Srpen 2013

Švihlík krutiklas ČECHY - Spiranthes spiralis - Pokrut jesenný

30. srpna 2013 v 23:27 | Orchidej hledáme na tom plácku již několik let. Snad se to konečně podaří |  - - švihlík krutiklas
Švihlík krutiklas II/2013 Čechy

Všichni jsme se moc těšili na tento zázrak přírody. Vždyť švihlík krutiklas je velice zajímavou a záhadnou rostlinou. Více v článku z Moravy!!!

Na toho z Moravy jsme byli pozváni, a tak jsme nemuseli dlouho hledat, toulat se krajinou a doufat ve štěstí, že se dostaneme na ten správný plácek.

O tom z Čech jsme poměrně dobře věděli. Vždyť už jsme ho tam hledali řadu let po sobě. Bez úspěchu. Botanik Jihočeského kraje už to nemohl vydržet, když rok za rokem zde na blogu četl, že zase jsme nebyli úspěšní. Napsal e-mail a pozval nás. Čekali jsme hodně dlouho než přišla od něj zpráva. Už tam jsou. Protože zájemců o jeho nasnímání bylo přehodně, tak jsme se na jih repubiky vypravili autobusem.

Když jsme vyjeli z Prahy, tak se obloha, podle předpovědi, zatáhla a z nebes se začala hrnout voda. Moc radosti nám to neudělalo. V Horažďovicích jsme přibrali našeho botanického Mistra, který přišel s manželkou. To už svítilo slunce, které často za mraky. Pro fotografování to nejlepší možné světlo. Místa nebylo, tak jsme si madam museli vzít na klín. Poctivě, rozvrženo na minuty, jsme se o ní střídali. Spokojenost byla na všech stranách. Jenom manžel se tvářil tak nějako divně. Asi si říkal, co já blbec jsem je zval. Bylo již ale pozdě. Ať to vše bylo jak bylo, ať to proběhlo jak to proběhlo, prožili jsme nádherné chvíle v čarokrásné jihočeské krajině. Matičce přírodě, ale i organizátorům, dík.

Na lokalitu jsme šli jak partyzáni, banderovci, za sebou na jistotu. Náš průvodce tam chodí krutiklasy pravidelně označovat a kontrolovat. Jenom měl obavu, jestli už tam budou některé v květu. Jeho obavy byly na místě. Našli jsme pouze dvě rostliny. Ta první - jak vidíte na fotografiích - byla pěkná, ta druhá ještě hodně mladá. Pak tam byla ještě třetí, ale ta teprve vylézala od země. Ještě bude chvilku trvat než se tam objeví další švihlíci. Letos jich tam, bohužel, moc, pravděpodobně, nebude.

Orchidej se v dávných časech vyskytovala vzácně, a to jak po celých Čechách, tak i na Moravě. V Čechách vyhynula a dnes známe jen jednu lokalitu. To samé platí i pro Moravu. Jistě není třeba více dodávat.

Rostlina je nejpozdněji kvetoucí orchidejí - konec srpna, září.



Na rostlině je vidět, že jsme jí přijeli obdivovat hodně brzy. Všechny květy ještě švihlík krutiklas nezdobí. Botanik, který má s těmito orchidejemi letité zkušenosti, si nebyl jistý za jak dlouho bude rostlina v plné kráse. Odhaduje to na týden až čtrnáct dní. Kamarádi, vyrazíme ještě jednou? Na fotografii je zřetelně vidět, proč krutiklas! Ale proč ten název švihlík? Nevíte někdo?

...a to je ta druhá rostlina. Překrásná, ale ještě hodně mlaďounka. S orchidejí nikdo z nás nemá zkušenosti, a tak nevíme - můžete poradit - za jak dlouho se rozvine do plné krásy.
Jedno je však zřejmé. Určitě hodně povyroste a přibude jednotlivých kvítků. V této souvislosti se nabízí otázka, jestli tam těch rostlin bude ještě povícero. Nikdy jich tady ale není mnoho. To by se musel stát asi velký zázrak. Pokusíme se orchideje pravidelně sledovat a budeme zde informovat.
Když se se švihlíkem mazlíte, kocháte se, tak ty chloupky, tečky, nejsou vůbec vidět. Ty vždy odkryje až optika fotoaparátu a správné světlo. Že je to krása?

Zadívejte se na ten kvítek. Vidíte tu divnou obludu jak z rostliny útočí?

Poznámka: Na této lokalitě v Předšumaví byl švihlík krutiklas objeven v roce 1980. To je jediná prověřená informace, jinak nevíme vůbec nic. O plácek se začala starat jedna z organizací ČSOP kraje. Nechtěli by jste také znát více informací? Kdo byl ten šťastný, pracovitý, kdo rostliny zde objevil. Kolik švihlíků krutiklasů v jednotlivých letech zde vyrostlo a jaká je jejich prognóza do budoucnosti. Kolik má organizace členů a co pro společnost všechno dělá. Otázek je hodně a odpovědí málo. Tedy prozatím naprosto žádné. Třeba se na základě tohoto povídání zanedlouho dozvíme něco více. Zajímavé je, že v prostoru se pohybují ovce a není jich zrovna málo. Znamená to snad, že jsou pro orchideje božím požehnáním?

17. října 1913 - Zůstalo jich tam jen několik. Velikostí jsou stále stejní, vypadají moc dobře, ale květy již odešly do zapomnění. Ještě se na ně na konci tohoto týdne pojedeme podívat. Nedaleko je ještě spousta hřibů smrkových a křemenáčů, kozáků. Snad nám je mráz nevyfoukne...

Je to záhadné, ale v kuolárech se tiše nese informace, že již existuje další, třetí, lokalita. Zjistíme a příští rok zdokumentujeme.

Je 28. října 2013, touláme se Šumavou, houby nerostou, havelky jsou ve špatném stavu. Jeleni, nám ale stále dělají radost. Sice moc netroubí, ale když si člověk počká, tak se dočká. Letošní babí léto je úžasné. Něco takového jsme již dlouho nezažili.
Na lokalitu švihlíků krutiklasů byla vyslána tlupa ovcí. Jak moc orchdejím pomohou, tak to nevím. A vy?

Značky již pan akademik odstranil a nikdo z nás sebou minohledačku neměl. Nechtěli jsme tam moc dupat, a tak ani nevíme kolik jich tam ještě je. Jednoho jsme si ale nafotografovali.

S jistotou můžeme prohlásit, že se určitě dočkají prvního sněhu, který je schová pod svou peřinu. Tak v roce příštím nashledanou. Také se už nyní tak moc těšíte?

Kostelník: "Příští rok si kluci na Moravě postavíme stany, vybudujeme ležení, a neodjedeme dříve dokud si neuděláme ty vysněné snímky. Já toužím vyfotografovat si několik rostlin pohromadě a hlavně alespoň jednu s kudlankou nábožnou a s nějakými těmi motýlky?"


Vene: "Kudlanky tam byly. I švihlíci. Ale nikdy ne společně. Já taky bych moc chtěl je mít pohromadě."




Holubinky aneb trocha dišputace a ještě něco navíc

30. srpna 2013 v 21:36 | Je to celé takové divné. Co je asi důvodem, že nejvíce je hříbkařů |  Holubinky jedlé
Holubinky jsou královnami lesů

Známe to všichni. Touláme se lesy a po houbách ani památky. Myšleno po těch hřibovitých. Je to často divné, ale když nejsou hřiby, tak je naopak často hodně různých holubinek. Příroda bezesporu ví proč to dělá.

Už při vstupu do ticha stromů potkáváme houbaře, jak se vrací s prázdnými košíky. Při tom pohledu je i skalnímu milovníků těchto lesních plodů hodně smutno. Jak tak prochází lesem, tak se nestačí divit. Lidi mají prázdné košíky, ale všude kolem je mnohdy i neobvyké množství holubinek.

Nabízí se otázka, proč je lid nesbírá. Vysvětlení není zase tak složité. Většina českomoravskoslezkého národa patří mezi tak zvané hříbkaře. Sem tam někdo z nich nepohrdne i některou z bedel, přidá lišku obecnou a sem tam i některou houbu z dalších druhů. A tím to končí. Pro většinu lidstva je zkrátka hřib, hlavně smrkový, jedinou z hub. A to se říká, že druhů hub je 1,5 miliónů.

Co už všechno bylo o holubinkách napsáno. A stále to v osvětové činnosti nestačí. Vždyť zase není tak těžké se, po soustavném studiu, v holubinkách vyznat. Navíc je všeobecné známo, že u těchto hub nám nehrozí žádný průšvih. Ani jeden druh nepatří mezi jedovaté, nebo nedej Bože dokonce mezi smrtelné. Při jejich poznávání a ochutnávání se nám může jenom nepříjemně zkazit i celý den. Jsou ale triky, jak se té nepříjemné pachuti v ústech zbavit. Vše najdete zde na blogu v sekci holubinky.

Nejdůležitější informací je, že tyto naprosto úžasné houby patří mezi nejchutnější. Kdybychom vytvořili tabulku chutnosti hub, tak hřiby skončí daleko za holubinkamí. Dokonce jsou kulináři, kteří bez ostychu hřiby nevšímavě překračují a vybírají si jen ty nejchutnější druhy holubinek. Dobrou chuť, přátelé...

Přesně tento příběh se nám dnes stal. Po hříbkách ani památka, houbaři procházeli les s prazdnýma košíkama a všude kolem holubinky.

Ale také ne zrovna málo ořezaných a pohozených hřibů. Opět je to o nevědomosti. Vždyť na první pohled je vidět, že ten hřib je takový jiný, ba divný. On, nebo dokonce oni, je musí ale utrhnout a ještě rozřezat na malé kousky. Lze se domnívat, že kdyby v nich nenašli červíky, tak si je snad odnesou i domu. Ale ty větší a velké plodnice satanů a medotrpkých k jídlu opravdu, ale opravdu nejsou.
Lze se po zkušenostech domnívat, že tací houbaři se nikdy nepoučí a rok za rokem se ten jejich postup opakuje. Trvá to vždy několik týdnů, než se tyto nejedlé, ba jedovaté, hřiby naučí znát. Není již čas na tyto lokality umístit informační tabule?


Stopoval jsem ho pacholka hodně dlouho, ale vše marné. Určitě věděl, že se neustále za ním šoulám. Na štěstí zašel za kopec na louce a pak už to bylo snadné. Proč se ale neustále otáčel zády?



Kde všude mohou růst houby

27. srpna 2013 v 23:44 | Jiří Patočka |  Jiří Patočka


Foto: Jiří Patočka

Všude. Zejména ty mikroskopické (Micromycetes). Osídlují každý kousek prostoru, v němž mohou najít živiny nezbytné pro svůj růst. Najdeme je ve vodě i na souši, na rostlinách, bakteriích, jiných houbách, i na sobě. Většinou je nevidíme, a pokud nás jejich přítomnost na těle či v těle nějak neomezuje, nevěnujeme jim pozornost.

S těmi makroskopickými houbami (Macromycetes) je tomu trochu jinak. Pokud vyroste plodnice takové houby na jiném místě než v lese či na trávníku za chalupou, určitě si jí hned všimneme. Stačí, když vyroste na pařezu či mrtvém stromě, aby pro nás byla zajímavá. A co teprve, když vyroste na kusu molitanové matrace, kterou nějaký milovník přírody pohodil v lese, ve staré bačkoře nebo v pivní lahvi!! Houba na fotografii vyrostla v suché jeskyňce, v pískovcovém bloku Tiských stěn, v Labských pískovcích. Do prostoru, kde rostla, se nebylo možné dostat a zblízka ji prohlédnout a odborně určit. Ale každý ji jistě hned poznal. Je to taková "houba samotář", odborně zvaná "houba jeskynní".

Chráněné a vzácné houby netrháme!!!

27. srpna 2013 v 20:01 | Tak toto je pro Václava Burleho velká satisfakce. Trvalo to dlouho, ale pravda zvítězila |  Ochrana hub diskuse

Výstavy hub - informace a doporučení ČMS

Vážení přátelé, pořadatelé výstav,
obracíme se na Vás s organizační výzvou, vycházející z potřeby připomenout primární účel konání výstav hub. Činíme tak v předstihu před letošní sezónou podzimních houbařských výstav napříč republikou, abychom se pokusili eliminovat jisté nežádoucí jevy, které jsme v poslední době pozorovali v nebezpečně narůstajícím rozsahu.

Hlavním cílem pořádání výstav hub je osvětová činnost prováděná ve prospěch veřejnosti prostřednictvím prezentace aktuálního bohatství naší mykoflóry v době jejich konání, a to zejména druhů rostoucích v okolí místa konání výstavy. Na výstavách by tedy především neměly chybět druhy běžné a místně v daném období hojné - těžištěm výstavy by měly být kodexové a doporučené jedlé druhy, nejedlé a jedovaté druhy s uvedením možnosti jejich záměny za jedlé druhy hub. Druhým a neméně důležitým aspektem každé výstavy by mělo být seznamování s významem a praktickou realizací ochrany hub a přírody.

Podzimní výstavy probíhaly až do roku 2010 v uvedeném smyslu víceméně v poklidu, a přestože na nich byly nezřídka vystavovány i některé vzácnější i vzácné druhy, jednalo se spíše o příležitostné doplnění škály druhů běžných, nikoli o masovou a stěžejní činnost. Vedení ČMS se rozhodlo jednat na základě nežádoucích projevů, které jsme měli všichni příležitost registrovat v sezóně 2011. Ty pak v následujícím roce přerostly až do neakceptovatelných rozměrů. Existuje podezření, že určitá skupina lidí se začala ve velkém zabývat sběrem a dovozem ohrožených druhů hub na výstavy takřka po celé ČR. Navíc se prezentace této činnosti objevovala, někdy až v exhibiční podobě, na různých internetových stránkách. Z uvedených důvodů se vedení ČMS v zájmu ochrany ohrožených druhů hub rozhodlo vydat stručné metodické pokyny pořadatelům výstav, konaných pod hlavičkou ČMS.

Pro výstavy samozřejmě nesmějí být cíleně a vědomě sbírány zákonem chráněné druhy hub. Za účelem vystavení rovněž nedoporučujeme sběr ohrožených druhů z vyšších kategorií Červeného seznamu hub ČR (kategorie ?EX, CR, EN), případně i dalších podobně vzácných druhů. Toto doporučení se bezpochyby též týká vzácných druhů hřibovitých hub, jelikož jejich vyhledávání se pro některé neodpovědné jedince, typicky okupující různá internetová fóra, stalo bohužel téměř adrenalinovým sportem. Jsme toho názoru, že v zájmu ochrany ohrožených druhů hub je vhodné jejich plodnice nevystavovat a seznamovat s nimi veřejnost citlivějším a ohleduplnějším způsobem (fotografie, modely). Tím se přinejmenším eliminuje jeden z důvodů opakovaného nesmyslného navštěvování lokalit těchto vzácných druhů, včetně jejich vysbírávání zejména pro účely zmíněné prezentace na výstavách. Cílem houbařských výstav v místním, okresním ani krajském měřítku není vzájemné soupeření v počtu vystavených druhů ani soutěžení o aktuální přítomnost mykologicky či houbařsky významnější vzácnosti.

V případě, že návštěvník výstavy donese k určení, ať již z neznalosti či v dobrém úmyslu chráněnou nebo vzácnou houbu, doporučujeme pokusit se zaznamenat údaje o nálezci a lokalitě a nález dokladovat nejlépe v některém veřejně přístupném mykologickém herbáři. Zároveň je žádoucí nálezce poučit o vzácnosti či zákonné ochraně daného druhu a vysvětlit, že na základě tohoto doporučení nebude jeho sběr využit pro výstavu, ale pro uložení do herbáře, což není využití nikterak méněcenné, ale naopak plnohodnotné. Ostatně, je obecně vhodné a důležité doplňovat doklady o mnohdy téměř neznámém rozšíření vzácných druhů u nás, aby mohlo být jeho vyhodnocování v budoucnu přesnější. V případě, že k organizátorům výstavy dorazí s košem vzácných druhů člověk, kterému mají tyto houby zajistit ovace a zištnou přízeň okolí, mají organizátoři možnost jej na základě tohoto doporučení odmítnout.

Věříme, že shora navržená doporučení ústředí ČMS při organizaci houbařských výstav jsou pro vás akceptovatelná, a že je přijmete i s pochopením správnosti důvodů, z nichž vycházejí. Všem by nám mělo jít především o harmonický vztah k přírodě, jejíž nedílnou součástí jsou houby, od druhů zcela běžných až po ty nejvzácnější. Nepodporujme devalvaci hub pouze do jednostranné role "předmětu k použití", ať už v nejčastějším smyslu jejich obvyklé využitelnosti v kuchyni, či v poslední době častěji se objevujícím smyslu lovné trofeje za účelem osobní exhibice před ostatními. Stůjme v tomto ohledu na opačné straně a buďme nápomocni při šíření houbařské osvěty.

Za předsednictvo České mykologické společnosti Jaroslav Landa

!!! Poznámka: pro názornost doporučuji si přečíst tento příspěvěk ZDE!!!

Příklad k ochraně hub ZDE!!! video Televize Nova

Prase divoké aneb bude houbařův nepřítel?

27. srpna 2013 v 16:32 | Už jste se s tímto tvorem potkali. Jaké to bylo setkání? Napište... |  - - prase divoké
Prase divoké nám přerůstá přes hlavu... (Nemáte někdo jeho fotografii? Pošlete na burle@seznam.cz, šířka 900.)

(...dokončení v noci, asi.)


** ** ** ** **

Moje setkání s bachyní - Jednou, ještě jako školák, jsem se vracel z lesa a dost jsem spěchal. Už se stmívalo a domů jsem to měl ještě dobré 4 km. Zrovna jsem se prodíral cestičkou vyšlapanou tak na šíři ramen ve vysokém podrostu a vyhýbal se kopřivám, když jsem zaslechl nezvyklý zvuk. Zastavil jsem se a slyším, že se ke mě blíží nějaké zvíře. Najednou, si 10 metrů přede mnou, přeběhla přes cestičku bachyně a za ní jedno po druhém pár selátek. Nevím kolik jich bylo. Nepočítal jsem je. Vrostl jsem do země a hlavou mi proběhly všechny ty zvěsti o tom, jak je taková bachyně nebezpečná. Stál jsem tam ještě hodně dlouho poté, co zvířata zmizela v podrostu. A pak jsem domů téměř utíkal.

Po mnoha letech jsem se setkal s tím, jak může být bachyně nebezpečná, ještě jednou. Byl jsem na vědecké konferenci ve Zvíkovském Podhradí a po přednáškách, jsme se s kolegou rozhodli, před večeří projít. Sotva jsme přešli most přes Otavu, uviděli jsme stojící linkový autobus, kolem nějž pobíhali lidé. Od nich jsme se dověděli, že těsně před autobusem přeběhla přes cestu bachyně se selaty a řidič zřejmě jedno srazil. Zastavil a šel se podívat, co se stalo. V tom jej napadla bachyně. Lidé z autobusu mu přispěchali na pomoc a všem se naštěstí podařilo ukrýt v autobuse. My jsme přišli na místo neštěstí krátce poté, co všechna zvířata zmizela v nedalekém lese. -jp-

Ing. Jiří Baier na Radiožurnálu, 23. srpna 2013

26. srpna 2013 v 10:50 | Z rozhlasových a televizních pořadů s panem Baierem se člověk dozví mnoho zajímavého |  Jiří Baier
Ing. Jiří Baier o lysohlávkách a dalších zajímavostech... (koho že to v pořadu napadl?)


"Můžu je studovat celý život, ale i kdybych měl dva tři životy, stejně by mi zbývala spousta druhů, které jsem ještě nenašel a neurčil," tvrdí o houbách mykolog Jiří Baier.

Více ZDE


Ing. Jiří Baier na jedné ze svých mnohých akcí. Lid houbařský ho miluje, ale jsou i tací, kteří stojí na opačné straně barikády. To už je holt život a ta současná divná doba....

Houbařská móda: Zajímavá možnost k zamyšlení. V terénu nevypadá tak zle. Ale když se člověk následně podívá na fotografie z akcí, tak je převelice udiven. Není tady nějaký odborník na módu, oblečení. Napaište na toto téma něco zajímavého, vtipného ...

Nový suchohřib - A pak že zázraky se nedějí

26. srpna 2013 v 9:55 | Věděli jste, že každoročně se najde nejedna mykologická rarita? |  HOUBY
Novinka, o které se v mykologické obci hodně hovoří


Zajímavost: Kromě hub, které se v zemi objevily vůbec poprvé, se jim před deseti lety podařilo najít i houbu, která se vyskytla poprvé na světě. Rostla v Hostýnských vrších a dostala tehdy název slzečník papouščí. "Rostla tam zhruba osm let, pak se však změnilo prostředí a nám zůstaly už jen fotky. Byl to nový druh pro vědu," doplnil Jiří Polčák.

Televize NOVA video ZDE!!!

Hřib medotrpký aneb kde ho najít

25. srpna 2013 v 19:18 | Jedni se chtějí kochat, druzí zase si ty vzácnosti vyfotografovat |  - - hřib medotrpký
Hřib medotrpký

Ten současný svět je takový nějako divný. Ti co se mají starat o přírodu se o ní nestarají, práci nemají jako poslání, ale jenom jako zaměstnání. Od výplaty k výplatě.Všechno zachraňují ti, kteří o Matičce přírodě nic nevědí, ale vidí kolem ní tu její neustálou destrukci. Kde to asi skončí? Netýká se to ale jen naší domoviny, ale i Evropy, světa.

Lidi jsou tak nějak divní. Mykologové a znalí houbaři neustále utajují lokality vzácných hub, aby, nedej Bože, o nich nevěděl někdo další. Co kdyby si je chtěl vyfotografovat a nedej Bože udělat parádní snímky.

Tak nějak to bývávalo i u botaniků. Například u vzácných orchidejí. Všechno se tajilo, ta tajemství byla určena jen pro několik vyvolených. Vše nedávno zvrátila ve dvou pořadech Česká televize, když mnohá tajemství odhalila. V této souvislosti si vždy, s úsměvem na rtech, vzpomenu na moderátora, který diváky provází jednou ze dvou mykologických rezervací v republice. V závěru se omlouvá, že není možné lokalitu pojmenovat, neboť by jí následně houbaři zdevastovali, rozkradli. Vtip byl v tom, jenom nevím jestli si to pan redaktor uvědomil, nebo to také pojal jako hříčku, že za ním je informační tabule, na které je velkým písmem napsáno - Luční rybník. Pozitivní nebo negativní práci v této souvislosti sehrál internet. Jeden se tam prokecl, druhý to prozradil úmyslně a výsledkem je, že dnes je na něm téměř všechno. Stala se chyba? Nebo je to naopak k něčemu dobré? Mohlo by se napsat, že to ukáže čas. Jedno je však jasné již dnes. Příroda nikoho nezajímá, a tak k devastacím, z důvodu velkého množství lidí, návštěvníků, až na výjimky nedochází. Bohužel ještě jsou jednotlivci, a není jich zrovna málo, kteří rostliny odnášejí a dělají s nimi různé pokusy. Možná, že s nimi i obchodují. Jsou samozřejmě i výjimky. Například tetřev hlušec na Šumavě, kandík psí zub na Sázavě. A jistě jsou i další. Možná, že jedinými "ničiteli" jsou neúnavní fotografové, kteří sbírají trofeje, jako když někdo sbírá známky. Na straně druhé jsou jediní, kteří úspěšně pro širokou veřejnost, děti, mládež, vykonávají naučně populární činnost. Za to je jim třeba poděkovat.

V oblasti mykologie je to trochu složitější. Těch plácků, kde rostou vzácné houby, je moc málo. Velká návštěvnost na nich, opět zejména fotografové, ale i ochutnávači něčeho nového, by je dokázala zanedlouho zničit. Otázkou však je, že někdo na ně chodit může a další ne. Kdyby je znali pouze státní mykologové, tak není co řešit. Bohužel, informace o nich si předávají houbaři, kteří s jejich ochranou nemají vůbec nic společného. Dokonce jsou tací, a asi jich není zrovna málo, kteří je trhají pro kuchyńské využití a dokonce je prodávají v restauracích. Na straně druhé není žádným tajemstvím, že je hodně lidí, kteří chráněné houby, od nepaměti, trhají z neznalosti. Dělali to jejich prarodiče, rodiče, a tak to dělají i oni. Dá se ale udělat nějaký kompromis? To nevím, ale vím, že lidi houby neumí a že je třeba více o mykologii, houbaření, psát, hovořit. Neměli bychom mít více Smotlachů, Baierů? U nás je mnoho lidí, kteří umí, kteří jsou pro mykologii zapalení. Mnohdy je to jejich jediný koníček, životní poslání. Bohužel jsou uzavřeni ve svém světě, do kterého nikoho nepouští, nikomu nepředávají své celoživotní znalosti, postoje. A to je velká škoda pro celou společnost.

A co mě přimělo k napsání těchto řádků? Byli jsme na jedné takové lokalitě. Fotografovali jsme, se zahraničními přáteli, chráněné hřiby a kolem nás proudily davy turistů. Naprostá většina se zastavila s touhou dozvědět se o nich více. To nás potěšilo, hned jsme zřídili informační mykologickou poradnu. Jenom bylo moc smutné, jak o houbách nevěděli téměř nic. Úsloví, že co Čech, Moravan, Slezan, to houbař je naprosto neopodstatněné. Ale jak je možné, že se tiskne tolik knih, atlasů, o houbách, o které je poměrně velký zájem. O mykologii, houbaření, víme ještě moc málo. A o houbách téměř vůbec nic. Odborníci hovoří doslova o několika málo procentech.


Hřib medotrpký, oproti jiným hřibovitým skvostům, má jednu obrovskou výhodu. Není jedlý, a tak ho nikdo, přes jeho vzácnost, neukradne.

Jisté nebezbečí ale z něho plyne. Lidé, zejména děcka a mladé páry, ho začali až neurvale hladit. Na jeho nejznámější lokalitě, kde roste přemnoho plodnic, začal pan Václav, ten šílený mykolog, procházející turisty poučovat, že je prokázané, že když ho dítě několikrát pohladí, tak až do ukončení vysoké školy bude mít neustále na vysvědčení samé jedničky. Děcka ze tam zbláznila.

Mladí lidé zase věří, že po jeho několikerém pohlazení budou mít několik zdravých dětí. Málokomu ale Vašek říká pravdu. Již dávno je totiž prokázané, že když ho novomanželé, nebo snoubenci, pohladí, tak mají následně zaručené minimálně trojčata. již se tady v Českém krasu na Zlatém koni podařila i paterčata.... Kdo nevěří ať to tam běží zkusit.

Hřib medotrpký je překrásnou houbou. Sice nejedlý, ale když se vydaří, tak hodně fotogenický. Chcete si ho rovněž vyfotografovat? Od teď budete mít velkou příležitost. Jestli se něco nestane, tak minimálně do poloviny září. Stačí navštívit Koněpruské jeskyně. Tam každoročně, tedy i v tento okamžik, roste v několika desítkách kusů. A najdete ho snadno. Stačí zajít za chaloupku, kam i císař pán chodil pěšky. Možná, že právě kvůli těm toaletám se hřibům tam tak daří. Kdo ví?

Ředitel jeskyní si ho tam chrání jako oko v hlavě. Každá plodnice má svojí ohrádku, na které cedulka s informacemi. Bez tohoto opatření tam návštěvníci v minulosti mnoho plodnic znehodnotili. Nevěděli že trhají nejedlou a vzácnou houbu, kterou následně cestou pohodily. Od opatření pana šéfa tam rok od roku medotrpcí přibývají. Není lepší ochrany než osvěta.

Dalším pláckem hřiba medotrpkého, kde je možné si ho nastudovat, je Praha, Kinského sady na Praze 5. Nevím ale, jestli se tam letos objevil a v jakém množství...

Pstřeň dubový aneb kolik ho v lesích je?

24. srpna 2013 v 23:17 | Říká se, že je to chutná houba. Musí se ale udělat hned, na nic nečekat... |  - - pstřeň dubový
Pstřeň dubový


Zrovna dnes - 30. srpna - jsme v háji dišputovali, při pohledu na tohoto krasavce, kolik těch pstřeňů dubových asi po lesích je. Shodli jsme se, že jich moc nebude, protože je potkáváme převelice zřídka.

Na internetu jsme posléze našli informace, že to pravděpodobně pravdou nebude. Jsou oblasti, kde jich, každoročně, poučení houbaři nacházejí mnoho. Tvrdí, že jídla z nich jsou převelikou pochoutkou.... Máte snad stejný názor? Můžete si i vy po jelením, volském jazyku utlouct?

S pstřeněm dubovým málokdo má, z hlediska kulinářského, větší zkušenosti. Nelenil jsem a snažil se něco více zjistit ve spisech městské knihovny v Praze. Jak jsem listoval, četl, tak jsem začal litovat, že jsem si tu přenádhernou a mlaďounkou plodnici nevzal k dalšímu kuchyňskému prozkoumání.

Jako každý choroš, tak i pstřeň dubový brzy ztvrdne a je pak k nepoužití. Zde je rada jednoho ze zdejších návštěvníků blogu. "Usmažíme a vložíme do mrazáku pro další využití. Výborné je použít ho následně na grilování s česnekem, bylinkami, cibulí apod." Je to prý naprostě nepřekonatelný delikates!

Vynikající je i jako guláš, ovar, ale nejlépe je připravit ho jako hovězí jazyk. Musíme ale počítat s tím, že jídlo je trochu tužší.

Dá se použít i do vámi oblíbeného láku. Nakrájíme na silnější plátky, hranolky, a šup do sklenic. Dobrou chuť! Jak pstřeň dubový připravujete tam u vás?

Zajímavost: Jak jsem tak procházel chytré a krásné knihy o houbách, tak jsem narazil na jeden rozhovor s významným českým amatérským mykologem. Byl jsem hodně překvapen, když jsem se dočetl, že on zásadně houby nekonzumuje. Jediné co ještě snese jsou sušené houby v polévce. Podle jeho slov jich ale nesmí být moc. Co ale převelice miluje jsou lysohlávky. Ale ani ty nekonzumuje, pouze kolem nich bádá...

Víte, že... již několik let, kromě sborníku České mykologické společnosti, vychází podobné naprosto dokonalé tiskoviny o konkrétních houbách, a tak o mykologii vůbec. Sponzorem je Evropská únie, která si ale klade podmínku, že jednotlivá čísla, a že už jich vyšlo, nebudou šířena mezi veřejností. To jsou ale věci, co? Autorům jednotlivých článků to hodně vadí, ale nemohou s tím nic udělat. Taková je doba, takový je současný divný život...

Pozvánka na expedici za stročkovcem kyjovitým: Víte jak ing. Jiří Baier se jako chlapec dostal k houbaření? Kde je začátek jeho lásky k mykologii? V kterém to bylo cca roce? První tři, kteří odpovědí na můj e-mail, dostanou pozvánku na tuto houbu!

Houby nerostou, ale sem tam má někdo štěstí

24. srpna 2013 v 21:33 | Matička příroda dobře ví proč to dělá. Ale proč to dělá to my nevíme. Nebo tomu někdo rozumíte? |  GLOSY!!!
Dnes byla sobota a my jsme si jí parádně užili

Vojska vzor, v řad nastoupit. A pak že hřiby satani nevědí co je to vojna. Maršal, jak mu všichni říkáme, zařval a už stály a ani se nehly.
Satanů tam nebylo málo. Ale ty nejkrásnější plodnice, i ty na snímku, byly vyrvány a pohozeny. Je vidět, že není pravda, že co Čech Moravan, Slezan, tak to houbař.

Teď mám špatný pocit. Udělal jsem chybu. Proč jsme nedali do řady všechny ty vytrhané a pohozené plodnice. To potom mohl být ten správný šik pekelníků, hřibů satanů...

A to je ona. Ta co to všechno zavinila. Zoubky jak perličky, ale ukázat je nechtěla. Bábovku měla ale excelentní. Všichni jí ji pochválili. Dobrou chuť, znělo stále u stolů. Zkrátka děvče do nepohody. A je svobodná...
Táhli jsme krajem a obdivovali veškerou tu krásu kolem nás. Byli jsme rozhodnuti konečně na nějakou tu houbu narazit a uklohnit nějakou tu dobrotu. Ó, jak já se už těším na čerstvou houbovosmetanovou omáčku. Domácí knedlíček, v žádném případě ten velkofabrický, hovězí masíčko od vesnického řezníka. Kdy se asi již dočkám, dočkáme.
Jak jsme prošli dalším hájkem, tak koukáme, že před námi několik jelenů a laní. Nechtěl jsem ten přetěžký teleobjektiv do batohu strčit. Říkal jsem si, že při té bandě nemáme šanci nějakého toho pacholka potkat. Ještě štěstí, že jsem jednou nebyl líný a ten objektiv do torny zandal.

Vyfotografovat pěknou dívčinu, nebo dokonce krásnou milenku, vlastní manželku, dceru, tak to umí každý trouba. Takových snímků jsou plné módní časopisy pro ženy a muže. Ale nasnímat tuto krasavici na několik set metrů, tak tomu se říká udělat fantastický portrét.

28. září mám svátek. A kolem tohoto dne mají svátek všichni, kteří to umí jako jeleni. Probíhá totiž jelení říje. Už troubějí, už troubějí, na horách jeleni. Kdo to byl! Cikán černý cikán... Já už se na tu událost, na ty troubějící jeleny, těším jak malý capart. Nabalíme torny, přidáme chlast, spacáky, vařič, nějaké to jídlo, celty atd. To bude paráda, lehnout si na záda a pozorovat ty pacholky....

Už byl čas z lesů, hájků, od potůčků, zmizet a vzít to přes louky do nejbližší hospůdky. A ta byla úžasná, neboť zahradní. Už to tam parádně žilo. Už jste si také všimli, že ta velkofabrická piva typu Plzeň, Staropramen, Kozel a jak se všechny ty velkovývařovny jmenují, již nejsou to pravé ořechové. Ono prý to už ani české pivo není. Je to údajně nějaké evropské. Ještě štěstí, že ty malé pivovárky umí a dopřávají nám tu nebeskou lahodu, manu. Jenom nemůžeme stále pochopit, proč limonády jsou dražší než piva. Je to prý proto, že je potřeba aby děcka a dámy přestala píti limči a dala se na ta piva a tvrdý alkohol. A světe div se, v té hospodě měli naprosto fantastické párky. Z ničeho nic jsme byli jedna velká rodina. Pivo teklo proudem, každý vyndal co měl v batohu. Já jsem - promiňte ten výraz - sežral nemálo řízků. Uklohnil je nějaký Honza pro svá děcka. Jak já se stydím.

Po houbách však ani památka! A jak to mohlo dopadnout jinak, než že na ně také došla řeč. My jsme si postěžovali, že nikde nic. Ta krasavice, dívčina na fotografii, zničeho nic hodila v plen tato slova: "Ale tamhle pod kopcem je hřibů spousta. Ale jsou tak nějak divní, neboť barevní.

Na nic jsme nečekali a uvedli jsme se zase v pohyb. A stal se zázrak. Medotrpký jeden vedle druhého a opodál, jako šlehačka, satani. A pak to přišlo - tři hřiby královští. Ale to by bylo zase na jiné předlouhé povídání...


...a ještě něco pro potěchu oka a duše. Neseď doma za pecí, tedy u televize, a vyraž s vandrovníky na fototoulky. Ceny mírné, zážitky ohromné.

Otravy hřibem kolodějem

22. srpna 2013 v 18:33 | Jiří Patočka |  Jiří Patočka

Včera (21. 8. 2013) proběhla tiskem zpráva, že v Žamberku na Orlickoústecku se otrávili tři dospělí a tři děti houbami. Jejich stav byl tak vážný, že je záchranáři museli převézt do nemocnice. Na vině byla smaženice z hřiba koloděje. (Brzek, 2013). Hřib koloděj (Boletus luridus) je v ČR běžně sbírána a konzumována a obecně není považována za jedovatou. Jak je tedy nožné, že vyvolala otravu? Měli bychom se jí bát?

Úvodem by asi bylo vhodné říct, že hřib koloděj je velmi variabilní houba. Je popsána řada forem, variet a poddruhů (např. hřib šumavský, rudomasý, prvosenkový nebo kavkazský), z nichž některé mohou být samostatné druhy. Rozhodnout to může jen genetická analýza. Navíc je tento druh většinou houbařů zaměňován za hřiba kováře (Boletus luridiformis) a dokonce i hřiba kříště (Boletus calopus). Pro většinu z nás je to prostě "modrák" a tak jej neváháme sebrat a sníst. Ti poučenější vědí, že většina modrajících hub je za syrova (mírně) jedovatá a měla by být dostatečně dlouhou dobu tepelně upravována (Dermek a Pilát, 1974), ale: co je dostatečně dlouhá doba?

To je zřejmě důvod, proč se čas od času objevují v denním tisku zprávy o tom, že se někdo otrávil jedlými houbami, které dostatečně tepelně neupravil. To se týká i hřiba koloděje (Bezděk, 1901). Jak je to však s vědeckými informacemi o této houbě? Co o ní říká vědecká literatura? Nic moc.

Právě Bezděk upozornil na některá fakta, která mohla vést k rozšíření zpráv o jedovatosti koloděje, ale své informace čerpal z nepříliš důvěryhodných zdrojů. V některých starších mykologických dílech totiž autoři nerozlišovali jednotlivé druhy modrajících hřibů se síťkou na třeni (tedy i jedovaté houby jako hřib satan nebo hřib nachový) a souhrnně je řadili pod název Boletus luridus. Tím vztáhli jedovatost některých druhů i na druhy ostatní. Jiný důvod spočívá ve skutečných otravách, které byly zaznamenané, ale jejichž původce nebyl odborně určen. Mohlo tak jít např. o otravu hřibem satanem.

Při pátrání po vědeckých informacích o jedovatosti koloděje jsem našel článek z roku 1863 v britské lékařském časopise British Medical Journal (Mitchell, 1863), ve kterém je hřib koloděj označován jako jedna z nejjedovatějších hub. Neméně zajímavý je německy psaný článek z roku 1982 (Budmiger a Kocher, 1982), který popisuje kazuistiku otravy kolodějem v kombinaci s alkoholem. Autoři z této práce vyvozují, že otrava hřibem kolodějem je podobná otravám hnojníky, tzn., že se projeví pouze tehdy, je-li konzumace houby spojena s konzumací alkoholu. Tato informace je zmiňována i ve španělsky psané monografii o alimentárních otravách (Rios Bustamente et al., 2012).

Literatura

Bezděk J. Houby jedlé a jim podobné jedovaté. Praha: vlastním nákladem, 1901. 225 s.

Brzek P. Rodiny se otrávily smaženicí. Bylo jim tak zle, že jim musela sanitka naproti. TN CZ. 2013. Dostupné na: http://tn.nova.cz/zpravy/domaci/rodiny-se-otravily-smazenici-bylo-jim-tak-zle-ze-jim-musela-sanitka-naproti.html

Budmiger H, Kocher F. Boletus luridus and alcohol. Case report. [Article in German] Schweiz Med Wochenschr. 1982; 112(34): 1179-1181.

Dermek A, Pilát A. Poznávajme huby. Bratislava : Slovenská akadémia ved, 1974. ISBN 71-013-074.

Mitchell TR. Mushroom poisoning. Brit Med J. 1863; 672-674.
Rios Bustamente JC, Paris Mancilla E, Repetto Khun G, Bettini M. Manejo clínico de las intoxicaciones alimentarias: Toxicología alimentaria. Ediciones Díaz de Santos, 2012. ISBN 9788499691954.

Stročkovec kyjovitý 2013 aneb konečně jsme se dočkali

22. srpna 2013 v 17:53 | Už máme další dvě starosti. Bude jich letos více? A co v příštích letech? Vrátili se na Šumavu? |  Stročkovec kyjovitý
Stročkovec kyjovitý

Foto: Ing. Lukáš -

Když je v minulém roce - v Předšumaví - ing. Lukáš objevil, tak jsme po večerech, nocích, nejen po hospodách, neustále dišputovali, zda se vrací nebo je to jen čirá náhoda. Stává se, že se Matička příroda sem tam zblázní, nebo si udělá jen tak legraci, poškádlí místní houbaře, mykology. A zázrak se právě v tento okamžik, před několika minutami, stal.

Pan inženýr na jedné ze dvou lokalit objevil několik plodnic, srostlic. Je jenom převeliká škoda, že letošní rozmarné léto houbám vůbec nepřálo. Kdyby nebylo takové sucho, tak pravděpodobně tam bylo stročkovců kyjovitých, tak jako v minulém roce, hodně. Jak se říká, každý den není svátek. A navíc sezóna ještě nekončí. Třeba nám ti stročkovci kyjovití ještě ve vší parádě vyrazí k nebesům....

Jenom bychom rádi věděli, jestli se také objevili na těch dalších dvou lokalitách. Třeba nám pan hej dá vědět.

Poznámka: Poblíž naleziště stročkovců kyjovitých jeden z našich přátel, vandrovníků, nalezl v minulém roce i lanýže. Dodnes, i když je prověřilo několik odborníků, se nepodařilo zjistit, které že to jsou. Stane se i zde zázrak?

Proč jsou houby jedovaté

21. srpna 2013 v 20:38 | Jiří Patočka |  Jiří Patočka

O existenci hub měli znalosti již lidé v pravěku a jak je zřejmé z obrázků na prehistorických skalních či jiných kresbách, zřejmě pro ně byly nějakým způsobem významné. Např. pro předkolumbovské civilizace byly významnou skupinou hub lysohlávky (Psilocybe), houby s halucinogenním účinkem, používané k náboženským účelům. I když používání halucinogenních hub k sakrálním účelům bylo rozšířeno i mimo americký kontinent, zejména v Asii, Indii, ale i v Evropě, houby byly předevěím používány k přípravě pokrmů.

Dlouho byly rozlišovány pouze dva druhy hub - jedlé a nejedlé. Ty jedlé byly vítaným zpestřením jídelníčku, zejména pro chudý lid, těm jedovatým se většina lidí vyhýbala. I jedovaté houby také nacházely své použití, například muchomůrky v boji s mouchami. Pokrm připravený z jedovatých druhů hub byl také častým nástrojem k likvidaci nepohodlných osob. Ve středověkém Římě byly houby mezi venkovským obyvatelstvem ve značné oblibě. Zejména hřiby, pečárky a smrže. Daly se koupit i na tržištích, ale majetnější vrstvy obyvatelstva se jich obávaly pro jejich možnou jedovatost. Ostatně v dnešní západní Evropě dodnes nejsou houby, až na nepatrné výjimky, příliš v oblibě a houbařů je tam jak šafránu.

Důvod jedovatosti hub byl dlouho záhadou. Řekové byli přesvědčeni, že jedovaté houby, podobně jako jedovaté rostliny, mají svůj původ v jedovatých slinách Kerberose, mytologického trojhlavého psa, který střežil vchod do podsvětí. Věřili také, že i jedlá houba se může stát jedovatou, roste-li na nesprávném místě. Starověký řecký lékař, farmakolog a botanik Pedanius Dioscorides, ve svém díle De materia medica (O léčivech), píše o jedovatých houbách, že: "rostou pod rezavým železem nebo plesnivým suknem nebo když se objeví v blízkosti hadího doupěte či pod stromy s jedovatými plody."

Teprve ve středověku si začali vzdělaní lidé uvědomovat, že důvodem jedovatosti hub by mohly být chemické substance, podobně jako v rostlinách, z nichž byly tyto látky postupně izolovány. Přesto trvalo ještě hodně dlouho, než byly izolovány a charakterizovány první houbové jedy. A ještě déle trvalo, než začala být poznávána jejich chemická struktura. Ostatně, u některých houbových toxinů neznáme chemickou strukturu dodnes. Obecně lze říct, že to jsou organické látky různé chemické struktury a odlišného účinku, které vznikají jako produkty metabolismu hub. Nalezneme mezi nimi látky jednoduché, jejichž molekula je tvořena jen několika málo atomy, ale i látky velmi složité, složené z tisíců atomů.

Jedovatých hub, schopných vyvolat vážné až smrtelné otravy, je ve srovnání s houbami jedlými či neškodnými relativně málo. Na území České republiky roste přes 100 druhů jedovatých hub, z toho smrtelně jedovatých je něco přes 10 druhů. Jako nejnebezpečnější je uváděna muchomůrka zelená, která je považována za druhou nejjedovatější houbu na světě. Prvenství v tomto směru má až dosud houba čepičatka brázdohlavá (Galerina sulciceps), rostoucí na Jávě či na Borneu. Obsahuje stejné jedy jako muchomůrka hlízovitá - cyklické peptidy - ale jejich obsah v houbě je mnohonásobně vyšší.

Není žádným tajemstvím, že dosud nejen neznáme všechny houbové jedy a biochemické mechanismy, kterými působí na člověka, ale dosud neznáme ani všechny jedovaté houby.
Jiří Patočka

Poznámka: Čepičatka jehličnanová od Jiřího Patočky
Muchomůrka červená od Jiřího Patočky

...a už víme! Je to dosti husté a nepravdivé!!!

20. srpna 2013 v 10:30 | Je to jako s tím kuřetem. Snědl jsem celé kuře, ale ve statistice se to vyjádřilo, že jsme každý měl půlku |  GLOSY!!!
V nedávných dnech, 2. srpna, jsme se zde na blogu snažili zjistit, jak stát došel k číslům uveřejných v následujícím článku. Jsou pravdivá, nebo vycucaná z palce u nohy. Posuďte, podle vlastní hlavy, jak mohou být, podle argumentů státních odborníků, asi pravdivá. Nejsou dokonce nadhodnocena jen proto, abychom zanedlouho ze sběru hub, lesních plodů, začali platit daně? Všimněte si také informace o profesionálních sběračích hub. Není to snad ze zákona zakázané. (Tento problém jsme zde na blogu již několikrát řešili. Odpověď od ministrského úředníka byla jasná a srozumitelná - ano, ze zákona to není možné, ale toleruje se to!)

Matematika kolem hub aneb 7 miliard korun za houby a lesní plody

2. srpna 2013 v 17:57 | Nejsou to divná čísla? Jak k nim stát asi došel?

Hledá se matematik, který nám to vysvětlí

"Lidé si v minulém roce přinesli z tuzemských lesů houby a lesní plody v přepočtu za rekordních sedm miliard korun. Loňský sběr byl z dlouhodobého hlediska nadprůměrný i co se týče množství, když dosáhl 48 000 tun. Houby se na celkovém množství sebraných lesních plodin každoročně podílejí více než z poloviny. Češi jich nasbírají v průměru takřka 22 000 tun. Loni to bylo 33 000 tun. To představuje hodnotu 5,2 miliardy korun." (Informace, která v těchto dnech proběhla sdělovacími prostředky...)

Je vůbec možné dát základní čísla o sběru lesních plodin dohromady? Kde se ta čísla vzala? Jak ti dotyční statistici zjistili kolik hub, borůvek, sebral ten nebo onen? Já jsem například v minulém roce, oproti jiným rokům, nesebral téměř nic. Navíc, na rozdíl od Polska, u nás téměř neexistují velkovýkupny. Jednou větou napsáno, já jsem z toho jelen. Umíte to někdo vysvětlit?

NOVÉ INFORMACE aneb ROZHŘEŠENÍ
JE TO NAPROSTO ŠÍLENÉ

VEŠKERÉ ČÍSELNÉ ÚDAJE O SBĚRU NEJEN HUB, ALE I OSTATNÍCH LESNÍCH PLODŮ ZAJIŠŤUJE ČESKÁ ZEMĚDĚLSKÁ UNIVERZITA VE SPOLUPRÁCI S AGENTUROU SternMark.

V praxi to probíhá tak, že se dotazníky zasílají malému, nezjištěnému, vzorku obyvatelstva, domácností.
(Dá se vůbec takovému divnému výzkumu věřit? Domnívám se, že je to naprosto, tímto způsobem, neprokazatelné. Já osobně těmto číslům nevěřím! A co vy? Jak například ti odborníci přišli k číslům za kilo hřiba, lišky, kotrče, stročka trubkovitého atd. Brali snad divnou cenu výkupní, nebo prodejní. Vždyť například deset deka sušených hub v supermarketu, nejsou československého původu, stojí i mnoho set korun. Z jaké ceny se vychází?)

Víte že... profesionální sběrači hub v České republice jich v sezóně nasbírají tolik, že z výdělku mohou existovat po dobu několika měsíců? Podle údajů tiskové kanceláře Polské republiky jsou to však žabaři. V Polsku, ale i v dalších zemích, zejména směrem na východ, jsou rodiny, které z hub žijí po celý rok. A není jich zrovna málo. Dokonce se uvádí, že to je jediný jejich příjem. Od houbařské sezóny po další houbařskou sezónu. Vyjíždí se i na daleké cesty do severních krajin, kde místní obyvatelstvo houby vůbec nesbírá. Taková množství hub nikde v Evropě nejsou.

V Praze jedna taková houbařům známá rodina, tedy ještě nejsou sezdáni, žijí na hromádce, se profesionálním sběrem, vedle svých povolání, dobře živí. Houby nosí do výkupen, ale především do nejlepších pražských restaurantů. Tam na peníze nehledí. Hlavně, že mají prvotřídní a čerstvé houby a to včetně těch, jejichž sběr je zákonem České republiky zakázán. V plně sezóně je jejich byt jednou převelikou sušárnou.

Určitě tuto informaci ocení ti houbaři, kteří si již s množstvím plodnic nevědí rady, bez jejich sběru však nemohou existovat, a přivítají nějakou tu pěkně zakulacenou korunku navíc. A věřte, že v rámci roku to může být pěkný balík. Značný zájem je u restauratéru zejména o kvalitní sušené houby. Stačí uzavřít dohodu s některou z místních restaurací a je finančně vystaráno. A že těch vynikajících podniků, hladovějících po dodavatelích, v republice je. Nemyslíte, že je to dobrý nápad například i pro nezaměstnané?

Peníze přitékají a nemusí se z nich navíc platit daně ani sociální pojištění. Jsou však proslavené restaurace, například ta na řece Vydře, která připravuje po celý rok fantastickou houbovou polévku. Houby jí dodává, na základě smlouvy, jedna žena z Novohradských hor.


Kde ty minulé roky jsou... Tady v campu jsme se vždy zastavili, oheň udělali, něco uvařili, popili, cigárko zapálili a dišputovali, jak jinak, než i o houbách. Letos jsme tam nebyli ani jednou. Co bychom tam dělali. Všude saharské sucho, po houbách ani památky, a ani ten šindelovník se letos neukázal.

Takhle špatný houbařský rok už dlouho nebyl. Protože ale již hodně pamatujeme, tak v dávných dobách často byly roky, kdy houby nerostly. V posledních desetiletích je to doslova naopak. Není roku, aby houba v dostatečném počtu nebyla. Jo Matka příroda to umí pořádně zamotat.

...a jak rád říkám a píši. Jen tak, jen pro Vás, snímek pro potěchu oka a duše.
Už je to tady! Konečně se podařilo. Ochranou přírody jsme zváni na tetřeva hlušce. Já už se těším jak malý kluk. Včas se přihlaste...


Švihlík krutiklas MORAVA - Spiranthes spiralis - Pokrut jesenný

17. srpna 2013 v 19:29 | Poslední fototoulka za orchidejemi a vydařila se v letošním roce nejlépe |  - - švihlík krutiklas
Švihlík krutiklas aneb autobus byl obsazen do posledního místečka. I šindelovník severský fotoaparáty zdolán...


/Snímek ocenil OLYMPUS České republiky./ Kolem švihlíků se v trávě pohybovalo nemálo kudlanek nábožných. Moc jsem si přál, aby některá z nich posečkala na některé z této vzácné orchideje. Bohužel jsem se nedočkal. Jednomu z fotografů přírody se to však v minulém roce povedlo. Snad se dočká brzy i někdo z nás...

České orchideje to je jeden velký zázrak. Není zrovna málo lidí - botaniků, fotografů, profesorů, ale i "obyčejných" milovníků přírody, kteří je rok za rokem vyhledávají a jezdí za nimi i do daleké ciziny. Co si budeme povídat. Lidstvo vždy přitahovaly záhadné záležitosti a to orchideje bezesporu jsou.

Mezi ty zajímavé bezesporu patří švihlík krutiklas. A proč ho někdo již dávno nazval krutiklas? Víte? To není zase tak těžko odhadnout. Ale proč švihlík? To už je jiná záhada.

O lokalitě švihlíku krutiklase jsem věděl několik let. Rok za rokem jsem ho tam hledal, ale nikdy nenašel. Nedávno jsem se, bohudík, dozvěděl, že jsem pátral na nesprávném místě. Dnes již vím, a tak se za několik dnů snad stane zázrak a já ho nasnímám na další, druhé, lokalitě. Přidej se, nedej se...

Švihlík krutiklas - Jedná se o drobnou převelice vzácnou rostlinu, která by měla dorůstat až do velikosti téměř třiceti centimetrů. Ale tak vysokou určitě nikdo, v našich zemí, nikdy neviděl. Nebo snad ano? Většinou se nedostane přes deset centimetrů.

Ve starých spisech se píše, že ještě na konci 19. století bylo lokalit u nás povícero. Dnes je jedna v Čechách v Předšumaví, kde krutiklas byl objeven v roce 1980. Nepodařilo se nám ale zjistit v kolika kusech tam roste a zda je to každoročně. V příštích dnech se pokusíme zjistit více a budeme zde informovat.

Ta druhá je na Moravě. Letos jsme tam napočítali deset rostlin. V minulém roce, podle znalců, kteří je tam jezdí každoročně počítat, se tam neobjevila ani jediná. Jaké jsou jejich počty z minulosti se nám nepodařilo zjistit.

Někteří amatérští botanici je byli, v těchto dnech, překontrolovat, spočítat, i na lokalitě v Polsku. Nenašli tam letos ani jediného švihlíka. Tak to zkrátka je a s tím nic nenaděláme. Ale ty nekonečné záhady, nejen kolem této orchideje, jsou neustálou výzvou proč kolem nich pátrat, bádat, hledat pravdu.

Švihlík krutiklas patří mezi nejohroženější rostliny Evropy - (C1t) §1... /...dokončení a nové informace v nejbližších dnech./


Bohužel, lokality orchidejí nejsou moc dobře zabezpečeny před různými negativními vlivy. Nemělo by se v této otázce něco změnit? Nejsem sám kdo má obavu, aby za několik let, desítek roků, bylo ještě co obdivovat. Nebo je to snad podle vás nesmysl?


Je radostné sledovat, že jsou ještě jedinci, které příroda hodně zajímá.


Foto: Jindřich Šmiták - vzpomínka na jednu z mnohých expedic za orchidejemi České republiky. A kam to bude příště?

Kudlanka nábožná -

17. srpna 2013 v 19:25 - - kudlanka nábožná
Kudlanka nábožná


Přijeli jsme do bodu B přesně na čas. Už nás očekávali průvodci, odborníci na zdejší orchideje. Očekávání bylo veliké, ale někde na dně dušičky jsme věděli, že se opět nepovede. Bohu a Matičce přírodě poděkování. Povedlo se. Nebylo jich sice mnoho, ale byli překrásní. Několik posledních let jsme jezdili za švihlíky na Šumavu. Teprve dnes jsme se dozvěděli, že jsme je hledali na špatném místě. Za několik dnů vyrážíme a snad se nám podaří je najít i tam. Přidáte se? Ceny mírné, zážitky nebývalé...

/Snímek ocenil OLYMPUS České republiky./ Neustále jsme stoupali do hory. Krpál to byl pořádný a především nekonečný. I mladí měli co dělat a co potom ti dříve narození. Když už jsme se blížili k lokalitě švihlíků krutiklasů, viděli jsme z dálky, že několik přátel zalehlo a něco ve skupinkách kutí v trávě. Pokoušeli se nasnímat kudlanky nábožné. A že jich tam bylo. Některé světle zelené, prý to jsou ony. A potom do hněda až hnědé, prý to jsou oni. Já jsem si vždy myslel, že kudlanka má nemnoho milimetrů a ona to byla taková velká, dlouhá krasavice. Nebylo nikoho, kdo by si neudělal zajímavé snímky. Nechcete to příště, brzy, zkusit i vy?

Platí přísloví. Když nevíš, tak se netlač. Ležím a ta potvůrka stále někam odskakovala. Tak jsem si řekl, že si jí odchytím do dlaně a vložím na krutiklas. To pak bude světový snímek. Následně se těch devětačtyřicet lidiček dobře bavilo.

Věděli jste, že ty přenádherné potvůrky příšerně škrábou a hlavně koušou. Jak jsem jí vzal opatrně a s láskou do ruky, tak jsem začal řvát na celou horu. Takovou příšernou bolest už jsem dlouho nezažil. A vona ne a ne se pustit. Ještě štěsí, že jí někdo polil slivovicí. Ta pomohla. Neodskočila. V klidu se dalo do jejího chlemstání. Koukáme, jak ze široka daleka na ní přicházejí další. Netrvalo to dlouho a všechny ty potvory byly vožralé. To se to potom fotografovalo. Pěkně v klidu a bez neustálého plížení se za obětí. Jo, holt kdo umí ten umí.

(...pokračování a dokončení brzy.)

JAROSLAV MALÝ fotograf přírody

16. srpna 2013 v 19:45 | Na podzim bude o svém tvůrčím díle, pravděpodobně, hovořit na besedě České mykologické společnosti |  Rozhovory
Jaroslav MALÝ - milovník přírody a hub zejména....



Hrbatka drsná, podivná to žába - Pyxicephalus adspersus

15. srpna 2013 v 22:25 | Jiří Patočka |  Ropucha
Pyxicephalus adspersus

Krátce poté, co jsem napsal několik článků o ropuchách a umístil je na burle.blog.cz, dostal jsem několik, převážně pochvalných, mailů. Psali mi, že by přivítali další. Snažil jsem se jim vysvětlit, že nejsem odborník na obojživelníky, že jsem toxikolog, ale nevím, zda se mi to podařilo. Zařekl jsem se, že o žábách už nic psát nebudu, ale když jsem nedávno viděl v televizi film o hrbatce drsné, napadlo mne, že článkem o tomto tak trochu podivném obojživelníkovi bych mohl jejich přání splnit.

Hrbatka drsná (Pyxicephalus adspersus) je velká africká žába z čeledi skokanovitých (Ranidae), ale pro svou velikost a zavalitost vypadá spíše jako ropucha. Hrbatka drsná patří mezi největší žáby světa a svou velikostí ji překoná jen žába zvaná veleskokan goliáší (Conraua goliath). Samec hrbatky dorůstá délky těla až 25 cm s váhou až 1,5 kg, samice jsou zhruba poloviční (Hayes a Licht, 1992). Jejím dalším charakteristickým znakem je neforemné zavalité tělo a krátké a silné nohy. Má velkou hlavu s nápadně širokou tlamou. Mladí jedinci jsou jasně zelení se světlým proužkem uprostřed zad. V dospělosti středový pruh mizí a záda dostávají olivový odstín. Břicho je žlutobílé.

V přírodě byste ale žábu podle barvy těla nepoznali. Žije v africké savaně, většinu života zahrabána pod zemí, a ven vylézá jen při velkých deštích. V té době je zcela pokryta hnědým bahnem a připomíná neforemnou blátivou hroudu. Období sucha překonává pod zemí, kde se ukrývá v kokonu z vrstev svlečené kůže. Zde může přežít i několik měsíců a na povrch se vyhrabe až při silném dešti (Loveridge a Withers, 1981). Živí se hmyzem a jinými bezobratlými živočichy. Jsou to kanibalové (Pastor a Carruthers, 1999). Chcete-li vidět živou hrbatku v plné kráse, nemusíte jezdit do Afriky. Stačí navštívit plzeňskou zoologickou zahradu.

Během období rozmnožování naroste samci pár zubů v dolní čelisti, které používá při bojích o teritorium. Dokáže citelně kousnout nejen svého soka, s kterým svádí boj o samičku, ale i člověka. Po spáření klade samice až 4 tisíce vajíček. Vajíčka a pulce v kalužích hlídá samec. Protože mělké kaluže, ve kterých žáby žijí, v letních vedrech rychle vysychají, má hrbatka velmi rychlý larvální vývoj. Pulci se líhnou už za 20 hodin a během 18 dnů prodělají celou metamorfózu (Haas, 1999). Pokud kaluž rychle vysychá a pulcům hrozí záhuba, samec hrbatky dělá vše pro to, aby své potomstvo zachránil. S obrovským nasazením jim vyhrabává cestu do okolních vodních nádrží, aby se tam mohli dále vyvíjet. Africká subsaharská savana je ale neúprosná a kaluže často vyschnou dříve, než stačí žáby dokončit svou přeměnu z pulce na dospělého jedince. Záchrana ohrožených pulců samcem hrbatky drsné v rychle vysychajících kalužích vody, je častým námětem přírodovědných snímků.

Z genetického hlediska je hrbatka drsná pozoruhodná velkou diferencovaností ZZ /ZW pohlavních chromozómů a mimořádně malou velikosti genomu. Genom hrbatky je nejmenší, jaký kdy byl u žab nalezen. W-chromozóm je podstatně menší než Z-chromozóm a skládá se z velkého podílu konstitutivního heterochromatinu (Schmid a Bachmann, 1981).


Literatura
Haas A. Larval and metamorphic skeletal development in the fast-developing frog Pyxiceohalus adspersus (Anura, Ranidae).Zoomorphology 1999; 119(1): 23-35.

Hayes T, Licht P. Gonadal involvement in sexual size dimorphism in the African bullfrog (Pyxicephalus adspersus). J Exp Zool. (1992); 264: 130-135.

Loveridge JP, Withers PC. Metabolit and water balance of aktive cocooned african bullfrogs Pyxicephalus adspersus. Physiol Zoology 1981; 54(2): 203-214.

Pastor N, Carruthers V. 1999. South African Frogs: A Complete Guide; New Holland Publishers, Ltd.

Schmid M, Bachmann K. A frog with highly evolved sex chromosomes. Experientia. 1981; 37(3): 243-245.

LITERATURA kolem orchidejí

15. srpna 2013 v 19:39 | Součástí tohoto článku je i inzerce. Pište do komentáře pod článek |  ORCHIDEJE
Literatura kolem orchidejí Čech, Moravy, Slezska, Slovenska, Evropy a světa...

* * * ORCHIDEJE EVROPY A PŘILEHLÝCH OBLASTÍ - Akademia, Praha 2009, vydání 1, náklad neuveden
Helmut Baumann, Siegfried Künkele, Richard Lorenz
Poznámka: zlevněno, ještě na skladě tohoto blogu

* * * ORCHIDEJE NAŠÍ PŘÍRODY - Akademia, nakladatelství ČSAV Praha, 1983, vydání 1, náklad 30 000 výtisků
Ing. František Procházka, RNDr. Václav Velísek
Poznámka: vyprodáno

* * * ORCHIDEJE ČESKÉ REPUBLIKY - Computerpress.
David Průša
Poznámka: beznadějně nesehnatelné

* * * ORCHIDEJE ČESKÉHO STŘEDOHOŘÍ - Oblastní muzeum Litoměřice, 2008, vydání a náklad neznám
K. Nepraš, R. Knoufek, K. Kubát, V. Vlačilha
Poznámka: rozebráno

* * * KRUŠTÍKY ČESKÉ REPUBLIKY - ČSOP ZO Hořepník Prostějov, 2012, vydání 1, náklad 2000 výtisků
Petr Batoušek, Zdeněk Kežlínek
Poznámka: lze ještě zakoupit. Užasná publikace, která nemá obdoby






Muchomůrka drsná: jedlá, nejedlá nebo jedovatá?

12. srpna 2013 v 22:24 | Jiří Patočka |  - - drsná
Muchomůrka drsná

Muchomůrka drsná (Amanita franchetii) není houba, kterou bychom potkávali v lese příliš často. A když ji potkáme, asi ji vůbec nepoznáme. Prostě ji zařadíme mezi "muchomůrky". Má klobouk 40 -120 mm v průměru, s hladkým okrajem, posetý malými žlutými bradavkami. Barva je však silně proměnlivá - od citrónově žluté, žlutohnědé až po okrově hnědou. Lupeny jsou volné, bílé, ale směrem k okraji žloutnoucí. Prsten je na vrchní straně rýhovaný, se žlutým lemem a jemnými žlutými vločkami. Štíhlý třeň je vysoký 50 až 120 mm. Dužnina má bílou barvu, která se při poranění téměř nemění. Vůně je celkem nepříjemná, stejně jako chuť, takže ke sběru nás neprovokuje. Rozeznat muchomůrku drsnou od "masáka", "šedivky" a dalších muchomůrek není vůbec jednoduché.

O muchomůrce drsné přesně nevíme, zda je jedlá, nejedlá, nebo dokonce jedovatá. V literatuře lze nalézt informace, které podporují všechny tři možnosti. Rod Amanita obsahuje jak vynikající jedlé druhy (A. ceasarea), tak smrtelně jedovaté (A. palloides), ale muchomůrka drsná patří k těm toxikologicky dosud neprozkoumaným (Hallen et al., 2007; Lukič, 2008).

V roce 2005 došlo k hromadné otravě houbami ve dvou čínských vesnicích v provincii Jiangxi (Huang et al., 2009). Všichni trpěli gastrointestinálními potížemi a u deseti otrávených osob, které náhle zemřely, bylo prokázáno, že snědli pokrm připravený z muchomůrky drsné a houby Ramaria rufescens. Z tohoto sdělení bychom mohli vyvodit, že muchomůrka drsná je smrtelně jedovatá houba. Jenže: ti co ji pojídali, nejedli jen tuto muchomůrku. V pokrmu, který snědli, byla nalezena také houba z rodu Ramaria (česky kuřátka) a ty jsou jak známo, také dosud toxikologicky jen málo prozkoumané (Patočka, 2010). A jak zjistili mexičtí autoři (Pérez-Moreno a Ferrera-Cerrato 1995), jedovaté druhy kuřátek způsobují podobný druh otravy jako muchomůrky: s gastroenteritidou, průjmy i hepatotoxicitou.

Takže jsme zase na začátku. Je muchomůrka drsná jedlá nebo jedovatá? Nevíme. A tak ji raději nebudeme sbírat a už vůbec ne konzumovat!! Když nevíme, jestli je granát zajištěný nebo odjištěný, také jej nebereme do rukou!! Tomu se říká princip předběžné opatrnosti (Precautionary Principle).

Literatura

Hallen HE, Luo H, Scott-Craig JS, Walton JJD. Gene family encoding the major toxin sof lethal Amanita mushrooms. PNAS 2007; 104(48): 19097-19101.

Huang L, Liu XL, Cao CS, Ying Q. Outbreak of fatal mushroom poisoning with Amanita franchetii and Samaria rufescens. BMJ Case Rep. 2009; 2009. pii: bcr06.2008.0327. doi: 10.1136/bcr.06.2008.0327. Epub 2009 Feb 23.

Lukič N. The distribution and diversity of Amanita genus in central Serbia. Kragujevac J Sci. 2008; 30: 105-115.

Patočka J. Kuřátka (Ramaria sp.) - toxikologicky neprozkoumané houby. Server TOXICOLOGY, 18.08.2010, dostupné z http://www.toxicology.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=348

Pérez-Moreno J, Ferrera-Cerrato R. A review of mushroom poisoning in Mexico. Food Addit Contam. 1995; 12: 355-360.