Dnes je to až neskutečné / II pokračování

24. května 2012 v 14:58 | Přečtěte si, jak to vypadalo na hranicích, když jsme ještě byli ve válce s kapitalismem. Napište také své vzpomínky |  Vojna veselá aneb raketové základny
/Začátek, I díl ZDE/

Poznámka: Vzpomínek na vojenskou základní službu, ale i na různá cvičení, manévry, je převelice málo. Nemělo by se na toto období zapomenout. Pište své vzpomínky, postřehy, na tento burle.blog.cz. Krátké věci přímo sem do komentářů. Já to následně přetáhnu na hlavní stránku, nebo na burle@seznam.cz. I vy páni, soudruzi, důstojníci, poddůstojníci, maminky a otcové se přidejte. Budeme se těšit. To by jste nevěřili, jak často je tato rubrika otevírána....

LUZNÝ

- - - ČÁST IV - - -

Několik vzpomínek na velitele

Geniální řešení

Vracím se z Modravy, kde jsem si dal pár piv. Vycházku jsem měl napsanou do osmnácti hodin a nástup do služby až pozdě v noci. Skrytou hlídku u zátarasu Na Hermanu, jak jsme tomu místu říkali. To jsem si zjistil dopoledne u dozorčího na rozpisu služeb. Po zdolání těch cirka devíti kilometrů dorazím o půl šesté na Březník. A zde se na mne hned vrhl dozorčí roty, dost naštvaný, kde se flákám, že jsem ho měl již ve čtyři vystřídat. Že mám jít hned, jak příjdu ke starýmu. Marně jsem se s ním hádal, že žádnou službu dozorčího roty mít nemám.

To jsem tvrdil i veliteli roty nadporučíkovi F. Ale ten zase, že službu mám. Ať jsem se bránil jak bránil, nic platné. Vždyť velitel a maminka mají vždy pravdu. Službu dozorčího roty jsem přímo nenáviděl. Prostě z nějakého mě neznámého důvodu přehodil mojí noční službu s jiným poddůstojníkem, co měl sloužit dozorčího. Ale to nemohl nahlas přiznat, že. I jal se mě vyslýchat, kolik jsem toho vypil. Asi uznal, že zase toho tolik nebylo a po tom pochodu z Modravy také z krve již něco ubylo. Pro formu ale něco udělat musel, abych si já nebo někdo jiný pro příště nemyslel, že i v mírném stupni alkoholového opojení můžeme nastupovat do služeb. A jak to vyřešíl? Geniálně. Přesně tím svým stylem.

Zavolal k sobě do kanceláře dozorčího a vydal mu rozkaz: "Přiveďte si ještě svého pomocníka a vemte si každej pouta! No a já byl pak odveden na umývárku, tam se musel svléknout, postavit se pod sprchu, k sousedním sprchám mě kluci pouty přicvakli ruce a pustili na mne studenou vodu. Teplá ani na rotě nebyla. Pokud se někdo nerozhodl vykoupat a zatopit si pod bojlerem. Když starej uznal, že už to stačí, dal vodu zastavit. Kluci mě odemkli z pout a já dostal rozkaz: "Ustrojit a ihned nastoupit službu dozorčího roty!!" Dokonale střízliv, ale řádně naštvaný jsem převzal službu od kolegy, který už mi ten pozdní příchod odpustil. To divadlo se sprchou mu stálo za to. Naštvaný jsem nebyl ani tak z té sprchy, ale protože službu dozorčího roty jsem opravdu nenáviděl.


Malý a Velký Roklan...


Mazácké stromy

Bylo to v čase, když jsme již stříhali metry. Nadporučík F. při jedné své kontrolní obchůzce po trasách hlídek objevil v blízkosti pěšin několik "mazáckých stromů". To byl takový strom, do kterého si mazáci vyřezali jeden a půl metru dlouhý žlábek a lepili do něho odstřižené centimetry z mazáckého metru. A když ten dotyčný šel stejnou hlídku někdy příště, zase si tam ty další cenťáčky doplnil. A tohle starej nesnášel, nebo se tak alespoň dělal.

A tak jednoho krásného odpoledne, kdy už nikdo neměl spánek po noční službě, dal všem mazákům nástup na chodbě. Stálo nás tam asi dvacet vedle sebe v pozoru, dozorčí, taky mazák, na kraji a dva kroky před řadou. Nadporučík F. proti nám. Vedl k nám morální přednášku, že takové manýry se na rotě vést nebudou, nebo že uvidíme. Pokud ještě najde další takový strom, bude běda a zbytek vojny nám ještě znechutí atd. U něho jste ale nikdy nevěděli, co myslí vážně a co jen spouští bandurskou pro formu.

My blbci se mu dívali do toho jeho naštvanýho ksichtu a tak nám uniklo, že měl pouzdro od pistole rozepnuté. Náhle bleskově tu pistoli vytasil, namířil na nás a zařval "Ruce vzhůru!!" Všem nám okamžitě vylétly ruce nad hlavu, jak Němcům u Stalingradu. Pak tu pistoli hodil dozorčímu, ten ji sotva chytil a houkl na něho. "Držte mně je v šachu!" A pak nám začal šacovat ty malé kapsičky vpředu u kalhot vzor UNA 60 a hledal, kdo tam má "mazácký metr". Myslím, že tenkrát nic nenašel. Kontroloval jenom ty stejné kapsičky vpředu. Jak by také mohl uhlídat sám 20 mazáků pokud si případně v nestřežený okamžik metr přendali jinam, nebo ho u sebe vůbec neměli. Zklamán, a nebo potěšen, že nás nenachytal, kdož u něho věděl, si vzal od dozorčího zpět svou pistoli. "Velte pohov a ruce dolů!" Ještě jsme si vyslechli pár jedovatých poznámek a dal nám rozchod. Tak takovéto jsme s ním měli zážitky.

Samozvaný svobodník

To jsme měli na rotě jednoho takového ještě bažanta, ale už sloužil asi devátým měsícem a tak mu již dost otrnulo. Měl na to i dost oprsklou povahu. Ale jinak byl dost šikovný. Před vojnou prý jezdil na čundry. Když se našla v lese kolem Březníku nějaká uhynulá zvěř, tak jí stáhl a kolem roty sušil na klackách kůže. Že si v civilu pak z toho něco ušije. Taky uměl nádherně vyřezávat ze dřeva.

A tak jednou odstranil u bodáku rukojeť a nahradil jí svou, dřevěnou, s nádherně vyřezanou indiánskou hlavou. A s tímto bodákem pověšeným na opasku, pak ve své oprsklosti, nastoupil před velitele k převzetí rozkazu na hlídku k ochraně a obraně státních hranic Československé socialistické republiky. I když ústrojová kázeň na rotě nebyla nic moc, tak tohle bylo na nadporučíka F. už příliž. Bohužel si již nepamatuji, co z toho pro toho oprsklouna vyplynulo, ale poučení si z toho nevzal až musel být nakonec před celou rotou zesměšněn. To se nikomu jinému nikdy nestalo, aby byl nějaký přestupek řešen před nastoupenou jednotkou.

Na rotu byl od někud převelen, také ještě nějaký prvoročák a tenhle náš expert s ním měl jít jako velitel hlídky do služby. Dle předpisu postupovala hlídka lesem tak, že její velitel šel po pěšině a člen asi deset metrů od něho bokem lesem, přez kameny, kořeny, houštím a asi patnáct metrů vpředu. To aby nás případný 'narušitel' nedostal oba najednou. A skutečně se to z počátku u nováčků tak dodržovalo. Když byli spolu v hlídce dva mazáci, tak to se šlo po cestě vedle sebe, ruce v kapsách a žvanilo se. Později, když byl bažant 'hodný', tak mu mazák dovolil jít taky po pěšině. Samozřejmě to bylo proti předpisům. Ale muselo se dávat bacha, aby nás tak nenachytal důstojník, když byl venku na kontrole. Na to jsme zase měli takovou dohodu. Čas od času jsme se museli pojítkem hlásit dozorčímu na rotu.(Podél našich cest a pěšin bylo nataženo telefoní vedení , na které jsme se napojovali) A ten nám na konci hovoru řekl jako pozdrav "Tak buď" a to znamenalo, že je vzduch čistý. Když se rozloučil "Ahoj", tak to znamenalo, že je v terénu 'škodná'.

No a tenhle náš rádoby už mazák si někde sehnal červenou frajtrpásku a na maskáče si jí těsně před službou na výložku našil. V kanceláři při přebírání rozkazu bylo vše v cajku, to měl blůzu od někoho vypůjčenou, bez hodnosti. Pak si blůzy přehodil, tomu nováčkovi, který ještě nevěděl, jak to všechno na pohraničních rotách chodí, poručil vzít na záda do služby plnou polní, sice bez polní lopatky, helmy, atombordelu, ale jinak vše. A tak ho hnal tím lesem po dobu celé jejich služby. No a nadporučík F. se to dozvěděl. Ten se stejně vždycky všechno dozvěděl.

A tak jednou po nástupu roty a po přečtení denního rozkazu a vyhlášení bojového rozdílení ještě nedal nadporučík F. rozkaz nastoupené rotě k rozchodu, ale dal tomuto pitomci vystoupit z tvaru před jednotku, postavil ho do pozoru a začal: "Představuji vám nového poddůstojníka na naší rotě." Většina z nás o té šikaně dosud nevěděla. A už to začalo! Ale to by jste museli znát ty sarkastické průpovídky našeho velitele, když měl k tomu náladu. V té době byl v rádiu oblíbený komik Jarda Štercl, ale to bylo nic oproti nadporučíku F. To se kolikrát při nástupu po oficiální části rota řehtala, až jsme někteří mazáci klečeli smíchem na zemi a drželi se za břicha. V pohovu nevydržel stát nikdo.

A tak si to začal s tímto rádoby svobodníkem vyřizovat, a všem nám barvitě líčil, co si ten drzoun dovolil. To byla šikana jako prase a to se tedy na hranicích nevedlo. To už se nedalo přejít, takové ponižování kluka se kterým chodíš do služby. A důstojník jako náš velitel by takovouto šikanu absolutně nedovolil. Bezdůvodné ponižování druhého. "Půjdu s vámi do služby sám, vy si vezmete na záda polní, do ní kameny a poženu vás svinským krokem před sebou až na Velkou Mokrůvku!!" (hora před Luzným), řval na něj.

Co z toho ten pitomec měl dál už si nepamatuji, z naší čety nebyl. Ale u nás i u důstojníků to měl jak se říkalo UPP DKV. (Úplně Po P..i, Do Konce Vojny).

Výplata

Vždycky, když mě byl vyplácen žold, ať už v přijímači nebo v péešce, tak jsem poděkoval. Tak jsem byl z domova vychován, za všechno slušně poděkovat. A podle mne to tak bylo v pořádku. Když jsem však bral svoji první výplatu na pohraniční rotě, byl jsem poučen, že to v tomto případě není na místě. Velitel roty nadporučík F. mi vysázel jako vojínovi 75 Kčs plus 150 Kčs hraničního příplatku. Samozřejmě jsem řekl "Děkuji". A to jsem neměl dělat. "Za co mě děkujete? To jsou vaše peníze. Já Vám je ze svého nedávám. Na ně máte nárok. Je Vám to jasný ?" "Ano soudruhu nadporučíku:"

Otázka zní. Proč mě dosud ostatní lampasáci při výplatě žoldu při mém poděkování nezarazili a tak pěkně mi to nevysvětlili ?

- - - ČÁST V - - -

Ferda (možná se jmenoval i jinak)

Nedlouho po mém přidělení na pohraniční rotu Březník, jsem měl noční hlídku s jedním mazákem, který hlídce velel. Ještě částečně vyděšený a stresován pod dojmem historek z poddůstojnické školy o nebezpečných a mazaných narušitelích státních hranic, kterými nás tam krmili politruci, jsem byl řádně ostražitý a mé oči se snažily prokoukat tou tmou před námi. Abych byl já první kdo uvidí a ne kdo bude viděn. Ti politruci nám prezentovali různé situace, které se prý už na hranicích staly a pohraničníci na ně doplatili. Třeba jak byla zadržena skupina osob, mezi nimi i žena. Ta pak jakoby potřebovala na "malou", tak s ní jeden z hlídky šel stranou a když se ta žena chystala vyčůrat, tak se jako džentlmen otočil a ona ho prý zezadu zastřelila. A mnoho dalších příhod a mnoho dalších kombinací.

Tak tedy před barákem u vrat jsme zasunuli zásobníky s 20 ostrými náboji do samopalů, prošli skrz jakýsi psí cvičák s překážkami, kde byla i strážní věž, tzv. špačkárna. Z té byl za dne nádherný výhled po celé délce údolí až k Luznému. Noční loukou jsme zamířili k blízké Březnické hájovně. Ano, to je ta z Klostermanova "Ze světa lesních samot". Dnes je opravena a je v ní turistické informační centrum. A jak tak jdu jako první, asi deset metrů vpředu, přes tu louku, hnedle pod tou hájovnou, zjevil se v té tmě přede mnou nějaký temný obrys velikosti člověka. Na nic jsem nečekal, nebyl čas, a jak jsem byl ještě tak vydrezurován z péešky, zvolám "Stůj", vrhám se k zemi a při tom strhávám samopal a natahuji závěr. Ale ejhle. Ještě než jsem úplně dopadl na zem, ten stín se trochu přiblížil a já poznal, že je to kůň.

V části hájovny byla totiž zřízena maštal, kde byli naši tři koně, které rota vlastnila, ustájeni. No a Ferda se nějak uvolnil a dostal se ven a rozhodl se, že se vydá na noční pastvu. Že se mohl můj mazák potrhat smíchy, to ani nebudu popisovat. Kdybych vteřinku dvě počkal, tak jsem mohl poznat, že se nejedná o člověka a nemusel jsem 'stavět koně'. Tak jsme se vrátili na rotu, dali vzbudit vozku, ať si jde koně chytit a pak znovu vyrazili do hlídky.

S tím Ferdou jsem měl ale ještě jeden úsměvný zážitek, ale to o mnoho a mnoho měsíců později. Byl jsem na rotě a měl zrovna volno. Právě se vrátíl vozka s valníkem od Roklanské hájovny a vypřahal koně. Ukecal jsem ho (vozku) a tak nechal Ferdovi ohlávku a jednu oprať a já si koně odvedl kousek od roty, že se na něm trochu projedu. Vyšplhám se na něj, dneska už nevím jak, ale ti valaši byli klidní a širocí, takže jsem na něm docela dobře seděl a držel se za ohlávku. Vyrazil jsem s ním po roklanské cestě, tedy po trati, kterou naše koně dobře znali. Jak by také ne, když tu trasu mezi Březníkem a Roklanskou hájovnou denně absolvovali. Asi po dvou kilometrech jsem usoudil, že už se valach dost prošel a já projel, že se tedy vrátíme zpět. Tak tahám za oprať, abych Ferdu otočil do protisměru, ale on ne a ne. Zkouším to doleva, doprava, nic. Pořád si kráčel k Roklanské hájovně. Tak slezu, vezmu ho nakrátko u huby, že ho jako otočím snáze. Ale Ferda se nedal. On chtěl na hájovnu. Tak si říkám, chlape, máš už desátníka, přece musíš být chytřejší než ten kůň. Tak jsem vymyslel, že zavedu koně kousek do lesa, což se povedlo, tam se s ním mezi stromy obloukem otočím, to se zase povedlo. Dobrý, je vyhráno, a teď se vrátíme na cestu a já ho na ní navedu směrem zpět k rotě. Jenže Ferda byl chytrej a tu mojí fintu prokoukl. Ať jsem tahal za oprať jak jsem tahal, na cestě zase stál hlavou k Roklanu a ocasem k Březníku.

Koně byli prostě za ta léta služby zvyklí chodit celou trasu až na Roklanskou hájovnu a teprve tam se otočit a jít zpět. Tak si Ferda prostě postavil svou koňskou hlavu a jinak nedal. Nezbylo než se na něho znovu vyškrábat a pomalu dojet na Roklanskou hájovnu. Tam pokecat s klukama co tam byli zrovna ve službě, ohodnotit Ferdu jako starýho mazáka, na kterýho prostě nemám. Zase je holt o jednu legraci víc. A já se pak vrátil těch cirka pět kilometrů na jeho hřbetě zpět na rotu.

A to jsem dopadl dobře. Později, to jsem byl zase jako velitel piketu na Roklanské hájovně, už nevím proč, asi aby se prošla, tam vozka přijel s oběma do valníku zapřaženými valachy a ještě s Bělkou. To ale byla jezdecká kobyla. Naši mazáci nám o ní vyprávěli, že někdy dříve při pohraničních poplachách se musela veliteli roty nadporučíkovi F. přistavovat pod okno jeho kanceláře a on od tud na ní nasedal. Nevím, za nás už to nedělal.

No a já jsem se chtěl na ní projet a tak jsem na ní nasedl. Zpočátku šla krokem, ale pak se za svahu rozeběhla a bylo jen otázkou nejbližších chvil, kdy z ní slítnu. A to se stalo právě v okamžiku, když vběhla na můstek přes potok. Na té kamenité cestě, na kterou jsem dopadl, jsem si tedy pořádně natloukl. Celou pravou stranu těla od ramene až po kotník jsem byl samá modřina. Zase velká švanda pro kluky. Na rotě jsem se potom, jak jsem mohl, vyhýbal veliteli roty, abych mu nemusel vysvětlovat proč pokulhávám. Na Bělku mu totiž nesměl nikdo šáhnout. A od té příhody už měli naše koně ode mne pokoj.

- - - ČÁST VI - - -


Poddůstojnická škola Volary

Po dvou měsících přijímače a přibližně měsíci na pohraniční rotě Gsenget, poblíž Prášil, jsem se znovu ocitl ve Volarech, v poddůstojnické škole. Byl jsem zařazen do výcvikové roty pro budoucí velitele tarasnicových družstev. Nebudu psát o tom, že to vlastně bylo jen pokračování drilu z přijímače. Jak jsme se z počátku ani nezastavili, jedině při nástupu nebo leštění kanad. Natož sedli, jedině při PŠM. (Politické Školení Mužstva). To jsme v pohybu nebyli. Jinak se alespoň klusalo na místě i ve frontě k okénku kuchyně na menáž. Kuchyň byla zvenčí z neomítnutých cihel, jídelna žádná. I jedli jsme lžící z esšusů , posedávali při tom venku všude kolem kde se dalo a na čem se dalo. Při dešti nebo sněhu jsme mohli do takové obrovské jakoby stodoly, která jinak sloužila za tělocvičnu či kinosál.
Nebudu psát, jak jsme se učili plazit na vyasfaltovaných cestách mezi dřevěnými baráky našich ubikací, o 'uhlobaronech', kteří dle své blahovůle rozhodovali, kdo si přinese od nich na svůj barák uhlí dobré nebo mour. O jinovatce, v zimních nocích, na trubkových konstrukcích postelí, protože ty dřevěné baráky se nedaly kloudně vytopit. O tom, že jsme na výcvik v taktice vyfasovali uniformy, ve kterých se vrátili z války naši vojáci, na dotrhání. A ty se tedy při taktice na nás skutečně doslova dotrhaly. Orvané výložky, knoflíky už skoro žádné, náhradní jsme neměli, utržený rukáv nebo kus nohavice, to už se také nadalo přišít, protože to prostě nebylo, co bylo jen natrženo se sešilo.

Taktická i jiná cvičení se prováděla v okolí města a mi v tom rozervaným oblečení, před zraky obyvatel, za zpěvu bojových, hraničářských, i jiných písní tím městem pochodovali. Ale zřejmě došlo ze strany volarských občanů, asi i důstojnických paniček, ke stížnostem, jakže to vojáci v rozervaném oblečení vypadají. A tak byl vydán zákaz pochodu přes město (pokud se jednalo o přesun na taktická cvičení), abychom nepohoršovali obyvatele Volar a nedělali ostudu Pohraniční stráži. V místě , kde naše dřevěná kasárna sousedila s loukou, se prostříhal drátěný plot a mi vypochodovávali pak na taktiku místo hlavní branou tou dírou v plotě a město obcházeli přes louky. O tom všem a o jiném se rozepisovat nechci, to jsme prožívali všichni více méně stejně.

Chci se ale zmínit o našem veliteli družstva, svobodníkovi-absolventovi, kterého jsme neměli, ale opravdu neměli rádi. Doslova vojnu žral a předsevzal si, že z nás udělá opravdové vojáky. Například při taktice, zatím co dvě druhá družstva naší čety měla voraz, kouřovou, mi si to údolíčko museli proplížit ještě jednou. Útoky v maskách a atombordelu, byly jeho lahůdka. Vzpomínám si, jak jsme jednou tak útočili přískoky a plížením plazením přes takovou jinak nádhernou louku, poblíž se na ní pásly krávy, jejich zvonce zvonily, prostě pošumavská idylka. A jak se tak plazím, přede mnou kravinec. Nebyl zrovna čerstvý, ale úplně suchý také ještě ne. Odsunu se tedy asi metr stranou, že to vezmu jaksi bokem. Ale ten náš hajzl stál za mnou, já musel zpět a on mě kopanci do zadku pomáhal ten kravinec překonat.

Nejhorší bylo, že on to nedělal aby z toho měl srandu, nebo aby nás ponižoval, to ne. On to své poslání, udělat z nás pohraničníky, skutečně žral. Jindy, to jsme měli zase nějakou mládežnickou schůzi, při které jsme mu mohli tykat, nás vyzval, že si jako svazáci můžeme vše vyříkat na rovinu, ať se nebojíme. Tak jsem mu tedy řekl, co jsem měl na srdci a že je pěkný vůl. Nic se nedělo, nerozčílil se. Ale při nejbližší taktice jsem tarasnici, vážila 20 kg, nosil na zádech já. I když jsme se vždy při jejím nošení střídali, tentokrát, pokud mě chtěli kluci vystřídat, nesměli.

Když už jsme, ke konci péešky, té jeho buzerace měli tak akorát, přemýšleli jsme s kamarádem Karlem, jak na něj. S ostatními poddůstojníky to již bylo skoro, říkám skoro, v pohodě, ale ten náš nám pořád 'dělal vojnu'. Tak jsme si, naše družstvo, udělali z novin papírové čepice, na ně namalovali různé hodnosti americké armády, od seržanta výše, a že se ho alespoň v osobním volnu pokusíme ignorovat a budeme se řídit podle sebe. To nám ale pochopitelně vydrželo jenom krátce.

Tak jsme přešli k jinému nápadu. Těsně před večerkou si naše družstvo kleklo vedle kavalců a modlili jsme se nahlas Otčenáš. Mi s Karlem jsme ho uměli a tak jsme předříkávali. S tím si už nedokázal sám poradit a my dva skončili u velitele naší výcvikové roty, kterému nás práskl, že to je nějaká politická provokace. To se nám s Karlem podařilo na štěstí vyvrátit. Přesvědčili jsme kapitána, že to byla jen reakce naší mladické nerozvážnosti na způsob drilu našeho velitele družstva. Co mu kapitán po našem odchodu řekl nevím, možná i byl za svou iniciativu pochválen.

Neměli ho rádi ani ostatní kluci v četě, ale ani ostatní velitelé družstev. Po ukončení péešky, ti lepší z nás byli vybráni jako budoucí velitelé družstev pro další ročník nováčků, který narukuje do Volar. My ostatní jsme byli odveleni na pohraniční roty. A z toho měl každý strach. Ostatní velitelé družstev, co byli absíci, nyní již podporučíci, za mnou přišli a říkali mi, že kdybych byl v družstvu u nich a ne u toho vola, že bych zůstal ve Volarech a na 'čáru' nešel. Tehdy jsem to bral opravdu jako zlo. Později, po nějaké době služby, na pohraniční rotě, jsem dal za pravdu jednomu desátníkovi, kterého přeložili z pohraniční roty na výpomoc zpět do Volar. Byl z toho dost naštvaný a říkal nám: "chalani, čáry se nebojte, tam žádná buzerace neexistuje jako tady, odsloužíte si svý a máte klid. Tam jste svými pány". A měl pravdu.

Tak jak říkám, toho našeho absíka-velitele jsme mi členové jeho družstva za tu jeho buzeraci až do poslední chvíle péešky z hloubi duše nenáviděli. A tu naší nenávist podporovaly ještě tři další závažné důvody. Byl komunista! Byl rezatej ! A jmenoval se Zikmund !

Ale abych byl i k němu trošku objektivnější. Jednou vyjednal celému našemu družstvu vycházku a vyrazil s námi na výšlap na nedaleký Bobík. A tenhle výlet se mi skutečně líbil. Možná bychom dnes, po několika desetiletích, on, Karel a já, mohli někde u piva již v poklidu a bez emocí pokecat o 'starých časech'.

- - - ČÁST VII - - -


Pozdní povýšení

Byl jsem již skoro celý rok na vojně, z toho tři měsíce služby na hranici. S kamarádem, z volarské péešky, Karlem Koníčkem, jsme byli oba přiděleni na 10. rotu sušické brigády Pohraniční stráže - Březník. Volary jsme si dost užili a padli si tam do noty. Byli jsme rádi, že nás vojenská mašinerie nerozdělila. Těšili jsme se, že každou chvíli budeme moci konečně odjet domů na dovolenou. Na pohraničních rotách jsme my, budoucí velitelé družstev, byli zatím jaksi nad počet. Vedle hraničních služeb nás využívali i k jiným účelům. Tak nás třeba svezli na tři neděle na prapor na Kvildu a odtud jsme jezdili každý den na Bučinu nebo Knížecí Pláně sušit seno. To byly dobré časy. Večer jsme si mohli zajít klidně na pivko i bez vycházky. Prostranství praporu totiž z části sousedilo se hřbitovem, ale z části také, a to hlavně s hospodou "U Krále Šumavy". A součástí hospody byl také jakýsi sál s dřevěnou půlkulatou střechou, který sloužil pro všechno možné. Hlavně v něm ale byla filmová promítačka, která patřila praporu. Pochopitelně se promítaly filmy nejen pro vojáky ale i pro celou vesnici. A na ty filmy jsme mohli chodit, protože ten 'kinosál' se tak nějak považoval za součást praporního objektu. Jenže jste do něho museli přes tu hospodu. V sále jste se dívali na film, popíjeli u toho pivko, kouřili, za popelníky sloužily krabičky od olejovek, pravá kvildská atmosféra. Jo, a také si pamatuji, že nejdražší jídlo v té hospodě byl biftek s volským okem, brambory a oblohou. Pokud jsme se někdy dostaly z rot na Kvildu, tak jsme si ho "U Krále Šumavy" dali. Stál 13 Kčs 40 nebo 60 hal. Ty haléře už nevím přesně. Na tu dobu dost peněz, ale na rotách se stejně nedaly zač utratit. Zlatá služba na Kvildě, ta pro nás, 'zapadlé vlastence' z lesů, spolu s Modravou představovala velkoměsto.

No, a tak jednoho dne přišel na Březník rozkaz a my s Karlem místo na dovolenou jeli do Železné Rudy. Tam nás ubytovali a dávali nám najíst. Ale v té době u Pohraniční stráže každé přemístění jinam, byť i dočasné, znamenalo jedno. Slamník. Čili jste vyfasovali prázdný slamník, ten jste si napěchovali senem, hrany u nováčků musely zařezávat. Věřte, že odporná a nenáviděná práce. Na Železné Rudě ale seno nebylo, s prázdnými slamníky jsme tedy odjeli na pohraniční rotu umístěnou na zámku Debrník, kde se seno vedlo.

Důvod našeho dočasného přeložení na Železnou Rudu byl ten, že se v Černém jezeře rozjelo pátrání po údajně do jezera potopených bednách s nějakými dokumenty. Ty tam ke konci války snad měli schovat jednotky SS. Černé jezero neleželo v té době v Hraničním pásmu, ale bylo volně přístupné. No a my spolu s dalšími kluky stažených i z jiných pohraničních rot jsme měli střežit přístupy k jezeru a nikoho k němu nepouštět. Trvalo to asi týden, co potápěči ty bedny z jezera vytahovali. Dnes už se ví, že to byla Štrougalova akce, že tam Němci nic do jezera nenaházeli, nýbrž vše zinscenovala naše kontrarozvědka či kdo.

Z Železné Rudy nás gázem vozili k Černému jezeru na hlídky. V noci to nebylo nic moc, k ránu kosa u vody, co je dneska vybetonovaný břeh, aby se tam otočil autobus, byla bažina. Noci nekonečně dlouhé. Ve dne to bylo fajn. To jsme měli třeba službu na takové pasekové louce poblíž jezera, my se vysvlékli do půl těla, sluníčko pěkně hřálo a my si lebedili, jak je na vojně hezky. Ženský tam chodily na borůvky, my je jen upozornili kam až mohou jít a těm mladším jsme pomáhali sbírat.

Ale dole ve městě, na velitelství praporu, kde jsme pobývali mimo službu u jezera, to bylo pro nás špatné. Nacházel se tam takový skrček vzrůstem, náš ročník, ale už měl jednu frajtrpásku. A od tohodle malýho svobodníka jsme zkoušeli, jako bychom byli teprve někde v přijímači. A my dva s Karlem obzvláště, protože jsme mu odmlouvali a po straně se mu šklebili. Ale frajtr je frajtr. 'Nejlepší' rajony jsme vyfasovali vždy my dva. I v tom, že jsme jednou nemohli na vycházku, měl prsty on. Jak jsme toho skřeta nenáviděli.

Když ta akce na Černém jezeře skončila, rozvezli nás zase zpět na své domovské prapory. Když s námi gaz vjel branou do kvildských 'kasáren', tedy hned vedle kostela a hřbitova, co zná národ z filmu "Král Šumavy", ani nestačil zastavit, a už se k němu z hlavní, vlastně jediné budovy hnal nějaký kapitán. Přistoupil zezadu ke gazu, v ruce nějaký papír. "Koníček, Kopecký, vystupte!" Tak mi s Karlem vylezli před něj. "Postavte se do pozoru!" A potom četl z toho papíru. "Rozkazem velitele 7. brigády Pohraniční stráže číslo 'to a to' jste ke dni 'toho a toho' povýšeni do hodnosti svobodník. Pohov!" My vyhrkli "Sloužíme socialistické vlasti" a bylo to.

Ale nebylo. Po počáteční radosti nám s Karlem teprve došlo to datum toho rozkazu. My už byli svobodníky přes týden, ale nikdo se nenamáhal, aby ten rozkaz poslal za námi na Železnou Rudu. A to datum povýšení se shodovalo i se dnem našeho dočasného převelení na železnorudský prapor. Okamžitě jsme si vybavili toho tamního frajtra, co si na nás trénoval svoje ego. Vždyť on mohl zcela určitě dostat toho svobodníka ve stejný den jako my. Mít ho tak v tu chvíli po ruce, možná by skončil na tom hřbitově. Klasický typ pohraničníka, co se nikdy 'nevyčůral' na kámen. Myšleno tím pohraniční mezník. To v našem žargonu znamenalo, že sice nosil péesáckou uniformu se psem na klopě a zelenou brigadýrku, ale přímo na čáře nikdy nesloužil. Pouze na praporech a výše.

Když jsme pak na naší rotě vyfasovali od staršiny ty své červený frčky, ten již o našem povýšení věděl, a mohli si je přišít, náš vztek už pomalu vychládal. No a do čtrnácti dnů jsme pak konečně odjeli na vytouženou dovolenou.

- - - ČÁST VIII - - -


Medvědí hora

Svědkem této tragické události, jsem přímo nebyl. Ten den jsem měl službu na opačném úseku roty. Vše tedy vím jen z vyprávění, tak jak se o ní povídalo a co jsme se postupně dozvídali. S něčím jsme byli seznámeni oficiálně, něco, podrobněji, jsme se dozvěděli od jen několika málo zúčastněných. Dlouho jsem se rozmýšlel, zda mám o tom psát. Rozhodl jsem se, že ano, ale s tím, že o určitých podrobnostech, které tuto situaci ještě více zdramatizovaly, pomlčím.

Medvědí hora je táhlý kopec severně od Roklanské hájovny. Jeho oblé temeno je porostlé travou a borůvčím, sem tam řídce rozhozeny malé skupinky smrků, malá skalka. Alespoň tehdy v polovině šedesátých let minulého století, tak vršek hory vypadal. Na jejím severním úbočí se stýkal úsek naší roty se sousední rotou Javoří pila. Po hřebeni hory se táhl elektrický zátaras, ty neslavné dráty, v určitých vzdálenostech od sebe, to podle povahy terénu, byly postaveny strážní věže, pozorovatelny. Jedna z nich byla i na jakémsi pomyslném nejvyšším místě hory. Byl z ní úchvatný rozhled na obrovský kus Pošumaví, k Sušici, hrad Kašperk a mnoho dalších míst a kopců. Ze strany jižní uzavíral obzor veliký masiv Velkého a Malého Roklanu v Bavorsku. Za dobrého světla jsme z této pozorovatelny mohli v dalekohledu rozeznat kříž, vztyčený na Velkém Roklanu. V údolích mezi Roklanem a Medvědí horou probíhala státní hranice.

V roce 1965 byla v úseku naší roty Březník, zřízena vidová hláska PVOS. Své 'velitelské' stanoviště měla v podkroví Roklanské hájovny, kde ti tři hláskaři byli také ubytováni. Jeden z nich vždy chodil s naší dvoučlennou hlídkou právě na tu Medvědí horu, kde všichni pak na té zmíněné strážní věži vykonávali službu. Nevím, proč u nás ta vidová hlídka byla zřízena, protože hlásit 'vozduchy' jsme museli i my. No, ale hláskaři byli určitě lépe vycvičeni v rozpoznávání letadel a potom ten daleký rozhled. Prostě od té doby byli ve dne na špačkárně na Medvědí hoře vždy tři chlapi. Dva péesáci a jeden hláskař. Pohraniční stráž již byla vyzbrojena samopaly vzor 58, ale hláskaři, alespoň ti naši, měli ještě staré samopaly, tak zvané 'pumpičky'. Ty jsme neznali, ale postupně jsme je od nich okoukali.

V inkriminovaný den tedy odešla z Roklanské hájovny naše hlídka ve složení velitel hlídky, vojín JB a jeden svobodník, který však šel jako člen hlídky, protože byl k rotě právě čerstvě přeložen. Na Medvědí hoře ještě před tím nebyl. A s nimi i jeden z hláskařů. V době jejich služby se v tomto prostoru, ale až za zátarasem, směrem k hranici, také nacházela skupinka žen na sběru borůvek. Měly to vyjednané s velitelem roty, doprovod jim dělal náš četař s ještě jedním péesákem.

I vylezli ti tři na strážní věž a místo toho, aby se věnovali po celou dobu strážní službě a sledovali z ochozu okolí, tak jak bylo "dobrým zvykem", zalezli občas do budky. Zbraně opřeli o stěny , zasedli, žvanili, nebo hráli karty. A ten nový svobodník si 'půjčil' ten pro něho neznámý samopal, 'pumpičku', a začal si ho nejenom prohlížet, ale i s ním manipulovat. Prý, když natáhl závěr, přiskřípl si malíček, ucukl, a vyšli dvě rány. Prý se to u těchto 'pumpiček' mohlo stát. A jak seděli kluci proti sobě, koupil to velitel hlídky rovnou do srdce. Než ztratil vědomí, prý ještě stačil říci: "Ty si ma zastrelil".

Nevím jak je možné, že někdo mohl i nechtíc mířit zbraní na někoho jiného. Na to se vždy přísně dbalo, vždyť při službě na 'čáře' jsme měli v zásobnících 20 ostrých, náboj nesměl být nikdy zasunutý v nábojové komoře, zbraň musela být zajištěna. Za to by nás ten náš protivný velitel družstva z volarské péešky Zikmund pěkně seřval. To jsme si nemohli dovolit ani z legrace, náhodně, ani z blbosti. A to ani když jsme neměli ostré náboje. V tom nás vycepoval dobře. Zřejmě byl ten nešťastný svobodník vycepovaný nedostatečně, nebo chtěl dělat před vojcli haura.

Výstřely samozřejmě slyšela i ta skupina borůvkářů. Pohybovali se sice za dráty, ale nedaleko. Kluci, co byli s nimi jako hlídka je okamžitě co nejrychleji odvedli k zátarasu a průchodem na 'naší' stranu. Ten se nacházel blízko této věže. Tak se potom stali i svědky následného dění. Ten četař, naštěstí silný kluk, vylezl na tu strážní věž a sám mrtvého snesl. Ti dva z hlídky byli v šoku a nebyli ani schopni v ničem pomoci.

Potom, co se zpráva o tomto neštěstí dostala na rotu, skočil velitel roty nadporučík F. do gazu a ještě s pár kluky vyrazili bleskem na hájovnu. Dál už cesta nevedla. Na Medvědí horu se muselo pěšky. Prý vyskočil z gazu, hnal se hlava nehlava, kluci mu nestačili. Cestou zahazoval dohodu, pistoli, sako, aby mohl utíkat co nejrychleji. Když doběhl na místo, vrhl se na nešťastného svobodníka a začal ho třískat. Kluci se na něho museli vrhnout a odtrhnout ho.

Asi za dvě hodiny dorazili na rotu nějací důstojníci. Nevím, co byli zač. Jestli z Kvildy, Sušice, kontráši? Vyšetřovalo se, toho svobodníka si pak odvezli s sebou. Co s ním bylo dál jsme se nedověděli, už jsme ho nikdy neviděli. Velmi nás tahle událost zasáhla. Josef byl veselý kluk, měli jsme ho docela rádi i mi mazáci. Také často hrával s naším velitelem roty šachy. Nikdo z nás nečekal, že se krátce před civilem dočkáme takovéto mimořádné události.

Později, už v civilu, jsem mluvil s kluky, kteří sloužili na Březníku po nás. Dozvěděl jsem se, že byl na Medvědí hoře zřízen pomníček. Jestli tam ještě stojí nevím. Od té doby již uplynulo mnoho desetiletí. Jeden pomníček, nějakého poručíka Horvátha, stál také u hlavního vchodu do baráku roty. Při jaké události zemřel nevím. Podle datumu na desce to bylo mnohem dříve, než jsme tam sloužili mi. Nikdo nám o tom nic nevyprávěl. Možná, že ani důstojníci nic nevěděli. Nedávno jsem četl v jakémsi časopise článek, kde se psalo, že za dobu trvání Pohraniční stráže bylo na hranicích zastřeleno 300 lidí. A zároveň za tu dobu tam také ale zemřelo 600 pohraničníků. Tak aby již na hranicích nikdo nikdy neumíral !!


 

29 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 -vb- | 24. května 2012 v 22:49 | Reagovat

POZOR  ZMÉNA - v neděli odjezd v 06,00 autobusem. Dostali jsme pozvání na vstavačové a prstnatcové louky. Budou tam i jiné vzácné rostliny. Rychle se hlašte...

2 sirvalecek | 26. května 2012 v 8:59 | Reagovat

Vojna? Ztracené dva roky, jinak dobrá leda pro naprostá paka, která se tam alespoň naučila jíst příborem, (někdy). Já osobně jsem u armády strávil celkem dva měsíce; tři týdny u útvaru a pět v nemocnici, odkud mne poslali s modrou knížkou do civilu, s tím že jsem pro službu nejen v ozbrojených silách, ale v čemkoli organizovaném nepoužitelný i v případě války. Stačilo jen chytře sešvindlovat psychotesty.

3 a co vlast, národ? | 27. května 2012 v 22:00 | Reagovat

To se máš tedy čím chlubit!

4 Václav - autor článku | E-mail | 29. května 2012 v 10:01 | Reagovat

Pro 'sirvalecek' Každý nebyl holt tak vyčůraný aby to dokázal zahrát 'na hlavu'.Myslím si však, že jste spíše nezvládl jako chlap ten počáteční dryl, buzeraci a nápor na psychyku.A k tomu příboru. Ve Volarech jsme 8 měsíců jedli jenom lžicí e z esšusů.Stála tam jen neomítnutá kuchyň ale bez jídelny. S jídlem jsme různě posedávali kolem buzerplacu na mezi a pod. jenom při deští nebo sněhu nás pustili do jakési veliké dřevěné kůlny, která sloužila za tělocvičnu. A ztracené dva roky. Jak pro koho. Ne nadarmo se říká, že vojna dělá z chlapců muže.A nakonec jedna malá otázka, na kterou si odpovězte sám. Myslíte, že ba například dnešním 18 tiletým cikánským výrostkům vojna neprospěla ?

5 nevoják | 29. května 2012 v 10:56 | Reagovat

Já jsem z generace, která na vojnu již nemusela. Rád si ale takovéto vzpomínky přečtu a možná i trochu závidím. Jaký jste měl samopal a jaké zbráně ostatní jste používali?

6 Václav - autor článku | E-mail | 29. května 2012 v 17:03 | Reagovat

Samopaly 58, kulomety, tarasnice, signální pistole. Důstojnísi pistole, ke konci naší vojny jim je měnili za Škorpiony

7 Václav Burle | 8. června 2012 v 19:57 | Reagovat

K článku Medvědí hora bych dodal následující. U Pohraniční stráže bylo videových  hlásek, kde sloužili vojáci z PVOS, pravděpodobně více. Jedna prokazatelně byla na sv. Tomáši, Vítkův kámen.

Jedná se o samopal vzor 24 a 26. Jeden měl pevnou dřevěnou pažbu, druhý kovovou skládací. Ráže 7.62 mm.

Samopal byl naprosto bezpečný a nebylo vůbec jednoduché ho náhodně uvést ke střelbě. Náboj nesměl být v komoře. Aby mohl být připraven k výstřelu, tak musel být takovou velkou a dlouhou pákou, tahem, natažen. To nebylo možné udělat náhodně.

8 sirvalecek | 14. června 2012 v 20:24 | Reagovat

Na rozdíl od tebe a mnoha dalších, kteří dokázali jen mlčky skřípat zuby a trpně snášet nesmyslnou buzeraci, ano! A spočítej si rozdíl, mezi žoldem (75 Kčs měsíčně) a výplatou! Ale ono je jednodušší, být ovce, šlapat brázdu a závidět těm šikovnějším. A z blbce, nebo darebáka vojna člověka rozhodně neudělá. Ještěže už konečně našim mocipánům dopadl šesták a tenhle nesmysl zrušili! V Kostarice armádu zrušili úplně a taky žijí.

9 sirvalecek | 17. srpna 2012 v 0:11 | Reagovat

[4]:

[3]:Lepší být živý srab, než mrtvý hrdina. A padnout za něco takového, jako je Klaus, Vondra, Nečas, Šláfenberk a spol? to bych musel být cvok doopravdy!

10 jura | E-mail | 20. března 2015 v 1:56 | Reagovat

[2]:Nevím, který jsi ročník, ale za mého působení na rotě by to kluci obrečeli,a to doslova. tys byl "hrdina".  Ach, jak se to vše měnilo, Otázka zní - jestli k lepšímu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama