Září 2012

Už troubějí v šumavských hvozdech jeleni /zv/

30. září 2012 v 23:42 | Pro letošní rok mám tři přání - troubějícícho jelena, bojujícího a navíc pokládajícího laň. Podaří se? |  - - jelen lesní
Jelen lesní a tři přání

Dvě přání už mám splněny, ale o kvalitě se moc hovořit nedá. Můžete mít to nejlepší vybavení a úspěch se nedostaví. Nemůže se dostavit. Kde je problém, chyba? Především je to otázka množství světla a s tím související nastavení isa, času, clony a to určitě ještě není všechno.

Dlouho jsem v pátek čekal na jednoho parádního jelena. A dočkal se. Jenže fotoaparát signalizoval, že už nemůže nic dělat. Jedinou možností byl stativ, který jsem navíc neměl, a dlouhý čas. Jak ale přinutíte krále hvozdu, aby se alespoň na několik sekund, minut, hodin, nehýbal! Nemožné...

Teď už trošilinku víme, jak na to. Tak se budeme modlit k šumavským bůžkům a vílám, aby nám byli i nadále nakloněni. Co si budeme povídat. Hodně je to o tom štěstíčku. Matička příroda nás má moc ráda, a tak se snad brzy vydaří. Fotolovu zdar a i vy můžete být přitom. Ceny mírné a zážitku habaděj.

.......

Jelen lesní aneb fotografujeme z posedu /su/

30. září 2012 v 20:29 | V podzimních lesích je úžasně, ale také mokré nohy, zima, déšť a ráno ze spacáku se nechce ven... |  - - jelen lesní
Jelen lesní

Posedů je v lesích, na pasekách a loukách, v polích, hodně. Bývají tam, kde se vyskytuje hojně zvěře. Doporučuje se, vždy se domluvit s fořtem, mysliveckým sdružením. Je nemilé se na něm usadit a pak vést hovor s lovcem, který roky čekal na tento určitý den.

Pro fotografy má posed řadu výhod, ale i nevýhod. Mnozí odborníci, možná i právem, tvrdí, že snímky z posedu, tedy z výšky, nejsou to pravé ořechové. Nejlépe je i zvěř fotografovat tak říkajíc z očí do očí.

Výhodou je, že na posedu se člověk může na zážitky se zvěří dobře připravit. Připravit si stativ, kdy použijeme pouze dvě nohy a třetí opřeme na okraj okna. Je pak stabilní a v rovině. Nikdy by neměl objektiv vykukovat ven. Jeho zamaskování je naprosto nutné, zejména u těch skel, které jsou ve světlých barvách, například v bílé. Aparát musíme připravit tak, aby nevydával žádné zvuky. Jeden náš přítel se potkal s naprosto kapitálním jelenem, který by musel v paroží se stát jednoznačně na dlouhou dobu vítězem. Zaostřil a fotoaparát začal pískat. Jelen byl v okamžiku za horama. Jistě nemusím zdůrazňovat, jaká byla jeho slova. Nadával, ale pouze sám sobě.

Na posed je nutné přijít včas. Dlouho před rozedněním, před západem slunce. V žádném případě nejíst, nepít, hlavně věci, které vydávají silné aróma. Zvěř má úřasný čich.

Mnoho fotografů udělalo chybu, že si sedli na posed, rozbalili své nádobíčko a nikdy se zvířete nedočkali. Zapomněli za sebou zakrýt okénko. Takže z pohledu vysoké byli jak na střelnici. Trvalo jim dlouho než zjistili, kde dělají chybu.

Jelen se neviditelně zastaví na okraji lesa, skryt porostem, a dlouho posed sleduje. Teprve, když se ujistí, že je vše v pořádku vydá se na pastvu. Nezanedbatelnou úlohu zde hraje směr větru. Ten se bohužel, zejména na menších prostorech, paseky, malé loučky, může neustále točit do kolečka. Dobrým pomocníkem může být dětský bublifuk. Vyfoukne se do prostoru několik bublinek a hned je fotograf v obraze.

(...více někdy příště. I pro vás je tady hodně prostoru nás poučit. Pište zde pod článek do komentářů. Děkujeme.)

.....

Jelen lesní aneb tenhle zážítek je nezapomenutelný /su/

30. září 2012 v 20:28 - - jelen lesní
Jelen lesní, Šumava

Ilustrační foto:

V pátek, po příjezdu na lokalitu, jsme na nic nečekali a ihned vyrazili obhlédnout vysněnou paseku. Tedy spíše louku, která je situována do mírného kopečku. Za ní, již k nebesům, ční šumavský hraniční hvozd. Když se vydaří, tak tam máme jelení zvěř jak na dlani. Každý den ale není svátek, že?
Bylo k večeru, ISO na aparátech nízké, takže nic nebránilo udělat slušné fotografie. K tomu ale bohužel posléze nedošlo.
Kráčíme po historické cestě, ze které již nezůstalo vůbec nic. Jenom stezka vyšlapaná zvěří, a po stranách ty známé šumavské kamenité meze.

Nepředstavitelný rachot nás doslova uzemnil k zemi. Někdo poklekl, další políbili matičku zem. V maskovacích oděvech jsme se stali neviditelnými. Ihned nám bylo jasné, že nastává nezapomenutelný okamžik, na který mnozí čekali po celý život. Nedaleko, v jedné z kamenitých mezí, kde někdo, již tomu dávno, ukradl několik metrů kamenů, a tak tam vznikl poměrně velký volný prostor. A tam se ta řež odehrávala.

Nic jsme pro hustou vegetaci křovin, lískových oříšků, stromků, ale i prastarých dřevin neviděli. Rachot to byl nepředstavitelný. Písmem se to ani nedá vyjádřit. Pomalu jsme postupovali v předklonu vpřed. A stalo se přesně to, co se děje bohužel pokaždé. Sokové, bojijící o životní prostor, o nás věděli o hodně dříve a my jsme je ani nezahlédli.

Z ničeho nic jelení zařvání, zatroubení. Jedno, druhé. Vše se začalo odehrávat převelice rychle. Celý následující nevšední a fantastický zážitek, který člověk prožije ani ne jednou za život, trval doslova několik vteřin.

Byli jsme tak vyděšeni, že jsme ani nestačili zareagovat. Jeden by si myslel, že stačilo začít utíkat, zalehnout za kameny, schovat se za strom, nebo na něj přerychle vylézt. Tak to bohužel v životě lidském asi nefunguje.

Jeden z těch ďáblů odskočil a řítil se na naší smečku. Ještě jsme se ani nestačili bát, když ta přeobrovská parohatá lokomotiva odskočila a vydala se rychlostí blesku od nás. Matička příroda nás opět zachránila. Určitě měl více jak dvacet výsad. Byl to přenádherný krasavec. Toho druhého jsme vůbec nezahlédli...


(Brzy z rána. Před okamžikem byla ještě tma a nyní první světlo) - Nejlépe je se ani nemýt, neholit. Zkrátka nevydávat žádné civilizační vůně, pachy. Když fotolovec smrdí přírodou, tak je to to nejlepší. A výsledek je ve většině stejně nulový. Připraveným však mnohdy přeje štěstí a tak se i zadaří.

Rád bych si tady s vámi povídal o fotografování, nejen vysoké. Měl by jste vůbec někdo zájem? Tento blog je hojně navštěvován. Zejména v poslední době. Včera, kdy jsem ještě ležel v šumavském hvozdu, navštívilo tento blog téměř 1500 milovníků přírody. Otevřeli přes 5000 článků. Že by snad za to mohli právě ti jeleni? Ale proč nikdo neťuká na hvězdičky a nepíše do komentářů? To má hlava nebere...






Jelen lesní aneb tohoto miláčka známe již z minulého roku... /st, sm/

30. září 2012 v 20:26 | Hledal soka, ale žádný tak odvážný není. Tak si to rozdal s elektrikou. A opět zvítězil |  - - jelen lesní
Jelen lesní

Nikdo nemá představu, kolik lidí se po večerech, nocích, ránech, toulá skrytě, šumavskými hvozdy, lesy, po pasekách, loukách a stráních, kolem potoků a řek. Teprve ta neopakovatelná setkání po hospodách, černé dýchánky po chalupách, zapadlých usedlostech, vyjeví pravdu. Pytláků asi již mnoho nebude, ale milovníků toulek, zvěře, myslivců, určitě je habaděj. Vyslechněte vyprávění o tomto jelenu, který se brzy dožije sedmnácti šťastných roků.

Seděli vedle sebe. On a ona. Dalo mu nemálo práce, tam nahoře u lesa, vybudovat pohodlnou skrýš. Žádné nepříznivé počasí, včetně průtrže mračen, chladu a mrazu, je nemohlo překvapit. Vše tepelně zaizolováno, zamaskováno, kryt splynul s okolní přírodou. Uvnitř lůžko, stolek, posezení, a vpředu překrásný výhled na okolní šumavské louky. Co si budeme povídat. Láska vysoké, jelena a laně, dokáže hodně vyprovokovat i lidi nejen mladšího vzezření. Bohužel, tento blog není pojat eroticky, takže podobná vyprávění jenom při osobních setkáních.

Seděli vedle sebe, tulili se zachumláni do deky a pozorovali okolní svět. Najednou zaslechli řinčení parohů, dusot a nepředstavitelný řev, kterému se troubení určitě říci nedalo. Nebylo to ale v jejich směru pozorování, a tak se museli zvednout a došoulat se k opačné louce.

Nevěřícně koukali na starého známého. Stál na okraji lesa a tvrdě bojoval s elektrickým ohradníkem. Pomalu, ale jistě, se do elektrického vodiče stále více zamotával. To ho neustále vyprovokovávalo k ještě tvrdšímu souboji. Trvalo to dlouho a byl to na jelena úžasný pohled, než se drát přetrhl. Nyní můžeme tohoto sedmnáctiletého kamaráda vidět, jak se hvozdem toulá s drátem v parozích. Nechcete mu je někdo konečně sundat???

.....





Hlíva ústřičná královna zimních hvozdů

27. září 2012 v 23:05 | Už se rovněž těšíte. Podle prvních znaků to vypadá, že letos to budou zase hlívové orgie |  HLÍVA ÚSTŘIČNÁ
Hlíva ústřičná

VIDEO - Díváte se na hlívu ústřičnou, která byla za hvězdu v pořadu české televize. Tady je to ale jen výřez. Ve skutečnosti začínala u kořenů buku a mizela vysoko v nebesích. Byl to naprosto neopakovatelný, úžasný, pohled. Pracovníci televize, kteří o houbách nevěděli vůbec nic, zůstali stát v plném úžasu...

V parných letních měsících si vždy vzpomenu na zimu, na mrazy, kdy máme červené uši, nosy, v tornách termosky s čajem a i placatice s něčím ostřejším. Na toulky ve vysokém sněhu, se sněžnicemi na nohou, a na tu převelikou úrodu hlívy ústřičné. Ty nejkrásnější útvary, trsy, vždy nechávám na místě a pozoruju je po řadu týdnů, měsíců, od zrodu až po smrt. O hlívách je ZDE na blogu přehodně článků, informací.


V posledních letech, s bolestí v srdci, sleduji, jak z hvozdů, lesů, mizí staré stromy, torza, které jsem již před lety nazval hlívovníky. Jestliže existuje strom tulipánovník, tak proč by ti naší miláčci se nemohli nazývat hlívovníky, že?! A proč mizí? Říká se tomu tržní ekonomika. Vše co může vydělat nějakou tu kačku se přece musí odvézt, i když to povětšině skončí v tlamě tepelné elektrárny. Vyváží se padlé kmeny - a to i z rezervací, které jsou pod ochranou České republiky - a bohužel i torza, čili doupné stromy, klest, která se tak nepromění v tak potřebný a nezastupitelný humus. Je to obrovské barbarství. A odpověď státních orgánů na tuto likvidaci zejména rezervací, přírodních památek? "Neexistuje zákon, který by to vlastníkům lesů zakazoval" !!! Příroda, po pádu komunistů, dostává pěkně na zadek!!!

Příští týden vyrážíme překontrolovat tohoto krasavce. Potom na jeleny a vzácné houby na slovenské pomezí. Jede se vlakem, takže ještě volná místa...

Více ZDE !!!

Na setkání se zvěří se nezapomíná

26. září 2012 v 16:40 | Naše lesy jsou živočichů plné. Jak to ale ještě dlouho vydrží? |  - - jelen sika D.
Jelen sika, daněk, ale to by bylo na jiné předlouhé vyprávění

Pozdní podzim mám ve hvozdech nejraději. Houbařů a turistů je již přehršle, ve vzduchu je už chlad, a tak nechybí v torně termoska s čajem, ale ani placatice s něčím ostřejším.Dávno tomu, moc dávno, co bez cigarety jsem nedal ránu.
Je to v podstatě jednoduché. Stačí se posadit na zem, opřít se o strom a čekat. Výhodu má ten, kdo umí bez problému komunikovat s lidem. Hajní, dřevorubci, koňáci, kteří vytahují kmeny z lesa, ale i místní houbaři, dovedou dobře poradit, kde se zvěř sdružuje, přechází. Pak už to chce jen trpělivost a nic neuspěchat.


Nejraději mám šoulání lesem. Hledám houby, koukám po bylinách, hmyzu, obdivuji vše kolem sebe a doufám, že uvidím, uslyším, vycítím, zvěř dříve, než ona mne. Zde ale jednoznačně platí mít ten správný vítr.

Mnohokrát jsem ty obyvatele lesa zahlédl s předstihem, ale buď byli moc daleko, nebo se vše odehralo moc rychle. Nebyl ani čas na přiložení fotoaparátu k oku. Často se stává, že z ničeho nic jsou ti krasavci přímo přede mnou. Málokdy se ale podaří, že nemají o mé fotografické vášni ani ponětí. Když se ale vydaří, tak je to radost nesmírná.


Fotografujme zvěř: ......

Na snímku je okamžik, kdy jsem to stádo daňků po prvé uviděl. Pak to již bylo o plazení, maskování, snaze se k nim dostat co nejblíže. Zde se to povedlo. Dostal jsem se k nim na několik metrů a dokonce se zanedlouho vrátil, bez jejich vyrušení, mimo jejich dosah. Až skončí jelení říje, tak je opět, ještě letos, pojedeme navštívit. Zúčastnit se může každý, kdo má přírodu a ty živé tvory z lesů rád. Stačí trochu jídla, voda, spací pytel, karimatka, celta a teplé oblečení. Ostatní zajistíme...


...i houby určitě v košících budou. A nebude jich zrovna málo. Lovu a houbaření zdar! Nazdar!!!

HADÁNKA, na kterou 100% nikdo nenajde odpověď. CO JE TO ZA HOUBU?

26. září 2012 v 0:46 | Dovolím si dát malou nápovědu. Je to velice vzácná plodnice a je tady o ní několik článků... |  HOUBY
Kdo odpoví, jako první, na burle@seznam.cz, dostane pozvání na některou z akcí Vandrovníků

...............
..............

Fotografie z dnešního dne aneb zase se vydařilo

25. září 2012 v 1:16 | Před rozedněním na vysokou, pak snídaně, rychle na houby, pak zase gábl a před západem slunce opět na jeleny... |  - - jelen lesní
Jelen lesní, šumavský


Foto: Olin Bláha - Před okamžikem jsem dostal e-meil s kratičkým textem. Dnešní skupina fotografů spokojena, vše dopadlo bez jediné chybičky. Bohužel, jeleni ještě v plné říji nejsou. Určitě to ale, jak hlásí fořt, vypukne každým okamžikem. Kromě víkendu ještě volná místa. Nenechte si ujít tuto příležitost. Jinak zase až za rok. Proč ale tak dlouhou dobu čekat, když to jde hned.

Kousek po proudu je od nepaměti přechod pro vysokou. Vstup do těchto míst je přísně zakázán. Armáda může, neboť zde má ještě řadu objektů.
Vysoká se dá vyšoulat, nebo vysedět. Zde stačí se uložit mezi kameny a triedrem propátrávávat přechod. Je to o štěstí. Nejhorší je, když ty naše miláčky fotograf uvidí velice brzy. V době, kdy ani žádné vysoké iso nepomůže. Nedostatek světla, je pro aparát nepřítelem. Když se ale vydaří, tak je o čem mluvit po celý život.


Kdo nemá zájem přespat pod smrčkem, ve vojenském újezdu Dobrá voda, v blízkosti jelenů, tak si může postavit stan. Spát v této roční době pod širákem, uprostřed přírody, již není zas tak příjemné, to pravé ořechové. Zimomřiví se mohou ubytovat ve vojenské ubytovně, nebo ve zdejším lesním zámečku, nad střelnicí. Kolem této úžasné stavby, vždy obdivujeme staré a vzácné stromy. Ani do venkovské hospody to není zas tak daleko.

Už troubějí, Už troubějí, Na horách jeleni...

23. září 2012 v 21:17 | Tři dny jsme prožili v šumavském hvozdu při pozorování vysoké. Něco tak překrásného by si měl užít každý. Je to zážitek na celý život. Zájemci na ně budou jezdit až do posledního zatroubení. Ještě je ve všedních dnech volno. Ceny mírné, zážitky obrovské. |  - - jelen lesní
Jelen lesní aneb říje začala

Nastoupili jsme před hájovnou a fořt, bohužel pro mojí osobu, řekl: "Tady Václav už všechno ví, všechno zná, tak on vám bude dělat průvodce." (Více, o mé výuce ve stopování jelenů, v minulém článku.) V ten okamžik jsem byl polit potem a udělalo se mi šoufl. Na víc jsem se nezmohl, a tak jsme vyrazili. Samozřejmě to dopadlo špatně, i když závěr se bohudík vydařil. Nebyla to ale má zásluha. Dobrý konec, vše dobré...


Jistě pochopíte, že při dnešní morálce na internetu, zde nebudu uveřejňovat ty lepší fotografie. Ono ale ani není co ukázat. Toto je jediný snímek, který se, v souvislosti s jelení říjí, povedl. Sice jelení již troubí, ale není to zase nic moc. Zatím si to ještě jen zkoušejí, učí. A souboj jsme za celé ty tři dny viděli jenom jeden. Trval doslova několik vteřin, ale mnozí z nás přesto stačili zmačknout spoušť. Bohužel pro nás, bojující krasavci nebyli zrovna v tom pro nás nejvýhodnějším místě. Tak zase příště.

Zejména v posledních týdnech, nejen pro nás, není Šumava jen o vysoké, ale předevších o hřibech. Všude po lesích je jich neurekom. To by nebylo ani tak zajímavé, kdyby letos nebyly tak krásní. Nestačili jsme se divit, co jich je těch Alšovských. Podobný je ZDE !!! Neustále se lesy ozývají výkřiky: "pojďte se podívat!" Tolik krasavců pohromadě jsme snad ještě nikdy neviděli.

Už vás slyším, jak říkáte, tak tenhle hříbek není nic moc. Už jsme našli krásnějšího. A máte pravdu. Jenže on příběh ještě pokračuje...

Tenhle klouček vyrazil s tátou fotografovat jeleny. Houby snad ještě v životě neviděl, ale jedno opakoval stále dokola. Houby jsou hnusné, houby nejím, fuj... Od jednoho z nás dostal takovou malou červenou kudličku s dvěma želízky a otvírákem na špunty. Z ničeho nic začal houby milovat. Běhal po lese a stále pokřikoval - hřib, hříbek, krásavec, ten tedy je. Pak si sedl do jehlíčí, někdo mu musel želízko otevřít a on začal čistit. Fakt jsme se heééézky bavili. Ale každý jsme někdy začínali, že?!

Když od dalšího dostal houbovou medaili, což byla rána na jeho srdéčko, tak byl celý bez sebe. Všude do kola pak opakoval: "mám houbovou medali." Tak fantastického, fanatického houbaře, houbaříka, jsme ještě nikdy neviděli. Večer u ohně, jako nejlepší houbař dne, dostal opravdický švýcarský armádní nůž. Také červený a navíc s křížem. Jeho radost byla nezměrná, vesmírná. Jediné štěstí bylo, že neměl nehty, a tak jednotlivá želízka nemohl bez pomoci otevřít. On by se snad i z lásky k houbám, nožům, pobodal.


"Hele kámo, budeme kámoší, jo? Letos si užiješ ty a příště zase já. Budeme troubit až se lesy zazelenají, ale rvát se budu jenom za tebe. A ty zase za mě. Jó? Ale jednou mě skočit letos dáš, že jo?! Ať si taky něco užiju..."

Vystopovat jeleny, není zas tak obtížné, zejména tam, kde jsou vymetené chodníčky. Problémem, pro fotografy zvěře, což já nejsem, je světlo. Vždy je slunce, mlha, opar, úplně někde jinde. A fotograf se nemůže hnout ani o milimetr. O pozdním večeru, noci, ani nemluvě...
Mám jeden fotografický sen. V popředí přenádherná houba, plodnice bedly, květnatce Archerova, hřibu a v pozadí jelen, jeleni, za kterým vychází v mlze ranní slunce. Pohádka?! Ale i pohádky se dají uskutečnit, že!!!

.......

Bedla zahradní -

23. září 2012 v 21:02
Bedla zahradní

Dnes jedna televizní stanice vyvolala "poplašnou zprávu" o bedle, které se říká zahradní. Určitě nejsem sám, kdo o ní neví vůbec nic. Tak se společně - pište pod článek do komentářů - pokusíme tuto "fámu" odborně přivést na pravou míru. Zajímavé je, že v poslední době se hodně hovoří o těch nebezpečných bedlách, kterých je po lesích a lukách stále více. Buďme opatrní a sbírejme pouze bedly, které dobře známe - červenající a vysokou!!! Pravdou je, že z těch malých bedel, v poslední době, bylo mnoha lidem moc špatně.

Na tomto snímku je prokazatelně bedla vysoká. Jedním ze znaků, jak obě bedly od sebe odlišit, je prý tvar šupin na klobouku. Prozatím ale nic víc nevím...

(...pokračování pravděpodobně brzy.)

Houbaříme aneb přemnoho zajímavých informací

19. září 2012 v 18:04 | Máš-li i ty nějaké zajímavosti kolem houbaření piš zde pod článek do komentářů. Návštěvníci tohoto blogu to opravdu, ale opravdu ocení. |  Sušíme - Zavařujeme
Informace kolem houbaření

Říká se, že co Čech to muzikant. Dávno to již není pravda. Také se říká, co Čech to houbař. Ani toto není pravda. Platí to pouze v jediném případě. A to když televizní a rozhlasové stanice začnou křičet do éteru - r o s t o u. Pak vypukne naprostý blázinec. Lidé vše narvou, zpracují, vyhodí, a v lesích to vypadá jak po nájezdu - a teď nevím k čemu to přirovnat.Statistiky agentury VENE mají ale jiná, následující, fakta....

** ** ** ** ** **

70 %
Čechů a Češek, alespoň jednou v roce, vyrazí do lesů, luk a strání, na houby

20 %
houbařů v České republice se považuje za vašnivé hledače těchto darů lesa

2 kilogramy hub
nasbírá každý náš obyvatel v jednom roce. Míněno hub z přírody, lesů a luk

0,5 kilogramů
je naše roční spotřeba kupovaných žampiónů

32 kilogramů
žampiónů, za rok, vyroste na 1 metru čtverečním zeminy v pěstírnách

I/ - Vy všichni, co jste prošli základní vojenskou službou, nebo jste byli vedoucími na dětských táborech, dobře víte, že zde se houby konzumovat nesměly. A to platí do dnešních dnů. Důvod jistě není třeba vysvětlovat.

Jeden vojenský kuchař, který dnes šéfkuchařem v jednom předním hotelu, vám vzkazuje následující: Používáte při vaření sušené houby? Chcete, aby byly ještě chutnější? Tak je před použitím krátce povařte v mléce. Budou jemnější, lépe stravitelné a křehké jako čerstvé. Vyzkoušejte a pak nám zde do komentářů napište, jest-li je ten rozdíl hodně patrný.

Foto: Vladimír Špatný - Na Šumavě stále roste velké množství hub. Stačí si na chvilku odskočit do lesa a na zimu je vystaráno.

II/ - Nevím, co je na tom pravdy, pamětníci snad doplní, že pan Smotlacha starší propagoval konzumaci hřibů žlučových, hořčáků. V lesích jich bývají kvanta, mnohdy, i když ostatní jedlé houby nerostou. Jak by pan Smotlacha řekl: "Není dobře, že je nesbíráme. Je to obrovská národohospodářská škoda."

Jsou však mezi námi houbaři, gurmeti, kteří si hořčáky nemohou vychválit. Nejčastěji se tato houba restuje a dusí se slaninou, vynikající bývala ta papriková, na kolečcích cibule, tak dlouho, až ztratí tu nepříjemnou hořkost. Jídlo je to prý naprosto pikantní, příjemné, ale asi si na něj člověk musí zvyknout. A já Václav Burle dodávám, že pravděpodobně to bude stejný kulinářský problém, jako kolem ryzce peprného.

III/ - INZERÁT - Již několik let hledám knihu Františka Smotlachy z roku 1950. Pravděpodobně se jedná o první houbařskou, mykologickou knihu, ve které barevné fotografie. Jestli by jste jí mohl někdo postrádat, rád jí od vás koupím. Bezesporu by obohatila mykologickou knihovničku naší houbařské party. Předem děkuji za zájem.

IV/ - A když už jsme u starého pana Smotlachy, mladý je jeho syn Miroslav, tak si připomeňme, co všechno udělal pro evropské houbaření. Málo se například ví, že za svůj plodný mykologický život prozkoumal na 1700 druhů hub. Nabízí se otázka, zda je to vůbec v lidských silách. V odborné literatuře se uvádí, že na světě je přes 1,5 miliónů druhů. Vždycky, když toto číslo vidím, tak si říkám, kdo to asi spočítal a jakou metodikou? (Jestli někdo něco víte, tak prosím pište zde pod článek do komentářů.)

Divné a nelogické je, že pan František Smotlacha nemá někde, když ne bustu, tak alespoň pamětní desku. Nebo snad ano? Neměli bychom mu alespoň tímto způsobem vzdát čest a poděkování nás všech. Nás houbařů a mykologů. (???, !!!)

Foto: Vladimír Špatný - Všichni dobře víme, že spousta taky houbařů chodí do lesů s igelitkami. Ono je to pohodlné, neboť človíček, rodina, se nemusí tahat s těžkými košíky. Možná to nemusíme odsuzovat v případech, kdy si jen tak místní odskočí na chviličku do lesa. Nosit ale plodnice celý den, a pak ještě ve vlaku, v autech, v igelitce, určitě není to pravé ořechové. Mnohým lidem to přineslo velké zdravotní problémy.

(Doporučuji si přečíst povídání o tom, jak to dělají cikáni, čti Rómové, ZDE!!!)

Řešením mohou být bavlněné tašky s uchy přes rameno, dobře se to nosí, nebo snad i děrované košíky z umělé hmoty. Možná, že právě houbaření je důvodem, proč se tak hodně v samoobsluhách zrácejí.

A co na to jít s košíkem v batohu?


V/ - Málo se ví, že v době, kdy František Smotlacha byl klukem, to bylo ještě v době Rakouska - Uherska, se toho o houbách moc nevědělo. Uvádí se příklad, že na školách, v té době, byla tabule s vyobrazením devíti nejjedovatějších hub. Ve skutečnosti "jedovaté" psáno v uvozovkách, byly jen dvě - muchomůrka červená a hřib satan. Například smrtelně jedovatá muchomůrka zelená chyběla.

VI/ - Od dávných dob lidé stále řešili - rostou, nerostou, porostou, kdy to začne. Málo se ale ví, že houby, tedy ty hřibovité, rostou klidně i na Štědrý večer. Jak je to možné? Odpověď je jednoduchá. Jsou roky, kdy je poměrně teplo a nehrozí noční mrazíky.

Tehdá jsem byl náruživý houbař a nosil jsem ty nejkrásnější hřibovité právě až do vánočních svátků. Ke konci roku bylo hřibů plné Brdy, ale už nebyly nejkrásnější, zkrátka brát je na jídlo nebyl zrovna ten dobrý nápad.

Den před Štědrým večerem jsem musel své houbařské plácky ještě navštívit a s houbami, hvozdem, se slzou v očích, s Matkou přírodou, pro tento rok, se rozloučit. Nasbíral jsem plný košík překrásných smrkových, kozáků, ale i několik křemenáčů bylo. Z domu jsem odcházel s manželkou, která jela koupit kapra.

Než jsem se s houbama vrátil k rodině, navštívil jsem ještě kamarády, s kterými jsem měl domluveno takové malé rybaření. A jak to dopadlo? V jedné ruce košík, přes ramena dvě plátěné tašky s houbama a v ruce dva přeobrovské kapry. Tenkrát se rok hodně vydařil a věřte, že nebyl poslední.


Mnohé houby, plodnice, v určitém stadiu života, jsou překrásné, naprosto neodolatelné. Zkrátka umělecká díla. Co je tohle ale za houby, tak to jenom tuším.

VII/ - Význammný mykolog a autor řady odborných knih o houbách, ing. Jiří Baier, měl v nedávných dnech, ve fotogalerii Škoda v Praze, fotovýstavu hub. Bohužel, z řad houbařů, o tom nikdo nevěděl. Snímky, podle těch, kteří je viděli, byly naprosto úžasné. Výstavu tam má pan ing. Baier každoročně.

VIII/ -

(...pokračování zítra!!!)








Pýchavka obrovská z roku 2012. Konečně se vydařilo

18. září 2012 v 23:01 | Očistíme, oprášíme, přivoníme a kulinářsky připravíme. Bude to opravdu delikates? Nebo je to jenom fáma? Rozhřešení na konci tohoto článku! |  Břichatkovité
Pýchavka obrovská

Dnes jsme opět udělali vlakové toulání přírodou s fotoaparátem. Nejdříve jsme navštívili, letos objevenou, plantáž hřibů satanů. Byla jich spousta, většina to ale již měla za sebou, ale je tam i několik nových, včetně mininek. I několik hřibů medotrpkých se ještě našlo.

Posléze jsme se věnovali poloprofesionálnímu příteli, který se věnuje makrofotografii. Bohužel nás moc nenadchl. Byly to samé kapky, pavučiny, ale jenom jeden živočich. Snímky to byly úžasné, velké umění, ale žádné kytičky, živočichové, žádná konkrétní příroda.

Od začátku léta jsem obcházel známá místa, kde se v minulých letech vyskytoval vatovec, pýchavka obrovská, jak se teď nově jmenuje. Nacházel jsem pouze zapomenuté plodnice z minulého roku. Matička příroda nás má ale ráda, tak se konečně dnes stal zázrak. Mezi silnicí a rybníkem se ve slunci lesklo několik kopečků. Hned nám bylo jasné, že buď zapomenuté pečárky nebo vatovci. To druhé byla pravda. Bylo jich tam šest, ve velikosti míčů na házenou. Udělali nám velkou radost. Budou řízky, i ta vynikající polévka.


Jak jsme procházeli přes louky, pole, lesy, remízky, tak najednou koukáme, jak opodál na poli přistává volavka popelavá. Vzápětí druhá, pátá, šestá. Nádherný to byl hled na ten Boží svět. A aby toho nebylo málo, tak nám nad hlavou začal létat orel mořský, tedy se domnívám, že to byl on. Naší partu vzápětí doprovázela jeho družka a jejich potomek. Prožili jsme nádherný den, který ještě dlouho pokračoval.

U rybníka jsme objevili téměř deset husí polních. Udělali nám velkou radost, než jsme zjistili, že jsou nějaké divné, neboť půlky těla bílé. Pravděpodobně někomu utekly z domácího chovu. Jenom čert ví, kde je pravda. Na pekáči by se ale dobře vyjímaly. Museli jsme si ale nechat zajít chuť. Jakmile nás objevily, tak byly hned pryč.


Chybička se však vloudila. Zážitků hodně, ale fotoaparáty na ty ptáčky jarabáčky nestačily. Spouště sice cvakaly, ale miláčkové byli na dobrou fotografii moc daleko. Tak snad zase někdy příště.


Když vandrovník ví kde hledat, co v dané oblasti očekávat, tak se úspěch vždy dostaví. Čekali jsme sice jeleny, ale daňci jsou rovněž krásní. Jedna naše tulačka nás upozornila, že u zdejšího rybníka, o několik dní dříve, snímala tlupu téměř stovky divočáků.I zde se chybička vloudila. Bohužel již nastupovala do krajiny tma. Takže snímky nic moc. Ale není všem dnům konec. Připomínám, že nás zanedlouho čeká jelení říje. Jste připraveni?

Dvojčata...

O vatovcích a dalších pýchavkách je tady na blogu řada článků. Stačí si zde pod titulkem kliknout na to kouzelné slůvko břichatkovité a jste tam. Už jste vatovce, nebo jiné pýchavky, již rovněž potkali? Ochutnali? Tak nám zde do komentářů napište své poznatky, své radosti, z toulání hvozdy, loukami, stráněmi, lesy. Věřte, že není zde nikoho, koho by vaše zkušenosti nezajímali.

Poznámka od stolu: Řízečky, řízky, z vatovce, dosti připomínaly smaženky. Chuť byla zajímavá, ale zase nás to tak moc neoslovilo. Určitě ty z masa jsou o hodně tříd výše. Občas ale přijdou určitě k chuti.

Polévka, tedy spíše krém z vatovce, byla úplně o něčem jiném. Byla chutná a nepřipomínala žádný jiný zázrak. Delikates, který by neměl pravidelně chybět na žádném rodinném stole. Kde ale najít, v pravidelných intervalech, takové množství pýchavek obrovských, že?


Fořti hlásí přijeďte!!!

18. září 2012 v 0:11 | Rozpisy jsou vytvořeny. O vše se stará naše milovaná Magda. Na některé dny ještě volno... |  - - jelen lesní
Už to začíná. To zase budou zážitky...


Fotografujeme: Je to neštěstí, když se lovec s fotoaparátem dostane k jelení zvěři hodně blízko. Jakmile jsou jelení pohromadě, tak nezbývá nic jiného, než je mít na obou stranách, a nedej Bože i nahoře a dole, uříznuté, přeříznuté. A to je podle citu, i podle odborníků na fotografii, naprosto špatně. Bohužel, se následně nedá ani nic změnit výřezem v počítači. Nezbývá, než se příště snažit chyby napravovat. Není to ale vůbec jednoduché. Jelení zvěř nikomu druhou šanci nedá... (Příště o přiblížení se ke zvěři. To je přeobrovská věda!)

(...dokončení asi zítra.)






















Stačilo tak málo a mohla to být naprosto dokonalá fotografie. každý den ale není svátek, že?! (...dokončení brzy.)















Hvězdovka smrková - Geastrum quadrifidum - Hviezdovka štvorcípová

17. září 2012 v 18:40 - - smrkov
Hvězdovka smrková

V odborné literatuře - ing. Jiří Baier - se píše, že je dosti hojná.

Prachatičtí, i ti z okolních vesnic a městeček, mají o výstavy veliký zájem

16. září 2012 v 21:01 | V Galerii Dolní brána se po tři dny mykologické výstavy dveře netrhly. Takový zájem nikdo neočekával |  VÝSTAVY
Výstava fotografií Prachatice, kde po tři dny i výstava mykologická

Organizátoři mykologické výstavy v Prachaticích - zdejší mykologové, ekologická nezisková organizace Dřípatka, ekologické centrum Krupárna, které je součástí organizace Křesťané v ochraně přírody A Rocha, kulturní zařízení města - termín konání vymysleli naprosto geniálně. Šumavskou přehlídku hub, včetně poradny a fotografické výstavy Václava Burleho, která se v historické části Prachatic koná po celé září, spojili se Dny evropského kulturního dědictví.

Zejména o víkendu, historickým centrem města proudily davy kulturně chtivých zájemců, které nemohly jinak, než mykologickou výstavu navštívit. Ona jediná cesta z náměstí a na náměstí totiž vede kolem Galerie Dolní brána. Organizátoři, na základě velkého úspěchu, se shodli, že příští výstavy proběhnou na stejném místě a ve stejném duchu.

Zásluhou příkladné propagace, po celé oblasti Prachaticka, i televize vysílala několikrát šot, od pátečního rána proudili do galerie neustále houbaři, mykologové, milovníci přírody, ze šírokého okolí. Nosili obrovská množství plodnic. Vždyť v současné době jsou na Šumavě houbařské hody. Zejména dva hlavní mykologové, pan Špatný a kazatel pan Světlík, odpovídali na nekonečné množství dotazů. Nejen, že lidem určovali houby, ale přidávali i humor. Šumava se dobře bavila. Jednoznačně překrásně vyvedený víkend.

Problém ale nastal velice brzy. Hub přibývalo a vyvstala otázka, co s nimi. Koše příchozích se "přehrabaly" plodnice se určily, ty nejzdravější houby se neprodleně předaly četám na jejich zpracování. Celé dny a noci se zavařovalo až do umdlení. Sklenice a skleničky, sušené houby, najdou své uplatnění ve vánočním, zimním, čase na mnohých farnostech. Jednoznačně to bude pro mnohé potřebné převeliké zpestření nejen křesťanských svátků. Křesťanům z A Rocha poděkování nás všech.


Přípravy vrcholí, zanedlouho se otevřou dveře jedné z nejstarších historických budov města, a nedočkaví houbaří vkročí do království šumavských hub. Na snímku ti, kteří se o mykologickou pohádku, zázrak, nejvíce zasloužili. Když zámek v pozdních hodinách zacvakl, všichni se odebrali do příbytku pana faráře, kde vše, při černé hodince, pokračovalo. Povídalo se nejen o houbách, ale třeba i o ochraně přírody, Šumavy, o zážitcích z hvozdů. Vyměňovaly se recepty apod. Každý držel v ruce nůž a dokud nebyly houby zpracovány, tak se neodcházelo. Ještě za tmy se vyjíždělo do okolních lesů na nové úlovky.

Vladimír Špatný (vlevo) hlavní mykolog Prachaticka, je původcem každoroční mykologické výstavy v této části Šumavy. Za to mu patří dík, poděkování, nás všech. Bez něj, a jeho nasazení, by se tato významná akce konat nemohla. Bohužel ti, kteří výstavy organizovali zestárli a většina je již v houbovém nebíčku. Bývávalo jich v Prachaticích hodně, ale dnes vše leží a stojí na tomto jediném člověku. Ještě štěstí, že ruku, tak jako vždy, přiložil i farář církve českobratrské Pavel Světlík. Letos se zapojilo i město pod vedením pana Miroslava Špačka, Dřípatka a křesťane A. Rocha pod vedením kazatele pana Pavla Světlíka, a další neunávní houbaříci, kteří se v lesích snažili, aby na výstavě bylo co ukázat. Na snímku vpravo bratr Vladimíra. Oba se snaží udržet historickou Galerii, aby pod tíhou těch nejkrásnějších a nejúžasnějších hub se nezhroutila.


Bylo naprosto fantastické sledovat ty davy lidí, jak navštěvují ve městě galerii za galerií, muzeum za muzeem a zadýchaní stoupají na věž kostela, aby se s okouzlením ve tváří zadívali na město a okolí z ptačí perspektivy. Mnozí se zúčastnili i nedělní mše. kostel byl obsazen do posledního místečka. Po návštěvě mykologické výstavy si uvědomili, jaký houbařský ráj a překrásnou přírodu tady mají všude kolem.

Jeden návštěvník dokonce panu Burlemu z věže ukázal, kde právě nyní roste květnatec Archerův. Václav na nic nečekal a vrhl se bez poděkování z věže, zamával rukama a přistál o několik kilometrů dál a to přímo na tom květnatci, z kterého nezbylo vůbec nic.

Po republice je řada obětavých lidí, mezi které patří i Vladimíř Špatný. Vyvrcholením jejich práce pro ostatní je právě mykologická výstava. Připravují se na ní rok za rokem, sebevzdělávají se, navštěvují mykologické akce, přednášky, ČMS. Někteří vedou i kroužky mladých houbařů, jako například Jaroslav Malý od Mělníka. Pravidelně píší a posílají fotografie do místních zpravodajů, časopisů a snaží se vést širokou obec houbařů, k lásce k přírodě. Jak se jim to daří to posuďte každý sám.

Text a foto (ar)



Květnatec Archerův aneb konečně jsem se dočkal

16. září 2012 v 20:58 | Do Evropy byl "přivezen" v roce 1914. Do Čech vstoupil na začátku šedesátých let. Pomalu ale jistě se šíři dále na východ. Možno konstatovat, že se u nás stává běžnou houbou. |  Květnatec Archerův
Květnatec Archerův, více ZDE!!!

O houby se zajímám vážněji od konce roku 2008. Od tohoto okamžiku jsem toužil, moc toužil, konečně se potkat s květnatcem Archerovým. Až do dnešního dne marně. V letošním roce jsem to již vzdal a doufal, že v příštím roce se určitě vydaří. Ale štěstí přeje připraveným. Asi tato slova fungují. I já jsem se dočkal.

Zejména v letošním roce jsem od čtenářů, nejen tohoto blogu, dostal řadu tipů. Nedávno jsem pod Blanským lesem vkročil na místo, kde ještě před několika dny bylo několik překrásných plodnic. Bohužel jsem nic nenašel, ale přesně na tom daném místě cítil takový divný odér. Po chvilce jsem si uvědomil, že není zas tak nepříjemný. Člověk by si na něj rychle zvykl a možná, že by se stal i světovým parfémem roku. Tu samou vůni jsem ucítil i v místě, kde manželka objevila, na doporučení, tohoto dnešního krasavce.


V polovině září jsem navštívil mykologickou výstavu v Prachaticích, jejíž součástí byly i vycházky do přírody a to nejen za houbami. Jeden podvečer si nás vzal na starost člověk, který se stará nezištně a odborně o nemocné ptactvo nebeské. Tentokrát nás vytáhl do šumavských kopců za vysokou zvěří. Jak jsme si tak povídali, tak došlo i na květnatce Archerova. Bez jediného slova vytahl kus papíru, tužku a nakreslil nám plánek. O den později jsme květnatce po malém úsilí našli. Štěstí a radosti bylo přemnoho. Děkujeme...


Nezapomněli jste, že jedeme vlakem na hranice se Slovenskem na ty nejúžasnější houby? Po návratu ihned do vojenských hvozdů na jelení říji. V příštím týdnu to tam jen tak okoukneme a snad se na Svatého Václava konečně vydaří. Fotolovu zdar... Nazdar!!! V říjnu jsme pozvaní na výlov rybnika, který se koná jednou za pět let. Ryby budou trofejní a následovat bude nekonečná ochutnávka a to nejen těch obyvatel vod. Připravte se opět na nejhorší.

Vlak je vlak a auto je auto. Co je lepší, toť otázka

14. září 2012 v 0:24 | Podle železničářů lidí ve vlacích je stále víc a víc. Že by cena benzínu? |  O houbách pod jedlí
Kam se to valíme. Bude lépe nebo naopak hůře?


Není to ještě tak dlouho co automobilů bylo pomálu. Do lesů, vod a strání, se jezdilo především vlakem. A nemělo to chybu. Lidi měli k sobě blíže a za ty roky se už dobře znali. Více ZDE!!!

Je to divný svět. Ať jedete autem, vlakem, nebo kráčíte pěšky, všude vidíte obsypané stromy ovocem. Nebývale se urodila jablka, hrušky, švestky, ale i další plody. Bohužel je nikdo nesbírá. Dříve to byla i povinnost cestářů, okresních správ silnic.
Lidé z městeček, vesnic, ale i přespolní, chataři, chalupáři, ovoce sbírali, ukládali a vozili do moštáren. Ty ale také nějak vymizely. Proč asi? Ovoce se snad ani nevykupuje. A proč taky, když jednoduší a bez práce veškeré ovoce se koupí v supermarketech, že?! Svět je takový divný, celé je to postavené na hlavu. Ovoce dovážíme, maso hovězí i vepřové, cukr, i to pivo není co bývávalo. Je to snad na mašli?
Staré ovocné stromy odcházejí a nové nikdo nevysazuje. Jenom abychom toho za nedlouho nelitovali. Ovoce je ovoce a to naše přírodní je nejlepší. To z marketu, z cizích zemí, je na pohled krásné, ale uvnitř určitě nic moc a navíc té chemie v něm. Bez chemie krásná jablka, hrušky nevyrobíte.

Chvályhodné je, že jsou ještě obce, cestáři, které aleje stromů dosazují. Jenom kdyby takových lidí bylo co nejvíce. Vrhněme se na ty obsypané stromy a udělejme si zásoby na zimu. Určitě v tom studeném období litovat nebudeme. Jenom nevím, jestli tato činnost není proti zákonu...


... a takto dnes vypadá většina nádraží v České republice. Na snímku Liteň na trati Zadní Třebáň - Lochovice.


V letošním podzimu se urodilo hřibů satanů jako snad nikdy dříve. To jsou ty záhady kolem hub, které tak moc milujeme. Hřib satan ZDE!!!


Výstava hub Kněževes městys

13. září 2012 v 21:57 | Houby, ale i fotografie ptactva a zvěře Rakovnicka |  AGENTURA Vandrovník
Výstava hub Kněževes městys


....

Vstoupili jsme do pekla

12. září 2012 v 21:05 | Neustále lilo, zima byla nepříjemná. boty promočené a pláštěnka zůstala v jiném batohu. Hrůza. |  - - hřib satan
Hřib satan je opravdu pořádný pekelník

Dnes jsme se vydali nasbírat konečně houby a zase to bylo jinak. Potkali jsme pouze mladého vatovce a bedly. Jaké však bylo naše překvapení, když všude kolem, najednou z ničeho nic, desítky hřibů satanů. Tu jeden, tam druhý, najednou několik srostlic a hodně jich to mělo již za sebou. Něco takového jsme nikdy neviděli. Dokonce jeden hřib plavý a několik medotrpkých. Stále lilo a v zarostlém lese bylo temno, jak v předpeklí. Na tohle naše fotoaparáty nestačily, a tak jsme to pojali pekelně. Rozhodli jsme se, že uděláme sérii fotek hub v červené. A tady je jedna ukázka.

Ten dnešek byl stejně celý takový divný. Byli jsme v pekle, kolem nás všude čerti, čertíci, satani, lucifér, a nám nebylo vůbec teplo, naopak pořádná zima a do kotlů nám pršelo. Ale den ještě nekončil. Na závěr se stal zázrak. Do vlaku nastoupil anděl a bylo po pekle, po čertovinách.
Z děvčete se vyklubala inteligentní dívka, malířka, která má jednu výstavu za druhou. Zanedlouho se představí s obrazy v Berouně. Byli jsme pozváni na vernisáž a zveme i vás. Pořádně si to tam užijeme, ale nevíme, jak to po těch průserech bude s alkoholem. Možná, že to bude setkání mléčné. To nám ale neva. Již teď se těšíme na ta její díla. . .


Na základě informací, které dostávám se dá říci, že v těchto dnech je republika plná hřibů satanů. Rostou ve značném počtu i tam, kde je nikdo nikdy neviděl. Současné počasí jim pravděpodobně moc přeje. Zajímavé je, že na přelomu jara a léta, kdy je jejich čas, jich letos bylo převelice málo. Tak teď si to vynahradili. Můžete k tomu ještě něco dodat?

Malá houbařka a klepeta

11. září 2012 v 20:15 | Fotografovat malé děti, a nedej Bože, aby byly bez oděvu, je na kriminál |  GLOSY!!!
Malá houbařka

Fotografujeme:

V těchto dnech proběhla tiskem, televizí, rozhlasem, informace, o zatčení taky fotografa, který v ZOO snímal, na dětském brouzdališti, nahé děti. Netrvalo dlouho a odvezla si ho policie.

Na fotografování děcek určitě není nic špatného, když oni k tomu svým kukučem tak vybízejí. Chce to ale se pohledem, slovem, s rodiči, prarodiči, domluvit. A to je i tento případ.

Dívka je češka žijící s mamčou ve Finsku. Bylo fantastické jí poslouchat, jak dokonale umí nejen tyto dvě řeči. Byla moc roztomila a především chytrá. Tato malá houbařka nám připravila mnoho pěkných chvil.


Každé první pondělí v měsíci - máme vstup za jednu korunu - pod vedením profesionálního fotografa, pořádáme fotografické toulání pražskou zoologickou zahradou. Následně ještě můžeme zaskočit do trojské botanické zahrady. Vandrovníci zdarma ostatní za mírný poplatek.