Bohoslužba - I část - za záchranu Šumavy v kostele Svaté Maří Magdaleny

18. září 2011 v 21:55 | Boží stavba je předaleko od civilizace, ale milovníků Šumavy přišly davy |  Boletice
Mše svatá za záchranu nejen Šumavy - II část ZDE


Kostelík Svaté Máří Magdaleny svítí k nebesům na okraji vojenského újezdu Boletice nad vsí Zbytiny. Tady to my vandrovníci dobře známe, neboť tudy vstupujeme do prostoru. Zajímavé je, že všude v okolí jsou neskutečně opraveny všechny kulturní, náboženské, památky. Křížky, kříže, boží muka, kapličky a i tento kostel. To se jen tak v krajině po celé republice nevidí. O tom, jak tady jeden Němec opravil kříž, je v článku z vojenského prostoru Boletice.

Na místě dnešního kostela stávala již v šestnáctém století kaple, která podle análů byla v polovině 18. století v žalostném stavu. Nebyla již opravena, ale na jejím místě byl postaven kostelíček. Věž byla osazena zvonkem, který byl v roce 1763 doplněn velkým zvonem. Od šedesátých let minulého století stavba zchátrala, ale našli se dobří lidé, kteří kostelík v letech 1993 - 1995 příkladně a s citem opravili. Poděkování všem, kteří se na obnově podíleli. Děkujeme!




Bohoslužba za budoucnost Šumavy se, za velkého množství lidí, konala 17. září v kostelíku Svaté Máří Magdaleny ve hvozdu nedaleko Zbytin. Církev bratrská, tak položila další kamínek do mazaiky svých prospěšných akcí za záchranu přírody v této oblasti Čech. Hlavní zásluha - a poděkování nás všech, kteří nejen Šumavu milujeme - patří kazateli Církve bratrské Mgr. Pavlu Světlíkovi, který bohoslužbu zorganizoval a doprovázel slovem božím.

Při kázání ThDr. Pavla Černého bylo ve svatostánku ticho jako v hrobě. Nejinak tomu bylo i při slovech Pavla Světlíka a profesorky Hany Šantrůčkové. Všichni nám mluvili z duše a i vy se můžete s jejich vystoupeními nyní seznámit.

Bohoslužbu doprovázela hudební skupina Oboroh, která přítomné mile překvapila. Dostávalo se jí potleskem neustálého poděkování za nevšední zážitek. Na konci pak připravila nevídaný koncert.

V sobotním odpoledni se v Prachaticích v Dřípatce uskutečnila, za velkého zájmu místních i přespolních posluchačů, přednáška profesorky Hany Šantrůčkové "Co vyprávějí šumavské smrčiny." Součástí této nevšední akce byla i výstava hub.




PROMLUVA kazatele Mgr. Pavla Světlíka

Vážení a milí hosté, přátelé, bratři a sestry,

mám radost z toho, že jsme se sešli v tak hojném počtu. Srdečně vás vítám na Šumavě, na svaté Magdaléně. Stará legenda říká, že v místě nynějšího oltáře byla kdysi lípa. A když ji farníci chtěli pokácet, našli ve stromě sošku svaté Magdalény. Možná, že by se měla Magdaléna, nebo jiný svatý, objevit častěji na více místech v naši zemi. Naše vděčnost patří zejména místnímu faráři římskokatolické církve, bratru Jindřichu Hyblerovi a také biskupu českobujovickému monsignoru Jiřímu Paďourovi. Oba svým laskavým souhlasem tuto bohoslužbu slova a modlitby umožnili.

Já sám, kromě kazatelské práce, sloužím v ekologii. Jsem rovněž terénním ornitologem. A proto mi moji ornitologičtí přátelé zaslali trefnou, trochu smutnou otázku - Nebude tadnešní bohoslužba jakousi zádušní mší? Ano pro datlíky tříprsté, kulíšky, tetřevy, tetřívky, zmizelo v nedávné minulosti spousta starýchstromů, možná stěnjejich domovů. Ale základní problémy mají své dlouhodobé trvání. A proto jsme tady… Těch důvodů, proč jsme se sešli - je několik.

Předně nás spojuje láska k tomuto kraji a pocit zodpovědnosti za Šumavu, za to, co se na ní událo v posledních měsících, a také co se děje i jinde. Nejde zdaleka jen o problém kácení a nekácení. Jde o daleho hlubší problémy.

Dále prožíváme narůstající tenzi, napětí společnosti. Zejména ve sféře vlivu mocných lidí, ve vztahu k životnímu prostředí. Projevuje se zvýšená arogance moci. A hlavně, vyloučení řadového občana z podílu na rozhodovacích procesech. Naopak roste snaha o odstranění vlivu neziskového sektoru. Roste pohrdavý vztah mocipánů k obyčejným lidem. A zesiluje technokratický přístup k řešení problémů životního prostředí .

Jako zástupce církve i ekologické křesťanské organizace A. Rocha, však musím také přiznat, že cítím velký dluh i za církev. A vinu za nedobré učení církve, církve - nikoliv bible.

Byla to mimo jiné také církev - teď myslím na církev ve všech denominacich - která svými nesprávnými výklady, zejména Geneze 1 kn. Mojžíši - tedy texty o pantsví člověka, přispěla k antropo-centrickému pochopení světa a lidské zodpovědnosti. Nové, hlubší theologické bádání, zejména nad starozákonnými texty, u nás vedené starozákoníkem prof. Helerem, nás vede k revizi našich vyznání. Člověk v něm není zdaleka pán stvoření. Není majitel světa a přírody, ale pouze jakýsi pastyř, nebo zahradník, či spávce nádherné zahrady Země. To už nezní vůbec hrdě, ale spíše služebně, svíravě. A zve nás to k hluboké pokoře. Ke hledaní moudrosti.

Dnešní bohoslužba chce vnést také naději do našich i vašich srdcí. Do vší naší letargie, únavy, bolavé resignace, zklamání z vývoje, nás chce Bůh povzbudit. Jde o to povzbudit jedince k odvaze a víře v sílu hlasu jednotlivého občana. Ale také a především povzbudit k důvěře v moc, která nás přesahuje.

Svět se sobeckými zájmy a sklony není hříčkou osudu. Není ani plně ve správě nás lidí, ani současných ani budoucích mocných. On se totiž nevymyká, ač se to často zdá, ale svět se nevymyká - opravdu NE - nevypadá z rukou dobrého Stvořitele, Pána světa, ale i soudce Země a soudce každého člověka.

Charles Chaplin jednou vtipně i vážně řekl. Na posledním soudu promítnou všecky tvé filmy. Dodávám si k tomu - také filmy, příběhy, činy vypovídající o mém i tvém vztahu k životnímu prostředí. Také zde na této rovině vznikají viny, hříchy, někdy už nenapravitelná selhání, jako na Ptačím potoce.

Chceme se dnes v naději postavit pod slovo Písma svatého a pak v modlitbách se přimlouvat za moudrost pro sebe, ale i ty, kteří nasazují svůj život pro záchranu přírodního dědictví. Budeme se modlit i za ty, kteří nejen Šumavu, alevůbec celou českou přírodu ohrožují. Kvůli svému vlivu, své samolibosti, ješitnosti, pýše, penězům, i zlé vůli, až po ty nejvýše postavené. Bez Boží moudrosti a potřebné pokory se nedostáváme nikdy vpřed. Jsme ale přesvědčeni, že Bůh může a chce dávat svoji moudrost všem lidem, lidem dobré vůle. I nám, itěm, kteří mají v současné době svěřenu a to JÍM samým, výkonnou moc. On může každého z nás poučit, korigovat. Jistě i rychle vyměnit a nahradit. Na šachovnici přítomného dění, politiky, společnského života i celých dějin Bůh může postavit moudré a pokorné lidi. Tomu dětsky a prostě, jako křesťané, věříme. A i za to se modlíme. Za moudré vladce i správce této země. Jimi jsme vlastne všichni.


PROMLUVA kazatele Mgr. ThDr. Pavla Černého ZDE

Promluva prof. Hany Šantrůčkové

* * * Věříme vědcům, ne kmotrům * * *

Dovolte mi zahájit povídání slovy Petra Ondoka, jehož moudrosti si velice vážím: "Pobývání na Zemi jako ve vlastním domově zahrnuje i povinnost přírodu zachraňovat, a sice před nebezpečím její zkázy, která jí hrozí ze strany člověka. Povinnost pobývat na Zemi tak, že si ji nepokoušíme podrobit a ovládnout. Znamená to nechat zem, aby byla zemí."

Tím, že jsem slíbila promluvit na tomto setkání, jsem na sebe vzala nelehký úkol. Jak vybrat z množství poznatků ty nejdůležitější? Jak je shrnout, abych zachovala objektivitu a nebyla obviňována z ekologického aktivismu?

Nakonec jsem se rozhodla, že se pokusím složit jednoduchou skládanku z věcí, které považuji za nejdůležitější.

Než začneme uvažovat o tom, jak se má na Šumavě hospodařit, musíme si odpovědět na základní otázku. Je na Šumavě hospodářský les, kde chceme těžit dřevo s cílem mít zisk, nebo les, který chceme chránit a ponechat přírodě? V roce 1991 jsme se rozhodli pro druhou variantu. Založili jsme národní park, ve kterém má být příroda člověkem minimálně ovlivňována. Rozhodnutí vycházelo z unikátnosti a velké rozlohy území, na kterém byl vliv člověka po dlouhá desetiletí eliminován existencí železné opony.

Vyhlášením NP jsme se přihlásili k celosvětové myšlence ochrany přírody a zároveň jsme tím projevili zájem poznávat, jak se horská příroda vyvíjí a jak se dokáže vyrovnat s měnícím se prostředím. Toto rozhodnutí nevylučuje přítomnost člověka. Pouze říká: "Člověče pozor, tady hospodaří příroda a ty se dívej, uč a obdivuj. Potom zase odejdi, aby mohli přicházet jiní. Spravuj přírodu, ale rozvážně a jen tam, kde víš jak na to."

V posledních letech ale na Šumavě odumírají stromy napadené kůrovcem. Záměrně neříkám les. Protože tím, že zahyne dospělý strom, nezahyne celý les. Ten stále žije. Jsou tam malé semenáčky, spousta rostlin v podrostu i živočichové nejrůznějších velikostí. A ať se nám to líbí nebo ne, také kůrovec.

Kůrovec je vždy tam, kde jsou smrky, a napadá oslabené stromy. Ve smíšeném lese si člověk často ani neuvědomí, že některé stromy zahynuly. Horší je to ale ve smrkových monokulturách, kde se kůrovec může přemnožit a napadá všechny stromy. To se stalo i tady na Šumavě. Je to dáno tím, že naši předci postupně vykáceli smíšené horské lesy a před zhruba 100 až 150 lety vysadili smrkové monokultury. Není náhodné, že to bylo po kůrovcové kalamitě, protože kůrovcové kalamity se v šumavských smrčinách opakují ve 100 až 200 letém intervalu. V současnosti jsou vysazené smrky ve stádiu pokročilé dospělosti, kdy mnohé z nich mají sníženou odolnost. Vždyť ani stromy nejsou věčně živé.

A vyvstává otázka: Neměli bychom své rozhodnutí nechat hospodařit přírodu změnit?

Myslím si, že ne. Les se opět obnoví ze semenáčků, které již v podrostu jsou, nebo tam vyklíčí z náletu semen. O tom se snadno přesvědčíte, když zajdete do toho suchého lesa a podíváte se pod nohy. Na mnoha místech se les obnovuje dokonce rychleji než po lesnickém zásahu, protože není poničena půda, kterou semenáčky potřebují. Pokud někdo říká, že si příroda nedokáže bez pomoci člověka poradit, pak mu chybí pokora i moudrost.

Tady by bylo na místě skončit. Nedá mi to však připojit k naší úvaze ještě dva aspekty, o kterých často přemýšlíme.

Někdy se děsíme velikosti území, které bychom nechali přírodě "na pospas", bez lidských zásahů. Opravdu, když šlapeme pěšky, tak se území velké zdá. Když je ale srovnáme s územím lesů naší republiky, pak zjistíme jak je toto území směšně malé. Dělá méně než 0,7% rozlohy lesů v ČR.

Jedna z nejčastějších otázek je: Co tedy máme na Šumavě dělat? Kácet nebo nekácet? Odpověď je jasná. Kácet, ale uváženě. A jen tam, kde nenaděláme více škody než užitku. Rozhodně bychom neměli kácet ve vrcholových partiích Šumavy. Je to zranitelné území přirozených smrčin, kde člověk těžkou mechanizací nadělá nenapravitelné škody. Tato území by se pak měla propojit v celistvé území tak, aby jeho hranice byly co nejkratší a umožňovaly efektivní ochranu proti kůrovci v nižších partiích, kde dříve bývaly smíšené lesy. Tam bychom měli přírodě pomáhat, hospodařit přírodě blízkým způsobem, podsazovat listnáče a jedle, a zasahovat proti kůrovci.

Na úplný závěr bych se chtěla podělit o to, k čemu jsem se v průběhu vlastního stárnutí dopracovala: od přírody se máme stále čemu učit. Uvědomila jsem si, jak je naše poznání neúplné a nedokonalé. Jde stále dál a my nikdy nesmíme ustrnout a myslet si, že budeme bezmyšlenkovitě kopírovat to, co dělaly minulé generace, nebo že budeme stavět pouze na vědomostech, které jsme si odnesli ze školy. Nikdy nesmíme zapomenout přemýšlet a dělat si vlastní úsudek. Jinak z nás bude dobře manipulovatelný dav, který ohrožuje zdravou lidskou společnost ještě více než kůrovec.

Máme v sobě zakódováno, že v lese musí být stromy zdravé a zelené. Délka našeho života je mnohem kratší než délka života stromu a nepoštěstí se nám, abychom během svého života viděli les odumřít a současně se dožili nového, vzrostlého lesa. Proto vnímáme odumření lesa jako katastrofu. Velice často slýchám, jaká je to škoda, jaké to byly krásné zelené lesy. Na námitku, že lesy zase krásné a zelené budou, je nejčastější odpověď: "No jo, toho se já ale nedožiji." To je sice pravda, ale je v tom kus lidského sobectví. Naše já se toho nedožije a při tom zapomínáme, že se toho dožijí naši potomci. (Publikováno se souhlasem autorky.)


Kostel byl zaplněn do posledního místa a mnoho lidí postávalo venku. I vandrovníci, turisté, kteří procházeli kolem, se zastavili, prohlédli si boží stánek, rozjímali a trvalo jim to dlouho než se vydali na další cestu. Příroda je tady na okraji vojenského újezdu přenádherná. Více zde na blogu, když si kliknete Boletice.
 

21 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Zdeněk | 19. září 2011 v 22:30 | Reagovat

Dobrý den, fotografie je nevyvážená, patrně pořízena širokoúhlým objektivem? Horizont je v pořádku, kostelík ale padá...

2 -vb- | 19. září 2011 v 22:47 | Reagovat

To byl ale pane Zdeňku záměr. Vyjádřit tu sílu kostelíka s tím božským nebem. Ještě k tomu budou další snímky a texty. Bohužel po těch nehezkých komentářích nemám tu správnou pohodu, tak to dodělám někdy brzy.

Myslíte si, že je vždy nutné dodržovat pravidla rovin?

3 Josef | 21. září 2011 v 15:16 | Reagovat

Nebylo by kázání pana Černého a Světlíka?

4 Josef | 1. října 2011 v 22:41 | Reagovat

A co kázání pana Černého. nebylo by prosím.

5 -vb- | 3. října 2011 v 11:37 | Reagovat

Promluva pana ThDr. Černého je zde již zveřejněna. Moc zajímavá slova....

6 šumavák | 4. října 2011 v 22:36 | Reagovat

Dobrý nápad, že jste tu akci tady uveřejnil. Na tato kázání se člověk může vracet do nekonečna. Svatá pravda.

7 Věra | 15. října 2011 v 16:44 | Reagovat

Ten kostelíček známe. Je na pěkném místě. Ze silnice je na něj pěkné pohlédnutí, jak si tam sám lebedí ku slávě Boha a nás všech křesťanů. Jenom je to na pravidelné konání bohoslužeb moc daleko a silnička co do kvality  nic moc. Ale v době, kdy se tam pohybují turisté, cyklisté by se tam něco pravidelně konat mohlo. Co tam dělat výstavy? Jednou fotografie podruhé obrázky apod. Věra Bureková

8 ElaD | E-mail | 24. února 2020 v 11:13 | Reagovat

Neco pro chlapce, potkejte divky z oblasti; http://girlssnapshots.com

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama