Leden 2013

Zubr a jeho návrat do České republiky / III část

30. ledna 2013 v 0:47 - - zubr
I část ZDE !!! II část ZDE !!!

2.3. Současný výskyt zubrů

Nová mezinárodní vlna zájmu o záchranu a návrat zubra vedla ke zvratu negativního trendu z 90. let 20. st. a početní stavy zubrů začaly opět růst. Podle posledních dostupných údajů žilo r. 2010 nacelém světě již 4 431 zubrů, z toho 2 956 ve volné přírodě a polodivokých chovech a 1 475 v zajetí (EBPB 2010).

Největší stáda v současnosti žijí v Polsku. Tři nejpočetnější populace se nacházejí v polské části Bělověžského lesa, kde je populace 473 zubrů (199 samců a 274 samic), dále v Bieszczsady s 304a v Knyszynském lese s 94 zubry. V různých částech Polska jsou průběžně zakládány nové populace vznikající převážně ze zvířat ze tří výše uvedených oblastí, přičemž celkový počet zubrů v těchto menších populacích je kolem 250. Další velké populace ve volné přírodě jsou v Bělorusku, kde v tamní části Bělověžského lesa žije 415 zubrů, v Osipovičském lesním komplexu v Mogilevské oblasti pak 152 zubrů, v lokalitě Ozery v Grodněnské oblasti 139 zubrů. Na zubry jsou bohaté i rezervace v Rusku, kde např. v Orslovském polesí žije 217 zubrů, ale také na Ukrajině, kde v lokalitě Uladivska žije 92 zubrů, a v Rumunsku, kde v lokalitě Buscani žije 41 zubrů (Obr. 1, EBPB 2010).

Celkem žili zubři podle plemenné knihy z r. 2010 ve 258 chovech v zajetí a divokých či polodivokých chovech, z nich však pouze v 72 případech šlo o stáda větší než deset kusů (velikosti skupin v zoo, viz Obr. 6).

V kontextu České republiky je důležité, že úspěšné reintrodukční programy se uskutečňují v lokalitách, které jsou prostředí v České republice podobné. První z nich se uskutečnil r. 2004 na Slovensku (Adamec 2004, Adamec a Pčola 2008). V Národním parku (NP) Poloniny na východě země byla tehdy vypuštěna pětičlenná skupina zubrů. Poté následovaly další reintrodukce, které spolu s prvními mláďaty narozenými již ve volné přírodě rozšířily skupinu na současných 15 kusů (Adamec 2012, osobní sdělení). Počet zvířat je proměnlivý, některá se oddělují od stáda a migrují do Polska, některá se vracejí zpět, nebo zůstávají v místě původního vypuštění. První mládě se ve volné přírodě na Slovensku po čtyřech stoletích narodilo r. 2006, a to samici dovezené z Itálie. O rok později se pak narodilo první mládě samici zubra dovezené do Polonin ze Zooparku Chomutov, který se na reintrodukčním projektu podílel. Zubřice Cvinka, dovezená z Chomutova, v polovině června roku 2007 porodila mladého býka. Na podzim předešlého roku, 10. října roku 2006, přitom bylo pozorováno její páření se zubřím samcem Archiem, dovezeným z Holandska (Dostál a Zyklová 2008). Již před zahájením reintrodukčního programu se zubři na severovýchodním Slovensku občas vyskytovali. Šlo však jen o migrující zvířata z polských Bieszczsad. Výskyt byl zaznamenán v 11 mapovacích kvadrátech Databanky fauny Slovenska, což představovalo 2,56 % rozlohy země.

Zubři z Polska migrovali na Slovensko 1‒7 km do vnitrozemí, přičemž nejvíce pozorování bylo zaznamenáno do 2 km od polských hranic a jeden exemplář byl zaznamenán 20 km ve vnitrozemí (Pčola 2007). Vůbec první novodobé pozorování zubra ve volné přírodě na území Slovenska pochází z r. 1973 z Laborecké vrchoviny, které provedl lesník Dadej (Voskár 1973). Zvíře se pohybovalo v okolí obcí Kalinov, Vydraň, Palota a Čabalovce a zdržovalo se zde od dubna do září.

Právě blízkost polské populace a rozsáhlá území s vhodnými podmínkami pro výskyt zubra v okolí reintrodukční lokality vyvolávaly před zahájením programu určitou skepsi. Některé ekologické organizace považovaly projekt za zbytečný, protože předpokládaly, že zubři ze Slovenska po vypuštění přemigrují za většími stády do Polska. Tyto obavy se však nenaplnily, populace zubrů naSlovensku je početně proměnlivá, ale stabilní, a slovenský projekt se tak zařadil k úspěšnýmreintrodukčním počinům.

Další úspěšný návrat zubrů, tentokrát do polodivokého chovu, se uskutečnil v roce 2010 v nejlidnatější zemi Evropy, v Německu, konkrétně na západě země v pohoří Rothaargebirge, spolková země Severní Porýní-Vestfálsko, zhruba dvě stě kilometrů od hranic s Nizozemskem.

Cílem projektu, který připravila organizace Wisente-Rothaargebirge, bylo dokázat právě to, že původní, před staletími vyhubený druh může najít vhodný domov i v hustě obydleném Německu. Zároveň byl projekt od začátku spojen s rozvojem regionu. S majestátnými zubry se počítalo jako s důležitým prvkem pro turistické zatraktivnění celé oblasti.

Konečně třetím cílem projektu bylo ukázat, že soužití se zubry je výhodné i pro vlastníky lesů. Zhruba rok až dva měla skupinka zvířat strávit v aklimatizačním výběhu, aby si zvykla na nové místo. Poté měla být vypuštěna na plochu 4 300 ha. Projekt se podařilo realizovat i díky podpoře šlechtice Richarda Prinze zu Sayn-Wittgenstein-Berleburg, který pro vypuštění zubrů poskytl část svých pozemků. Předpokládá se, že ve vyčleněné části pohoří Rothaargebirge je prostor pro skupinu přibližně 25 zubrů. Poté, co stádo dosáhne této velikosti, budou další zvířata převezena do dalších lokalit nebo chovů. Podobné projekty v současnosti vznikají i na jiných místech v Německu (Dostál a Procházka 2010).

V roce 2010 byl založen polodivoký chov také ve španělské provincii Palencia na severu země (zubr zde podle tradičních pramenů žil do 11. st.), kde se sedm zubrů z polské Bělověže stalo základem pro vytvoření nové populace.


(...dokončení, na vyžádání, je možné.)

Zubr a jeho návrat do České republiky / II část

30. ledna 2013 v 0:45 - - zubr
I. část ZDE !!!

2.2. Záchrana zubra

V době, kdy byli zubři vyhubeni ve volné přírodě, se naštěstí nacházelo několik zvířat v chovech v zajetí. Mezi nejvýznamnější patřili jejich soukromí vlastníci v Anglii, kde zubry choval hrabě Bedford ve Woburnu, v Polsku pak chov knížete Hocberga von Pless ve Psczyně a ve Švédsku chov na panství hraběte Armina v Boitzenburgu. Několik kusů žilo také v zoologických zahradách. Přesný
přehled o počtu kusů, jejich pohlaví a stáří však nikdo neměl k dispozici. S evidencí zbývajících zubrů začal Kurt Priemel (1880‒1959), ředitel zoologické zahrady ve Frankfurtu nad Mohanem. Ten v dubnu r. 1923 založil Mezinárodní společnost pro záchranu zubra.

V květnu r. 1923 pak předložil zmocněnec polské vlády, zoolog Jan Sztolcman (1854‒1928) v Paříži na Mezinárodním kongresu ochrany přírody návrh na záchranu zubrů, který byl inspirován záchranou amerických bizonů v USA.

Mezinárodní společnost pro záchranu zubra na své první schůzce 25.‒26. srpna 1923 v Berlíně shromáždila údaje o posledních 54 jedincích (některé zdroje uvádějí 56 jedinců - z toho 27 býků a 29 krav, včetně dvou přestárlých samic a 5 párů telat), kteří tehdy žili v zajetí (Raczynski 1978).

Navzdory snahám zapojit do záchranného chovu co nejvíce zvířat, svou stopu zanechalo pouze 12 zubrů-zakladatelů, 5 samců a 7 samic (Slatis 1960). Z tohoto počtu se pouhých sedm stalo předky a zakladateli nížinné linie zubra evropského; jinak tomu bylo u nížinně-kavkazské linie, na jejímž vzniku se podílelo všech 12 zakladatelů (Krasiński 1994 in Krasiński et al. 1999).

V r. 1932 vyšel první registr chovných zvířat, který dal později základ Plemenné knize zubra, která je nyní vedena odborníky v polské Bělověži. V ní jsou uvedeni všichni čistokrevní jedinci s vyznačením pořadového čísla, pohlaví, chovatelské stanice, jména zvířete, data narození, otce, matky a údaje o majiteli. S pomocí plemenné knihy je u kteréhokoliv zubra mimo jiné možno sestavit celou jeho genealogii a přehled potomků. Každá chovná stanice má přidělena počáteční písmena, jimiž musí začínat jméno odchovaného jedince. Například Praha - Pr, Chomutov ‒ Cv, Lešná - Le, Topolčianky - Si (Slovakia) a podobně (Volf 1987).

V následujícím textu jsou zohledňována výhradně zvířata (a údaje) zahrnutá v Mezinárodní plemenné knize (EBPB, European Bison Pedigree Book), tedy zvířata vzešlá ze zakládající skupiny 12 jedinců z r. 1923. Na tomto místě je dále vhodné připomenout existenci řady zubrů nejistého či neznámého původu rozptýlených v různých chovných zařízeních, kteří nejsou do záchranných chovů zahrnuti a neuvádějí se tedy ani ve statistikách.

V Bělověžském pralese byl r. 1929 založen úspěšný chov zubrů. Mezinárodní společnosti pro záchranu zubra se pak podařilo zvýšit zájem chovatelů po celém světě, takže po deseti letech, r. 1933, již bylo evidováno 67 zubrů. Podle posledního předválečného sčítání v roce 1938 žilo ve světě 94 zubrů, z toho v Německu 35, v Polsku 30, v Anglii 12, ve Švédsku 9 a v Nizozemsku 8 zubrů (Volf 1987).

Na rozdíl od první světové války, v jejímž důsledku zubři téměř vyhynuli, neznamenala druhá světová válka tak dramatický zásah do jejich početních stavů. Přestože v letech 1943 až 1946 poklesl stav populace ze 163 na 93 zvířat (Raczyński 1980 in Pucek et al. 2004), již dva roky po válce počet zubrů zhruba odpovídal poslednímu předválečnému sčítání (Volf 1987). Na tomto místě je však potřeba zdůraznit v jiných pramenech poněkud opomíjený fenomén, který nemusí být při pohledu na holá čísla zřejmý. Ačkoliv se bilance zubrů před a po druhé světové válce nemusí zdát vyloženě alarmující, je důležité si uvědomit, že tehdejší snížení velikosti zotavující se malé populace o celých 57 % nutně snížilo její již tak kriticky nízkou genetickou variabilitu. Část, možná podstatná, genetické informace oněch 12 zakládajících zubrů tak byla s největší pravděpodobností během druhé světové války přeci jen nenávratně ztracena. V konečném důsledku mohl mít tento ještě hlubší propad genetické variability stejně velký, byť neviditelný, dopad na budoucnost zubra jako válka předchozí.

Populace zubrů se pak naštěstí úspěšně zvětšovala (Obr. 3). V r. 1953 již bylo spočítáno 184 kusů, r. 1959 pak 361 kusů, r. 1965 již 795 kusů, r. 1970 pak 1 064 kusů, r. 1975 již 1 664 kusů a r. 1986 zhruba 2 500 kusů (Volf 1987).

V letech 1952‒1966 pak mezinárodní chov vyústil do prvního reintrodukčního projektu, kdy se zubři vrátili do Bělověžského pralesa. V prvním roce byla do přírody vypuštěna tři zvířata, která dala základ největší současné populaci zubrů ve volné přírodě (vývoj Bělověžské populace viz. Obr. 4).

Celkem se pak v rámci uvedeného období do volné přírody vrátilo 38 zvířat, z toho 14 samců a 24 samic.

Postupně tak rostl poměr počtu zvířat ve volné přírodě k počtu zvířat v zajetí ‒ r. 1965 činil 177: 551, r. 1970 434 : 711, r. 1975 680 : 984 (Volf 1987), populace se v 50. a 60. letech 20. st. zdvojnásobovala každých 5‒6 let, později každých 11‒12 let (Obr. 5, Pucek et al. 2004).

Nejvyšší stav zubrů byl zaznamenán r. 1991, kdy podle Mezinárodní plemenné knihy žilo ve světě 3 407 jedinců. Do r. 1997, tedy za pouhých šest let, však jejich stavy poklesly na 2 925 kusů, což představovalo úbytek o 482 kusů, tedy o alarmujících 14,1 % (Koubek et al. 2002). Právě tento negativní vývoj vedl k nové iniciativě mezinárodních ochranářských organizací k záchraně zubra, včetně nových reintrodukčních programů.

Fotografujeme zubry

27. ledna 2013 v 16:04 | Součástí je i odborný článek z akademie věd České Budějovice |  - - zubr
Více ZDE !!! Doporučujeme článek akademie věd "Zubr a jeho návrat do České republiky" ZDE !!!

Zubr a jeho návrat do České republiky / I část

27. ledna 2013 v 0:32 | Na toto přenádherné zvíře pořádáme pravidelně expedice. Přidej se, nedej se... |  - - zubr
II. část ZDE !!! III. část ZDE !!!

Více ZDE a ZDE !!!


NÁVRAT ZUBRA EVROPSKÉHO (Bison bonasus) do ČESKÉ REPUBLIKY
Potenciální přínosy a perspektivní lokality


- - - PŘEDMLUVA - - -

Ochrana různých organismů a prostředí přináší mnoho hodnotného. Z morálního hlediska přebíráme péči o to, co jsme zdědili od našich předků, a měli bychom se co nejvíce snažit, aby to zůstalozachováno i nadále. Odmyslíme-li si důležitý parametr evoluční unikátnosti a dlouholetou historiiorganismů či prostředí, ochranou uchováváme krásu tohoto světa, jde tedy i o vizitku naší kulturnosti. A pokud bychom i tyto obě motivace opomenuli, je nanejvýš zřejmé, že ochrana je častopotřebná pro udržení komplexity a fungování naší planety. Jako bumerang se nám může vrátitnejenom kácení pralesů, ale třeba i vymizení vrcholového predátora nebo maličkého opylovače.

Z hlediska ochranářských snah o zakonzervování určitého stavu přírodních poměrů je také velice důležité se kvalifikovaně rozhodnout, co chceme uchovat. Pro naše území je z tohoto pohledu zásadní si uvědomit, že sice žijeme v meziledové době zvané holocén, trvající již 12 000 let, ale té předcházela doba ledová trvající cca 100 000 let. V chladné a suché ledové době bychom ve většině Eurasie našli glaciální step, podle jejího ikonického obyvatele nazývanou též "mamutí step". Pestrá a úživná mamutí step hostila i mnoho kopytníků (např. srstnaté nosorožce, divoké koně a osly, sajgy, soby, bizony, pratury apod.), většinou tzv. spásače, zatímco takzvaní okusovači (srnec, jelen, los) a teplomilnější všežravci (prase divoké) byli spolu se souvislými lesními celky v menšině - ve střední Evropě bychom je potkali spíše v Karpatech. Tento poměr se s nástupem teplejší a vlhčí meziledové doby otočil. Z tohoto pohledu je tedy představa divoké Evropy jako souvislého a hlubokého hvozdu zavádějící. Dokonce i v době, kdy se Evropa tomuto stavu blížila, v relativně krátkém období atlantiku, 7 500‒4 500 let nazpět, existovaly oblasti bezlesí, které byly udržovány kromě specifických místních podmínek i býložravci, především pak z ledové doby přežívajícími typickými spásači. Pro naše území se této role zhostili divoký kůň, divoký osel, pratur a zubr evropský.

Bez přehánění lze konstatovat, že zubr evropský patří mezi ochranářsky nejzajímavější evropské savce. Tento největší savec Evropy má možná v sobě samém silně zapsanou proměnu ledové doby v meziledovou. Je totiž zřejmě jejím produktem. Genetické, ale i morfologické studie naznačují, že je výjimečným výsledkem plodného mezidruhového křížení mezi bizonem stepním (Bison priscus), žijícím v době ledové, a praturem. Důvodem křížení těchto dvou turů, a potažmo vzniku zubra jako živočišného druhu, mohla být nouze samců bizonů o samice v době jejich vymírání v čím dál rozdrobenější mamutí stepi na konci ledové doby. Kvůli větším tělesným parametrům si bizoni páření na pratuřicích mohli snadno vymoci silou. To by ovšem znamenalo, že ve formě žijících zubrů máme částečně uchovanou genetickou výbavu obou dnes už bohužel vymřelých rodičovských druhů. Navzdory své krátké evoluční minulosti se zubr stačil přizpůsobit specifickým podmínkám a vytvořil, podobně jako severoamerický bizon s lesní a prérijní formou, dvě odlišné formy - horskou a "nížinnou".

Mnoho nechybělo a také o zubra jsme mohli nenávratně přijít. Cíleným lovem a ničením přirozeného prostředí se jeho stavy od středověku povážlivě ztenčovaly, podobně jako u dalších evropských velkých savců - ať kopytníků nebo šelem. Jeho velikost jej asi v mnohem větší míře předurčila Česká krajina 2012 Návrat zubrů (Bison bonasus) do České republiky 5 prožívat úpadky naší lidskosti v první polovině 20. století. Válečné běsnění jej přivedlo na samou hranici vymření a tento osud ho minul jen díky obrovskému nasazení hrstky nadšenců. Šlo o první ve své povaze profesionální ochranu konkrétního druhu s pomocí zdravého selského rozumu a pečlivé práce některých zoologů (Karl Priemel, Erna Mohrová, J. Raczyński a jiní). Výsledkem byla nejen záchrana zubra, ale i vytvoření první plemenné knihy vůbec. Zachování zubra se stalo inspirací pro všechny další záchranné projekty zaměřené na ohrožené druhy. Šlo o ochranu v zoologických zahradách, tedy ex-situ ochranu. Úsilí bylo dovršeno návratem zubrů do oblastí původního výskytu a snahou propojovat místa jeho výskytu koridory nebo alespoň chovná zvířata mezi oblastmi střídat, aby se udržovala genetická variabilita na co nejvyšší možné úrovni. Všechny tyto snahy byly potěšitelně doprovázeny vědeckým studiem jeho biologických parametrů a nezbytným monitoringem vysazených zvířat, čímž se záchrana zubra evropského řadí mezi nejpropracovanější ochranářské projekty světa. Navzdory tomuto mimořádnému úspěchu i své majestátnosti ale bohužel poněkud ztratil trochu z "puncu" vzácnosti a pro některé zoologické zahrady zevšedněl nebo byl pro jejich omezené kapacity upozaděn kvůli nyní ohroženějším druhům.

Jak již bylo zmíněno, záchranou tohoto působivého kopytníka jsme uchovali pro Evropu i největšího v historické době žijícího kopytníka ‒ typického spásače, který může být použit pro komplexní, efektivní, přitom relativně levnou ochranářskou péči v řadě evropských regionů, především pak při udržování bezlesí. K Evropě bezlesí i lesní celky patří, a jak prokazuje celá řada odborných studií, pro plnohodnotnou a smysluplnou ochranu evropské přírody je nejdůležitější zachovat co nejrozmanitější mozaiku různých biotopů. Odborná studie "Návrat zubra evropského do České republiky" velice kvalitně a propracovaně hodnotí potenciální přínosy zubra evropského pro naši krajinu. Při realizaci navržených aktivit by se jednak mohl zkvalitnit chov zubrů v zoologických zahradách např. častější výměnou chovných jedinců a uvolněním části chovatelských kapacit.

Především by se tak ale dala zajistit kvalitní péče o některé bezlesé části našeho území, což by s užitím zubra mohlo mít mimořádný společenský, estetický, kulturní a výchovný dopad. Je jisté, že tato studie je pro svou komplexnost zdrojem informací pro všechny zájemce o zubra a lze si tedy jen přát, aby byla také dokumentem, který umožní realizovat plnohodnotný návrat zubra evropského do České republiky.

Jan Robovský
Katedra zoologie, PřF, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicíc




ÚVOD

Zubr evropský (Bison bonasus) je impozantním zvířetem, které je klíčovým druhem nejenom pro přirozené ekosystémy Evropy, ale je rovněž symbolem mezinárodní ochrany přírody na starém kontinentu. Právě záchrana tohoto druhu po první světové válce znamenala zlom ve staleté historii Evropy, kdy bez většího zájmu Evropanů od prehistorických dob mizely vlivem člověka desítky původních druhů rostlin a živočichů. Právě záchrana zubra změnila tento přístup a odstartovala cílenou záchranu ohrožených druhů starého kontinentu v moderní době a byla inspirací pro další podobné projekty ve světě.

Zubr je největším volně žijícím suchozemským obratlovcem Evropy. Samci dosahují hmotnosti 530‒920 kg, samice téměř o polovinu méně, 320‒540 kg. Tradičně jsou rozlišovány tři geografické poddruhy, někdy klasifikované jako samostatné druhy: zubr evropský (Bison bonasus bonasus), o něco menší horský poddruh zubr kavkazský (Bison bonasus caucasicus) a jemu blízce příbuzný zubr karpatský (Bison bonasus hungarorum).

Karpatský poddruh vyhynul již v historických dobách, další dva poddruhy byly ve volné přírodě vyhubeny až po první světové válce. Zatímco zubra evropského se díky chovu v zajetí podařilo zachránit, zubr kavkazský a karpatský byli vyhubeni zcela. V rámci žijících zubrů jsou rozlišovány dvě genetické linie. Zubr evropský bez příměsi kavkazské krve, tzv. nížinná (Bělověžská) linie, se v současnosti vyskytuje v severovýchodním Polsku, Bělorusku a Litvě. Geny kavkazských zubrů pak přežívají v současné populaci zubra evropského v tzv. nížinně-kavkazské linii rozšířené podél Karpatského oblouku od trojmezí Polska, Slovenska a Ukrajiny po střední Rumunsko a v ruské části Kavkazu. Na Kavkaze existují dvě izolované populace, jedna patřící k nížinně-kavkazské linii, druhá je tvořena kříženci zubra evropského a bizona amerického. Výskyt hybridní populace je považován z mnoha důvodů za problematický (viz kapitola 5.4.).

Velmi zajímavá je evoluční historie zubra, neboť analýzy DNA odhalily jeho hybridní původ. Zubr je totiž křížencem dvou vyhynulých turů, bizona stepního Bison priscus, obyvatele chladné a suché mamutí stepi, a pratura, Bos primigenius, obyvatele lesů mírného pásu (Verkaar et al. 2004). Ačkoliv oba rodičovské druhy obývaly velmi odlišná prostředí, jejich areály se zřejmě osudově prolnuly díky souběžnému ústupu a fragmentaci mamutích stepí a šíření lesa koncem poslední doby ledové, pravděpodobně v oblasti východní a střední Evropy. Došlo k tomu na sklonku pleistocénu a začátku holocénu, tedy před pouhými 12 000 - 10 000 lety (Robovský 2007). Právě z této doby také pocházejí nejstarší známé pozůstatky zubra, který je tedy evolučně velmi mladým taxonem nesoucím genetickou výbavu dvou vyhynulých druhů.

Zubr je předmětem mezinárodní ochrany. Je veden v mezinárodní Červené knize IUCN chráněných a ohrožených druhů a ve všech zemích, kde se vyskytuje, je přísně chráněn. V polské Bělověži je pak vedena Mezinárodní plemenná kniha zubrů, jež sleduje všechna čistokrevná zvířata, která je možno použít pro chovné účely. Zubr je rovněž předmětem ochrany mezinárodních dohod a konvencí, jako je CITES nebo Bernská konvence ‒ Úmluva o ochraně evropských planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a přírodních stanovišť.

Skupina pro velké býložravce (Large Herbivore Návrat zubrů (Bison bonasus) do České republiky Česká krajina 2012

Group) při WWF a IUCN vytvořila na přelomu 20. a 21. století v rámci Iniciativy pro velké býložravce v Evropě novou Evropskou iniciativu pro záchranu zubra. Jejím cílem bylo vytvoření podmínek pro přežití a rozvoj populace zubra v Evropě s využitím všech dostupných metod, včetně návratu zubrů do volné přírody v dalších lokalitách (Koubek et al. 2002).

Přírodní podmínky a především zlepšující se vztah veřejnosti k přírodě umožňují vracet zubry do volné přírody na řadě míst v Evropě. Kromě rezervací v Bělorusku, Litvě, Polsku, Rusku a na Ukrajině se zubři vracejí do volné přírody také v mnoha dalších oblastech. Zubři se vrátili do volné přírody na Slovensku, do polodivokého chovu i v Nizozemsku, Německu, Rumunsku a nově České republice, připravují se nové reintrodukční projekty např. v Srbsku. Pomáhá tomu i vznik mnoha projektů na obnovu původní evropské přírody, například Rewilding Europe, jehož ambicí je vytvořit v Evropě do roku 2020 milion hektarů divoké přírody. Ve střední Evropě pak usiluje o obnovu ochranářská organizace European Wildlife a její projekt European Centre of Biodiversity. Existuje rovněž celá řada projektů, které propojují současné národní parky a další přírodně cenná území pomocí biokoridorů, například European Green Belt nebo TransEcoNet.

V případě zubra je stále patrnější význam zakládání nových divokých a polodivokých populací a naopak klesající role zoologických zahrad. Ačkoliv zoo a jiná chovná zařízení sehrála v záchraně zubra zcela zásadní roli (viz kapitola 2.2.), je zřejmé, že podmínky potřebné pro jeho záchranu jako živočišného druhu dalece převyšují možnosti všech chovatelských zařízení dohromady. Zoologické zahrady na rozšíření chovu řady taxonů nemají kapacity, což se samozřejmě týká zejména velkých druhů náročných na prostor. Obecně také platí, že chov v zoologických zahradách je ovlivněn i v určité míře "módou", kdy určité druhy po nějaké době zevšední, jak pro návštěvníky, tak pro chovatele, což je první krok ke ztrátě chovatelských ambicí až případnému zrušení chovu. Jak naznačuje tabulka 1, zubr patrně přestává být tak atraktivním chovancem jako v minulosti a jeho počty v zoologických zahradách od 90. let 20 st. klesají. Rozšíření chovu formou zakládání nových populací je pak jediná cesta, jak "ulevit" zoologickým zahradám a navíc díky většímu počtu chovatelů zkvalitnit chovy i v samotných zoo (snadná a levná výměna geneticky hodnotných zvířat apod.).

Velký potenciál pro návrat zubrů má také Česká republika. Některá území národních parků achráněných krajinných oblastí a především rozsáhlé oblasti současných a bývalých vojenských prostorů představují ideální podmínky pro úspěšnou reintrodukci zubrů v ČR.

Česká republika by tak mohla velmi výrazně přispět k záchraně tohoto klíčového druhu vytvořením nových divokých a polodivokých populací. Česko přitom v minulosti realizovalo jeden z nejúspěšnějších reintrodukčních projektů v Evropě, návrat rysa ostrovida (Lynx lynx) na Šumavu počátkem 80. let 20. st. I když se v posledních letech realizuje několik dalších úspěšných reintrodukčních projektů, například návrat orla skalního (Aquila chrysaetos) v Beskydech nebo návrat lososa obecného (Salmo salar) v Českém Švýcarsku, celkově počet a intenzita reintrodukčních projektů v České republice za ochranářsky vyspělými zeměmi spíše zaostává.

Program návratu zubrů by tak mohl pomoci vrátit Českou republiku do hlavního ochranářského proudu v Evropě. V ochraně zubra evropského může země rovněž navazovat na mnohaletou tradici. Kromě chovu v zoologických zahradách (viz kapitola 3.2.) byla v rámci někdejšího Československa její součástí také Zubří obora ve slovenských Topoľčiankách (Topoľčianska zubria zvernica). Tamní chov začal v roce 1958, r. 1959 byla zubří obora oficiálně vyhlášena, a země se tehdy stala druhým největším chovatelem zubrů na světě, hned po Polsku. V období 1958‒2008 bylo v Topoľčiankách odchováno 1731 zubrů (Šabo a Garaj 2008). V roce 1995 žilo v této oboře 22 kusů zubrů, poté však klesl jejich počet jen na osm kusů (Ferenc 1999).


2. Historie a současnost výskytu zubra v Evropě
2.1. Historický výskyt zubrů

Tradičně se předpokládalo,2 že areál rozšíření zubra v minulosti zahrnoval velkou část Evropy, včetně jižní Skandinávie, jižně od 60° s. š. a severu Iberského Poloostrova. Na východě zasahoval areál k řece Volze, odtud pokračoval jižně po Kavkaz a pravděpodobně i Hyrkánské lesy pohoří Elborz3 podél jižního pobřeží Kaspického moře (Obr. 1, Heptner et al. 1988, Pucek 1981, 1986, Pucek et al. 2004). Tyto údaje ovšem zřejmě odráží rozšíření zubra v období před 10 000 - 8 000 lety, tedy v raném holocénu bezprostředně po konci doby ledové. Nelze také vyloučit, že některé doklady ze začátku holocénu se vztahují k jiným druhům rodu Bison, které tehdy ještě dožívaly na zbytcích ustupující mamutí stepi. Poté prokazatelně došlo, zřejmě hlavně vlivem člověka, k výraznému smrštění areálu (viz níže). Dle některých autorů se zubr v pásu mezi 50° a 60° s. š. vyskytoval rovněž v asijské části dnešní Ruské federace, možná až po jezero Bajkal, což je předmětem probíhajícího výzkumu (Flint et al. 2002). Je však potřeba zdůraznit, že není zdaleka jasné, zda kosterní nálezy z asijské části Ruska ve skutečnosti nepatří vyhynulému bizonu stepnímu (Bison priscus), který se v oblasti Bajkalu udržel až do středověku (7.‒10. st., Boeskorov 2006).

1 Další dvě mláďata se v letech 1957 a 1960 narodila v zubří oboře v Tatranskej Lomnici. Zubři však odsud byli r. 1959 přesunuti do Topoľčianek, a naopak jeden býk byl v tomtéž roce přesunut opačným směrem. Dále se měla v Tatranskej Lomnici chovat nížinně-kavkazská linie. Obora ale byla definitivně zrušena r. 1962, kdy byl poslední zubr chovaný zde od r. 1959 vrácen do Topoľčianek (Šabo a Garaj 2008).

2 Je nutné připustit, že naše detailní znalosti o rozšíření jsou limitovány občasným nerozlišováním až zaměňováním zubrů a praturů v historických análech a morfologickou podobností jejich zbytků nalezených v archeologických lokalitách (Kyselý a Meduna 2009).

3 Z této oblasti máme nepodložené, avšak písemně zdokumentované údaje o výskytu "lesního tura" v lesích pohoří Elborz a Talysh, datované až do 19.(!) st. (Ménétriés 1832).

Postupem času se v literatuře rekonstruovaný historický areál zubra omezil na oblast od severovýchodní Francie, po střední a východní Evropu a severní Kavkaz (Obr. 1, Benecke 2005). Nejnovější informace o rozšíření zubra v posledních 8 000 letech (střední až pozdní holocén), tedy v době rozmachu zemědělství a civilizace na starém kontinentě, přinesla práce Kuemmerleho a kol. (2012).

Práce byla založena striktně na jednoznačně určených kosterních pozůstatcích a věrohodných písemných historických dokladech a interpretována v kontextu (paleo)klimatických a (paleo)vegetačních modelů. Do určité míry nová zjištění neodpovídají dřívějším představám nastíněným v předchozím odstavci. Hlavní novinkou je, že zubr zřejmě v posledních 8 000 letech chyběl ve většině jižní a západní Evropy, stejně jako v jižním Švédsku a jeho areál zasahoval severněji a východněji, než se předpokládalo (Obr. 1). Centrum areálu zubra prokazatelně spočívalo ve střední a východní Evropě. Klimaticky byly určujícím faktorem rozšíření zubra průměrné zimní teploty, zatímco vliv srážek a jiných faktorů nebyl průkazný. Navíc se zjistilo, že habitatové preference zubra byly nečekaně široké, neboť jeho výskyt byl jasně potvrzen jak v (leso)stepích, tak listnatých i jehličnatých lesích. Východní hranici rozšíření představovaly nikoliv téměř bezlesé stepi jihovýchodní Evropy (Ukrajina), ale až kaspické polopouště a chladnější vnitrozemské části západního Ruska (Heptner et al. 1988). Definitivně tak byl vyvrácen dříve převládající názor o výhradní závislosti zubra na listnatých lesích (což ovšem zpochybňovali již starší autoři, podrobně viz např. Heptner et al. 1988). Potvrzeno bylo také to, že vliv člověka, konkrétně ztráta a fragmentace prostředí a nadměrný lov, se na zmenšování areálu zubra podepsal ze všech faktorů nejvíce. Tomu odpovídá i zjištění, že obecně přírodní podmínky pro jeho rozšíření zůstaly po sledovaných 8 000 let relativně stabilní. Nepotvrdila se tak hypotéza, že za ústup zubra mohou přirozené změny klimatu a vegetace v současné době meziledové.

Historické zmenšování areálu výskytu zubra bylo prokazatelně způsobeno rozšiřováním civilizace. Proces vymírání zubrů v Evropě začal na západě, severu a jihu kontinentu (Obr. 2). Jako první byli vyhubeni zubři v Galii v 8. st., na jihu Švédska přežili do 11. st., v Anglii do 12. století. Ještě v 7. století byla přítomnost zubrů zaznamenána v severovýchodní Francii, v Ardenách a ve Vogézách přežili až do 14. století. V Braniborsku byli zubři v 16. st. odchytáváni a chováni v oborách. Na konci 17. st. (1689) byl v Meklenbursku učiněn neúspěšný pokus o vypuštění zubrů z obory do volné
přírody (Pucek et al. 2004).

Ve 12. st. byla přítomnost zubrů hlášena z oblasti na řece Odře nedaleko Štětína. V západním Pomořansku se zubři vyskytovali do r. 1346. Díky ochranářským snahám císaře Viléma I. přežili zubři relativně dlouho ve východním Prusku. V roce 1726 se tam jejich počty odhadovaly na 1 726 kusů, ale již v r. 1755 byla poslední dvě zvířata zabita pytláky mezi obcemi Labiau, dnešní Polesk, a Tisit, nynější Sovetsk (Heptner et al. 1966, Karcov 1903).

Z Pruska a Polska bylo v 16. st. převezeno několik zvířat do Saska, kde byla chována v oboře u obce Kreyern a později u obce Liebenwerda až do r. 1793. V 16. st. zubři začali vymírat v Maďarsku, zvířata však relativně dlouho přežila v Transylvánii v dnešním Rumunsku. V tamníchRodenských horách byl poslední zubr zabit r. 1762, čímž byl vyhuben zubr karpatský (Sztolcman 1924).

V Polsku byly od 11. a 12. st. populace zubrů omezeny na velké lesní komplexy, kde byly přísně chráněny jako zvěř určená pro královské hony. V 15. st. se zubři vyskytovali v Bělověžském pralese, v Niepolomickém lese, v Sandoměřském lese, na Volyni a v okolí Ratny na řece Pripet. V 15. st. byli zubři stále ještě místy tak hojní, že např. ve volyňských stepích jich účastníci po dobu trvání královské konference pořádané Vytautasem (rusky Vitovt) r. 1431 pro pobavení lovili kolem stovky týdně (Heptner et al. 1988). V Kurpiowském lese zubři vyhynuli v 18. st. (Pucek et al. 2004).

Od počátku 19. st. se volně žijící zubři prokazatelně vyskytovali pouze v lesním komplexu Bělověžského pralesa na pomezí dnešního Polska a Běloruska a na Kavkaze. Bělověžský prales byl od pradávna zásobárnou lovné zvěře pro polské panovníky. Dokumenty uvádějí, že král Vladislav II. Jagellonský (1385‒1434) tu pořádal hony a na válečných taženích zásoboval masem zubrů a losů svoje vojsko. Při jednom honu sám zastřelil za osm dní tolik zubrů, že jejich nasolené maso nechal v 50 velkých sudech dopravit do ležení vojska v Mazovsku, kde očekával křižáky.

První zákon pro ochranu pralesa a místní zvěře vydal r. 1538 král Zikmund. Přísný zákon na ochranu zvěře v Bělověži vydal i car Alexandr I. r. 1802. Povolení o lovu či odchytu zubrů mohl udělit jen on sám (což ovšem nikdy neudělal). Za jeho vlády se v Bělověži konal první carský hon po sedmdesáti letech, na kterém bylo uloveno 16 zubrů, z toho sám panovník skolil čtyři (Volf 1987).

Zánik Bělověžské populace přišel počátkem 20. st. a byl velmi rychlý. Ještě před první světovou válkou zde žilo přes 700 zubrů (Wróblewski 1927): r. 1914 jich zde napočítali 719, r. 1915, krátce před začátkem okupace, pak dokonce 729. Již r. 1916 však zbývalo jen 268, 1917 jen 167 a v r. 1918 zbývalo posledních 68 kusů. Pravděpodobně r. 1919 zde byl zabit poslední zubr. Toho podle úředních záznamů zastřelil 9. února 1919 pytlák Bartolomeus Spakowitz. První světovou válku tak přežilo několik zubrů evropských z Bělověže chovaných v zajetí ‒ ti dali základ nížinné (Bělověžské) linii zubra evropského (podrobně viz následující kapitola 2.2.).

Zprávy o výskytu zubrů v zemích bývalého Sovětského svazu jsou mnohdy nepřesné. Podél řeky Don byli zubři chráněni do r. 1709, v Moldavsku do r. 1717. Od 19. st. zubři přežívali pouze na Kavkaze, kde byl poslední kus zastřelen r. 1927, čímž byl definitivně vyhuben zubr kavkazský.

Jediný známý zubr kavkazský chovaný v zajetí žil do r. 1925 v německé zoo, kde se pářil se samicemi zubra evropského z Bělověže, a dal tak základ dnešní nížinně-kavkazské linii (viz kapitola
2.2.).

Kromě tlaku ze strany lovců přispěla k vyhynutí zubrů také neustálá fragmentace areálu jejich rozšíření. Podle některých teorií mohly k vyhubení severních populací zubrů přispět i změny klimatu, konkrétně rozšíření oblastí s výskytem dlouhodobé sněhové pokrývky nad 50 cm (Pucek et al. 2004).

,,,



(...pokračování zítra.)

Zubři nás dostali. Dopadli jsme jako sedláci u Chlumce

26. ledna 2013 v 19:35 | Tohle srovnání vůbec nemám rád. Je naprosto z profanované. Ale výstižnější myšlenku nenacházím. |  - - zubr
Zubr nás dostal na kolena

Cesta to byla daleká předaleká a takový mráz už jsem několik desetiletí nepoznal. Nejvíce zklamán byl fořt, který vypadal, jako když se každým okamžikem rozpláče. Jeho stavovská čest dostala pořádně na zadek. Zvířata se mu někam zatoulala a on neměl ani páru kam. Akademici z Budějc tvrdili, že při těch nízkých teplotách určitě někde zalehla a vzájemně si předávají teplo. Ale kdo ví, kde je pravda. Budeme muset zanedlouho vyrazit nanovo. Všichni se už nyní těší, jak malí kluci, holky. Z celého toho toulání, byly největším zážitkem termosky s horkým čajem a placatice. Tak to v těch mrazech nemá chybu.

Fořt, aby nás odškodnil, když už nám odčerpal tolik peněz, nás zavedl na dančí zvěř. Zážitků plno, snímků rovněž, ale zubři opravdu, ale opravdu nejsou.

(Akademici z Českých Budějovic nám o zubrech udělali převeliké školení, rozšířili jsme si nebývale znalosti. Každý dobrý fotograf musí o svých objektech zájmu, vědět co nejvíce. Pouze tak se, následně, může vydařit. V nejbližších dnech, tady na burle.blog.cz, přetiskneme - o zubrech - převeliké a velice zajímavé odborné, akademické, pojednání.)

Daněk: Tak tenhle je nejen náš miláček, ale především tamějšího hajného. V lese, ale i v nedaleké vesničce se říká, že spolu prý dokonce lehají i v jedné postýlce. Určitě to není pravda, ale kdo ví. Mnohokrát daňka viděli, jak po ránu si otevírá trknutím dveře a odchází do lesa. Asi na tom něco bude. Jinak by měl hajný přece na dveřích kliku a zámek...
Fotografujeme: Zvěčnit daňka na bílém sněhu, není vůbec jednoduché. Já sám ještě nepřišel na to, jak to udělat. A kde že je ten problém? Daněk je totiž hodně do široka, lopaty má také příliš od sebe, a tak všude kolem něho je ten nekonečný, ve slunci se lesknoucí sníh. Citově to není moc pěkné. Máte někdo na tuto problematiku nějaký názor, zkušenost? Poradíte, jak na to?


...ty velké bílé plochy, fleky, jaou naprosto šílené, příšerné. Ale jak to vyřešit jinak. Ke spokojenosti autora i odborníků, znalců.

Hovoří on, fotograf šampión: (náš profesionální fotograf, radil) - Tak tohle určitě nikdo nevyřeší. Cesta je jenom jediná - zkoušet, zkoušet, zkoušet a mazat, měnit. Zkrátka se dobře bavit. A platí jedno pravidlo. "Když se ti to líbí, tak to neřeš."

Jiří: Musíš zalehnout na břicho a pak ho vyfotografuješ směrem nahoru proti lesu, keřům, proti něčemu tmavému, nebo proti modrému nebi.

-vb-: Děkuji a tuto fintu si zafixuji do mozku. Ale ta by tady nepomohla. Zvířata byla ve svahu.

(...dopíši později. Na tomto místě může být váš názor. Tak se nestyďte.)

Vlk je naše láska a výborný kamarád pro naše objektivy

20. ledna 2013 v 22:59 | Pozorujeme ho již několik roků, a tak tomu bude i nadále. Zanedlouho jedeme opět do Beskyd |  - - vlk
Na návštěvě v revíru vlků

Nikdo se nemohl dočkat, až konečně příjde ten vysněný den a my vyrazíme na hranice republiky na fotografování smečky vlků. A vydařilo se. Málokdo věřil, že, i v letošním roce, se to podaří. A tím ještě naše parta fototuláků, vandrovníků, kolem vlků, nekončí. Zanedlouho opět vyrážíme a i vy máte možnost se zúčastnit. Ve vlaku je místa dost.



Dlouho, předlouho, to trvalo, než se ten první ukázal. Ale pak začal fantastický koncert.

Fotografujeme: Bohužel, ne vždy se vydaří. Náš poloprofesionální fotograf nás všechny, na stávající okamžiky, dobře připravil, ale na jednu důležitou záležitost zapomněl. A stačilo jenom dodat: "Hlavně si kluci a holky dávejte pozor na ty malé neviditelné větvičky. Ať se vám nestane, že je budete mít před maskami vlků". A tak se, opět, bohužel, na mnoha snímcích, i stalo a bylo vymalováno. Tak ať stejnou chybu neuděláte i vy.

(Jak jsem tady již několikrát napsal, na blog nevkládám dobré ani vynikající fotografie. Hlavně poukazuji na ty naprosto šílené, nešťastné a tak ukazuji na chyby, kterých by jste se neměli doouštět ani vy. Ty lepší a zajímavější, uvidíte na výstavách, nebo v časopisech.)


Fotografujeme: Vyfotografovat vlka, zejména po našich zkušenostech z minulého roku, není zas tak "složité." Štěstí přeje připraveným. Složitější je ho nasnímat v nějaké zajímavé a neobvyklé situaci. Málokomu se například podařilo ho vyfotografovat jak vyje, třeba, především, na měsíc. Nebo když se kamarádí se svojí družkou, kamarádem.

Je to naprosto šílené, když člověk si, v klidu domova, prohlíží na počítači právě získané fotografie vlků. Na straně druhé může jásat, být potěšen, když se jich alespoň několik povede. Na těchto snímcích je jasně vidět, že nejsou moc zaostřené. To by ale nebylo tak hrozné. Stávají se horší věci. A zde je příklad.

Tihle dva vlci, možná že jeden je ona, se k sobě hodně měli. Ležel jsem na zemi, mokré nohy, studené břicho, tvář mrzla až na upadnutí uší. Já totiž nosím brýle. když ale fotografuji, tak je musím sundat a přesunout do vlasů za čelo. Jinak bych přes aparát neviděl vůbec nic. Takže nemohu mít teploučkého kulicha na hlavě a zakrytá ušiska. Žízeň, chuť na něco teplého, vařicího a hlad. A ten druhý stále, pořád, furt, immer vere, byl hlavou v zákrytu toho předního. Následovalo cvaknutí za cvaknutím, neboť jsem očekával okamžik, kdy ten druhý se trochu ukáže. A povedlo se, ale pouze jeden snímek. I za ten matičce přírodě chvála. Ale tento to není!

V historii lidstva neměl vlk dobrou pověst. Jest-li oprávněně nebo neoprávněně, to nedovedu posoudit. Odborníci, v odborné literatuře píší, že vlk člověka nenapadá. Když to říkají odborníci, tak to bude i pravda. Ale co například Aljaška, Sibiř a na planině člověk a smečka vlků hladová až za hrob. Co pak se při těchto setkáních asi stávalo?

Je pěkný pohled na vlka, vlky, když si hrají, když se k sobě láskyplně mají. Člověk jen kouká a hezky se tím divadlem kochá. Kochat se můžete i vy. Náš guru, který umí, připravuje pro zájemce další setkání s těmito šelmami. Stačí se přihlásit na burle@seznam.cz. Odjíždíme za několik dnů a nebude to naposled. Dokud bude sníh, tak se je budeme snažit nachytat opět na švestkách.

.Tohoto krasavce jsem si hodně, jako stopař, vychutnal. Jak jsem zjistil, že pochrupává, odpočívá, tak jsem naslinil prst a určil směr větru. I terén byl velice příhodný. Trochu do kopečka a všude malé vršíčky s polámanými větvemi. Nic lepšího jsem si nemohl přát. Všechny podmínky pro lovce byly splněny.

V duchu jsem si řekl, že to se vzdáleností přehánět nebudu, ale musím se dostat na slušný dostřel teleobjektivu. A to se podařilo. Bohužel, blíž už to nešlo, neboť kryt již nebyl téměř žádný a bylo to z kopečka. Tady jsem už neměl šanci.

Zanedlouho nás čekají zubři. Už jsme je několikrát potkali, ale v zimním období, v přehlubokém sněhu, ještě ani jednou.


Dnešní počítačová technika umí divy, fantastická, až nepředstavitelná kouzla. Má to ale jednu zásadní podmínku. Musí se to umět. A to bohužel není zrovna má parketa. Včera jsme, v profesionální velkotiskárně, připravovali další vaše velkoformátové fotografie na výstavy o houbách. Ti chlapci, a jedna dívka, vyučenci vysoké školy fotografické, nám připadali jako z jiného, nám neskutečného, světa. Holt, kdo umí, ten umí. Pozorovat je při práci bylo naprosto neskutečné, krásné, profesionální, ale bohužel mimo naše chápání.


Vzhůru do hory aneb fotografujeme jeleny

18. ledna 2013 v 1:24 | Zejména na podzim v době říje jsme prožili překrásné okamžiky. A jak dopadne zima? |  - - jelen lesní
Jelen evropský v chumelenici


Sedím u počítače, venku tma jak v hrobě a sněží a sněží. V rádiu hlásí, že v horách již napadlo 50 centimetrů bílé peřiny. Fořt hlásí, že vše je připraveno a máme přijet. Takže termín platí. Nezapomeňte teplé prádlo, pitivo, pro Václava becherovku, pro fořta ty fotografie, teplé ponožky, náhradní boty. A i na eura dojde. Však víte! Snad potkáme i ty vlky...

MASOŽRAVÉ ROSTLINY - Mucholapka podivná

16. ledna 2013 v 15:15 | Náhoda a já jsem se stal jejím obdivovatelem, pěstitelem |  - - mucholapka podivná/m
Mucholapka podivná aneb pozorujte jí se mnou...

Pro naučně populární časopis jsem měl nasnímat rosnatku okrouhlolistou a masožravou rostlinu mucholapku podivnou. Já jsem tedy nefotografoval, fotografoval profesionál, já jsem jenom "radil" a staral se o ekonomické záležitosti.

Když jsme končili, tak najednou koukám a dvě ty podivné držím v ruce. Dárek a já se tak stávám na ně znalcem. A teď budete o ní vědět něco i vy.

Právě v tento okamžik, jsem šel k obědu sklízet chilli papričky a očko zabloudilo i na tu podivnou. Nestačil jsem se divit. Je zima, mrzne, ve skleníku 10 stupňů celsia a ona vyhazuje nové "výhony". Tak jsem se rozhodl o ní něco napsat a nepravidelně, sem na blog, uveřejňovat její fotografie. Také někdo pěstujete mucholapku podivnou? Jaké máte zkušenosti?

** ** ** ** **

Mucholapka podivná (Dionaea muscipula) - U nás se ve volné přírodě nevyskytuje. Jejím domovem je jihovýchod USA, státy Severní a Jižní Karolíny. V České republice je poměrně hodně zájemců, kteří jí pěstují a obdivují. Existuje dokonce její klub - WWW.masozravky.org.

Jedná se o ohroženou rostlinu. V minulosti byla hodně sbírána pro radost, byla vítaným dárkem. To došlo tak daleko, že dnes je vzácné mucholapku podivnou, v přírodě, najít. Nepřetržitě ubývá přirozených stanovišť. Nejúhlavnějším jejím nepřítelem je, jak jinak, než, člověk!

Ten bodec, jak napsal Sir v komentáři, je spouštěcí chlup. Muška zlatá se ho několikrát dotkne a past se spustí. A je dokonáno...

Nevím proč jsem se domníval, že květy mucholapky podívné jsou červené. Jakmile u nás na okně rozvetla, tak světe div se, má na pěti šlahounech květy bílé. Nenápadné, ale krásné.

Dotazy:
23. února 2013 - Mám mucholapku podivnou ve dvou květináčích a ty jsou uloženy v misce s destilovanou, nebo převařenou, vodou. Ona ta destilovaná, když zjistíte, jak ty rostliny pijou, není zas tak levná. V posledních dnech se z květináčů, rostlin, vytahují k nebesům takové dlouhé šlahouny. To je dobře, nebo je naopak něco špatně? koncem března už jsou ty šlahouny dlouhé přes třicet centimetrů.

Odpověď: Není to nic jiného než květenství. Jest-li nebudete potřebovat semena, tak je lepší květenství odstranit. Nebo si nechat jen jedno pro krásu, na pozorování. Problém je v tom, že květy rostlinu vysilují.

15. ledna 2014 - jsem byl již nucen podivné přesadit. Dostal jsem je ve dvou maličkých květináčcích a na první pohled bylo vidět, že už je tam moc těsno. Mucholapky již vyhodily čtyři vysoké šlahouny a několik malých. Teď se rozhoduji, jestli budu stříhat nebo nebudu. Vložil jsem je do větší nádoby, do zakoupeného substrátu z botanické zahrady, a tu pak do velké další. Teď už jim jenom popřát, aby se jim i nadále dařilo...

2. srpna 2014 - hned po přesazení začala rostlina chřadnout a byla na vyhození. Kde nic tu nic. Já ale jen tak se něčeho nezbavím a tak jsem doufal, že se stane zázrak. A ten se také udál. Od jara začala vyskakovat k nebesům jedna rostlinka za druhou. Dnes jsou to již velké dva trsy, které začínají vzájemně prorůstat. Nebude to již trvat dlouho a budu muset opět přesazovat.

Mucholapku si koupila i děcka, která chodí kolem mé výlohy do nedaleké školy. Když zjistila, že jim rostlina zašla, tak jí málem vyhodily. Musím se jich - až začne škola - zeptat jestli i u nich se stal zázrak...

** ** ** ** **
Dotaz:
30. března 2013 - Jak často a kdy je potřeba mucholapku podivnou přesadit.

Odpověď: Záleži na tom, jak rostlina vypadá, jak se jí daří. Odborná literatura píše o přesazování, cca po dvou letech. Důležité je do čeho jí vložíme. Nejlépe je zakoupit si u odborníka, na výstavě, kvalitní substrát, zeminu.

Odpověď: Je říjen 2013. Dva květináčky s mucholapkou mám v krabičce, ve které převařená voda. Je až s podivem, jak ohromnou spotřebu vody podivné mají. Rostlinám již květináčky nestačí, tak budu přesazovat. V botanické zahradě v Praze Troji jsem koupil substrát. Dostal jsem také radu abych nepospíchal, že mám přesadit až v lednu, únoru. Základem bude ta nádoba, do které udělám dírky a vložím jí do ještě větší. Květináčky tím odstraním a rostliny získají větší prostor. Snad se jim i nadále bude dařit, že neudělám nějakou chybu.

Zajímavost: Mucholapky podivné mám v obrovské výloze obchodu, která je situována na jih a lunce neustále na ně pere. To je také důvodem té obrovské spotřeby vody. Kolem každodenně chodí desítky žáků a žákyň do nedaleké základní školy. Postávají, okukují a dnes již vím, že podivné i ve velkém jejich rodiče nakupují.Teď ale nevím, jestli dělám dobrý skutek, nebo likviduji americkou přírodu.




Daněk a dišputace o všem možném

12. ledna 2013 v 16:39 | Toulání se přírodou není jen o ní, ale i problémech dnešní společnosti |  - - daněk


Daněk evropský

Při dnešní fototoulce, kdy jsme překontrolovali hlívu ústřičnou, šindelovník severský, ohnivec rakouský, tak jako vždy došlo i na dišputaci. Zítra to bude především o vandru na palečku zimní a na úklid lokality hřibů královských. Nějaký milovník přírody, chatař, chalupář, vesničan, tam začal vytvářet divokou skládku.

To si takhle kráčíte hvozdem, na zádech torny, na rameni, v kapsách, fotoaparáty a placatice. Ta nejzajímavější dišputace se týkala mladých lidí. Nedávno v Evropě, ale i u nás, proběhl výzkum o volném čase dětí, mladých lidí. Nedopadlo to vůbec dobře. Mládeži chybí pohyb a toulání se přírodou. Vzpomínali jsme na svá dětství a konstatovali, že to se už nikdy bohužel nevrátí. Zároveň jsme ty mladé generace se slzami v očích politovali. Pryč je doba, kdy jsme přišli ze školy, aktovky hodili pod stůl, postel, proběhli vesnicí, městskou ulicí, zapískali signály a uháněli do lesů, polí, k potokům, řekám, tam nahoru do strání, do hor, do hory. Měli jsme krásná dětství.

Daněk je překrásné zvíře na kochání. Není původní a my poutnící, ho dělíme na dva druhy. Ten jeden člověka bez problémů pustí k sobě. A to mluvíme o divoké přírodě, ne o oborách, farmách, zahradách.
Ten druhý jedná opačně. Žije si v klidu, skrytě, nikoho k sobě nepustí. A to je přesně ten druh, který nás, fotografy přírody, nejvíce láká. Je to o velkém dobrodružství.
Trvá i hodiny, než se k nim dostaneme. Je to o oblečení, plazení, o přískocích. Nejhorší vždy je, když dotyčný nemá potřebné fotografické vybavení a s mobilem se snaží dostat co nejblíže. Na jedné straně takové Vandrovníky nemáme rádi, ale na straně druhé je to převeliká zábava. Bohužel, téměř vždy, daňky, jeleny, vyplaší.


Největší zážitky, nejlepší fotografie, jsou v období říje. Otázkou je jestli dančí nebo jelení. Na to si ale musí odpovědět každý sám. Já v tom mám již naprosto jasno. Obojí je správně, neboť říje těchto dvou druhů neprobíhá ve stejném období. Takže milovník přírody, fotograf, si vždy užije. V letošním roce jedeme na jeleny do Scandinávie. Místa jsou ještě volná, tak se přidej...


Možná jsem udělal chybu, že jsem na aparátu nechal to dlouhé sklo. Měl jsem tam nasadit něco menšího. Na to ale není níkdy čas. /Pro zvětšení videa si klikni na symbol You Tube./


Volavka popelavá, jen kdyby podobných zážitků bylo povícero...

7. ledna 2013 v 19:54 | I dnešní fototoulka Prahou a jejím okolím se vydařila. Jenom kdyby nebyla taková tma |  - - popelavá
Volavka popelavá

Obloha se z ničeho nic zatáhla a s fotografováním byl konec. Dlouhá skla a tma, to nejde vůbec dohromady.

Začali jsme se kolem řeky vracet na zastávku autobusu, když někdo řekl volavka. Podívali jsme se tím směrem kam vzhlížel a byla tam. Krásná princezna, jako kdyby nás vybízela k mačkání spouští.

V tichosti jsme zamířili vlevo za terenní vlnu. Na úrovni volavky jsme v řadě vykoukli a začali konat. Sunuli jsme se stále blíže a volavka se ani nehnula. Možná, že jí byla zima, byla unavená, nebo byla zvyklá na člověka. Bohužel, pro bažinu to dál nešlo. Na straně jedné nám Matička příroda přála, ale na straně druhé to naše štěstí nedotáhla do konce. Tak zase příště...


Fotografujeme: Ten snímek by mohl být i zajímavý, kdyby to oko nebylo tak hrůzně utopené. Při takto velikém zvětšení, oříznutí, je vidět, že ten snímek není zas tak špatný. Bohužel, hlava má do zaostření hodně daleko. Jak jsem psal již na začátku. Málo světla, z ruky, vysoké ISO, velký otvor a především dlouhý čas. Nepodařilo se zaostřit na oko. Ostrost je úplně někde jinde. Tak zase příště. Další vycházka ve středu. Sraz 08,00 hodin. Pojedeme na palečku zimní, ohnivec rakouský a překontrolujeme ten nádherný šindelovník severský. Určitě cestou potkáme mnoho zajímavých věcí ke zvěčnění.

- - - Zamyšlení z další fototoulky za volavkou popelavou. 4. února 2013 - - -



Volavek popelavých na soutoku, řeky a potoka, byla spousta. Dokonce jsme se k nim dostávali hodně blízko. Tedy počítáno s ohledem na možnosti objektivů. Zanedlouho jsme zjistili, že většina snímků není vůbec k použití. A kde byl problém?
Podobné to bylo i na naší poslední výpravě za vlky. Všichni jsme si mysleli, jak vynikající a překrásné fotografie děláme, než si někdo všiml, že všude přes jejich masky, těla, jsou pruty, nové začínající listnaté stromky.
Stejně to dopadalo i na volavkách. Potom jsme si již dávali pozor, měnili polohu, a snažili se mačkat spouště až v okamžiku, kdy výhled mezi objektivem a ptákem je bez jakýchkoliv rušivých prvků. Stejně konečný výsledek byl dosti žalostný. Každý ale, určitě, několik pěkných snímků udělal.


Stačilo málo - rychlejší čas, stativ - a mohla to být půvabná fotografie. Ale vo tom to je. Každý den nemůže být svátek, že?!


(...dokončení zítra.)


Austrálie - cesta ke Sněžné řece

6. ledna 2013 v 19:10 | Vandrovnice ing. Petra Badinová na houbách v Austrálii |  GLOSY!!!
Milí Vandrovníci,ozývám se opět se zpravodajstvím z daleké Austrálie, kde tentokrát posílám pár poznatků z cesty, jejímž cílem byl srub v buši u Sněžné řeky, kde jsme se chystali s tramskými přáteli (kteří zde zakotvili natrvalo) oslavit začátek roku...
Cesta byla daleká a tak jsme ji rozdělili na dva dny.

I ČÁST



Jedeme už několik desítek kilometrů a pořád je Melbourne. Většina lidí v Austrálii bydlí v přízemních domcích, výškové budovy najdete akorát ve středu města. Nejsou tu populární ani jednoposchoďové domy. Převládá dřevo, nebo červené cihly, většinou nechybí veranda a kolem domku spousta květin.

Jedeme několik stovek kilometrů po dálnici, která má krásné jméno Princeznina. Vede kolem celé Austrálie. Kdyby jste chtěli po ní celou zemi objet, máte dvě možnosti. Buď se vydáte na pravo a nebo na levo. Když zvolíte vnitřní okruh, ušetříte kolem sta kilometrů. Na dálnici se jede stovkou. Těžko vjedete do protisměru, protože často jste od něho vzdáleni pruhem zeleně tak, že ho ani nevidíte, a také vás nikdo neoslní. Za několik hodin nás nikdo nepředjel a ani my jsme nikoho nedohnali. Všichni se zařádí a jedou stejnou rychlostí. Řidiči dodržují pravidla. Pokuty jsou vysoké. Překročení rychlosti o 2O km stojí 8 000 Kč. Nepřipoutaná osoba ztráta 3 bodů, ve svátek dvojnásobek - to je 6 bodů a je to polovina z celkového kreditu. Na dálnici nebyly žádné objížďky,žádné drncání jako když jedete po D1. Prostě tak jak má dálnice vypadat.

V Melbourne je záliv. Voda je tu čistá, teplá a méně slaná než v Chorvatsku. Po několika hodinové jízdě jsme dorazili k oceánu. Proti moři je oceán studený. Rozdíl teploty vody je o několik stupňů. Když má naše řeka 18, tak se nám už do ní nechce, tady je to teplota běžná. Oceán bývá občas nebezpečný. Včera v rádiu říkali bilanci za rok 2012. Počet mrtvých - 18 lidí zemřelo díky žralokům, 119 lidí odnesl do oceánu proud a nedokázali se vrátit. Také hodně lidí se zraní v obrovských vlnách.Ale oceán je nádherný, je úžasný, je jedinečný.

Po odbočení od oceánu cestu lemuje nejdříve neskutečné množství spálených lesů, později v nedozírných planinách stojí nespočítaně torza starých mrtvých, staletých eukalyptů, které proti modré obloze vypadají skvěle ( sousto pro fotografa) ,ale kdyby jste měli zastavit u každého jedinečného záběru, vůbec by jste nedorazili tam, kam máte namířeno.

Kolem cest se pase tisíce a tisíce šťastných krav, ještě více ovcí a když odbočíte do buše, musíte být stále ve střehu, aby jste se s nějakým zvířetem na prašné cestě nestřetli. Cestou již pozorujeme klokany, ale mé první setkání s klokanem bylo smutné, neboť spousta těchto sympatických skákajících vačnatců skončí pod koly automobilů. Dokonce existuje i zaměstnání-odklizeč mrtvých klokanů. Farmy jsou od sebe tak daleko, že se sousedem nepokecáte, na nákup se jezdí třeba jen jednou za čtrnáct dnů, někdy je interval i delší a je z toho celodenní výlet. Pokud zabloudíte, nemáte se koho zeptat na cestu a pokud máte poruchu nebo vám dojde benzín, máte velkou smůlu.

Vzdálenosti v Austrálii jsou naprosto jiné než u nás. Nákup vzdálený 120 km je pro místní vlastně blízko. Díky zkušenému řidiči jsme ke Sněžné řece dorazili včas a bez problémů. Já bych nezvládla (i když se považuju za řidiče dobrého ) ani první křižovatku, určitě bych vjela do protisměru a nevěděla bych kdo má přednost a na kterou stranu mám jet. Nechápala jsem ani volant na druhé straně a vždy jsem se k němu hrnula a to jsem byla pouze spolujezdec. Kruhové objezdy, kde vedle sebe jedou tři proudy aut jsou mi ještě nyní záhadou.

Houbu jsem zatím neviděla ani jedinou. Snažím se tady dát dohromady s nějakým australským houbařem, mykologem. Zatím marně. Ale já se moc snažím. Petra

II ČÁST


SNOWY RIVER v překladu znamená Sněžná řeka.Já bych ji nazvala Snová řeka - řeka snů. My jsme ji zastihli pohodovou, milou, krásnou a něžnou s odpočívajícími obřími kameny v písku na dně řečiště. Letos na jaře tu moc nepršelo, stav vody je nízký, ale dovedete si představit ten hukot, když taje sníh a voda se valí z hor? Řeka umí být i zlá, drzá, hlučná a také nebezpečná. Vzniknou obrovské peřeje a voda schová pod hladinu i ty největší kameny, které jsou staletími opracovávané její silou do nejrozličnějších tvarů. Když praží slunce, balvany tak pálí, že na ně bosou nohou nešlápnete.Však díky tomu se voda ohřeje na příjemných dvacet stupňů a také díky tomu jsme se v její náruči nechali hýčkat a ochlazovali se v parných dnech. Při úplňku bych řeku nazvala ne Sněžnou, ale Stříbrnou - na hladině se odrážel měsíc a voda tekoucí korytem měla barvu stříbra. Obloha nenarušená světly velkoměst byla plná hvězd. Konečně jsme měli možnost vidět Jižní kříž,k terý jsme znali pouze z knih a písniček....


III ČÁST

V Austrálii potkáte spoustu zvířat se kterými nemáte možnost se u nás setkat. Je zde také největší koncentrace jedovaté havěti. Sem patří též BULL ANTS, což je volský mravenec. Měří až 3 centimetry a vzhledem k jeho velikosti ho nelze přehlédnout. Má obrovská kusadla jimiž si přidrží oběť a zadečkem bodne do oběti žihadlo podobné sršnímu a vstříkne notnou dávku jedu. Pokud je někdo alergický, může mít velký problém. Já jsem se s ním dvakrát setkala osobně. Jednou mi vlezl do sandálů (v buši by se mělo chodit v pořádných botech i když je hic, nejlépe nad kotníky a kožené) a podruhé mi vlezl do spacáku. Rychlost, kterou jsem vylítla ven ze stanu se podobala rychlosti letadla, které mě na tuto polokouli dopravilo. Naštěstí nejsem alergická. Prst otekl, na chvíli změnil barvu, štípalo to jak když dostanete žihadlo, ale za chvíli se vše vrátilo do původního stavu. Aby jste měli představu, jak takový mravenec vypadá posílám fotky, když zjistil, že ho chci zvěčnit, útočil dokonce i na fotoaparát.

IV ČÁST

Známe je všichni. Někdo z fotografií nebo z různých dokumentárních filmů, další ze ZOO, někdo měl tu čest se na cestách s nimi setkat osobně. Jsou velice sympatičtí a umí dělat všelijaké ksichtíky, docela jsem se pak u počítače pobavila. Vždyť se mi vysmívali přímo do objektivu. Dovedou skákat kolem 10 metrů do dálky a vyskakují si do výšky tří metrů. Jsou rychlí, vyvinou rychlost až 60 km za hodinu.Toto platí pro klokany velké. Klokanovitých je přes 50 druhů a je mezi nimi velký rozdíl. Většina jich neumí chodit, musí poskakovat. Mohutný a dlouhý ocas není chápavý. Slouží jako kormidlo a k balancování. Dalo by se o nich napsat hodně, ale nebudu vás zatěžovat informacemi .Doufám, že vám tyto snímky přivodí dobrou náladu. Péťa

V ČÁST


Kolem Indického oceánu jsou nekonečné kilometry pobřeží s množstvím nádherných pláží a zátok. Koupání v něm patří k nezapomenutelným zážitkům ,nikdy nesmíme však zapomenout na sílu vln a nebezpečí zrádných proudů. Oceán je studený. Nyní se teplota pohybuje mezi 17-18 stupni. Většina Australanů se zde koupe v neoprénu. Oceán je neskutečně barevný. Všechny odstíny modré, zelené a tyrkysové, které vidíte v některých chvílích pohromadě, přecházejí, při západu nebo východu slunce, do zlaté a stříbrné barvy. Poté se mění v šedou, bílou a noční černou. Od oceánu zdraví Petra

VI ČÁST

Opeňka měnlivá od MIKE - není to zajímavé? Vševypovídající? -

5. ledna 2013 v 12:56 | Opeňka měnlivá je stále nedoceněnou houbou pro kuchyň, ale otázkou je, jestli je správné jí sbírat. |  Opeňka měnlivá

Názory na opeňku měnlivou pište pod článek do komentářů

Více o opeňkách měnlivých ZDE !!! ANKETA ZDE v komentářích !!! Čepičatka jehličnanová ZDE !!!

MIKE napsal

Zapomeňte na opeňky! Houby sbírám nějaký pátek. Již v 8 letech jsem zásoboval domácí kuchyni a nikdo mně nekontroloval. Loni jsem sebral na dvou lokalitách opeňky a byla to bašta. S nimi jsem donesl domů i několik odlišných forem čepičatky i opeňky. Otrávit jsme se neotrávili (naštěstí) ale opeňku už v životě nebudu sbírat v lese, raději si ji vypěstuji na špalku z koupené sadby. Tyto houby se běžnými metodami NEDAJÍ od sebe odlišit !!!


Bývávaly doby, kdy jsem měl své pařezy, padlé kmeny, a opeňky měnlivé spousty. Bohužel se v posledních letech nedaří. Uvítám jakékoliv pozvání. Zejména na fotograficky překrásné trsy, zajímavosti. Tato houba nás hodně, i po stránce mykologické, zajímá.

Fotografujeme: Snímky bývávají různé - hrůzné, ještě horší, lepší, zajímavé, příšerné - ale jako informace nezastupitelné. Pak jsou fotografie na té druhé straně - překrásné až srdéčko poskočí. Vynikající, takže jdou na zeď, do časopisu, knih. Nemnoho je ale snímků, které jsou chloubou lidstva...

Do které kategorie patří tento je jenom na vás. Je potřeba si ale uvědomit, že snímek byl vytvořen jedním z prvních digitálních fotoaparátu. Vždyť ten neuměl ani snímat pořádně barevně. Dnes je technika úplně někde jinde a podle toho současná fotografie také vypadá. Myslíte si, že čím draží aparát tím kvalitnější fotografie. nebo podle vás tomu tak není...

Pochlubte se: Máte někdo fotografii opeňky měnlivé v ještě větším a bohatším trsu? Nebo nějakou hodně zajímavou? Posílejte na - (doplním později. už konečně musím pro tento blog vytvořit samostatný e-meil. jinak bych z toho klidně i zcvoknul...) Rozlišení stačí na šířku 800! Váš snímek jsem pak ochoten, následně, přetvořit do formátu A1 a vystavit na celorepublikové putovní výstavě.

Výr velký - Bubo bubo - po slovensky nevím

4. ledna 2013 v 15:58 | Na internetu, ale i na výstavách lze vidět přenádherné snímky výra velkého. Tiše závidíme... |  Výr velký
Výr velký aneb z pohádek ho zná každé děcko

Výr velký je králem noci, symbolem vědomostí, chytrosti. Co si ale budeme povídat, byl také, po staletí, zneužíván myslivci, lovci, pro lov, lákání ptactva. Obojí je v lidské společnosti jeho údělem. S oblibou osidluje kamenité stráně, skály, zříceniny hradů, stará stavení, s lesy v blízkém okolí. V dávných dobách byl zatracován i veleben. Vždyť ještě dnes se lidé bojí v nočních hodinách do lesů chodit. Co si asi musel vytrpět dávný lid. Tenkrát to bylo o čárech, bludných kořenech, bludičkách, a dnes je to o propuštěných vězních a divných existencích.

(dopíši později, i příběh bude).To jsme se takhle jednou toulali kolem veleznámého hradu.













.......

Český kras - AKCE 2013 - houby, byliny, obojživelníci, motýli a tak dále...

2. ledna 2013 v 15:31 | Bude to nejen o přírodě, ale i o fotografování pod vedením odborníků. |  Český kras
Český kras, ceny mírné, ale zážitky nezapomenutelné

Tak jako v minulých letech, tak i v roce 2013, na základě dobrých zkušeností, zorganizujeme toulání se touto překrásnou, zajímavou, neopakovatelnou, krajinou Středočeského kraje. Zajistili jsme v centru Českého krasu tábořiště, kde levně můžete postavit stan, vybudovat ležení, a poznávat nejen tuto část republiky, ale rozjíždět se i do dalekého okolí - Praha, Plzeňsko, Křivoklátsko, Brdy Hřebeny i vojenské. Možností je nepřeberně. I po Berounce se můžete vydat v lodi. Jenom těch hradů a zámků, lomů, jeskyní, co tady je. O houbách a rostlinách ani nemluvě. I broučkaři, hledači zkamenělin si zde příjdou na své. Pro informaci více ZDE !!! ZDE !!!

Uspořádáme zde i několik konkrétních akcí, fototoulek, vycházek a jsme ochotni vše zorganizovat i jen pro jednotlivce, malé kolektivy. Hlásit se můžete zde v komentářích nebo na burle@seznam.cz.



Jenom tady v okolí Karlštejna je neustále co objevovat. Můžete se tady toulat roky, aby jste zjistili, že o zdejší přírodě nevíte vůbec nic. A to je na tom to nádherné, neopakovatelné. Nezapomeňte, že po celý březen bude přímo na hradě k podívání výstava fotografií zdejších hub. V jejím rámci se uskuteční, i když v pozdějších měsících, pod vedením odborníků, několik mykologických výprav do okolí.


Kdo první napíše na burle@seznam.cz co je to za rostlinu, obdrží, pro tři osoby, vstup na fotografickou výstavu hub zdarma a bude se moci navíc zúčastnit tří fototoulek rovněž zdarma...


I různé druhy hub si budete moci vyfotografovat...


Poznejte co je toto za houbu a my vám jí za odměnu ukážeme...


I na nejeden fotolov vás vezmeme. Mnohdy to není vůbec jednoduché. Tenhle tam ležel a ležel, a my čekali a čekali, kdy se zvedne a ukáže se v plné kráse. To víte že se nepředvedl. Tak alespoň jeden snímek na památku. To musel být ale kus...

Příběh však ještě neskončil. Už jsme odcházeli do civilizace, když se ukázal další. A ten byl neustále v pohybu. Aparáty nezahálely a my jsme ten den udělali nádherné snímky dančí zvěře.

Tamten pořád ležel, mlaskal, neustále něco chroustal a tenhle pořád vyřvával do celého hvozdu a obskakoval jednu dámu za druhou. Bylo na co koukat, co obdivovat a co fotografovat.

Jsou daňci, kteří okamžitě znizí, když zjistí nepřítele. Další se předvádějí, ale nepustí člověka, fotolovce, k sobě moc blízko. A potom babo raď, jak na ně...






Sang hwang - Phellinus linteus - ohňovec brázditý

1. ledna 2013 v 22:23 Jiří Patočka
Ohňovec brázditý - Sang hwang - JIŘÍ PATOČKA

Více ZDE !!!

Volavka popelavá to nemá v zimním období vůbec lehké

1. ledna 2013 v 18:38 | Je rozhodnuto. Na přání se budeme ptactvu v letošním roce více věnovat. |  - - popelavá
Volavka popelavá

Uháněli jsme z vojenského újezdu k domovu. Ještě byl čas, tak jsem se šli podívat na to letos objevené hnízdo orla mořského. Bohužel jsme ho vystopovali, zjistili, pozdě, když už mladí se rozlétli krajem. V nastávajícím roce si ho pohlídáme a snad budeme opět úspěšní. Podobně se budeme věnovat hnízdu čápa černého. Přidej se k partě, Vandrovníkům, a budeš odměněn pěknými záběry...

Na polích, loukách, a jak jinak než při silnicích, všude přemnoho káňat. Naše zimní období jim vyhovuje. Nacházejí dostatek potravy a poslední zimy je sněhu pomálu a mrazy trvají jen několik dnů. Komu by se to nelíbilo.

Volavky popelavé to mají horší. Rybníky, a neproudné vody, jsou zamrzlé a tak obtížně hledají potravu. Jak se jim vede, co se jim asi v těch hlavičkách zobrazuje.

Po cestě k domovu jsme několikrát viděli, jak sedí uprostřed rybníků, ten na fotografii byl převeliký, a vyhřívají se na sluníčku. Milovníkům přírody je z toho smutno. Na jedné straně by se jim dalo pomoci, ale otázkou je jestli by to bylo správné. A teď babo, ornitologu, poraď.




Fotografujeme: I ve fotografii se postupem doby mnohé mění. Pryč jsou bohudík ty časy, kdy se tvrdilo, že zrno na fotografii je něčím špatným, neospravedlnitelným. Opak je podle nových zkušeností, poznatků, pravdou. Naopak zrno může mnohému snímky prospět. Mnohdy je to však úplně o něčem jiném a to je i tento případ.

Snímek byl pořízen hodně dlouhým sklem a na hodně velkou vzdálenost. Následně byl na počítači pořízen výřez. A právě v tomto okamžiku se zrnu vyhnout nelze. Nebo máte jiný názor?

.......

Volavky ne nebesích, nebo i na okraji rybníků, když čekají na kořist, jsou přenádherní na pokoukání. Umí oblažit duši každého človíčka. Na straně druhé, dokáží udělat převeliké škody a to zejména tam, kde rybáři ryby chovají. S tím ale nikdo nic moc neudělá.

(...dopíši v noci.)