Pohraniční stráž aneb dnes je to až neskutečné / III POKRAČOVÁNÍ

12. června 2012 v 14:55 |  Vojna veselá aneb raketové základny
První a druhý díl ZDE

- - - ČÁST IX - - -

Vzpomínka na Znojmo

Po mnoha letech po mé prezenční službě u Pohraniční stráže jsem byl povolán na třítýdenní cvičení do Znojma. Kdy to bylo již přesně nevím, někdy na počátku 70tých let minulého století. Musel bych se podívat do vojenské knížky. Ale v kterém šuplíku a mezi jakými papíry se nachází, o tom má přehled žena a nechci jí tím dráždit, aby jí hledala. Vzpomínky na Znojmo mám jen mlhavé a nejsou moc dobré. Vojna po fyzické stránce tedy nic moc, ale ta šaškárna oproti službě na čáře.Všude samý lampasák, vše striktně podle řádů, žádná volnost v jednání.

Když jsme mi záložáci přišli do kasáren, dlouho jsme čekali v civilu v takovém zastrčeném koutě jakéhosi dvora. Sem tam ještě někdo další dorazil. Už to tamní prostředí na mne působilo depresivně. Poprvé jsem se vlastně ocitl ve skutečných kasárnách. Všude kolem zděné patrové budovy, plot, asfalt, žádný rozhled. Ve Volarech bylo všechno až na hlavní budovu velitelství a neomítnutou kuchyň dřevěné. A na pohraničních rotách Šumavy? Vše zasazeno do lůna matičky přírody a ne do asfaltu a betonu. Věděl jsem, že je ve Znojmě i nějaké velitelství Pohraniční stráže, tak jsem předpokládal, že snad odsud vypadnu někam jinam. A skutečně se objevil nějaký poručík od PS a vyvolával jména, koho si odvede s sebou. Ale, bohužel, moje mezi nimi nebylo. Takže jsem zkejsnul mezi těmi zdmi. Když jsme vyfasovali uniformy, neuměl jsem si ani správně nasadit lodičku. Držel jsem jí v ruce vůbec prvně.

Pamatuji se jen na jakéhosi majora, který tam nám záložákům velel. Nemohl třeba pochopit, že ne každý se chce při vycházce do města jen ožrat, ale také si mimo to i město prohlédnout. Když už jsme jednou tam. Na příklad známou Znojemskou rotundu. A pak ty služby, o kterých jsem snad před tím ani neslyšel, nebo už zapomněl, že ne vojně existují. Třeba jsem vyfasoval službu velitele věznice. Já, bývalý péesák z březnických lesů a slatí. Nebo jsem dělal závodčího stráží. Na všechno se učil předpisy, ze kterých jsem byl před nástupem služby přezkušován. Zase, já, bývalý péesák, který se na čáře nehnul bez samopalu, ve kterém byl zasunutý zásobník s 20ti ostrými a druhý v sumce, jsem musel předvádět nějakému majorovi od armády, jak se vybíjí zbraň, ve které žádné náboje nejsou. Asi 5 ostrých hlídka dostala v nějaké papírové krabičce. Už si to přesně nepamatuji. Zlatá Šumava a zlatá služba na čáře.

To vše se mi vybavuje ale už jen matně. Na jednu službu se ale pamatuji dosti přesně. I když v kasárnách sloužili důstojníci se šaržemi až po podplukovníka, celé znojemské posádce velel kapitán. Měl nejvyšší funkci. A tu zastával zřejmě proto, že se, jak nám někdo prozradil, před nedávnem vrátil z Moskvy, kde absolvoval nějakou vojenskou školu. Čili správný ideově kovaný důstojník Československé lidové armády. A skutečně to byl lampasák jako z partesu. Například, každé ráno, když přicházel do kasáren, tak určený voják musel od někud z okna zjistit, zda už se blíží, dát znamení trubači, a ten zatroubil na trubku nějaký uvítací tuš. Tu melodii si samozřejmě nepamatuji, ale bylo to velice slavnostní. Jen jsem si v duchu představoval, jak by to pěkně asi znělo na takové Kvildě, když ráno přicházel velitel pohraničního praporu, major, do objektu velitelství. Vedle ten kostel se hřbitovem, z druhé strany hospoda "U krále Šumavy". Škoda, že na to troubení u PS nikdo nepřišel. Třeba na lesní roh jako vábení pro jeleny.

Takže jednou na mne připadla služba dozorčího na bráně. Na strážnici ráno uklizeno, i očekávali jsme příchod kapitána, postrachu a vládce znojemské posádky. Už jsem ho zahlédl na konci ulice, jak si to rázuje, už je skoro u nás. Trubač troubí, já stojím v pozoru u branky. Kapitán už stojí přede mnou, já salutuji, on salutuje. Podávám řízně hlášení: "Soudruhu kapitáne, četař v záloze ten a ten, během mé služby ……. ." Odmelduji, odstoupím krok stranou, aby mohl projít, stále salutuji. On se ale nehýbe z místa, čučí na mne, já na něho. Stále nic. A pak najednou na mne nenávistně zařve. "Soudruhu četaři, to si myslíte, že tu kládu budu překračovat ?!

Na zemi tam před ním ležela sirka. Už opravdu nevím, jestli pak šel hned dál, nebo jsem tu sirku před tím sebral. Nevím. Ale ty důstojnický paka od armády to tímto nadutcem u mne projeli na celé čáře. Nedovedl jsem si vůbec představit, jak dlouho by třeba tenhle kovaný, Moskvou vychovaný lampasák vydržel na pohraniční rotě, než by se mu třeba něco stalo. Jak by se mohl srovnávat s takovým člověkem, bývalým velitelem naší pohraniční roty, nadporučíkem Forhajmem. No, nemám dobré vzpomínky na Znojmo.

- - - ČÁST X - - -

Jen pár střípků vzpomínek

Je to zvláštní, ale některé vzpomínky na vojenskou službu, ač by pro mne měly být důležitější nad jiné, jsou zamlženy uběhlými desetiletími. A naopak jiné, banální, ani ne příhody nebo snad i události, jen takové nicotné střípky okamžiků, se vynořují náhle odkudsi ze zapadlých komůrek mozku. Život běžel vpřed, psal nám další a další příběhy a náš vojenský čas mládí odplouval nepozorovaně v dál.

Dnes, i kdybych se rozkrájel nebo snad i rozčtvrtil, už si nevybavím, zda stály nad březnickou hájovnou pro důstojníky dva finské domky nebo jen jeden. Vím třeba, že v zimě přivezli na naší rotu Gustu Fučíkovou. Pamatuji se, že zabalenou do dek jí kluci vezli na saních na Roklanskou hájovnu. Prý tudy J.Fučík za války utíkal do Bavor. Nikdy jsem nic takového neslyšel a to za minulého režimu nás Fučíkem krmili horem dolem. I Fučíkův odznak jsme na vojně plnili. No, dejme tomu. Ale jestli se stavovala i na rotě, nebo se tady jen přepřahalo, zda s ní byla nějaká beseda, nevybavuji si. Vím, že jsem také provázel po pěšinách v okolí Roklanské hájovny autora "Krále Šumavy", spisovatele Rudolfa Kalčíka. Ale jeho podobu, ani o čem jsme si při tom toulání povídali, si již nevybavuji.

Ale vzpomínám si, jak jsme narukovali do Volar. Byl pátek, z našeho města nás bylo pět, čtyři jsme byli spolužáci a jeden ze sousední ulice. Domluvili jsme se, že se všichni necháme ostříhat dohola. Já vůl šel první. A oni mě pak, když jsem se k nim vrátil, zprvu ani nepoznali. A tak se ti zrádci nechali ostříhat jen 'po vojensku'. V tu ránu byla pryč rada mého otce, když jsme se loučili při mém rukování. 'Hlavně nebuď ničím nápadnej, ať si tě nikdo nezapamatuje'. No a já byl se svou šišatou hlavou z těch asi tisíce branců, nebo kolik nás tam tehdy bylo, holohlavý snad jediný. V nejbližších dnech mě už znali v příjímači všichni poddůstojníci a velitelský sbor. Ještě po třech měsících, to už v péešce, se na mě někteří chodili dívat, jestli už zarůstám.

Vzpomínám si, jak jsme se zprvu, už vše vyfasované, oočkováni, jen povalovali na ubikacích po kavalcích, občas nás v hloučku odvedli ke kuchyni pro jídlo. Během soboty a neděle přijížděly ještě další várky odvedenců a mi si před nimi připadali už jako vojáci, protože oni stáli na buzerplacu ještě v civilu a mi se kolem nich poflakovali už v uniformách, rozdávali rozumy, protože jsme tam oproti nim již den dva byli. Mohli jsme je již poučovat, kde a co je. A to povalování a nicnedělání nás již začalo pomalu nudit a mi naivci si začali přát, že by bylo skoro lepší, aby se už konečně něco dělo. A to něco přišlo. Nečekaně. Šokovaně. Náhle. V pondělí v 6.00. Řevem "BUDÍČEEEK!! BUDÍČEK!! Padám, padám. Jedu, jedu, jedu!!!". A ten řev pak pokračoval nepřetržitě po celé dva příští měsíce. I bylo nám dáno poznat, že člověk začíná teprve až s jednou červenou frčkou na výložce.

Vzpomínám si, jak asi po týdnu přijímače jsem ležel na chodbě marodky, kde mě bylo poručeno zalehnout na podlahu. Měl jsem sedřenou patu z kanad. Kalhoty 'na půl žerdi'. Vedle mne na té zemi ležel statný německý ovčák z nějaké pohraniční roty, doprovázený svým psovodem. Takže tam nebyl tak opuštěn jako já a tedy byl na tom lépe. Přišel lapiduch, prdnul psovi nějakou injekci, mě dal tetanovku, ani nevím, jestli vyměnil jehlu. Ale asi ano, vojnu jsem ve zdraví přežil.

Vzpomínám si, to už bylo v péešce, jak jsem šel od někud přes nástupiště. Hadry na sobě ne v dosti čistém stavu. Jak by také mohli po tom všem válení se po zemi, přískocích, opičích drahách, olejování a zase vytírání tarasnic atp. A tu se odněkud objevil velitel školy, podplukovník. Byl to strašlivej pérák, když procházel objektem, každý, včetně důstojníků, zalézal kam se dalo, aby nebyl spatřen. Zavolal si mě k sobě a z jaké roty jsem. Já že z tarasnicový. A on si jen přede mne odplivl, řekl "Prase", otočil se a znechuceně odkráčel. Také jsem byl svědkem, jak šel jednou uličkou mezi baráky naší tarasnicové roty, uviděl na zemi nějaký pohozený papírek, dal si zavolat velitele roty a kapitán ho musel před námi sebrat, když si prý neumí sám udržet pořádek.

Vzpomínám si na závěrečné cvičení při ukončení péešky, kdy celá škola vyrazila pěšky se vším všudy na tři dny do terénu. Jednotlivé roty se měly poslední den cvičení v určitou hodinu sejít kolem jakési opuštěné a polorozbořené vesnice a ze všech stran na ní zaútočit. Která víska to byla a kudy jsme ty tři dny postupovali, vskutku nevím. Ani si nevzpomínám, že by nás to nějak tehdy zajímalo. A tak jednou takhle z rána odpočíváme po nočním přesunu rozloženi podél lesní cesty. A tu se náhle na té cestě objevil andílek. A jak se k nám blížil, poznali jsme, že to není andílek, ale malá blonďatá holčička, místo křidélek na zádech velikou brašnu. My koukali na to malé stvoření, které se tu nečekaně v tom lese zjevilo, jako na svatý obrázek. A ona, že se jmenuje Liduška, je tady z hájovny a chodí tudy do školy do první třídy. No a já si z celého toho cvičení pamatuji jenom to, jak jsem pak v té dobývané vesnici střílel z tarasnice a na tuhle malou blonďatou Lidušku.

Náhle se mi vynoří vzpomínka na velitele březnické pohraniční roty nadporučíka Forhajma. V zimě napadla spousta sněhu a my měli stále co prohazovat. Sloužil jsem dozorčího roty a nadporučík mi řekl, že by to chtělo také odházet sníh od stěny baráku. Můj pomocník seděl u telefonní ústředny, já zrovna neměl nic na práci, všude byl klid a možná jsem už také nechtěl nikoho otravovat. Vzal jsem si tedy lopatu a sníh od baráku začal odhazovat. A tu slyším za zády Forhajma: "Dozorčí, od toho tady nejste. Vy máte mít bílé rukavičky a práci jen rozdělovat". Tak takhle mě velitel vychovával. Jako poddůstojníci jsme samozřejmě nedělali rajony, ale různých prací, jako kácení soušek, jsme se účastnili. Například řezání dřeva na topení byla čistě naše záležitost.

Jedna úsměvná vzpomínka, kdy jsme kolem cesty vedoucí z údolí k rotě naháněli selata, která byla na rotu právě přivážena a nějak se nám rozutekla. Také veliká sranda a zpestření dne. Nebo jak jsme před odjezdem na dvacetičtyřhodinovou službu na piket na Roklanskou hájovnu tajně vybírali vejce od slepic, které na rotě chovala manželka jednoho z důstojníků. Při hlídkách se vždy nasbíraly nějaké ty houby, 'hitlerovo' sádlo jsme s sebou také vždy měli, a na hájence se pak v takovém velikém pekáči dělala smaženice. Jen těch vajec do toho množství hub bylo vždy málo.

Před lety jsem také četl pěknou knihu, kterou napsal jakýsi pan Václav Burle alias Šimáček. Myslivec. Upoutal mne její název: 'Dvanácterák z Modravy'. Nedalo mi, abych si jí nekoupil. Nádherné počtení z přírody, lovecké zážitky. V jedné povídce tam píše, jak stříleli jelena na svazích Mokrůvky v Luzenském údolí. Museli to být ale lidé, jak se dnes říká VIP. Protože obě Mokrůvky, Velká i Malá, které ohraničují z levé strany Luzenské údolí, jakož i skoro celé toto údolí, vyjma nejbližší jeho části k Březníku, již bylo za dráty. Ano, občas tam nějací lovci byli vpuštěni, na jeleny, tetřevy. Pro střelenou zvěř se potom jezdilo vraty skrz zátaras po cestě, která probíhá údolím směrem k Modrému sloupu. S těmi lovci vždy musel od nás někdo jít, aby jim otevřel průchody. Autor zmiňuje i datum tohoto jeho prvního lovu v okolí Březníku. 22. a 23. září 1965. A já jsem z Březníku odcházel do civilu 28. září téhož roku. Určitě jsme se nepotkali a i kdyby, nepřikládal bych tomu nijakou pozornost. Několikrát jsem už nějaké lidi za dráty pouštěl a doprovázel je. A vozka nebo šofér s nimi pro ulovenou vysokou zajížděli. O tom, že měli povolení pohybovat se a lovit v zakázaném pásmu, natož i za 'dráty', už v knize nepíše. Pochopitelně. Někteří lidé, prominenti, tam prostě povolení dostali.

Pro mne ale byl nádherný zážitek, když jsem měl v Hraničním nebo Zakázaném pásmu doprovázet lesní dělníky, kteří s koňmi stahovali z nepřístupných strání dřevo. Sledovat tu souhru koňáka se svým koněm, ten fortel při manipulaci s těmi kmeny, to bylo něco úžasného. Od té doby jsem podobnou práci neviděl.

A potom mám ještě jednu vzpomínku, na kterou se nedá ani po letech zapomenout. Ta je tak pevně ukotvena v mé mysli, že kdyby všechny ostatní se vytratily, tahle zůstane. Pokud by toto mé neobratné vojenské povídání četla náhodou i nějaká dáma, prosím, aby teď ve čtení dále již nepokračovala. Je to vzpomínka na 'kadibudku' na Roklanské hájovně. Stála od ní pár kroků, jak už tak tyto kadibudky obvykle stávají. Ale pánové, to její umístění! Přesně na kraji prudké stráňky, která se svažovala do údolí táhnoucího se podél Roklanského potoka. A jinak byla ze tří stran obklopena lesem. A když jste v ní seděli, co seděli, přímo si hověli, vykonávaje nezbytnou potřebu, před vámi byl rozprostřen nádherný přírodní obraz. Ten úchvatný pohled do údolí před vámi, podél potoka se táhla cesta mířící skrz lesy a slatě až kamsi k Modravě, protější zalesněný svah. Na pravé straně váš pohled upoutalo malebné jezírko, obklopené smrkovými velikány, s malým ostrůvkem, na němž i několik smrčků se uchytilo. Na jezírku maličký vor, občas jsme na něm blbli. Dnes je už tato Roklanská nádržka bohužel vypuštěná. A tak jste si v klidu a míru seděli, nikdo vás nehonil, čas se náhle zastavil, myšlenky se rozutíkávaly do všech směrů, na domov a podobně.

A za zády vám mlčel, šeptal, zpíval, hučel, to podle síly větru, les. V duši mír, útroby vyprázdněné a u nohou překrásný výhled. Na celém úseku roty se mu mohl rovnat jen pohled od Březníku, údolím k Luznému, rozhled z Medvědí hory, a potom ještě nádherná slať skryta v hloubi lesa ležící v prostoru od cesty Březník - Roklanská hájovna ke státní hranici. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby roklanskou kadibudku znali naši básníci, tak se o ní psalo v čítankách. Škoda, že neznali. Tak byly česká literatura a poezie značně ochuzeny.

Když dnes slyším někde hrát písně "Na Šumavě je dolina" nebo "Včera jsem byl u muziky", vždy se mi vybaví, pravda, už velmi nezřetelně, obrázek vesnické tancovačky někde na Kvildě, Modravě, Borové Ladě, lhostejno přesně kde. My v uniformách péesáků, lidé k nám byli přátelští, duše se zmocnila touha po domově, co asi ti všichni kamarádi a kamarádky, rodiče dělají. A mírně nebo i více opivněni měla pro nás i ta stará vojenská odrhovačka "Na starý Mohelně, na státní hranici, je parta ….." svůj hymnický význam. Tak procítěně to dokáží zpívat jen chlapi v uniformě, nebo ti, co jí tenkrát nosili. Tohle, to nostalgické rozpoložení, nedokáže žádná manželka, přítelkyně, milenka, kolegině, prostě žádné 'ženstvo' nikdy pochopit.

Těch 26 měsíců služby na Šumavě způsobilo, že se mi dostala až pod kůži. Zlé odnesl čas, už to není proklatá Šumava, ale vzpomínka na nekonečné lesy, nádherné slatě, pošumavské louky se stády skotu, na všechny ty kluky, i když mnohé tváře a jména již ze vzpomínek vybledly. Už se v noci na hlídkách neklepu zimou, nepadám únavou po padesáti kilometrech ježdění na lyžích v týlu roty sem a tam, nejsem promočen, nohy a ruce nemrznou. Občas beru do ruky Klostermannovu knihu "Ze světa lesních samot" a znovu si čtu příběhy z Březníku a Roklanské hájovny a přidávám si k nim příběh náš.

Je dobře, že už skrz Šumavu nevedou žádné zátarasy, dráty, že tam nemusí chodit další mladí kluci se samopaly a střežit za jakéhokoliv počasí, v dešti, mrazu, sněhu, státní hranici. Že to bylo z dnešního pohledu 'absurdní'? Bylo. Ale my jsme svět nerozdělili. A už v pravěku si každý kmen střežil své území. Panovníci stavěli strážní hrady v blízkosti svých hranic a přeshraničních stezek a cest, dávali střežit horské průsmyky. Chodové. Různé finanční stráže. Za první republiky SOS (Stráž obrany státu). Američané mají plot na hranici s Mexikem, atd. A naproti nám byla v Bavorsku jejich Grenzpolizei. A dnes při fotbalovém EURU kontrolují Poláci svoji hranici svou Pohraniční stráží.

A tak každý rok 11. července tiše vzpomenu na všechny ty kluky, se kterými jsem na Šumavě sloužil. Na ty, kteří tam byli před námi i na ty, kteří tam přišli po nás. Na všechny, co nosili na klopě uniformy na zeleném podkladě odznáček psí hlavy. Dnes již Den Pohraniční stráže v kalendáři není. To ale neznamená, že na své dva roky mládí zapomínáme. Proto ten den pozvedám ke rtům sklenku, zadívám se někam do dáli a tiše, jen pro sebe řeknu: "Tak na nás!"

- - - KONEC - - -

Poznámky:

= Pohraniční stráž, PS, a Protivzdušná obrana státu, PVOS, měla vojnu na 26 měsíců. Ostatní vojska pouze na 24 měsíců. Důvodem bylo, aby odcházející mazáci mohli do všeho své mladší kamarády zasvětit. Tato vojska byla v době míru ve skutečnosti již ve válce...

= Místa na Šumavě, o kterých zde autor píše, jsou v současné době již ve většině přístupná široké veřejnosti. Nesmí se pouze tam, kde je to pro nevybuchlou munici, střelnice, nebezpečné, nebo je to v národním parku.

= (...máte-li nějakou zajímavost, vzpomínku, tak pište pod článek do komentářů a já to následně přetáhnu sem do článku, nebo uděláme nové pokračování. -vb-


 

23 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Václav Burle | 15. června 2012 v 23:21 | Reagovat

V brzké době máme cestu přes Nepál. Věřím, že veškerou útratu tam máme zdarma,že???

2 Vene | 17. června 2012 v 21:25 | Reagovat

Na vesnické tancovačky se zapomenout nedá. To bylo něco naprosto božského. Všichni zpívali ty sprostonárodní písně a všude bylo plno lásky, i když na ty facky a utíkání okny taky mnohokrát došlo.

I já jsem sedával v podobné kadibudce. Kluci říkávali, že v ní je to nejlepší pokouřeníčko. Otevřené dveře se srdíčkem, v ruce cigárko a ten nádherný výhled do kraje. Samozřejmě i ten specifickej smrad po chlóru. A toho roztrhaného čtiva co tam bylo.

WC v bytě, v lůně domova, tak to doopravdy není ono. Té kadibudce s pohledem do kraje, v každém ročním období, za slunce i deště, ráno, když se všude válela mlha, se nic nevyrovná. Asi si jí na chalupě pořídím. Jenom ten kopec s výhledem tam nemám.

3 sirvalecek | 17. června 2012 v 23:30 | Reagovat

Místo dveří se srdíčkem si dej dveře s fototapetou. Když si jich vytiskneš několik za sebou na roli papíru, stačí občas popřevinout.

4 Vladislav Šelmát | E-mail | 4. července 2013 v 13:24 | Reagovat

Ahoj kamaráde, moc hezky jsi to popsal. Já jsem také sloužil u PS, na rotě Čerchov, v Českém Lese, jako psovod,vojna to nebyla lehká, ale pořád se něco dělo, a neustále v krásné přírodě.Na to horší se dávno zapomnělo, na to pěkné se vzpomíná stále. Letos máme s chlapama z roty další sraz, budeme špacírovat po kopcích, potom popíjet a povídat si. Po vojně jsem byl ještě třikrát na cvičení. Na prvním u PS na Českých Žlebech- to byla pohoda.Potom dvakrát u bigošů Bor u Tachova- VYSOČANY.To byla absolutní vojenská pakárna, o tom se nedá ani psát, to se musí zažít. Proto říkám zlatá vojna u PS, sice ve dne, v noci, za každého počasí, ale pakárna NE! Měj se fajn.

5 Václav Burle | 17. listopadu 2013 v 14:49 | Reagovat

FAKTA - na hranicích zemřelo kolem tisíce lidí. Z toho na elektrických zátarasech 91, miny zabily 5 lidí.

Sebevražd pohraníčíků bylo kolem dvou stovek.

6 burle.blog.cz | 17. listopadu 2013 v 14:50 | Reagovat

Zažil jste někdy někdo sebevraždu vojáka? A nemusel to být jenom pohraničník. Tak zde napište....

7 františek Pospíchal | E-mail | 16. ledna 2014 v 14:05 | Reagovat

ahoj Vláďo.Kde všude ty se také nepohybuješ.Já sem zabloudil ani nevím jak,náhodně.Ten článek se mi moc líbil,moje vzpomínky jsou snad ještě pohodovější.Pospíchal

8 burle.blog.cz | 16. ledna 2014 v 14:37 | Reagovat

Tak je sem do komentářů pane Pospíchal napište. Já z nich pak vytvořím samostatný článek. A může být i na pokračování...

9 Horáková | E-mail | 10. března 2014 v 8:59 | Reagovat

Je krásné jak popisujete život na hranici,vím o tom své,jezdila jsem za svým hochem v ta místa a dodnes si vážím všech,kdo střežili ve slotě i v krásném počasí klid našich domovů.Léta 1959--1961,služba nebyla lehká o to více  si všech hraničářů vážím.Kdo poznal  vaši práci,tak ocení ji v každé době.Nedejte na rúzné posměváčky,ti Vám nesahají ani po kotníky.

10 Franta | E-mail | 30. května 2014 v 23:55 | Reagovat

Bohužel,ano.Psal se rok 1974 . "O mrtvých,jen dobře" praví staré pořekadlo.Abych však byl objektivní:kluk "průserář." Nebyl zlý,ne horší,než my ostatní.Ale měl tu smůlu,že se vždy všechno "provalilo," nechal se u všeho chytit.Pozdější návrat z vycházky,totálně opilý,dozorčí důstojník mu vyhrožuje basou.Vzápětí se nechá vychytat s několika lahvemi výslovně zakázaného alkoholu."Za donášku alkoholu  jdete ráno na hlášení k veliteli roty!" Chvilka nepozornosti dozorčího,on vytahne ze stojanu nejbližší samopal,z kapsičky kalhot jediný náboj,"ulitý" při ostrých střelbách,vsune ho do komory a hlaveň nasadí pod bradu.
   Přísahám,nelžu.Tu strážnici jsem potom uklízel.   Franta

11 Josephguila | E-mail | Web | 11. července 2019 v 18:26 | Reagovat

Business planning and development ? - @ . . " + ) ? \ # \ ) . \ . . . > . + * + # , , : http://essay-for-your-day.gq/100/ How to find answers for homework . . . . Good conclusions for research papers - > < ! # . . = : & ( > . * . . > - ^ . $ . $

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama