Květen 2012

Vemeník dvoulistý - Platanthera bifolia - Vemenník dvojlistý I/2012

30. května 2012 v 15:02 | Zítra v podvečer na něj pořádáme fototoulku. Věřme, že se vyvede |  - - dvoulistý
Vemeník dvoulistý

Bez zkušeného botanika Jiřího, který lokalitu, nedaleko Prahy, sleduje ode dávná, bychom neměli šanci ho najít. Byla by to pro každého z nás převeliká náhoda. Toulali jsme se tam již minulý týden, ale to ještě, bohužel, vemeník dvoulistý nekvetl. Ze stezky, která prochází pod hřebenem dubohabrového lesa, jsme jich záhledli několik. Bude jich tam určitě povícero, ne zrovna málo, ale my jsme nechtěli v nich hamtat. Není z nás určitě nikdo, kdo by se na zítřejší fototoulku netěšil. Věřme, že se vydaří, že bude to správné světlo, pohoda.

Povedlo se!!!

Při vstupu do lesa se z ničeho nic ozval hlas, "a tady jsou taky"! Objevili jsme další plácek, kde jich bylo více než patnáct. A jeden krásnější než druhý. Byli tady již kvetoucí do dvou třetin, další se teprve chystali ukázat svojí nádheru a několik rostlin mělo kvítky již po celém květenství. Prostě nádhera, kterou tak často potkat nelze.

Ten, který ví, kde vemeníky dvoulisté hledat, pak se může pokochat pouze jednou v roce. Bohužel, tyto orchideje rychle vykvetou a během několika dní se odberou na věčnost, aby se ukázali zase až v pozdním jaru.

Celou dobu jsme poslouchali křik strakapouda. Jak jsme byli poučeni. Začali jsme hledat jeho hnízdo. Pomalu jsme se k němu přibližovali a cestou pokukovali po dalších vemenících dvoulistých. Každou chvilku jsme o ně zakopávali. V tomto lese jich bohudík není zrovna málo. Budeme je i v příštích letech pozorovat, sledovat, jak se jim daří. Bude jich přibývat, nebo naopak ubývat?

"Tak tenhle nemá chybu. Ten je naprosto dokonalý", šeptá Magda. Jednou rukou ukazuje na orchidej, která je úžasná, v tom nejlepším stavu pro každého fotografa, a druhou, s prstem před ústy, na otvor v dubu. Je ve výšce našich očí. Každou chvilku vystrkuje z díry hlavičku mladičký strakapoud a určitě tam není jediný. Každý rychlostí blesku vyměňuje objektiv a snaží se pořídit jeden ze svých nejlepších snímků. Kdy se podaří najít hnízdo tak nevysoko nad zemí. Překrásný je ten dnešní den. A zítra vyrážíme na další orchideje.

Jedni fotografují ptáčka, druzí nedočkavě pokračují na další vemeníkový plácek, který jsme kontrolovali již před týdnem. Vypadá to, že se tady něco nehezkého stalo. Nikde nic! Ani jedna bylina.

Za okamžik je vše jinak. Botanik Jiří objevuje první rostliny, které pro vysokou trávu nebyly vůbec vidět. Za ten týden se to tady hodně změnilo. Semenáčky dřevin, různé traviny, květiny, vegetace se, za těch sedm dní, pořádně rozjela. A aby toho nebylo málo, tak nás přepadl takový něžný májový deštíček, který za několik minut ustál, aby se zanedlouho proměnil v pořádnou průtrž mračen. Nebylo se kam uklidit, tak jsme jenom oblékali fotoaparáty do nepromokavých oděvů. Pěkný den, nádherné zážitky, které budou stále pokračovat....


(... tady můžete napsat text kdokoliv z vás!)

Botanické údaje: Vemeník dvoulistý je chráněný státem a patří mezi ohrožené rostliny. Jistě není třeba připomínat, že je to naprosto oprávněné. V přírodě ho nacházíme zřídka a především na místech, která máme již z minulých let prověřená. Potkat ho jen tak na vandru je přeobrovskou náhodou. Můžeme si ho pouze poplést s vemeníkem zelenavým.

Roste ve světlejších listnatých a smíšených lesích, ale i v jehličnatých. Je teplomilný a nacházíme ho na roztroušených stanovištích. Nelze si myslet, že v mnoha jedincích. Taková stanoviště mají i jen několik bylin.

Vemeník dvoulistý voní především v nočních hodinách a tak láká noční motýly, kteří mají dlouhé sosáky, a tak mohou dosáhnout na nektar hluboko uložený v orchideji. Květy se tak zároveň opylují. (Brzy napíši ještě další zajímavé informace.)

Fotografujeme: Pořídit podobný snímek, není vůbec nic jednoduchého. Výhodou bylo, že vletový otvor byl ve výšce našich očí. Nemuseli jsme lézt někam na strom, tahat z nejbližší vísky žebřík. Málokdy se ale sejdou mimořádně výhodné podmínky.

Bylo zataženo a našim sklům se nedá říkat teleobjektiv. Museli jsme nastavit vysoké ISO a i tak nám vycházela velké díra a dlouhý čas. A ta ptáčata ani chvilku neposeděla. Byla neustále v pohybu. Udělat nerozmazaný snímek vůbec nepřicházelo do úvahy.

Udělal jsem však světový objev, v kterém okamžiku dát aparát k očím a připravit se na výstřel. Ptáci v hnízdě neustále švitořili, ale v okamžiku, kdy tam byl strašný rachot, jakoby se prali, následně vždy jeden vykoukl z otvoru. Nebylo tedy nutné mít stále fotoaparát u oka a namáčknutý. Ó, jak snadné, že?!

Poznámka: Dnes, v ranních hodinách, byl v rozhlase pořad o amerických rezervacích. Brigádnicky tam pracuje nemálo mladých lidí z naší republiky. Host, který se nedávno z USA vrátil, ale rovněž zdůraznil, že tamější mládež, oproti šedesátým a sedmdesátým rokům, nemá naprosto žádný zájem o Matičku přírodu. O veškerou tu boží nádheru. Do těchto přenádherných parků jezdí pouze - a to již ne v tak velkých davech - starší až ty nejstarší generace. Není to podobné i u nás? Mladí lidé mají zájmy naprosto jiné. Je to ale správné? Není vina například na školství, v rodinách, ale i na půdě státu? Jestli se něco nezmění, tak to nedopadne dobře. Bez lásky k Matičce přírodě to nedopadne dobře. Nebo máte jiný názor?

Bradáček vejčitý - Listera ovata - Bradáčik vajcovitolistý

30. května 2012 v 9:23 | Vždy se na orchidejových loukách nevydaří. Letos počasí nesprávně pomíchalo karty. |  - - bradaček vejčitý
Bradáček vejčitý

Najít ho není zas tak jednoduché /více ZDE/. Bohužel, letošní jaro rostlinám na orchidejových loukách, ale i jinde, nepřálo. Nejdříve přišlo teplo, které odstartovvalo růst bylin, ale zanedlouho udeřily přízemní mrazíky. A bylo hotovo. Rostliny nebyly a dodnes nejsou žádné krasavice a podle toho také fotografie vypadají. Bradáčci na lokalitě pod Jihlavou, u Kněžic, toho byli důkazem. Našli jsme tam, zásluhou botaničky z ČSOP Kněžice Jany Zeťěkové jednoho, a následně pak několik dalších kousků poblíž břízy, která již desítky let roste na podmáčené louce.

Bradáček vejčitý s prstnatcem májovým, kterých je na louce každoročně přemnoho. Letos jsme jeden májový našli dokonce v bílém provedení. S tím se tak často poutník nesetká. Byl ale ještě hodně mlaďoučký. Kdo máte na tuto lokalitu blízko zaběhněte tam a vyfotografujte ho pro nás...

Botanické zajímavosti: Bradáček vejčitý /květen - červen/ není žádný trpajzlíček, jak by ze snímku mohlo vypadat. Umí se bez problému vytáhnout i přes 60 centimetrů. Pak je to teprve krasavec.

Nacházíme ho, jak v listnatých a smíšených lesích, tak i v horských jehličnatých. Méně často na vlhkých až promáčených loukách. Je opylován lumky a brouky. Podobný je brádáček srdčitý. I on patří mezi vstavačovité.


Na nedaleké loučce spousta suchopýrů pochvatých. Tolik rostlin pohromadě jsme snad viděli pouze na Toku v Brdech. Tam ale nebyli tak pohromadě. Všude kolem nás poletovalo jejich chmíří. Na další generaci je dobře zaděláno.


Fotografujeme: Mnohým snímkům by moc prospělo, kdyby, nejen v popředí, byl ostrý pouze hlavní předmět, ten, o kterém se v textu hovoří. Ostatní pak rozmazat. Je to o hloubce ostrosti. Nastavujeme jí pomocí isa, času a clony. Všechny tyto údaje musí být v rovnováze. Nejhorší mnohdy je, když vše je ostré od popředí až po nekonečno. To ale neznamená, že by se to nedalo udělat úplně jinak. I zde platí - že žádné pravidlo neplatí!






Třemdava bílá (soutěž)

29. května 2012 v 23:16 | Kdo pozná o jakou rostlinu se jedná obdrží zdarma pět fototoulek nebo tři fotovandry zdarma... |  Třemdava bílá
Soutěžíme v poznávání přírody, rostlin

Fotografujeme I: Nedávno jsme tady na blogu řešili problém, zda lze fotografovat proti slunci. Mnozí se domnívali, že se to nesmí, protože by mohlo dojít k poškození, likvidaci, čipu. Opak je pravdou, ale to neznamená, že to budeme přehánět. Aparát si umí i s touto problematikou poradit, stejně tak jako oko, které se také ihned přimhouří, zamhouří, zavře.

Dnes jsme vyrazili na pozdní večerní fototoulku do Českého krasu s cílem ještě si letos vyfotografovat včelníka rakouského. Bohužel jsme již přišli pozdě. Byl odkvetlý.

Naskytla se nám ale jiná příležitost. Poznáte tuto rostlinu? Kdo odpoví první na burle@seznam.cz nebo sem pod článek do komentářů, vyhrává pět fototoulek zdarma, nebo tři fotovandry. Rovněž bez povinnosti přispět do pokladny. Může si ale i vybrat slevu na interiérové nebo vchodové dveře včetně zárubní.
I v roce 2013 uspořádáme za kytičkama, po celé republice, řadu fototoulek. Přihlásit se může každý. kdo má přírodu rád.


Fotografujeme II: automaticky vylepšit

Fotografujeme III: protisvětlo. (Dopíši asi zítra...)

Tak dnes jsem to pořádně podělal. A stačilo doslova několik metrů

29. května 2012 v 22:58 | Jó být to tak před čtyřiceti roky, tak jsem to s klidem zvládl. Škoda. Mohlo to být úžasné. |  FOTO dne
Mohl to být nezapomenutelný zážitek...

Dnes jsem byl přinucen zorganizovat, v podvečer, mimořádnou fototoulku za včelníkem rakouským. Mnozí si ho chtěli ještě, na poslední chvíli, nasnímat. Bohužel se nepodařilo, byl již odkvetlý. Nikdo ale nebyl zklamán, protože se naskytly jiné fantastické příležitosti. Každý si vyfotografoval jednu vzácnou rostlinku a to v protisvětle. Tak nějak to pro nás Matička příroda přichystala. Více v předcházejícím článku.

Při návratu jsme se blížili k nádraží. Najednou nevěřícně koukáme, jak na vzdálené louce se chystají tři balóny k odletu. Podíval jsem se na své svěřence a rychle jsem se rozloučil. "Promiňte, nashledanou, jdu se proletět balónem. To budou fotky!" Přidal jsem do kroku a přešel v indiánský běh. Přece si nenechám takovou příležitost utéct mezi prsty.

Jó, být to tak před čtyřiceti, padesáti, lety. To by to určitě dopadlo jinak. To utíkání již není nic pro mne. Přeskakuji koleje a už si to šinu po zelené louce. Chybělo několik metrů. Najednou, jak na povel, balóny rychle stoupají k nebesům. A je vymalováno. To mohly být fotografie. Určitě to kapitáni udělali schválně, protože správně předpokládali, že bych se jim do koše vnutil.

Udělal jsem několik snímků a nastoupil k ostatním do vlaku. Doma jsem se dozvěděl, že hlavním balónovým pasažerem, hlásilo ta ve zprávách televize, byl pan kardinál Vlk. Let dostal jako dárek. Proč ale nechtěl mou přítomnost, tak to tedy nevím. Asi to bylo tím, že se osobně známe.


Určitě je to přenádherné se proletět v balóně. A těch překrásných fotografií, které by člověk udělal. Z Karlštejna se startuje poměrně často, tak si rovněž jednou udělám radost a vystoupám k nebesům. Nikdy bych nevěřil, jakou rychlostí vystoupají balóny k obloze. Než jsem vyndal, aparát, odjistil, tak už byly hodně vysoko. Jak já jim záviděl.

(Vladimír Glaser, majitel balónů a velký propagátor těchto letů): Balóny jsme nafoukli již o hodinu dříve, ale foukal děsivý vítr. Tak jsme je zase složili na zem. A když se vítr trochu uklidnil, nebylo moc času. Rychle nafouknout a honem nahoru! Tedy zelenomodrý balon Karlštejn s kardinálem a červený s kameramany z Novy. Na to, zda vyrazíme nebo ne čekala na sousední louce firma FESTO se svojí show (mezi videi je to let vzducholodí). Jak viděli, že jsme vyrazili, odvážili se také. Ale jen jedním balónem. Druhý zůstal na zemi a vzducholoď ten večer ani nenafoukli.

Vzhledem k tomu, že to bylo již druhé nafukování ten večer, bylo méně plynu a tak se oproti původnímu plánu posádky omezovaly. I kdybyste přiběhl včas, do koše bychom Vás vzít nemohli, protože bychom s tím plynem co jsme ještě měli a v tom počasí neodletěli.

Doufám, že jste nás alespoň vyfotil ze země. Zmizeli jsme poměrně rychle, neboť vítr byl stále ještě dost silný. Trochu se uklidnil až poté, co jsme překonali Brdský hřeben a tak jsme mohli kus za Mníškem klidně přistát.

Děkuji Vám za Váš zajímavý příběh a těším se, že se někdy při létání nebo putování po Karlštejnsku setkáme. S pozdravem Vladimír Glaser

... další pokračování o PS na krásné Šumavě

29. května 2012 v 10:50 | /smazat/
Vzpomínky - pohraniční stráž ZDE

ČSOP Kněžice - Žluťucha orlíčkolistá - Thalictrum aquilegiifolium - Žltuška orlíčkolistá

28. května 2012 v 11:11 | Pro milovníky přírody je většinou velice obtížné mnohé rostliny určit |  FLORA
Žluťucha orlíčkolistá


Rostlina je u nás hojná, ale v některých evropských zemích je přísně chráněná. Listy obsahují žluté barvivo, které se používalo k barvení vlny. Odtud její rodové jméno.

Rozeznávat žluťuchy mezi sebou, není zas tak jednoduché. Dokonce jedna z nich je SO - silně ohroženým druhem. (Víte která to je?).

Štěstím je, když při toulkách přírodou máte sebou botanika. Na prstnatcové louce jsme kolem žluťuchy orlíčkolisté chodili bez zájmu, a že jí tady bylo, a to až do okamžiku, než nám znalkyně bylin Janička Zetěková, z ČSOP Kněžice, otevřela oči. Byla vynikající průvodkyní po zdejších rezervacích. Ještě jednou děkujeme. Bez její pomoci bychom ani prstnatec májový, v bílém provedení, nezahlédli.


ČSOP Kněžice (internetové stránky mají) se o "své" přírodní rezervace stará příkladně, naprosto úžasně. Je až neuvěřitelné, co patnáct jejích členů, každoročně, dokáže. A jsme u jádra pudla. U slov k zamyšlení. Proč lidé, nejen z Vysočiny, mají tak malý zájem se na pomoc Matičce přírodě organizovat. Není to jenom o organizovanosti, ona bohužel lidi příroda vůbec, ale vůbec nezajímá. Možná, že je to pro ní i dobré. Kde se stala chyba? Ve školách, ve spolcích, v junáku, skautu, pionýru. V dalších mládežnických a jiných organizacích? V rodinách? V naučné a osvětové práci? Třeba nám na to tady v komentářích někdo odpoví, vše patřičně vysvětlí. A představte si, že se tam málokdy někdo objeví z řad placených ochranářů, úředníků přes přírodu. Není to takové nějako divné?

Ono se od jakživa ví, že mužský jsou od přírody líní. Když se má něco zařídit, zorganizovat, tak to stejně musí udělat dívky, ženy. Mezi ty jednoznačně patří botanička Jana Zetěková. Stále někam odbíhala, vyhledávala nové rostliny, které následně předváděla s bohatým výkladem návštěvníkům. Byla to ona, která pro nás našla bílou orchidej, dále bradáčka vejčitého, i tu vzácnou vrbu. Kdybychom si tak pamatovali, jak se jmenovala? Děkujeme.

Člověk, ani žena, však nemohou vědět vše. Janička pro nás našla jednoho brádáčka a tvrdila, že jich na louce více není. Tady jsme udělali fantastický, světový objev. Pod břízou jsme jich objevili přemnoho. Naučili jsme Janičku znát, že brádačci vejčití se vždy musí nejdříve hledat v blízkosti bříz. Mezi milovníky přírody byl o ně veliký zájem. Bohužel ještě neukázali kvítky. Tak zase příště.

ČSOP Kněžice pravidelně pořádá pro širokou veřejnost poznávací akce na svých rezervacích. Snaží se tak získat pro své akce, práci, všestrannou podporu všech, kteří to myslí s přírodou vážně. Na otevřených dnech se jim to každoročně daří. Poděkování od nás všech.

Vandrovníci si to tady přenádherně užili a udělali i zajímavé fotografie, nejen bylin. Neustále přicházeli noví a noví zájemci. Na snímku skupina cyklistů, která přijela za kytičkama z hodně daleka. Výkladu se ujal čelný člen ČSOP Kněžice, Josef Zetěk, (na snímku vpravo), bez kterého by tato organizace určitě neexistovala. A to zejména proto, že má na starosti kosení luk, které si přímo na místě mnozí vyzkoušeli. A tak bylo o zábavu postaráno. Ono to není vůbec jednoduché. Kdo dneska ještě používá kosu, že. Raději si koupí motorovou a pak za drahé peníze navštěvuje fitcentrum. To také nemá logiku. S pravou a nefalšovanou kosou by si určitě zacvičil o hodně lépe. I ta zranění by byla podobná.

A tady máme dalšího borce z ČSOP Kněžice, (vpravo), Václava Křivana, bez kterého by organizaci bylo hodně těžko.

Po celý den na orchidejovou louku proudil dav zájemců a tak je to každý rok. Lidi se podívají, pokochají. Ale jak je získat pro celoroční práci kolem přírody. Máte někdo z vás recept?


Jedna z orchidejových luk, o kterou se členská základna ČSOP Kněžice stará. Komu čest, tomu čest. Děkujeme. Přijeďte i vy se podívat na některou z jejich akcí. Vše najdete na internetu.


Šindelovník severský třetím rokem.

27. května 2012 v 22:12 | I letos ho budeme pravidelně pozorovat a těšit se, že se tam opět objeví v plné kráse |  - - šindelovník severský
Šindelovník severský - bude tam letos opět? (Začínáme ZDE)

Text k fotografii: Ten divný útvar, který se objevil ve středu místa, kde šindelovník v roce 2010 byl, je pro nás záhadou. V minulém roce to byly takové bublinky s kapičkou (zde na blogu) a letos tohle. Samozřejmě netvrdíme, že se plodnice takto dostává na svět. Nejsme si jisti, co to je. Nezbývá nic jiného, než počkat, co se z toho vyklube. Nebo máte nějakou zkušenost?

Při toulání se Vysočinou jsme nezapomněli si odskočit na místo, kde jsme v roce 2010 šindelovníka severského objevili. Tenkrát to byl převeliký krasavec - snímky zde na blogu. Prožili jsme kolem něho veliký příběh, protože jsme si nejdříve mysleli, že se jedná o sírovce žlutooranžového. Pouze náhoda nás následně přesvědčila o opaku. Od té doby jsme těchto nádherných chorošů našli několik. Oprávněně se v mykologické literatuře píše, že je to houba vzácná, rostoucí ve vyšších, vysokých polohách, ve starých hvozdech. Někteří byli naprosto úžasní, fotogeničtí. Stačí si vedle titulku kliknout na ten zelený nápis - šindelovník severský, seznámit se s touto houbou, a těšit se na setkání s ní. Naše parta Vandrovníků, každý rok, na ně pořádá fotoexpedici a nejinak tomu bude i letos. My se již nemůžeme dočkat. A co vy? Přidáte se? Cestování je to levné, vlakem na slevy, spí se pod širákem...

V roce minulém, 2011, začal růst, ale následně ho nějaký taky houbař zlikvidoval. Pravděpodobně si ho spletl se sírovcem žlutooranžovým. Věřme, že se to letos již nestane. On mu totiž nemohl chutnat, neboť se v odborné literatuře píše, že je nejedlý. Asi hlavně proto, že hořký!


Kouzelný rybníček, který není velký aní malý, ale v každém případě překrásný. Každý filmový režisér pohádek by ho zasadil do scénáře a neudělal by, pro oči diváků chybu. I ten hastrman tady je, a moc mu to sluší, i když je dřevěný. Ale kdo ví? Určitě tady při měsíčku vysedává, koukajíc na tančící víly, i ten živý, pravý, nefalšovaný.

Jedná se o fantastickou rezervaci, kde to chráněnými rostlinami jen hýří. Tady často při toulání se Vysočinou rozbalujeme tábor. Odtud vyrážíme za houbami, rostlinami, zvěří. Pro divné z vás musím dodat, že samozřejmě stany nestavíme v rezervaci. Ale pouze na místě k tomu určeném. A tečka za tábořením je, že v nedaleké vesničce je prima česká nefalšovaná hospůdka. Je třeba ještě něco k té poezii dodávat?

Zapomněl jsem - rybník je plný ryb, které velice často končí v našem kotlíku, na grilovacím plechu. A věřte, že je to nepředstavitelný šmakec. I houby všech druhů a velikostí přicházejí k chuti. A těch obojživelníků. Různé druhy, různé velikosti. Žáby, ani ty převeliké, opravdu, ale opravdu, nekonzumujeme. Dobrou chuť, přátelé!


Prstnatec májový v bílém provedení

27. května 2012 v 22:08 | Vůbec jsme si ho nevšimli. |  - - májový
Prstnatec májový v bílém provedení

Vachta trojlistá - není zrovna jednoduché jí fotograficky zvládnout

26. května 2012 v 21:32 | A kde je chyba? Je to taková moc rozevláté děvče, dáma. Poradí někdo jak na ní? a |  Vachta trojlistá
Vachta trojlistá

Stále více zjišťujeme, že zase není tak jednoduché jí najít. Ale když potom si kolem ní uděláte prostor a prohlídnete si ty její trojité listy, tak musí být každý u vytržení. Taková je to nádhera. Horší je to s květy. Ty jsou rozevláté, neuspořádané, a na fotografii nevypadají zas tak moc dobře. Nebo snad máte jiný názor? Ale každé setkání s ní potěší.
Dnes jsme našli pouze tři kousky a navíc to byla samá mladice. Budeme se muset vrátit až povyrostou. Jenom, aby nám pro nedostatek vody vachty nedaly košem. Věřme, že se nám konečně letos povede pěkná, přenádherná fotografie, která potěší milovníky přírody na chystané výstavě chráněných bylin.

(O týden později): Je, bez jednoho dne, o týden později, a my se opět touláme na tomto kouzelném místě plném mnohých vzácných rostlin. Pomalu se pohybujeme k místu, kde jsme před týdnem obdivovali vachty trojlisté. Zmateně koukáme kolem sebe. Místo tří rostlinek je jich tady k dvaceti. Jsou ale malé a i květenství nic moc. Pořád to srovnáváme s lokalitou na jihu Čech, kde jsme předminulý rok našli dvě byliny, které ale co do velikosti byly naprosto úžasné.

Každý děláme několik snímků, ale nikdo z nás moc spokojený není. Nějak se nám nedaří pořídit alespoň trochu úžasnou fotografii. Kde děláme chybu nevíme.

Oproti minulému týdnu vidíme kolem sebe stovky vachet, ale bez květů. Není snad jediného centimetru čtverečního, kde by nebyla alespoň jedna. Jejich tři listy a tlustý stvol, který je nese, je jednoznačně prozrazuje. Bohužel nevíme, co to znamená. Máme se snad v příštím roce těšit na přemnohá květenství? To by tedy bylo něco.

Pravdou je, že přemokřená louka je veliká a vachty trojlisté rostou pouze na několika metrech řtverečních na jejím okraji. Jsou tady dobře chráněny, jak před vandali lidskými, tak i zvířecími. Nalezli jsme jejich zajímavou lokalitu. Příští rok budeme zde opět více informovat.

(Máte s vachtou nějaké zkušenosti? Pište do komentářů! Určitě mnohé návštěvníky tohoto blogu moc potěšíte.)


Na snímku je vidět, jak kolem jedné kvetoucí byliny je spousta "trojlístků" vachet.


A to je to překrásné a vzácné místo naší přírody.





Rdesno hadí kořen aneb dnes jsme si to užili

26. května 2012 v 21:07 | Sucho, sucho, sucho. Jestli nezačne vydatně pršet, tak to špatně dopadne |  FLORA
Rdesno hadí kořen

Přemnoho kilometrů jsme dnes zvládli za putováním za kytičkama. V tom vedru to nebylo vůbec jednoduché, příjemné. Vandrovník však vydrží mnohé. Na lokalitě, kde každoročně nejvíce vstavačů nachových v republice, jsme objevili přemnoho listových růžic, ale pouze jednoho odkvetlého jedince. Žalostné. Jeden botanik říká sucho, druhý zase, že bylin bylo v minulém roce všude mnoho, a tak si musí rostliny odpočinout, nabrat další síly do příštího roku. Těžko se v tom vyznat. Přijeli jsme sem nálézt pantoflíčka. Potvrdilo se, když jsme snad prozkoumali každý metr čtvereční, že opravdu, již dávno tomu, tady vyhynul.

Na podmáčených loukách to bylo o trošilinku lepší. I tam je však oproti minulým rokům málo vody. Prstnatci májoví rostli v dolíčkách, kde vody bylo znatelně více. Z minulých dnů víme, že je to pravděpodobně náš nejhojnější prstnatec. I vstavačům dává co do počtu pořádně zabrat. Stále se mu daří dobře a to je moc dobře.

Radost nám udělalo několik mladičkých vacht třílistých. Pro jejich velikost se moc fotografovat nedalo, ale víme kde je hledat. Zanedlouho je opět navštívíme. Nechcete se přidat? Ty tři lístky jsou na nich úžasné. O květech ani nemluvě.

Suchopýr zářil na louce na každém metru a stejně plno bylo i mnoho překrásných, velikých, rdesen. V záři slunce, které fotografům moc nepřeje, to byl nádherný pohled.

... a pak, že mezi bylinami neexistuje láska nesmírná, vesmírná. Zde je nezvratný důkaz! Byla radost se na ty dva dívat a tiše jim závidět.

Fotografujeme II

25. května 2012 v 0:05 | Nejlépe ze všeho se fotografují houby. Nejhůře pak děti. Rostliny to je rovněž oříšek. Nefoukály vítr, tak to ještě jde |  FOTO dne
Fotografujeme aneb čtverec je čtverec:

Není to ještě tak dávno, co se dokonce vyráběly fotoaparáty, které byly na čtvercové snímky - 6 x 6, 9 x 9 apod. Na tento formát se v posledních letech hodně zapomnělo a je to převeliká škoda. Mnohdy, čti často, by byl tento formát vhodnější, než nějaký do obdélníku. Na tomto blogu je čtverec naprosté terno. Na šířku je zde velice málo místa, a vůbec převelice málo možností. Způsob, že text může obtékat fotografii je naprosto dokonalý.

Sedím u rozhlasového přijímače a poslouchám vyprávění fotografa pana Rybáře. Zaujal mne následující příběh: Přítel jmenovaného si koupil předrahou zrcadlovku, aby mohl s láskou denně fotografovat svého psa. Z ničeho nic zavolal pana Rybáře a strašně se rozčiloval, že fotoaparát za 50 tisíc je děsný šunt, že ho jde vrátit. Vůbec fotografie nejsou ostré, ale naopak dokonce rozmazané. Pan Rybář ho prosí, aby aparát nevracel, ale nastavil na něm funkci P. A světe div se, pejskař za chvilku volá zpět a radostně říká, že ten aparát konečně funguje jak má. Je nutné ještě něco dodávat.



Fotografujeme

24. května 2012 v 23:37 | Dostal jsem grant, zakázku, na uspořádání fotovýstavy - chráněné rostliny. Nechcete se někdo přidat? |  FOTO dne
Fotografujeme: Obdržel jsem zakázku na uspořádání fotovýstavy na téma - chráněné rostliny a jiné vzácné byliny. Uvítám jakoukoliv spolupráci. Pište na burle@seznam.cz...

Dnes se na jednom internetovém servru rozeběhla diskuse na téma kvality fotografií. Dovolte, abych vám doporučil jeden fígl, jak zjistit, jestli je snímek dokonale zaostřen. Je to naprosto jednoduché, rychlé a vševypovídající!

Uvedu to, s vašim dovolením, na příkladu Zoneru. Na horní liště je ikonka, na které je napsáno 1:1. Když na ní ťuknete, tak se vám snímek hodně zvětší. Jestli je zaostřen, ostrý, tak je fotografie naprosto dokonalá. V opačném případě se stala někde chyba. Poznáte, co je na tomto snímku špatně?

Dnes je to až neskutečné / II pokračování

24. května 2012 v 14:58 | Přečtěte si, jak to vypadalo na hranicích, když jsme ještě byli ve válce s kapitalismem. Napište také své vzpomínky |  Vojna veselá aneb raketové základny
/Začátek, I díl ZDE/

Poznámka: Vzpomínek na vojenskou základní službu, ale i na různá cvičení, manévry, je převelice málo. Nemělo by se na toto období zapomenout. Pište své vzpomínky, postřehy, na tento burle.blog.cz. Krátké věci přímo sem do komentářů. Já to následně přetáhnu na hlavní stránku, nebo na burle@seznam.cz. I vy páni, soudruzi, důstojníci, poddůstojníci, maminky a otcové se přidejte. Budeme se těšit. To by jste nevěřili, jak často je tato rubrika otevírána....

LUZNÝ

- - - ČÁST IV - - -

Několik vzpomínek na velitele

Geniální řešení

Vracím se z Modravy, kde jsem si dal pár piv. Vycházku jsem měl napsanou do osmnácti hodin a nástup do služby až pozdě v noci. Skrytou hlídku u zátarasu Na Hermanu, jak jsme tomu místu říkali. To jsem si zjistil dopoledne u dozorčího na rozpisu služeb. Po zdolání těch cirka devíti kilometrů dorazím o půl šesté na Březník. A zde se na mne hned vrhl dozorčí roty, dost naštvaný, kde se flákám, že jsem ho měl již ve čtyři vystřídat. Že mám jít hned, jak příjdu ke starýmu. Marně jsem se s ním hádal, že žádnou službu dozorčího roty mít nemám.

To jsem tvrdil i veliteli roty nadporučíkovi F. Ale ten zase, že službu mám. Ať jsem se bránil jak bránil, nic platné. Vždyť velitel a maminka mají vždy pravdu. Službu dozorčího roty jsem přímo nenáviděl. Prostě z nějakého mě neznámého důvodu přehodil mojí noční službu s jiným poddůstojníkem, co měl sloužit dozorčího. Ale to nemohl nahlas přiznat, že. I jal se mě vyslýchat, kolik jsem toho vypil. Asi uznal, že zase toho tolik nebylo a po tom pochodu z Modravy také z krve již něco ubylo. Pro formu ale něco udělat musel, abych si já nebo někdo jiný pro příště nemyslel, že i v mírném stupni alkoholového opojení můžeme nastupovat do služeb. A jak to vyřešíl? Geniálně. Přesně tím svým stylem.

Zavolal k sobě do kanceláře dozorčího a vydal mu rozkaz: "Přiveďte si ještě svého pomocníka a vemte si každej pouta! No a já byl pak odveden na umývárku, tam se musel svléknout, postavit se pod sprchu, k sousedním sprchám mě kluci pouty přicvakli ruce a pustili na mne studenou vodu. Teplá ani na rotě nebyla. Pokud se někdo nerozhodl vykoupat a zatopit si pod bojlerem. Když starej uznal, že už to stačí, dal vodu zastavit. Kluci mě odemkli z pout a já dostal rozkaz: "Ustrojit a ihned nastoupit službu dozorčího roty!!" Dokonale střízliv, ale řádně naštvaný jsem převzal službu od kolegy, který už mi ten pozdní příchod odpustil. To divadlo se sprchou mu stálo za to. Naštvaný jsem nebyl ani tak z té sprchy, ale protože službu dozorčího roty jsem opravdu nenáviděl.


Malý a Velký Roklan...


Mazácké stromy

Bylo to v čase, když jsme již stříhali metry. Nadporučík F. při jedné své kontrolní obchůzce po trasách hlídek objevil v blízkosti pěšin několik "mazáckých stromů". To byl takový strom, do kterého si mazáci vyřezali jeden a půl metru dlouhý žlábek a lepili do něho odstřižené centimetry z mazáckého metru. A když ten dotyčný šel stejnou hlídku někdy příště, zase si tam ty další cenťáčky doplnil. A tohle starej nesnášel, nebo se tak alespoň dělal.

A tak jednoho krásného odpoledne, kdy už nikdo neměl spánek po noční službě, dal všem mazákům nástup na chodbě. Stálo nás tam asi dvacet vedle sebe v pozoru, dozorčí, taky mazák, na kraji a dva kroky před řadou. Nadporučík F. proti nám. Vedl k nám morální přednášku, že takové manýry se na rotě vést nebudou, nebo že uvidíme. Pokud ještě najde další takový strom, bude běda a zbytek vojny nám ještě znechutí atd. U něho jste ale nikdy nevěděli, co myslí vážně a co jen spouští bandurskou pro formu.

My blbci se mu dívali do toho jeho naštvanýho ksichtu a tak nám uniklo, že měl pouzdro od pistole rozepnuté. Náhle bleskově tu pistoli vytasil, namířil na nás a zařval "Ruce vzhůru!!" Všem nám okamžitě vylétly ruce nad hlavu, jak Němcům u Stalingradu. Pak tu pistoli hodil dozorčímu, ten ji sotva chytil a houkl na něho. "Držte mně je v šachu!" A pak nám začal šacovat ty malé kapsičky vpředu u kalhot vzor UNA 60 a hledal, kdo tam má "mazácký metr". Myslím, že tenkrát nic nenašel. Kontroloval jenom ty stejné kapsičky vpředu. Jak by také mohl uhlídat sám 20 mazáků pokud si případně v nestřežený okamžik metr přendali jinam, nebo ho u sebe vůbec neměli. Zklamán, a nebo potěšen, že nás nenachytal, kdož u něho věděl, si vzal od dozorčího zpět svou pistoli. "Velte pohov a ruce dolů!" Ještě jsme si vyslechli pár jedovatých poznámek a dal nám rozchod. Tak takovéto jsme s ním měli zážitky.

Samozvaný svobodník

To jsme měli na rotě jednoho takového ještě bažanta, ale už sloužil asi devátým měsícem a tak mu již dost otrnulo. Měl na to i dost oprsklou povahu. Ale jinak byl dost šikovný. Před vojnou prý jezdil na čundry. Když se našla v lese kolem Březníku nějaká uhynulá zvěř, tak jí stáhl a kolem roty sušil na klackách kůže. Že si v civilu pak z toho něco ušije. Taky uměl nádherně vyřezávat ze dřeva.

A tak jednou odstranil u bodáku rukojeť a nahradil jí svou, dřevěnou, s nádherně vyřezanou indiánskou hlavou. A s tímto bodákem pověšeným na opasku, pak ve své oprsklosti, nastoupil před velitele k převzetí rozkazu na hlídku k ochraně a obraně státních hranic Československé socialistické republiky. I když ústrojová kázeň na rotě nebyla nic moc, tak tohle bylo na nadporučíka F. už příliž. Bohužel si již nepamatuji, co z toho pro toho oprsklouna vyplynulo, ale poučení si z toho nevzal až musel být nakonec před celou rotou zesměšněn. To se nikomu jinému nikdy nestalo, aby byl nějaký přestupek řešen před nastoupenou jednotkou.

Na rotu byl od někud převelen, také ještě nějaký prvoročák a tenhle náš expert s ním měl jít jako velitel hlídky do služby. Dle předpisu postupovala hlídka lesem tak, že její velitel šel po pěšině a člen asi deset metrů od něho bokem lesem, přez kameny, kořeny, houštím a asi patnáct metrů vpředu. To aby nás případný 'narušitel' nedostal oba najednou. A skutečně se to z počátku u nováčků tak dodržovalo. Když byli spolu v hlídce dva mazáci, tak to se šlo po cestě vedle sebe, ruce v kapsách a žvanilo se. Později, když byl bažant 'hodný', tak mu mazák dovolil jít taky po pěšině. Samozřejmě to bylo proti předpisům. Ale muselo se dávat bacha, aby nás tak nenachytal důstojník, když byl venku na kontrole. Na to jsme zase měli takovou dohodu. Čas od času jsme se museli pojítkem hlásit dozorčímu na rotu.(Podél našich cest a pěšin bylo nataženo telefoní vedení , na které jsme se napojovali) A ten nám na konci hovoru řekl jako pozdrav "Tak buď" a to znamenalo, že je vzduch čistý. Když se rozloučil "Ahoj", tak to znamenalo, že je v terénu 'škodná'.

No a tenhle náš rádoby už mazák si někde sehnal červenou frajtrpásku a na maskáče si jí těsně před službou na výložku našil. V kanceláři při přebírání rozkazu bylo vše v cajku, to měl blůzu od někoho vypůjčenou, bez hodnosti. Pak si blůzy přehodil, tomu nováčkovi, který ještě nevěděl, jak to všechno na pohraničních rotách chodí, poručil vzít na záda do služby plnou polní, sice bez polní lopatky, helmy, atombordelu, ale jinak vše. A tak ho hnal tím lesem po dobu celé jejich služby. No a nadporučík F. se to dozvěděl. Ten se stejně vždycky všechno dozvěděl.

A tak jednou po nástupu roty a po přečtení denního rozkazu a vyhlášení bojového rozdílení ještě nedal nadporučík F. rozkaz nastoupené rotě k rozchodu, ale dal tomuto pitomci vystoupit z tvaru před jednotku, postavil ho do pozoru a začal: "Představuji vám nového poddůstojníka na naší rotě." Většina z nás o té šikaně dosud nevěděla. A už to začalo! Ale to by jste museli znát ty sarkastické průpovídky našeho velitele, když měl k tomu náladu. V té době byl v rádiu oblíbený komik Jarda Štercl, ale to bylo nic oproti nadporučíku F. To se kolikrát při nástupu po oficiální části rota řehtala, až jsme někteří mazáci klečeli smíchem na zemi a drželi se za břicha. V pohovu nevydržel stát nikdo.

A tak si to začal s tímto rádoby svobodníkem vyřizovat, a všem nám barvitě líčil, co si ten drzoun dovolil. To byla šikana jako prase a to se tedy na hranicích nevedlo. To už se nedalo přejít, takové ponižování kluka se kterým chodíš do služby. A důstojník jako náš velitel by takovouto šikanu absolutně nedovolil. Bezdůvodné ponižování druhého. "Půjdu s vámi do služby sám, vy si vezmete na záda polní, do ní kameny a poženu vás svinským krokem před sebou až na Velkou Mokrůvku!!" (hora před Luzným), řval na něj.

Co z toho ten pitomec měl dál už si nepamatuji, z naší čety nebyl. Ale u nás i u důstojníků to měl jak se říkalo UPP DKV. (Úplně Po P..i, Do Konce Vojny).

Výplata

Vždycky, když mě byl vyplácen žold, ať už v přijímači nebo v péešce, tak jsem poděkoval. Tak jsem byl z domova vychován, za všechno slušně poděkovat. A podle mne to tak bylo v pořádku. Když jsem však bral svoji první výplatu na pohraniční rotě, byl jsem poučen, že to v tomto případě není na místě. Velitel roty nadporučík F. mi vysázel jako vojínovi 75 Kčs plus 150 Kčs hraničního příplatku. Samozřejmě jsem řekl "Děkuji". A to jsem neměl dělat. "Za co mě děkujete? To jsou vaše peníze. Já Vám je ze svého nedávám. Na ně máte nárok. Je Vám to jasný ?" "Ano soudruhu nadporučíku:"

Otázka zní. Proč mě dosud ostatní lampasáci při výplatě žoldu při mém poděkování nezarazili a tak pěkně mi to nevysvětlili ?

- - - ČÁST V - - -

Ferda (možná se jmenoval i jinak)

Nedlouho po mém přidělení na pohraniční rotu Březník, jsem měl noční hlídku s jedním mazákem, který hlídce velel. Ještě částečně vyděšený a stresován pod dojmem historek z poddůstojnické školy o nebezpečných a mazaných narušitelích státních hranic, kterými nás tam krmili politruci, jsem byl řádně ostražitý a mé oči se snažily prokoukat tou tmou před námi. Abych byl já první kdo uvidí a ne kdo bude viděn. Ti politruci nám prezentovali různé situace, které se prý už na hranicích staly a pohraničníci na ně doplatili. Třeba jak byla zadržena skupina osob, mezi nimi i žena. Ta pak jakoby potřebovala na "malou", tak s ní jeden z hlídky šel stranou a když se ta žena chystala vyčůrat, tak se jako džentlmen otočil a ona ho prý zezadu zastřelila. A mnoho dalších příhod a mnoho dalších kombinací.

Tak tedy před barákem u vrat jsme zasunuli zásobníky s 20 ostrými náboji do samopalů, prošli skrz jakýsi psí cvičák s překážkami, kde byla i strážní věž, tzv. špačkárna. Z té byl za dne nádherný výhled po celé délce údolí až k Luznému. Noční loukou jsme zamířili k blízké Březnické hájovně. Ano, to je ta z Klostermanova "Ze světa lesních samot". Dnes je opravena a je v ní turistické informační centrum. A jak tak jdu jako první, asi deset metrů vpředu, přes tu louku, hnedle pod tou hájovnou, zjevil se v té tmě přede mnou nějaký temný obrys velikosti člověka. Na nic jsem nečekal, nebyl čas, a jak jsem byl ještě tak vydrezurován z péešky, zvolám "Stůj", vrhám se k zemi a při tom strhávám samopal a natahuji závěr. Ale ejhle. Ještě než jsem úplně dopadl na zem, ten stín se trochu přiblížil a já poznal, že je to kůň.

V části hájovny byla totiž zřízena maštal, kde byli naši tři koně, které rota vlastnila, ustájeni. No a Ferda se nějak uvolnil a dostal se ven a rozhodl se, že se vydá na noční pastvu. Že se mohl můj mazák potrhat smíchy, to ani nebudu popisovat. Kdybych vteřinku dvě počkal, tak jsem mohl poznat, že se nejedná o člověka a nemusel jsem 'stavět koně'. Tak jsme se vrátili na rotu, dali vzbudit vozku, ať si jde koně chytit a pak znovu vyrazili do hlídky.

S tím Ferdou jsem měl ale ještě jeden úsměvný zážitek, ale to o mnoho a mnoho měsíců později. Byl jsem na rotě a měl zrovna volno. Právě se vrátíl vozka s valníkem od Roklanské hájovny a vypřahal koně. Ukecal jsem ho (vozku) a tak nechal Ferdovi ohlávku a jednu oprať a já si koně odvedl kousek od roty, že se na něm trochu projedu. Vyšplhám se na něj, dneska už nevím jak, ale ti valaši byli klidní a širocí, takže jsem na něm docela dobře seděl a držel se za ohlávku. Vyrazil jsem s ním po roklanské cestě, tedy po trati, kterou naše koně dobře znali. Jak by také ne, když tu trasu mezi Březníkem a Roklanskou hájovnou denně absolvovali. Asi po dvou kilometrech jsem usoudil, že už se valach dost prošel a já projel, že se tedy vrátíme zpět. Tak tahám za oprať, abych Ferdu otočil do protisměru, ale on ne a ne. Zkouším to doleva, doprava, nic. Pořád si kráčel k Roklanské hájovně. Tak slezu, vezmu ho nakrátko u huby, že ho jako otočím snáze. Ale Ferda se nedal. On chtěl na hájovnu. Tak si říkám, chlape, máš už desátníka, přece musíš být chytřejší než ten kůň. Tak jsem vymyslel, že zavedu koně kousek do lesa, což se povedlo, tam se s ním mezi stromy obloukem otočím, to se zase povedlo. Dobrý, je vyhráno, a teď se vrátíme na cestu a já ho na ní navedu směrem zpět k rotě. Jenže Ferda byl chytrej a tu mojí fintu prokoukl. Ať jsem tahal za oprať jak jsem tahal, na cestě zase stál hlavou k Roklanu a ocasem k Březníku.

Koně byli prostě za ta léta služby zvyklí chodit celou trasu až na Roklanskou hájovnu a teprve tam se otočit a jít zpět. Tak si Ferda prostě postavil svou koňskou hlavu a jinak nedal. Nezbylo než se na něho znovu vyškrábat a pomalu dojet na Roklanskou hájovnu. Tam pokecat s klukama co tam byli zrovna ve službě, ohodnotit Ferdu jako starýho mazáka, na kterýho prostě nemám. Zase je holt o jednu legraci víc. A já se pak vrátil těch cirka pět kilometrů na jeho hřbetě zpět na rotu.

A to jsem dopadl dobře. Později, to jsem byl zase jako velitel piketu na Roklanské hájovně, už nevím proč, asi aby se prošla, tam vozka přijel s oběma do valníku zapřaženými valachy a ještě s Bělkou. To ale byla jezdecká kobyla. Naši mazáci nám o ní vyprávěli, že někdy dříve při pohraničních poplachách se musela veliteli roty nadporučíkovi F. přistavovat pod okno jeho kanceláře a on od tud na ní nasedal. Nevím, za nás už to nedělal.

No a já jsem se chtěl na ní projet a tak jsem na ní nasedl. Zpočátku šla krokem, ale pak se za svahu rozeběhla a bylo jen otázkou nejbližších chvil, kdy z ní slítnu. A to se stalo právě v okamžiku, když vběhla na můstek přes potok. Na té kamenité cestě, na kterou jsem dopadl, jsem si tedy pořádně natloukl. Celou pravou stranu těla od ramene až po kotník jsem byl samá modřina. Zase velká švanda pro kluky. Na rotě jsem se potom, jak jsem mohl, vyhýbal veliteli roty, abych mu nemusel vysvětlovat proč pokulhávám. Na Bělku mu totiž nesměl nikdo šáhnout. A od té příhody už měli naše koně ode mne pokoj.

- - - ČÁST VI - - -


Poddůstojnická škola Volary

Po dvou měsících přijímače a přibližně měsíci na pohraniční rotě Gsenget, poblíž Prášil, jsem se znovu ocitl ve Volarech, v poddůstojnické škole. Byl jsem zařazen do výcvikové roty pro budoucí velitele tarasnicových družstev. Nebudu psát o tom, že to vlastně bylo jen pokračování drilu z přijímače. Jak jsme se z počátku ani nezastavili, jedině při nástupu nebo leštění kanad. Natož sedli, jedině při PŠM. (Politické Školení Mužstva). To jsme v pohybu nebyli. Jinak se alespoň klusalo na místě i ve frontě k okénku kuchyně na menáž. Kuchyň byla zvenčí z neomítnutých cihel, jídelna žádná. I jedli jsme lžící z esšusů , posedávali při tom venku všude kolem kde se dalo a na čem se dalo. Při dešti nebo sněhu jsme mohli do takové obrovské jakoby stodoly, která jinak sloužila za tělocvičnu či kinosál.
Nebudu psát, jak jsme se učili plazit na vyasfaltovaných cestách mezi dřevěnými baráky našich ubikací, o 'uhlobaronech', kteří dle své blahovůle rozhodovali, kdo si přinese od nich na svůj barák uhlí dobré nebo mour. O jinovatce, v zimních nocích, na trubkových konstrukcích postelí, protože ty dřevěné baráky se nedaly kloudně vytopit. O tom, že jsme na výcvik v taktice vyfasovali uniformy, ve kterých se vrátili z války naši vojáci, na dotrhání. A ty se tedy při taktice na nás skutečně doslova dotrhaly. Orvané výložky, knoflíky už skoro žádné, náhradní jsme neměli, utržený rukáv nebo kus nohavice, to už se také nadalo přišít, protože to prostě nebylo, co bylo jen natrženo se sešilo.

Taktická i jiná cvičení se prováděla v okolí města a mi v tom rozervaným oblečení, před zraky obyvatel, za zpěvu bojových, hraničářských, i jiných písní tím městem pochodovali. Ale zřejmě došlo ze strany volarských občanů, asi i důstojnických paniček, ke stížnostem, jakže to vojáci v rozervaném oblečení vypadají. A tak byl vydán zákaz pochodu přes město (pokud se jednalo o přesun na taktická cvičení), abychom nepohoršovali obyvatele Volar a nedělali ostudu Pohraniční stráži. V místě , kde naše dřevěná kasárna sousedila s loukou, se prostříhal drátěný plot a mi vypochodovávali pak na taktiku místo hlavní branou tou dírou v plotě a město obcházeli přes louky. O tom všem a o jiném se rozepisovat nechci, to jsme prožívali všichni více méně stejně.

Chci se ale zmínit o našem veliteli družstva, svobodníkovi-absolventovi, kterého jsme neměli, ale opravdu neměli rádi. Doslova vojnu žral a předsevzal si, že z nás udělá opravdové vojáky. Například při taktice, zatím co dvě druhá družstva naší čety měla voraz, kouřovou, mi si to údolíčko museli proplížit ještě jednou. Útoky v maskách a atombordelu, byly jeho lahůdka. Vzpomínám si, jak jsme jednou tak útočili přískoky a plížením plazením přes takovou jinak nádhernou louku, poblíž se na ní pásly krávy, jejich zvonce zvonily, prostě pošumavská idylka. A jak se tak plazím, přede mnou kravinec. Nebyl zrovna čerstvý, ale úplně suchý také ještě ne. Odsunu se tedy asi metr stranou, že to vezmu jaksi bokem. Ale ten náš hajzl stál za mnou, já musel zpět a on mě kopanci do zadku pomáhal ten kravinec překonat.

Nejhorší bylo, že on to nedělal aby z toho měl srandu, nebo aby nás ponižoval, to ne. On to své poslání, udělat z nás pohraničníky, skutečně žral. Jindy, to jsme měli zase nějakou mládežnickou schůzi, při které jsme mu mohli tykat, nás vyzval, že si jako svazáci můžeme vše vyříkat na rovinu, ať se nebojíme. Tak jsem mu tedy řekl, co jsem měl na srdci a že je pěkný vůl. Nic se nedělo, nerozčílil se. Ale při nejbližší taktice jsem tarasnici, vážila 20 kg, nosil na zádech já. I když jsme se vždy při jejím nošení střídali, tentokrát, pokud mě chtěli kluci vystřídat, nesměli.

Když už jsme, ke konci péešky, té jeho buzerace měli tak akorát, přemýšleli jsme s kamarádem Karlem, jak na něj. S ostatními poddůstojníky to již bylo skoro, říkám skoro, v pohodě, ale ten náš nám pořád 'dělal vojnu'. Tak jsme si, naše družstvo, udělali z novin papírové čepice, na ně namalovali různé hodnosti americké armády, od seržanta výše, a že se ho alespoň v osobním volnu pokusíme ignorovat a budeme se řídit podle sebe. To nám ale pochopitelně vydrželo jenom krátce.

Tak jsme přešli k jinému nápadu. Těsně před večerkou si naše družstvo kleklo vedle kavalců a modlili jsme se nahlas Otčenáš. Mi s Karlem jsme ho uměli a tak jsme předříkávali. S tím si už nedokázal sám poradit a my dva skončili u velitele naší výcvikové roty, kterému nás práskl, že to je nějaká politická provokace. To se nám s Karlem podařilo na štěstí vyvrátit. Přesvědčili jsme kapitána, že to byla jen reakce naší mladické nerozvážnosti na způsob drilu našeho velitele družstva. Co mu kapitán po našem odchodu řekl nevím, možná i byl za svou iniciativu pochválen.

Neměli ho rádi ani ostatní kluci v četě, ale ani ostatní velitelé družstev. Po ukončení péešky, ti lepší z nás byli vybráni jako budoucí velitelé družstev pro další ročník nováčků, který narukuje do Volar. My ostatní jsme byli odveleni na pohraniční roty. A z toho měl každý strach. Ostatní velitelé družstev, co byli absíci, nyní již podporučíci, za mnou přišli a říkali mi, že kdybych byl v družstvu u nich a ne u toho vola, že bych zůstal ve Volarech a na 'čáru' nešel. Tehdy jsem to bral opravdu jako zlo. Později, po nějaké době služby, na pohraniční rotě, jsem dal za pravdu jednomu desátníkovi, kterého přeložili z pohraniční roty na výpomoc zpět do Volar. Byl z toho dost naštvaný a říkal nám: "chalani, čáry se nebojte, tam žádná buzerace neexistuje jako tady, odsloužíte si svý a máte klid. Tam jste svými pány". A měl pravdu.

Tak jak říkám, toho našeho absíka-velitele jsme mi členové jeho družstva za tu jeho buzeraci až do poslední chvíle péešky z hloubi duše nenáviděli. A tu naší nenávist podporovaly ještě tři další závažné důvody. Byl komunista! Byl rezatej ! A jmenoval se Zikmund !

Ale abych byl i k němu trošku objektivnější. Jednou vyjednal celému našemu družstvu vycházku a vyrazil s námi na výšlap na nedaleký Bobík. A tenhle výlet se mi skutečně líbil. Možná bychom dnes, po několika desetiletích, on, Karel a já, mohli někde u piva již v poklidu a bez emocí pokecat o 'starých časech'.

- - - ČÁST VII - - -


Pozdní povýšení

Byl jsem již skoro celý rok na vojně, z toho tři měsíce služby na hranici. S kamarádem, z volarské péešky, Karlem Koníčkem, jsme byli oba přiděleni na 10. rotu sušické brigády Pohraniční stráže - Březník. Volary jsme si dost užili a padli si tam do noty. Byli jsme rádi, že nás vojenská mašinerie nerozdělila. Těšili jsme se, že každou chvíli budeme moci konečně odjet domů na dovolenou. Na pohraničních rotách jsme my, budoucí velitelé družstev, byli zatím jaksi nad počet. Vedle hraničních služeb nás využívali i k jiným účelům. Tak nás třeba svezli na tři neděle na prapor na Kvildu a odtud jsme jezdili každý den na Bučinu nebo Knížecí Pláně sušit seno. To byly dobré časy. Večer jsme si mohli zajít klidně na pivko i bez vycházky. Prostranství praporu totiž z části sousedilo se hřbitovem, ale z části také, a to hlavně s hospodou "U Krále Šumavy". A součástí hospody byl také jakýsi sál s dřevěnou půlkulatou střechou, který sloužil pro všechno možné. Hlavně v něm ale byla filmová promítačka, která patřila praporu. Pochopitelně se promítaly filmy nejen pro vojáky ale i pro celou vesnici. A na ty filmy jsme mohli chodit, protože ten 'kinosál' se tak nějak považoval za součást praporního objektu. Jenže jste do něho museli přes tu hospodu. V sále jste se dívali na film, popíjeli u toho pivko, kouřili, za popelníky sloužily krabičky od olejovek, pravá kvildská atmosféra. Jo, a také si pamatuji, že nejdražší jídlo v té hospodě byl biftek s volským okem, brambory a oblohou. Pokud jsme se někdy dostaly z rot na Kvildu, tak jsme si ho "U Krále Šumavy" dali. Stál 13 Kčs 40 nebo 60 hal. Ty haléře už nevím přesně. Na tu dobu dost peněz, ale na rotách se stejně nedaly zač utratit. Zlatá služba na Kvildě, ta pro nás, 'zapadlé vlastence' z lesů, spolu s Modravou představovala velkoměsto.

No, a tak jednoho dne přišel na Březník rozkaz a my s Karlem místo na dovolenou jeli do Železné Rudy. Tam nás ubytovali a dávali nám najíst. Ale v té době u Pohraniční stráže každé přemístění jinam, byť i dočasné, znamenalo jedno. Slamník. Čili jste vyfasovali prázdný slamník, ten jste si napěchovali senem, hrany u nováčků musely zařezávat. Věřte, že odporná a nenáviděná práce. Na Železné Rudě ale seno nebylo, s prázdnými slamníky jsme tedy odjeli na pohraniční rotu umístěnou na zámku Debrník, kde se seno vedlo.

Důvod našeho dočasného přeložení na Železnou Rudu byl ten, že se v Černém jezeře rozjelo pátrání po údajně do jezera potopených bednách s nějakými dokumenty. Ty tam ke konci války snad měli schovat jednotky SS. Černé jezero neleželo v té době v Hraničním pásmu, ale bylo volně přístupné. No a my spolu s dalšími kluky stažených i z jiných pohraničních rot jsme měli střežit přístupy k jezeru a nikoho k němu nepouštět. Trvalo to asi týden, co potápěči ty bedny z jezera vytahovali. Dnes už se ví, že to byla Štrougalova akce, že tam Němci nic do jezera nenaházeli, nýbrž vše zinscenovala naše kontrarozvědka či kdo.

Z Železné Rudy nás gázem vozili k Černému jezeru na hlídky. V noci to nebylo nic moc, k ránu kosa u vody, co je dneska vybetonovaný břeh, aby se tam otočil autobus, byla bažina. Noci nekonečně dlouhé. Ve dne to bylo fajn. To jsme měli třeba službu na takové pasekové louce poblíž jezera, my se vysvlékli do půl těla, sluníčko pěkně hřálo a my si lebedili, jak je na vojně hezky. Ženský tam chodily na borůvky, my je jen upozornili kam až mohou jít a těm mladším jsme pomáhali sbírat.

Ale dole ve městě, na velitelství praporu, kde jsme pobývali mimo službu u jezera, to bylo pro nás špatné. Nacházel se tam takový skrček vzrůstem, náš ročník, ale už měl jednu frajtrpásku. A od tohodle malýho svobodníka jsme zkoušeli, jako bychom byli teprve někde v přijímači. A my dva s Karlem obzvláště, protože jsme mu odmlouvali a po straně se mu šklebili. Ale frajtr je frajtr. 'Nejlepší' rajony jsme vyfasovali vždy my dva. I v tom, že jsme jednou nemohli na vycházku, měl prsty on. Jak jsme toho skřeta nenáviděli.

Když ta akce na Černém jezeře skončila, rozvezli nás zase zpět na své domovské prapory. Když s námi gaz vjel branou do kvildských 'kasáren', tedy hned vedle kostela a hřbitova, co zná národ z filmu "Král Šumavy", ani nestačil zastavit, a už se k němu z hlavní, vlastně jediné budovy hnal nějaký kapitán. Přistoupil zezadu ke gazu, v ruce nějaký papír. "Koníček, Kopecký, vystupte!" Tak mi s Karlem vylezli před něj. "Postavte se do pozoru!" A potom četl z toho papíru. "Rozkazem velitele 7. brigády Pohraniční stráže číslo 'to a to' jste ke dni 'toho a toho' povýšeni do hodnosti svobodník. Pohov!" My vyhrkli "Sloužíme socialistické vlasti" a bylo to.

Ale nebylo. Po počáteční radosti nám s Karlem teprve došlo to datum toho rozkazu. My už byli svobodníky přes týden, ale nikdo se nenamáhal, aby ten rozkaz poslal za námi na Železnou Rudu. A to datum povýšení se shodovalo i se dnem našeho dočasného převelení na železnorudský prapor. Okamžitě jsme si vybavili toho tamního frajtra, co si na nás trénoval svoje ego. Vždyť on mohl zcela určitě dostat toho svobodníka ve stejný den jako my. Mít ho tak v tu chvíli po ruce, možná by skončil na tom hřbitově. Klasický typ pohraničníka, co se nikdy 'nevyčůral' na kámen. Myšleno tím pohraniční mezník. To v našem žargonu znamenalo, že sice nosil péesáckou uniformu se psem na klopě a zelenou brigadýrku, ale přímo na čáře nikdy nesloužil. Pouze na praporech a výše.

Když jsme pak na naší rotě vyfasovali od staršiny ty své červený frčky, ten již o našem povýšení věděl, a mohli si je přišít, náš vztek už pomalu vychládal. No a do čtrnácti dnů jsme pak konečně odjeli na vytouženou dovolenou.

- - - ČÁST VIII - - -


Medvědí hora

Svědkem této tragické události, jsem přímo nebyl. Ten den jsem měl službu na opačném úseku roty. Vše tedy vím jen z vyprávění, tak jak se o ní povídalo a co jsme se postupně dozvídali. S něčím jsme byli seznámeni oficiálně, něco, podrobněji, jsme se dozvěděli od jen několika málo zúčastněných. Dlouho jsem se rozmýšlel, zda mám o tom psát. Rozhodl jsem se, že ano, ale s tím, že o určitých podrobnostech, které tuto situaci ještě více zdramatizovaly, pomlčím.

Medvědí hora je táhlý kopec severně od Roklanské hájovny. Jeho oblé temeno je porostlé travou a borůvčím, sem tam řídce rozhozeny malé skupinky smrků, malá skalka. Alespoň tehdy v polovině šedesátých let minulého století, tak vršek hory vypadal. Na jejím severním úbočí se stýkal úsek naší roty se sousední rotou Javoří pila. Po hřebeni hory se táhl elektrický zátaras, ty neslavné dráty, v určitých vzdálenostech od sebe, to podle povahy terénu, byly postaveny strážní věže, pozorovatelny. Jedna z nich byla i na jakémsi pomyslném nejvyšším místě hory. Byl z ní úchvatný rozhled na obrovský kus Pošumaví, k Sušici, hrad Kašperk a mnoho dalších míst a kopců. Ze strany jižní uzavíral obzor veliký masiv Velkého a Malého Roklanu v Bavorsku. Za dobrého světla jsme z této pozorovatelny mohli v dalekohledu rozeznat kříž, vztyčený na Velkém Roklanu. V údolích mezi Roklanem a Medvědí horou probíhala státní hranice.

V roce 1965 byla v úseku naší roty Březník, zřízena vidová hláska PVOS. Své 'velitelské' stanoviště měla v podkroví Roklanské hájovny, kde ti tři hláskaři byli také ubytováni. Jeden z nich vždy chodil s naší dvoučlennou hlídkou právě na tu Medvědí horu, kde všichni pak na té zmíněné strážní věži vykonávali službu. Nevím, proč u nás ta vidová hlídka byla zřízena, protože hlásit 'vozduchy' jsme museli i my. No, ale hláskaři byli určitě lépe vycvičeni v rozpoznávání letadel a potom ten daleký rozhled. Prostě od té doby byli ve dne na špačkárně na Medvědí hoře vždy tři chlapi. Dva péesáci a jeden hláskař. Pohraniční stráž již byla vyzbrojena samopaly vzor 58, ale hláskaři, alespoň ti naši, měli ještě staré samopaly, tak zvané 'pumpičky'. Ty jsme neznali, ale postupně jsme je od nich okoukali.

V inkriminovaný den tedy odešla z Roklanské hájovny naše hlídka ve složení velitel hlídky, vojín JB a jeden svobodník, který však šel jako člen hlídky, protože byl k rotě právě čerstvě přeložen. Na Medvědí hoře ještě před tím nebyl. A s nimi i jeden z hláskařů. V době jejich služby se v tomto prostoru, ale až za zátarasem, směrem k hranici, také nacházela skupinka žen na sběru borůvek. Měly to vyjednané s velitelem roty, doprovod jim dělal náš četař s ještě jedním péesákem.

I vylezli ti tři na strážní věž a místo toho, aby se věnovali po celou dobu strážní službě a sledovali z ochozu okolí, tak jak bylo "dobrým zvykem", zalezli občas do budky. Zbraně opřeli o stěny , zasedli, žvanili, nebo hráli karty. A ten nový svobodník si 'půjčil' ten pro něho neznámý samopal, 'pumpičku', a začal si ho nejenom prohlížet, ale i s ním manipulovat. Prý, když natáhl závěr, přiskřípl si malíček, ucukl, a vyšli dvě rány. Prý se to u těchto 'pumpiček' mohlo stát. A jak seděli kluci proti sobě, koupil to velitel hlídky rovnou do srdce. Než ztratil vědomí, prý ještě stačil říci: "Ty si ma zastrelil".

Nevím jak je možné, že někdo mohl i nechtíc mířit zbraní na někoho jiného. Na to se vždy přísně dbalo, vždyť při službě na 'čáře' jsme měli v zásobnících 20 ostrých, náboj nesměl být nikdy zasunutý v nábojové komoře, zbraň musela být zajištěna. Za to by nás ten náš protivný velitel družstva z volarské péešky Zikmund pěkně seřval. To jsme si nemohli dovolit ani z legrace, náhodně, ani z blbosti. A to ani když jsme neměli ostré náboje. V tom nás vycepoval dobře. Zřejmě byl ten nešťastný svobodník vycepovaný nedostatečně, nebo chtěl dělat před vojcli haura.

Výstřely samozřejmě slyšela i ta skupina borůvkářů. Pohybovali se sice za dráty, ale nedaleko. Kluci, co byli s nimi jako hlídka je okamžitě co nejrychleji odvedli k zátarasu a průchodem na 'naší' stranu. Ten se nacházel blízko této věže. Tak se potom stali i svědky následného dění. Ten četař, naštěstí silný kluk, vylezl na tu strážní věž a sám mrtvého snesl. Ti dva z hlídky byli v šoku a nebyli ani schopni v ničem pomoci.

Potom, co se zpráva o tomto neštěstí dostala na rotu, skočil velitel roty nadporučík F. do gazu a ještě s pár kluky vyrazili bleskem na hájovnu. Dál už cesta nevedla. Na Medvědí horu se muselo pěšky. Prý vyskočil z gazu, hnal se hlava nehlava, kluci mu nestačili. Cestou zahazoval dohodu, pistoli, sako, aby mohl utíkat co nejrychleji. Když doběhl na místo, vrhl se na nešťastného svobodníka a začal ho třískat. Kluci se na něho museli vrhnout a odtrhnout ho.

Asi za dvě hodiny dorazili na rotu nějací důstojníci. Nevím, co byli zač. Jestli z Kvildy, Sušice, kontráši? Vyšetřovalo se, toho svobodníka si pak odvezli s sebou. Co s ním bylo dál jsme se nedověděli, už jsme ho nikdy neviděli. Velmi nás tahle událost zasáhla. Josef byl veselý kluk, měli jsme ho docela rádi i mi mazáci. Také často hrával s naším velitelem roty šachy. Nikdo z nás nečekal, že se krátce před civilem dočkáme takovéto mimořádné události.

Později, už v civilu, jsem mluvil s kluky, kteří sloužili na Březníku po nás. Dozvěděl jsem se, že byl na Medvědí hoře zřízen pomníček. Jestli tam ještě stojí nevím. Od té doby již uplynulo mnoho desetiletí. Jeden pomníček, nějakého poručíka Horvátha, stál také u hlavního vchodu do baráku roty. Při jaké události zemřel nevím. Podle datumu na desce to bylo mnohem dříve, než jsme tam sloužili mi. Nikdo nám o tom nic nevyprávěl. Možná, že ani důstojníci nic nevěděli. Nedávno jsem četl v jakémsi časopise článek, kde se psalo, že za dobu trvání Pohraniční stráže bylo na hranicích zastřeleno 300 lidí. A zároveň za tu dobu tam také ale zemřelo 600 pohraničníků. Tak aby již na hranicích nikdo nikdy neumíral !!



xyz

24. května 2012 v 14:11 | xyz
Článek bude následovat



Fotografujeme: Často dostávám na fototoulkách, vandrování, dotaz, zda vůbec je možné nastavovat fotoaparát, optiku, slunci. Jestli se tak fotoaparát nezničí. Tazatelé mají obavu, že se snímač v aparátu zlikviduje, poškodí.

Není třeba mít žádnou obavu. Slunce se dá fotografovat, protisvětlo, ale neměli bychom to v žádném případě přehánět. Snímač se nepoškodí. Zbytečně optiku, aparát, slunci však nevystavujme. Jediný problém je, že to pořádně rozhodí nastavení. Proto pořiďme více snímků v různém nastavení. Je to podobné, jako když se díváme směrem k slunci. Oči se začnou uzavírat a to také udělá fotoaparát.

Informace k hořci jarnímu /smaž

24. května 2012 v 11:48 - - h. jarní
Hořec jarní

V tomto článku ZDE najdete informaci, jak naše příroda dostává jednu ránu za druhou!!! Hořec jarní je toho ukázkou. Samozřejmě se to týká mnohých dalších rostlin, celé přírody....

Šalvěj v bílém provedení aneb ve svatební róbě

23. května 2012 v 22:02 | Šli jsme loukom a nikoho nenapadlo jaká je to vzácnost. Náš botanik nezaváhal a vše vysvětlil |  FLORA
Šalvěj bílá

Chtěl jsem se rozepsat o šalvěji, ale zjistil jsem, že to není vůbec jednoduché. Třeba se tady najde zkušený botanik, znalec, a rád se toho ujme. Jsem ochoten, za zajímavé povídání, poskytnout i honorář. Raději to vezmu z jiného konce....

Fotografujeme: Když se podíváte na tento snímek, tak si určitě uděláte názor. Potkat v přírodě bílou šalvěj, je prý velké štěstí, náhoda. Tak často se v přírodě nevyskytuje.

Proč jsme si jí ale nevšimli před týdnem, kdy louka byla přenádherně, do posledního místečka, rozkvetlá a zářila mnoha barvami. Fotografie by byla úplně o něčem jiném. Byla by neopakovatelná, nádherná. Hodna na velkou zvětšeninu. Všimněte si, jak za ní jsou odkvetlé stovky rostlin šalvějí. Jejich neopakovatelná modrá barva by snímek zajímavě podtrhla. A to nemluvím o žluté, růžové, atd.

...a co říci na závěr? Udělat zajímavou fotografii je i o velkém štěstí. I když, jak se říká, štěstí přeje připraveným.



Všeradický Zámecký dvůr navštěvuje, ze dne na den, stále více návštěvníků

23. května 2012 v 19:51 | Špýchar s muzeem, výstavní galerií, restaurací a brzy i pivovarem se stává místem klidu a pohody. |  VÝSTAVY
Fotovýstavy o houbách, ale i o portrétech významných lidí, leporela, pokračují do konce června...


Tento areál, zásluhou jednoho člověka, vstal doslova z lopaty hrobníka. Měl být přeorán buldozery a vrácen přírodě. A dnes je tady zázemí lidí, turistů, vandrovníků, skautů, pionýrů, mladých i starých lidí, umělců, malířů a fotografů, lidí, kteří mají kladný vztah k Matičce přírodě, kultuře. Ve špýcharu je muzeum Dobromily Rettigové, výstavní síně, kde v současné době, až do konce června, houby, portréty významných lidí našeho kulturního světa, kreslená historická leporela. Nedávno byla otevřena stylová venkovská hospůdka a neustále se šturmuje na dokončení pivovaru. Už aby to bylo. Pivečko tady má být nepřekonatelné.

Dnes jsme se, po toulce za bylinami Českého krasu, v Zámeckém dvoře zastavili. Opět jsme navštívili výstavní síně, abychom se posléze v hospůdce posílili. Byli jsme po všech stránkách mile překvapeni. Při vstupu nás "přepadly" kouzelné děvy v krojích a ihned nás vyzvaly, při krajové hudbě, k tanci. A to jsme si opravdu užili. Následně se z nich vyklubaly servírky. Na snímku i naše Vandrovnice.

Jídelní lístek je stručný, ale všechna jídla na plno rozjedou mlsné jazýčky hladovců. A ty ceny! Hovězí gulášek s domácím knedlíkem. Tedy žádné knedlíky z fabriky - 69,- korun. Slepičí polévka 15,- korun. Lahodná zelená limomonáda a několik druhů piv z nedalekých pivovarů. Tady je to s cenou již horší. Ale ochutnání, těchto krajových piveček, opravdu stojí za to. Zážitek, jenom kdyby v nich nebylo tolik bublinek. Chtělo by to ten biogen, že!

Vřele, tento areál, zrozený z trosek, doporučujeme navštívit. Když se zatouláte do Brd, nebo Českého krasu, neváhejte se tady zastavit a kulturně i kulinářsky se tady osvěžit. Posílit nejen duši, svá hříšná těla, ale i žaludek, který neustále volá po dobrotách. Tady bude spokojen. Dobře došli, dojeli, dobrou chuť.


Fotografujeme: Vidíte ty divně zbarvené fotografie? Uměli by jste zdůvodnit, jak byly pořízeny? Upozorňuji, že se nejedná o žádný filtr zakoupený ve fotoprodejně. Je to úplně jiná vychytávka. Levná a vždy při ruce. Napadá vás něco?

Malý svět přírody dokáže vždy překvapit. Umíme si těchto tvoru vážit?

23. května 2012 v 19:37 | Ing. Petra Badinová, se úspěšně tomuto makrosvětu věnuje...
Foto: Ing. Petra Badinová

Vždy, když se na tyto malé tvorečky dívám, vidím hlavičku člověka. Jen promluvit. A jak to máte vy? Je to živé, ale jako úplně z jiného světa. Tento maličký svět si žije svým vlatním životem a my mu moc nepomáháme. Spíše naopak. Pomalu, ale jistě ho likvidujeme. Změníme se? Pomůžeme?

Kosatec bezlistý ve žlutém provedení

22. května 2012 v 15:35 | Udělat podobný snímek se mnohdy nepodaří za celý život. Štěstí přeje tulákům |  - - bezlistý pravý
Kosatec bezlistý v nezvyklém barevném provedení

Chodím na tuto lokalitu, s velkými přestávkami, přemnoho desítek let. Kromě těch fialovomodrých, jsem tady žádného jiného bezlistého neviděl. Asi se stal zázrak. Snímek je z dubna roku 2009. Všeobecně je známo, že rostliny občas mezi sebou najdou jednotlivce, několik bylin, které jsou barevně jiní. Ale kosaec bezlistý? Viděl ho někdo z vás, někdy, v jiném barevném provdení?

Prstnatec Fuchsův -

21. května 2012 v 17:32 - - Fuchsův
Prstnatec Fuchsův

.....