Hlíva ústřičná / součástí tohoto článku je ANKETA /
Do tohoto prostoru, který je po celý rok houbařským rájem, jezdíme od nepaměti. Už je to předávno, co jsme tady, u lesní cesty, objevili prastarý buk, který byl vždy, rok za rokem, již začátkem příchodu zimy, obsypán hlívou ústřičnou. Když jsme tu boží krásu, dar Matky přírody, vždy poprvé uviděli, tak jsme byli štěstím na mrtvici. Usedli jsme opodál ve svahu a s obdivem se na tu krásu předlouho dívali. Vytáhli jsme menáž, vařicí čaj s rumem a hodiny se kochali. Potom, bohužel, vždy přišla ta smutná, nešťastná, chvíle. Plodnice jsme opatrně našemu druhu odebrali, abychom si pak v lůně domova, při konzumaci hlív, na něj opětovně vzpomenuli.
Buk byl vždy hlívy plný ze všech stran a největší, naprosto zdravé plodnice, byly na kořenech ležících na zemi.A tak je tomu dodnes. Někde zde na blogu, v rubrice hlíva ústřičná, je o něm několik článků a fotografií.Jednou jsme přišli a nestačili koukat na tu zkázu. Strom byl vichrem, ve výšce několika metrů ned zemí, přeražen a většina jeho kmene ležela na zemi. Byli jsme zdrceni, než nám došlo, že příroda je nevyzpytatelná, k ní to patří a my s tím nic nenaděláme.
Začali jsme uvažovat jinak a nedočkavě se těšili, až někdy v blízké budoucnosti i ležící dřevo bude obsypáno hlívou. Podobné dva kmeny již desítky let leží opodal a pro nás je jejich pozorování vždy převelikým zážitkem. A jinak tomu není ani letos.
Tušil jsem to, cítil jsem to v kolenou. Revma umí nejen přepovídat počasí, ale i věci, záležitosti, mezi nebem a zemí. Rozhodl jsem se, že zavolám na fořtovnu a požádám pána tohoto hvozdu o laskavost. "Prosím nechte tam ten kmen ležet." Jako na potvoru jsem na to zapomněl, ale spíše jsem byl leniv zvednout telefon. Po našem návratu byl ležící kmen pryč, každá větévka byla odvezena a my měli po bádání. To bylo k naštvání. (...použijte prosím jadrnějšího českého slovíčka.)
V nedávných dnech, o několik set metrů dál, se opakoval podobný případ. Závan větru poslal k zemi dalšího zdejšího mohykána. A že ono jich tady již tolik není. V posledních letech odcházejí jeden za druhým a náhrada za ně není. Lesáci dnes vytěží vše na co se podívají. Dokonce sesbírají chvoj, větvičky, které pak pošlou na rozemletí, na výrobu pelet do kamen, krbů. Smutné, žalostné, je to v tom, že to o čem píši, se odehrává ve starobylé přírodní rezervaci, která sousedí s vojenským újezdem. Nelenil jsem, zastavil se u fořta, což je ale v současném kapitelismu moc malý pán, a i když se dobře známe, tak on jen pokrčil rameny. Na lesní správu jsem poslal e-mejl a požádal o laskavost. Podobně to udělalo několik Vandrovníků. Odpověď jsme obdrželi za více než týden. A důvod? Vedení polesí nám odpovědělo v okamžiku, když strom již byl odvezen na palivo a sesšrotován. Teprve potom přišla od lesáku odpověď. "Je nám to moc líto, ale než jsme váši zprávu obdrželi, buk již byl vytěžen." Jistě není třeba zdůrazňovat, že to byla naprostá lež. Fořt určitě naší žádost svému nadřízenému přednesl. Kmen byl vytěžen dlouho po našem e-mejlu, neboť jsme čirou náhodou byli při tom, když ho lesáci zpracovávali. Fotografickou dokumentaci jsme samozřejmě pořídili. Lhát se nemá, pane myslivečku!!!
Nejsmutnější na celém příběhu je, že se toto děje téměř každodenně v rezervacích naší milované vlasti.
Za komunistů vše co spadlo na zem se v rezervacích ponechávalo a to do poslední větvičky. Po revoluci, kdy se lesů ujal byznys, je tomu úplně naopak. Holt peníze jsou peníze a vy nám do toho nekecejte. Navíc zákon je na naší straně. A to ti likvidátoři mají naprostou pravdu. Zákony jsou napsány v jejich prospěch. Je to náhoda? Co myslíte?
Nelenili jsme a oslovili odborníky a dokonce i ouředníky, kteří sedí na židlích tam vysoko, až téměř na nebesích. Při rozhovorech, dišputacích, nám dali za pravdu, ale zároveň vždy dodali - my nic nemůžeme, my muzikanti. Tak jsou postaveny zákony. Tak proč je vy, kteří žijete z našich daní, nezměníte? Vždy následovalo pokrčení ramen a slib, že se na to podívají....
Snímek zajímavě dokumentuje, jak ty první digitální, předpotopní, fotoaparáty, snímali tak úplně jinak, ale i zajímavě....
A zde následuje odpověď od šéfa polesí, který významnou přírodní rezervaci obhospodařuje:
Vážený pane,
obdrželi jsme od Vás e-mail, ve kterém nás za houbaře a mykology žádáte o ponechání ulomeného starého buku v našem lese.
obdrželi jsme od Vás e-mail, ve kterém nás za houbaře a mykology žádáte o ponechání ulomeného starého buku v našem lese.
V prvé řadě si musíte uvědomit, že se jedná o soukromý majetek a naši lesníci jsou vedeni k tomu, aby veškeré dřevo bylo zpracováno, protože je pro naše hospodaření rozhodujícím zdrojem příjmů. Část dřevní hmoty však v lesích vždy zůstává a přednostně ponecháváme stojící, zejména staré a suché listnaté stromy, v nichž hnízdí řada ptačích druhů a roste na nich mnoho druhů hub.
Takové stromy můžeme ponechat jen v místech, která nejsou příliš přístupná návštěvníkům lesa, neboť hrozí nebezpečí úrazu. Ve Vámi uvedeném případě ulomeného buku Vám musím sdělit, že strom byl z větší části již zpracován, protože jsme museli urychleně opravit rozbitou oplocenku a uvolnit stezku. Menší zbytek ulomeného kmene v oplocence zůstává.
Jsem přesvědčen, že náš způsob hospodaření přírodu nenarušuje a to, že převážná část našeho rozsáhlého majetku je chráněna podle zvláštních předpisů o ochraně přírody jen dokazuje dlouhodobý šetrný vztah majitele i jeho zaměstnanců k přírodnímu prostředí.
S pozdravem Ing. Josef
S pozdravem Ing. Josef
Jistě nemusím připomínat, že s tímto vyjádřením já, Václav Burle, nesouhlasím!!!
To je snímek z předminulého roku z poblíž ležícího kmene, kerý byl hlívou obsypán do posledního místečka. Letos je to, oproti minulým rokům, naprostá bída.
... a na závěr ještě jeden snímek.
Zde hledá
Do tohoto prostoru, který je po celý rok houbařským rájem, jezdíme od nepaměti. Už je to předávno, co jsme tady, u lesní cesty, objevili prastarý buk, který byl vždy, rok za rokem, již začátkem příchodu zimy, obsypán hlívou ústřičnou. Když jsme tu krásu, dar Matky přírody, vždy poprvé uviděli, tak jsme byli štěstím na mrtvici. Usedli jsme opodál ve svahu a s obdivem se na tu krásu předlouho dívali. Vytáhli jsme menáž, vařicí čaj s rumem a hodiny se kochali. Potom bohužel vždy přišla ta smutná, nešťastná, chvíle. Plodnice jsme opatrně našemu odebrali, abychom se pak v lůně domova