Ropuchy jsou jedovaté a halucinogenní - Jiří Patočka

16. června 2013 v 15:34 | Jiří Patočka |  Ropucha
Ropucha zelená

ČÁST I

Víte to? Ropuchy se řadí mezi pasivně jedovaté živočichy. Jejich jed je produkován exokrinními jedovými žlázami, které jsou rozmístěny nepravidelně v kůži celého těla, zejména však na hřbetě a horní části hlavy. Hlenovité sekrety těchto žláz chrání žáby před mikrobiálními a houbovými infekcemi a značná jedovatost přítomných látek, spojená s jejich hořkou chutí, jim skýtá pasivní ochranu před predátory. Antimikrobiální a antifungální aktivitu sekretu zajišťují krátké peptidy, toxicitu sekretu zejména živočišné alkaloidy a srdeční glykosidy.

Čeleď ropuchovitých (Bufonidae) zahrnuje několik rodů žab známých jako ropuchy. U nás žijí tři druhy: ropucha obecná (Bufo bufo), ropucha zelená (Bufo viridis) a ropucha krátkonohá (Bufo calamita). Ropucha obecná je u nás nejběžnější, vyskytuje se na celém území České republiky. Dává přednost smíšeným lesům a většinu života tráví na souši, s výjimkou krátkého období rozmnožování na jaře. Ropucha zelená je druhem typicky vázaným na stepní ekosystémy a ideální podmínky k svému životu nachází v zemědělské krajině v teplejších oblastech. V České republice je ropucha krátkonohá kriticky ohroženým druhem a v Bernské konvenci je zařazena mezi druhy přísně chráněné.

Látkami odpovědnými za jedovatost ropuch jsou především steroidní glykosidy a steroidní alkaloidy. Klinický průběh otravy je obdobný jako u otravy steroidními glykosidy náprstníků (Digitalis). Při požití jedu se nejprve projeví místní podráždění zažívacího ústrojí, později zvracení a průjmy. Zpomalí se pulz, srdeční činnost začne být nepravidelná, dýchání je obtížné a mohou se objevit poruchy vidění. Následují halucinace, hučení v uších, bolesti hlavy a závratě. Smrt nastává v důsledku zástavy srdce. Nejdéle známým steroidním alkaloidem ropušího jedu je bufotoxin, jehož střední smrtná dávka pro myš je 0,4 mg/kg. Smrtelná dávka pro dospělého člověka se odhaduje na 10 až 15 mg. V ropuším jedu se bufotoxin vyskytuje v množství asi 1 %, takže dávka, která může usmrtit člověka, je obsažena přibližně v 1 g hlenovitého sekretu.

Další součástí ropušího jedu jsou indolové alkaloidy. Nejznámější z nich, bufotenin, halucinogen s psychotropním účinkem, je rovněž přítomen i v některých rostlinách (http://www.toxicology.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=56 ). Obsah bufoteninu v ropuším jedu může být až 4,7 %. Jeho halucinogenní dávka je 0,05 mg/kg váhy (3,5 mg pro 70 kg vážícího člověka), což odpovídá necelému 0,1 g ropušího sekretu. Účinek bufoteninu na člověka je stejný jako účinek LSD nebo psilocybinu.

Halucinogeny mají mezi drogami výjimečné postavení. U zdravého člověka vyvolávají psychické změny, poruchy vnímání a nálady, zasahují do cítění a myšlení. Jejich zvláštností je, že selektivním způsobem tlumí některé procesy v nervovém systému, což vede k zostření smyslů až k nadnormální úrovni. Zostřené vnímání pak nabízí pestrou směsici tvarů, vůní a chutí. Intoxikovaný má často dojem, že chápe skrytá tajemství běžně používaných předmětů. Halucinace mají podobu barevných, bohatě strukturovaných vizí a snových krajin, často se v nich vyskytují bizarní tvary. Obliba halucinogenů je velká, a tak není divu, že pozornosti narkomanů neušly ani halucinogenní ropuchy.

V osmdesátých letech minulého století se ve Spojených státech rozšířilo kouření cigaret s obsahem usušené ropuší kůže. Novinkou poslední doby je olizování živých ropuch, jakýsi
druh "adrenalinového sportu či spíše "adrenalinové narkománie". Olíznutí ropuchy je spojeno nejen s konzumací drogy, ale i s nutností překonat odpor k tomuto obojživelníkovi. Předmětem zájmu evropských narkomanů je ropucha obecná a zelená, v Americe je k tomuto účelu využívána nejčastěji ropucha coloradská (Bufo alvarius). Použití ropuchy jako zdroje halucinogenů však není nové. Jed ropuch byl odnepaměti složkou čarodějnických receptur a zmínku o něm najdeme i v Macbethovi od W. Shakespeara.

** ** ** ** **


Něco málo, ale konkrétního o této krasavici. Představte si přehlubokou pískovnu, která má několik pater. Až tam úplně dole jí našel, na naší fototoulce, jeden klučina, jak vykukovala v úžlabině, kterou před několika dny vymlela voda, z vlhké díry. Stačilo by málo a některý z našich kroků by jí zasypal.

Na nejvyšším patře jsou dvě mělké, ale rozlehlé tůně. Bez dostatečných dešťů hodně brzy vysychají. Ještě se v nich pohybovaly desítky jejích potomků, pulci.

Protože s naší partou chodí i odborníci, tak jsme se dozvěděli řadu zajímavých informací.

Taková ropucha může mít přemnoho vajíček. Co jí je to ale platné, když právě tuto destanaci, během několika dnů, dokáží ptáci zlikvidovat. Ta vajíčka i ti půlci jim hodně chutnají. Do dospělosti, z těch tisíců, přežije jen několik jednotlivců.

"Vykašlete se už na to. Pořád votravujete, fotografujete a já už chci mít konečně klid. Fakt už běžte do háje nebo vás nakopu..."
To jejich maskování je naprosto užasné. Člověk musí mít pořádně ostrý zrak aby je objevil. Ono to není ani možné. Vždy je prozradí až jejich pohyb. Bez toho ostrého oka toho kluka by jsme o ní nevěděli. Václav Burle

ČÁST II
KDO VŠECHNO MÁ ZÁJEM O ROPUŠÍ JED
Jiří Patočka

Psychoaktivní ropuší jed je zdrojem bufoteninu, 5-hydroxy-N,N-dimethyltryptaminu, alkaloidu s halucinogenním účinkem. Bufotenin obsahují i některé tropické rostliny, např. plody stromů rodu Anadenanthera, z jejichž semen domorodci z Amazonie vyrábějí halucinogenní šňupací prášek. Prášek z bobulí stromu Anadenanthera colubrina je znám jako cebil nebo vilca, ze stromu Anadenanthera peregrina yopo nebo cohoba. Inčtí kouzelníci přidávali tento prášek i do nápoje chicha, jehož použitím se spojovali se zlými duchy, aby z nich vymámili budoucnost. Podle archeologických nálezů Indiáni na území Argentiny a Peru tuto drogu užívali již před 4500 lety. Přítomnost halucinogenního bufoteninu v ropuším jedu je důvodem, proč se o tento produkt zajímají někteří lidé. Bufotenin sice není v seznamu ani omamných a psychotropních látek ani jedů, ale lze jej považovat za návykovou látku ve smyslu trestního zákona a experimentovat s touto látkou a zejména ropuchami je vysoce rizikové zejména ze zdravotního hlediska.

Protože ropuší jedy obsahují vedle žádaného bufoteninu i tzv. bufadienolidy, srdeční kardenolidy s vysokou toxicitou pro člověka, není naštěstí zájem o ropuchy mezi narkomany až tak velký. Mnozí z těch, kteří ropuší jed zkoušeli, se bufadienolidy opravdu otrávili. Ve Spojených státech byly zaznamenány i smrtelné otravy. Kardenolidy dokáží vyvolat srdeční arytmii a během několika minut zastavit srdce.

Jedovatým ropuchám se v přírodě vyhýbají i tvorové, kteří jinými žábami nepohrdnou. Ropuchy nejsou chutné a v jejich kůži přítomné bufadienolidy jsou nejen silně jedovaté, ale také odporně hořké. Kdo by po takovém soustu toužil! Predátoři se jim raději zdaleka vyhnou. Přesto na japonském ostrůvku Išimě žije had Rhabdophis tigrinus (jeho český název je užovka tygří japonská), který se ropuchami živí. Z nějakého dosud neznámého důvodu těmto užovkám ropuší jed neublíží. Ale nejen to. Užovky dokáží ropuší jed využít ve svůj prospěch. Sami jed vyrobit nedovedou, a tak jej ropuchám ukradnou tím, že je sní. Je to neuvěřitelné, ale je to tak. Deborah Hutchinsonová a její kolegové z Univerzity v Norfolku zjistili, že hadi z Išimy mají na zadní straně krku zvláštní žlázu ve formě váčku, která je naplněna stejným jedem, jaký používají ropuchy. Na vedlejším ostrůvku Kinkazanu žijí stejné užovky, ale nežijí tam žádné ropuchy. Ubozí hadi si tak nemají kde opatřit jed a jsou tudíž nejedovatí. Svým kolegům z ostrova Išima mohou jen závidět.
O tom, že život s jedem je úplně jiný než život bez jedu, svědčí zcela rozdílné chování užovek na Išimě a na Kinkazanu. Dostanou-li se do nebezpečí, užovky na Išimě se neohroženě stavějí do bojové pozice a zaženou na útěk i silnějšího protivníka, kdežto na Kinkazanu zbaběle prchnou. Evidentně to znamená, že hadi z Išimy si jsou vědomi toho, že jsou jedovatí, což jim dodává sebevědomí. Nejedovatým hadům z Kinkazanu chybí nejen jed, ale i sebevědomí. Použití cizího jedu pro vlastní obranu není v přírodě úplně neobvyklý jev, ale pokud jde o hady, je to dosud jediný známý případ.

Neméně zajímavým faktem je, že hadi s jedem si jsou své výhody vědomi a dovedou ji aktivně využít ve svůj prospěch. Dovedete si představit co se stane, až se jednou potká had z Kinkazanu se svým příbuzným z Išimy?


ČÁST III
ROPUCHA OBROVSKÁ ŠKODÍ ZA ŽIVA I PO SMRTI
Jiří Patočka


Ropucha obrovská (Bufo marinus) je "královnou" mezi ropuchami. Nejen svou velikostí, ale i svou jedovatostí, nenasytným apetitem a reprodukční úspěšnosti. Patří mezi největší druhy ropuch. Dospělé žáby mají velikost obvykle 10 až 20 cm, ale největší zaznamenaný exemplář měřil 40 cm a vážil 2,65 kg a dostal se až do Guinnessovy knihy rekordů. Samice jsou větší než samci. V nebezpečí se umí nafouknout a výrazně svůj objem zvětšit, což zažene většinu predátorů. Žába je aktivní v noci, přes den a při nepřízni počasí zalézá do vlhkých úkrytů.V přírodě se dožívá 10 až 15 let, v zajetí až 20 let.

Ropucha obrovská pochází z tropických oblastí jižní a střední Ameriky. Od Peru a Brazílie až po jižní Texas. Dospělé ropuchy obrovské žijí pouze na souši a do vody se vrací jen kvůli rozmnožování. Zbarvení je variabilní v odstínech šedé, hnědé až červenohnědé a olivové.

Má velmi dobrou rozmnožovací schopnost. Tato žába je reprodukčně velmi úspěšná mimo jiné díky svým stravovacím návykům, které jsou mezi ostatními žábami neobvyklé. Požírá totiž nejenom živou kořist, ale i mrtvoly. Její jídelníček je velmi pestrý: od hmyzu přes červy, a slimáky až po dospělé myši. Je velmi žravá a sežere téměř cokoliv co najde. Samice klade najednou až 30 000 vajíček. Pulci se vyvíjí ve sladké vodě. I když zakladatel moderní nomenklatury Carl Linné dál ropuše druhové jméno marinus = mořský, v moři nežije a mořskou vodu nesnáší. Bylo zjištěno, že pulci jsou schopni tolerovat koncentraci soli ve vodě odpovídající jen asi 15% slanosti mořské vody. Vajíčka i pulci jsou jedovatí, stejně jako dospělé ropuchy, které mají za očima velké příušní žlázy a ještě další žlázy na hřbetě, z nichž vylučují při ohrožení mléčně zbarvenou tekutinu. Tato tekutina obsahuje koktejl toxických látek, z nichž převažují tzv. bufotoxiny, které jsou jedovaté pro mnoho zvířat včetně člověka. Existují zprávy o mnoha úhynech zvířat a dokonce lidí po požití jedu ropuchy obrovské. V oblasti svého původního výskytu jsou predátoři na ropuší jed adaptování, takže jim tolik neublíží. Zcela jinak je tomu ale v oblastech, kam byly ropuchy obrovské uměle vysazeny.

Kvůli svému nenasytnému apetitu byla ropucha obrovská vysazena do mnohých oblastí Pacifiku a Karibiku, aby chránila plantáže cukrové třtiny před jejich škůdcem, broukem Dermolepida albohirtum. Nebylo to ovšem šťastné rozhodnutí. Dospělé žáby i pulci jsou jedovatí pro většinu zvířat a tak je nikdo neohrožuje. Naopak v oblastech nepůvodního výskytu tato ropucha zabíjí mnoho místních druhů živočichů. Je to nejenom ekologický problém, ale má to také mnoho negativních dopadů pro zemědělství.

Typickým příkladem je životní příběh ropuchy obrovské v Austrálii. Byla tam dovezena roku 1932 z Portorika, s naivní představou, že pomůže omezit brouky přiživující se na plantážích cukrové třtiny. Z původní stovky ropuch jich po namnožení vypustili v roce 1935 několik tisíc na plantáže cukrové třtiny v severním Queenslandu. Ropuchy se ale o larvy brouků moc nezajímaly. V australské přírodě našly spoustu jiné chutné potravy a začaly se úspěšně množit a lavinovitě šířit po celém kontinentu. Za těch necelých 80 let od příchodu do Austrálie obsadila ropucha obrovská více než milion čtverečních kilometrů a její invaze stále nabývá na síle. Ještě v 60-tých letech se šířila rychlostí zhruba 10 kilometrů ročně, dnes už je to 50 kilometrů ročně. Australští badatelé pod vedením Ricka Shineho z University of Sydney zjistili, že akceleraci ropuší invaze má na svědomí neobyčejně rychlý evoluční vývoj morfologie končetin.

Srovnání žabích exemplářů dochovaných z třicátých let dvacátého století se současnými ukázalo, že dnes jsou ropuchy vybaveny o čtvrtinu delšíma nohama, které jim umožňují vyvinout až pětkrát vyšší rychlost než jejich prapředkům. Jsou také vytrvalejší a zdolávají mnohem delší vzdálenosti než krátkonohé ropuchy, které mají převahu v usedlých necestujících populacích. Čelní místa migrační vlny tak zaujímají ropuchy s nejdelšímanohama, následované žábami, kterým z neznámých důvodů nohy ještě nestačily dorůst. Šíření na nová území je pro "dlouhonohé" ropuchy evolučně velmi výhodné a tak se stalo motorem přírodního výběru. Zatímco hustota populace ropuchy obrovské v její původní vlasti je maximálně 20 dospělců na 100 m2, v Austrálii dosahuje hodnot až stokrát vyšších, tj. až 2000 dospělců.

Invaze ropuchy obrovské v Austrálii nabývá katastrofických rozměrů. Odborníci se shodují, že pokud se ji nepodaří zastavit, bude kontinentu hrozit takzvaná biodiverzitní katastrofa. Ropucha už okupuje území o rozloze dvou milionů kilometrů čtverečních a obsadila tři čtvrtiny pobřeží. Za skutečnou hrozbu ji ve svém prohlášení nedávno označila i australská federální vláda. Ropuchy totiž dobývají australský kontinent rychlostí, jakou vědci neočekávali ani ve svých nejdivočejších snech. "Obětmi ropuch se stávají ještěrky, hadi, kočky, a dokonce i psi. Ti když na ropuchu zaútočí, do několika minut je zabije ropuší jed vylučovaný z kůže," vysvětluje Sandy Boulter z dobrovolné organizace Kimberley Toad Busters.

Výzkumy posledních let navíc ukázaly, že invazivní ropuchy neubližují australské přírodě jenom zaživa. Nebezpečná jsou i vysušená těla ropuch, usmrcená automobily, která se hromadí kolem silnic. Až donedávna byly tyto mrtvolky považovány za neškodné. Australští ekologové však přesto měli určité podezření, které přiživovaly občasné historky o otravách způsobených suchými těly ropuch obrovských. Sesbírali proto téměř tři desítky ropuších mrtvolek, jejichž vysušená těla ležela na silnici nejméně dva měsíce. Když přidali kousky jejich tkáně do nádrží s pulci různých druhů australských žab, s rybami či pijavicemi, většina těchto živočichů uhynula během jediného dne a někdy i mnohem rychleji. Výsledky tohoto experimentu naznačují, že pro australskou faunu jsou nebezpečné jak živé a hladové ropuchy obrovské, tak i jejich vysušené mrtvoly. Jed v jejich těle přečká nejen vysušení, ale i vysokou teplotu, které jsou vystaveny na silnici a může tak kontaminovat malá jezírka, která v období dešťů vznikají na mnoha místech, a otrávit jejich obyvatele.

Nebezpečí ropuch pro australskou přírodu je tak velké, že se místní obyvatelé sdružují v různých organizacích, které se snaží invazi žab zamezit nebo alespoň zpomalit. Od roku 2005 zde působí již zmíněná organizace Kimberley Toad Busters (Kimberlijští lovci ropuch), jejíž příslušníci vyráží každou sobotu na jejich lov. K ním se přidávají i četní dobrovolníci a možná není daleká doba, kdy nějaký český podnikatel založí cestovní agenturu a bude lov ropuch nabízet i českým zájemcům. Ti by se už teď měli připravit na to, že budou muset absolvovat speciální trénink - přece jen se jedná o pobyt v divoké australské přírodě a žáby mohou být nebezpečné i člověku.

Kdo by si představoval práci těchto lovců jako hromadné vraždění bezbranných živočichů, je na hlubokém omylu. Lovci se vydávají na lov po setmění, jsou vybaveni silnými svítilnami, speciálními gumovými rukavicemi a plastovými pytli na sběr ulovených živočichů. Po dopravení ropuch do tábora nastává vyčerpávající vědecká práce. Každá žába se měří a váží, určí se její pohlaví, pořídí se fotografická dokumentace a vše se zaznamenává do pracovního deníku. Nakonec se žáby usmrtí oxidem uhličitým. Jakmile se nadýchají tohoto plynu, rychle usnou a bezbolestně uhynou. Posledním krokem je dokonalé pohřbení mrtvé ropuchy. I mrtvá zvířata jsou pro vysoký obsah jedu v jejich těle nebezpečná všemu živému.

Za poslední dobu se dobrovolníkům podařilo odchytit a usmrtit více než několik set tisíc dospělých ropuch obrovských, ale je to jen nepatrný zlomek toho, co v sobě ukrývá australský kontinent. Zatímco vědci bijí na poplach a přináší důkazy o tom, že tato ropucha je vážnou hrozbou původní australské fauny, ozývají se z řad pomýlených ochránců přírody i různých organizací i opačné názory. Jeden z australských států, Queensland, např. dostal několik žádostí obyvatel, aby se ropucha dostala na seznam národního dědictví a ropucha se stala oficiálním státním symbolem.

Kdyby úřady těmto žádostem vyhověly, z pronásledovaného jedovatého obojživelníka by se stal chráněný druh. Profesor Ian Low z australské nadace nazachování divoké přírody míní, že "Ropucha obrovská rozhodně není nic, na co bychom měli být hrdi".

Kdyby se pomocí nějakého kouzla mohly všechny ropuchy obrovské přemístit do Číny, asi by to místním obyvatelům udělalo velkou radost. Tato ropucha je totiž v Číně vyhledávanou lahůdkou a také její jed nachází uplatnění. V Asii jsou ropuchy obrovské vyhledávané nejen jako zpestření jídelníčku, ale především díky svému unikátnímu jedu. V tradiční medicíně se používá na podporu krevního oběhu, pro jeho močopudné účinky nebo jako lék proti zánětu nosních dutin či bolesti zubů. Není proto divu, že na rozdíl od Austrálie, je tato žába v Číně vzácná. Nedávno zahájila Austrálie jednání s Čínou o možnosti vývozu jednoho z nejhorších australských škůdců na čínský trh. Pokud jednání skončí úspěšně, obě smluvní strany by mohly být spokojeny.

ČÁST IV - ZDE
 

83 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 sirvalecek | 16. června 2013 v 20:42 | Reagovat

Pokud bude ve středu přijatelné počasí, jede se na jazýčky jadranské.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama