Říjen 2011

Korálovec bukový II vr /2011 aneb Matka příroda nás opět odměnila

31. října 2011 v 15:54 | Chodím po lesím již téměř sedmdesát let a ještě jsem ho nepotkal. A nyní během dvou dnů dvakrát. To jsou ale věci, že.... |  - - bukový

Korálovec bukový II a korálovec bukový I ZDE !!!


To je to místo, kde jsme ho, je, uviděli. Že je tady krásně? Vidíte ten kmen a na něm možná i více než dvacet kousků různého stáří, různého stavu. Nejvíce tam asi bylo těch, již do nenávratna odešlých.

Jak jsem již psal v předchozím článku, tak na korálovce bukové jsem nikdy štěstí neměl. V pátek jsme objevili dva, a po dvou dnech tyto další. Radost byla převeliká. Nutno však dodat, že narazit na korálovce, ať bukové, jedlové, či ježaté, kteří by vypadali naprosto božsky, překrásně, je matematicky snad nemožné, nebo se jedná o převelikou náhodu.

Můžete, ale ty "nejčastější" vidět i vy, kteří se s námi Vandrovníky vydáte do hvozdů. Uzavřeli jsme dohodu s významnou fotografickou firmou, která na houby a kytičky bude pořádat expedice, workshopy. Snad to vyjde, jsme před podpisem smluv. Hledáme houbaře, mykology, kteří by dělali průvodce. Znalost cizích jazyků není třeba.

Je to pořád stejný problém. Uděláte snímek velké plodnice, ale tady vypadá, jako kdyby nebyla, nic moc. Neexistuje na to trik? Asi ne, že?! Pak už jen zbývá houbu vyfotografovat přes celé políčko.


...a tento je mlaďounký, a když neuhodí mrazy, tak ještě přehodně vyroste. To bude krásy na starém Bělidle.

A zde je další kousek, celkem jich tam bylo, mladých i starých, něco přes dvacet. A pod ním je vidět, již jeden odešlý do věčných lovišť. Bohužel, se na tento vynikající houbařský plácek dlouho nedostaneme, ale za čtrnáct dní je určitě navštívíme a překontrolujeme. Jsme vždy moc zvědaví, co se s houbami, po celý jejich vývoj, děje. Letos, na podzim, jsme našli dvě lokality, kde korálovci bukoví rostou. Již dnes se těším, až je v příštím roce budeme navštěvovat a kolem nich bádat. Jenom se budeme muset den co den hodně modlit, aby se nám opětovně ukázali.


Tady stával fantastický, jak do krásy, tak i do plodnosti, hlívovník. Byl to prastarý buk. V minulém roce ho vichr přerazil. Zůstalo pětimetrové torzo a zbytek se poroučel na zem. Moc jsme se těšili, jak z padlého kmene budeme sklízet další přenádhernou, a tak chutnou hlívu ústřičnou. Dal jsem si předsevzetí, že musím navštívit fořta a dohodnout se s ním, aby padlý kmen neodvážel. Bohužel, jsem na to zapomněl a dnes tam již není. Nejraději bych si nafackoval.

Všude tady kolem bývávalo přemnoho trempských kempů. Jsou tady stále, ale již jich není mnoho. Je ale to pěkný pocit, že ještě existují staří, ale i mladí, lidé, kteří se tomuto způsobu, lásky k přírodě, věnují. Už je ale jasné, že současní mladí o tento druh trávení volného času zájem moc nemají. Dávají přednost výdobytkům současné společnosti. Jest-li je to dobře, nebo cesta do pekel, ukáže čas. V každém případě, to pro přírodu bude zničující.


Už to nebude dlouho trvat a zase to vypukne. Uhodí první mrazíky, hlíva ústřičná se dostane do šoku a začne růst jako o život. Jak já, pro její krásu, jí miluji. /Letmý pohled ZDE !!!/ ... a tak se taky kolem 13. listopadu stalo!

(13. listopadu 2011) - Po čtrnácti dnech jsme si odskočili korálovce bukové, na této lokalitě, překontrolovat. Nestačili jsme žasnout. Teprve po nakouknutí na minulé snímky, v klidu domova, jsme zjistili, že všichni poměrně dost přirostli. Jak jim ten růst asi ještě dlouho vydrží?

Přisedli jsme a doslova z centimetrové vzdálenosti jsme se snažili pochopit rozdíl mezi korálovcem bukovým a jedlovým. Marně. Nepovedlo se nám to, stále tomu rozdílu nerozumíme. A určitě nejsme jediní. Existuje jeden významný zahraniční mykolog, který tvrdí, že žádné rozdíly nejsou, že se jedná o jediný druh. Máte stejný, nebo jiný názor? Vy je opravdu stoprocentně umíte rozlišit?


Před čtrnácti dny byl prťavý, takový nijaký a najednou se z něj stal krasavec, který stále roste. Uvidíme, jak bude vypadat při naší další návštěvě.


....a zde ještě jeden krasavec, který minule se teprve dral k nebesům. Je škoda, že houbaři houby utrhnou, místo toho, aby občas je nechaly svému vývoji. Není nic krásnějšího, zajímavějšího, než je den po dnu, týden po týdnu, rok za rokem, sledovat, kontrolovat, kolem nich bádat.


Podle mého názoru, zejména, když jsou plodnice jedlového a bukového mladé. vypadají naprosto stejně. Pravděpodobně se to moc nezmění v jejich rozdílu ani když jsou postarší, staré....

(20. listopadu 2011) - Stále si zde na kmenu hoví a pozoruje okolí tohoto nádherného vojenského hvozdu. Bohužel, ti větší začínají hnědnout a ti mladší, ještě záříci bílou, čistou a jasnou barvou, se nějak moc zcvrkly do sebe. Pravděpodobně rovněž odcházejí do zapomenutí. Jenom jsem moc zvědav, jest-li se zde i v příštím roce objeví....


(14. prosince 2011) - Je už ze všeho unavený. Chystá se odejít na zasloužený odpočinek. Udělal nám převelikou radost, věříme, že tomu tak bude i v roce příštím.

(3. března 2012) - Na padlém kmenu stále bukoví jsou, i když ne zrovna v dobrém stavu. Tento byl v létě a na podzim nejkrásnější, takže zde je jeho snímek, jak vypadá na začátku března. Je celý scvrklý, unavený, ale možná, že i zkonzumovat by se ještě dal. Hledáme někoho, kdo by je zde, v letošním a v příštích letech, pravidelně sledoval....

Snímek tohoto krasavce, včetně obsáhlého textu, je uveřejěnn v časopise Vesmír číslo 3/2012.

/...samozřejmě bude následovat další pokračování. Budeme je stále pro vás kontrolovat, pozorovat./

Fotofejeton XXVI aneb houbaři ničí les

31. října 2011 v 15:35 | Jsem přesvědčen, že to nejsou houbaři, kteří v lesích dělají bordel, ale... |  HOUBY

Proč to děláme? Je to nutné? Opravdu jsme tací hladovci po houbách?


Říká se, a na internetu se o tom i hodně, v houbařské sezóně, píše, že houbaři dělají v lesích strašný bordel. Já bohudík takovou zkušenost nemám. Asi jezdím do těch správných lesů. Sem tam se povaluje zapomenutá pet lahev, ale více jich je tam od dřevorubců, kteří tam pohazují nádoby od olejů a podobných náplní. Příšerný stav je ale na okrajích lesů, ve škarpách silnic, které procházejí hvozdem. To ale nedělají houbaři, nýbrž řidiči. Pravděpodobně je to i výsledek různých nerozumných chatařů, chalupáří, ale i místních obyvatel, kteří se takto zbavují nepotřebných věcí a to včetně televizorů, ledniček, sporáků, stavebního odpadu. Nechybějí ani rozebraná vozidla, pneumatiky. Je to děsný bordel, blázinec, který pak musí obce, silničáři, lesáci, odklízet na náklady nás všech. Úsměvné je, že často ten převeliký nepořádek se vyskytuje nedaleko sběrného dvora. Stačilo by ujet několik kilometrů a bylo by vystaráno. Co se týká lesů, tak tam se to, podle mého názoru, hodně zlepšilo. Lidé se naučili praktikovat do důsledku heslo - co si do přírody přineseš, to si také odneseš.


Předchozí řádky, ale vůbec neznamenají, že my houbaři jsme svatoušci. Opak je pravdou. Jest-li si myslíte, že nyní budu psát o ochraně hub, tak se mýlíte. I když jejich trhání, odnášení z lesů, je naprostým barbarstvím, hloupostí, které nás bude jednou moc mrzet. Zejména naše potomky. Třeba se ale stane zázrak a ty chráněné, pro své obrovské množství, již chráněné nebudou.

Zejména v letošním roce, kdy houby moc nerostly, lákaly houbaře oplocenky. Na jejich devastaci je vidět, jak se všichni milovníci, těchto lesních plodů, do nich nebourávali. Lesníci budou mít moc práce a výdajů, aby je dali do pořádku.

Znalí dobře vědí, že v mnohých oplocenkách na ně čekají hody. Je ale správné do nich vstupovat, ničit oplocení? Nejen, že uděláme škodu na plotech, ale pošlapeme, polámeme to, pro co jsou oplocenky stavěny. Náletové dřeviny, které mají pro budoucí lesy přeobrovskou hodnotu. Jsou původní z těch nejlepších a nejstarších dřevin. Sbírají se tam rovněž žaludy, bukvice, aby se mohly uložit do půdy na lesnických políčkách. Pro zajímavost. Víte za kolik se dnes vykupuje kilo bukvic? 250,- korun českých. Zkuste si ten kilogram nasbírat!!!

Znám několik, na houby vynikajících oplocenek. Stojím opřen o latě a koukám dovnitř a sem tam to projedu i triedrem. Jsou tam pořádné a přenádherné kousky. To pokoukání je pro mne víc, než abych tam vlezl a vložil je do košíku. Uznávám ale, že jsem blb, neboť druhý den, už tam žádné plodnice nejsou.

Docela bych si tam uměl představit cedulku. Prosíme nevstupovat. Odborné pracoviště České mykologické společnosti a Akademie věd České republiky. A podrobné vysvětlení, čeho se ta ochrana týká, včetně fotografií. Myslíte si, že by do takové oplocenky, lokality, nikdo nelezl?

Podobnou cedulku jsem umístil u sírovce žlutooranžového. Našel jsem ho hned, jak se prodral z pařezu a moc mě zajímalo, co se s ním stane, jak moc vyroste. Druhý den cedulka zmizela. Umístil jsem další, a ta tam vydržela až do konce života plodnice. Bohužel, pro suché období to bylo poměrně brzo, neboť houba moc nevyrostla, a tak nebyl důvod, aby jí někdo pro kuchyň utrhl. V příštím roce to, na několika místech, zkusím znova. Nechcete se přidat, zkusit co to udělá?

Poznámka: Na včerejší mykologické přednášce, které pravidelně pořádá v Praze Česká mykologická společnost, upozornil pan Aleš Vít, že václavky se velice dobře suší. To jsem nikdy nezkoušel, to mne nikdy nenapadlo. Máte s tím někdo zkušenost? A já dodávám, že by se zde dala použít metoda, sušení pomocí nití. Houby, hlavičky václavek, pověsit do průvanu, nad kachlová kamna, a brzy by se dostavil úspěch.




Fotofejeton XXV aneb toto bylo nezapomenutelné setkání

30. října 2011 v 23:17 | Od raketové základny s překrásnými lidmi a jejich svěřenci |  FOTO dne
Tohle setkání bylo úžasné a nezapomenutelné


Do kopce to byla cesta strastiplná. Prožili jsme v Brdech přenádherný a užitečný den. Byli jsme utahaní, a když jsme si vzpomněli na ty dlouhé kilometry, které budeme muset ještě ujít na nadraží, tak nám do skoku nebylo.

Překračujeme po lesní cestičce hřeben a dostáváme se na vojenskou silnici. Koukáme na to zjevení před náma. Několik set ovcí - a jak jsme později zjistili - i koz. Bača, tedy ve skutečnosti bačová, vpředu, na konci dva pomocníci. Kolem stáda pobíhají fantasticky vycvičení psi. Stačí posunek, signal, hvízdnutí, a pes ví co má udělat. Koncert to převeliký, neskutečný.

Aparáty cvakají, ožíváme a zrychleným krokem se je snažíme dohnat. Není to vůbec jednoduché, metry se zkracují pomálu. Psi nás vítají i ovečky nás bekáním zdraví. Něco tak nádherného, nedaleko Prahy, je naprosto neskutečné.

Vrací se z Českého krasu, kde několik měsíců obhospodařovali chráněné lokality, na kterých rostou ty nejvzácnější kytičky. Jejich zásluhou, tam v příštích letech, bude ještě kouzelněji, ještě více těch nejkrásnějších bylin. Děkujeme vám ovečky a kozičky.

Přetáhnout takové velké stádo přes Srbsko, až na Hřebeny Brd, určitě není jednoduché. Všude silnice, rozoraná pole, na kterých původní polní cesty již dávno neexistují. Podařilo se. V nedaleké vesnici si odpočinou, najedí, vyspí, a pak budou pokračovat ještě daleko až za vojenský újezd. Tam stráví zimu, aby i v příštím roce mohly ovečky, kozulenky Českému krasu a dalším přírodním rezervacím pomoci....


....že jsou krásné a navíc převelice užitečné.


Chvílemi bylo stádo roztažené, ale pejsci ihned uměli dát ovečky a kozičky zase dohromady. Byl to fantastický koncert.


...a tady jsme v první třetině. Hlavní voj je ještě za našimi zády.

Raketová základna Dobříš v současnosti

30. října 2011 v 23:01 | Vstup už tam není možný, vše je uzavřeno. Díry zabetonovány. |  Vojna veselá aneb raketové základny
Raketová základna Dobříš


Podobně to vypadá kolem základny na hřebenu Brd. Zejména nyní, na podzim, nádhera dotýkající se hvězd. Zdejší Hřebeny jsou plné listnatých dřevin a je to zde království, zejména pražských houbařů. Do blízkosti jezdí autobusy, vlak. (O Brdech je zde na blogu přehodně informací. Stačí vlevo, v rubrikách, kliknout na Brdy Hřebeny, centrální, čili vojenské, Třemšínské.)


Vojenská silnice, která prochází raketovou základnou, aby na druhé straně vylezla směrem na Halouny. Souběžně je pak ještě zpevněná lesní cesta po hřebenu. Jednalo se o únikové, přesunové trasy zdejší vojenské posádky. Pro některé vojáčky byla každodenním hrobem, pro další pak radostí z ranního se proběhnutí. Běžecká rozvička byla dlouhá dva kilometry tam, a dva kilometry nazpátek. Ještě dnes, po mnoha letech, jsou na silnici vidět napsané vzdálenosti po stech metrech. Mnozí z nás starších se domnívá, že základní vojenská služba chybí dnešním mladým lidem, jak psům drbání. Zajímavé je, že tento názor je převelice rozšířen mezi ženským pohlavím a to od těch mladých, až po ty dříve narozené. Znalci z řad lékařů, vědců, tvrdí, že mužské pokolení se stále více zšenšťuje. (To je ale slovo, co?)

Základna měla několik plotů a někde zde začínal hlavní přístup. Nejdříve byly okopy, v nich kulomety a další těžká technika. Potom první brána, strážnice, v podobě pěkného finského domku. Potom se nepřítel setkal s tímto bunkrem, kde těžký kulomet a všude kolem okopy se střelci, kulometčíky, odstřelovači. Kde ty loňské sněhy jsou.

Před vznikem základny, bylo v okolí přemnoho trempských campů, včetně několika srubů. Z důvodu utajení vojenských zařízení, byly doslova přes noc zlikvidovány. Netrvalo dlouho a hned se objevily další, jen o kousek dál. A tak se to opakovalo stále dokola. Ten náš, který jsme často navštěvovali, byl u Dvou studánek. Jednoho dne lehl, po zásahu Veřejné bezpečnosti a milicí, popelem. Dnes je to místo "zničeno". Lesní správa ze Dvou studánek vybudovala obrovskou studnu, která má asi posloužit v době lesních požárů.

Byla to přenádherná léta, když jsme se po Hřebenech toulávali. Kromě houbařské sezóny, nikde nikdo. S hajným, z Knížecích studánek, jsme byli kamarádi a jeho manželka nás často hostila a zpříjemňovala nám život svým vyprávěním. Krátce, po tak zvané sametové revoluci, s ní český rozhlas udělal rozhovor, zejména o době výstavby raketové základny. (Nevíte, jak by se ten rozhovor dal najít?)

URÁ URÁ URÁ, pojďme na vraga,
za matičku Rossiu i za Stalina

a my půjdeme rovnou na raketovou základnu

Raketová základna nad Dobříší byla jednou ze dvou největších v Československé republice. Druhá byla nedaleko hlavního města Moravy, Brna. Těch menších, byly po republice desítky. Já měl tu čest u 185. raketové brigády Protivzdušné obrany státu Královice. Byli jsme mladí, krásní a holky nás milovaly. I to pivo a jídlo bylo tenkrát lepší, než v současné době. Teď jsem pojedl smažený květák s bramborovou kaší a tatarkou. Ten květak je takový nějaký divný, až doslova hnusný. Tak se dá dnes hovořit o všech základních i nezákladních potravinách! Ještě nedávno jsem měl za chalupou bulharské a české zelináře. Jejich květák byl voňavý a převelice chutný. Dnes pole mají pronajaty Vietnamci. Sousedé říkají, že je tam často vidí, jak nosí přes ústa roušky. Kdy jste naposled jedli přímo s pekárny voňavou a chutnou housku? Máte na současné potraviny nějaký názor? Více o vojscích PVOS je na internetu i zde na burle.blog.cz.

Základna v brdských lesích byla rozdělena na několik částí. Ve stručnosti se dá napsat, na ubytovací, kasárna, jídelna, kotelna, kino, učebny, strážnice, psinec, požárníci, atd. Potom to byla bojová část, ze které se vypouštěly na nepřítele rakety země - vzduch. Opodál pak převeliké zajíštění - radary, autopark, pohonné hmoty a vše, co bylo potřeba k vybavení raket a odpalovacích ramp.

V současné době o ubytovací části moc nevím, ale zjistím a zde dopíši. Můžete se ale vyjádřit i vy. Pište své informace, postřehy, zkušenosti, zde do komentářů, nebo na burle@seznam.cz. Přivítáme především informace od kluků, kteří zde sloužili. Tato část byla pronajata podnikatelskému subjektu. Ve strážnici sedí strážný a i vedlejší budova je nastálo obydlena. Někam se potratila raketa, která odjakživa stála u vchodu. Za ní je dnes vybudována obrovská solární elektrárna. Jinak je tam na první pohled všude mrtvo. Bojová část byla uzavřena, všechny díry v betonovém plotu, hrazení, byly zadělány. Celý prostor se proměnil v oboru vysoké zvěře. Na betonových a asfaltových cestách jsou postaveny posedy. Fořt byl tak hodný, že nás tam nechal naposled nakouknout....


Tato radarová stání jsou na základně tři a pod nimi opodál bunkr. Je to spousta betonu, oceli, železa, které v poslední době téměř všechno zmizelo. Na několika místech jsou vidět vrata, dveře, které byly připravené k odvozu. Základna se uzavřela a tak nenechavci již nestačili nic ukradnout. Přečtěte si zde na blogu, jak odcizili ta obrovská vrata, a pak kolem nich bylo přemnoho legrace. Často jsme viděli, jak různá vozidla, od malých až po velká, odvážela ze základny vše, co mělo možnost ve sběrných surovinách udat. Dokonce se kolem prostoru uřezávalo betonové oplocení. Ono je to celé takové nějako divné. Vždyť bylo rozhodnuto, že raketová základna bude zbourána a celý prostor vrácen hvozdu. Měl zde být vysázen listnatý les. I já jsem byl na vážkách. Když už tam ty budovy stojí, proč je nevyužít pro nějakou smyslplnou činnost. To se zatím asi nepodařilo, ale ta obora, to není zas tak špatný nápad. Bytelný plot tam již existuje, tak proč to pro zvěř nevyužít. Ale proč je tam takové převeliké množství posedů? Má to s oborou vůbec něco společného? Není to spíše o řezničině??? Zjistím a dopíši....

Základnou jsme jenom neprocházeli, ale vymýšleli další její uplatnění. Co takhle na jednom radarovém stání vztyčit vyhlídkovou věž. Stačilo by jí vyhodit několik metrů nad koruny stromů a musel by to být výhled úžasný. Praha a okolní městečka, by byla jak na dlani. Pravděpodobně bychom viděli i Šumavu, Krušné hory, Písecké hory, Brdy, Křivoklátsko. Zkrátka pěkný kus naší milované země. Pod radarem, pak by nás v bunkru občerstvila myslivecká hospůdka. Nebylo by to vůbec špatné, čtyřikrát do roka, oboru otevřít návštěvníkům, kteří by si vylezli i na tu rozhlednu. Co vy na to pane kníže a i vy ostatní?

To nad tím bunkrem není videová, protiletadlová hláska, ale posed. Je z něj přenádherný výhled. Co to znamená pro zvěř, tak to tedy nevím. Nejsem myslivec!

(Teď jsem obdržel oficiální informaci, že zde není obora. Objekt byl uzavřen nechtěným návštěvníkům a zejména zlodějům. Doma si rovněž přece nepřejeme nechtěné návštěvníky. A nedej Bože, aby se jim dokonce něco u nás v obýváku přihodilo. Ubytovací část si koupil podnikatel, který zde zatím neprovozuje žádnou činnost. Tedy kromě té solární energetiky. Respektujme ten zákaz. Nepřidělávejme lesníkům práci. Na základně je přemnožená tlupa divočáků a proto ty posedy. To je problém v celé republice.)

Všude je až nečekaně uklizeno, ale i tak zde nacházíme pozůstatky po působení mladých lidí, kteří si zde, v tom dobrém slova smyslu, "hrají" na vojáky. Možná by nebylo špatné tuto záslužnou činnost jim tolerovat, vycházet jim vstříc.

Naše armáda není nic moc. Na vojnu se nikdo nehrne, ale v poslední době se ve sdělovacích prostředcích hovoří o možné válce. Je již jasné, že se opětovně začíná ve velkém ve světě zbrojit. Možná, že je to kvůli posílení ekonomiky, možná proto, že válka je nevyhnutelná. kdo ví, že? Kdo bude za nás bojovat, nás chránit, když to již zejména mladí hoši neumí. Tady by mohli získávat první a nezanedbatelné zkušenosti.

Na všech objektech chybí vše od železa, oceli. Zejména vrata, dveře, jenom zárubně tam zůstaly. Budu vám vyprávět, na toto téma, jeden příběh. Příběh jeden, ale stal se na různých základnách dokonce dvakrát.

"Nikdo neví, jak to ta velká rodina dokázala, ale opravdu se to stalo. Dokonce o tom psali regionální noviny a i televize se musela pochlubit. Chlapi vzali koňský potah, valník, a dojeli si na raketovou základnu pro ta obrovská vrata. Když říkám obrovská, tak to doopravdy bylo něco, co do velikosti neskutečného. Nikdo neví jak, nikdo ani neví jak to zvládli, protože veškeré fyzikální tabulky tomu neodpovídají. Vždyť ten povoz vůbec neměl být schopný tu váhu, hmotnost, udržet a koně přepravit. Ale stalo se. Přijeli do místních sběrných surovin a očekávali převeliký finanční přívýdělek. Měli však smůlu. Narazili na chlapa, který shodou okolností u raket prožil 26 měsíční základní vojenskou službu. Rakeťáci to totiž neměli na dva roky, ale o dva měsíce delší. Podíval se na ty obrovská vrata a poslal maníky do prdele. Řekl to jasně a dokonce zvednutím ruky i srozumitelně. On dobře věděl, že vrata moc železa neobsahují, neboť celý vnitřek byl vylit betonem. Kdyby nebyl rakeťák, tak by jeho šéf převelice prodělal a byl by klidně i obviněn za podvod."

Ten druhý případ byl téměř shodný, ale jen trošilinku jiný....

"Na raketovou základnu se přiřítilo velké nákladní vozidlo a druhé bylo jeřáb. Velitel vozu seskočil z auta, předložil příslušníku bezpečnostní služby a jeho psímu spolubojovníku, která prostor hlídala, nějaké papíry. Strážný otevřel bránu. Chlapi dvoje vrata odmontovali, pomocí jeřábu naložili a odjeli do neznáma. Od té doby je nikdo neviděl, o nich neslyšel. Vše začala vyšetřovat policie jako krádež, ale pachatele do dnešní doby nevypátrala. Nebo snad ano? K čemu, ale někdo potřeboval tak obrovská vrata vylitá betonem, tak to tedy nevím."

....a toto je bojové stanoviště. Zde se raketa přeložila a za okamžik směřovala k nebesům. Bum, bác, zásah. To by ale bylo na předlouhé vyprávění. Ono to nebylo vůbec tak jednoduché se trefit. Celý proces byl předlouhý, musel být ale převelice rychlý. Úkolem bylo nepustit letouny, rakety a Bůhví co ještě na naše města, průmyslové podniky, vytypované cíle.

Na začátku byli agenti, vidové hlásky, radary, velitelská stanoviště, štáby, planšety, telefonní a radiová spojení. Mnohé zde na blogu.

Tady stával obrovský radar. Základna byla utajena a málokdo o ní věděl. Vztyčením radaru měli lidé jasno, kde se ta raketová základna na Hřebenech nachází. Ještě za pozdní totality se od východní silnice dalo dostat k okraji lesa a vše si prohlédnout.

Zde na plošině, by se dala vztyčit ta rozhledna. Určitě by to pro zkušené borce nebyl zas tak velký problém a ani náklady by nemusely být vysoké. Už je to moc dávno, co se z ní dalo částečně podívat do kraje. Stromy, ale již plošiny obklopily ze všech stran a výhled je doslova žádný.

Na snímku je jeden ze tří bunkrů, které byly umístěny těsně vedle plošiny. K čemu sloužily, ale nevím.

Tady by mohla být fantastická, stylová, myslivecká, lesní, česká, hospůdka. Poutníci by sestoupili z vyhlídkové věže a tady by se fantasticky, českomoravskoslezsky, občerstvili. Konaly by se tady houbové, zvěřinové, drůbeží, prasečí, hody. Vůně by se šířila do dalekého okolí a určitě by nikdo neodolal. Dnes někde si pochutnat na historickém, kvalitním, českém jídle, je již doslova naprosto nemožné.


Brdy Hřebeny - studánky

30. října 2011 v 23:00 | Ve všech částech Brd je mnoho zrestaurovaných studánek. Pokusíme se je zmapovat. |  Brdy Hřebeny
Studánky na Hřebenech aneb pojďme je zmapovat za pomocí fotoaparátu. Přidejte se!


xyz u Spálené hájovny - dopíši později...

Hliva dubova aneb už víme, proč se tak jmenuje!!!

30. října 2011 v 22:42 | Součástí tohoto článku je ANKETA. Pokusíme se zjistit, jak to s ní v lesích je. |  - - dubová
Hlíva dubová - proč se tak jmenuje? Už to víme!


Nevím jak vy, ale já vždycky potkám hlívu dubovou, samozřejmě vždy na smrku, v tomto provedení. Snad jsem ještě neviděl samotnou plodnici. Vždy je to ta starší nahoře, a mladší pod ní. Máte podobnou zkušenost?

To si to šineme po Brdech a nikde ani živáčka. Potkáváme jednoho osamoceného trempa, který ještě nepozdravil a říká: "Vy jste za celý den první, které potkávám, Dobrý den." Lidi přestali do přírody chodit, to je na jedné straně dobré, ale na druhé převelice smutné. Příroda již nikoho, kromě několika náruživých cyklistů, nezajímá.

Šineme si to po zvířecí stezce, zejména jelenů, divočáků, kolem raketové základny. Každou chvilku se ozývá sprosté lamentování. Ve svahu se pohybujeme obtížně a nejhorší jsou ty bukvice. Na jednu, dvě, šlapnete, a ty se proměňují jakoby v kuličky a vandrovník si to v zápětí šine se svahu.

Je tady přenádherně. Slunce svítí a do zlatova obarvuje listí buků. Bohužel, zde chybí stromy, které mají listy do červena - javory, jeřabiny. Snímky vycházejí dobře, ale ta přepestrá paleta barev na nich chybí. Proč je tady tak malá různorodost dřevin?

Z ničeho nic, se ve předu ozve písklavý hlásek: " hele, hlíva dubová." Něco divného se ve hvozdu děje, protože jindy by dotyčné děvče řeklo? "hele vole, hlíva dubová."

Koukáme všichni na sebe a zase se začínáme divit. Před chvilkou jsme o ní, u korálovců bukových, zrovna mluvili. Jakobychom si jí přivolali. To podivení, protože jsme již byli všichni poučeni, nám přinesl strom, na kterém rostla. Ano, byl to převeliký, starý, ale dobře vypadající dub. Na něm jsem, jsme, ještě nikdy hlívu dubovou nezřeli. Stal se zázrak, Matička příroda nás opět odměnila.

Usedáme kolem stromu, vyndáváme menáž a pitivo, dišputujeme. Už víme, kdo a proč jí pojmenoval dubovou, když najít jí na této dřevině je doslova zázrakem. V odborných knihách, na besedách, přednáškách, mykologických vycházkách, se stále dokolečka opakuje. Kdo jí tak pojmenoval nevíme a proč zrovna jako dubovou, rovněž ne. My to ale již víme....

* * * * *
Nevíme kdo, nevíme kdy, ale víme, jak se to odehrálo. To takhle houbař, možná, že to byl i mykolog, jde lesem, zarazí se a není si jist, co je to za plodnici. Zkoumá, zkoumá a vydává rozřešení. Jednoznačně je to hlíva, ale která? Budu jí muset pojmenovat. Ale jak? Kouká do té nádherné velice rozmáchlé koruny, sjíždí zrakem po tlustém kmeni a má jasno - dubová! Vůbec si nepřipouští, že by to mohl být název hodně hloupý. Po dlouhém čase se zjistí, že na listnáčích roste výjimečně, že dává přednost smrkům. Měnit název za jízdy však není vhodné, a tak jí toto pojmenování zůstalo. A vše je jasné, že....


Vojenské újezdy jsou rájem přírody, hub, rostlin, zvěře, zkrátka všeho, co máme tak rádi. Armádní Brdy se mají vrátit do civilu. Nikdo neví, jak to dopadne. Bude to pro Matičku přírodu dobré, nebo naopak nám veškerá ta krása, vzácnost, začne mizet pod betonem, asfaltem, štěrkem? Bohužel, špatné zkušenosti jsou z mnoha oblastí naší drahé vlasti.

Poznámka: Do ankety nemohu napsat přemnoho otázek. Máte-li něco navíc, pište prosím do komentářů....

Inzerát: K podobné fotografii hledám počítačového profesionála, který by na toto torzo uměl přidat korálovce, bondarcevky, Němce. Zkrátka udělat takový překrásný kýč, jaký umí stvořit jen sama příroda.

Fotofejeton XXIV aneb štěstí, že skalních milovníků přírody je tak stašně málo

30. října 2011 v 0:24 | Bojme se okamžiku až cizinci z Karlova mostu se vrhnou do hvozdů, luk a strání... |  FOTO dne
Ono to jednou příjde, až se všichni nabaží toulek po městech, hradech a zámcích


Ano, tady je to místo, kde rostou zázračné byliny, chráněné Českou republikou a mnohdy i Evropskou unií. Zde letos, a zejména na začátku přištího roku, budeme zkoumat vše kolem ohnivců rakouských. Nedaleko pak lze nalézt i hřiby královské, medotrpké, Fechtnerovy, skvrnité a další vzácné a přenádherné plodnice. Rok minulý, 2010, byl na houby přebohatý. Mnozí dokonce tvrdí, že to byl jeden z nejlepších houbařských roků. Ten letošní, 2011, naopak nestál téměř za nic. Ale jak kde, že?! Již dnes se mnozí ptají - jaký bude asi ten příští....

Dnes, sobota, jsem musel z pracovních důvodů navštívit střed Prahy. Byl to jeden velký blázinec. Do města, ve střední Evropě, se snad sjel celý svět. Úzkými uličkami se dalo procházet pouze baletním přepomalým krokem. Jak jsem se tak šoural, tak mě napadla tato hrůzná myšlenka.

---dokončení asi zítra!

Houžovec hlemýžďovitý - Lentinellus cochleatus - Húževnatček ulitovitý

30. října 2011 v 0:10 | Když chcete určit houbu, tak mnohdy vám žádné atlasy nepomohou. Chce to mykologa. |  Houžovec hlemýžďovitý
Houžovec hlemýžďovitý / jedlý


Ano přemýšlíte správně. To je ten samý strom, buk, jak u něj rostou, na ležícím kmenu, ti dva korálovci bukoví. Začátkem ledna 2011 se stali okrasou televizního zpravodajství.


(12. listopadu 2011) - Po měsíci a čtrnácti dnech, je tento houžovec hlemýžďovitý, který v sousedství s korálovci bukovými, stále v dobré kondici. Mrazíky ztvrdl a trochu se zcvrkl do sebe. Jinovatka ho ještě více udělal krasavcem, princem. I nadále ho budeme pozorovat. Co asi zjistíme, čeho se dočkáme?

Mykologické údaje: Jedlý, voní po anýzu, roste červenec až listopad. Roztroušeně v trsech na rozkládajících se pařezech, odcházejících kmenech a kořenech listnatých stromů. Méně pak i na jehličnanech. A je převelice půvabný. Klobouk ve velikosti 7 - 10 cm.

Fotofejeton XXIII aneb je to ale záhada! Pomůžete jí vyřešit?

28. října 2011 v 22:34 | Fotograf se neustále snaží a výsledek je stále žalostný |  FOTO dne
Jak vyfotografovat mnohosetletý překrásný strom


Tak tohle nevím, nemohu se pořád dostat z kola ven. Miluji stromy, zejména ty letité, státem chráněné, historické, ke kterým se navíc váže nějaká ta historie. Dřeviny, které jsou pěkně rozmáchlé do široka, tlusta, není zas tak velký problém zvěčnit na fotografický papír. Horší je to u těch, kteří v lesích, na první pohled, svým stařím převyšují ty ostatní. Jsou to mohykáni, překrásní jedinci, opuštění ve hvozdech. Koukáte na ně a vidíte tu jejich sílu, nádheru, letitost. Jakmile zmačknete spoušť a doma se podívate na ně na monitoru, jste zklamáni. Ta jejich mohutnost tam, na rozdíl od skutečnosti, není vidět. Jak to řešit, vyřešit. poradíte?

Korálovec bukový I te /2011 - Hericium coralloides - Koralovec bukový - aneb kdo si počká ten se dočká

28. října 2011 v 20:20 | Hledal jsem ho dlouho. I když je často k zastižení, já to štěstí neměl... |  - - bukový
Korálovec bukový - jeho nalezení bylo obrovským houbařským zážitkem. Je doopravdy často objevovanou plodnicí? Já si to nemyslím....

KORÁLOVEC BUKOVÝ II/2011 ZDE !!!

Dnes jsme měli vyrazit s RegioJetem na slovenskou hranici překontrolovat šindelovce severské, Němce, bondarcevky, korálovce a další vzácné, zajímavé, houby. Nevlídné počasí nás však odradilo, a tak vyrazíme pravděpodobně příští týden. S RegioJetem je to levné a důstojné současné doby. Ten pan podnikatel - teď si nemohu vzpomenout na jeho příjmení - je borec, jednička české ekonomiky.

Zůstat v tento důležitý, významný, státní den doma, nás vůbec nenapadlo. JIž dlouho jsme chtěli jít překontrolovat korálovce jedlové na Hrdinově jedli, a tak jsme vyrazili, ještě za tmy, do vojenského újezdu. Při té příležitosti jsme u několika památníků obětí, z první a druhé světové vojny, zastavili a přečetli jména vojáků, kteří se do vlasti nikdy, ze světových bojišť, koncentračních táborů, sekyráren, mučíren, nevrátili. Čest památce hrdinům, lidem, kteří ještě věděli, co je to národ, vlast, demokracie. /O té jedli, korálovcích, si můžete přečíst ZDE !!!/


Ve vojenském hvozdu jsme strávili přenádherný den. Ráno všude mlha, slunce později v ní zbarvovalo listí. Mnozí z nás pravděpodobně udělali přenádherné fotografie přírody, krajíny, hub. Všechnu tu radost jsme ukončili v hospůdce, kde na nás již čekaly kachničky se zelím, vynikajícím přemastným sósem, bramborové, chlupaté a houskové knedlíky. To debužírování nemělo chybu. Opět jsme se přesvědčili, že tu vynikající chuť dělá právě ta dokonalá mastnota. Dobrou chuť i vám přátelé. Tak zase příště, paní hospodská.


(28. ledna 2012) - Je konec ledna a oba korálovci bukoví vypadají poměrně dobře. I nadále je budeme pozorovat. Co myslíte, vyrostou tam i letos?

Korálovci jedloví nás mile překvapili. Jinak po jedlých houbách ani památka. Sem tam nějaká václavka, šupinovka, třepenitky, neznámé plodnice, staré hlívy plicní. Ale lesy již přenádherně, ve slunečních paprscích, zářily do krásy. V této části jsme byli velice překvapeni velkým množstvím, zejména mladých, listnáčů. Fořt se tady o svůj hvozd stará příkladně. Jenom, kdyby ještě začal více vysazovat jedle, aby korálovci měli kam přeskočit. Je tady pouze několik starých torz, ležících kmenů, a to je moc málo.

Při návratu nás opět doprovázeli ti dva krkavci. Vůbec tomu nerozumíme. Vždy, když odcházíme z hřebene na nás nalétnou a dobře se baví. Je to záhada, kterou ale nevyřešíme. Nebo máte někdo nějaký nápad?

Ten historický buk, tam nahoře pod nebem, znám odedávna. Při návratu, když už do kraje padalo šero, jsem se tady s německým ovčákem vždy usadil a koukal na veškerou tu krásu. Z trasy je to ale půl kilometru tam, půl kilometru zpět. A absolvovat tento pochod v náročném terénu, se nikdy moc nechce. Ponoukal jsem přátelé, abychom tam dnes zašli. Bude obalený barevným listím a to je potřeba zvěčnit. Poslali mě někam, byli utahaní, a vzpomínka na kachničku je hnala do civilizace. Já jsem si uvědomil, že jsem u tohoto prastarého, částečně zlomeného buku, již dlouho nebyl. Přitáhl jsem řemení na torně a do úst vložil kus uheráku.

Ten slavný buk, pod kterým prý odpočíval Jan Žížka a kázal Jan Hus, byl zarostlý bujnou vegetací a již zdálky jsem viděl, že listí již z větší části opadalo, a tak z podzimní fotografie nebude nic. Zbytečná pouť.

Již jsem byl na odchodu, když mě zase něco poňouklo, abych k němu přistoupil blíže. Že by opět Matka příroda zapracovala? Pokoukal jsem na ten starý unavený kmen, kterému vichr zlomil několik hlavních větví a to několik metrů nad zemí. Jak jsem se začal otáčet, tak do oka mě skočila bílá barva. Zastavil jsem se, sklonil, a pod keři se podíval na padlý kmen, který v těsném sousedství s bukem. Začal jsem se prodírat blíž a oněměl jsem úžasem. Můj první korálovec bukový. Matičce přírodě dík....

Korálovců jedlových jsem zejména v posledních letech, když jsem se více začal zajímat o mykologii, potkal přemnoho. Znám řadu lokalit, padlých a stojících jedlí, kde tito krasavci žijí. Až do dnešního dne, jsem se ale s bukovým nesetkal. Vůbec jsem až do teď nevěděl, jaký je mezi nimi rozdíl. Atlasy a snímky jsou k ničemu. Dokud to člověk nespatří na vlastní oči, nic nemůže pochopit. Dnes jsem již odborníkem i přes toho bukového.

Pořád jsem nemohl z atlasů, fotografií, vyprávění zkušených mykologů, houbařů, pochopit, v čem ten rozdíl spočívá. Nastudováno jsem to měl ohromě, ale byl jsem stále nějak vedle. Dnes už vím! On totiž i ten jedlový, zejména v mladém věku, má indície toho bukového. Teprve později se promění ve svůj druh, rod. Není nad zážitek, poznání, krásu, když si k němu, k nim, můžete přisednout, přilehnout a dívat se na tu krásu nesmírnou, vesmírnou.

Až se vrátíme z expedice do Beskyd, tak je - tedy ty bukové, ale i ty jedlové - pojedeme opět překontrolovat. Nic nebrání tomu, aby jste se přidali. A to jak hurá na Beskydy, tak i do vojenského prostoru. Houbařům zdar a přírodě obzvlášť.


Je zajímavé se zamyslet nad tím, jak fotografie nedokáže, oproti lidskému zraku, ukázat přesně na velikost plodnic. Jsou doslova obrovské, ale zde to není moc vidět, bohužel.

(12. listopadu. 2011) - Po čtrnácti dnech jsme tyto korálovce bukové jeli překontrolovat. Povyrostli, jsou pevnější, ale ten levý, starší, odchází do věčných lovišť. Konečky mu začínají přecházet do hnědé. Co to přesně znamená nevíme, ale určitě to je předzvěst něčeho nedobrého. Do vojenského hvozdu již přichází zima. Začíná mrznout. V noci padají teploty pod nulu.

Už se konečně začíná objevovat hlíva ústřičná. Noční mrazíky nastartovaly její růst. Je pevná, na kost zmrzlá, ale čerstvá. Je v té nejlepší, nejdokonalejší, kondici. Otázkou je, jest-li jí již trhat, nebo jí nechat narůst do větších rozměrů, do větší hmotnosti. Toť otázka?


První námi nalezená podzimní hlíva ústřičná. Jenom doufejme, aby i letos, a na začátku příštího roku, jí bylo tak přehodně, jako v sezóně předešlé...


(28. ledna 2012) - Sníh plodnice překryl a o několik dní později, po několika vánicích, zmizely úplně....

MYKOLOGICKÉ ÚDAJE: /Jedlý, VII - XI, velikost více i než 35 cm/ - Mykologové v atlasech tvrdí, že roste hojně. Já si to nemyslím. Dokonce se domnívám, že není tak častý a měl by být s korálovci jedlovými a ježatými prohlášen za chráněného státem. Dejte si ruce na srdce a zamyslete se nad tím, kolikrát ho ročně potkáte, kolikrát jste se s ním setkali za celý život. Mnozí samozřejme znáte jeho každoroční výskyt na určité lokalitě. Tady to počítejte, jako jeden kus. A tak se dostáváme k té divné matematice odborníků. Kdybychom počítali lokality, kmeny, tak jich určitě moc nebude, že?! Určitě se shodneme, že není zrovna nejsprávnější ho neustále nosit do kuchyně!

Vyskytuje se převážně ve vyšších polohách horských a podhorských hvozdů, na listnatých mrtvých kmenech, silných větvích, zejména bucích. Výjimečně i na jehličnanech. Dospěl jsem k závěru, že v mladí je těžce identifikovatelný. Poznat jest-li je to jedlový nebo bukový se dá v mládí zejména podle dřeviny, na které rostou. Ve staří je rozlišení již jednoduché, a to podle tvarů ostnů.

Poznámka: ... že je má argumentace oprávněná, o tom svědčí i slova významného československého mykologa Zdeňka Kluzáka, který již před mnoha lety napsal: "...objevili jsme na kmeni starého buku vzácný a překrásný korálovec bukový, takže k očekávaným požitkům chuťovým navíc přichází i požitek zrakový."

Dálo by se napsat, že tenkrát se tento krasavec, těch nejkrásnějších hvozdů, pojídal na potkání. Samozřejmě to není pravda. O tom hovoří další slova pana Kluzáka: "Je sice jedlý, ale přece jen by bylo hříchem takovou krásu utrhnout Nebuďme hamižníci!"

A já dodávám. Není již čas splnit i přání pana Zdeňka Kluzáka a dalších nás, aby korálovci, od jedlového, přes bukového až po ježatého, byly prohlášeny za státem chráněné houby.

Dodatek: Čím více se o houby zajímám, studuji jejich problematiku, tím více docházím k následujícímu faktu. Atlasy o houbách se stále opisují od jednoho autora k druhému. Co také mají stále nového vymýšlet, když nejzkušenější mykologové, z dávných dob, již vše bez chybiček popsali. Bohužel, ti současní nejsou pozorní a popisky píší letem světem. Jinak by věděli, že korálovci, tedy i ten bukový, nejsou vůbec hojní, ale je tomu naopak. Viz názor pana Zdeňka Kluzáka a mnohých dalších.


Na kmenu mnohasetletého buku, který je ozdobou této krajiny, se na nás usmíval i tento nádherný trs. Že by houžovec hlemýžďovitý?

A na závěr jednu perličku. Jednomu z nejvýznamějších současných profesionálních mykologů, jsem položil otázku, zda šindelovník severský je hojný nebo naopak nehojný. Odpověděl, že s jeho výskytem není žádný problém. Ve své nové knize o mykologii pak napsal úplný opak, že je vzácný. A pak se v tom vyznejte.

Jest-li máte nějaký názor, k této nebo i jiné problematice, tak pište, posílejte snímky, a já vše vložím k jednotlivým článkům. Pište do komentářů, já to následně přetáhnu, nebo na burle@seznam.cz.

Takhle ti dva vypadali 3. června 2012.



Šupinovka, ale která?

28. října 2011 v 20:11 HOUBY
Šupinovka


.......

Neznámá

28. října 2011 v 20:10 HOUBY
Neznámá, poradíte?


......

Fotoreportáž XXII aneb to jsem se teda leknul!!! jezevec

28. října 2011 v 0:10 | Není snad nic krásnějšího než se toulat krajem podél řek a potůčků... |  FOTO dne
Po Doubravce až po soutok


Putování Vysočinou nemá chybu, zejména, když vás čeká, námi již tak milovaný, kaňon Doubravky. Je to až nepochopitelné, jaká krása nesmírná to tady je. Nejúžasnější je bezesporu ten první vandr. Vandrovník něco tak úžasně krásného nečeká, a tak při tom pohledu, překvapením, padá neustále, za každým ohybem, na zadní část těla.

Letos jsme si zvolili i pozdní podzim. Slunce nám svítilo na cestu, stromy zářily všemi možnými barvami, úžasné a pro fotografa neopakovatelné. Přišlo to příšerně rychle. Obloha se začala zatahovat, temné mraky se honily po obloze, na fotografování jsme mohli zapomenout. Hledali jsme neprodleně úkryt, aby jsme nepohodu přečkali pěkně v suchu.

Nad stezkou mezi skalami jsme před sebou objevili rozlehlou jeskyňku, spíše převis. Hrnul jsem se dovnitř, když jsem se tak lekl, že jsem málem skončil v řece. Všichni za mnou nevěřicně koukali, cože to blbnu. Nikdy bych nevěřil, že mě může zvířátko tak vyděsit.

Sáhl jsem do brašny pro fotoaparát, abych to nádherné zvíře na věky věků zvěčnil. Bylo jasné, že bez blesku to nepůjde. Začal jsem aparát nastavovat na automat a vysouvat blesk. Celou tu dobu jsem se děsil, že ten krasavec na mě skočí, roztrhá mě obličej a navíc uteče. Byl ale vyděšen víc než já. Ztvrdnul a ani se nehnul. Udělal jsem několik snímků a on se kamarádsky díval a říkal si. "Tak jo kamaráde. Udělej si radost..." To už se všichni za mnou tlačili a maškali spouště jak pominutý. Jezevec stál, přikrčený na nás koukal a stále se nehnul. Byl vyděšený...

Přistoupil jsem blíž a nevěřicně jsem si na něj klacíčkem sáhl. On byl mrtvý, měl ten svůj život již za sebou a byl neuvěřitelně dobře naaranžovaný. Nějaký vtipálek nás pořádně dostal, doběhl. Stejně jsme mu byli vděční, že nám připravil tak nezapomenutelný zážitek.

Jest-li si myslíte, že je to konec příběhu, tak se mýlíte. Průtrž mračen odešla, slunce se chystalo ke spánku a i my jsme si pod stromy našli pěkné místečko. Vařiče zahučely, něco malého jsme pojedli, popili. Hučení Doubravky nás pěkně uspávalo.

Už bylo k ránu, rozednívávalo se, a mě se strašně moc chtělo, ale ze spacáku jsem vylézt pro tu zimu nechtěl. Zip zahučel, já se překulil na bok a..... Najednou jsem na druhé straně říčky zaregistroval rychlý pohyb. Na stezce po skále proběhl jezevec. Ten pohled byl něčím, na co se po celý život nezapomíná. Jezevec to byl překrásný, převeliký, což ještě umocňoval jeho předlouhý a načinčaný ocas. Tohle se bohužel vyfotografovat nedá. Přeji i vám přehodně podobných zážitků.


Řeka Doubrava, nebo jak znalí a místní říkají Doubravka, je v úseku kaňonu nepřekonatelná....



Hřib žlutomasý, aneb babka podle ing. Jiřího Baiera

26. října 2011 v 23:32 - - hřib žlutomasý
*** Válka? *** Nebo snad nedorozumění? *** Kde je pravda? ***
- - - Podle mého názoru, jednoznačně na straně pana ing. Jiřího Baiera - - -

Už je to hodně měsíců nazpět, co pan inženýr Baier se v rozhovoru, na rozhlasové stranici "Rozhlas 6", zmínil o hřibu žlutomasém. Způsobil tím, nejen mezi houbaři, velikánský poprask. Mnozí mu od tohoto okamžiku nemohli, nemohou, přijít na jméno. Tento pořad si poslechněte v první části.

Chcete-li ale získat ucelenou představu, tak si pak po poslechu přejděte na www.myko.cz, kde se k této problematice vyjádřilo vedení České mykologické společnosti. Jak dodala redaktorka rozhlasu 6 - "převelice úsměvně."

ZDE !!! I. část.

12. července 2012, 21,45 hodin ZDE !!! II. část.

12. července roku 2012 se paní redaktorka k pořadu vrátila. Upozornila, že takový zájem o některý z pořadů ještě nikdy na "Šestce" nebyl. Problematice se ve velkém rozsahu věnovaly i časopisy, jako například Blesk a hodně dalších. To pravděpodobně vyprovokovalo vedení rozhlasu, aby se k této problematice vrátila.

Do pořadu si paní redaktorka pozvala pracovníka akademie věd, geologa, člena vedení České mykologické společnosti, pana ing. Jana Borovičku. Otázkou je, zda to bylo pro mykologickou společnost šťastné rozhodnutí. Na telefonu byl připraven profesor toxikologie pan Jiří Patočka, který snad jako jediný má tuto problematiku v malíčku.

!!! Divné je, že do druhého pořadu nebyl pozván hlavní představitel tohoto dramatu ing. Jiří Baier. Neznáme důvod, ale v každém případě to bylo od Rozhlasu 6 naprosto neprofesionální a neetické, nemorální. O nás bez nás. Tak tohle se nedělá a dělat by se nemělo. Co asi bylo důvodem jeho nepozvání? !!!

Vše v závěru rozčísl a na pravou míru přivedl pan profesor Patočka. Mezi řádky dal jednoznačně panu Baierovi za pravdu. Závěr si udělejte každý sám a nezapomeňte se zde v komentářích vyjádřit.

Pan Baier nezvolil možná správná slova, když pronesl ta hanlivá slova na lidskou společnost. Nevím, jest-li mu to ujelo, nebo to bylo úmyslné. V každém případě tento jeho způsob projevu splnil svůj účel. Byl to jednoznačně způsob, který vstoupí do dějin propagandy, reklamy. Vyprovokoval širokou veřejnost, a to nejen tu houbařskou, aby si na hřiba žlutomasého dala velký pozor. Žádný jiný způsob, jak jí masově upozornit, v současné době neexistuje.

Udělejte si osobně názor ze slov pana profesora Patočky. Ten na vše odpověděl jasně a srozumitelně, i když, po pravdě řečeno, toho moc neřekl, a tím na straně druhé řekl vše!!!

Fotofejeton XXI aneb něco divného je ve hvozdech

26. října 2011 v 11:17 FOTO dne
Vidíte to rovněž tak, nebo úplně jinak?


Více než půl století jezdím nejvíce do stejných lesů. Zejména v poslední době pozoruji, jak ty nejstarší stromy odcházejí na věčnost. Houbař by řekl, ještě štěstí, že po nich zůstávají alespoň torza, která určité houby mají moc rády.


Odcházejí jeden za druhým a bohužel následovníky nemají. Lesníci tady pravděpodobně nedělají moc dobrou práci. Jakmile strom vyroste do krásy a je zdraví, tak je položen pro kšeft, peníze, k zemi. Proč se ale některé dřeviny, které by se mohly dožít několika set let, ve hvozdech nenechávají? Hrůzostrašným příkladem jsou vojenské Brdy, kde potkat starý, starší strom, je převelikou náhodou. Nemluvě ani o dřevinách doupných, které tak moc chybí mnoha živočichům na nich závislých. Nebo se snad mýlím? Mám to snad popletené? Lesy se stále více proměňují ve smrkové monokultury, kde, podle mnohých odborníků, nemají listnáče, jedle, a další dřeviny, nic co dělat!!!


Toto je doslova jeden z nemnoha nejstarších stromů v brdském vojenském újezdě. Dub, který zde na okraji dopadové plochy, poblíž padrťských rybníků, dělá svému rodu čest. Dívá se na místa, kde stávaly vesnice, než zde byl zřízen armádní prostor. Bohužel, je v dolní části vykotlán, a tak mu asi již mnoho života, na tomto hříšném světě, nezbývá. Nedal by se nějak ošetřit, abychom mu život prodloužili?

Pravdou rovněž je, že se v lesích objevuje stále více jedlí, o které se lesáci s láskou starají. To si takhle jdeme po Brdech a koukáme, jak jsou vykáceny celé plochy smrků. Nad novou výsadbou, samozřejmě opět smrčin, proč se nesázejí rovněž listnáče, ční k nebesům vždy několik starších jedlí. Je to krása a moc potřebný počinek. Věřme, že tady budou stát až do konce věků, že je nikdo a nikdy nepošle k zemi....

špička, ale která, žíněná?

26. října 2011 v 10:40 | Když příjde její čas, tak jí jsou plné hvozdy |  HOUBY
xyz


.....


....


..... dopíši později!

Fotofejeton XX aneb ve hvozdech nejsme jediní

25. října 2011 v 17:10 | Stačí nekřičet, nedupat, chovat se v lesích slušně a za to nás čekají překrásné okamžiky |  FOTO dne
Něco málo o lásce člověka a zvířete


Tihle dva kamarádi jsou naprosto úžasní. Den za dnem, v danou hodinu, vycházejí z lesa a čekají s láskou a nedočkavostí na svého páníčko, který se syny a dcerkou jim přiváží nejen žrádlo, ale i mnohé pamlsky, v podobě cukrové řepy, jablíček. Jakmile kolem nich vozidlo projede, tak ho z obou stran následují. Přicházejí ke korbě mezi děcka a zjišťují, jak se fořt o ně dnes postaral. U té brány do obory vypadají jako dva vojáčci na stráži. Chcete vědět, jak taková soukromá farma prosperuje?


Podzim vstoupil do lesů i do obor. Tady zvěř trpět nebude. Ve hvozdech to bude mnohdy horší. Volné, pak umožní důstojné přežití přezimovací obůrky. Už moc se, my Vandrovníci, těšíme, jak v nich budeme nedočkavě vysokou sledovat. Na přelomu minulého a letošního roku to nemělo chybu a to i z pohledu na houbaření. To by jste nevěřili, co hlív ústřičných se v oborách nachází. .....pokračování v noci!

Václavka obecná - Armillaria mellea - Podpňovka obyčajná

24. října 2011 v 11:29 | Dříve bývávala václavka jedna. Dnes jich je povícero. Kdo se v tom má vyznat! |  - - obecná

Václavka obecná. Václavka smrková ZDE !!!

Amatérský houbař objevuje stále něco nového. Já jsem vůbec nevěděl, a určitě nejsem sám, že václavka není jenom jedna, ale že je jich více druhů.

Není to ještě tak dávno, co to houbaři měli jednoduché. Znali pouze jednu, a to václavku obecnou. Pak se našel mykolog, kterému to nestačilo a začal je více rozlišovat, a tak známe i tu smrkovou. Jak název napovídá, ta roste na smrku. Obecná pak na listnatých dřevinách.

Jistě není třeba připomínat, že václavky jsou jedlé, ale dělá se z nich pouze guláš a nejlepší jsou zavařené ve skleničkách. Větší použití nemají. Rostou ve velkých trsech, a tak jich za okamžik můžeme mít plné košíky. Jenom je třeba je déle povařit, stejně jako kováře, koloděje, hřiby satany, nachové. Poslední jmenované jsou však vzácné a proto je v žádném případě nesbíráme. Mohli bychom si i zadělat na pořádné zdravotní potíže. Příklad ZDE !

Václavky jsou nezaměnitelné a snad si je může začínající houbař splést se šupinovkou kostrbatou. Stal se dokonce nejeden případ, kdy houbař si všechno popletl a jako václavku sbíral právě šupinovku kostrbatou, která je rovněž jedlá, ale tužší. Václavek si vůbec nevšímal. Když po mnoha letech na svůj omyl přišel, tak si tloukl košíkem o hlavu.

Zavařené nemají chybu. Láky se dědí z generace na generaci. V hospůdkách na vesnicích, v městečkách, se pořádají soutěže o nejchutnější výrobek. Organizovaní houbaři, mykologové, to každoročně pojímají ještě ve větším stylu. Zavařené zejména v zimním období příjdou hodně vhod. Bývá to, když se povedou, vynikající a zdravotně důležitý delikates. Holt vláknina je vlaknina!

Poznámka: Na mykologické přednášce, které pravidelně pořádá v Praze Česká mykologická společnost, upozornil pan Aleš Vít, že václavky se velice dobře suší. To jsem nikdy nezkoušel, to mne nikdy nenapadlo. Máte s tím někdo zkušenost? A já dodávám, že by se zde dala použít metoda, sušení pomocí nití. Houby, hlavičky václavek, pověsit do průvanu, nad kachlová kamna, a brzy by se dostavil úspěch.








Fotofejeton XIX aneb o hlívě dubové

23. října 2011 v 21:57 | Mnohdy je kolem hub mnoho nejasností. Pomozte je vyřešit.... |  - - dubová
Hlíva dubová! Je to dubová nebo smrková?

Ještě nedávno jsem vůbec nevěděl, že nějaká hlíva dubová existuje. Trvalo to moc dlouho, než jsem se s ní v lese potkal. Kouknul jsem do atlasů a měl jsem jasno. Ona se nedá zaměnit. Jak šel čas, tak jsem slyšel pořád to stejné. Každý zdatný mykolog, nebo i houbař, když vyslovil její jméno, tak nezapomněl dodat, že je dubová, ale na dubu neroste, nikdo jí na něm neviděl, protože roste na smrcích.


Na besedách, přednáškách, pak sem tam někdo dodá, že někdo jí na listnačích zahlédl. Nepadne, ale žádné přijmení. Vypadá to, že to je podle vzoru - jedna paní povídala. Víte prosím někdo něco více?

Fotofejeton XVIII aneb jedno končí, aby druhé mohlo začít

23. října 2011 v 19:02 | Už se rovněž těšíte na hlívy ústřičné? Napište do komentářů o nich své zkušenosti? |  FOTO dne
Není všem dnům konec


Podnikli jsme dvoudenní vandr ve vojenském újezdě Brdy. Bylo to úžasné, neboť slunéčko nám přálo. Po houbách ani památka a to jsme se tak těšili, jak si k večeři, pod smrčkem, uděláme vynikající smaženíci z mnoha druhů hub. V této souvislosti připomenu nedávný pořad na jedné televizní stanici, kde se správně tvrdilo, že zmrzlé a následně rozmrzlé plodnice, jsou lidskému organismu nebezpečné. Zapomněl moderátor však dodat, že u některých hub to neplatí a to především u hlívy ústřičné, jejíž hody ve hvozdech teprve začnou. Už se taky těšíte? Jest-li o této znamenité hlívě něco zajímavého víte, a chcete se podělit, tak pište zde do komentářů. Já to následně přetáhnu do prvního letošního článku.

Na jednom z hřebenů, kde je pro lidi typu Mužík, Gensler, zakopán doslova poklad, a my o něm víme, jsme narazili na desítky muchomůrek červených různého vzrůstu a krásy, nekrásy. Některé to již měly za sebou, ale ty na kost zmrzlé byly dokonalé, přenádherné. A víte co je zajímavé? Všude kolem nich bylo přemnoho vysokých, ale i malých mravenišť. Na některých se dokonce ti tvorečkové malilincí ještě pohybovali. Že by to mohlo mít souvislost??? Říká se - a je to určitě pravda - že tam, kde je hodně mravenců, mravenišť, tam je nejčistčí les a bez jakýchkoliv chemických neřádů. Co je na tom pravdy, ale zase tak moc nevím.