Červen 2013

Lilie zlatohlavé v našem háji

30. června 2013 v 21:55 | V posledních letech to vypadá, že jich přibývá. Že by je lidé přestali krást a vysazovat je na zahrádkách? |  Lilie zlatohlávek
Lilie zlatohlavá - - lilie zlatohlávek

Při nedělní procházce naším hájem, když ještě svítilo sluníčko, jsem se šel podívat, jak se vede liliím. Rozkvetly do krásy. Dokonce zjišťuji, že se začínají objevovat i v jiných částech lesa. Vzhledem k tomu, že se cibulky lilií zatahují hluboko do země, tak je ani divočáci neohrožují.
Jostr
Poznámka: Když jsem si přečetl řádky od Jostr, tak jsem se také, s velkou nedočkavostí, došel do háje na ty lilie zlatohlavé podívat. Roky tam sledují dvě lokality. Na prvé, kde bývá tak pět kousků, letos ani jediná. A to je moc divné. Na druhé jsem již z dálky viděl jich několik, ale potom jsem byl doslova na mrtvici. Napočítal jsem do desetí, pak to bylo několik desítek a pak už jsem se pletl. Odhaduji, že včetně nekvetoucích, pouze listové růžice, jich tam je o hodně více než sto. V minulém roce jich tam bylo tak něco přes deset. Stal se velký zázrak. Bohužel, některé rostliny jsou vytržené a hodně je jich ožráno od zvěře.

Kdybych o tom mohl rozhodovat, tak tento pohádkový kout, který je dobře v lese ukrytý, bych obehnal oplocenkou. Kolik asi těch liliových plácku v Chuchelském háji asi je? Já znám dva a Jostr jeden. Už jsme u třech. Lze předpokládat, že lilie zlatohlavá se bude v našem milovaném háji dále rozšiřovat. Tak si toho važme a ochraňujme jí!

Hledal jsem i s někollika dalšími houbaři, které jsem tam potkal, houby. Nic moc. Několik dubáků si babka od nás dala do tašky, další pak moc červivé. Po současných deštích by se mohlo za několik dnů začít dařit. -vb-

Máte co k liliím zlatohlavým říci. Tak tady je pro vás místo:

... fotografie je z dnešního dne. Komentáře jistě netřeba. Kochejte se a přejte si, tak jako já, aby nám je v našem háji nikdo nezlikvidoval.


Lilie zlatohlavá
exot naší přírody
Jiří Patočka a Josef Frynta


Lilie zlatohlavá (Lilium martagon), nazývaná též lilie zlatohlávek nebo máselnička, patří mezi ohrožené rostliny naší přírody. V Červeném seznamu je zařazena k vzácnějším druhům, vyžadujícím další pozornost - kat. C4, podle zákona je však chráněna jako ohrožený druh. Tento zástupce liliovitých (Liliaceae) roste po celé Evropě a severní Asii, ale všude jen ojediněle. Každé setkání s lilií zlatohlavou je nevšedním zážitkem. Rostlina dorůstá výšky až 120 cm a její velké, světle fialové květy s tmavšími skvrnami a nápadným pestíkem a tyčinkami, které vybíhají z květu, činí z ní něco exotického. Lilie vypadá, jako by do našich lesů vůbec nepatřila.

Exotický vzhled lilie zlatohlavé nemohl nechat v klidu pěstitele a zahradníky, kteří v průběhu let vyšlechtili mnoho kultivarů zahradních lilií. Zahradní lilie zná většina lidí, ale málokdo se může pochlubit tím, že viděl lilii v přírodě. Budete-li mít to štěstí a zařadíte se mezi ně, neničte ji prosím a chovejte se k ní s úctou. Zaslouží si to.

Setkat se s ní můžeme v listnatých lesích, většinou na vápencových půdách. Kvete od května do začátku července. Kromě chráněných oblastí ji lze nalézt na lokalitách, kde bychom to nikdy nečekali. Tam je často chráněná před lidmi lépe než v chráněných oblastech, kde ji jezdí obdivovat stovky lidí. I když většina z nich se spokojí pouze pohledem nebo fotografií, najdou se i takoví, kteří se snaží o přesazení na zahrádku nebo neodolají její kráse a květinu utrhnou.

Lilie zlatohlavá není a nikdy nebyla v Evropě považována za rostlinu léčivou. Snad je to tím, že byla na celém území kontinentu spíše vzácná. Jediným doloženým místem jejího využití v lidovém léčitelství je malá oblast Albánských Alp (sedlo Lepuše), kde jsou její cibule používány jako prostředek při poruchách jater. Zatímco botanici mají lilii dobře prostudovanou, farmaceutičtí chemici ji zatím moc pozornosti nevěnovali. Z rostliny izolovali kyselinu gama-methylenglutamovou a několik pyrrolinových alkaloidů, které se v ní vyskytují v podobě glykosidů a také několik steroidních saponinů. Neví se však, zda právě tyto látky by mohly být zodpovědné za léčebný účinek lilie na játra.

V rámci mezinárodního projektu RUBIA, který probíhal pod patronací EU v letech 2003-2005 a kterého se účastnily země z osmi oblastí kolem Středozemního moře, byla lilie zlatohlavá spolu s několik dalšími rostlinami vybrána jako vhodné veterinární fytofarmakum. Od tohoto výzkumu se očekává, že nová fytofarmaka by mohla zlepšit zdravotní péči v chovech zvířat a vytvořit prostředí vedoucí ke zvýšení kvality mléčných a masných výrobků bez použití klasických, průmyslově vyráběných, veterinárních léčiv.

.....

Rudohlávek jehlancovitý 2013 aneb

27. června 2013 v 23:06 | Roste tady již od nepaměti. Jak mu to ale ještě dlouho vydrří? Máte názor? |  - - rudohlávek jehlanc.
Rudohlávek jehlancovitý a problematika kolem něho...

......

Těch několik plácků s výskytem rudohlávku jehlancovitého znám již po řadu dlouhých let. Jako naprostý laik přes botaniku jsem ale přesvědčen, že se ani o tyto rostliny nestaráme s pocitem dobrého a příkladného hospodaře. Na toto téma by se dalo hodně dlouho psát. Počkám ale, co nám na to řeknou odpovědné státní osobnosti, botanici. Do diskuse se můžete samozřejmě, zde na blogu v komentářích. přidat ve velkém i vy. Je to podobný problém jako u kandíku psího zubu.

Zatím jeden příklad za všechny. Na tom největším lesním palouku byl před lety vybudován, za velké peníze, ochraný plot. Dnes je již zdevastován. Nabízí se otázka - proč byl vybudován? Proč není udržován? Stačil by například jeden velký nájezd divokých prasat a bylo by, v tom negativním slova smyslu, na dlouho vystaráno....


(Stáří je nedobrá věc. Nedávno mě něco přeskočilo ve stehnu a já jsem neschopen pohybu. Dnes mě to ale nedalo a jel jsem spočítat rudohlávky na jednotlivých lokalitách. Vzal jsem to jen tak podle oka a stejně jsem skoro k autu na zpáteční cestě málem již nedošel.)

Lokalita u D, tedy ta největší = Je jich tam poměrně dosti, dalo by se říci tak jako v minulých letech. Zajímavé je, že tady se v minulém roce pásly kozy ve velkém. Rudohlávkům to pravděpodobně neuškodilo. Problémem je, že půlka rozsáhlého palouku zarostla nějakou velice hustou vikví, nebo co to je. V ní nevyrostla ani jedna rostlina. Jestli se tento "plevel" rozšíří na celou lokalitum tak jehlancovití skončili.

Lokalita B I = byl jsem překvapen že rostlin je tady o něco více než v minulých letech. Kozy se zde nepásly.

Lokalita B II = pouze několik bylin, tak jako v minulých letech. Ani zde kozy nebyly.

Lokalita PH I = tady se kozy pásly ve velkém a rudohlávků hodně málo. Dalo by se i říci tak akorát do mariáše.

Lokalita PH II = tady se kozy nepásly. Oproti minulým rokům jich tady dosti přibylo. Radostná to byla podívaná.

Lokalita D = tak tam jsem se ještě letos nedostal.


/...dopíši později. Na straně jedné nestíhám a na straně druhé si musím ještě mnohé ověřit u odborníků./


Letní škola čínštiny jen pro vás

27. června 2013 v 22:17 | Čína to jsou houby a příroda. Nechcete se naučit její jazyk?
VIII. běh Letní školy čínštiny ve Sv. Janu pod Skalou
13.7.-23.7.2013.

Kurz je určen pro úplné začátečníky a je zaměřen i jako úvod ke studiu Tao te ťingu a učení Starého mistra. Letos poprvé bude pro zájemce zařezeno i cvičení "tchaj-ťi".

Dr. Rostislav Fellner, CSc.
Svatojánská kolej - Vyšší odborná škola pedagogická
Svatý Jan pod Skalou 1
266 01 p. Beroun

tel.: 311671308, 311672461
web: www.svatojanskakolej.cz

Kurz je určen pro úplné začátečníky a jeho cílem je seznámit zájemce se základy čínského jazyka a písma, se vznikem a způsobem psaní čínských znaků a se zvláštnostmi čínského myšlení.

Účastníci si budou moci zazpívat čínskou písničku i pokusit se proniknout do záhad ukrytých v jednom z nejpozoruhodnějších děl staré Číny - TAO TE ŤINGU.

Kurz bude doplněn přednáškami prof. PhDr. Josef Kolmaše, DrSc. (o tibetském buddhistickém kánonu), Dr. Ľubicy Obuchové (o čínské migraci do Čech) či Dr. Rostislava Fellnera, CSc. a Mgr. Jany Fellnerové (o mezinárodním taoistickém fóru a klášterech v posvátných horách Cheng-šan). Přihlášky a informace získáte na adrese: info@svatojanskakolej.cz a na http://www.ekocentrum.eu/programy/cinstina

Kruštík růžkatý I/13 - Epipactis muelleri

27. června 2013 v 22:10 | Fořt poradil a my se šli kochat |  - - kruštík růžkatý
Orchidej zatím neznámá

Je to takový malý plácek na okraji listnatého lesa. Rostlin je tam poměrně dosti, ale do rozkvětu mají ještě mnoho dní. Pojedete se tam na ně podívat s námi? Poznáte o kterou orchidej se jedná? Až rozkvetou, tak sem přidáme další fotografie... (Děkujeme Josívku!)

Štítovka žíhaná - Pluteus petasatus -

27. června 2013 v 22:02 | Zavolal jsem pana ing. Baiera na to jeho telefonní číslo pro houbařskou veřejnost a jen podle popisu vychrlil ihned její název. Jo kdo umí ten umí... |  HOUBY
Štítovka žíhaná


Představte si orchideovou podmáčenou louku. Na její okraj k lesu někdo v ninulém roce odložil posekanou trávu. A na ní vyrostly takovéto nádherné dva trsy. Jeden velký a druhý malý. Lupeny jsou husté jako stránky v knize. Napadá vás něco?

Štítovka žíhaná je podle mykologických atlasů dosti hojná. Hub je ale neurekom a určitě není možné je všechny znát. Jakmile pan ing. Baier jí po telefonu pojmenoval, tak jsem nalistoval v chytré knize - a světe div se - opět autor Baier, ale i Hagara, Antonín a začaly na mě vypadávat údaje, které jí srozumitelně a bez problémů indentifikovaly.

Nejedlá, výskyt VI - X. Klobouk až 13 cm, hojně, jednotlivě i trsnatě, na rozkládajících se dřevinách, ale i na pilinách, humusu. Zemitá vůně a chuť. Je to takové nepříjemné.



Učíme se čínsky - ještě několik míst k dispozici

27. června 2013 v 19:26 | Nebude to trvat dlouho a bez čínského jazyka se málokdo obejde...

VE SVATÉM JANU POD SKALOU

ČÍNŠTINA - SVĚT PSANÝ ZNAKY:

PŘÍSPĚVEK K MULTIKULTURNÍ VÝCHOVĚ - LETOS SPOJENÁ I S MOŽNOSTÍ SEZNÁMIT SE S NĚKTEROU ZÁKLADNÍ SESTAVOU CVIČENÍ TCHAJ-ŤI

PLÁNOVANÝ TERMÍN JIŽ OSMÉHO BĚHU KURZU:

Semináře se budou konat o letních prázdninách 2013 (první polovina kurzu) a následně o víkendech v průběhu podzimu a zimy. Letní škola proběhne ve dnech 13.7.-23.7.2013, další termíny podle dohody s účastníky v průběhu školního roku 2013/2014.

PODROBNÁ CHARAKTERISTIKA OBSAHOVÉ NÁPLNĚ (ANOTACE) :

Kurz je určen pedagogickým pracovníkům a všem dalším zájemcům, kteří mají zájem seznámit se se základy čínského jazyka a písma v kontextu s kulturou a historií Dálného východu. Čínské písmo jako archaický a současně stále živý logosylabický systém je unikátním klíčem k odhalování kořenů čínské kultury, způsobu myšlení a hodnotových žebříčků, které jsou trvalou výzvou pro naše současné kulturní standardy. Náplní kursu je nejen pochopení vzniku, vývoje a způsobu psaní čínských znaků, specifických charakteristik čínštiny (tóny, výslovnost) a seznámení se základními rysy její gramatiky a minimální slovní zásobou, ale i vtažení do světa čínského filosofického myšlení (alternativní překlad Tao-te-ťingu), literárního výrazu (překlady čínské poezie) a náboženských a kulturních představ a tradic. Součástí kursu jsou nejen původní ukázky (nahrávky rodilých mluvčích, čínských písní), ale i praktický nácvik a metodika. Poznání kulturních kořenů Dálného východu je přínosem pro budování našich kulturních kompetencí a zdrojem poznatků pro multikulturní výchovu.

ODBORNÝ GARANT:

PhDr. Rostislav Fellner, CSc. Jako hostující lektoři se zúčastní též někteří naši přední sinologové.

ORGANIZAČNÍ, MATERIÁLNÍ A TECHNICKÉ ZABEZPEČENÍ :

Semináře budou probíhat v budově Svatojánské koleje - vyšší odborné školy pedagogické ve Svatém Janu pod Skalou, okr. Beroun: denně 4-7 hod. kursu, 2 hod. samostudium, event. 2 hod. volno (výlet), případně 2-4 hod. přednáška hosta s možnými variacemi. K dispozici je přednáškový sál, počítačová učebna s možností využívat multimediální pomůcky a internet.

ZPŮSOB VYHODNOCENÍ VZDĚLÁVACÍ AKCE :

Kurs byl původně akreditován jako čtyři navazující pětidenní semináře, ale lze jej po dohodě s účastníky realizovat též při víkendových setkáních. Účastníci obdrží na konci posledního setkání osvědčení o absolvování kursu, a to absolvují-li alespoň 75 % seminářů.

ÚČASTNICKÝ POPLATEK (za "letní školu čínštiny", tj. první 2 spojené pětidenní semináře, včetně pětidenní možnosti cvičení "Tchaj-ťi" pod vedením zkušeného cvičitele):3500,- Kč - zahrnuje cenu kursu (350,- Kč na den), včetně učebních textů; dále si účastník hradí případně ubytování (190,- Kč na noc) a stravování (170,- Kč na celý den). Účastnický poplatek (kursovné) se hradí předem, ubytování a stravování až na místě.Kursovné ve výši 3500,- Kč uhraďte nejpozději do 10.7.2013.
Bankovní spojení: Československá obchodní banka, a.s., č. účtu 158 643 815 / 0300konstantní symbol: 0308, variabilní symbol: 0999+datum narození účastníka(např. je-li účastník narozen 20.7.1958, bude variabilní symbol 0999200758)

Program je akreditován Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy pod č.j. MSMT 27 640/2012-25-576 jako vzdělávací program pro další vzdělávání pedagogických pracovníků.中文 Přihlášky a informace získáte na adrese: info@svatojanskakolej.cz

Zájemci o cvičení "Tchaj ťi" (Taijichuan) budou potřebovat obuv, pokud možno s měkkou podrážkou, a volné oblečení (nejlépe tričko a tepláky). Během cvičení, které bude probíhat při dobrém počasí v krásném školním parku, se naučíte základní dovednosti za sestavy 8 yang a dva jednoduché Čchi kungy. Výuku povede Václav Vorlíček, který vede cvičení Taijichuan v České Lípě, a je žákem Jana Turnebera,se kterým již navštívil několikrát Čínu.

Prstnatec Fuchsův - Dactylorhiza fuchisii - vstavačovec Fuchsov

27. června 2013 v 10:48 | První mé setkání s českou orchidejí bylo skličující, nepříjemné, nemilé |  - - Fuchsův
Prstnatec Fuchsův aneb dišputace, trocha rozjímání

Toulali jsme se - začátkem srpna roku 2009 - pod vedením strážců Šumavy a Bavorského lesa na německé straně a hledali stročkovec kyjovitý. V Československu tato houba v dávných již to časech rostla hojně, ale dnes se těžko najde jediná plodnice. Údajně má růst ještě na německé straně Šumavy. Bohužel, i přes odborné veden,í jsme nebyli úspěšní. Viděli jsme ale jiné, přenádherné věci, rostliny, živočichy.

(Stal se ale zázrak a stročkovec kyjovitý byl na několika lokalitách na Šumavě a v Předšumaví v roce 2012 nalezen. Letos se mu budeme velice věnovat. Nechceš při jeho hledání spolupracovat?)

Vraceli jsme se do civilizace na německý autobus, který nás měl zavést na ten český, na Bučinu. Vystoupali jsme na skalnatou vyhlídku, ze které byl přenádherný výhled zejména na českou stranu. Při přechodu šumavského hřebenu jsme narazili na informační panel. Najednou koukáme a všude kolem nás spousta prstnatců a v nich dupalo při fotografování panelu několik turistů. Strážci tomu barbarství vůbec nevěnovali pozornost, jako kdyby jim to nevadilo. Byl jsem zděšený. Teprve v těchto dnech jsem pochopil. Především v této časti Šumavy Fuchsů bylo takové velké množství, že je všichni brali jako plevel. Od té doby i já jsem vstoupil na mnohá místa, kde je jich přehodně. A to například i v Krkonoších. Tam rostou snad i v každé škarpě u silnic. Znamená to snad, že se jim nebudeme v rámci ochrany přírody věnovat tak jako u ostatních orchidejí?

Na tuto lokalitu jsme přijeli na pětiprstky hustokvěté. Nebylo jich tam mnoho, ale byly. Nejenmom já jsem fotografoval a radoval se z té krásy. I když vím o orchidejích mnohé, tak jsem byl hodně, ale opravdu hodně zaslepený.

Když jsem vyšel z lesa a hodil s přáteli řeč, tak všichni se tak nějak divně potutelně usmívali. Na svojí obranu musím ale dodat, že jsem se nenapálil jenom já.

"Podíval jsi se na listy?" zeptal se náš botanik, profesionální fotograf. Koukal jsem na něj jak myš na přilétající poštolku. Musím se ale pochválit, hned jsem pochopil která bije. Takže ne pětiprstky ale jenom ty pana Fuchse... A víte vůbec proč se jmenují po tomto významném muži?

Ano já vím, že ta druhá fotografie není nic moc. Chtěl jsem jenom ukázat na toho pavoučka. Jedná se o velký výřez. Již ho tady někde na blogu na orchideji mám, ale zapomněl jsem jak se jmenuje. Že by to byl velký milovník těchto rostlin? Nebo je snad dokonce potřebuje k svému žití. Nevíte někdo něco více?

.....

Prstnatec plamatý sedmihradský

26. června 2013 v 23:05
Vím ale zatím nepovím...

.......


................
................








.............
.............

Mečík střechovitý - Gladiolus inbricatus - Mečík strechovitý

26. června 2013 v 22:57 | Lidé jsou různí. Někteří se zajímají o byliny jako když někdo sbírá známky, další to pak berou velice vážně.
Mečík střechovitý - pouze dvě rostliny zdobily orchideovou louku


Mečík střecholistý - vyskytuje se jen v některých místech Čech. Hojnější je na Moravě. Vlhké louky, lesní palouky, světliny. Kvete červen až srpen. Silně ohrožený druh nejen v České republice, ale i v okolních zemích.

Jak já tahle dlouhá únavná cestování nemám rád. Ale v dobré partě to rychle utíká. Legrace je spousta a i na sprostonárodní písně dochází. Lidé jsou různí. Někteří, a těch je málo, se zajímají s velkým respektem o byliny, druzí to mají tak půl na půl, ale více je těch, co jenom fotografují. Je to jejich záliba a rostliny, brouky, houby sbírají do aparátu jako když někdo sbírá známky, obaly od žvýkaček, zápalek....

Vyrazili jsme až na hranice se Slovenskem abychom se seznámili s prstnatcem plamatým sedmihradským. Všichni se vydali sborem za tím prvním človíčkem a ihned zapadli do močáloviska a těžko se z něj dostávali ven. Já jsem zvolil jiný prověřený postup. Vydal jsem se po neznatelné cestičce ve vysoké trávě, kterou určitě jelen neprošel. Po několika krocích jsem ztuhnul a obdivoval těch několik sedmihradských. Bylo to překrásné a neopakovatelné setkání.

Přicházeli další kamarádí kamarádky a závěrky cvakaly o sto šest. Za okamžik koukám, že jsem na tom malém plácku už sám. Zazvonil telefon a že ať spěchám, že máme před sebou ještě dalekou cestu.Tak tohle je vždy na mě velice moc. Proč spěchat, když je tady tak krásně. Není lepší naopak se kochat, obdivovat tu boží krásu až do skonání světa? Ukecal jsem ještě deset minut...

Zvedl jsem se celý promočen, ale přesvědčen, že jsem udělal pěkné fotografie. Vydal jsem se prozkoumat okolí. Přede mnou hradba neprůchodných keřů. Velká výzva, tak jsem se jimi prodral na druhý konec. A padnul jsem na prdel!

Teprve tady byla ta překrásná a světově známá přebarevná louka. To před tím byl jenom milimetrový plácek s několika sedmihradskými. Tady jich na mě koukalo na tisíce. No to jsem přehnal, ale stovek to bylo hodně.

Několikrát jsem cvaknul a odebral se k mikrobusům. Cestou jsem potkal ještě tyhle dva mečíky střechovité. Cesta na další lokalitu se krátila a já se ostatních ptal, kam pospíchají, když vůbec ještě nic neviděli. Začal jsem jim tu pohádkovou louku popisovat a upozornil i na ty dvě záhadné rostliny. Jak jsem později zjistil na mešíky střechovité. Koukali na mojí osůbku jako kdybych spadnul z nebes. Ani jsem nevěděl jak a můj fotoaparát se ocitl v jiných rukách. To bylo ale divení při prohlížení snímků. A výsledek? Udělal jsem z nich blbce a prý příští týden se tam musíme vypravit nanovo... A je vymalováno. Nechcete jet také? Zážitky veliké, ceny mírné...



Prstnatec Traunsteinerův /2013 - Dactylorhiza traunsteineri - vstavačovec traunsteinerov

24. června 2013 v 19:55 | Expedice dlouho připravovaná se pouze za přispění velké náhody podařila |  - - Traunsteinerův
Prstnatec Traunsteinerův


Taková ta podmáčená louka, na které rostou prstnatce májové. Tento to ale se vší určitostí není. Listy jsou úzké a delší. Ano je to on - Traunsteinerův...

Já bláhovec jsem si myslel, že tato nádherná rostlina roste v České republice pouze na jediném místě. A hle, bohudík, tomu tak není. Dostal jsem několik e-mailu, ve kterých se píše, že lokalit je povícero. Co je ale na tom pravdy, tak to opravdu nevím.

...snad tady bude brzy i text. Nestíhám. Zítra opět odjezd za Matičkou přírodou. Dvě místa v mikrobusu volná. Snad i houby konečně budou.

Druhá lokalita je převeliká a kromě těchto krasavců, a není jich tady zrovna málo, všude kam se oko podívá rostou kruštíky bahenní.





............................................
...........................................

Okrotice červená aneb konečně se podařilo / 2013

24. června 2013 v 19:33 | Bylo to dnes převeliké dobrodružství plné zážitků. Koho by ale zajímaly, že? |  - - okrotice červená
Okrotice červená je o velkém hledání nebo neskutečné náhodě



Tak tuhle princeznu jsem hledal přemnoho let. Vždy bezvýsledně. Je to o velkém úsilí nebo štěstí. Dnes vyšlo obojí. Mám ohromnou radost, že se konečně zadařilo. Kdybych se rozepsal, tak by to byl veliký příběh...

Věříte na magii, kouzla, na takové ty divné zázračné věci? Vidíte tam také toho ducha? Bílého panačka? Tak ten nás nenápadně na lesní palouček přivedl. A pak že neexistují tajemná a nevysvětlitelná kouzla....

V příštím roce - 2014 - okrotici červené budeme věnovat velkou pozornost. Máme tam rozhozené kontakty, a tak se snad povede, konečně, i ta vzácná okrotice červená v bílém provedení. Již víme kde jí hledat, a to dokonce na dvou prověřených místech. Teď už bude stačit dorazit tam ve správnou dobu. A na to máme kamarády a kamarádky botaniky.


Prosba: Prosím, prosím, prosím, pozvi na smrkovníka plazivého. Já vím také kde tam roste, ale na kilometry čtvereční. To bych ho tam pak mohl hledat celý život. burle@seznam.cz Dokonce se i našel v tom menším lomu. Potkal jsem tam jednoho místního, který tam ty dva kluky dovedl. Že jsi byl jedním z nich?

....

Copak je to? aneb Matička příroda je velká čarodějka a umělkyně

23. června 2013 v 22:01 | Každý kdo se o ní zajímá hodně tápe. Poznáte co to je? |  GLOSY!!!
Copak to je? Tady to bude na dlouhé pokračování (550)

(Víte, tak prosím zašifrujte do komentáře. Stručně, jasně a nesrozumitelně. Dejte šanci i dalším.)

Dlouho jsem hledal tuto rostlinu abych po roce zjistil, že je jí všude hodně. Stačí se jenom dívat kolem sebe. Často je na okraji cest, silnic, lesů.

Jednou jsem dostal jistý tip na okrotici červenou. Tu jsem nenašel, ale vlezl jsem do lomu, kde těchto květů bylo na tisíce....

(Zde je místo pro vaše postřehy, znalosti, řádky...)










Tento druhý snímek určitě není vůbec těžký. Tedy na první pohled. Rostlinu jste určitě poznal každý. Který to ale podle květu je?














Tohle bude určitě převelice těžký oříšek i pro velkého odborníka na orchideje. Pro fototuláky z naší party to naopak bude jednoduché. Oni totiž vědí co fotografovali a tak ani nemusejí hádat. Přátelé co s námi jezdíte na expedice. Zakazuji vám tady odpovídat. Dejte příležitost opravdovým znalcům.

Prstnatec plamatý aneb na kolika lokalitách v Čechách roste?

23. června 2013 v 11:56 | Odborná literatura snese všechno. Kde je ale pravda? |  plamatý
Prstnatec plamatý na další lokalitě

Pro oblast Čech je prstnatec plamatý velkým zázrakem. Až do 22. června 2013 se v odborné literatuře tvrdilo, že roste pouze na jedné lokalitě v severních Čechách. Od tohoto dne to již není pravda. Jiří ho nalezl, bohužel pouze v jediném kuse, na lokalitě další. Náhoda? Jak se tam asi dostal? Najdeme ho tam i v příštím roce? Jeho nález vyvolal mnoho otázek, které ale nejde zodpovědět. Nebo ano?


...a to je ON! Jediný, který možná, založí další generaci v naší milované vlasti.

Zde je stejná rostlina, v pravdivé barvě. Třeba vám pomůže k přesnému určení tohoto záhadného prstnatce...

Zajímavé podívání a poučení ZDE !!!

Pětiprstka žežulník - Gymnadenia conopsea - Päťprstnica obyčajna

22. června 2013 v 13:24 | Někomu může připadat že orchidejí je hodně. Opak je však pravdou a stále ubývají |  - - pětiprstka žežulník
Pětiprstka žežulník

Každý chlap, ale i dívka, slečna, žena, musí mít nějakého zajímavého koníčka. Jak se říká, kdo ho má tak nezlobí a navíc má neustále co dělat. A vo tom to je, vo tom by to mělo být...
Není to ale zase tak jednoduché. Když člověk nic neví, začne bádat, zajímat se, objevovat, tak to nemá chybu. Ale jakmile se nasytí, dobere se výsledku, tak ten první úžasný zájem začne opadat. Otázkou pak je, co udělat, aby to šílenství i nadále pokračovalo....
A to se stalo i nám při hledání pětiprstky. První štěstí jsme měli již vloni. A právě v těchto dnech to bylo naprosto úžasné.

Na první lokalitě nejdříve velký úžas, ale když jsme přišli blíže, tak to bylo na mrtvici. Pětiprstek tam bylo přehodně, ale nenašli jsme ani jedinou bylinu, která by to již neměla za sebou. Příroda je již povolala k sobě na nebesa. Nevypadaly ještě tak špatně, ale zejména spodní květy byly již nahnědlé. Zkrátka již nebyly dokonalé.

Když náš guru, profesionální fotograf, botanik, ornitolog atd. viděl naše zklamání, tak to vyřešil jednoduše. Několika slovy nám opět nalil krev do žil. "Nejdříve se zastavíme v hospůdce, dáme gábl, popijeme, zazpíváme a vyrazíme tam nahoru do kopců. Je to tam vysoko, není to na volném prostranství, stepi, ale naopak mezi stromy. Tam budou pětiprstky ještě v plné síle a kráse." A tak jsme také udělali a neprohloupili. Byla to krása, bylo to naprosto úžasné.

Byly jich tam stovky, no nepřeháněj, spíše desítky. Jedna krasavice vedle druhé. Některé ještě za princezny, další už byly za královny, ale ani jedna nebyla ještě připravena do rakve. Aparáty všech značek cvakaly a určitě spokojenost byla převeliká.

Všude kolem převysoké bradáčky, mnohé ještě v květu. Tam jsem poprvé pochopil, že mohou mít i přes šedesát centimetrů. Nepřeháněj zase... No ale přes padesát určitě! Mnohde se mazlili, byli v obětí s obrovitými vemeníky několika druhů a všichni se hromadně tulili i s pětiprstkami. A dokonce na nás vyskočil, z přítokové škarpy, i prstnatec plamatý. Tak to v tom okamžiku už nemělo vůbec žádnou chybu. A všude kolem navíc kruštíci tmavočervení. Jenom kdybychom tak ještě věděli, jak se jmenovaly ty ostatní různobarevné rostliny. Potom by spokojenost neznala mezí. Divné ale bylo, že nikde ani jeden motýl. Nevíte kam se poděli? A nikde ani jediná houba. Nebylo co dát do kotlíku a na vařič.

.....

Prstnatec plamatý - Dactylorhiza maculata - vstavačovec škvrnitý pravý

21. června 2013 v 20:24 | V ČR roste na jedné lokalitě. Po objevu našeho botanika již na dvou |  plamatý
Prstnatec plamatý


Tvrdilo se, ale již to neplatí, že prstnatec plamatý roste v České republice pouze na jediném místě. Jednomu z nás se podařilo najít další lokalitu. Bohužel....


Prstnatec plamatý.

Víte, kolik je v České republice nalezišť prstnatce plamatého pravého?

A/ jedno
B/ dvě
C/ více, než dvě.

Až do dnešního rána jsem věřil, že správně je za B, (Krušné hory a Českolipsko). Takže ráno jsme vyrazili na tři lokality do severních Čech. Na lokalitě A jsme našli desítky prstnatců plamatých, od skoro úplně bílých až po tmavorůžové s tmavou kresbou a jako bonus navíc dvojici vemeníků; zelený a širokokvětý. Do cesty se nám připletla i rosnatka, nejspíš kříženec okrouhlolisté a anglické a početná skupinka vacht trojlistých, které ale rozkvetou až později. Pikantní je, že tuto velmi cennou lokalitu protíná železniční trať s celkem slušným provozem, ale těm kytkám vlaky evidentně nevadí.

Na lokalitě B jsme našli několik desítek pětiprstek žežulníků, bohužel květenství už měla nejlepší fotočas za sebou a rostlina s napůl odkvetlým květenstvím moc fotogenická není. Takže jsme vyrazili na lokalitu C.

Tato lokalita je orchidejovým rájem a pro paďoury, kteří už mají dobu, kdy byli mladí, zdraví a krásní, dávno za sebou naprosto ideální. Zaparkujete přibližovadlo, zahledíte se do dáli na siluetu Řípu a komíny elektrárny Mělník, dva kroky a ejhle! Na okraji silnice kvetou kruštíky tmavočervené, a hned několik, o kus dál několik desítek pětiprstek, bradáčky vejčité tvoří místy souvislý porost. Toříče hmyzonosné a okrotice bílé už byly beznadějně odkvetlé, ale ty jsme zdokumentovali už dřív. Co nás dostalo, byly stovky vemeníků dvoulistých širokokvětých, jeden krásnější, než druhý. Pomalu jsme procházeli tím kouzelným lesem, který připomínal kouzelnou Krakonošovu zahrádku.

Jen místo mocného pána hor projížděly po cestě, procházející středem rezervace, traktory s mechanizací. Zajímavé je, že největší koncentrace nejhezčích exemplářů se vyskytuje z obou stran cesty v pruhu, na který dopadá prach, traktory zvedaný, což by mohlo být pojato jako přirozené hnojení na list, protože cesta není zpevněná. Pomalu jsme prošli až do spodní části a narazili na unikát. Na kraji malého jezírka rostl jediný, zato však parádní exemplář prstnatce plamatého. Listy, květy, výška rostliny i doba kvetení plně korespondovaly s nálezy na lokalitě A; omyl je vyloučen. Takže po dnešku připisujeme do seznamu lokalit prstnatce plamatého další, minimálně třetí. A pokud chete vědět, kde ho hledat? Nás zase zajímá, kde najít okrotici červenou...
Jiří Kocourek


....
.....

Botanické údaje a místo pro vaše názory, postřehy...














.....

Ropuchy jsou jedovaté a halucinogenní - Jiří Patočka

16. června 2013 v 15:34 | Jiří Patočka |  Ropucha
Ropucha zelená

ČÁST I

Víte to? Ropuchy se řadí mezi pasivně jedovaté živočichy. Jejich jed je produkován exokrinními jedovými žlázami, které jsou rozmístěny nepravidelně v kůži celého těla, zejména však na hřbetě a horní části hlavy. Hlenovité sekrety těchto žláz chrání žáby před mikrobiálními a houbovými infekcemi a značná jedovatost přítomných látek, spojená s jejich hořkou chutí, jim skýtá pasivní ochranu před predátory. Antimikrobiální a antifungální aktivitu sekretu zajišťují krátké peptidy, toxicitu sekretu zejména živočišné alkaloidy a srdeční glykosidy.

Čeleď ropuchovitých (Bufonidae) zahrnuje několik rodů žab známých jako ropuchy. U nás žijí tři druhy: ropucha obecná (Bufo bufo), ropucha zelená (Bufo viridis) a ropucha krátkonohá (Bufo calamita). Ropucha obecná je u nás nejběžnější, vyskytuje se na celém území České republiky. Dává přednost smíšeným lesům a většinu života tráví na souši, s výjimkou krátkého období rozmnožování na jaře. Ropucha zelená je druhem typicky vázaným na stepní ekosystémy a ideální podmínky k svému životu nachází v zemědělské krajině v teplejších oblastech. V České republice je ropucha krátkonohá kriticky ohroženým druhem a v Bernské konvenci je zařazena mezi druhy přísně chráněné.

Látkami odpovědnými za jedovatost ropuch jsou především steroidní glykosidy a steroidní alkaloidy. Klinický průběh otravy je obdobný jako u otravy steroidními glykosidy náprstníků (Digitalis). Při požití jedu se nejprve projeví místní podráždění zažívacího ústrojí, později zvracení a průjmy. Zpomalí se pulz, srdeční činnost začne být nepravidelná, dýchání je obtížné a mohou se objevit poruchy vidění. Následují halucinace, hučení v uších, bolesti hlavy a závratě. Smrt nastává v důsledku zástavy srdce. Nejdéle známým steroidním alkaloidem ropušího jedu je bufotoxin, jehož střední smrtná dávka pro myš je 0,4 mg/kg. Smrtelná dávka pro dospělého člověka se odhaduje na 10 až 15 mg. V ropuším jedu se bufotoxin vyskytuje v množství asi 1 %, takže dávka, která může usmrtit člověka, je obsažena přibližně v 1 g hlenovitého sekretu.

Další součástí ropušího jedu jsou indolové alkaloidy. Nejznámější z nich, bufotenin, halucinogen s psychotropním účinkem, je rovněž přítomen i v některých rostlinách (http://www.toxicology.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=56 ). Obsah bufoteninu v ropuším jedu může být až 4,7 %. Jeho halucinogenní dávka je 0,05 mg/kg váhy (3,5 mg pro 70 kg vážícího člověka), což odpovídá necelému 0,1 g ropušího sekretu. Účinek bufoteninu na člověka je stejný jako účinek LSD nebo psilocybinu.

Halucinogeny mají mezi drogami výjimečné postavení. U zdravého člověka vyvolávají psychické změny, poruchy vnímání a nálady, zasahují do cítění a myšlení. Jejich zvláštností je, že selektivním způsobem tlumí některé procesy v nervovém systému, což vede k zostření smyslů až k nadnormální úrovni. Zostřené vnímání pak nabízí pestrou směsici tvarů, vůní a chutí. Intoxikovaný má často dojem, že chápe skrytá tajemství běžně používaných předmětů. Halucinace mají podobu barevných, bohatě strukturovaných vizí a snových krajin, často se v nich vyskytují bizarní tvary. Obliba halucinogenů je velká, a tak není divu, že pozornosti narkomanů neušly ani halucinogenní ropuchy.

V osmdesátých letech minulého století se ve Spojených státech rozšířilo kouření cigaret s obsahem usušené ropuší kůže. Novinkou poslední doby je olizování živých ropuch, jakýsi
druh "adrenalinového sportu či spíše "adrenalinové narkománie". Olíznutí ropuchy je spojeno nejen s konzumací drogy, ale i s nutností překonat odpor k tomuto obojživelníkovi. Předmětem zájmu evropských narkomanů je ropucha obecná a zelená, v Americe je k tomuto účelu využívána nejčastěji ropucha coloradská (Bufo alvarius). Použití ropuchy jako zdroje halucinogenů však není nové. Jed ropuch byl odnepaměti složkou čarodějnických receptur a zmínku o něm najdeme i v Macbethovi od W. Shakespeara.

** ** ** ** **


Něco málo, ale konkrétního o této krasavici. Představte si přehlubokou pískovnu, která má několik pater. Až tam úplně dole jí našel, na naší fototoulce, jeden klučina, jak vykukovala v úžlabině, kterou před několika dny vymlela voda, z vlhké díry. Stačilo by málo a některý z našich kroků by jí zasypal.

Na nejvyšším patře jsou dvě mělké, ale rozlehlé tůně. Bez dostatečných dešťů hodně brzy vysychají. Ještě se v nich pohybovaly desítky jejích potomků, pulci.

Protože s naší partou chodí i odborníci, tak jsme se dozvěděli řadu zajímavých informací.

Taková ropucha může mít přemnoho vajíček. Co jí je to ale platné, když právě tuto destanaci, během několika dnů, dokáží ptáci zlikvidovat. Ta vajíčka i ti půlci jim hodně chutnají. Do dospělosti, z těch tisíců, přežije jen několik jednotlivců.

"Vykašlete se už na to. Pořád votravujete, fotografujete a já už chci mít konečně klid. Fakt už běžte do háje nebo vás nakopu..."
To jejich maskování je naprosto užasné. Člověk musí mít pořádně ostrý zrak aby je objevil. Ono to není ani možné. Vždy je prozradí až jejich pohyb. Bez toho ostrého oka toho kluka by jsme o ní nevěděli. Václav Burle

ČÁST II
KDO VŠECHNO MÁ ZÁJEM O ROPUŠÍ JED
Jiří Patočka

Psychoaktivní ropuší jed je zdrojem bufoteninu, 5-hydroxy-N,N-dimethyltryptaminu, alkaloidu s halucinogenním účinkem. Bufotenin obsahují i některé tropické rostliny, např. plody stromů rodu Anadenanthera, z jejichž semen domorodci z Amazonie vyrábějí halucinogenní šňupací prášek. Prášek z bobulí stromu Anadenanthera colubrina je znám jako cebil nebo vilca, ze stromu Anadenanthera peregrina yopo nebo cohoba. Inčtí kouzelníci přidávali tento prášek i do nápoje chicha, jehož použitím se spojovali se zlými duchy, aby z nich vymámili budoucnost. Podle archeologických nálezů Indiáni na území Argentiny a Peru tuto drogu užívali již před 4500 lety. Přítomnost halucinogenního bufoteninu v ropuším jedu je důvodem, proč se o tento produkt zajímají někteří lidé. Bufotenin sice není v seznamu ani omamných a psychotropních látek ani jedů, ale lze jej považovat za návykovou látku ve smyslu trestního zákona a experimentovat s touto látkou a zejména ropuchami je vysoce rizikové zejména ze zdravotního hlediska.

Protože ropuší jedy obsahují vedle žádaného bufoteninu i tzv. bufadienolidy, srdeční kardenolidy s vysokou toxicitou pro člověka, není naštěstí zájem o ropuchy mezi narkomany až tak velký. Mnozí z těch, kteří ropuší jed zkoušeli, se bufadienolidy opravdu otrávili. Ve Spojených státech byly zaznamenány i smrtelné otravy. Kardenolidy dokáží vyvolat srdeční arytmii a během několika minut zastavit srdce.

Jedovatým ropuchám se v přírodě vyhýbají i tvorové, kteří jinými žábami nepohrdnou. Ropuchy nejsou chutné a v jejich kůži přítomné bufadienolidy jsou nejen silně jedovaté, ale také odporně hořké. Kdo by po takovém soustu toužil! Predátoři se jim raději zdaleka vyhnou. Přesto na japonském ostrůvku Išimě žije had Rhabdophis tigrinus (jeho český název je užovka tygří japonská), který se ropuchami živí. Z nějakého dosud neznámého důvodu těmto užovkám ropuší jed neublíží. Ale nejen to. Užovky dokáží ropuší jed využít ve svůj prospěch. Sami jed vyrobit nedovedou, a tak jej ropuchám ukradnou tím, že je sní. Je to neuvěřitelné, ale je to tak. Deborah Hutchinsonová a její kolegové z Univerzity v Norfolku zjistili, že hadi z Išimy mají na zadní straně krku zvláštní žlázu ve formě váčku, která je naplněna stejným jedem, jaký používají ropuchy. Na vedlejším ostrůvku Kinkazanu žijí stejné užovky, ale nežijí tam žádné ropuchy. Ubozí hadi si tak nemají kde opatřit jed a jsou tudíž nejedovatí. Svým kolegům z ostrova Išima mohou jen závidět.
O tom, že život s jedem je úplně jiný než život bez jedu, svědčí zcela rozdílné chování užovek na Išimě a na Kinkazanu. Dostanou-li se do nebezpečí, užovky na Išimě se neohroženě stavějí do bojové pozice a zaženou na útěk i silnějšího protivníka, kdežto na Kinkazanu zbaběle prchnou. Evidentně to znamená, že hadi z Išimy si jsou vědomi toho, že jsou jedovatí, což jim dodává sebevědomí. Nejedovatým hadům z Kinkazanu chybí nejen jed, ale i sebevědomí. Použití cizího jedu pro vlastní obranu není v přírodě úplně neobvyklý jev, ale pokud jde o hady, je to dosud jediný známý případ.

Neméně zajímavým faktem je, že hadi s jedem si jsou své výhody vědomi a dovedou ji aktivně využít ve svůj prospěch. Dovedete si představit co se stane, až se jednou potká had z Kinkazanu se svým příbuzným z Išimy?


ČÁST III
ROPUCHA OBROVSKÁ ŠKODÍ ZA ŽIVA I PO SMRTI
Jiří Patočka


Ropucha obrovská (Bufo marinus) je "královnou" mezi ropuchami. Nejen svou velikostí, ale i svou jedovatostí, nenasytným apetitem a reprodukční úspěšnosti. Patří mezi největší druhy ropuch. Dospělé žáby mají velikost obvykle 10 až 20 cm, ale největší zaznamenaný exemplář měřil 40 cm a vážil 2,65 kg a dostal se až do Guinnessovy knihy rekordů. Samice jsou větší než samci. V nebezpečí se umí nafouknout a výrazně svůj objem zvětšit, což zažene většinu predátorů. Žába je aktivní v noci, přes den a při nepřízni počasí zalézá do vlhkých úkrytů.V přírodě se dožívá 10 až 15 let, v zajetí až 20 let.

Ropucha obrovská pochází z tropických oblastí jižní a střední Ameriky. Od Peru a Brazílie až po jižní Texas. Dospělé ropuchy obrovské žijí pouze na souši a do vody se vrací jen kvůli rozmnožování. Zbarvení je variabilní v odstínech šedé, hnědé až červenohnědé a olivové.

Má velmi dobrou rozmnožovací schopnost. Tato žába je reprodukčně velmi úspěšná mimo jiné díky svým stravovacím návykům, které jsou mezi ostatními žábami neobvyklé. Požírá totiž nejenom živou kořist, ale i mrtvoly. Její jídelníček je velmi pestrý: od hmyzu přes červy, a slimáky až po dospělé myši. Je velmi žravá a sežere téměř cokoliv co najde. Samice klade najednou až 30 000 vajíček. Pulci se vyvíjí ve sladké vodě. I když zakladatel moderní nomenklatury Carl Linné dál ropuše druhové jméno marinus = mořský, v moři nežije a mořskou vodu nesnáší. Bylo zjištěno, že pulci jsou schopni tolerovat koncentraci soli ve vodě odpovídající jen asi 15% slanosti mořské vody. Vajíčka i pulci jsou jedovatí, stejně jako dospělé ropuchy, které mají za očima velké příušní žlázy a ještě další žlázy na hřbetě, z nichž vylučují při ohrožení mléčně zbarvenou tekutinu. Tato tekutina obsahuje koktejl toxických látek, z nichž převažují tzv. bufotoxiny, které jsou jedovaté pro mnoho zvířat včetně člověka. Existují zprávy o mnoha úhynech zvířat a dokonce lidí po požití jedu ropuchy obrovské. V oblasti svého původního výskytu jsou predátoři na ropuší jed adaptování, takže jim tolik neublíží. Zcela jinak je tomu ale v oblastech, kam byly ropuchy obrovské uměle vysazeny.

Kvůli svému nenasytnému apetitu byla ropucha obrovská vysazena do mnohých oblastí Pacifiku a Karibiku, aby chránila plantáže cukrové třtiny před jejich škůdcem, broukem Dermolepida albohirtum. Nebylo to ovšem šťastné rozhodnutí. Dospělé žáby i pulci jsou jedovatí pro většinu zvířat a tak je nikdo neohrožuje. Naopak v oblastech nepůvodního výskytu tato ropucha zabíjí mnoho místních druhů živočichů. Je to nejenom ekologický problém, ale má to také mnoho negativních dopadů pro zemědělství.

Typickým příkladem je životní příběh ropuchy obrovské v Austrálii. Byla tam dovezena roku 1932 z Portorika, s naivní představou, že pomůže omezit brouky přiživující se na plantážích cukrové třtiny. Z původní stovky ropuch jich po namnožení vypustili v roce 1935 několik tisíc na plantáže cukrové třtiny v severním Queenslandu. Ropuchy se ale o larvy brouků moc nezajímaly. V australské přírodě našly spoustu jiné chutné potravy a začaly se úspěšně množit a lavinovitě šířit po celém kontinentu. Za těch necelých 80 let od příchodu do Austrálie obsadila ropucha obrovská více než milion čtverečních kilometrů a její invaze stále nabývá na síle. Ještě v 60-tých letech se šířila rychlostí zhruba 10 kilometrů ročně, dnes už je to 50 kilometrů ročně. Australští badatelé pod vedením Ricka Shineho z University of Sydney zjistili, že akceleraci ropuší invaze má na svědomí neobyčejně rychlý evoluční vývoj morfologie končetin.

Srovnání žabích exemplářů dochovaných z třicátých let dvacátého století se současnými ukázalo, že dnes jsou ropuchy vybaveny o čtvrtinu delšíma nohama, které jim umožňují vyvinout až pětkrát vyšší rychlost než jejich prapředkům. Jsou také vytrvalejší a zdolávají mnohem delší vzdálenosti než krátkonohé ropuchy, které mají převahu v usedlých necestujících populacích. Čelní místa migrační vlny tak zaujímají ropuchy s nejdelšímanohama, následované žábami, kterým z neznámých důvodů nohy ještě nestačily dorůst. Šíření na nová území je pro "dlouhonohé" ropuchy evolučně velmi výhodné a tak se stalo motorem přírodního výběru. Zatímco hustota populace ropuchy obrovské v její původní vlasti je maximálně 20 dospělců na 100 m2, v Austrálii dosahuje hodnot až stokrát vyšších, tj. až 2000 dospělců.

Invaze ropuchy obrovské v Austrálii nabývá katastrofických rozměrů. Odborníci se shodují, že pokud se ji nepodaří zastavit, bude kontinentu hrozit takzvaná biodiverzitní katastrofa. Ropucha už okupuje území o rozloze dvou milionů kilometrů čtverečních a obsadila tři čtvrtiny pobřeží. Za skutečnou hrozbu ji ve svém prohlášení nedávno označila i australská federální vláda. Ropuchy totiž dobývají australský kontinent rychlostí, jakou vědci neočekávali ani ve svých nejdivočejších snech. "Obětmi ropuch se stávají ještěrky, hadi, kočky, a dokonce i psi. Ti když na ropuchu zaútočí, do několika minut je zabije ropuší jed vylučovaný z kůže," vysvětluje Sandy Boulter z dobrovolné organizace Kimberley Toad Busters.

Výzkumy posledních let navíc ukázaly, že invazivní ropuchy neubližují australské přírodě jenom zaživa. Nebezpečná jsou i vysušená těla ropuch, usmrcená automobily, která se hromadí kolem silnic. Až donedávna byly tyto mrtvolky považovány za neškodné. Australští ekologové však přesto měli určité podezření, které přiživovaly občasné historky o otravách způsobených suchými těly ropuch obrovských. Sesbírali proto téměř tři desítky ropuších mrtvolek, jejichž vysušená těla ležela na silnici nejméně dva měsíce. Když přidali kousky jejich tkáně do nádrží s pulci různých druhů australských žab, s rybami či pijavicemi, většina těchto živočichů uhynula během jediného dne a někdy i mnohem rychleji. Výsledky tohoto experimentu naznačují, že pro australskou faunu jsou nebezpečné jak živé a hladové ropuchy obrovské, tak i jejich vysušené mrtvoly. Jed v jejich těle přečká nejen vysušení, ale i vysokou teplotu, které jsou vystaveny na silnici a může tak kontaminovat malá jezírka, která v období dešťů vznikají na mnoha místech, a otrávit jejich obyvatele.

Nebezpečí ropuch pro australskou přírodu je tak velké, že se místní obyvatelé sdružují v různých organizacích, které se snaží invazi žab zamezit nebo alespoň zpomalit. Od roku 2005 zde působí již zmíněná organizace Kimberley Toad Busters (Kimberlijští lovci ropuch), jejíž příslušníci vyráží každou sobotu na jejich lov. K ním se přidávají i četní dobrovolníci a možná není daleká doba, kdy nějaký český podnikatel založí cestovní agenturu a bude lov ropuch nabízet i českým zájemcům. Ti by se už teď měli připravit na to, že budou muset absolvovat speciální trénink - přece jen se jedná o pobyt v divoké australské přírodě a žáby mohou být nebezpečné i člověku.

Kdo by si představoval práci těchto lovců jako hromadné vraždění bezbranných živočichů, je na hlubokém omylu. Lovci se vydávají na lov po setmění, jsou vybaveni silnými svítilnami, speciálními gumovými rukavicemi a plastovými pytli na sběr ulovených živočichů. Po dopravení ropuch do tábora nastává vyčerpávající vědecká práce. Každá žába se měří a váží, určí se její pohlaví, pořídí se fotografická dokumentace a vše se zaznamenává do pracovního deníku. Nakonec se žáby usmrtí oxidem uhličitým. Jakmile se nadýchají tohoto plynu, rychle usnou a bezbolestně uhynou. Posledním krokem je dokonalé pohřbení mrtvé ropuchy. I mrtvá zvířata jsou pro vysoký obsah jedu v jejich těle nebezpečná všemu živému.

Za poslední dobu se dobrovolníkům podařilo odchytit a usmrtit více než několik set tisíc dospělých ropuch obrovských, ale je to jen nepatrný zlomek toho, co v sobě ukrývá australský kontinent. Zatímco vědci bijí na poplach a přináší důkazy o tom, že tato ropucha je vážnou hrozbou původní australské fauny, ozývají se z řad pomýlených ochránců přírody i různých organizací i opačné názory. Jeden z australských států, Queensland, např. dostal několik žádostí obyvatel, aby se ropucha dostala na seznam národního dědictví a ropucha se stala oficiálním státním symbolem.

Kdyby úřady těmto žádostem vyhověly, z pronásledovaného jedovatého obojživelníka by se stal chráněný druh. Profesor Ian Low z australské nadace nazachování divoké přírody míní, že "Ropucha obrovská rozhodně není nic, na co bychom měli být hrdi".

Kdyby se pomocí nějakého kouzla mohly všechny ropuchy obrovské přemístit do Číny, asi by to místním obyvatelům udělalo velkou radost. Tato ropucha je totiž v Číně vyhledávanou lahůdkou a také její jed nachází uplatnění. V Asii jsou ropuchy obrovské vyhledávané nejen jako zpestření jídelníčku, ale především díky svému unikátnímu jedu. V tradiční medicíně se používá na podporu krevního oběhu, pro jeho močopudné účinky nebo jako lék proti zánětu nosních dutin či bolesti zubů. Není proto divu, že na rozdíl od Austrálie, je tato žába v Číně vzácná. Nedávno zahájila Austrálie jednání s Čínou o možnosti vývozu jednoho z nejhorších australských škůdců na čínský trh. Pokud jednání skončí úspěšně, obě smluvní strany by mohly být spokojeny.

ČÁST IV - ZDE

Čepičatka jehličnanová: smrtelně jedovatá houba

13. června 2013 v 17:40 | Jiří Patočka |  - - jehličnanová
Čepičatka jehličnanová (Galerina marginata) je velmi kontroverzní houba a děsí mnohé houbaře pro její možnou záměnu za opeňku měnlivou (Kuehneromyces mutabilis). Opeňka je jedlá a chutná, čepičatka je smrtelně jedovatá (Kubička et al., 1980). Zatímco jedni tvrdí, že záměny se není nutno obávat, protože čepičatka je poměrně vzácná a dá se od opeňky spolehlivě rozeznat, jiní prosazují názor, že obě houby se spolehlivě rozeznat nedají a před sběrem opeňky důrazně varují. Pokud je pravda, že někdy mohou růst obě houby na stejném pařezu, pak je varování opravdu na místě.

Pokud chcete vidět opravdu pěkné plodnice čepičatky, podívejte se na fotografie Radka Pilaře http://burle.blog.cz/0911/cepicatka-jehlicnanova-fotoreportaz-od-radka-pilare

http://burle.blog.cz/0812/cepicatka-jehlicnanova-galerina-marginata-pholiota-marginata ale mějte na paměti, že s takto dokonalými exempláři se v přírodě setkáte jen málokdy.

Podívejme se proto, co víme o toxikologii čepičatky a jakým způsobem ohrožují její jedy zdraví a životy lidí. Starší houbařské katalogy o čepičatce buď mlčí nebo ji uvádí jako houbu nevhodnou ke sběru. Není divu, protože informace o otravách čepičatkou a charakteru jejich toxinů se objevují v odborné literatuře až v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století (Benedict et al., 1966; Elonen a Härkönen, 1978).

V čepičatce byly objeveny hepatotoxicky účinné peptidy, podobné těm, které jsou zodpovědné za jedovatost muchomůrky hlízovíté (Amanita phalloides). O jejich výzkum v houbách rodu Amanita, Galerina a Lepiota, se velmi zasloužil český mykolog, Dr. Jaroslav Klán, z Ústavu pro toxikologii a soudní chemii 1. LF UK v Praze (Klán, 1993).

Hlavním toxickým principem čepičatky jehličnanové je směs tří bicyklických oktapetidů, zvaných amatoxiny (Enjalbert et al., 2004). Tyto peptidy jsou velmi stabilní a svou vysokou toxicitu neztrácí ani při vaření pokrmu. Nejvýznamnější typy jsou alfa- a beta-amatoxiny. Inhibují RNA-polymerázu II, což vede k buněčné smrti. Amatoxiny jsou struktutně blízké fallotoxinům (Kaya et al., 2013), další skupině jedovatých peptidů obsažených v muchomůrce hlízovité (Wieland, 1983).

Otrava probíhá charakteristicky ve třech fázích
* gastrointestinální fáze (po relativně dlouhé latenci 6-12 i více hodin) s těžkými průjmy a zvracením
* fáze zdánlivého klinického zlepšení s rozvojem závažných biochemických abnormalit,
* fáze jaterního a renálního selhání.

Smrt může nastat do několika dnů až týdne. Léčba je stejná jako při otravě muchomůrkami (Kohn a Mot'ovská, 1997) a spočívá ve výplachu žaludku (při velmi včasném záchytu), podávání aktivního uhlí (může ovlivnit předpokládaný enterohepatální oběh), hepatoprotektiv (silymarin), vysokých dávek penicilinu, hemoperfuze, symptomatické terapii (Enjalbert et al., 2002). Otravy čepičatkou nejsou ani zdaleka tak časté jako otravy muchomůrkami (Kaneko et al., 2001).

Otrávit čepičatkou nebo muchomůrkou, tedy houbami, kde hlavníimi toxickými principy jsou jedovaté cyklické peptidy, se mohou nejen lidé, ale i psi (Faulstich a Fauser, 1980; Tegzes a Puschner, 2002). Také u nich je dominantním poškozením a příčinou smrti nekróza a selhání jater (Liggett a Weiss, 1989; Puschner et al., 2007). Ne úplně jasnou otázkou zůstává, proč vlastně psi žerou houby, včetně těch jedovatých (Aldridge, 1997).

Literatura
Aldridge JP. Why dogs eat mushrooms. McIlvainea 1997; 13: 20-29.
Benedict RG, Tyler VE Jr, Brady LR, Weber LJ. Fermentative production of amanita toxins by a strain of Galerina marginata. J Bacteriol. 1966; 91(3): 1380-1381.
Elonen E, Härkönen M. Galerina marginata poisoning. [Article in Finnish] Duodecim. 1978; 94(17):1050-1053.
Enjalbert F, Cassanas G, Rapior S, Renault C, Cgaumont JP. Amatoxins in wood-rotting Galerina marginata. Mycologia2004; 96(4): 720-729.
Enjalbert F, Rapior S, Nouguier-Soulé J, Guillon S, Amouroux N, Cabot C. Treatment of Amatoxin Poisoning: 20-Year Retrospective Analysis. Clin Toxicol. 2002; 40(6): 715-757.
Faulstich H, Fauser U. The course of amanita intoxication in beagle dogs. In: Faulstich H., Kommerell B.K., Wieland T., eds Amanita toxins and poisoning. pp. 115-123. Verlag Gerhard Witzstrock, Baden-Baden, Germany, 1980.
Kaneko H, Tomomasa T, Inoue Y, Kunimoto F, Fukusato T, Muraoka S, Gonmori K, Matsumoto T, Morikawa A. Amatoxin Poisoning from Ingestion of Japanese Galerina Mushrooms. Clin Toxicol. 2001; 39(4): 413-416.
Kaya E, Karahan S, Bayram R, Yaykasli KO, Colakoglu S, Saritas A. Amatoxin and phallotoxin concentration in Amanita phalloides spores and tissues. Toxicol Ind Health. 2013 May 29. [Epub ahead of print]
Klán J. A review of mushrooms containing amanitins and phalloidines. [Article in Czech] Cas Lek Cesk. 1993 Aug 5;132(15):449-51.
Kubička J, Erhart J, Erhartová M. Jedovaté houby. Avicenum, Praha 1980. 248 s.
Kohn R, Mot'ovská Z. Mushroom poisoning--classification, symptoms and therapy. [Article in Slovak] Vnitr Lek. 1997; 43(4): 230-233.
Liggett AD, Weiss R. Liver necrosis caused by mushroom poisoning in dogs. J Vet Diagn Invest. 1989; 1(3): 267-269.
Puschner B, Rose HH, Filigenzi MSDiagnosis of Amanita toxicosis in a dog with acute hepatic necrosis. J Vet Diagn Invest. 2007; 19(3): 312-317.
Tegzes J., Puschner B. Amanita mushroom poisoning: efficacy of aggressive treatment of two dogs. Vet Hum Toxicol 2002; 44: 96-99.
Wieland T. The toxic peptides from Amanita mushrooms. Int J Peptide Protein Res, 1983; 22: 257-276.

Poznámka: Chcete o podobných záležitostech, zajímavostech, vědět více? Doporučujeme zakoupit knihu Doba jedová. V jazyce českém je vyprodána, byla rozebrána ještě před dodáním na pulty knihkupectví, ale brzy vyjde na Slovensku. Snad se nám podaří vyjednat s autory možnost přetiskovat určité pasáže zde na blogu.

Galerie, výstavní síně v přírodě.

11. června 2013 v 15:41 | Na procházku do města, kouknout na houby, usednout do zahradní hospůdky pod kaštany. A ještě i tam se kochat houbami. Holt někdo se má. |  GLOSY!!!
Galerie, výstavní síně, pod nebem

Není mnoho těch, kteří pravidelně navštěvují výstavní síně, galerie. Ale i tací se najdou. Jeden miluje staré mistry, další avantgardu, jiný kouká, co by si ještě zakoupil do mnohamiliónové sbírky, jiný nedá dopustit na historické fotografie. Najdou se ale i tací, kteří měsíc co měsíc musí neustále vidět ty úžasné výstavy fotografií hub od současných mistrů.

Za krásou přírody však není nutné jezdit někam do dalekých lesů. A o houbách to platí rovněž tak. Stačí zajít do městských parků, do nemocnic, a podobných, i továrních, úřednických areálů. Člověk, houbař, mykolog, se až diví, co je tam všechno ke shlédnutí. To je ta překrásná a neustále neopakovatelná venkovní galerie.

Dnes jsem šel k lékaři na polikliniku Kartouzká na Praze 5. Hned poblíž vchodu jsem s údivem hleděl na houbu hřibovitou. Opodál třepenitky, hnojníci, mnohé plodnice jsem nepoznal, ale pravděpodobně se tam derou k nebesům i bedly, možná to budou ale spíše pečárky. A u nich už to nikdy nezapomenu. Žampión se pěstuje, pečárka je v přírodě.

Jsou ale parky, které jsou naprosto na houby úžasné. V jednom, uprostřed vísky, rostou hřiby z Ruska, na jiném pak hřiby kolodějové a v parku, jehož součástí je moderní benzinová pumpa, zase hřiby žlutomasé, pěkně česky babky. A že jich tam je. Osazenstvo benzínky je miluje, stále je ošetřuje, počítá, obdivuje. Od doby, kdy se tam poprvé plodnice objevily nebyla, pro to smilstvo obžerství, utržena ani jediná. Houbovému Bohu chvála.

(Máte podobné zkušenosti s parky a houbami? Tak napište do komentářů...)



KLÍŠTĚ II - nejnovější poznatky vědy a medicíny

9. června 2013 v 22:47 | 2011onemocnělo klíšťovou encefalitidou u nás 861 lidí. 2012 - 573, 3 zemřeli |  !!! POZOR klíště !!!
Klíště není žádná legrace. Už jsi se oočkoval?


Foto: Martin Čepek

Letošní počasí klíšťatům nebývale svědčí. V okamžiku, kdy přestane pršet začne jejich nebývalá aktivita. Zatím jich bylo hodně, odborníci vyhlásili nejvyšší stupeň ohrožení, tedy desátý. A bude hůř!

Tato maličká "zvířátka" nemají ráda velké vlhko ani prohřáté stráně. Klíšťatům vyhovuje teplota kolem dvaceti stupňů celsia, teplé dny po dešti. Období, které v nejbližších dnech můžeme očekávat. Je třeba si uvědomit, že co se týká úmrtí je tento ďáblík u nás nejnebezpečnějším tvorem.

Lidé si stále ve své většině neuvědomují, že nakažení encefalitidou nebo boreliózou není dobré podceńovat. Jak nakažení předcházet je dnes již všeobecně známé. Zjednodušeně řečeno se dá i konstatovat, že jejich největší aktivita je na jaře, o prázdninách ustává, aby pak vvrcholila v podzimních měsících. V těchto pozdních měsících nebývá zase tak častá, ale klíšťata bývají více infekční. Takže člověk, milovník lesů, houbař, si nevybere.

- není to zas tak dávno co virus encefalitidy přenášela jen klíšťata na Opavsku a v jižních Čechách. Dnes je problém v celé ČR.
- již není pravda, že tito parazité se u nás nevyskytují ve vyšších polohách. Opak je pravdou.
- jedna nakažená a oplodněná samička zakláda novou generaci již rovněž infikovaných klíšťat v počtu několika tisíc jedinců.
- klíšťová encefalitida se v rámci Evropy vyskytuje nejvíce u nás.
- z historického pohledu se tito tvorové rozšiřovali do dalších zemí právě od nás.
- klíště přežije pod vodou čtyřiadvacet hodin.
- aktivní je od 10 stupňů celsia.

Jak se bránit: nejdůležitější a nejrozumnější je očkování * používat vhodné oblečení - kalhoty v botách, světlý oděv, aby klišťata byla vidět, čepice, dlouhé rukávy * nástřik repelentem po přečtení návodu * používat správný postup a prostředky při vyndávání parazitů * lze i - viz návod - po příchodu z lesa, polí a luk, se nastříkat, v nahém stavu, včetně vlasů a podle návodu nechat působit. Následně se osprchovat. * nově lze zakoupit i návleky na ruce a nohy * zapomněl jsem na něco???

Poznámka: Podle čísel v podtitulku by se mohlo zdát nic moc. Ale ty stovky lidí, kteří onemocněli, měli a někeří stále mají velké zdravotní problémy...


Foto: Martin Čepek text bude následovat....