Únor 2013

Korálovec jedlový a jeho zkáza. Dá se zachránit?

27. února 2013 v 1:36 | Těch několik kmenů znám několik let. Bohužel se rychle rozpadají. Jak ty korálovce zachránit? |  - - jedlový
Korálovec jedlový

Všechny ty kmeny prastarých stromů, jsem si - až na jeden - vychodil sám. V letošním zimním období jsem dostal, tak jako v minulých letech, až přemnoho žádostí, doslova proseb, abych k nim milovníky hub, houbaření, mykologie, fotografování, dovedl a to za účelem pořízení přenádherného snímku nejen korálovců jedlových. S tím, tak jako v minulých letech, problém nemám a mít nebudu. Od toho ty naše fototoulky jsou. Kolem korálovců jedlových jsou jiné a závažnější problémy. Jenom nevím, jak je vyřešit...

Téměř na všech lokalitách v Čechách - na Moravě problémy nejsou - ty staré, dávno již padlé kmeny, odcházejí rychle, zejména po každé zimě je to vidět, na věčnost. Téměř každý rok jsou plné plodnic. Někdy jsem jich napočítal, na jednom stromě, i přes třicet. Čím více hub, tím ale méně krasavců. Připadá mi to jako zákonitost.

Nebude to již dlouho trvat a kmeny se rozpadnou v nic. Co se stane s těmi korálovci. Zaniknou? Nebo někam přelezou? Ale ono není kam! Mladší jedle nejsou. Již dávno tomu, co jsem lesníky požádal, aby kolem těch starých plodících kmenů, vysadili nové sazenice jedlí. To bylo zamítnuto. Do dnešní doby jsem jejich zamítavé stanovisko nepochopil. Možná, ale že oni mají pravdu a já jsem úplně vedle. Není to ale škoda, že ti korálovce nebudou?

Ono zas tak moc korálovců v přírodě není. Zejména jedlových a ježatých. Ty druhé - až na několik výjímek - nepotkávám vůbec. V minulém roce jsem objevil pouze jednoho, kterého vzápěti jeden mlsoun hned utrhl pro kuchyňské zpracování. Více v posledním článků o této houbě. Korálovců bukových, bohudík, možná jen zatím, je povícero.

Internet je, mohl by být, pro milovníky hub, mykologie, v ochraně hub a zejména v získávání důležitých informací, velkým přínosem. Stačilo by jen vytvořit podmínky, pro počítání některých druhů hub, kde by korálovce neměli chybět.

O jejich výskytu se dozvídáme, jen okrajově, právě na internetu, na mykologických a houbařských stránkách. Z informací je patrné, že těch korálovců moc v přírodě není. Není to alarmující?

Již tomu několik let, co jsem se o otázku jejich výskytu vážně zajímal. Zejména mě zajímalo, proč korálovce nepatří mezi státem chráněné houby. Odpověď předních mykologů, státních úředníků, byla vypovídající, ale rovněž i šokující: prý se na ně zapomnělo a brzy to bude napraveno. Netrvá ta změna ale již moc dlouho???


Korálovec ježatý z minulého roku. Vyrostl, na milimetry přesně , na místě, kde byl i ten z roku 2011. Ve vojenském újezdě jsem potkal človíčka, který je na ježaté specializován, protože tvrdí, že je to naprostý delikates. Tvrdil, že ve hvozdu jich, každoročně, nachází "mnoho". Následně jsem z něho vydoloval, že i více než deset. Nepředpokládám, že by lhal. Ale proč já, my, je nikdy nevidíme?

VÝSTAVA fotografií HOUBY III v březnu na hradě Karlštejně

26. února 2013 v 10:41 | Vy co tam máte své snímky přijďte se také pokochat. |  VÝSTAVY program
HOUBY III na hradě Karlštejně


V měsíci březnu 2013 můžete navštívit výstavu fotografií hub, a to nejen Českého krasu, na hradě Karlštejně.
Vstup na výstavu je zdarma
Všichni jste srdečně zváni
Václav Burle

(V rámci této výstavy proběhne od března, po celé jaro, několik fototoulek po Českém krasu. Zejména vám ukážeme, kromě této čarokrásné krajiny, i zajímavé houby a rostliny. Uskuteční se i několik besed a přednášek...)

Tento krasavec roste, doslova, několik metrů od hradu Karlštejna. Bohužel, tento snímek na této výstavě neuvidíte. Pro hrad Karlštejn jsme vytvořili úplně novou kolekci, která vás jistě potěší.

Tři první, kteří napíší na burle@seznam.cz název této houby, budou mít všechny fototoulky v Českém krasu zdarma. Pravděpodobně i dostanou několik volných vstupenek do Botanické zahrady v Praze Troji...

V rámci výstavy, jako dárek na odlehčení peněženky, dostáváte - na heslo burle.blog.cz. - 10 % slevu, na celou útratu, do restaurace U Adama. Najdete jí až nahoře, když ze silnice přecházíte na stezku ke hradu.

Všichni, co se touláme nejenom Českým krasem víme, jak je obtížné se chutně a cenově přijatelně najíst. Až se budete toulat Českým krasem, Karlštejnem, tak navštivte restauraci U Adama, budete naprosto spokojeni. Ceny rozumné, a vy navíc dostanete slevu, kterou nejlépe ihned utraťte za nějaký ten dortík a kafíčko. Podporujte nejen svého šerifa, řezníka, zelináře, ale i Adama.

Jedná se o rodinný podnik, ve kterém obsluhuje maminka a přítelkyně našeho Adama. Nebo je snad už jeho chotí? V kuchyni pak vládne Michal Endršt, který v pořadu televize Prima "Ano šéfe!" získal tři zlaté hvězdičky. Na jeho kulinářských výrobcích je to bezesporu vidět, cítit. Chutnají brilantně. Ve studeném údolí Karlštejna nebývá zrovna ani v létě moc teplo. V restauraci vás po těle pohladí, polaská, příjemné teplíčko z krbových kamen, dubové dřevo.

.....

Prase divoké -

26. února 2013 v 10:12 | Divočáci jsou přemnožení. Otázkou je, jak jsou pro lidi nebezpeční? |  - - prase divoké
Prase divoké
aneb
Nedávno jsem viděl zajímavé video, kde tremp vypráví své zážitky kolem divokých prasat, které s kamerou a fotoaparátem, cíleně vyhledává. Doporučuje, před vybudováním tábořiště, bivaku, širáku, počurávat kolem stromy. To je, podle něho, snad jediný způsob, jak divočáky nepustit blízko k sobě. Jim už nevadí ani oheň ani salvy těžkých zbraní, ani řev vrtulníků, bojových letadel. Zdůrazňuje, že se nemá nikdy před nimi utíkat a doporučuje, že jedinou záchranou před jejich útokem, bachyně, je útěk na strom. Jiné možnosti, podle něho není.

Potkat v lese selátka, tak to je zážitek za všechny peníze. Jsou to velice hravá stvoření, která mají ráda svět. Ale nedej Bože, aby vás jejich matka zaregistrovala. To může být hodně, ale hodně zle...

Patřím ještě mezi ty milovníky přírody, kteří když leží pod širákem v lese, i ve spánku slyší, co se v tomto chrámu široko daleko děje. Bylo již k ránu a já jak jinak jsem neslyšel vůbec nic. Najednou se probudím, kulicha přes oči. Povytáhnu se, nadzvednu kulicha a koukám jak kanec na kance. Všude kolem mě obrovské množství divočáků. Jediné štěstí bylo, že to byli lončáci a ještě mladší. Bohudík byli jenom zvědaví a já nebyl ani tak moc vyděšen. Od té doby jsem se zařekl, že uprostřed lesa, již nikdy nebudu spát ve spacáku. Do torny jsem přibalil dýku, kterou jsem si ve hvozdu přidělával na opasek. Teprve druhý den jsem si uvědomil, že divočáci byli pouze dorostem, ale bylo jich mnoho. Tak moc, že kdyby přeze mně přeběhli, tak jsem byl ušlapán...

A to není všechno. Určitě platí pravidlo, vše do třetice. Opět spím v Brdech pod Kamennou, na sobě pouze celtu a u ruky dýku. Patřím mezi ty, kteří i ve spánku slyší vše, co se v brdském hvozdu děje. Nyní jsem opět neslyšel nic. Probudilo mě mlaskání a funění. Nade mnou se sklánělo několik obrovských příšer. Už to nebyli lončáci ale dospělé kusy. Dostal jsem strach. Hrál jsem -tak jak jsem se dočetl v májovkách, roli mrtvého brouka. Když to prý platí na medvěda, tak proč ne...- Ani jsem se nepohnul, snad jsem ani nedýchal. Najednou rachot a byli pryč. Mobil -to je pro bezpečí člověka v horách a v lesích vynikající věc- jsem měl vypunutý a stejně bych byl mrtvý a moc by mě nepomohl. Je hrozná blbost potulovat se krajem, po lesích sám. Když ale ono je to tak nádherné.


To byl nejen krasavec, ale byl to i velký a zajímavý příběh. O tom někdy příště...

Fotografujeme: Oba ty snímky mají jeden závažný nedostatek. Uměli by jste ho pojmenovat?

Ryzec syrovinka aneb přibývá nebo je ho stále stejně? Tedy málo...

25. února 2013 v 22:06 | Kolik plodnic asi v houbařské sezóně v lese je? |  - - syrovinka
Ryzec syrovinka

Bývávalo od jara do podzimu
syrovinek v lese víc než dost.
Zmizely jako obláček dýmu,
někomu jinému pro radost.

Ryzec syrovinka co tak září
a chutná a zvláštně voní,
možná, že už příští září
s košíkem půjdeme pro ni.


Syrovinka patří mezi ty houby, kterých v dávných dobách bývávalo všude plno. Kde ty loňské sněhy jsou? Bývávala, a stále je, vyhledávanou pro svou chuť, kuchyňské využití. Místní houbaři, těchto ryzců, nosili nejen plné koše, ale dokonce i nůše. Ještě za rozednění se natrhali a pak rychle do blízkých městeček na trhy. Tam jim lidé, zejména na začátku jejich výskytu, i ruce mohli utrhat.

Dnes syrovinky nacházíme převelice zřídka, je to o velkém štěstí. Ale jak hlásí přátelé z mnoho míst republiky, někteří mají svá místa, kde se začínají stále více vyskytovat. Co je to ale to více, že?

Jak o tom přemýšlím, tak si říkám, jestli by nebylo od věci, ty počty, každou sezónu, zaznamenávat. Následně by to bylo nejen zajímavé počteníčko, ale snad by to pomohlo i mykologii. Ale jak to udělat. To by možná, v době výpočetní techniky, nemělo být zase tak nesnadné...

DISKUSE:

Václav Burle: Téměř každým rokem, zejména v posledních letech, najdu, sem tam, několik plodnic. Nafotím, sem tam jednu, dvě, seberu, abych nezapomněl jak syrovinky chutnají. Tu další, ty další, zamaskuji, a doufám, věřím, že jsem jim tím pomohl se rozmnožit.

V roce 2012 jsem sám nenašel ani jedinou plodnici. Potkal jsem ve hvozdu ale človíčka, který řekl: "Chcete vidět krásné syrovinky?" Zavedl mě, on na kole, já vedle něho cupital pěšky, na místečko, kde jich několik kralovalo. Bohužel, plodnice to byly ještě malilinkaté.

Ten dotyčný houbař, podobných míst má v tamějším rozsáhlém hvozdu několik. Objíždí je, v době jejich růstu, na kole, a kochá se jejich krásou, pozorováním. Jeho stará maminka (90) syrovinky miluje, a když přichází jejich čas, tak stále o nich mluví. Připomínají jí její dávné mládí. Ty staré dobré časy.

Došlo to dokonce tak daleko, že její děti, vnoučata, pravnoučata, jí při mlsání, a jejich přípravě, nenápadně sledují a moc dobře se baví. Nejraději je má jen tak na plátu, ale v kamnech se musí, jen kvůli ní, zatopit dřevem. Jinak, podle ní, to není ono. Vždyť má, za celé ty dlouhé roky, chuť vytříbenou. Nikdy by nepřipustila udělat si syrovinky na elektrice, plynu...

To já moc dobře chápu. A co vy? Jezdíme na jeleny do jedné hájenky. Vždycky, po našem příjezdu, nás tam čekají buchty s různou náplní. Pani hajna, ale i fořtová, je dělají v peci, a jak jinak, než na dřevě. Ta chuť je naprosto dokonalá. Asi na tom něco bude.

(...máte-li i vy, co k syrovince říci, tak pište zde pod článek do komentářů. A já to přetáhnu sem k článku. Potěšte houbaře, milovníky lesa, přírody, fakty, zajímavým příběhem.)



Stročkovec kyjovitý aneb je ho na Slovensku snad povícero?

24. února 2013 v 19:27 | Již to nebude tak dlouho trvat a pojedeme překontrolovat lokality v našich hvozdech |  Stročkovec kyjovitý
Stročkovec kyjovitý ze Slovenska

Foto Tibor Ozimy

Kdo se o stročkovce kyjovité zajímá, tak ví, že na Slovensku, zejména v jižní části, se dá tato vzácná houba najít o hodně častěji než v České republice. Pravděpodobně to platí i pro Rakousko. Snad se nám podaří zjistit více.

Pravdou je, že jednu lokalitu máme připravenou, k prozkoumání, v Německu. Uvidíme, co je na informacích, které jsme zde získali, pravda.

Požádali jsme pana Tibora o článek k jeho nálezům. V současné době je v zahraničí, ale máme přislíbeno, že brzy něco napíše....

Orel mořský - Letos nás kolem něho čeká velké dobrodružství

23. února 2013 v 21:48 | Zimní večery jsou dlouhé, a tak je čas na prohlížení archivu. Hle a on vypadl orel mořský |  - - orel mořský
Orel mořský

V minulých letech jsme se mnohokrát s orlem mořským potkali. Byl ale vždy hodně daleko od nás. Až dvakrát se vydařilo se k němu dostat na dostřel objektivu. To bylo ještě v dobách, kdy těchto překrásných dravců u nás mnoho nebylo. Doba se mění a bohudík i orlů mořských přibývá. A ubývá myslivců, pytláků, kteří tyto chráněné ptáky stříleli, trávili, likvidovali ve velkém.

Když je houbař, tulák po hvozdech, pozorný a umí se dívat, tak se i vydaří některé z hnízd dravých ptáků objevit. To se nám již mnohokrát stalo, máme dokonce na to vynikající a úspěšný trik, ale jak to tak bývá, málokdy je hnízdo znovu obsazeno.

V minulém roce jsme se toulali za barevnými hřiby ve středu republiky. Již z dávných dob jsme věděli, že se tady orli mořští vyskytují. Často jsme je tady pozorovali, při jejich hrátkách, na nebesích. Kde ale hnízdí, tak to se nám nikdy nepodařilo zjistit. Až vloni pomohla náhoda. Ta ale přeje vždy připraveným.

Úsměvné bylo, že jsme se pod hnízdem téměř vždy, při toulkách v tomto hvozdu, pohybovali. Stačilo zvednout hlavu, prohlédnout koruny stromů a již dávno jsme mohli být vystaráni, šťastní. Vše chce ale asi svůj čas.

Utahaní, hladoví a hlavně žízniví, jsme se vraceli z vrcholu po hřebenu a těšili se, jak za dvě hodinky zapadneme do hospůdky. Pivko a teplé jídlo, po celodenním putování, je naprosto dokonalé. Je to zázrak nad zázraky.

Všichni jsme viděli, jak z ničeho nic vzlétl. Kdyby zůstal sedět, tak jsme ho v pohodě minuli. Stáli jsme uprosřed lesa, na okraji kotliny, kde rybníček, prastaré stromy a na jednom z nich obrovské hnízdo.

Posléze jsme hodili řeč s jedním chlápkem, který, jak se o něm říká, je snad každou noc v lese. Je to takový mrzout, ale o lese, houbách, bylinách, zvířatech, rybách, přírodě, ví naprosto vše. Říká se o něm, že to byl velký a velice úspěšný pytlák. A co si budeme povídat. Třeba ještě je. Vždyť všude v okolních hospůdkách, putykách, táborových ohňů, vždy dostanete vynikající zvěřinu. Pytlák tak jako jeho praděd, děd, otec. A všichni v rodě byli i muzikanti. Říká se, že v širokém kraji nebylo nikoho, koho by hrou na křídlovku, klarinet, trombon, nedoprovodili na poslední cestě. Dokonalý člověk. Nejdůležitější je, že nás začíná mít rád. A my jeho rovněž. Mnohokrát jsme si při oroseném zazpívali tu jeho nejzamilovanější - zasviť mi ty slunko krásné, na cestu mou poslední...

Hnízdo nám v opojení, stálo nás to nemálo úsilí a peněz, potvrdil. A nejen to, on o něm vyprávěl, jak převozník Prošek na Berounce o první světové a uhořích .Máme jasno a vystaráno. V březnu začneme hnízdo hlídat a budovat maskovaný přístřešek s dírou pro objektiv. Všichni věříme, že se vydaří.. Jste srdečně zvání, ale na oplátku. Letos potebujeme hlavně nasnímat orchideje a ty nejvzácnější barevné hřiby!!! -vb- burle@seznam.cz.


Orel mořský, na hnízdě čápa černého, ve vojenském újezdě v Brdech. Aby stát, exministryně paní Parkánová a pan Bursík, zacpal ústa odpůrcům amerického radaru, tak otevřel turistickou stezku poblíž hnízda čápa černého. Ten, od těch časů, tam již nezahnízdil...



Muchomůrka růžovka aneb děkuji Vám všem za přízeň

22. února 2013 v 21:36 | Snažím se, aby zde na blogu se hovořilo i o otázkách, problémech, radostech, kolem fotografie. |  - - růžovka

Fotografujeme aneb je to kýč, není to kýč...

V novinářských kruzích se tomu říká okurková sezóna. A my houbaři, bylinkáři, nyní máme podobně smutnou dobu - zimní sezónu. Ono to ale již dlouho trvat nebude a navštíví nás, tak jako každý rok, opět jaro. Já se již nemohu dočkat. A jak jste na tom vy?

S pěkným pocitem na duší, každý den se podivuji, co lidí na tento blog neustále chodí, i když sem v poslední době moc příspěvků nepřidávám. Holt je ta zimní sezóna a navíc můj zdravotní stav mě neumožňuje se toulat mrazivou přírodou. Zrovna dnes ráno mě navštívil opět pan Infarkt. Byl slabý, tak jsem to zatím zvládnul bez rychlé. Za Vaši přízeň, Vám všem, mnohokrát děkuji. -vb-

Při toukách přírodou často narazíme na motiv, který jednoznačně se dá nazvat kýčem. Otázkou ale je, jestli příroda vůbec to slůvko kýč zná. Když něco krásného vytvoří, tak to přeci nemůže být kýč, že? Nebo je to podle vás jinak?
Tento snímek, větší je ZDE jednoznačně kýčem je. Jahody, muchomůrka růžovka, je to takové celé divné, neobvyklé. Ale zajímavé, krásné. Nebo máte jiný názor. Holt příroda je, jak se říká, mocná čarodějka. Ono zas tak moc kýčovitých snímků ale není. Fotograf musí mít štěstí, aby podobný námět vůbec potkal a houbař zejména.
Každou druhou středu chodíme na semináře o fotografování přírody. Ještě několik židlí je volných...


Fotografujeme: Dlouhý teleobjektiv má řadu výhod, ale i nevýhod. Poznáte, co nedokonalého je na tomto snímku daňka? Zítra budete mít, mnozí z vás, možnost si je vyfotografovat na hromadách sněhu. Jen aby vám je nesmetla lavina. Snad se vám vydaří...


...bude to velké dobrodružství

19. února 2013 v 23:10 | Poznáte, co je to za rostlinu? |  FLORA
Už aby to jaro přišlo do lesů, hájů, na stráně, k vodě...

Orchidej, kterou každý rok jezdíme pozorovat, počítat, obdivovat. V roce 2011 jí tam bylo všude plno. V roce 2012 jsme nepotkali ani jednu. Někde se stala chyba? Nebo je to normální. Jak to bude asi letos? Budeme se opět kochat, nebo naopak spláčeme nad výdělkem. Kdo ví, tak nám tady jistě rád odpoví.

Stejně se stále domnívám, že ty vzácné rostliny zlikvidovala cílená pastva koz. Viděl jsem, jak se začínají vytahovat ke slunci a na druhý den po nich již nebylo památky. Lokalita ohrazena plotem a v ní desítky koz.

Je to stejný problém, jako když mě státní botanik tvrdil, že kozy hlaváčky jarní nespásají. Majitel koz se nám vysmál a začal vysvětlovat, jak jeho Máňa je naopak moc miluje. Je třeba ještě něco dodávat? Uvidíme, kolik těch chráněných a vzácných rostlin se letos ukáže...


(Dpíši později. Nebo se toho můžete ujmout vy. Napište zde do komentáře a já to přetáhnu sem pod fotografii......

Zlevněné knihy o houbách. K odběru na burle.blog.cz ihned!

18. února 2013 v 14:57 AGENTURA Vandrovník
Knihy o houbách

Houbařský atlas - Miroslav Smotlacha, Marie a Josef Erhartovi. Dříve 249 / dnes 149...

Houby atlas - Ladislav Hagara. 399/249...

Velký atlas hub - Hagara, Antonín, Baier. 999/499...

Hřibovité houby - Šutava, Mikšík, Janda. Po slevě pouhých 100,- korun...

Setkání se zubrem a zítra si jdeme vystopovat vlka

15. února 2013 v 19:41 | burle.blog.cz pořádá neustále řadu fototoulek. Mnoho akcí je připraveno zejména na jarní období. Budeme vyjíždět na kytičky, houby, ale i za zvířátky. Uvažujeme o uspořádání dalších výstav. Sami to ale nezvládneme. Přidej se, nedej se... |  - - zubr
Stopování zubrů se vydařilo. Prozradila je obyčejná hovna...

Prožili jsme několik krásných dnů. Vyvrcholením bylo naše setkání se zubry. Ani jsme nevěřili, že se nám to může povést. Štěstí ale přeje připraveným. Na zpáteční cestě jsme ještě navštívili výstavu - Houby I - ve Vimperku. Pořadatelům, tamějším milovníkům přírody, mnohokrát děkujeme...

Fořt s hajným již na nás čekali v hospodě a z naší návštěvy moc šťastni nebyli. Později z nich vypadlo, že vůbec neměli tušení, kde se ti naši krasavci toulají. Ale vyrazili jsme. Na okraji lesa jsme vytvořili rojnici a pomocí vysílaček a mobilů se ve vší tichosti dorozumívali. Ve sněhu jsme se pohybovali obtížně a každou chvilku se propadli až ke kolenům. Slunce ozařovalo celou oblohu, my se opalovali a také přehodně potili. To prodírání se sněhem nebylo vůbec nic příjemného.

Netrvalo to zas tak dlouho a vysílačka pípla: "Už je máme v merku!"

Postoupili jsme ještě kousek vpřed, na okraj lesa, a už jsme je měli na louce v objektivech. Každý den ale není svátek. Peroucí se zubři byli daleko a slunce nebylo, pro nás fotografy, na tom nejsprávnějším místě. Některá děvčata, s triedry v ruce, švenkovala po krajině a zanedlouho nám hlásila další kusy. Koncert začal...

Není to zas tak dávno, co se dali dohromady odborníci, vědci, chovatelé, novináři, zoologické zahrady a další, s úkolem vrátit zubra do volné přírody. (Více najdete zde na blogu.) Ozvaly se hlasy, že to pro nebezpečnost tohoto překrásného tvora není možné.

Již delší dobu se snažíme, na svých fototoulkách, zubra co nejvíce poznat. Dnes, po zkušenostech, víme, že zubr by, ani po stránce bezpečnosti, nebyl pro lidi nebezpečný. I zde platí jednoduché pravidlo. Chovejme se k němu slušně, neprovokujme ho, nechávejme ho v klidu a on se nám odvděčí láskou.

Podobně se hovořívalo i o losu, který se dnes toulá Šumavou a málokdo ho tam potká. I odborníci, kteří ho sledují, mají velký problém ho vystopovat, vůbec ho spatřit. Mnohokrát se prokázalo, že je to pouze o náhodě.


Fotografujeme: Moc jsme se na zubry těšili. Každý z nás si představoval jaké překrásné, přezajímavé snímky udělá. Bohužel se moc nevydařilo. A kde byla chyba? Mezi profesionáli se říká, že nejhůř se fotografuje na silném, ostrém, slunci. A toho jsme dnes na bílém sněhu měli přemnoho. V teleobjektivech, v dalekohledech, jsme viděli zvířata stále ve stínu, i když jsme měli zlatý kotouč téměř za zády. Vůbec jsme nepochopili, kde byl problém. Jenom jsme se utěšovali, že hold každý den není posvícení. Snad za několik dnů se nám bude dařit lépe. Uspořádáme na ně ještě několik fototoulek, fotolovů, zátahů.

....



SYSEL obecný a darebáci - nemáte někdo jeho fotografii?

15. února 2013 v 19:37 | Bývávavalo syslů všude plno. Dnes je najdeme doslova jen na několika lokalitách. Pro fotografy jejich portrétování přináší nebývalé zážitky |  Sysel
Sysel na Homolce


Foto: Ing. Jiří Michal, jeden z našich učitelů...

Uběhlo několik desítek let a překrásná Homolka, nedaleko Prahy, už vypadá zcela jinak. Kde se asi stala chyba, že jsme jí nedokázali zachovat alespoň ve stavu vzpomínek na naše mládí? Jenže ani tehdá to již nebyla Homolka před "devastující" těžbou vápence. Nikdo ze současníků si již nemůže pamatovat, když ten nádherný kopec, na západě od obce, patřil pouze Matičce přírodě. Muselo to být fantastické. Všude rostliny, které dnes jsou chráněné, nebo dokonce již neexistující, živočichové a zejména ti malí broučci, pavoučci, plži. Ten dávnověk se již bohužel nevrátí a ta devastace Homolky určitě bude i nadále pokračovat. Je možné to barbarství alespoň zastavit? A to ještě nehovoříme o Žákově lomu, že?!!!

Pro nás kluky, ze zákládní školy, to tady býval neskutečný ráj. Mnohokrát si říkám, škoda, že to naše děti, vnoučata, již nikdy nepoznají. Dokonce jsme zde, na úpatí Homolky, měli dvě hřiště, kam se chodilo i na školní tělocvik.

Často jsme po škole, když jsme doma odhodili aktovky pod postele, se tady scházeli k bojovým a objevným akcím. Tady na skále, nad Žákovým lomem, jsem málem přišel o život. Měl jsem to temkrát, na onen svět, jen tak tak. To by ale bylo na jiné povídání. Jak čas běžel, tak se tady mohla stát další tragédie. A určitě by nebyla jediná. Vždyť jsme nebyli jediní, koho lákalo tamější podzemí. Bohudík, hasiči zareagovali hodně rychle.

Ještě v padesátých letech minulého století, tady byla poměrně početná skupina sysla obecného. Kdy se vytratila a proč, tak to nevím. Třeba nám to tady v komentářích někdo osvětlí.

Zejména na východním svahu Homolky byla jedna nora vedle druhé. Tady jsme se učili základům přežití v přírodě, i když jsme tenkrát vůbec nevěděli, co že to děláme. Vždyť jsme byli na světě doslova jen několik let. Dodnes se za to strašně stydím. Ještě štěstí, že tenkrát nedošlo k naplnění zločinu. Zkušenost to však byla, pro další život, k nezaplacení. Dnes, na téma přežití v přírodě, se tiskne jedna kniha za druhou. Televize natočily stovky, ba tisíce pořadů. Jeden z nich, právě v těchto dnech, lze, na pokračování, na obrazovce vidět.

Jeden z nás, jmenovat nebudu, přišel s myšlenkou začít sysla lovit. Udělali jsme si několik profesionálních ok, nevím kde ten kluk se to naučil, a stali se lovci. Jenže, dnes mohu s klidným srdcem prohlásit, bohudík, jsme žádného neulovili. Oni si z nás ti darebáci doslova dělali legraci.

Teprve po letech, když jsme se to samé učili na vojně, jsem zjistil, kde jsme udělali chybu. Vysvětlení je jednoduché - moc jsme pospíchali. Popobíhali jsme od díry k díře, místo, aby jsme vyčkali, dali si nějakou tu lípu, žváro a mohli jsme být vrahy. To by nás určitě poznamenalo na celý život.

Celý ten žlab, který byl stepí, začal zarůstat stromy, keři. Několikrát ta vegetace byla odstraněna, ale následně to bylo každému fuk a to i státní ochraně přírody. Ta nasadila posléze ovce, kozy, ale k navrácení do původního stavu již ani tak nedošlo. Nebylo by dobré to změnit? A s tím i vyčistit, do původní podoby, Žákův lom? Vždyť ten je dokonce pod ochranou UNESCO, nebo se snad mýlím?

Bylo by to nádherné, kdyby se sysel na Homolku vrátil. Jeho kolonií je v republice, tak jenom do mariáše. Sysel, podle odborníků, vědců, akademiků, je před vymizením. Pro stavby, komunikace, dálnice, oplocené pozemky, nemá možnost migrovat. Třeba nám tady někdo z odborníků, na toto téma, poskytne více informací. Vždyť já nemám ani jeho fotografii. Nemáte někdo, prosím?!


Foto: Jiří Michal - fotograf se kterým jezdíme na fototoulky, anebo si ho zveme na akce. Zúčastnit se může každý z vás. Více ZDE !!!

Svátek pro fotografy aneb Výstava orchidejí v Botanické zahradě v Praze Troji

14. února 2013 v 23:27 | Orchideje, tak jako každý rok, se vrací do úžasného skleníku |  V Praze blaze
Pozvánka do Botanické zahrady v Praze Troji

A už je to tady. V dubnu se výstavy Houby I a Houby II konají v Botanické zahradě v Praze Troji. Jako odměnu, poděkování za zapůjčení výstav, jsme obdrželi volné vstupenky do celého areálu.

Použijeme je 8. - 24. března. Uskutečníme několik fototoulek na výstavu orchidejí. Ta nádhera překrásných rostlin je nepředstavitelná.

Každý, kdo se vážněji zajímá o fotografii, si tuto výstavu každoročně nenechává ujít. Tady je možné se mnohému naučit. Profesionální fotografové, lektoři, sem pořádají téměř denně své akce. A není to vůbec zadarmo.

A když je u toho fotograf, znalec, od fototoulek, vandrovníků, tak jistě není co dodávat. Jste srdečně zváni. Přijďte se poučit. Anebo, jen tak zajímavě a smysluplně strávit pěkný den. Hezky se tady i jen tak lelkuje...


Fotografujeme - Zejména našim děvčatům se tady v minulém roce hodně líbilo. I mnohé ty krásné orchideje dostaly od nás darem a zejména z lásky. Jako poděkování, že tolerují to naše věčné toulání se přírodou.

Tenhle snímek má jednu převelice zásadní chybu, nedostatek. Kdo jí jako první odhalí, tak dostane od nás jarní pozvání na vzácné rostliny Českého krasu. Jenom prosím nepište to naplno. Pokuste se to nějak zašifrovat, aby se mohlo vyjádřit co nejvíce zdejších čtenářů. Napište to třeba jen formou takového náznaku...


V botanické zahradě je i jezírko a v něm překrásná stvoření. Poznáte, co je na tomto snímku špatně, nedokonalé. Napište, kde se stala chyba...

Versatilka alias flusovka

14. února 2013 v 22:38 | Každému bych přál prožít takové dětství jaké jsme měli my |  Velká Chuchle a okolí
Tenkrát, v těch dávných letech - jsme opět v těch padesátých - bylo pro nás naprostým zázrakem papírnictví paní Gutmannové. Nedočkavě jsme se těšili, až dostane nové, překrásné, a pro nás moc potřebné zboží. Pro většinu našich spolužáků, vrstevníků, bylo, pro nedostatek financí, tenkrát ještě byly potravinové lístky, naprosto nedostupné. Ale jenom to pokukování, prohlížení, osahávání, bylo pro nás převelikým zážitkem. Mnohým se o něm zdálo i v nočních hodinách. Bylo to ještě v časech, kdy jsme psali násadkovým perem, které jsme namáčeli do kalamářů. Děvčata si tenkrát hodně vytrpěla. Jenom těch copů, co skončilo v inkoustu.

Ten den přišel a my byli v naprostém úžasu. Někdo, od paní Gutmanové, přinesl do třídy první versatilku. (Kovová padací mechanická tužka Versatil, pak se psala ze zet, se začala v továrně Koh-i-noor Hardtmuth vyrábět v roce 1946.) Netrvalo dlouho a v našich rukách se stala úžasnou, naprosto přesnou, zbraní převelikých parametrů, možností.

Stačilo vyšroubovat vnitřek s tuhou, vytočit kovové ořezávatko a na světě byla střelná zbraň, která nám začala poskytovat nebývalé zážitky. Jedni, tedy my kluci, se bavili, druzí naopak nadávali a slibovali pomstu nebývalou.

Boj ve školních lavicích byl zajímavý, ale ten pravý ořechový byl až v chuchelském kině. Tenkrát se hrálo i třikrát, mnohdy i denně. Bylo dětské promítání, pak odpolední a noční. Byla to nádherná doba. Těch filmů co jsme viděli. Na mnohé dodnes vzpomínáme a pravděpodobně je již nikdy neuvidíme.

Stačilo si dát kousek chleba, nebo jiné munice, do úst, jemně naslinit, uhníst kuličku, tu vložit do verzatilky a fouknout. Dostřel byl obrovský a rána do tváře, hlavy, silná a moc nepříjemná. Děcka se lekala, v tichosti řvala bolestí, ale byla to hra. Horší bylo, a to se stávalo velice často, když přesný zásah postihl dospělého člověka. Stále někdo křičel - rozsviťte a my dělalí že nic, já vzorné dítě. Mnohokrát i na veřejné šacování a odebírání verzatilek docházelo. Tady založelo na tom, kdo jak uměl zborku a rozborku. Na vojně jsme pak měli velkou výhodu. Byli jsme již řádně vycvičeni. V kině se rozsvítilo a kluci, ale i některé holky, rychlostí blesku dávali verzatilky do psacího stavu. Potom se dospělcům těžko dokazovalo, kdo je ten lotr.

Jestli očekáváte. že to těmito řádkami skončilo, tak jste na velkém omylu.

Netrvalo dlouho a my jsme dostali do rukou ještě těžší zbraně, těžší a výkonnější munici. V některých okolních fabrikách se začaly používat umělé roury, rourky, různých průměrů. Do kterých se vkládaly dráty, kabely. V té době, v našem výměnném obchodě, ty trubičky - bohužel na ten materiál si již nemohu vzpomenout - měly převelikou cenu. Nic dražšího nebylo.

Čím ta trubička byla delší, tím přesnější byla i trefa. Dala se pak počítat na milimetry. Kluci neměli tu zbrań jenom jednu, ale na různé použití, různé průměry a délky. Pak již stačilo vložit tu správnou munici - chlebovou kuličku, ale i hrách, čočku, rýži.

Jenom nevím co bylo dříve. Ty versatilky, nebo gumové kaťany na babrlinky? -vb-


Chrousti útočí na Berlín aneb měli jsme překrásné dětství

14. února 2013 v 22:36 | Vzpmínka na chuchelské kino. Tam se ale děly věci... |  Velká Chuchle a okolí
Odehrálo se to v roce 1950. Do kin přišel sovětský válečný film z II. světové války - "Pád Berlína". S jeho premiérou, po celé republice, se čekalo na oslavy osvobození Československa slavnou Rudou armádou. 9. května bylo chuchelské kino narvané do posledního místečka. Židle byly přistaveny i do chodbiček. Nedalo se dýchat, dveře do hlavní chodby v činžáku byly otevřené. Desítky lidí, i z okolních vesnic, stály v uličkách. Zájem byl obrovský. Vždyť válka, revoluce, skončila před pouhými pěti lety.

Nevím koho z nás to napadlo, ale byla to rošťarna nebývalé velikosti. Za takové hříšky se v té době chodilo do kriminálu, nebo na nucené práce. Vůbec nám nedošlo, co to děláme za neuvěřitelnou pitomost, lumpárnu.

Parta rošťáků je ale parta, dobrá parta, správna parta, která má svá čestná, morální a jiná pravidla. A nikdo by si z nás nedovolil říci - "kluci neblbněte!" Tehdá, v našich dětských letech, jsme dělali neuvěřitelné věci. Zážitků máme nepřeberně a jednoznačně můžeme prohlásit - měli jsme překrásné dětství. Lituji dnešních dětí, mladých lidí, že něco tak krásného a neuvěřitelného již neprožijí...

Byli jsme kluci, kteří si vůbec neuvědomovali, co by z takové legrácky mohlo být. Musíme pochválit a poděkovat určitým lidem, komunistům, místní organizaci KSČ, kteří to bohudík pochopili jako srandu, legraci, malých uličníků a neudělali z toho exemplární potrestání.

V tomto roce se chroustům nebývale dařilo. Všude jich bylo v lesíku, nad naší obcí, plno. Nachytali jsme jich desítky do papírových pytlíků a přinesli, ve vší tajnosti, do kina. Když vystartovala ruská a spojenecká bombardovací letadla nad Berlín a začala shazovat pumy, tak my kluci jsme do paprsků, světelného kužele, z promítací kamery, vypustili desítky chroustů. Začal strašný poprask, řev. Byl tisíckrát silnější, než když šla Rudá armáda na zteč.

Hmyz se zaplétal ženským, ale i všem ostatním, do vlasů a nikdo nevěděl co se to děje. Rána za ránou do obličeje a do toho bojový ryk z plátna a strašlivý, strašidelný, nepříjemný, hluk chroustů. Návštěvníci kina řvali, jako kdyby je na nože brali.

Vše ukončil výkřik rozsviťte. Promítání skončilo. Promítání sovětského filmu a to v den svátku osvobození Československa Rudou armádou. Bohudík někdo rozumný rozhodl. Otevřít dveře, vyvětrat, vyhnat ten dotěrnej hmyz a pokračovat. Všichni se bohudík tvářili, jako kdyby se vůbec nic nestalo.

Ohnivec rakouský v časopise Vesmír

12. února 2013 v 23:45 | Časopis Vesmír by neměl chybět v knihovně žádného milovníka přírody, vesmíru... |  - - rakouský
Ohnivec rakouský a časopis Vesmír

Časopisů vychází v posledních letech hodně. Málokterý má ale dlouhodobou historii Vesmíru. Od jeho vzniku je srdeční záležitostí tisíců lidí, kteří se, z profesních nebo amatérských důvodů, zajímají o svět, přírodu, vesmír. Nepatří mezi ty, které se po přečtení ocitnou obratem na smetišti dějin.

Vesmír, naopak, navždy zdobí veřejné knihovny, knihovny škol všech stupňů, vědecká pracoviště. Je všude tam, kde je nutné i po mnoha letech, sáhnout po jeho svázaných ročnících. Je neocenitelným pomocníkem, i po desetiletích, pro každého chtivého čtenáře, který hledá důležitou informaci z mnohá oblastí lidského bytí.

Mnozí z nás ho přečtou od začátku až do konce, i když většíně informací moc nerozumíme. Mnohokrát jsme se ale přesvědčili, že v našich mozcích i to neznámé, nepochopitelné, zůstává, aby i po mnoha letech se dostalo posléze na povrch. A vo tom to je, vo tom by to mělo být...

Mnozí z nás jsme Vesmír, již v dávných dobách, odebírali, ale pak, z nějakých důvodů, na něj pozapomněli. Nyní je ten správný čas se k němu opětovně vrátit. Čím více bude mít Vesmír čtenářů, obdivovatelů, spolupracovníků, tím lepší, zajímavější, obsah bude mít.

Právě v těchto dnech se rozhoduje, jak moc se bude věnovat houbám, mykologii. Je zde velká příležitost, aby se Vesmír stal i časopisem lidí kolem hub, lesa, přírody. Redakce Vesmíru se těší na vaše články, fotografie kolem mykologie, houbaření. Nestyďte se a pište, posílejte vydařené snímky.

Šedoporka osmahlá od prof. Jiřího Patočky

12. února 2013 v 23:40 Jiří Patočka
Šedoporka osmahlá

Více ZDE !!!

Stroček trubkovitý s ANKETOU !!!

10. února 2013 v 23:28 | Houba, která neexistovala, z ničeho nic se objevila, ale jak to bude letos? Co myslíte? |  Stroček trubkovitý
Stroček trubkovitý (...anketa se vám otevře, když kliknete na přidat komentář!)

Když jsem se před několika lety začal více zajímat o svět hub, mykologii, tak první záhodou, kterou jsem se snažil rozkrýt, byl, vedle stročkovce kyjovitého, (kterého jsem v minulém roce potkal na dvou lokalitách), stroček trubkovitý.

Stročka trubkovitého, křesťanskou houbu, lze s určitostí, po stránce kuchyňské, zařadit mezi nejvýznamnějsí houby. Vždyť, ještě to není zas tak dávno, stroček nesměl chybět, v podobě kuby, na žádném vánočním stole. Podobné koše jsme v roce 2010 neustále, den za dnem, nosili z lesů. Dočkáme se ještě někdy tohoto zázraku?

Stročka trubkovitého jsem od dětství "téměř" nepotkal. Zázrak se stal na začátku osmdesátých let minulého století, kdy celá stráň, dubohabrového lesa, za mohou chalupou, zčernala. Pak šel rok za rokem, vždy, když jsem šel kolem, tak jsem, v souvislosti s touho záhadnou, překrásnou, a velice chutnou houbou, lokalitu prozkoumával. Vždy marně. Od té doby se tam neobjevila ani jedna plodnice.

Trubkovitý je, nejen pro mne, velkou záhadou. Přišel rok 2010 a lesy, po celé vlasti, byly stročků plné. Když to trochu přeženu, tak nebylo pro jejich množství kam položit nohu. Doslova, do posledního písmenka, to lze nazvat zázrakem. V roce 2011 se ještě sem tam objevil, ale v roce 2012 se již dal počítat jen na kusy.

Určitě ani mykologové neumějí vysvětlit, kde ta množství plodnic, po ty desítky let, byly schovány. Co zapříčinilo, že se z ničeho nic rozhodly vydat do světa, ke slunci, k nebesům. Co asi bylo tím impulsem? Na tomto příkladě, a není jediný, je vidět, že o houbách, mykologii, nevíme vůbec nic.


Stročky trubkovité miluji nejen pro jejich vynikající chuť, zejména sušení nemají chybu, ale i pro jejich krásu. Sbíral jsem sbíral, a tak nějak jsem zapomněl fotografovat. A když jsem chtěl tuto chybu napravit, tak stročci se již nekonali. Tak tady jsem hodně zaspal. Ale vo tom to je. Každý den není svátek.

Ohnivec rakouský aneb začínají se ukazovat

10. února 2013 v 22:55 | Na houbách mám rád jejich záhadnost a možnost je pozorovat a objevovat kolem nich nové skutečnosti. Jídlo z nich je až to poslední |  - - rakouský
Ohnivec rakouský

Podle mé zkušenosti, podobných velkých srostlic zas tak moc není. Tyto jsem pozoroval od maličkých plodnic, až po dospělé, které se začaly zavírat, byly napadené plísni, až zahynuly. Byl to velký a zajímavý příběh.

Bohužel, na ohnivce rakouské znám, několik let, pouze jednu lokalitu. Na straně jedné je to škoda, ale na straně druhé zase velká výhoda. Houbař se, při jejich zkoumání, nemusí rozptylovat a srovnávat nesrovnatelné.

Neveliký plácek jsem poznal v době, kdy lokalita byla, z velké části, zarostlá dřevinou. Protože je pod vysokým vedením, tak před rokem přijely ty obrovské stroje a všechno pod sloupy, až na zem, zlikvidovaly. Moc jsem se o osud ohnivců bál.

Několikrát jsem to zde, i přes léto, zkontroloval a byl jsem zděšen. Vše bylo zarostlé bodláčím a vysokým, hustým, plevelem. Nikde žádné volné místečko, kde by houby mohly být vidět.

V těchto dnech, protože sníh z velké části odtál, jsme se tam byli podívat. Místo je stále zarostlé, vysoká tráva, bodláčí polehlé, ale bohudík, sem tam volná nezarostlá místečka. Ohnivců jen několik a v malém provedení. Pravděpodobně je zde ještě na ně moc brzy. Každý rok jich tady bylo hodně, jeden byl krásnější než ten druhý, a tak nic nebrání tomu, aby se stal zázrak i v letošním roce. A vy jste se již také potkali s ohnivci?

O kousek dál rostou palečky zimní. Na lokalitě není po sněhu téměř památky, ale plodnic je tam velice pomálu. Napočítali jsme doslova jen několik kusů. Navíc byly malé, nepatrné. Ono jich tady ale nikdy nebylo mnoho. Ta jejich titěrnost nestála ani za vytažení aparátů z pouzder.


....tady začíná odcházet na věčnost.

Poznámka: Mám zásadu - do přírody, plácků, lokalit, v žádném případě nezasahovat. A netýká se to jenom hub. Ale teoreticky se lze určitě, vás odborníků, mykologů, zeptat: nebylo by vhodné ty nálety vzrostlých trav, kopřiv, bodláků, ne keřů, na místě výskytu ohnivců rakouských, odstranit, vysekat? Pomohlo by to ohnivcům, nebo naopak by je to snad poškodilo? -vb-


Český kras je nejen hojný na ohnivce, ale i na mnohé vzácné, chráněné, ohrožené houby, ale i na byliny. Jsme zde v chráněné rezervaci, která je ale neustále, s vědomím státních ouředníků, likvidována.

Příkladem může být tento lom, který je ale - pravděpodobně - na okraji CHKO. Již staří mykologové, znalí houbaři, kteří jsou již dávno v houbovém nebi, sem jezdili po desetiletí, pozorovat, obdivovat, zkoumat, ty nejzajímvější, nejvzácnější, houbové poklady.

Tento lom byl určen, po vytěžení, k rekreaci široké veřejnosti. Doslova, ze dne na den, se začal zavážet různým odpadem. Takových nádherných zatopených zázraků, krás, zase tak moc v republice, a zejména poblíž hlavního města, nemáme. Kde se stala chyba? Vysvětlení je naprosto jednoduché. Je to to Nerudovské. kam s ním. Opravdu je ale nutné závážet, tak nádherné lomy, chráněné houby, rostliny, živočichy. Nenašlo by se vhodnější místo?

(7. březen 2013) - Tento den jsme se toulali, za účelem kotrroly chráněných bylin, Českým krasem. Překontrolovali jsme i dvě staré lokality, kde měly růst urničky pohárové. Nenašli jsme ani jedinou. Za to jsme objevili krokusy zlaté a nedaleko, na cestě, i přes desítku maličkých plodnic ohnivců rakouských.

Na závěr jsme se podívali na tu jedinou lokalitu ohnivců rakouských, kterou zde znám. Plodnic je tam stále více, ale jsou maličké, velkých, dospělých, je tam pramálo a pěkná srostlice ani jediná. Dostali jsme ale tip na lokalitu další. Tak jí brzy prozkoumáme.






Kvakoš noční -

10. února 2013 v 15:33 | Potkat kvakoše, který žije nočním způsobem, není vůbec jednoduché |  Kvakoš noční
Kvakoš noční

Již roky toužím se s kvakošem potkat. V minulém roce se kanečně vydařilo. Byl to ale velice rychlý, letmý, okamžik. A podle toho i ten snímek vypadá. Ani jsem si ho nestačil prohlédnout. Vyndal jsem aparát, zacílil a zmačknul. Vůbec jsem nevěděl, jaké mám nastavené parametry. V každém případě to chtělo rychlejší čas.

Kvakoš žije skrytým způsobem života, i když odborníci tvrdí, že se začíná přibližovat k lidským sídlům. Vyhledává křoviska, zarostlé stromy, rákosiny a na lov se vydává v noci. Jeho vynikající zrak je pro něj, ve tmě, velikou výhodou. V České republice žije kolem 300 párů. To pro fotografa není zas tak moc...

Husa velká aneb jak jí dostat do aparátu

7. února 2013 v 15:56 | Tak tenhle pták je hodně opatrný. Nikoho si do své blízkosti nepustí, |  - - velká
Husa velká


Více o huse polní a velké ZDE !!!

Fotografujeme: V době hnízdění máme v Čechách husu velkou, v zimě pak husu polní. Na rybnících potkáváme, zejména v jarním období, přemnoho fotografů, jak se snaží, nejenom vodní ptactovo, dostat veškerou tu krásu do fotoaparátů. Není to vůbec jednoduché. S šouláním se moc uspět nedá. Úspěch se dostaví teprve tehdy, když se člověk dobře připraví.

To ale znamená najít to správné místo, vytvořit si úkryt a hodiny, bez pohnutí, zakašlání, cigarety, vody a jídla, čekat. Pak se mnohdy i zadaří.

Zajímavým způsobem je vytvoření, postavení, minivoru a na něm, pod ním, se pomaloučku, polehoučku, snažit dostat, co nejblíže k ptactvu. Někteří poloprofesionální fotografové to vypracovali do naprosté dokonalosti. Nezapomněli ani na výrobu umělých kachen, ptáků. Je to moc dobrý způsob, jak nejen husy oklamat. Nejednou však tu převelice drahou techniku namočili, ba i utopili. To následné vysušování aparátů nikomu nelze závidět.

V České republice, občas, můžeme potkat, pro většinu lidské populace, neznámé ptactvo. I odborníkům, ornitologům, se mnohdy zamotá hlava. Poznáte, která husa je na fotografii? První, kdo zareaguje, půjde s námi na besedu do fotografické kavárny v Praze. Kávu platím já...













Morčáka, toho pozná každý, kdo se jen maloučko o vodní ptáky zajímá. Ale dokážete i určit, který to je? Škoda, že před teleobjektivem trochu více nepočkal. Tak tenhle neúspěch mě moc mrzí.