Září 2011

Fotofejeton VII divočáci, kanci aneb šlo o život

27. září 2011 v 23:02 | Když je ale to toulání divokými hvozdy mám tak rád.... |  FOTO dne
Ve hvozdu není nikdy bezpečno


Nyní jsem se toulal v této oblasti sám. Hub plné lesy, ale kam je dát, košík nebyl a do igelitky, v žádném případě. Rychle začalo ubývat světla, slunce se odebralo do hajan. Rychle i já jsem si našel příhodné místo. Něco málo jsem pojedl a protože v noci byla pořádná zima, tak jsem měl v batohu spacák. Jinak jezdím pouze s karimatkou a přikrývám se pouze celtou. Zalehl jsem na kopečku uprostřed bažiny a nechal si něco pěkného zdát.

Patřím ještě mezi ty milovníky přírody, kteří když leží pod širákem v lese, i ve spánku slyší, co se v tomto chrámu široko daleko děje. Bylo již k ránu a já jak jinak jsem neslyšel vůbec nic. Najednou se probudím, kulicha přes oči. Povytáhnu se, nadzvednu kulicha a koukám jak kanec na kance. Všude kolem mě obrovské množství divočáků. Jediné štěstí bylo, že to byli lončáci a ještě mladší. Bohudík byli jenom zvědaví a já nebyl ani tak moc vyděšen. Od té doby jsem se zařekl, že uprostřed lesa, již nikdy nebudu spát ve spacáku. Do torny jsem přibalil dýku, kterou jsem si ve hvozdu přidělával na opasek. Teprve druhý den jsem si uvědomil, že divočáci byli pouze dorostem, ale bylo jich mnoho. Tak moc, že kdyby přeze mně přeběhli, tak jsem byl ušlapán...

A to není všechno. Určitě platí pravidlo, vše do třetice. Opět spím v Brdech pod Kamennou, na sobě pouze celtu a u ruky dýku. Patřím mezi ty, kteří i ve spánku slyší vše, co se v brdském hvozdu děje. Nyní jsem opět neslyšel nic. Probudilo mě mlaskání a funění. Nade mnou se sklánělo několik obrovských příšer. Už to nebyli lončáci ale dospělé kusy. Dostal jsem strach. Hrál jsem -tak jak jsem se dočetl v májovkách, roli mrtvého brouka. Když to prý platí na medvěda, tak proč ne...- Ani jsem se nepohnul, snad jsem ani nedýchal. Najednou rachot a byli pryč. Mobil -to je pro bezpečí člověka v horách a v lesích vynikající věc- jsem měl vypunutý a stejně bych byl mrtvý a moc by mě nepomohl. Je hrozná blbost potulovat se krajem, po lesích sám. Když ale ono je to tak nádherné...

Fotofejeton VI aneb zvěř vysoká

27. září 2011 v 22:04 | Potkat se s laní, jelenem je zážitek na celý život. Škoda, že se to nestává častěji |  FOTO dne
Vysoká zvěř


Nepotkáváme jí při houbaření, vandrování, často. Ona o nás ví dříve, než jí vůbec zaregistrujeme. Mnohdy jde dokonce o život.

Vrátil jsem se po mnoha dnech z nemocnice, ještě nějaký ten týden jsem si položel doma, ale již jsem se nemohl dočkat až vyrazíme na Lysou ve vojenském újezdě. Cesta to byla dlouhá, to stoupání mě nedělalo dobře, ale zvládl jsem to. Byl jsem šťastným člověkem, že jsem neskončil na prkně, ale opět jsem se vrátil do lůna Matičky přírody.

S manželkou jsem se domluvil, že půjde v čele a já se budu snažit jí dohánět. Lékaři řekli, chodit, chodit, chodit a neflákat se. Tak jsem plnil jejich doporučení. Srdce musí pracovat, namáhat se a tepny pulsovat na plný plyn.

Koukám, že žena se zastavila a něco na mne gestikuluje. Ukazují jí, aby šla ke mě. Udělala nemnoho kroků a z houští vyrazilo přeobrovské stádo jelení zvěře. Jeleni byli kapitální, paroží na to nejvyšší ocenění. Doprovázelo je mnoho laní. Kdyby tam moje drahá choť zůstala stát, tak jí s velkou pravděpodobností převálcovali. Tak velké stádo by se nedokázalo vyhnout.... Zase jsme měli jednou přeobrovské štěstí!

P.S. Podobných zážitků je málo, ale mnoho je okamžiků, kdy v podobných situacích fotograf nestačí nejen vyndat aparát, ale vůbec zmačknout spoušť, natož zaostřit. Pak vzpomíná, celé si to vybavuje jako film, a je nešťasten, že nebyl připraven. A to se nám Vandrovníkům bohužel stává převelice často.

....

Fotofejeton V - tis, chlouba naší přírody

26. září 2011 v 23:07 | V dávných dobách měl široké využití. Dnes je to převeliká vzácnost. |  FOTO dne
Tis aneb radost na něj pohledět


... povídání někdy později!

Fotofejeton IV - rodinka

26. září 2011 v 22:45
Rodinka z níž vyzařuje něha jako u lidí....


Táto, mámo, to máte pěknýho potomka. Je to kluk nebo holka?

Fotofejeton III aneb korálovec jedlový

26. září 2011 v 0:28 | Je vzácný, není vzácný? Měl by požívat ochrany od státu? Umíme si ho vážit? |  FOTO dne
Jak je to s korálovcem jedlovým....


S Vandrovníky neustále rok za rokem putujeme, přes pole. louky, stráně, potoky, říčky, veletoky, do hvozdů a snad proto máme na korálovce jedlové i trochu toho štěstíčka. Zejména od brzkého jara do pozdního podzimu si to umíme prachpořádně užívat. Jak nějakého toho krasavce najdete, tak máte převelikou naději, že následující rok bude na jedli opět. Dodržujeme poučku Václava Burleho - obdivujeme, kocháme se, fotografujeme, ale v žádném případě netrháme.

Korálovec jedlový šíří kolem sebe stále přemnoho nezodpovězených otázek. Znalí houbaři stále dišputují nad otázkou, jest-li ho ochraňovat nebo nikoliv. Všechno začíná u faktu, zda je opravdu hojný nebo naopak nehojný. Já se po bohatých zkušenostech přikláním k druhé variantě. Je třeba si rovněž uvědomit, že tato houba roste "pouze" ve vyšších polohách, v horských hvozdech, kde se ještě vyskytují jedle. A těch je u nás v lesích převelice málo a bohužel naprosto chybí starší jedinci.

V letošním roce jsme se mnohokrát toulali horským hvozdem, křížem krážem, a hledali nějakého toho korálovce, bondarcevku, Němce. Výsledkem je pouze ten jediný kousek na tomto snímku. Vyklubal se na stojícím, ale prohnilém stromě. Jedlí tam bylo docela hodně, ale byly relativně mladé a nikde žádné jejich torza, kmeny ležící na zemi. Že by korálovec potřeboval ke svému bytí staré dřeviny?

Některé atlasy hovoří, že je hojný, další pak popisují úplný opak. Kdo se pak má v tom vyznat, že!

V každém případě je korálovec jedlový zapsán v Červené knize. Pro mne začínajícího houbaře, to vůbec není rozhodující. Já již několik let tvrdím, že to co je v Červeném seznamu je, jako kdyby to bylo chráněné státem. Za tím si stojím a hned tak to asi nezměním.

Není to tak dlouho, co jsem se na mykologické přednášce ptal našeho významného amatérského mykologa Ing. Jiřího Burela - proč korálovec jedlový není státem chráněný? Odpověď byla stručná a velice mne překvapila. "Důvod je jednoduchý. Ono se na něj při posledním návrhu zapomnělo!" Z těchto slov plyne, že příště bude do chráněných hub zařazen. A to je důvod, proč bychom se ke korálovci jedlovému již dnes měli tak chovat!!!

Více o korálovcích ZDE !!!

Fotofejeton II aneb batůžek

25. září 2011 v 22:50 | Někdy se člověk nestačí divit, jakou hrůzu nosí lidi na zádech...
Trošilinku povídání o našich pomocnících...


I milovník Matičky přírody potřebuje pro svého fantastického koníčka řadu zcela potřebných věcí. Houbaře nevyjímaje. Zejména dálkový houbař, mykolog, se neobejde bez pořádného batohu, torny, kletru.

Baťůžek jen tak na mnohé potřebné věci. Je určen pro ty, kteří mohou ještě v ruce tahat košík. Do batohu pak patří svačina a především dostatek vody. I na trochu toho příjemného a chutného pití se místo najde. Někdy i dobrá mapa. Fotoaparát s objektivy. A bez mobilu, v dnešních časech, ani ránu. Je to divné, ale stále se v lesích ztrácejí houbaři, zejména pak starší lidé a ti povětšině, bohužel, moderní komunikační zařízení nevlastní. A když ano, tak bez nabitého akumulátoru. Ještě štěstí, že námi milovaní policisté, vycvičení pejsci, hasiči, místní obyvatelstvo a vojáci, vždy s ochotou vyrazí ztracence najít.

Není batůžek jako batůžek. Ten na fotografii vypadá jako nic moc, ale je naprosto úžasný svým objemem. Je určen, jak na jednodenní houbaření, tak i na celý víkend. Vždyť vojáci dobře vědí, proč ho mají ve své výstroji. Nepostrádá ani, tak důležité a příjemné věci, jako je prsní a bederní pas. I on často bývá unaven, mokrý od potu páníčka, děvuchy, i když jeho úprava něco takového nepřipouští. Ó, jak převelice rád si rovněž sedne na kamenné sedátko a kouká na ten přenádherný Boží svět.

Do nitra jídlo, spousta vody, lékárničku, celtu, na vnějšek ještě přidělat feldflašku s horkým čajem, který v chladném ránu příjde převelice vhod. Dolu spací pytel a po straně karimatka, triedr.

Na delší putování musíme použít tornu, kletr, i když věcí, které nutně potřebujeme, bude stejně jako u baťůžku. Jenom přibude více jídla, vařič, zapalovač, sirky a vybavení na postavení přístřešku - stanové kolíky, parašutistická šňůra, moskytiéra. Tu už ale nenosíme, neboť z naší přírody ta milovaná havěť, tak nějak, vymizela.Ve studeném období, v chladných podzimních a jarních časech, příjde vhod i pořádně velká termoska. Není nad teplý popití.

Obchody jsou plné různého vybavení na záda, kolem pasu. Není však nad starý dobrý kletr s konstrukcí, který se na konci šedesátých let vyráběl i u nás. Dodnes ho lze vidět na trempech, turistech, vandrovnících. Oni moc dobře vědí, proč ho nechtějí vyměnit za ty různé předražené novinky. Ten, když je dobře sestaven, seřízen, tak nemá konkurenci. Má velký objem a i na něj se dá z venku ledacos přidělat. Je nezastupitelnou pomůckou pro hlívaře. Tedy pro ty houbaře, mezi které patří i moje maličkost, kteří z horských hvozdů nosí kažodoročně pro přátelé převeliké množství hlívy ústřičné i plicní. Kletr totiž drží tvar, a tak plodnice nejsou pomačkané, polámané. A v zimě, když jsou ztuhlé zimou se hodně pronesou. To mě věřte. Dobré je, když takový kletr již má ledacos za sebou a jsou v něm již díry. Jak tak houbař jde, tak vzduch se v kletru stále vyměňuje, takže se houby nemohou v šustákovině zapařit. To nemá chybu! Postraní kapsy pojmou termosky, jídlo a další potřebné věci. Mým snem je najít košíkáře, který by mě upletl nůši na konstrukci kletru. To by bylo ale něco!!!

Co nosíte na zádech vy. Jaké máte s baťůžky zukušenosti. Podělte se, prosím....


... a armádní batůžek v akci. Vandrovníci si to pořádně užívají. Přidej se, nedej se....




Fotofejeton I aneb holubinka, krkavci!

25. září 2011 v 22:33 | Znáte to. Člověk udělá snímek, ale neví jak jej použít.... |  FOTO dne
Holubinka, ale nevím která. Pod borovicí, nepálivá.


Tak takhle velikou holubinku jsem snad ještě nepotkal. Měla dobrých pětadvacet centimetrů. Den byl převelice slunný, babí léto se vydařilo, noc plná hvězd a celý okolní hvozd ozařoval měsíc. Ve spacích pytlích byla docela k ránu kosa. Probudil nás křik, zpěv, krkavců. Již řadu let je tady pozorujeme.

Vařiče hučely, vyráběly voňavý čajíček. Já jsem si šel dofotografovat katmanku a podívát se po lesní loučce, jest-li nebudu mít štěstí na nějakou tu houbičku. A měl. Převelikou tuto holubinku. Vůbec jsem si nevšiml, že rozdílem teplot mám zamlžený objektiv a tak vznikl tento snímek...

!!!Mám prosbu!!! V posledních letech jsem se setkal několikrát s krkavci. Jest-li se nemýlím, tak ještě nedávno v našich českých zemích se téměř nevyskytovali. Pravidelně je pozoruji na Šumavě pod Libínem a v Brdech u raketové základny a nad Teslíny.

Když se tak touláte lesy za houbama, potkáváte krkavce rovněž. Prosím napište alespoň několik řádek sem do komentářů. Děkuji....

Katmanka aneb houba nedoceněná

25. září 2011 v 22:17 | Není v seznamu tržních hub, ale to neznamená, že jí necháme v lese |  HOUBY
Katmanka pokračování brzy....

Chlum - vojenský újezd Boletice aneb tohle mi hlava nebere!!!

25. září 2011 v 22:13 | Vždycky jsem Vojenské lesy chválil, ale tohle nechápu.... |  Boletice
Vojenský újezd Boletice


Vytvořit slušný snímek krajiny, když pere slunce jako o život, není vůbec jednoduché. Ale tyhle sluneční dny, pro nás Vandrovníky, byly neskutečně krásné. Chlum od severovýchodu je možná, na první pohled, jen takový kopeček, ale ze stran jiných, ční do oblak jako převeliká špičatá hora. Asi jsme na jeho vrcholu udělali převeliký objev. Ono to tam vypadá, jako kdyby tam bylo hradiště?!

Velehora Chlum (1191 m.n.m.) zdobí vojenský újezd Boletice. Nachází se na jeho severní části, takže je to pro vojska převelice důležitý orientační bod. Dá se o něm hovořit již jako o hvozdu. Místy, zejména východní část, se jedná o smíšený les, kde přemnoho překrásných jedlí. Na zemi je často jeden jejich potomek vedle druhého, kteří bojují o místo s nábojnicemi z letadel a vrtulníků. A vůbec nejsou ožraní zvěří, tak to je tedy záhada.

Vrchol si můžeme představit jako dlouhou a širokou plošinu. Jenom ten bystrozraký zde chybí. Výhled totiž naprosto žádný. V jedné části to vypadá, jako kdyby zde byly v předávných dobách vybudovány hradby. Že by zde bylo hradiště? Jako vojáci jsme se zde často pohybovali, měli jsme zde umístěný radiovůz, jak na KV, tak i Duhu.

Protože již tenkrát jsme byli zanícení houbaři, tak jsme si často menáž přilepšovali krmí z hub. V okolních vsích, hájovnách, jsme si sehnali, čti ukradli, vajíčka, a to pak byly hody. Hřiby, lišky, holubinky, katmanky, muchomůrky a všechny ty druhy jsme přidávaly do všech pokrmů. Bylo to nejen dobré, ale především toho bylo hodně. Kluci jsme byli mladí, a tak pořád vyhladovělí.

Hvozd je tady kouzelný, jako ostatně v celém vojenském prostoru. Po veškeré té kráse, ale pak příjde šok. Zejména ve vrcholové části Chlumu jsou smrkové monokultury, které nejsou v dobrém stavu. Na první pohled je vidět, že se smrku tady nedaří, že sem jednoznačně nepatří. Nejsem ale lesník, a tak se mohu i mýlit. Ale oči mám ještě v pořádku! Proč proboha sem lesáci nevracejí původní listnáče, jedle, kterým se tady převelice daří?

Šplháte se na vrchol a všude kolem vás přenádherný starý, ale zdravý, les. Najednou oschlé smrky a ve vrcholové partii nikde žádná dřevina. Asi zde prošel nějaký ten Kyril. Lesníci zde vysadili - a teď si tipněte co - ano máte pravdu, smrčky. Proč? To mě tedy hlava nebere!!! Vždyť všude kolem přenádherné jedle a buky. Nebylo lepší, správnější, dát jim tady přednost? Že by zase ten mamon. Vysadit, podříznout a jít si pro peníze?!

Je to tady houbařský zázrak. My, armádní zálohy Vandrovníků, jsme ale štěstí neměly. Houby nerostly po celé republice a ani tady doslova nic. Pouze jednoho maličkého korálovce jedlového jsme objevili a měli jsme z něj převelikou radost.

A to si představte, že soukromá společnost, vlastnící již odporné rozsáhlé středisko sportu a rekreace na lipenském jezeře, si zde na Chlumu chtěla vybudovat přeobrovské zimní středisko. Představovalo by to 28 kilometrů sjezdových tratí, šest lanovek, běžecký areál, ubytovací a stravovací zařízení, příjezdové komunikace a další zázemí, umožňující pořádat sportovní akce světového významu. Jihočeský kraj tuto investici podpořil, schválil, jako jeden ze strategických projektů Programu rozvoje regionu a akčního plánu a vstoupil do účelového sdružení Chlum s cílem podílet se na financování projektu. Celý projekt představovaný jako "revitalizace původní atmosféry a života lokality" byl umocněn vizí Šumavské tramvaje, propojující celý region.Z přírody by se tak stal podnikatelský komplex, který by jí do poslední kytičky, plodnice zlikvidoval.

Pokud by došlo k realizaci záměru výstavby tohoto areálu, znamenalo by to nenávratné poškození řady přírodních stanovišť vzácných druhů ptactva, ohrožení cenných lesních porostů, botanicky a entomologicky cenných lokalit. V případě rozsáhlého odlesnění svahů za účelem vytvoření sjezdovek by došlo k narušení odtokových poměrů na svazích a k následnému vzniku erozních rýh. Pro fungující provoz by bylo nutné zasněžování technickým sněhem. Pro tuto alternativu však v oblasti nejsou dostatečné vodní zdroje. Od projektu krajská samospráva pod tlakem veřejnosti i pádných odborných argumentů potvrzených přijetím Boletic do soustavy Natura 2000, nakonec ustoupila. (Zdroj Calla).

Nebyl to bohužel jediný případ, jak mělo dojít k devastaci tohoto neopakovatelného území. Podobně se uvažovalo o přírodní likvidaci Špičáku a Smrčiny.

Při výstupu na Chlum není mnoho výhledů do krajiny. Je tam však skalka, kde všude kolem je les vykácen. Když se vydaří počasí, tak je na co se dívat. V pozadí Libín s rozhlednou.

Všude nás doprovázeli jedle. Víte proč jsou tak vzácné. Protože je jich převelice málo. Kdyby zlata bylo hodně, tak by také nebylo vzácné, že....



/...pokračování ještě bude i fotografie budou!!!/

Jak se houbaří v Polsku

23. září 2011 v 11:44 | Poláci jsou ve sběru hub přeborníci. Mnohdy je to jejich jediná obživa |  Houbové perličky
Jak se houbaří v Polsku


Poláci se zasloužili za zachování těchto vzácných tvorů. Patří jim dík nás všech....

Všeobecně je známo, že ve světě se zase tak moc nehoubaří. Na Západě se kupují houby v obchodech, typu žampión, a pak ve skleničkách a ty jsou převážně právě z Polska. Úplně jinak je tomu na Východě u slovanských národů. Zde se houbaří od nepaměti. V současné době se ukazuje, že přeborníci jsou Poláci, Češi, Moravané, Slezané, ale i například Rusové, Ukrajinci. Je zajímavé, že houbaři z bývalého Sovětského svazu nedávají přednost houbám hřibovitým, ale úplně jiným druhům, které my zase vůbec nesbíráme. Proč jsou Slované v houbaření přeborníci, informace si předávají z otce na syna, z matky na dceru, nikdo neví. Pravděpodobně je to z dob sběračů lesních plodin, kořínků, kdy býval více hlad, než plný břuch. Ale tak tomu bylo v celé Evropě. Důvod se již pravděpodobně nikdy nedozvíme. Je zajímavé, že houbaří i německy hovořící lidé, Rakousko, Německo, kteří žijí v blízkosti naší hranice. S určitostí se to naučili od našich dávných předků. Jinou kapitolou jsou pak obyvatelé Francie a Itálie.


....a dnes pouze jejich zásluhou již pobíhají po Šumavě a my je jezdíme pravvidelně pozorovat.

Houbaři v českých zemí se domnívají, že na ně nikdo nemá. Je to převeliký omyl. Přeborníci jsou jednoznačně Poláci, zejména co se profesionálního houbaření týče. Řada rodin - a není jich málo - se živí sběrem a prodejem hub, mnohdy je to pro ně jediný příjem, a pro další je to převelice zajímavý každoroční přivýdělek. Zejména pak pro důchodce. Tvrdí se, že každý rok se z Polska vyveze na 20 000 tun hub.

Výkup plodnic je u našich severních sousedů zorganizován do posledního puntíku. Ani houba nesmí přijít nazmar. Není větší obce, kde by nebyla výkupna. V oblasti lesů, je v každé vísce. Poláci dokonce na houby, borůvky a další lesní plody ve velkém zajíždějí i do našich hvozdů. Krkonoše by mohly vyprávět....

V okamžiku, jak se v lesích objeví první plodnice, celé rodiny sbírají od kuroptění až do západu slunce. Pak rychle ještě do výkupny a při prvních paprscích toho žlutého šmudlíka na obloze, opět do hvozdu. A tak stále dokola až do pozdního podzimu. To už ale nemluvíme o houbaření, o užitečném koníčku, ale o velkovýrobě.

Z výkupen směřují urychleně houby do fabrik. Tam se houby suší, řežou, sekají, nakládají, zavařují, zmrazují.

Houbaření v Polsku je obrovským obchodem. Je zajímavé sledovat vývoj cen, které se mění i několikrát denně. Rozhodující rovněž je, jak v kterých zemích houby zrovna vyrostly, neboť na tomto velkoobchodě se podílejí i další národy. Zejména Rusko a přilehlé státy za Poláky zase tak moc v průmyslovém houbaření nezaostávají. Moc pak záleží na tom, kdo příjde na světový trh dříve, nebo za lepších cenových podmínek. Stačí malé zaváhání, chybička, která stojí houbařské fabrikanty převeliké peníze.

Není třeba připomínat, že všechno kolem hub záleží na počasí a dalších vlivech přírody. Jednou je převeliký svátek, podruhé zase pořádný průšvih. Takový fabrikant, vždy musí myslet na horší časy.

Zde jsou slova jednoho velkopodnikatele: "Podnikám v tomto oboru přes dvacet let a mohu prohlásit, že ani jedna sezóna nebyla stejná. Houby si rostou jak chtějí, nemají žádná pravidla." Letošní sezónu hodnotí za převelice špatnou. "Nerostou totiž praváci, a když ano, tak jsou červiví. Tak špatnou sezonu nepamatuji. Pravák nemá rád chladné noci."

Zajímavé je, že do Německa se prodávají v naprosté převaze lišky ve skleničkách. Do Italie naopak houby hřibovité.

Na dotaz, jaké počasí, podmínky, jsou pro růst hub nejlepší, polský houbový magnát odpověděl: "Byly roky, kdy bylo sucho a praváků bylo spousta, plné lesy. Jindy bylo vlhko, ideální podmínky, a nic nerostlo. Například v roce 2000 bylo tolik hřibů, že jsme je nemohli ani od lidí vykupovat. Nestačili bychom je zpracovat. Tehdy padl rekord. Během jednoho dne jsme nakoupili 34 tun praváků."

/Na příkladě sběru hub v Polsku je vidět, že v našich zemích se lidem daří ještě poměrně dobře, když ještě nemusí si přivydělávat sběrem hub. -vb-/

Volně zpracováno podle Českého rozhlasu, Radiožurnál.






Jak se sbírají houby v Rakousku

23. září 2011 v 10:46 | Rakouská policie v akci ve prospěch důchodců |  Houbové perličky
Houbaření v Rakousku

Rakušané houbaří rádi, ale je to odlišné podle oblastí. V žádném případě se ale nejedná o masové šílenství, jako je to v českých zemích. Největšími borci jsou zde Italové, kteří rádi v tamějších hvozdech plní své košíky. Italové houby milují, zejména pak hřibovité.

V Rakousku je denní limit 2 kilogramy hub na den. Dokonce je sběr rozlišen i na dny liché a sudé. V prvém případě je to pro cizince, v druhém pak pro místní. Policie si sběr hub, podle daných zákonů, umí dobře ohlídat. Stává se, že po otevření kufru auta houbaře jsou vyděšeni, když vidí to obrovské množství plodnic. Policista může udělit pokutu až 7000 euro! A kde takové zabavené houby končí? Například ve veřejných jídelnách, v domovech důchodců.

Zajímavé je, jak osvětová činnost funguje například v samotné Vídni. Neznalý houbař zaběhne do tržnice, tam ukáže odborníkům své nálezy. Ti plodnice určí, všechno vysvětlí. A to zdarma.

Zdroj: Český rozhlas Radiojurnál.

.....




Vojenské BOLETICE se budou otevírat veřejnosti

22. září 2011 v 19:14 | Jest-li to dopadne jako ve vojenských Brdech, tak nás ochraňuj Bůh |  Boletice
Armáda otevře další prostor civilistům


Plodnice neznámé, ale sírovec žlutooranžový to není.... Zanedlouho pojedeme tyto houby překontrolovat. Již dnes se nemůžeme dočkat, do jakých velikostí dorostly. Já jsem přesvědčen, že z těch tří to bude jedna převeliká plodnice. Nebo máte jiný názor?

Zatím se toho moc neví.... Dnes Česká televize ukázala šot z vojenského újezdu Boletice - kde zrovna převeliké manévry za účasti letadel, vrtulníků a pozemního personálu - ve kterém hovořilo načálstvo z ministerstva národní obrany. Vyjádřilo se v tom smyslu, že otevře na okrajích prostoru další stezky pro návštěvníky. Otázka zní, máme se vůbec na co těšit? Nebude to proti přírodě, tak jako v újezdě Jince, který se má navíc od armády oprostit?



Organizovaní turisté (KČT) se dokonce dali slyšet, že by chtěli zpřístupnit Knížecí stolec. Pravda je, že je z něho po vychřici, kdy padly všechny stromy kolem něho, přenádherný výhled. Umí si ale někdo představit ty davy, které by na jeho vrchol začaly proudit. A nebyl by to nikdo jiný než cyklisté. Ti by se potom rozprchli po celém vojenském újezdu. Pěšáci to mají daleko a není to pro ně zas tak pohodlné. Pro přírodu, zvěř, by to bylo zničující. Davům by ale Knížecí stolec nestačil. Z něho je vidět pouze na sever, západ, částečně i na východ. Jih je zastíněn Lysou, která je dokonce o několik metrů vyšší než Knížecí stolec. Takže hurá přes sazenice na tento další zdejší úžasný vrchol. A bude vymalováno! To já mám jiný, lepší, názor na využití tohoto prostoru. Ale již předem vím, že je pro většinu z vás neuskutečnitelný. Vy nechcete poznávat přírodu, ale pouze kolem ní proletět letem světem.


Pohled z Knížecího stolce na Šumavský hřeben. Pět z vás, kteří pošlete na burle@seznam.cz odpověď na následující otázku. Můžete s námi androvníky pak vyrazit do B úplně zdarma. Veškeré náklady převezmu já - vb. Jak se ten hřeben jmenuje a co je na něm významného?

Víte, že právě na tomto místě na Knížecím stolci stála pozorovatelna vojsk Sovětského svazu? Ona to nebyla jen taková pozorovatelná, která by vypadala jako větší posed pro myslivce. On to byl velice zajímavě postavený bunkr. Vše bylo v zemi, nahoře pak finský domek, který měl představovat loveckou chatu. Jenže ona měla betonové silné zdi, ocelové dveře a vše, co taková pevnost pro maršály má mít. Více v článcích zde na blogu. Už jsme se do ní nabourali. To bylo ale překvapení. O kousek dál stávala dřevorubecká, lovecká chatka, po které již není ani památky. Ještě před deseti lety tam byly vidět trámy, prkna, zkrátka zbytky.


...a tohle je jedno z našich, zejména zimních útočišť. Při špatném počasí, když nám nevyhovuje spaní pod širákem, pod šumavským nebem, tady vždy složíme naše unavené údy. Výhoda to lampasáků bývalých i současných. Věř, že je tady místo i pro tebe.

Po vojenských újezdech se toulám již téměř sedmdesát let. Nejdříve jako děcko. Jezdili jsme do nich s rodiči na houby. Později jsem v tamějších hvozdech vojančil. Pak jsem je navštěvoval ještě za tmy, mlhy, tajně, jako tremp, turista, milovník přírody.

Ty doby byly úžasné, stejně tak, jako naše sjíždění řek, říček, potoků, na pramicích, kanoích. Podívejte se, jak to například v současném čase vypadá na Vltavě. Darmo to rozvádět. Nikde tehdá ani živáčka, mapy neexistovaly. Pouze typu autoatlasu. Všechno jsme si museli vychodit, prozkoumat, nakreslit, zapsat do hluché mapy. Ta nekonečná setkání s dřevorubci, lesníky, fořty, s místním lidem, byla úžasná. A ty vesnické tancovačky!?

Bylo to obrovské dobrodružství, objevování. Tak tomu ještě dnes je v Boleticích. Jince, Brdy, se proměnily ve Václavské náměstí. O víkendech a svátcích, ale i po celý týden, jsou tam davy lidí. Pochopil bych, kdyby lidé chodili pěšky, objevovali tu přenádhernou přírodu. Oni to však profrčí na kolech. Hltají kilometry. Ta krása, všude okolo nich, je nezajímá. Už to není ono. Už to není o objevování, o dobrodružtví, o lásce k Matičce přírodě, ale pouze o bláznovství. Ono je to na kolo strašně jednoduché. Ujede se v pohodě spousta kilometrů, pěšky byl to bylo obtížnější, takže o převelice méně lidí. Nebylo by toto řešení? (Více v článcích zde na blogu o Brdech!)

První problémy začaly po vyjití knih pana Čáky. Knihy fantastické, potřebné, ale nádhera z nich číšící přivedla do Brd davy lidí. Holt "pokrok" se zastavit nedá. Nešlo by to ale dělat jinak???

/...dokončení dnes v noci!/

Žižkovská věž, rozhledna. Tohle nemá chybu

21. září 2011 v 23:44 Rozhledny, výhledy
Žižkovská věž Praha, rozhledna...

POZOR - v současné době lze na internetu koupit na rozhlednu dvě vstupenky za cenu jedné. Otevřete si úvodní stránku SEZNAMU a v pravé části jsou slevy. Pak nám sem do komentářů napište, jak jste byli spokojeni s výhledem a organizací.



Využili jsme této informace, počkali na počasí, které je vhodné pro daleké výhledy, a vyrazili na žižkovskou věž. Byli jsme překvapeni, jak je to tam nádherné. Vyhlídkové kóje jsou prostorné a i přes ty skla je dobře vidět.

Bohužel daleké výhledy se nekonaly. Ona ta věž, výhledové plošiny, nepřesahují kotlinu hlavního města. Jediné co je vidět, je České Středohoří, ale tak od půlky kopců nahoru, a potom Bezděz a prý i Ještěd. My jsme neviděli nic, protože byla na obzoru neustále mlha, když z ničeho nic během snad minuty se úplně rozpustila a my koukali na tu krásu. Jenom jsme si nebyli jisti, jest-li se díváme na Ještěd. Triedr jsme měli, stavba bílá a vysoká se tam ukázala, ale ten Ještěd byl takový divný. Možná to bylo úhlem, z kterého jsme se dívali. Takže nevíme, jest-li to byl nebo nebyl.

Praha je ale z věže vidět fantasticky. Je zajímavé, co to dá práce, než člověk najde ten objekt, který hledá. Z té výšky město vypadá úplně jinak. Ta sleva nemá chybu! I tak je to zejména pro rodiny hodně drahé, předražené. Přepočítejte si čas, minuty, nahoře prožitý, s cenou. To bude vaše nejdražší hodina.


...tak ty skla převelice lomí světlo, sluneční paprsky způsobují odlesky. Jaký je asi fígl na fotografování přes sklo?

Husova lípa, Chlístov - 750 let

21. září 2011 v 15:10 | Dřevina je to historická, ohrožená, ale stále živoucí. A to je moc dobře! |  Stromy to je láska má
Husova lípa


Vesnička je to malebná, hezky česká. Bohužel, i zde, jí začínají hyzdit ty moderní, současné, rodinné domky. Jeden je dokonce i v blízkosti tohoto historického stromu. "Pokrok" ale nezastavíme, že? Ves, která má jen několik čísel, leží v přenádherné krajině daleko od civilizace, od hlavních komunikací. Kdybych někde jako důchodce chtěl žít, tak bezesporu tady. Houbařský ráj, na Šumavu i do jižních Čech blízko.


Chlístov (650 m n.m.) je zajímavě usazen v údolí zlatonosného Cikánského potoka.

Pod památným stromem kázal v roce 1414 Mistr Jan Hus a proto jí nikdo neřekne jinak, než Husova lípa. Její stáří je odhadováno na 670 - 750 let. Jednoznačně patří mezi nejstarší lípy v Čechách.

V dobe kázáni Mistra Jana z Husi, byla již tak mohutná, že "na jejích větvích sedávalo mnoho posluchačů žádostivých slova pravdy". Jedná se o lípu velkolistou (Tylia Platyphillos), obvod lípy pri zemi je približne 9,5 m, průměr kmene 3,03 m, výška stromu 10,5 m (2006). Vykotlaná lípa, byla v roce 1995 značně poškozena silným větrem. Zůstalo z ní mohutné torzo. Později začala opět růst. Dnes má vnější kmen a uvnitř mladší, vnitřní kmen. Trhlinou ve vnějším kmeni je vidět do jejího lůna. Naposledy byla odborně ošetřena v roce 2008. Strom bohudík žije dál. (Zajímavé je, že o necelý kilometr dál je při potoce další památný strom. O něm někdy příště.)

Lípa měla být kdysi poražena, ale i s pozemkem ji koupil sedlák Fidler z c.p.1 a tím ji zachránil.

Na lípu si dělal zálusk místní chalupník. Chtěl ji porazit a vydělat si prodejem dřeva. Než stihl svůj plán zrealizovat, odkoupil od něj místní loučku i s lípou sedlák Fiedler, který tím strom zachránil. Sedlák pocházel z Dobišova mlýna na Cikánském potoce. V mlýně podle jedné pověsti žila Husova babička. Pozdeji mlýn vyženil Jakub Aleš, prapředek Mikoláše Alše.


Pro fotografa je nasnímání této přenádherné historické dřeviny převelikou výzvou. Jak jí přenést na obrázek, aby tam nebyla vidět zeď staré nemovitosti, vysoký betonový sloup, který nese kabely, a takové to divné dláždění, schody, ploty, informační cedule, novodobý dům. Doslova je to nemožné. Jedna možnost, s rozvojem techniky, tady bohudík je - výpočetní technika, počítač. Nechat na snímku lípu a všechno kolem vymazat. Přidat přírodu, oblohu, mraky. To já ale neumím. A co vy?

Na straně druhé, to oplocení je bezesporu správné, oddůvodněné. Je to důkaz, že zdejší občané si svého stromu moc váží. Kdyby ho nebylo, tak každý by se snažil do lípy vlézt a to by jí určitě neprospělo. Ona je totiž dutá, vydlabaná. Na první pohled žije jen z vůle Matičky přírody.

Nejlépe se historický strom fotografuje, když kolem něho není nic, co se v přírodě nevyskytuje. Možná, že by se pracovníci ochrany přírody měli zamyslet při osazování laviček, tabulí, odpadkových košů, kam je usadit, aby nepřekážely oku umělce, fotografa, návštěvníka.



xyz. nevím, ale třeba pomůžete, že

19. září 2011 v 23:31
xyz


..................


Důležitým znakem je ten hrbolek na klobouku a černé, tmavé šupinky na třeni.

Na snímcích jsou na konci třeně vidět dlouhé a silné "kořínky". ........................
.........................
.........................
.........................
.........................


Pádlo se do vody noří... Řeka hučí v klínu rozervaných skal... Teče potůček bublavý, teče kolem skály... My pluli dál a dál, v zelené háje... Písní vodáckých, trempských, ale i národních o vodě, řekách, potůčcích, je přehodně. Proč asi, že? Když jsem je hrával na harmoniku u táborových vater, ohňů a ohníčků, tak nezůstalo žádné oko suché. Pěkně hezky a českomoravskoslezsky jsme si pod hvězdným nebem zavzpomínali na putování československou přírodou, krajinou.

Na snímku je říčka, kterou moc milujeme, tak jako se k ní vracívali kamarádi a kamarádky, kteří již mezi námi nejsou. Jsou již na pravdě boží. Brzy se tam s nimi sejdeme i my. I když, jak jsem o tom mnohokrát hovořili, bychom rádi než na nebesa do samotného pekla. U Svatého Petra je to jistě přenádherné, ale co si budeme povídat, v peklíčku je teploučko, jsou tam ženský, vandrácká muzika, harmonika, housle, basa a od kuroptění, až hluboko do noci, se tam zpívá, tancuje, je tam převeselo a hrajou se tam karty. Boty, tuty, re. A alkohol všeho druhu tam teče proudem a je zadarmo. Chvala hospodinu. Nehrozí tam žádná mrtvice, infarkt, cukrovka, rakovina, a jak se všechny ty choroby jmenují.

Ona vypadá, že není nic moc. Věřte ale, že se dokáže pěkně rozkurážit a bere vše, co jí stojí v cestě. Pro houbaře jsou její stráně požehnáním.

Tady je náš revír na opeňku měnlivou, kterou nejen já považuji za jednu z nejlepších hub pro kuchyňské využití. Ale pozor, nesplést si jí s čepičatkou jehličnanovou, která patří mezi nejjedovatější houby. Ale to vše o nich najdete zde na burle.blog.cz. Omáčka z ní - tak zvaná burleova zázračná - nemá konkurenci. To ale pouze za předpokladu, že se přidá dostatek lístků z libečku lékařského. Pod maso je to až nebeský zázrak, delikates, který nemá ve světě konkurenci.

...dopíši později!


Tohle stádo, divného a nám stále neznámého turu, jezdíme pozorovat každou chvilku a převelice rádi. Tam, kde se pohybuje sem a tam, je rovněž houbařský ráj. Bohudík máme přítele, kamaráda od raketového vojska, fořta, který stále je v obraze, a tak víme, kde ty čtyřnožce v hlubokém hvozdu najít. Pán zdejších lesů nám stále tvrdí, že ani on neví o jaká monstra se jedná. Lže jako když tiskne. Nikdy nezapomene dodat - "kluci neblbněte, ti by vás dokázali zlikvidovat." Losy nám však ještě neukázal a to si říká kamarád z dob válečných. O rysech ani nemluvě....

Když jsme poprvé uviděli to rozkošné telátko, které se brzy přemění v tunové monstrum, tak jsme se nejdříve od radosti pousmáli, aby nám následně štěstím vyhrkli slzy do tváře. Příroda je mocná čarodějka, jemom kdybychom jí nedávali tak moc na prdel, že?!


"Volové mizíme. Už o nás vědí!" říká fořt a my se pomalu noříme z okraje lese do houští. Nedej se - přidej se. Zanedlouho pojedeme opět do lesů. Hoď tornu na záda, přibal karimatku, spací pytel, vodu, celtu, trochu jídla a pro šéfa malou lahev becherovky jako pozornost, čti úplatek. Agentura Vandrovník již není naše, a tak přihlášky u Magdy na burle@seznam.cz.



Volavka bílá - Egretta alba

18. září 2011 v 22:34 | Vždy je to fantastické setkání. Těchto krásných ptáků je stále u nás moc málo... |  - - bílá v
Volavka bílá


(Trocha toho povídání o volavkách je i ZDE)! Volavka bílá, je u nás přísně chráněná jako ohrožený druh. Před nemnoha lety byla ještě velkou vzácností. Ukazuje se, že se k nám začíná vracet. Dokonce občas i zahnízdí. Odborníci hovořívali o výskytu 65 jedinců, ale dnes je jich již o mnoho víc. V nedalekém Rakousku se již dobře usadila, zahnízdila, množí se.

Ukazuje se, že při podzimní cestě na sever u nás začíná přezimovat. Proto jí nejvíce v přírodě vidíme v podzimních měsících. V odborné literatuře se píše, že jsou rybáři, kteří jí likvidují. Na straně jedné je pro ně stejná jako volavka popelavá, na straně druhé důvodem je, že likviduje obsádku ryb na rybnících. To se rybářům nelíbí.

V minulosti byla, pro svá překrásná pera, která jí zdobí na hřbetě, ve velkém lovena.

Jeli jsme po okresní silnici a vidíme na poli několik volavek na lovu. Zajímavé je, že neustále projíždějící auta jim vůbec nevadila. Jakmile nás již z dálky zaregistrovaly, jak se k nim blížíme, tak přeletěly na odvrácenou stranu pole. Volavky mají vynikající zrak. Co já, po operacích očí, bych za něj dal....

Lze je zahlédnout po celé republice. My jsme měli to štěstí v Brdech, severozápadně od Dobříše, na Vysočině - viz výše - a jak jinak, než i v jižních Čechách.

Bohoslužba - I část - za záchranu Šumavy v kostele Svaté Maří Magdaleny

18. září 2011 v 21:55 | Boží stavba je předaleko od civilizace, ale milovníků Šumavy přišly davy |  Boletice
Mše svatá za záchranu nejen Šumavy - II část ZDE


Kostelík Svaté Máří Magdaleny svítí k nebesům na okraji vojenského újezdu Boletice nad vsí Zbytiny. Tady to my vandrovníci dobře známe, neboť tudy vstupujeme do prostoru. Zajímavé je, že všude v okolí jsou neskutečně opraveny všechny kulturní, náboženské, památky. Křížky, kříže, boží muka, kapličky a i tento kostel. To se jen tak v krajině po celé republice nevidí. O tom, jak tady jeden Němec opravil kříž, je v článku z vojenského prostoru Boletice.

Na místě dnešního kostela stávala již v šestnáctém století kaple, která podle análů byla v polovině 18. století v žalostném stavu. Nebyla již opravena, ale na jejím místě byl postaven kostelíček. Věž byla osazena zvonkem, který byl v roce 1763 doplněn velkým zvonem. Od šedesátých let minulého století stavba zchátrala, ale našli se dobří lidé, kteří kostelík v letech 1993 - 1995 příkladně a s citem opravili. Poděkování všem, kteří se na obnově podíleli. Děkujeme!




Bohoslužba za budoucnost Šumavy se, za velkého množství lidí, konala 17. září v kostelíku Svaté Máří Magdaleny ve hvozdu nedaleko Zbytin. Církev bratrská, tak položila další kamínek do mazaiky svých prospěšných akcí za záchranu přírody v této oblasti Čech. Hlavní zásluha - a poděkování nás všech, kteří nejen Šumavu milujeme - patří kazateli Církve bratrské Mgr. Pavlu Světlíkovi, který bohoslužbu zorganizoval a doprovázel slovem božím.

Při kázání ThDr. Pavla Černého bylo ve svatostánku ticho jako v hrobě. Nejinak tomu bylo i při slovech Pavla Světlíka a profesorky Hany Šantrůčkové. Všichni nám mluvili z duše a i vy se můžete s jejich vystoupeními nyní seznámit.

Bohoslužbu doprovázela hudební skupina Oboroh, která přítomné mile překvapila. Dostávalo se jí potleskem neustálého poděkování za nevšední zážitek. Na konci pak připravila nevídaný koncert.

V sobotním odpoledni se v Prachaticích v Dřípatce uskutečnila, za velkého zájmu místních i přespolních posluchačů, přednáška profesorky Hany Šantrůčkové "Co vyprávějí šumavské smrčiny." Součástí této nevšední akce byla i výstava hub.




PROMLUVA kazatele Mgr. Pavla Světlíka

Vážení a milí hosté, přátelé, bratři a sestry,

mám radost z toho, že jsme se sešli v tak hojném počtu. Srdečně vás vítám na Šumavě, na svaté Magdaléně. Stará legenda říká, že v místě nynějšího oltáře byla kdysi lípa. A když ji farníci chtěli pokácet, našli ve stromě sošku svaté Magdalény. Možná, že by se měla Magdaléna, nebo jiný svatý, objevit častěji na více místech v naši zemi. Naše vděčnost patří zejména místnímu faráři římskokatolické církve, bratru Jindřichu Hyblerovi a také biskupu českobujovickému monsignoru Jiřímu Paďourovi. Oba svým laskavým souhlasem tuto bohoslužbu slova a modlitby umožnili.

Já sám, kromě kazatelské práce, sloužím v ekologii. Jsem rovněž terénním ornitologem. A proto mi moji ornitologičtí přátelé zaslali trefnou, trochu smutnou otázku - Nebude tadnešní bohoslužba jakousi zádušní mší? Ano pro datlíky tříprsté, kulíšky, tetřevy, tetřívky, zmizelo v nedávné minulosti spousta starýchstromů, možná stěnjejich domovů. Ale základní problémy mají své dlouhodobé trvání. A proto jsme tady… Těch důvodů, proč jsme se sešli - je několik.

Předně nás spojuje láska k tomuto kraji a pocit zodpovědnosti za Šumavu, za to, co se na ní událo v posledních měsících, a také co se děje i jinde. Nejde zdaleka jen o problém kácení a nekácení. Jde o daleho hlubší problémy.

Dále prožíváme narůstající tenzi, napětí společnosti. Zejména ve sféře vlivu mocných lidí, ve vztahu k životnímu prostředí. Projevuje se zvýšená arogance moci. A hlavně, vyloučení řadového občana z podílu na rozhodovacích procesech. Naopak roste snaha o odstranění vlivu neziskového sektoru. Roste pohrdavý vztah mocipánů k obyčejným lidem. A zesiluje technokratický přístup k řešení problémů životního prostředí .

Jako zástupce církve i ekologické křesťanské organizace A. Rocha, však musím také přiznat, že cítím velký dluh i za církev. A vinu za nedobré učení církve, církve - nikoliv bible.

Byla to mimo jiné také církev - teď myslím na církev ve všech denominacich - která svými nesprávnými výklady, zejména Geneze 1 kn. Mojžíši - tedy texty o pantsví člověka, přispěla k antropo-centrickému pochopení světa a lidské zodpovědnosti. Nové, hlubší theologické bádání, zejména nad starozákonnými texty, u nás vedené starozákoníkem prof. Helerem, nás vede k revizi našich vyznání. Člověk v něm není zdaleka pán stvoření. Není majitel světa a přírody, ale pouze jakýsi pastyř, nebo zahradník, či spávce nádherné zahrady Země. To už nezní vůbec hrdě, ale spíše služebně, svíravě. A zve nás to k hluboké pokoře. Ke hledaní moudrosti.

Dnešní bohoslužba chce vnést také naději do našich i vašich srdcí. Do vší naší letargie, únavy, bolavé resignace, zklamání z vývoje, nás chce Bůh povzbudit. Jde o to povzbudit jedince k odvaze a víře v sílu hlasu jednotlivého občana. Ale také a především povzbudit k důvěře v moc, která nás přesahuje.

Svět se sobeckými zájmy a sklony není hříčkou osudu. Není ani plně ve správě nás lidí, ani současných ani budoucích mocných. On se totiž nevymyká, ač se to často zdá, ale svět se nevymyká - opravdu NE - nevypadá z rukou dobrého Stvořitele, Pána světa, ale i soudce Země a soudce každého člověka.

Charles Chaplin jednou vtipně i vážně řekl. Na posledním soudu promítnou všecky tvé filmy. Dodávám si k tomu - také filmy, příběhy, činy vypovídající o mém i tvém vztahu k životnímu prostředí. Také zde na této rovině vznikají viny, hříchy, někdy už nenapravitelná selhání, jako na Ptačím potoce.

Chceme se dnes v naději postavit pod slovo Písma svatého a pak v modlitbách se přimlouvat za moudrost pro sebe, ale i ty, kteří nasazují svůj život pro záchranu přírodního dědictví. Budeme se modlit i za ty, kteří nejen Šumavu, alevůbec celou českou přírodu ohrožují. Kvůli svému vlivu, své samolibosti, ješitnosti, pýše, penězům, i zlé vůli, až po ty nejvýše postavené. Bez Boží moudrosti a potřebné pokory se nedostáváme nikdy vpřed. Jsme ale přesvědčeni, že Bůh může a chce dávat svoji moudrost všem lidem, lidem dobré vůle. I nám, itěm, kteří mají v současné době svěřenu a to JÍM samým, výkonnou moc. On může každého z nás poučit, korigovat. Jistě i rychle vyměnit a nahradit. Na šachovnici přítomného dění, politiky, společnského života i celých dějin Bůh může postavit moudré a pokorné lidi. Tomu dětsky a prostě, jako křesťané, věříme. A i za to se modlíme. Za moudré vladce i správce této země. Jimi jsme vlastne všichni.


PROMLUVA kazatele Mgr. ThDr. Pavla Černého ZDE

Promluva prof. Hany Šantrůčkové

* * * Věříme vědcům, ne kmotrům * * *

Dovolte mi zahájit povídání slovy Petra Ondoka, jehož moudrosti si velice vážím: "Pobývání na Zemi jako ve vlastním domově zahrnuje i povinnost přírodu zachraňovat, a sice před nebezpečím její zkázy, která jí hrozí ze strany člověka. Povinnost pobývat na Zemi tak, že si ji nepokoušíme podrobit a ovládnout. Znamená to nechat zem, aby byla zemí."

Tím, že jsem slíbila promluvit na tomto setkání, jsem na sebe vzala nelehký úkol. Jak vybrat z množství poznatků ty nejdůležitější? Jak je shrnout, abych zachovala objektivitu a nebyla obviňována z ekologického aktivismu?

Nakonec jsem se rozhodla, že se pokusím složit jednoduchou skládanku z věcí, které považuji za nejdůležitější.

Než začneme uvažovat o tom, jak se má na Šumavě hospodařit, musíme si odpovědět na základní otázku. Je na Šumavě hospodářský les, kde chceme těžit dřevo s cílem mít zisk, nebo les, který chceme chránit a ponechat přírodě? V roce 1991 jsme se rozhodli pro druhou variantu. Založili jsme národní park, ve kterém má být příroda člověkem minimálně ovlivňována. Rozhodnutí vycházelo z unikátnosti a velké rozlohy území, na kterém byl vliv člověka po dlouhá desetiletí eliminován existencí železné opony.

Vyhlášením NP jsme se přihlásili k celosvětové myšlence ochrany přírody a zároveň jsme tím projevili zájem poznávat, jak se horská příroda vyvíjí a jak se dokáže vyrovnat s měnícím se prostředím. Toto rozhodnutí nevylučuje přítomnost člověka. Pouze říká: "Člověče pozor, tady hospodaří příroda a ty se dívej, uč a obdivuj. Potom zase odejdi, aby mohli přicházet jiní. Spravuj přírodu, ale rozvážně a jen tam, kde víš jak na to."

V posledních letech ale na Šumavě odumírají stromy napadené kůrovcem. Záměrně neříkám les. Protože tím, že zahyne dospělý strom, nezahyne celý les. Ten stále žije. Jsou tam malé semenáčky, spousta rostlin v podrostu i živočichové nejrůznějších velikostí. A ať se nám to líbí nebo ne, také kůrovec.

Kůrovec je vždy tam, kde jsou smrky, a napadá oslabené stromy. Ve smíšeném lese si člověk často ani neuvědomí, že některé stromy zahynuly. Horší je to ale ve smrkových monokulturách, kde se kůrovec může přemnožit a napadá všechny stromy. To se stalo i tady na Šumavě. Je to dáno tím, že naši předci postupně vykáceli smíšené horské lesy a před zhruba 100 až 150 lety vysadili smrkové monokultury. Není náhodné, že to bylo po kůrovcové kalamitě, protože kůrovcové kalamity se v šumavských smrčinách opakují ve 100 až 200 letém intervalu. V současnosti jsou vysazené smrky ve stádiu pokročilé dospělosti, kdy mnohé z nich mají sníženou odolnost. Vždyť ani stromy nejsou věčně živé.

A vyvstává otázka: Neměli bychom své rozhodnutí nechat hospodařit přírodu změnit?

Myslím si, že ne. Les se opět obnoví ze semenáčků, které již v podrostu jsou, nebo tam vyklíčí z náletu semen. O tom se snadno přesvědčíte, když zajdete do toho suchého lesa a podíváte se pod nohy. Na mnoha místech se les obnovuje dokonce rychleji než po lesnickém zásahu, protože není poničena půda, kterou semenáčky potřebují. Pokud někdo říká, že si příroda nedokáže bez pomoci člověka poradit, pak mu chybí pokora i moudrost.

Tady by bylo na místě skončit. Nedá mi to však připojit k naší úvaze ještě dva aspekty, o kterých často přemýšlíme.

Někdy se děsíme velikosti území, které bychom nechali přírodě "na pospas", bez lidských zásahů. Opravdu, když šlapeme pěšky, tak se území velké zdá. Když je ale srovnáme s územím lesů naší republiky, pak zjistíme jak je toto území směšně malé. Dělá méně než 0,7% rozlohy lesů v ČR.

Jedna z nejčastějších otázek je: Co tedy máme na Šumavě dělat? Kácet nebo nekácet? Odpověď je jasná. Kácet, ale uváženě. A jen tam, kde nenaděláme více škody než užitku. Rozhodně bychom neměli kácet ve vrcholových partiích Šumavy. Je to zranitelné území přirozených smrčin, kde člověk těžkou mechanizací nadělá nenapravitelné škody. Tato území by se pak měla propojit v celistvé území tak, aby jeho hranice byly co nejkratší a umožňovaly efektivní ochranu proti kůrovci v nižších partiích, kde dříve bývaly smíšené lesy. Tam bychom měli přírodě pomáhat, hospodařit přírodě blízkým způsobem, podsazovat listnáče a jedle, a zasahovat proti kůrovci.

Na úplný závěr bych se chtěla podělit o to, k čemu jsem se v průběhu vlastního stárnutí dopracovala: od přírody se máme stále čemu učit. Uvědomila jsem si, jak je naše poznání neúplné a nedokonalé. Jde stále dál a my nikdy nesmíme ustrnout a myslet si, že budeme bezmyšlenkovitě kopírovat to, co dělaly minulé generace, nebo že budeme stavět pouze na vědomostech, které jsme si odnesli ze školy. Nikdy nesmíme zapomenout přemýšlet a dělat si vlastní úsudek. Jinak z nás bude dobře manipulovatelný dav, který ohrožuje zdravou lidskou společnost ještě více než kůrovec.

Máme v sobě zakódováno, že v lese musí být stromy zdravé a zelené. Délka našeho života je mnohem kratší než délka života stromu a nepoštěstí se nám, abychom během svého života viděli les odumřít a současně se dožili nového, vzrostlého lesa. Proto vnímáme odumření lesa jako katastrofu. Velice často slýchám, jaká je to škoda, jaké to byly krásné zelené lesy. Na námitku, že lesy zase krásné a zelené budou, je nejčastější odpověď: "No jo, toho se já ale nedožiji." To je sice pravda, ale je v tom kus lidského sobectví. Naše já se toho nedožije a při tom zapomínáme, že se toho dožijí naši potomci. (Publikováno se souhlasem autorky.)


Kostel byl zaplněn do posledního místa a mnoho lidí postávalo venku. I vandrovníci, turisté, kteří procházeli kolem, se zastavili, prohlédli si boží stánek, rozjímali a trvalo jim to dlouho než se vydali na další cestu. Příroda je tady na okraji vojenského újezdu přenádherná. Více zde na blogu, když si kliknete Boletice.

Hořeček drsný Sturmuv - Gentianella obtusifolia sturmiana

18. září 2011 v 21:52 - - drsný Sturmuv
Hořeček drsný Sturmuv


Zdejší lokalita jeho výskytu je malička, ale ochránci přírody a lidé z nedaleké vesnice se o ní příkladně starají. Na okraji je pak tůňka, rybník, kde to přebohatě žije.


Hořeček drsný Sturmuv, se na této mírně zamokřené louce každoročně nachází v počtu kolem jednoho tisíce jedinců. Ustupuje, je ho zde rok od roku méně. Je to jedna z posledních lokalit v České republice. Drsného zde bývávalo i přes deset tisíc kousků. Kde ty lońské sněhy jsou. Když to bude takto pokračovat dál, tak zanedlouho zde budeme obdivovat jen několik bylin. Dá se vůbec něco udělat na záchranu tohoto i dalších hořců, hořečků, hořepníků?

mmmmmmmnnnnnnn
nnnnnnnnnmmmmmm
mmmmmmmmmmmm

Tolije bahenní - Parnosia palustris -

18. září 2011 v 21:50 | Tyhle drobné kvítky jsou přenádhrné. Mnohé byliny jim musí závidět. |  FLORA
Tolie bahenní

Tak tohle byl vandr za všechny prachy. Minulost mne dohonila. Jak se k ní postavit.


...dokončení brzy!


.......

......

Hořeček mnohotvarý český - Gentianela praecox bohemica

18. září 2011 v 21:43 | Rostliny nás opouštějí a my děláme, že se nic neděje. Opravdu se nic neděje? |  - - mnohotvarý
Hořeček mnohotvarý český


Ponuré časy, jak výrazně dokumentuje tento snímek, se ženou na Matičku přírodu nejen naší země. Člověk stále více devastuje vše živé i neživé kolem nás a den za dnem dělá, že se nic neděje, že je vše v naprostém pořádku. Přirovnal bych to k silničnímu provozu. Nikdo nedodržuje pravidla, zákony, naprostá většina šidí, podvádí, okrádá druhého jedince. Okrádáme se vzájemně a jsme naprosto spokojeni. Řídíme se pravidlem - po nás potopa!!!


Hořeček mnohotvarý je toho důkazem. Ještě to není tak dlouho, co byl v naší krajině téměř všude. To se ale týká téměř všech - zejména těch chráněných - rostlin. Doslova přes noc se zjistilo, že hořeček mnohotvarý téměř vyhynul. Dnes se vyskytuje jen na několika lokalitách, v počtu několika tisíc, kde jednotlivé rostliny stále ubývají. Jde to zastavit? Jde ještě vůbec ho vrátit do české přírody? Na této lokalitě se vyskytoval i hořeček nahořklý, po kterém už není ani památky!!!

....