete muset k němu vrátit....

2 Kudláček | E-mail | Web | 6. dubna 2011 v 0:34 | Reagovat

Vendelíne, plánuješ/te tedy jít údolím Doubravky? A zeptám se, odkud? Od Bílku, nebo od Chotěboře. Zda byste začínali v Bílku, možná bych se připojil, ale záleží na okolnostech ...

3 Václav Burle | 6. dubna 2011 v 11:01 | Reagovat

Ahoj Jiří, Doubrava je odvolána, neboť mám teploty, chřipku. Pojedeme příští týden, asi. Jde se z Hlinska po zelené k pramenům a pak po řece až k soutoku. To ale asi celé nedojdeme, neboť tu kytička, tam houbička, tam žabička, tam hospoda, děvucha....

4 Kudláček | E-mail | Web | 6. dubna 2011 v 18:15 | Reagovat

Hm, tak to si máknete. Kdyby náhodou, tak se ozvěte...

5 -vb- | 6. dubna 2011 v 22:04 | Reagovat

My takhle Jiří, ale chodíme od jakživa. Stačí si otevřít vlevo v rubrikách potoky a řeky a tam jsou ty poslední. Bohužel, v minulém roce jsme nebyli, protože na jaře jsme jezdili především do rezervací na orchideje apod. Nejdřív na kačenky, které jsme nikdy nenašli a pak na kytičky, obojživelníky atd.

6 Kudláček | E-mail | Web | 7. dubna 2011 v 11:14 | Reagovat

[5]: To já vím, že jezdíte, ale překvapilo mě, že chcete jít takovou dálku- Jestli jsem pochopil Hlinsko - Chotěboř. Já chodím z Bílku a mám toho plné kecky ;-)

7 Václav Burle | 7. dubna 2011 v 11:48 | Reagovat

Jiří, ne Chotěboř, ale až soutok. Ale taky víme, že to nemusíme stihnout, tak to rozdělíme na dvě, tři etapy. My nikam nepospícháme. My to jen máme rádi. To putování, přírodu, byliny, houby, brouky, kouzelné hospůdky, děvuchy, ale i ty některé dobré konzervy. A vo tom to je!!!

8 Václav Burle | 23. dubna 2011 v 23:21 | Reagovat

Tak jsme vyrazili a došli. Článek a snímky budou brzy následovat.

9 Václav Burle | 21. července 2011 v 22:30 | Reagovat

S velkou pravděpodobností si řeku Doubravu zopakujeme na podzim, až se zbarví listí!

10 Václav Burle | 25. října 2011 v 11:50 | Reagovat

Podzimní putování kolem Doubravky jsme nezvládli. Dali jsme přednost putování ve vojenských újezdech. Ale na jaře, až pokvetou rostlinky, se tam určitě vrátíme.

11 sirvalecek | 1. června 2012 v 23:12 | Reagovat

Hledáte prameny? www.estudanky.cz a pokud je u lesní studánky hrneček, je voda možná ne pitná, ale rozhodně konzumovatelná, t. j. pro průměrně odolného jedince s neoslabenou imunitou neškodná.

12 sirvalecek | 1. června 2012 v 23:13 | Reagovat

A ta kytička je ladoňka, v tomto případě nejspíš zatoulanec z nějaké zahrádky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama