Březen 2014

DNES kačenka česká a hlaváček jarní

31. března 2014 v 22:17 | Pozor na klíšťata je jich všude plno... |  GLOSY!!!
Už ale ještě to není vono!!!

Kačenky české v Českém krasu nic moc. My jsme štěstí neměli, ale jeden znáný houbař - pan H - jich na jednom plácku nedávno našel rovnou sto. Je to borec na slovo vzatý. A aby ne, když ty plácky zná již od svých pra pra pra... prapředků.

Tvrdí jedno. "Je sucho. Sice se tady nedávno přehnal hustý déšť a proto se i ty kačky objevily. Jestli nezaprší, tak už letos nebudou...."

Odkázal nás na tamního hajného, který nás nabral do auta a projel s námi řadu nalezišť z minulých let. Nikde ani jedna plodnice. Je to zatím takové divné. Ale co, vždyť každý den nemůže být svátek. Hlavně že známe přemnoho nových plácků...

"Co je to za růžici?" říká Václav. Hajnej se vrátil řka: "Vstavač nachový a tady je ještě jeden." Za okamžik jsme těch růžic objevili několik. Brzy je překontrolujeme. Budou tam?


Hlaváčci jarní se již derou k nebesům. Není jich ještě mnoho, ale některé trsy vypadají již jako přestárlé.

Všichni jsme moc zvědaví kolik jich tam letos v Českém krasu bude.

Když jsem fotografoval tuto rostlinu, tak najednou koukám jak po ruce mi lezou dvě malá klišťata. Pak jsem ještě uviděl další na bílé botě. Nejhorší to pak bylo v autě a doma. Neustále jsem se drbal a ty neviditelné, vykonstruované, zamačkával, trhal, rval.

Pěkný pohled je na ten svět nad lomem. Už tam je na sta konikleců lučních. Jednou jsme tam přišli a na nejbohatší lokalitě si na nich dámy udělaly piknik.

Pálava aneb překrásný to kraj

31. března 2014 v 22:03 FLORA

Chráněné území, kdysi součást Bílých Karpat, o ploše 83 km2. Nejvyšším vrchem je Děvín (549 m) s vysílačem na vrcholu. Tolik zhruba wikipedie.


Území na sever pod Pálavou bylo osídleno už velmi dávno, v době, kdy u nás pobíhali mamuti a lidé žili životem lovců sběračů v tlupách. Stopy po jejich činnosti zůstaly v Dolních Věstonicích, kde se našla skládka zbytků po úspěšných lovech. Co byl tehdy bezcenný odpad, je dnes pokládáno za obrovskou vzácnost, navíc jde o jasný důkaz, že naši předkové nebyli, na rozdíl od nás, žádná ořezávátka, kdo by si dnes dovolil jít na slona, nebo medvěda s klackem?

Vápencové kopce nesou jasné stopy po tom, jak se na jejich dnešní podobě podepsala všemocná vládkyně voda. Z jihozápadní a západní strany jsou strmé a nepřístupné útesy, ze severozápadu, jihovýchodu a částečně i jihu jsou svahy mnohem mírnější, za což mohou spojené síly Dyje, Jihlavy a Moravy.

Kdysi dávno byla Pálava propojena s Bílými Karpatami do jednoho celku, dnes jde o izolovaný vápencový suk. Projít celý horský systém je časově i fyzicky příliš náročné, chtělo by to minimálně 14 dní a kvalitně fungující tělesnou schránku. Vzhledem k tomu, že oboje je naprosto mimo mé možnosti, vzal jsem snachu a vnučku, zaparkovali jsme nad Pavlovem u vinice a vyrazili.

Úpatí kopce je lemováno řídkou dubinou s bohatým bylinným podrostem. Hned vedle cesty rostou v hojném množství sasanky praskyřníkové, orseje jarní, křivatce luční a obě barevné variety dymnivek dutých, což je sice občas k vidění i jinde, ale árony plamaté už ne. Cesta se ale brzy zlomí a pokračuje prudce vzhůru po nepravidelném schodišti, vyrobeném z vysloužilých železničních pražců. Po perné chvíli, protože svah je stále strmější, narazí žlutá značka na zelenou, která už vede po vrstevnici a po několika metrech doprava les končí.

Na holém svahu se objeví vlevo hlaváčky a devaterníky, vpravo jen tráva, ale otevře se nádherný výhled na přehradní jezero, Pavlov a zříceninu Děviček. Našli jsme i několik kosatců nízkých, ale ty už měly ,,po šichtě" a ke zvěčnění rozhodně nelákaly. Na konci louky byl informační tabule, ze které jsme zjistili, co všechno jsme (ne)viděli a cesta zahnula vlevo do lesíka. Hned u stromu se zelenou turistickou značkou vykukovalo ze země několik květenství podbílku šupinatého, o kterém informační tabule nevěděla a o kousek dál se otevřel pohled na další svahovou holinu, plnou kosatců nízkých ve všech třech barevných provedeních.

Doplazili jsme se až na Děvičky, kde vnučka objevila cosi, co nazvala jakousi ošklivou můrou, kterou jsem doma podle chytré knihy určil jako martináčka habrového. Můra už byla také na odchodu, takže proti odchytu ani focení nijak neprotestovala. Na Děvičkách jsme se chvíli, marně, pokoušeli spočítat, kolik lidí tam je, ale provoz jak na Václaváku, (kam se hrabe Medník!) a dole plná všechna parkoviště plus paraglidisté ve vzduchu... Takže jsme si dali čelemvzad a vrátili se ke schodům.

Zbývalo ještě najít a nafotit koniklece velkokvěté, takže jsme pokračovali po zelené směrem k Soutěsce a na další louce se zadařilo, hned u cesty tři nádherné kousky, ale ouha! Místo velkokvětých jsme našli zahradní křížence, na první pohled sice nádherné, ale barva květů a výška hovořily jasnou řečí. Nu což, když v Českém krasu mohou růst nad Tomáškovým lomem opuncie, proč by na Pálavě nemohly růst zahradní hybridy konikleců. Pravé velkokvěté jsme nakonec našli také o kousek dál a výš. Návrat byl krušný, dolů to lo skoro hůř, než nahoru. Zpátky jsme to vzali přes Pavlov, kde jsme si na náměstí dali zmrzlinu a zbytek Pálavy objeli po silnici na Dolní a Horní Věstonice, Mikulov, Břeclav a domů. (jf)

Koniklec velkokvětý...

Vojenský újezd Brdy začal likvidovat přírodu. To jsme opravdu chtěli?

29. března 2014 v 18:40 | Je jasné, že žádná CHKO to v centrálních Brdech nezachrání. Prokazatelně o to nikdo nemá zájem! |  Brdy centrální
Dlouho jsem tam nebyl, ale co jsem viděl tak to bylo na mrtvici...

Horní padrťský rybník pohne srdcem každého návštěvníka. I jeho okolí je přenádherné, ale v poslední době tady dostala Matička příroda pořádně na zadek.

Tady jsme bojovali proti americkému radaru, počítali a chránili obojživelníky a vůbec nás nikoho nenapadlo, že to tady nějaké divné rozhodnutí, doslova přes noc, zničí. Jestliže v centrálních Brdech nebude zakázáná veškerá divná činnost, tak tady tu krásu už nikdy neuvidíme. A to by se nemělo stát. Je to proti zdravému rozumu. Nezasahovat, vše nechat přírodě s tím, že takto získáme bez práce, financí, obrovský rezervoár pitné vody, která se již stala strategickou surovinou. Už z tohoto důvodu nejlepším rozhodnutím by bylo vrátit to tady do dávných historických časů. A za příklad si můžeme americké národní parky.

Souběžně s Horním rybníkem se táhla nepoužívaná cesta. Každé jaro jsme na ní počítali obojživelníky. Byla totiž plná děr a v nich tůně, rybníčky, kaluže. Sem tam přes cestu protékal potok, který honil vodu do louží a tůní. Byl to ráj především čolků. Byly jich tady, přehnaně napsáno, tisíce. A všude několik druhů žab. A snad v každé kaluži vajíčka.

Dnes již cesta neexistuje. Byl na ní navezen kámen do výše téměř jednoho metru. Moc bych se divil, že by vojenské lesy obojživelníky zachránily! A důvod? Tak jako všude v republice. Než zde vznikne CHKO, tak všechno vytěžit i ty lesy kolem rybníků.

Proč ale, když tam byla potřebná technika, se na mokřinách kolem nové cesty neudělaly nové tůně, rybníčky, aby čolci a žáby tady mohli pokračovat v žití. To nikdy nepochopím. Je vidět, co asi dělá státní ochrana přírody a velení jineckého újezdu. Určitě nám pan velitel neodpoví.

Proč ale tyto průsery mám neustále řešit já sám? To to opravdu nikoho nezajímá.

V této oblasti byly i historické mezníky. Před lety sem tam byl některý vykopán, odstrčen stranou aby nebyl na očích, přikryt větvemi. Dnes už po nich není aní památky. Kde asi skončily. U někého na zahradě? Nebo dokonce v zahraničí? Kdo ví, snad nám zde odpoví.


Jezdil jsem do prostoru už jako kluk na houby. Potom od roku 1963, kdy jsem zde částečně vykonával základní vojenskou službu. Od té doby jsem v tomto historickém hvozdu trempoval. Prochodil jsem ho křížem krážem. Jedinou mapu kterou jsme měli byla 1:100 000. Mapy jsme si museli kreslit sami. A to na tom bylo to krásné, zajímavé. Bylo to velké dobrodružství uprostřed Čech, Evropy. To už se pravděpodobně nikdy nevrátí. Dnes je to tam jeden velký bordel. Hodně lidí. I když na straně druné proč by měl být prostor jen pro vyvolené? A je vymalováno. Opět jsme zničili další zahrádku Matičky přírody.


Foto jen tak pro radost z ruských dálav

28. března 2014 v 22:52 | Letem na houbách daleko na východě. Tam to ale musí být...
Připomíná vám ten snímek to co mě?

Už je to několik let co jsem málem přišel o koleno. V nemocnici na severovýchodě Čech jsem ležel s chlapíkem, který roky budoval ropovod z Vladivostoku až do Prahy. Houbař to byl zanícený a tak chodil a kochal se tou tamější krásou. Fotografie měl zajímavé, ale bohužel nedokonalé. Ty mraky hub ale na nich byly dobře vidět. Jak já mu tenkrát záviděl.
V těchto dnech jsem od něj obdržel snímky od ruského houbaře, které jsou pro oči nás všech hodně zajímavé. Jistě bychom mnozí z nás chtěli něco takového rovněž zažít. Jestli se nemýlím tyto fotografie se na internetu již ukázaly. Tak jen trochu na připomenutí a pokochání se.

http://img1.liveinternet.ru/images/attach/c/8/102/73/102073885_large_getImage__4_.jpg

Snímek zde nechám vždy po dobu jednoho týdne. Potom fotografii nahradím jinou. Bohužel tu krásu tady nemohu ze známých důvodů nechávat navždy.

POZOR!!! Neustále si lid plete užovku hladkou se zmijí

27. března 2014 v 22:48 | Hladké jsou neustále nelézány ubité. Vysvětlujte, poučujte. Každá zachráněná bude dobrá |  GLOSY!!!
Fotografovat hady a příbuzné tvory je velký zážitek. Ještě si tuto fototoulku zopakujeme...

Tak jsme dnes byli fotografovat hady. A že jich tam bylo. Já o ty z dalekých zemí moc zájem neměl. Raději mám tu naší přírodu.

Hned na kraji užovky, slepýš, zmije, ještěrky atd. Jenže se všichni domluvili a udělali ze mne pořádného hlupáka. Ten vtip se jim podařil na jedničku. Vždyť si ho také pěkně dlouho připravovali. Ten se ještě dlouho bude u táborových ohňů vyprávět.

Hadi byli klidní, moc se nehýbali, a tak jsem se s aparátem pořádně vyřadil. Úžasné snímky. Najednou koukám na užovku podplamatou a říkám chovateli, že má nějak moc zelenou barvu. Takový odstín přeci tato užovka nemá.

Podíval se řka: "...ale Václave, vše co tady již hodinu fotografuješ jsou modely!" Jistě si umíte představit co se potom mezi tou partou fotografů na můj úkor dělo...

....

....

Houbařovy písemné přípravy aneb kantor se nezapře

25. března 2014 v 16:53 | Zdeněk Pelda |  Zdeněk Pelda
Jakkoli chodím do lesa denně, zima je přece jen trochu méně hektická a našinec ji cíleně využije také k řadě potřebných úkonů k přípravě na předpokládanou úspěšnou a dlouhou houbařskou sezonu.


Všechny snímky Zdeněk Pelda

Systémově a systematicky přemýšlím, co mi loni dělalo nejvíce problémů a co bych měl teď učinit pro zdar letoška v lesích. Především soudím, že bych si měl prioritně vyměnit nohy, protože ty stávající už evidentně dosloužily. Lékařstvo mne diagnozou moc nepotěšilo, ale artritické kotníky se prý zas tak promptně nemění. Také ta hlava. Jaká hlava? Jo, ta moje. Vynechává a proto nacvičuji a opakuji si potřebné údaje o své identitě, místě bydliště a tak...

Houby si už také pamatuji dost mlhavě, takže prolistovat atlasy, "prosvištit" si nejen Alles Gute, ale i tu potřebnout latinu. Znáte to...V odborné diskusi funguje jen ta čeština a v běžné diskusi s amatéry zas pouze latina.

Také košíky si žádají své, pokud si je zrovna nepřejedu při couvání, často pod tíhou úlovků ztrácejí glanc a mění tvar.

Nožíky. To je kapitola sama pro sebe. Zpravidla jich ztratím, zapomenu (nebo nevím...) tak do deseti. Některé ovšem znovu najdu, jiné cizí objevím po podobně roztržitých ztrátařích.

Nakupuji pětikorunové, krátké a barevné, ale ani to leckdy nepomáhá.

Oblečení ovšem nepodceňuji a kupodivu (byv ovšem jinak takový kraťasový otužilec ala Pavel Nový...), do lesa se oblékám důkladně a vydávám se do něho bohatě oděn exkluzivními outfitovými modely příští sezony. Když si tak vzpomenu, že klidně vyrážím do lesa v poledne do strmých strání při teplotě nad třicet, houby zle...

Boty. Ročně zničím několik párů, tkaniček přetrhnu nepočítaně. Při takové echtovní klasické výpravě zažijí boty všechny druhy terénu jako na Dakaru. Taky už jsem z lesa přišel jako chytrá horákyně, když se mi odlepila podešev komplet.

No a foťáky. Snažím se je ochraňovat a chovat se k ním ohleduplně, ale je to v příkrém rozporu s mými cili a potřebami. Baterie ovšem dobíjím automaticky a vždy si výbavu v batohu pozorně kontroluji, abych na kopci po hodině náročného stoupání nezjistil, že baterie je doma na nabíječce. A to se samozřejmě může stát jen při neopakovatelných a životních fotopříležitostech, že.

Bylo by toho jistě ještě mnoho na probrání, ale raději se opět pokochejte takovou směskou fotek. Ledový kouzelník si je dovoluje aktuálně poslat té lepší polovině společnosti, mající dnes ten svátek. Vnímám ho (MDŽ) jako historický dort, který zažil v průběhu staletí mnoho náplní a polev. Ale pořád je to festovní dort a proč se ho zříkat. Ledové obrázky jsou současné, přidávám pátou pošvatku ryšavou, která je kupodivu jedlá, ale podobou kalichu s muchomůrkou zelenou příliš ke sběru neláká. A korálovec ježatý? Vzácnost i pro mne. Natura semper viva. Hezký sváteční večer přeji.

- MINIROZHOVOR -

Fotografie máš Zdeno překrásné. Již dlouho tě sledujeme, že raději než houby snímáš vodu a když je v ledu, tak ještě lépe. Jak jsi k tomu došel?

Nemyslím si, že bych houby nefotil rád, láká mne vše krásné a esteticky zajímavé, voda mne ovšem fascinuje.

Cíleně vyhledávám objekty, kde je nějaký odraz světla, slunce, fotím v různém protisvětle, makrofotografie mi umožňuje přiblížit detaily, kolem kterých se chodí a jsou nenápadné.

Mám radost z výsledku a rád se o fotky a krásu přírody dělím se stejně vnímavými. Vnuci mne následují a štafeta i po mém odchodu bude pokračovat...



Foto: Zdeněk Pelda

Jak jsi se k houbám dostal? Vsadím se, že děda s babičkou? Nebo snad dokonce prapředci?

Do lesa jsem chodíval od tří let s tatínkem i maminkou. Rodiče měli les rádi, byl blízko a tak jsme chodili často. Když nebyly houby, přinášeli jsme šišky, klacky na topení, sbírali léčivky. Příroda mne zajímala vždy, k focení jsem se dostal také přes tátu.

S kamarády jsme prošmejdili kdejaký les v okolí Nového Města nad Metují, kde jsem prožil dětství. Kolem řeky Metuje jsme chodívali až do známého výletního místa, které se jmenuje Peklo a zpátky jsme to brávali do kopce velkým obloukem domů. V sezoně jsme přinášeli hodně hub, především suchohřiby a klouzky. Maminka klouzky nemusela a říkávala: "ty podmáslíky nenos."

Rád vzpomínám na krásné a čisté lesy, když maminka přišla z práce, měla na stole mnou nasbírané houby vyrovnané podle velikosti, očištěné, vždy měla radost...

Snímek tohoto korálovce ježatého je úžasný, výstavní. Máš kolem této plodnice nějaký zajímavý příběh.

Léta roste v dutině buku v Karlovských bučinách. Nalezen byl před mnoha lety mou starší dcerou. Já kolem stromu chodil mnoho let a nikdy jsem ho neviděl. Roste pravidelně, každoročně, vždy na jaře vymetu pavučiny, aby byl exemplář čistý. Přítel Murphy mi ovšem obvykle v plném růstu korálovce pošle přívalový liják, který zašpiní jeho dosud bělostný vzhled. Vot, takaja žizň. Ale většinou se zadaří a obrázky jsou dobré. Plodnici samozřejmě nechávám, ale na výstavy kousek od stromu vyprosím. Focení je náročné, je to ve tmě, ale vietnamský lesklý tác umí nemožné a světlo nasměruje. A další zajímavost. Naproti na jiném buku několikrát ročně vyroste několik nádherných kukmáků bělovlnných, nádherných to výtvorů Matky přírody...

Zdeno patříš jednoznačně mezi jednoho z nejlepších fotografů nejen hub. Jak a kdy jsi se k fotografování těchto darů lesa dostal. Co bylo prvním z podnětů?



Pamatuješ se ještě na svůj první aparát? Koupil jsi si ho za penízky z prasátka nebo to byl dárek?

První foťák. To je vždy velká událost a hluboký citový vztah. Snad to byl jakýsi Rex, později nejrůznější Flexarety, už tenkrát jsem sháněl předsádky pro makro a redukce na kinofilm. Později různé Praktiky, jednu jsem dostal od libereckého mykologického kroužku za vítězný hattrick ve fotosoutěžích, tenkrát to byly diapozitivy.

Fotíval jsem na proklínané ORWO, ale nějak mi to procházelo. Pak jsem dal šestnáctiletou přestávku a comeback byl v roce 2006. Od té doby přes sto tisíc záběrů, mnohdy se při brouzdání dívím, co všechno jsem vytvořil. Zůstávám ovšem tvrdě při zemi, takových fotografů je a pořád je čemu se učit a pokora tvůrce není jen proklamace. Stále věřím tomu, že nejlepší obrázky teprve přijdou. Trpělivost a důkladnost ve všech postupech a algoritmech zpracování samozřejmostí. Stále jsem kritický k vlastní tvorbě a vnímám, že ne každý má stejná měřítka kvality.

Já neustále snímky mažu a to už ve fotoaparátu. Jestli tomu dobře rozumím, již jsi o tom několikrát na internetu psal, tak ty téměř všechny snímky uchováváš. Opravdu jsi přesvědčen že to má nějaký smysl?

Mažu, ale většinou až v počítači stažené nezajímavé nebo chybné a omylové snímky. Na záložní disk nemažu vůbec, i omyl je poučný. Při vysoké kapacitě HDD není důvod se zabývat zbrklým a mnohdy emocemi vedeným definitivním koncem vytvořeného obrázku. Souhlas se sirválečkem aneb nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko...

Mnoho je fotografů hub, ale málo vyvolených. Těch, kteří houby umějí je převelice málo. Máš na jejich snímání nějaké triky? A můžeš některé z nich prozradit?


Nevím, poradíte

25. března 2014 v 14:20
Vím které houby na konci března rostou, ale tahle by to být neměla. Nebo snad ano?

Šli jsme s fořtem od zraněného srnce a klábosili. V širém lese, až na takové ty celoroční, ani houba. Z ničeho nic, na okraji asfaltové silničky, v dubovém listí, šest těchto plodnic. Šířka kolem 13 centimetrů. Zajímavé byly ty barvy na klobouku. Po okraji světlá potom směrem ke středu plodnice od světle hnědé až po tmavě hnědou. Houba příjemně voněla. A teď babo raď. Fořt říká šťavnatka březnovka. Také mě to napadlo. Ale ta přece vypadá úplně jinak a navíc roste v jehličnatých a smíšených lesích. A tady všude kolem dub a sem tam habr...


Snímek pro informaci, pro určení, není tak špatný. Ale fotograf by si měl vždy dávat pozor, aby na snímku nebylo něco rušivého. A to se bohužel zde stalo...



Jaterník podléška

25. března 2014 v 13:31 | Jiří Patočka a Josef Frynta |  FLORA
Jaterník podléška jedna z prvních krasavic jara

Václavovo milé povídání o fialce nás vyprovokovalo k tomu, abychom připomněli další jarní kytku s modrými květy, kterou je jaterník podléška (Hepatica triloba) nebo též jaterník trojlaločný. Je to dosud poměrně hojný druh, ale protože dává přednost listnatým lesům s bohatou zásobou lesní hrabanky, je ohrožen rozšiřováním smrkových monokultur a jiných lesů bez bylinného patra. Setkat se s ním můžeme spíše v rovinatých oblastech, protože nerad vystupuje do vyšších nadmořských výšek.

Jaterník podléška získal své jméno podle tvaru trojlaločných listů, které připomínají játra (lat. hepar). Listy jsou tuhé a mají dlouhé řapíky. Na jaře, kdy rostlina kvete, žádnou krásou nevynikají. Mají za sebou zimu, která se na jejich vzhledu nepěkně podepsala. Teprve po odkvětu vyrostou listy nové a můžeme obdivovat jejich sytě zelenou barvu a nezvyklý tvar.

Nejobdivovanější částí rostliny je ovšem její květ. Je sytě modrý, někdy i výrazně fialový, růžový, vzácně i bílý. Když se začínají na jaře objevovat prvé květy, jsou ještě malé, ale den po dni stále dorůstají až na více než dvojnásobek původní velikosti. Okvětí sestává z 5-10 lístků a plně rozvinuté je pouze přes den a za hezkého počasí. K večeru nebo při dešti či zatažené obloze se květy sklání směrem dolů. Plodem je nažka s kapkou olejovité kapaliny. Ta svým energetickým obsahem láká mravence a ti pak roznáší semena po okolí a pomáhají tak rostlině šířit se na další území.


Text k fotografii: Jaterník podléška (Hepatica triloba). © Josef Frynta.

Violka vonná aneb fialka

24. března 2014 v 22:48 | Chuchelském háji to začíná být hodně barevné. I houby rostou... |  FLORA
Fialka a trochu něco málo navíc

Nikdy se lidé v Evropě neměli tak dobře jako v tomto století. Nejsou války, není hlad, ale chybí ta pohoda. Bohužel ne každému se daří tak, aby byl spokojený. Jak to ale bylo v polovině minulého století? I ten hlad byl, ale možná lidé byli i spokojenější, v lepší pohodě. A jak s tím souvisí fialky?

Když jsem byl kluk, tak chuchelský les byl v tomto období, zejména pod kostelíčkem, celý do fialova. Ty překrásné rostlinky, již dávno tomu, naší přírodu opustily. Již jich tam mnoho není. Co je důvodem to nevím.

V padesátých letech pracovali mužský, ženský byly povětšině v domácnosti. Staraly se o krb a o děti. Peněz moc nebylo, a tak každý přívýdělek byl příjemný.

Jakmile se po vsi roznesla zpráva, že fialky rostou, tak začal blázinec. Ženský se domluvily, popadly děti, přibalily něco k jídlu, k pití a vyrazily.

Nebyla to zrovna příjemná práce. Fialky jsou drobné, je jich sice hodně, ale je to také velká piplačka.

Většinou se sbíralo ve svahu. Na rovině by to bylo ještě horší. Natrhalo se jich na tisíce, ale jen tolik, aby se rostliny daly ještě ten den zpracovat.

Po příchodu domu začala druhá robota. Sousedky se sesedly ke stolům, k velkému stolu, jak kde, jak u koho. Ta společná sešlost měla tu výhodu, že při práci se pokecalo o všem možném tak práce šla dobře od ruky.

Fialku k fialce, potom obložit listy a svázat. Vznikl překrásný a úhledný pugétek. Nebyl ani štíhlý, ani tlustý, zkrátka tak akorát, aby v Praze udělal někomu radost. Nemohu si vzpomenout čím se svazoval. Trávou?

Přes noc se muselo kropit, aby ta krása vydržela ještě celý další den. Ještě za tmy se ženský vypravily do Prahy. Některá prodala brzy, druhé to trvalo déle. Ale stržené penízky byly převelice nejen milé, ale i potřebné. Takto se prodávalo snad ještě sem tam na konci šedesátých let. Nebo dokonce i později?

Byly ale ještě dávnější časy, přelom dvacátého a devatenáctého století. Naše chuchelské babičky, prababičky chodily s fialkami do Prahy pěkně po svých. Sice už byla paroplavba, jezdil vlak ale...

Pěkně přes deset kilometrů tam a potom zase po svých zpět. Použít vlaku, parníku, by znamenalo, že domu by nepřivezly ani groš, zlatku, korunu. Těžké bylo tenkrát živobytí.

Fialky odešly na věčnost, ale ty výpravy neskončily. Nosila se především zelenina a ovoce.

Chodilo se pod chuchelskou skálou, kde příjemný stín, vánek, alej jírovců. Před Malou Chuchlí v lese kamenný křížek a u něho studánka s chladivou vodou.

Foto: Fořt má další přírůstek. Srnce, který se meromomocí chtěl kamarádit s osobním autem. Vozidlo v příkopu a o krasavce se stará celá rodina.


...i o tohoto pacholka je u něj dobře postaráno. Bohužel ani on se již do volné přírody nevrátí.


Kandík psí zub IV/2014 aneb konec, a tak zase za rok

22. března 2014 v 18:20 | Na PP Medník rok od roku směřují větší davy výletníků, amatérských botaniků, fotografů, škol, univerzit. Je to velký blázinec. |  Kandík psí zub
Kandík psí zub navštěvují davy lidí. To nedopadne dobře...


Dnes na přírodní památce kandíků psích zubů již moc nebylo. Většina jich odkvetla a ostatní, až na výjimky, nevypadají moc dobře.

Je prokazatelné, že na Medník rok od roku chodí stále více návštěvníků. Dnes jich do jednoho tisíce určitě moc nechybělo. Jedni, po více či méně dlouhém čase, odcházejí a uvolňují místo dalším.

Vesnice s přeplněným parkovištěm dnes vypadala jakoby se do Pikovic přestěhovala z Prahy Matějská pouť. A vepřové hody k tomu jistě rovněž přispěly. Krmě byla vynikající a pivko teklo proudem.

Lístek patří jednoleté rostlině. Jeho velikost je pět milimetrů. Proto ten snímek není nic moc.

Pravděpodobně jsme dnes učinili zásadní objev. Jenom jestli se nemýlíme. Jak začal kandík odcházet do zapomnění, začaly se více ukazovat mladé rostliny. Než kandík vykvete, tak mu to trvá tři až čtyři roky. Ty roční lístky jsou ve velikosti pěti milimetrů, dvouleté se dají počítat na několik centimetrů a tříletý, to už je pěkně velký kropenatý list.

Problém spočívá v tom, že naprostá většina, poučení se nedají spočítat ani na jedné ruce, se domnívá, že když si dává pozor na kvetoucí rostliny, tak je vše v pořádku. Semenáčci jsou bohužel neustále sešlapováni procházejícím, bloudícím, davem. Se značnou pravděpodobností to je právě důvodem proč kandíků psích zubů na prířodní památce Medník ubývá!!!

Jsem přesvědčen, že to již nebude trvat dlouho a památka, chráněná státem, zanikne. To opravdu chceme?

Je však milé všude kolem vidět stovky lidí, týdně jsou to tisíce, desetitisíce, jak je kytičky, Matička příroda, zajímají. Do zdejšího lesa chodí i nemálo mladých lidí, rodin, turistů, zahrádkářů, ale i důchodců, sokolů, pionýrů, skautů, odborníků a především fotografů. Bohužel, vše kazí nezájem státních úředníků, ochránců přírody. Chybí konkrétní informace o ochraně památky, bylin.








Mezinárodní den žen sice už je za námi, ale i zde na přírodní památce na Medníku jim patří poděkování. Když se usadíte, vyndáte svačinu, termosku s čajem a rumem, nebo i placatici s něčím ostřejším, tak všude kolem sebe vidíte, jak zejména maminy rodině organizují pobyt v přírodě. Všichni víme, že dnes to není pro ně vůbec jednoduché. Je to divné a nepochopitelné, ale děti, mládež, by nejraději i o víkendu vysedávala doma u počítačů. Svět se zkrátka zbláznil.









........

.....


Zlatice převislá - jeden ze symbolů jara

22. března 2014 v 18:14 | Jiří Patočka |  Jiří Patočka
Zlatice převislá

Skončila astronomická zima a 20. března 2014 v 17:56:36 h stanulo Slunce přesně nad zemským rovníkem a na Zemi začalo astronomické jaro. S jarem máme spojeno spoustu symbolů, které nám oznamují, že zima je konečně na ústupu a jaro se dere do dveří. Pro někoho jsou symbolem jara sněženky, pro někoho žluťoučká kuřátka, nemotorně se batolící v zelené trávě.

Foto: Zlatice převislá (Forsythia suspensa) a parazitická houba Phomopsis Sp. (vložený obrázek), © Jiří Patočka.

Jedním ze symbolů jara je i u nás dobře známý keř zlatice převislé. Její vědecké rodové jméno Forsythia suspensa připomíná britského botanika Williama Forsytha, ale Češi ji pojmenovali podle výrazně zlatě žlutých květů. Zlatice převislá pochází z Asie a v Číně patří k padesáti základním bylinám používaným v tradičním čínském léčitelství. Do Evropy se rozšířila po roce 1833, nikoliv však jako léčivá rostlina, ale jako okrasná zahradní dřevina.

Tvoří husté kulovité keře a jasně žlutá barva jejich květů na nás září z ulic, parků a zahrad tak intenzivně, že jsme ji přejmenovali na "zlatý déšť". Občas se nám to trochu plete, protože zlatý déšť říkáme také jinému keři, štědřenci odvislému (Laburnum anagyroides).

Využití zlatice v čínském lidovém léčitelství bylo všestranné. Současný farmaceutický výzkum prokázal, že v různých částech rostliny jsou četné bioaktivní látky, které by mohly najít uplatnění i v moderní medicíně. Tak např. ze suchých tobolek zlatice převislé byla izolována látka nazvaná forsythiasid (pro nenapravitelné zvědavce 3,4-dihydroxy-β-fenethyl-O-α-L-rhamnopyranosyl-(1→6)-4-O-kaffeoyl-β-d-glukopyranosid), který má silné neuroprotektivní účinky. Zlepšuje proces učení a paměti u laboratorních myší a v budoucnu by mohl být třeba lékem vhodným pro pacienty s Alzheimerovou chorobou. Nález této látky vysvětluje, proč byla v Číně zlatice součástí léků pro posíleni paměti u starých lidí.

Zlatice převislá má určitý vztah i k houbám, i když trochu jiný než si v tuhle chvíli představuje většina houbařů. Žádné chutné ucho Jidášovo (Auricularia auricula-judae) jako na bezu na ní neroste. Parazituje však na ní houba rodu Phomopsis, která vytváří na větvičkách zlatice kulovité hálky a nakonec způsobí jejich odumírání.


Hvězdovky

19. března 2014 v 17:18 | Jiří Patočka a Milada Patočková |  HVĚZDOVKA
Hvězdovky (Geastrum) tvoří tvarově neobvyklou skupinu břichatkovitých hub (Gasteromycetes), které svým vzhledem, zvláštním vývojem a biologií patří mezi velmi zajímavé obyvatele lesa.

Praktičtí houbaři je znají, ale velkou pozornost jim nevěnují, anžto jsou nejedlé. Hvězdovky rostou obvykle na holé zemi nebo na rozložených pařezech a kmenech stromů. Jejich vývoj je neobvyklý. Nejprve vyroste pod zemí kulovitá plodnice, s podhoubím na povrchu. Když plodnice dozraje, koule praskne a rozdělí se na několik dužnatých laloků, které se zkrotí a vynesou vnitřní plodnou část zvanou teřich, ze země napovrch. Tenký, papírovitý vnitřní teřich, sedí na hvězdicovitě rozložených lalocích. U některých druhů hvězdovek jsou tyto laloky hygroskopické, takže za vlhka jsou rozprostřené a za sucha se zatahují dovnitř. Když plodnice hvězdovky dozraje, na temeni teříchu se protrhne kruhovité ústí, kterým jsou do ovzduší vypouštěny výtrusy. Nad zemí se čerstvé hvězdovky objevují v létě a na podzim. Vyprázdněná hvězdovka vyschne a díky tuhosti kožovité plodnice může na svém stanovišti vytrvávat téměř rok. Na chráněných místech zůstane v lese přes celou zimu.

Hvězdovek roste v celé Evropě asi třicet druhů a také v České republice se s nimi můžete setkat, i když nejsou příliš hojné. Ovšem některé z nich jsou menší než 1cm a tak je snadno přehlédneme.

Studiu hvězdovek se věnovali i čeští mykologové a upomínku na to nesou dvě hvězdovky i ve svém jméně: hvězdovka Šmardova (Geastrum smardae) a hvězdovka Pouzarova (Geastrum pouzarii).

Ve smrkových lesích se můžeme setkat relativně často se dvěma hvězdovkami, jejichž papírovitý, vnitřní teřich není přisedlý, ale sedí na krčku. Je to buď hvězdovka dlouhokrká (Geastrum pectinatum), která stojí na 5 - 8 cípech a má řasnatě skládané ústí, neohraničené terčkem. Nebo je to hvězdovka smrková (Geastrum quadrifidum), která obvykle stojí na čtyřech vztyčených cípech a její vláknité ústí je trubkovitě ohraničené. Tato houba je také na naší fotografii.

Foto: Hvězdovka smrková (Geastrum quadrifidum), © Milada Patočková

SRNEC aneb není nikoho kdo by podobná setkání nemiloval

18. března 2014 v 18:11 | Potkat se se srnčí nebo jelení zvěří, tak to je veliký zážitek. V září to vypukne. |  - - srnčí
Srnec oděný do zlata

Začalo se rozednívat. Slunce probarvovalo Medník do zlatova. Z oparu nad řekou vystupovala jedna tremspká chata za druhou. Tady jsme jako jinoší trávili mládí na keně s pádlem v ruce. A pod tou slavnou skálou jsme si prozpěvovali. "Až ztichne bílá skála nad zlatou peřejí". Již ze sázavského pacifiku byla vidět ta nevšední nádhera.

Ležel jsem, pod tou zlatonosnou horou, v jámě, kolem jedna sejpa vedle druhé. Nohy jsem měl na dně a nad sebou přenádherné dva kandíky psí zuby. Jeden byl již otevřený ten druhý zavřený. Jak jsem si tak hrál s aparátem, tak jsem uvažoval nad Kelty, kteří zde mezi hradišti hledávali zlato. A tenkrát, v těch dávných dobách, byli hodně úspěšní. Škoda že ještě neexistuje stroj času.

Z ničeho nic jsem uslyšel šustot listí. Na člověka to nevypadalo, bylo to takové jiné. Vykoukl jsem z pod hrany sejpy a uviděl nedaleko srnce s divnými parůžky. Popojel jsem po zadku níž a rychle začal v tichosti vyměňovat objektiv. Vítr byl dobrý a tak jsem začal cvakat a měnit nastavení. Z ničeho nic se objevila nedaleko i srna. Příjemně a plodně strávený den. Jen kdyby takových chtělo být ještě povícero.



Kandík psí zub III/2014 aneb kdo se zeptá ten se také dozví...

18. března 2014 v 16:51 | Všichni starousedlíci hlásí, že na přírodní památku, rok od roku, chodí stále větší davy! |  Kandík psí zub
Kandíci již pomalu odchází na věčnost. O víkendu to bude asi naposled....


Udělali jsme dnes na přírodní památce Medník rozsáhlý prověrkový den. Shodli jsme se se starousedlíky, ale i chataři, kteří mají ohledně kandíků psích zubů ještě zažité informace od svých rodičů, dědů a babiček, prarodičů, že kandíci rok za rokem ubývají. Přesouvají se do horní části pod cestu a více vlevo k odpočinkovému sezení. A to jich tady bývalo na pět miliónů. To je informace od AOPK České republiky. Všichni se shodli, že jedním z hlavních důvodů likvidace těchto chráněných rostlin je sešlap semenáčků!

* * * Stala se taková divná věc. Jedna z našich dam si potřebovala odskočit. Odskočila si na místo, na které, pro těžký terén, je nesnadný přístup. Je nepatrná možnost, že by tam někdo chodil. Na několika metrech čtverečních tam byl jeden semenáček kandíku vedle druhého. Oproti lokalitě kam chodí všichni, kde jich je jen nepatrně. O čem to asi svědčí není jistě třeba vysvětlovat. Nebo snad ano? (...semenáček je kandík, který rozkvete teprve za tři až čtyři roky. Mezi listím nejsou ty nepatrné rostlinky vidět a proto jsou sešlapovány, likvidovány. Naprostá většina návštěvníků se nesprávně domnívá, že když nešlape na ty kvetoucí, tak se nic špatného neděje. Není to pravda. Musíme především ochránit ty semenáčky. Máte nějaký nápad?)

Kandík psí zub je velice fotogenická rostlina. I přes značné úsilí se ne vždy vydaří. Je to rovněž o velkém štěstí, světle a použité technice. Mnohokrát si človíček řekne: "to je vono, to se povedlo". Doma u počítače však dochází převelice často ke zklamání. A o čem že to píší? No přece o fotografii, ženušce to bláznivé....

Víte jak na kandících poznáte zkušeného fotografa? On totiž již nesnímá kdejakou rostlinu, ale hledá něco zajímavého, mimořádného. Přemýšlí, jak bylinu udělat ještě krásnější, povedenější. Málokdy se ale zadaří. A to je právě na té fotografii úžasné. To věčné zkoušení, hledání, vymýšlení. Kdyby každá byla vynikající, tak by to již nebylo vono, že?!

* * * Se zajímavým názorem přišel starousedlík Antonín Dolejší st., který je v chalupě pod Medníkem rodem. Jeho předci tady prokazatelně byli již počátkem 19. století.

Vzpomíná si, jak mu maminka vyprávěla, ale částečně to prožil ještě i on, že kandíci byli po celém vrchu nad Zlatou řekou, jak jí pojmenovali trempové. Dali se sekat kosou. Tato informace se objevuje ve starých análech. Tedy je prokazatelná.

Pan Dolejš byl po celý život lesník. Pracoval kolem Sázavy a tedy i na Medníku. Ještě dnes se diví, proč zdejší lesní závod, před lety, vykácel stromy v centrální části kandíků. Je to to místo, kde dnes roste velká skupina bříz. I v tomto zničeném terénu bývaly rostliny. Dnes jich je tam tak akorát do mariáše. I zde ubývají. Tenkrát zde převažoval buk. Stromy byly přestárlé a tak musely k zemi. Jenže už tam nikdo nevysadil jejich potomky.

Rovněž vyprávěl, jak se na Medníku ve velkém, mezi kandíky, pásával dobytek. A nyní zbystřete mozkové buňky: Pasáčci se svými rodiči večer, než hnali kravky k domovu, nahrabávali na plachty listí na podestýlku...

Pan Antonín Dolejš je přesvědčen - a není to vůbec špatný nápad k napodobení - že právě tento okamžik přispíval bylinám k rozmnožování. Semena ležela na listí, v listí, a nemohla se dostat k půdě. Jak pasáčci vše načechrávalili, obraceli, tak semínka se na zem dostala a následně vzklíčila. Pan Antonín navrhuje, aby v přírodní památce bylo vyčleněno několik ploch a tento způsob se napodobil?! Co ty na to AOPK?

Co všechno se člověk nedozví, že? A při tom stačí málo. Jen se pozdravit, pozdrav Pánbů, dejžto Pánbů. A pak pokecat, společně se do rezervace vydat a přímo na místě dišputovat. Kolikrát to asi udělali pracovníci státu, AOPK?

NEZAPOMEŇTE, že tento víkend jsou v Pikovicích pod Medníkem vepřové hody. Tak jako každý rok to bude velkolepé. Když řeknete heslo burle.blog.cz tak máte nejen pivko zdarma!!!


Je to takové divné, ale malé fotografie vypadají na internetu o hodně lépe. A to dobře vědí výteční fotografové, kteří na své stránky dávají stále malé a ještě menší snímky...


Připravuje se velká událost - FOTOGRAFIE našich ORCHIDEJÍ na zámku ŽIHOBCE

15. března 2014 v 10:44 ORCHIDEJE
Nezapomeňte se přijet podívat. Bude to velké a zajímavé pokoukání. Výstava potrvá až do července.

Zámek Žihobce, od dávných dob, stojí ve stejnojmenné kouzelné vísce nedaleko hradu Rábí. V jeho prostorách vznikla velká výstavní síň, která v pravidelných intervalech se, kromě historie a umění, věnuje i přírodě.

Zanedlouho se zde bude konat i výstava snímků hub a to zejména z hvozdů Šumavy. Když se budete potulovat v této oblasti nezapomeňte zámek navštívit a pokochat se veškerou tou krásou.


Ladislav KRATOCHVÍL

- ROZHOVOR -
o fotografování a přírodě

Od šumavských sudiček dostal Ladislav do vínku lásku k přírodě a velký dar k jejímu uměleckému ztvárnění. Šumava je jeho velkou láskou. A jak jinak. Vždyť se narodil v jejím předhůří. Běžel čas a za chalupou rodičů objevil orchideje, kterým pak, na celý svůj život, propadl. Neznamená to ale, že by se nevěnoval i ostatním kouzlům přírody, které umí vytvořit jen její Matička. I jeho snímky fauny jsou hodny dlouhého a usilovného zamyšlení.

Fotografuje nejen pro potěšení, své ego, ale i proto, aby se vzácné a ohrožené rostliny, zejména ty ze Šumavy, dostaly do podvědomí široké veřejnosti. A to se mu daří zejména za podpory jeho milované manželky.

** ** ** ** ** **

Pravidelně chodím v Praze do kavárny, kde se scházejí příznivci kruhového otvoru. Pokecáme, přečteme si nové knihy o fotografování, odborné časopisy. Ať je v nich rozhovor ze světa nebo z domova, vždy začíná otázkou: "Jak jste se k fotografování dostal?"

Již jako malé robě mně bavilo fotografovat. Rodiče asi měli strach o rodinný fotoaparát, tak jsem od nich dostal zanedlouho vlastní. Byl to od nich moc dobrý nápad a stále jim za něj blahořečím. A aby toho nebylo málo. tak to byla rovnou Flexareta. V těch dávných dobách to byl ten nejlepší fotoaparát. Věnoval jsem se rodinné fotografii, momentkám a malilinko i přírodě. Já jsem ale zanedlouho začal v koutku duše toužit po fotopušce Zenit. Příroda začala v mém fotografickém konání vítězit. Nyní se snažím kouzlit Olympusem E - 450.

To jste ale ještě musel trávit hodně času ve fotokomoře. Jak na ty okamžiky vzpomínáte?

Filmy a fotografie jsem si nechával ze začátku vyvolávat a zhotovovat u odborníků. Hrbit se nad vanou v noci, kdy už všichni spali, nebylo to pravé ořechové. Časem mne napadlo, že bych to mohl zkusit sám. Ten pocit z těch prvních vlastnoručně zhotovených fotek byl naprosto úžasný. Bavilo mne zkoušet zvětšovat a dělat výřezy. Docela lituji, že to se vstupem digitálního věku skončilo. Na straně druhé již bych se neraf k těm nekonečným nocím v koupelně vracel.

Z dišputací kolem vašeho fotografování víme, že orchidejím se dlouho nevěnujete. Co se tak zajímavého stalo, že jste jim propadl?

První moje lokalita byla kousek od Horažďovic. Převeliká louka se stovkami rostlinek. Vstavače kukačky. Bral jsem tam manželku a orchidejím jsme úplně propadli. Vše ještě dovršila procházka na kopec za rodnou vískou, kde jsme našli ještě dalších patnáct druhů orchidejí a chráněných rostlin. A tím to vlastně všechno začalo.

Tvrdí se, že v České republice je kolem 60 druhů orchidejí. Máte představu kolik jich je na Šumavě a v jejím okolí? Kolik druhů jich máte ve svém fotoarchivu?

Jenom z našeho okolí jich mám ve fotoarchivu 16 druhů. Vím alespoň ještě o dalších 10 druzích, které jsem chtěl nafotit a buď nepřálo počasí, nebo zasáhla vyšší moc. (louka byla již posečená).

Jezdíte za nima i po republice? Nebo snad jako mnozí šílenci - myšleno v dobrém slova smyslu - i do zahraničí?

Například kvůli vemeníku zelenavému jsem najezdil asi 250 km během 14 dnů (přitom je lokalita blízko). Ale vždy, když jsem tam přijel, byla rostlinka pryč. Buď utržená, nebo spasená zvěří. Nejdále jsem jel zatím na Kl... horu, kde jsem hledal celý den střevíčník pantoflíček. Bez úspěchu. Snad se zadaří letos.

Fotografujete Olympusem, který již není nejmladší. Určitě máte tajné přání, co by jste si k němu chtěl ještě všechno pořídit. Nebo to s ním ji doklepete?

Zatím jsem s ním spokojen. Mám k němu tři objektivy. Budoucnost ukáže.

Pane Ladislave, co vás to napadlo udělat si autorskou výstavu? Je to vaše první? Připravil jste jí se svým druhem Ladislavem Sieberou. Můžete nám tohoto fotografa představit...

Výstava je moje první. Hlavně se chci podělit o krásu té naší Matičky přírody. A také o to, jak je křehká a zranitelná. A jak moc musíme chránit to, co nám poskytuje a to co nám z ní ještě zbývá.

Výstavu připravuji se svým kolegou fotografem a kamarádem Láďou Sieberem, který rovněž moc miluje přírodu. On ale fotí v současné době hlavně naší faunu.


Určitě i vy se přijedete na výstavu fotografií orchidejí podívat. Nebývalý zážitek, na zámku v Žihobci, potrvá do konce července. Z hlavních silnic - směr Šumava - je to nedaleko. Jen co by jsi kamenem dohodil. Výstavy bývají na různá témata, ale k orchidejím? Jedna taková, ale na vědeckém podkladě, je v současné době v Botanické zahradě v Praze Troji.


Getsemanky jsou spojené. To to ale trvalo....

14. března 2014 v 17:59 | Původní dvě Getsemanky neměly vůbec opodstatnění. Ale bohudík podařilo se!
Více o Getsemankách zde na blogu. Počtěte si jaký to mělo průběh. Nebylo to jednoduché, ale je vykonáno a to je moc dobře. Středočeští kluci z krajského úřadu byli fantastičtí, tak jako dobřížské lesy. Zejména pak fořt! Na www. mapy. cz je vidět současná jejich rozsáhlost. A to dokázal jeden člověk. Kdo myslíte že to byl?

Tak se můžeme pustit do spojení další rezervace. Pomůžeš? Pomůžete? Václav Burle

A něco málo pro radost.... ZDE

Kandík psí zub II/2014 aneb v rezervaci je to naprosto šílené

14. března 2014 v 17:17 | Davy lidí, které neustále procházejí mezi rostlinami. Ty malé, neviditelné, jsou neustále pošlapávány... |  Kandík psí zub
Kandík psí zub - přichází zákon !!! Všimněte si té věty - nebo jinak je rušit ve vývoji!!! A to je právě to co děláme!?


§ 49
Základní podmínky ochrany
zvláště chráněných rostlin

(1) Zvláště chráněné rostliny jsou chráněny ve všech svých podzemních a nadzemních částech a všech vývojových stádiích; chráněn je rovněž jejich biotop. Je zakázáno tyto rostliny sbírat, trhat, vykopávat, poškozovat, ničit nebo jinak rušit ve vývoji. Je též zakázáno je držet, pěstovat, dopravovat, prodávat, vyměňovat nebo nabízet za účelem prodeje nebo výměny.


Při dnešní krátké návštěvě to bylo na Medníku jako někde na Matějské pouti. Jednotlivci a páry neustále procházeli rezervací, do toho školní třídy, ze základek, ale i střední. Přišla i přírodovědecká fakulta. A do toho všeho skupiny důchodců a turistů. Jak dlouho to asi tento přírodní skvost vydrží? A to byl pátek. O víkendu to tady bude na mrtvici! (Ten snímek jsme úmyslně udělali veliký. Ať děcka mají radost.)

Právě v těchto dnech koncert na Medníku vrcholí. Je jasné, že i v letošním roce je tam kandíků zase o něco méně. Pod hořejší cestou jich znatelně ubylo a nad ní, kde v minulém roce bylo dvacet kusů, je tam dnes jen několik rostlin. Není čas začít konat?

Obdivovat kandík psí zub na Medník chodím již téměř sedmdesát let. Věřte, že je to stále žalostnější pohled. A bude hůř ?!
Je divné, že stále je tam méně skupinek rostlin. V minulém roce, jak jsem tady na blogu již psal, jsem fotografoval dvě skupinky, trsy, kandíku. Doma jsem zjistil, že snímky nejsou nic moc, a tak jsem se do rezervace vypravil nanovo. Jaké bylo mé překvapení, když jsem tam byliny již nenašel. Zmizely. Nenávratně zmizely. I to o něčem svědčí....
Není tady někdo z vás právník? Jak si lze vysvětlit tuto větu ze zákona? ...nebo jinak rušit ve vývoji.

.....

Kandík psí zub v Letohradě

13. března 2014 v 23:50 Kandík psí zub
K šestašedesátinám jsem si nadělil, kromě vysoce světelného objektivu, i výlet a ne ledajaký. Vyrazil jsem na kandíky do Letohradu. Městečko v podhůří Orlických hor je známé především produkty firmy OEZ, s nimiž se setká každý, kdo někdy nahazoval jistič. Já už mám všechno hotové, takže místo továrny mne zaujal zámecký park.

Na náměstí je celkem slušně dimenzované parkoviště. Majitelé průkazu ZTP to mají zdarma, ostatní po deseti Kč za každou započatou hodinu. Park je doslova coby kamenem dohodil od náměstí a volně přístupný. Cestou mineme hrob národního buditele F. L. Heka, kterého si Alois Jirásek překřtil na F. L. Věka. A pak už se před námi rozprostře trávník se stromovím na horní hraně. Z prava nás uvítají zvuky, připomínající skřehotání skřítka Alzáka v jedné z mnoha nechutných reklam v TV, ale jejich zdrojem je několik papoušků ve venkovních voliérách. Kraluje jim metrový Ara ararauna, který je slušně vychovaný a návštěvníky uctivě zdraví. O kousek dál už botanikovo oko zajásá. Trávník zdobí hejno bílých a modrých krokusů, spousty sněženek, které už ale mají skoro doslouženo, takže najít fotogenický květ dá trochu práce. O něco výš narazíme i na bledule. Kupodivu, ačkoli se traduje, že jde v obou případech o silně vlhkomilné druhy, zde rostou v mechovitém trávníku na místech, kde vlhko rozhodně není, aniž by jim to nějak vadilo.

Šok nastane na příčné cestě. Z obou stran, ale hlavně nahoru, se rozkládá plantáž, (jiný vhodný název mne nenapadá), se stovkami kandíků, momentálně pilně kvetoucích. Rostou i na cestě, po níž proudí návštěvníci, aniž by pošlapání pociťovali jako nějakou osudovou újmu. Květy jsou hojně navštěvovány včelami, což je nejspíš příčinou hustoty populace; většina květů je opylena a vytvoří semena, která v úrodné půdě snadno klíčí.

Zatímco o řídnoucí populaci na Medníku se odborníci hádají, zda tam jsou kandíky ,,od přírody" nebo ne, (já sám se přikláním k druhé možnosti), zde je jasno. Park i flóra v něm jsou dílem lidské ruky. Jde o klasický příklad, kdy vzácné a chráněné (dnes) rostliny, byly zavedeny do kultury a prosperují, zatímco původní lokality už zanikly. Kandíkům se zde rozhodně vymírat nechce; zásaditá půda a udržovaný trávník jim velice svědčí.

Stráň, na které rostou, má s Medníkem společné jen jedno; je nakloněna k východu, takže je slunce nasvícena max. Do 12 hodin, potom se sluníčko schová do korun stromů, (pod nimi už kandíky nejsou) a následně lokalitu zastíní pokračování stráně. Opukové podloží je zásadité a drobivé, takže kořeny i hlízky mohou při klíčení snadno pronikat do půdy. Výsledkem je souvislý porost, bohatě a nádherně kvetoucí, rostliny jsou silné a zdravě vypadající a lokalita naznačuje další, i když pomalé šíření do okolí.

Tak nevím. Jak postupovat v případě kandíků, abychom o tento unikátní druh nepřišli? Na jedné straně urputná snaha o ochranu za každou cenu, dokud rostliny z lokality nezmizí úplně, na druhou stranu selský rozum, který velí pustit druh do kultury a introdukovat na co nejvíc dalších lokalit.

Každopádně je jasné, že Medník už kandíkům nesvědčí, (a na turisty bych to rozhodně nesváděl, v Letohradě rostou na cestě, kde se běžně chodí a občas je i nějaký pejsek pokropí). Řešením by bylo, vyměnit s Rumuny, kde v Banátu kandíky rostou v množství větším, než hojném, semena, nebo rostliny, kvůli zlepšení genetické diverzity a povolit vybraným zahradnickým závodům pěstování a prodej občanům. Dalším krokem by měl být výběr dalších lokalit, podobných té Letohradské a introdukce druhu, pochopitelně za předem stanovených a přísně hlídaných podmínek.
sv.

Orchideje v Botanické zahradě v Praze Troji - Nádhera vřele doporučujeme

11. března 2014 v 23:07 | Fototoulky se rozjely. Zájem veliký. Není se čemu divit, když vstup všude zdarma! |  ORCHIDEJE
Orchideje a naše fototoulky. (V pátek jedeme na kandíky psí zuby. Ještě volno...)


Zahraniční orchideje zrovna nemusím. Neznám je, neumím je, ale pro fotografa jsou v botanické zahradě velkou výzvou, doporučujeme. Miluji ale orchideje ze Slezska, Moravy a Čech. Že tyhle orchideje jsou překrásné, přenádherné? Matinka s dcerou, které nás doprovázely. A nebyly jediné....


Dnešní den nebyl z mých nejzdařilejších. Nevím jak se to podařilo, ale fotografoval jsem na nejvyšší ISO, které můj aparát má. Na straně jedné hloupost, na straně druhé jsem si alespoň ověřil, že šum není zase tak vysoký. Rovněž se prokázalo, že snímat makrem široké celky není dobrým nápadem. Zaostřená je jen část, ta vpravo je rozmázla. Že by umělecký záměr? Tak to v žádném případě. Chtělo to zvolit jiný objektiv.

Jeden z našich gurů v akci. Všichni se domníváme, že o fotografování již mnohé víme. Opak je pravdou. Mistři vždy z nás udělají hlupáky, ale také vysvětlí a poradí. Není lepší školy než s nimi vyrazit do terénu. V nejbližších dnech se vydáme opět na vandry. Nejdříve vlakem na Střelu a pak bude následovat jedna fotoakce za druhou. Přidej se, neprohloupíš.

Potkali jsme tam řadu zajímavých lidí, kteří tyto byliny uměli jako když bičem mrská. To platilo i o manželce pana profesora z Jeseníků. Není nad to si pokecat, dozvědět se mnohé nového a slíbit si, že se nevídíme naposled. Vždyť v Jeseníkách je tak krásně. A nerostou tam jenom kytky, ale i houby.







Šli jsme na kytky a objevili orchideje a pokračování zítra. Nějak mi to lámání totiž nejde. Neporadíte jak na to?


















V botanické zahradě se to tak nějak zvrtlo. Mnozí jsme od orchidejí přešli k portrétům. Tak tohle byl jediný motýl, který ve skleníku poletoval. Na štěstí si několikrát sedl vedle nás. Štěstí přeje připraveným.



















Motýlí vítání jara

11. března 2014 v 19:51 | Jiří Patočka, Josef Frynta |  Motýli
Když jsme psali koncem října minulého roku o tom, jak se motýlí loučí s létem, bylo připomenuto, že někde docela blízko vás, na půdě či v dřevníku se možná zrovna ukládají motýli k zimnímu spánku. A taky, že na jaře příštího roku se s nimi zase potkáme. A už je to tady! Nebývale brzké a teplé jaro je pomalu láká ze zimních úkrytů.

Babočka paví oko
Většina motýlů přezimuje ve formě vajíčka nebo kukly a na své probuzení do života si bude muset ještě počkat. Teď se setkáváme jen s motýly, kteří přezimují v různých sklepeních, jeskyních a jiných chráněných místech jako dospělci (imaga). A to jsou především babočky (Nymphalidae) a z těch ostatních žluťásek řešetlákový (Gonepteryx rhamni) nebo také můra sklepní (Scoliopteryx libatrix) či píďalka jeskynní (Triphosa dubitata). Není jich mnoho, ale mnozí jsou nápadně barevní a v šedivě zbarvené předjarní přírodě září jako drahokamy.

Pokud uvidíte motýla, který se na zimu schoval do kůlny nebo na půdu a teď se plácá na okenním skle a marně hledá cestu na jarní slunce, pomozte mu. Dovnitř cestu našel, ale ven by se mu to možná bez vaší pomoci nepodařilo. A to by byla škoda. Vždyť na ni nebo na něj někde čeká životní partner.

Babočka kopřivová
Z baboček se v předjarní přírodě můžeme nejčastěji setkat s babočkou kopřivovou (Aglais urticae). Je hojná a mateřské rostliny, kterými se živí její housenky (kopřiva dvoudomá nebo chmel otáčivý), jsou všude k nalezení. Další předjarní babočkou je babočka paví oko (Inachis io) a babočka bílé c (Polygonia c-album). Ta první získala svoje druhové jméno podle výrazně zbarvených skvrn v podobě očí, které se nacházejí na předních i zadních křídlech. Ta druhá je trochu menší, křídla mají červenohnědou barvu s černými skvrnami a hluboce vykrajovanými okraji. Na rubu zadního křídla je bílá nebo žlutobílá skvrna tvarem připomínající písmeno C, která dala druhu jméno.

Krásnou babočkou je babočka admirál (Vanessa atalanta). Je jedním z největších denních motýlů v ČR. Na obou párech křídel má na tmavě hnědém podkladě oranžově až červeně zbarvené pruhy a na předních křídlech výrazné bílé skvrny. Okraje obou párů křídel jsou doplněny drobnými modrými skvrnkami. Opravdovým skvostem mezi babočkami je babočka osiková (Nymphalis antiopa). Tento vznešený motýl je ještě větší než babočka admirál a jeho nápadná, tmavě vínová křídla s nezaměnitelným krémovým lemem a řetízkem modrých teček z něj činí něco výjimečného. A tajemného. Ne nadarmo se mu lidově říká "černopláštník" a nedchne nejen svým vzhledem, ale také svým nádherným plachtivým letem. V naší přírodě je rok od roku vzácnější, takže setkat se s ním není snadné.

Žluťásek řešetlákovitý
S pestře zbarvenými babočkami, na nichž odhalíme červenou, modrou i bílou barvu a nepřeberné množství teplých hnědých odstínů, kontrastuje stejnoměrně citrónově zbarvený žluťásek řešetlákový (Gonepteryx rhamni). U nás je rozšířen téměř všude, zvláště hojný je v podhůřích a v lesnatějších krajích nížin a pahorkatin. Je u něj patrný pohlavní dimorfismus.

Křídla samců jsou zbarvena citrónově žlutě, křídla samic jsou žlutavě až zelenavě bílá. Obě pohlaví však mají na spodní straně křídel typickou malou červenofialovou tečku a oba páry křídel vybíhají do srpovité špičky.

Až se budete chtít k jarním motýlům přidat a společně s nimi to jaro přivítat, nezapomeňte na fotoaparát. Raději nějaký lepší. Ale už dopředu počítejte s tím, že motýli jsou rychlejší než vy, stále poletují z místa na místo a když konečně na chvíli usednou a vy k ním doběhnete, odlétnou dřív než snímek zaostříte. Jestli se vám přesto povede zdařilá momentka, nezapomeňte se s ní pochlubit a potěšit i ty méně úspěšné fotografy.
Jiří Patočka, Josef Frynta

Fotografie:

Babočka kopřivová, © Jiří Patočka
Babočka paví oko, © Josef Frynta
Žluťásek řešetlákový, © Josef Frynta