Červenec 2014

X - FOTO jen tak pro radost z ruských dálav

31. července 2014 v 13:30 | Letem na houbách daleko na východě. Tam to ale musí být... | |  HOUBY
Už jsme zde na blogu uveřejnili desátý snímek. Je vůbec něco takového k vidění v našich zemích?

getImage (8) (640x480, 371Kb)
....

Sbíráte ve velkém houby? Lesní plody? Tak jste bohatý člověk...

30. července 2014 v 22:12 | Jak a podle čeho to ti státní úředníci umějí spočítat, tak to já netuším. A vy? |  HOUBY
Máte nějaké vysvětlení jak to ti ouřednící dělají, počítají? Kde berou podklady? Jak poznají, že já Václav přinesu jeden košík hub, nebo deset, nebo dokonce padesát? A to nemluvím o borůvkách, lesních jahodách, malinách, ostružinách, brusinkách atd.

V naprosto úžasném časopise Týden jsme se v těchto dnech dočetli, že stát spočítal, že průměrně každý z nás nasbíráme ročně 11 kilogramů hub a lesních plodů. Není to nová informace. O tom se již psalo mnohokrát v minulostí a mnohdy i s otázkou, zda by lid neměl z těchto darů Matičky přírody začít platit daň, daně! Kdyby stát začal na tomto našem, tak potřebném, koníčku vydělávat získal by - podle státních ouředníků - minimáilně 2 miliardy.

Konkrétně u hub se píše, že Češi - teď nevím jestli myslí všechny obyvatele republiky, nebo snad zapomněli na Moravany a Slezany - ročně nsbírají 21 000 tun. Zajímavé a překvapivé je, že nejvíce pak Pražané!

Hřib satan a jeho toxikologická tajemství. I. část.

30. července 2014 v 21:30 | Jiří Patočka |  - - hřib satan
Se zájmem sleduji informace o hřibu satanu na stránkách blogu pana Burleho a napadlo mne, že bych měl také něčím přispět. Z pohledu své profese toxikologa. Dosud se pořád tápe jak je to s jeho jedovatostí. Může se jíst, když se pořádně tepelně upraví nebo je lepší se mu vyhnout? Co vlastně způsobuje jedovatost této houby a jaký je klinický obraz otravy? Pokud vycházíme z informací ze starší mykologické literatury, mnoho se o těchto věcech nedovíme. Rád bych proto shrnul, co víme o jedovatosti satana dnes a jaké informace se podařilo zjistit jeho výzkumem v posledních letech.

Hřib satan (Boletus satanas) je houba z čeledi hřibovitých, opředená mnoha lidovými pověrami a báchorkami. Jednou z nich je i jeho pověstná jedovatost, které zřejmě vděčí i zasvé druhové jméno. Většina houbařů si myslí, že tuto houbu dobře zná, ale opak je pravdou. Je mnohem více těch, co o ní slyšeli, než těch, co ji viděli. Hřib satan je v našich lesích vzácná houba a setkat se s ní je velká náhoda. Roste v červenci až září pod listnatými stromy na teplých vápencovitých podkladech (Pilát, 1951).

Je naším největším hřibem. Jeho klobouk může mít průměr až 30 cm a vážit může až 1 kg. Klobouk je v mládí polokulovitý, pak polštářovitě vyklenutý, bělavě krémové až šedé barvy,naspodu se žlutými, záhy oranžově červenavými až sytě červenými póry. Satan má kyjovitýči řepovitý třeň se síťkou, který je nahoře žlutý a dole červený a který může být 6-15 cm dlouhý a 4-8 cm široký. Žlutá dužnina na řezu nebo při pomačkání jen slabě modrá. Chuť dužniny je ořechová a jemná. Výtrusy jsou hladké, žlutě olivové. Pach je závislý na stáříplodnice - mladé houby jsou téměř bez zápachu, starší páchnou nepříjemně. Hřib satan je často zaměňován s podobnými hřiby s červenými póry, například s hřibem nachovým, hřibem kovářem, hřibem kříštěm nebo hřibem kolodějem.

Informace o jedovatosti satana jsou rozporuplné a obsahují mnoho nejasností. V současné době mezi houbaři spíše převládá mínění, že není jedovatý, pokud se jídlo z něj připravené dobře povaří. Pro jeho vzácnost a možnou záměnu s jinými podobnými houbami však mohou být tyto informace velmi zavádějící.

O jedovatosti hřibu satana se přesvědčil již mnichovský profesor Harald Othmar Lenz, který jako první houbu odborně popsal (Smotlacha, 1947). Okolnosti otravy a její průběh barvitě líčí ve své knize Houby jedlé a jim podobné jedovaté český mykolog Jan Bezděk (1901). Píše, že 12. září 1830 se vypravil profesor Lenz se svým přítelem - studentem medicíny Karlem Salzmannem - na houby. Mimo jiné našli i plodnice satanu, které ho zaujaly, protože v dílech předchozích badatelů nebyl tento druh zaznamenán. Poté co se houbou otrávil a zjistil, jak je otrava nepříjemná, dal mu vědecké jméno Boletus satanas (německy Satanpilz, do češtiny přeloženo jako hřib satan).

Následujícího dne v 10 hodin ráno totiž ochutnal kousek čerstvé houby. Chuť byla celkem příjemná, přesto ale houbu po rozkousání vyplivl. O hodinu a půl později jej na několik minut přepadl zvláštní pocit, který připomínal slabý záchvat mrtvice. Nespojoval si jej však s účinkem houby a v odpoledních hodinách ochutnal další kousek. Večer se dostavila celková malátnost a opakované zvracení. Nucení ke zvracení přicházelo pozvolna, ale mpravidelně. Ten večer zvracel asi dvacetkrát a velmi jej to vysílilo. Následovala extrémní slabost, při které dokázal jen s velkými obtížemi vstát a chodit. Léčil se pitím olivového a lněného oleje. Teprve třetí den se cítil zase v pořádku.

O tom, že byly Lenzovy potíže důsledkem konzumace jedovaté houby se pan profesor přesvědčil teprve tehdy, když se houbou otrávil i jeho přítel Karel Salzmann. Ten si z jedné plodnice satana připravil pokrm se slaninou, cibulí a moukou, který snědl k večeři. Zdravotní potíže se objevily asi hodinu po jídle. Dostavily se bolestivé žaludeční křeče a silné krvavé průjmy. Tep byl sotva znatelný, tělesná teplota klesala a celé tělo jej silně bolelo. Hodinu po půlnoci se dostavil přivolaný lékař Richter z Valtershausenů a ráno ještě člen lékařské rady, Kerst z Rothy, ale jeho stav se nelepšil a rady si nevěděl ani přivolaný ranhojič. Zvracel snad třicetkrát a teprve opakované dávky opia zvracení utlumily. Teprve třetí den po otravě dokázal vstát z postele a chvíli chodit. Mimo dům se odvážil jít až za další dva dny. Stále však pozoroval celkovou slabost, která odezněla až po 2 - 3 týdnech.

Podobnou nepříjemnou zkušenost se satanem zažil i významný český mykolog první poloviny 19. století, univerzitní profesor MUDr. Julius Vincenc Krombholz. S hřibem satanem se setkal v Praze na tržišti, kde jej nabízel prodavač společně s hřibem královským. Krombholz ochutnal malý kousek klobouku a na doporučení prodavače koupil všechny plodnice, které předal kreslíři Šírovi, aby je namaloval. Když asi po hodině začal pozorovat mírnou závrať a nevolnost, nespojoval tyto příznaky s požitím houby. Když však navštívil znovu kreslíře a zastihl jej, jak trpí silnými bolestmi břicha a zvrací krev, protože ochutnal větší kousek houby, neměl o její jedovatosti nejmenší pochyby. Aby nebylo malérů dost, houbou se otrávil i Krombholzův posluchač a Krombholzův písař, když oba ochutnali kousek plodnice a posléze i prosektor, který si v Krombholzově nepřítomnosti jednu houbu vzal (odhadem asi 50 gramů) a připravil si ji na másle k obědu. U všech otrávených byla pozorována nevolnost, slabost, závratě, úzkost, mžitky před očima, výpadky sluchu, hučení v uších a prudké zvracení.

Jak uvádí ve své knize Bezděk (1901), nejhůře dopadl prosektor, u kterého se objevilo mrazení v zádech, zvýšená citlivost břicha, tlukot srdce, vysychání úst, neuhasitelná žízeň a prudké zvracení všech přijatých tekutin. K půlnoci se objevily záchvaty zuřivosti a krev ve zvratcích i stolici. Pacient byl léčen potíráním břicha směsí oleje s výtažkem z blínu, obklady z hořčičné mouky a podáván mu byl ječný odvar. Rekonvalescence probíhala velmi pomalu. Dlouho pociťoval nevolnost, silné bolesti břicha, odpor k nápojům a také studenému vzduchu. Myšlenka na houbový pokrm u něj vzbuzovala nevolnost déle než měsíc po události. Otravu satanem na vlastním preparátu popisuje i český mykolog František Smotlacha (Smotlacha, 1947), který v roce 1908 ochutnal kousek plodnice.

Většinu informací o jedovatosti hřibu satana a o klinických příznacích otravy známe z popisu samotných mykologů, kteří neváhali vyzkoušet účinky jedu na svém těle. Otrávených touto houbou však muselo být mnohem víc! Vědecká literatura však mlčí. Věrohodných informací o takových otravách máme proklatě málo (Kohn a Moťovská, 1997).

Pečlivým rozborem klinických příznaků osob otrávených satanem se zdá, že kromě toxického účinku zaměřeného na gastrointestinální trakt, objevují se také příznaky neurologické či psychické. Satan zřejmě obsahuje také nějaký neurotoxin či halucinogenní látku, která je za tyto příznaky zodpovědná.

Literatura

Bezděk J. Houby jedlé a jim podobné jedovaté. Praha, vlastním nákladem, 1901. 225 s. S. 33-38.

Kohn R, Mot'ovská Z. [Mushroom poisoning--classification, symptoms and therapy]. Vnitr Lek. 1997; 43(4): 230-233. Article in Slovak.

Pilát A. Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Praha, Brázda, 1951. 719 s. S. 61.

Smotlacha F. Atlas hub jedlých a nejedlých. Praha, Melantrich, 1947. 297 s. Kapitola Hřib satan čili jenerál, s. 187.

II. ČÁST najdete ZDE!!!

AFÉRA - nepřipadá vám to problematiku kolem léčivosti hub?

27. července 2014 v 22:56 | Pouze hňup si neuvědomí, že kolem nás se to všude podvodníky jen hemží. Chtějí jediné - vaše peněženky. |  ? léčí nebo zabijí ?
Není nikoho kdo by se neseznámil s causou Šmejdi! Nebyli a nejsou jediní...

Minulý týden jsme vandrovali Šumavou. Unavená těla jsme složili v campu v boubínské oboře, ale ne tak daleko abchom neslyšeli hučet z kaňonu Blanici. Slunce zapadalo za vysoků horu, oheň nás již zval na večerní posezení, dišputaci. Z ničeho nic z lesa vystoupil v maskáčích chlap, v ruce minohledačku, na nohách kanady, na pásku polní lopatka, feldflaška a kopáč. Na hlavě pak čapku Bundeswehru. Bez uzardění si to zamířil přímo k nám. Bylo to zajímavé a předlouhé vyprávění o léčitelství, amerických a evropských firmám, které vyrábí a dodávají po světě léky. Ještě nedávno byl jedním z jejich vedoucích pracovníků. Už to nevydržel. Jeho svědomí ho přimělo z toho kolotoče podvodů vystoupit a vrátit se do normálního, slušného žití. Ne že bychom netušili, ale z jeho vyprávění nám bylo na zvracení. Opět je to jenom o jediném - o penězích, podvodech, podrazech...

Diskutovali a přeli jsme se dlouho do nočních hodin. Tématem bylo i léčitelství a bylo vidět, slyšet, že této problematice bez výhrad rozumí. Překvapením bylo, že byl jeho velkým zastáncem. Jak jinak než že došlo přes byliny, léčivé rostliny, i na houby. Škoda, že si již tak dlouho kupuji pořádný magnetofonek. Tady by byl býval moc důležítý.

HOUBY ovládal jako málokdo. Na konkrétních příkladech ukazoval, jak toho nebo onoho vyléčily. Samozřejmě nejvíce se vše točilo kolem onkologických nemocí. Bohužel na naše otázky aby jmenoval některého z lékařů, primářů, vědců apod. odpovědět nechtěl. A byli jsme opět na začátku. A důvod - lékaři prý mají své metody, poznatky, které uvádějí v nemocnicích, v ústavech, v léčebných zařízení do života. Je to ale podle něho nelegální, zákony to neumožňují a tak také tajné. A opět následovaly konkrétní příklady, jak toho nebo onoho lékaři vyléčili, vytáhli smrtce z kosy.

!!! PACIENTI CHTĚJÍ ZPĚT PENÍZE !!!

(...pokračování a dokončení pravděpodobně zítra v noci.)

Hřib satan aneb lidi z obou táborů jsou stále nepoučitelní

27. července 2014 v 13:28 | Satan je jedovatý, ale dostatečně dlouhou tepelnou úpravou se dá jíst. Nedělejme to! Je vzácný! |  - - hřib satan
Hřib satan aneb lidi neblbněte. Jednou provždy si zapamatujte, že se za určitých podmínek sice dá jíst, je neškodný, ale žádný kulinářský zážitek to není! Rozumný člověk by ho vložil do úst jen v době hladomoru. Ty jedy v něm při konzumaci stále jsou. Je vzácný - i když v posledních letech se vyskytuje stále častěji, oteplování? - tak ho prosím nechávejme v lese. Václav Burle, vandrovníci a fototuláci Vám všem děkují...

Více televize Prima, zprávy 26. července 2014 (...je to téměř na konci zpravodajství. Pěkné obrázky plodnic.)

Veškeré informace jsou na tomto burle.blog.cz ZDE !!!

Lidi jsou nepoučitelní. Není to zas tak dlouho co jsem měl výstavu velkoformátových fotografií hub v Prachaticích. Výstava byla spojena s ukázkou několika set živých hub a následnýma komentovanýma přednáškama, besedama. Nebyl jsem určitě sám, kdo si myslel, že šumavácí - a tamější chataři a chalupáři - budou znát základní houby jako když bičem mrská. Opak však byl bohužel pravdou.

Mnohdy, ve výkladu, ujedou i zkušení amatérští mykologové. Já houbař jsou udělal chybu v televizním pořadu, když jsem si spletl šupinovku kostrbatou se slizkou. Již při vyslovení jsem si uvědomil, že je to špatně. Nechtěl jsem ale kameramana a zvukaře prudit. V duchu jsem si řekl, stejně to nikdo nepozná. Vždyť jsou si tak podobné. Ó jak jsem se mýlil. To byl pak od houbařů a rádoby znalých dívek, hochů, rachot.

Něco podobného se stalo na konci tohoto televizního zpravodajského šotu. Prý bliják. Satan se v určitých oblastech Čech jedl odjakživa - Polabí - a jí se dodnes, bohužel. Více zde na blogu. Tady je o něm všechno.


Jedna z velkoformátových fotografií, které můžete vidět každou sobotu a neděli od 15 do 17 hodin v Praze Holyni v kapli. A to až do 31. srpna 2014.



Šindelovník severský 2014

24. července 2014 v 21:26 | Je konec července a houby stále nerostou. Není to nic neobvyklého. Bývávaly roky, kdy po nich nebylo ani památky... |  - - šindelovník severský
Šindelovník severský a naše fototoulka

Po celodenním courání jsme se utahaní až k zemdlení vraceli do civilizace. Prošli jsme kolem siky aniž jsme jí koutkem oka zahlédli. Ona stála doslova několik desítek metrů od lesní cesty a se zalíbením si nás prohlížela. Nevíme jak se to stalo, ale v určitý okamžik jsme jí všichni vycítili. Zapustili jsme boty do země a aní jsme se nepohnuli. Každý sáhl pro aparát a pomalým pohybem se snažil jí dostat na kartu. A povedlo se. Tedy jak komu. Já jsem zklamal, udělal jsem zásadní chybu.

Kvůli šindelovníku jsem měl u sebe teleobjektiv. Jak jsem ale na siku koukal, tak jsem se bál sklo vyměnit, neboť bych potom neměl vůbec nic. Ona stála, sem tam poodešla a nechala nás k sobě přiblížit doslova na několik metrů. To byli její limit. U sik je známo, že jsou voprsklé, lidí se nebojí a proto bývají často i hodně nebezpečné. Trvalo to dlouho a já měl stále čas objektiv vyměnit. Bohužel jsem to neudělal. Z ničeho nic povyskočila a zmizela ve stráni.

Zajímavé je, že nedaleko jsme v minulých letech potkávali jednu starší, kterou bychom dokázali i hladit po hlavě. Strach nám to ale nedovolil.

Dnes se vytvořila malá parta lidí, která již po několik let sleduje růst jednoho z několika šindelovníků severských. Neočekávali jsme žádný velký zázrak, ale i tak jsme byli překvapeni, když jsme ty dva vedle sebe uviděli. Byly to pouze náznaky z minulého roku. Poprvé se šindelovníci k obloze nevydali. Proč ale, kde se stala chyba?

Ano, v lese, i přes poslední bouřky, je stále sucho. Prameny vodu nepouští, ve studánkách jsou jenom loužičky nebo jsou dokonce i bez vody. Jenom sem tam na ztvrdlých lesních cestách plné louže.

Šindelovník severský je ale choroš a ten si veškeré potřebné látky, živobytí, bere z mateřského stromu. Asi to bude složitější. Opět se ukazuje jak málo o houbách víme.

Zanedlouho po vstupu do hvozdu jsme našli trochu většího hřiba smrkového. Jak rychle vyrostl, tak i tak rychle uschl. Nález nás s velkou nedočkavostí vyhnal mimo cestu a my začali pomaloučku polehoučku postupovat za velkými zážitky. Není nutné se rozepisovat. Krátce řečeno jsme našli ještě jednoho a pak pěkně velkého, který to měl tak napůl. Ještě nevypadal špatně, ale také ne moc dobře. Nechali jsme ho tam se vysemenit. Cestou k vozidlům jsme ještě našli hnízdo tří holubinek mandlových. Zázrak se opět nekonal.

Houby stále nerostou, i když mnozí tvrdí opak. Jestliže někdo má štěstí a nasbírá plný košík hub, tak to ještě neznamená, že lesy jsou plné hub. Je to pouze náhoda, která samozřejmě přeje připraveným. A jak je to tam u vás. Rostou? Rostou? Jak to letos vidíte? Bude ještě svátek...

Nevíte někdo co je toto za letadlo? Najednou strašný řev a nevysoko nám přelétlo nad hlavami. Nebyl to zrovna příjemný pocit. Zejména když jsme slyšeli nejen o tom sestřeleném, ale i o tom dnešním, které zmizelo v Africe. Dokonce tam na druhé straně než jsou motory má takové čárky, které vypadají jako rakety. To bude ale pitomost, že?!












Do podzimu je nedaleko, tak jsme se podívali i po vysoké. Bohužel, postavení slunce nám nepřálo. Byo úplně někde jinde než bychom ho potřebovali. Není ale všem dnům konec. Vždyť to teprve začne. Do sv. Václava je ještě daleko. Možná to vypadá, že předchozí řádky si odporují. Ale ono opravdu bude záležet na každé hodině. Připomínáme, že na zájezd do Scandinávie je stále ještě několik míst k dispozici.


DOLOMITY

23. července 2014 v 12:17 | Ne že by člověk na to neměl. Proč ale zbytečně vyhazovat peníze.... |  Dolomity 2014
Moc nás tam bolely nohy, celé tělo, ale bylo to krásné. Příští rok vyrážíme opět...

Ti Italové v Dolomitech
jsou nějací divní.
Všude v horách mají natažená barevná lana
a některá z nich - a není jich zrovna málo -
jsou děsně nebezpečná.
Dotknete se jich a dostanete takovou ránu, že málem příjdete o srdce.
Když horolezecké láno překračujete, tak jde i o život a zejména o koule.
Tu bolest bych vám nikomu nepřál.
Holt Italové. Co od nich fototulák může očekávat, že?!

Prstnatců a dalších orchidejí bylo, je, v Dolomitech přehodně. Je to velká a úžasná podívaná. Jak se ale jeden ve všech těch bylinách má vyznat, když to nezvládají ani odborníci na slovo vzatí. Která je například na této fotografii. Poznáte jí někdo? Polovina července a květ ještě uzavřen. Navíc tam byla pouze tato jediná rostlina...

Itálie, zejména ta horská, je oproti České republice drahá. Ne že by na to český, moravský a slezský človíček neměl, ale proč zbytečně těžce nabyté korunky vyhazovat. Vajíčko nás tam přišlo na 14 korun, kafe amerikáno, to je jediné, které je velké, na šedesát korun. O ovoci a zelenině ani nemluvě. Pak jsou výdaje - a to nemalé - které je nutné bez nářku, pláče, vydat. Proč trávit dlouhý čas lezením po skalách, když lze použít lanovku. A pivo tam nahoře pod nebem v boudě vždy příjde vhod. Jednoduchými kupeckými počty se dá říci, že vše je třeba násobit 2x, ale i 3x. Nejen my jsme si tam koupili fantasticky chutné sýry. V jednom, který byl nejdražší a také nejstarší se již v lůně domova objevili pořádně tlustí červíci. Byli tím sýrem již pěkně vyžraní. A aby ne, když byl tak fantasticky chutný.

Není nad zásoby z domova. Ze šunkové konzervy se dá udělat snídaně v podobě hemenexu. Do torny přibalit paštiku, rybičky. A večer konzerva a k ní pytel kolínek, špaget. A je vystaráno...

Pohybovali jsme se i v místech, kde zuřily boje I. světové války. Mnozí z nás se snažili z této doby si najít suvenýr. A povedlo se. Jednoznačně zvítězila olověná částečně rozpláclá kulka z karabiny. Byla vystřelena na zdař bůh nebo snad proletěla člověkem? Tak to už dnes nikdo nezjistí. Když tam tak fototulák, vandrovník, pochoduje, tak si musí uvědomit, jak to tenkrát bylo všechno zbytečné. I sem se hodí otázka Kefalína: "Že to bylo pane majore absurdní?" "Bolo Kefalín, bolo..." Bylo tady prolito přemnoho nejen lidské krve. Snad proto je tady většina bylin v barvě červené, rudé.

V těchto dnech si celý svět připomíná zahájení I. světové. Představte si, že můj strýc se vrátil z této hrůzné války jako legionář v italské uniformě. Kromě medailí, vyznamenání, i to pero za vojenským zeleným kloboukem měl. Možná že bojoval i v Dolomitech. To už ale nezjistím.

Tady pod Civetou jsme měli své postýlky, zázemí. Odtud jsme den za dnem vyráželi do hor...

...a tady budeme polehávat v příštím roce. Nedej se, přidej se.



Běloprstka z Dolomit

22. července 2014 v 20:04 | Fototoulky do přírody, ale i například po Praze, organizujeme průběžně. Přidat se může kdokoliv... |  ... běloprstka
Běloprstka je fotogenická orchidej. Škoda, že u nás je tak vzácná

Dnes jsem byl opět v nemocnici na operaci. Povedlo se. Bohu chvála. Jak jsem byl omámen po injekcích, tak jsem se, jen tak langsam, toulal Prahou. Zašel jsem i do obchodů s fotografickou technikou. Vždy se člověk poučí. Vždyť mě tam znají jako své boty. Dveře mám otevřené i do zákulisí.

Procházím výstavou aktů, portrétů, a najednou vidím ve vitrině Yashicu 124 G Mat. Dodnes jí mám doma na čestném místě. Byl to vynikající aparát. Kdo ho neznáte, tak si představte Flexaretu. Yashica však měla jako příslušenství další tři přídavné čočky. Ty se mi ale nikdy nepodařilo sehnat.

V těch dávných dobách stála 2200,- korun, což byl téměř průměrný měsíční plat. Dnes se prodává za 2900,- korun českých.

Není to tak dlouho, kdy jsem zauvažoval jí vypulírovat a opět s ní začít pracovat. Filmy ale dnes nejsou vůbec levné a trávit v noci hodiny ve fotokomoře mě nahánělo doslova hrůzu. Tak to už nikdy. I vyvolání filmů, několika obrázků, 12 kousků, stojí přes sto korun českých.

Jsou ale ještě dnes lidé, úžasní fotografové, kteří nedají na film dopustit. Dokonce jsou tvrdými odpůrci digitální techniky. Pak další, kteří právě z pohodlnosti nedají na nové techniky dopustit, i když připouští, že s digitálem již nikdy nepořídí takové snímky jako z filmů. A teď babo raď.

Hlavinka horská z italských Dolomit

22. července 2014 v 0:37 | V Čechách jsem jí ještě nenašel. V italských Dolomitech byla téměř na každém kroku |  ... hlavinka
Hlavinka z Dolomit

V České republice se poměrně často vyskytuje v Karpatech, vzácně i jinde. Hlavinka je silně ohroženým druhem. Vyžaduje prostředí, které není napadáno lidskou činností. Jakákoliv zemědělská chemie jí totiž nedělá dobře. Bývávaly časy, kdy i u nás byla hojná. Neustále pomalu ale jistě se z přírody vytrácí.

Zajímavé je, že hlavinka se s žádným vstavačem ani prstnatcem nekříží. Je to úžasná orchidej.

Viděno dnešním zrakem je až s podivem, že ještě nedávno se hlavinka i odborníkům na slovo vzatým pletla se vstavačem trojzubým, ale i s nepodobným rudohlávkem jehlancovitým. Týkalo se to ale i dalších orchidejí. Tak vznikaly fámy o výskytu trojzubého i tam, kde nikdy nerostl.

Na letošní expedici v Dolomitech nás tato přenádherná orchidej často hodně překvapila. Potkávali jsme jí na horských loukách často a v nemalém množství. Toulali jsme se v tamějších horách v době, kdy byl její čas. Je fotogenická a je velká škoda, že jí u nás není povícero.

Dolomity, i přes nemálo turistů, horolezců a dalších sportovců, jsou poměrně lidskou negativní činností nedotčeny. Na první pohled je zřejmé, že zde státní ochrana přírody, a nejen ona, pracuje na výbornou. Dočkáme se někdy aby tomu bylo i u nás? Viz současné problémy například kolem Šumavy. Začneme již Matičku přírodu milovat a ochraňovat ať to stojí co to stojí. Dolomity to jsou také kříže, muka, kapličky, kostelíky. Na snímku je jedna a to dokonce se zvoničkou.

POZOR - Na podzim vyrážíme na fototoulku do Skandinávie. Ještě několik míst volných.
V roce 2015 uspořádáme dvě jarní zahraniční akce za kytičkama. Obě v Itálii. Hlaste se u Magdy.
Nemálo vandrů bude i v našich překrásných lesích a na loukách.


Hruštička, která moc bolela

21. července 2014 v 17:27 Hruštička
Hruštička je překrásnou bylinou

V přírodě jich není zas tak mnoho. Když jí ale potkáte, tak jí určitě nepřehlédnete. Je to zajímavá, krásná a fotogenická bylina. Mnozí jí při prvním setkání mylně řadí mezi orchideje.

Při našem putování Šumavou jsme také zavítali na lokalitu, kde roste měkčilka jednolistá. Věděli jsme, že jí tam, včetně ostatních orchidejí, již nenajdeme. Chtěli jsme ale vědět, jak to tam po odkvětu veškeré té krásy vypadá.

Hned po příchodu, když jsme kolem té lesní loučky prochodili les se záměrem najít konečně nějaké houby. Ani zde se to nepodařilo. Jsme hned na první kouknutí hruštičky zaznamenali. Po odchodu jsem se uvelebil na zemi a vytáhl aparát.

Nestačil jsem ani cvaknout spoušť. Když ouvej. Jedno kousnutí do boku, druhé, třetí. Pak následovala hrozně nepříjemná bolest. Vyskočil jsem jako čertík z krabičky. Ve velkém se do mého těla pustili mravenci. Pravděpodobně jsem si jim sednul do zemního hnízda. Nevíte, kteří to mohli být?

Ten nezbedník se zakousl a již se nepustil. Raději zahynul než by odběhl a tak se zachránil. Měl jsem jich plné kalhoty a rozhrnutou košili. Ta jejich bojová tekutina pálila jako chilli papričky. Tedy ty nejpalčivější. Ještě štěstí že jsem měl ještě ve feldflašce vodu. Začal jsem chemicky zasažená místa - hele ty návyky z vojenské služby stále máme vžité. Ono to fakt bylo stejné jako jaderné napadení - omývat a hned se výrazně ulevilo. Jenom těch mravenečků pacholíčku je mi moc líto. Co ale človíček nadělá....

Ještě jedna kvetoucí z Dolomit...

Hruštiček je povícero druhů. Vyznat se v nch, poznat jednotlivé rostliny, není vůbec jednoduché. Jsou ale lidé, kteří se jim hodně věnují. Třeba se někdo z vás najde a rozhodne se o nich na tento blog napsat něco povícero. Určitě to bude zajímat nemálo lidiček, milovníků přírody.

V České republice, ale i na Slovensku se jedná o rostliny chráněné státem.




Jak najde prase lanýže

21. července 2014 v 11:50 | Jiří Patočka |  - - letní
Když jsem psal na tomto blogu o lanýžích zmínil jsem se, že na lanýže se nechodí jako u nás na hřiby. Nestačí vzít košík a vyrazit do lesa. Rostou totiž více jak 30 cm pod povrchem země, houbař je nevidí a žádný vyhledávač kovů na ně nereaguje. Proto ve Francii, v kraji Perigord, kde rostou černé a silně aromatické lanýže dosahující velikosti pěsti, byla funkce hledačů již před staletími svěřena prasatům. Pro prase je lanýž stejnou pochoutkou jako pro člověka, ale na rozdíl od něj ho dokáže najít podle čichu i pod zemí. Aby jej ale nesežralo, musel se mu zavázat rypák. Proto byla později prasata nahrazena cvičenými psy. Ti mají také vynikající čich, ale lanýže jim nechutnají. Podle jaké vůně ale pozná pes nebo prase lanýže?

Dlouhou dobu se věřilo, že látkou, podle které prasata najdou lanýž pod zemí, je steroidní sloučenina, 5α-androst-16-en-3α-ol. Ten byl již dříve v lanýžích nalezen francouzským lékárníkem Thierry Talonem a jeho vůně je typicky lanýžová. Je to látka, podle které pozná lanýže i člověk, který k němu někdy čichnul. Ale pozná jej teprve když jej vydoluje nebo rozkrájí na talíři, nikoliv pod zemí. Nedávné výzkumy však ukázaly, že psi ani prasata nenajdou lanýž podle vůně androstenolu, ale podle vůně jiné chemické látky - dimethylsulfidu. Návnadu zakopanou do země a "navoněnou" androstenolem prasata ignorovala, ale jakmile byl androstenol nahrazen dimethylsulfidem, začala rýt v zemi jako zběsilá a návnadu rychle našla.

Dimethylsulfid je bezbarvá kapalina nízkého bodu varu (37 °C) a odporného zápachu, s jehož "vůní" se můžeme setkat v čistírnách odpadních vod, vepřínech a kravínech, v kompostárnách a kafileriích. Náš nos jej vnímá již v koncentracích 2,5 μg.m3 a nevoní mu libě. Co má ale tato nechutná chemikálie společného s lanýžem, houbou opěvovanou i zmlsanými labužníky a váženou všemi kuchaři?

Dimethylsulfid, CH3-S-CH3, byl spolu mnoha dalšími látkami nalezen v nepatrném množství také v lanýžích - bílých i černých. Ale proč je zrovna tato chemikálie tak významná pro nalezení lanýže, když tyto houby obsahují mnoho dalších těkavých organických molekul, zvláště alkoholů, aldehydů a ketonů, jako butanon, 2- methylpropanal, 2- methylpropan-1-ol, 2-methylbutyraldehyd, 3-methylbutyraldehyd, 2- methylbutan-1-ol a 3-methylbutan-1-ol a dokonce i dalších sirných sloučenin jako např. CH3CH2CH2-S-CH3 nebo CH3CH=CH-S-CH3. Dimethylsulfid je v lanýžích ve zcela nepatrném množství, v množství menším než je práh citlivosti našeho nosu pro tuto látku. Ale náš čich je nedokonalý. To, co neucítí člověk, to ucítí pes nebo prase.

Literatura:

Buzzini P, Gasparetti C, Turchetti B, Cramarossa MR, Vaughan-Martini A, Martini A, Pagnoni UM, Forti L. Production of volatile organic compounds (VOCs) by yeasts isolated from the ascocarps of black (Tuber melanosporum Vitt.) and white (Tuber magnatum Pico)truffles. Arch Microbiol. 2005; 184(3): 187-193.

Escudero A, Campo E, Farina L, Cacho J, Ferreira V. Analytical characterization of the aroma of five premium red wines. Insights into the role of odor families and the concept of fruitiness of wines. J Agric Food Chem. 2007; 55(11): 4501-4510.

George GN, Nelson KJ, Harris HH, Doonan CJ, Rajagopalan KV. Interaction of product analogues with the active site of rhodobacter sphaeroides dimethyl sulfoxide reductase. Inorg Chem. 2007; 46(8): 3097-3104.

Kowalewsky S, Dambach M, Mauck B, Dehnhardt G. High olfactory sensitivity for dimethyl sulphide in harbour seals. Biol Lett. 2006 Mar 22;2(1):106-9.

Segurel MA, Razungles AJ, Riou C, Salles M, Baumes RL. Contribution of dimethyl sulfide to the aroma of Syrah and Grenache Noir wines and estimation of its potential in grapes of these varieties. J Agric Food Chem. 2004; 52(23): 7084-7093.

van Leerdam RC, de Bok FA, Lomans BP, Stams AJ, Lens PN, Janssen AJ. Volatile organic sulfur compounds in anaerobic sludge and sediments: biodegradation and toxicity. Environ Toxicol Chem. 2006; 25(12): 3101-3109.

Vila-Costa M, Del Valle DA, Gonzalez JM, Slezak D, Kiene RP, Sanchez O, Simo R. Phylogenetic identification and metabolism of marine dimethylsulfide-consuming bacteria. Environ Microbiol. 2006; 8(12): 2189-2200.

Šumava letem světem...

20. července 2014 v 22:55 | Tři dny jsme se toulali po Šumavě. Tak jenom několik postřehů |  Šumava
Zažítků, příběhů, jsme zažili mnoho. Koho by to ale zajímalo, že?!

Je dokázáno, že lidi, zejména mladí, již neumí se v přírodě orientovat. Zvítězily navigace a ten šuplíček v mozku začíná zakrňovat. Dovolte malou soutěž. Poznáte z jakého vynikajícího houbařského lesa byl snímek pořízen?

Ze sedla je to na tu horu již kousek. Bývávalo tam keltské hradiště, později vojenská vidová hláska a nedávno tam byla postavena turistická rozhledna. Pod ní jsme se na jednu noc uložili. Nedaleko je bývalá turistická nocležná, dnes hospoda a penzión. Kdo odpoví jako první může na fototoulku. Dostane i oběd a něco k pití.

Toulat jsme se začali již kousek za Prahou. Vzali jsme to zadem směr Sušice. Navštívili jsme několik botanických a mykolických lokalit. Chtěli jsme zejména poznat stanoviště chráněných rostlin jak vypadají, když orchideje odkvetou a odeberou se do věčných lovišť. Bylo to až neskutečně zajímavé. Následně jsme, za tři dny, projeli pořádný kus Šumavy. Bylo to náročné, ale krásné, zajímavé.

Pozdně jarní orchideje odkvetly, ale jejich zbytky jsou ještě k dohledání. Mnohé ve svém stáří vypadají zajímavě.

Začíná ale čas těch letních. Na -v- jsme objevili první kvetoucí kruštíky bahenní. Ještě čtrnáct dnů a vypukne zde nebývalý koncert. Podle stop nás již mnozí nedočkavci předešli. Určitě si to tady uživali tak jako my. Překvapením bylo, že tady ještě dokvétali -tr-. A nebylo jich zrovna zas tak málo. Po ostatních prstnatcích už - až na několik zbytků - nebylo památky. Tak opět za rok. My se těšíme na ty velkolepé zážitky již dnes.

Po tři dny jsme vařili zlevněné konzervy od nejmenovaného moravského výrobce. Vůbec nejsou špatné. Plechovka čočky s klobásou dokáže nasytit každého jednotlivce. U chalupářského guláše už je to horší. Je vynikající, spousta omáčky, i maso se tam v dostatečném množství najde, ale chtělo by to ještě několik kilogramů těstovin. Nejlepší jsou asi v terénu kolínka. Chlap ale také potřebuje více pepře nebo ještě lépe feferonek, chili papriček. Pak teprve to má ten správný říz. Ale bez piva pod smrčkem to opravdu, ale opravdu není ono. O to více nám pak v hospodě to boží pití chutnalo.

Jak moc jsme si všichni přáli si konečně naplnit košíky. Zajížděli jsme na roky prověřené úspěšné lokality, ale kde nic tu nic. Dokonce jsme prověřili stročkovce kyjovité, ale v lese sucho, sucho, sucho. Po houbách ani památky. V týdnu překontrolujeme korálovce a další mykologické skvosty.


Cestou na jih jsme v jednom městečku zaskočili do hospůdky na jedno orosené. Ano, máš pravdu, u toho jednoho nezůstalo. Otevřely se dveře a vstoupil on houbařský zdejší šampión. Měl takový ten košík na jahody. V něm na povrchu noviny. Bylo nám hned jasné, když začal hovořit s hospodským, že je to jeho přední dodavatel hub. On přinese, kuchař uvaří, a on dostane piva gratis. Tak to funguje v mnoha lokálech a mnohdy nejde jen o "rostlinné" dary lesa.

Netrvalo dlouho, papír odkryt a my koukali na tu krásu. Jeden hříbek, mladá bedla vysoká, a na dně v několika centimetrech lišky. Těm sucho asi zas tak moc nevadí. Máte stejný názor?

Den se chýlil ke konci a my jsme potřebovali nejen najít místo k přespání, ale hlavně natankovat vodu. Pivo je pivo, ale nad kvalitní lesní vodu z pramene není. V těch vedrech je to to nejlepší co může fototulák, vandrovník, dostat.

Zapíchli jsme to tam nahoře pod nebem na lesním tábořišti, vedle bivaku hned obrovský rybník a stánek s pípou. První naše kroky vedli ke zdejšímu letitému houbaři. Ten si pod letitým smrkem v dubnu postaví stan, vybuduje tábořiště, ohniště, a s prvním mrazem odjede opět do civilizace. Co ten chlap tady nasbírá za houby a ještě všechny usuší, zavaří, sní a ještě mnohé pohostí. Jeho slova a jeho paní nás vůbec nepřekvapila - nerostou, pouze lišky sem tam jde najít. Zasedli jsme k jeho vatře a povídali dlouho do noci. Pivo jsme vyměnili za kafe a čaj s rumem.

Vraceli jsme se od Plešného jezera a opět zaskočili do lesa. Já hned u silnice našel překrásné a veliké dvě lišky. Byli jsme nabuzeni a s velkým očekávání procházeli překrásný smrkový les, ve kterém i ostrůvky listnatých stromů. Našli jsme pouze jednoho velkého hřiba smrkového, který to ale již měl za sebou. Potom pařez a kolem něho tyto plodnice. Za Boha si nemohu vzpomenout jak se ta houba jmenuje. Ještě nedávno jsem si v tomto případě projel celou abecedu a ona ta milená houbička naskočila. Teď už bohužel nenaskakuje nic. Vím, ale vzpomenout, tak to ne. S tím ale již nic nenadělám. Pamatuji si ale, že není tím čím se tváří....

Při návratu jsme v městečku konečně u silnice potkali pravověrného houbaře. Seděl u vozovky před vjezdem do města, prodával borůvky, a světe div se i houby. Několik hříbků smrkových a o trochu více lišek obecných. Ani se neptejte co chtěl za tu jejich hrst. Uvážíme-li, že v Dolomitech lišky stály 9,50 eur za kilo, tak tady to byl tedy pořádný ranec. A proč ne. Říká se tomu tržní ekonomika. Když je něčeho málo a je to vyhledávané, tak proč ne. Že?!

Já jsem za ten víkend našel pěkné hnízdo kozáků habrových. Plodnice byly mladé, tvrdé, překrásné. Pak ještě jednu mladou uzavřenou bedlu a dvě velké lišky obecné. Když to převedu na peníze, tak jsem si zaplatil téměř půl nádrže benzínem.


Plesnivec alpský - Leontopodium alpinum - též protěž alpská - Edelweiss

17. července 2014 v 16:46 | Když zaslechnu protěž tak si vždy vybavím jednotky SS a mám zkažený den
Obtížně si následně říkám vždyť ta bylina za to nemůže...


Často se zde na blogu ozývají hlasy, že na tomto blogu o houbách a bylinách nemá politika co dělat. Naprostá pravda je to. Nemělo by to být. Ale ono to člověku mnohdy nedá. A to je i případ rostliny, které se v německy mluvících zemích říká EDELWEISS. Proč jsem se rozhodl opět porušit pravidlo? Nejen já jsem byl zděšen, když jsem onehdá zjistil, že protěž, v podobě znaku jednotek SS, převzala dětská přirodovědná skupina. A nebyla jediná. Neznalost, špatná práce školy, rodičů, ale i státu, pak žene mladé lidi do extremistických organizací. Opravdu to chceme?

Znak používaly jednotky horských myslivců. Následně je převzaly i specielní útvary SS. Zejména oddíly, které bojovaly proti partyzánům. Jejich zvěrstva, i na civilním obyvatelstvu, jsou dodnes v paměti po celé Evropě.

A aby toho nebylo málo, tak protěž měla ve znaku i skupina mladých lidí, Němců, kteří aktivně proti fašismu bojovali. Schovávali německé dezertéry, kradli nacistům munici a vykolejovali vlaky. Většině členů Edelweiss Piraten přitom nebylo víc než osmnáct.

Perlička: Protěž alpská je nejen symbolem Alp, Dolomit. Moc jsme toužili se s ní potkat. Trvalo nám to několik dní a pak se to úžasné setkání uskutečnilo. Drobounká, zajímavá, krásná. Jaké bylo naše překvapení, když jsme později viděli u prodejen suvenýrů obrovské a vysoké trsy v dřevěných korytech k prodeji. Ceny mírné, krása nesmírná. Ale co to bylo za rostliny nevíme - pěstované? Nebo dokonce z přírody?

Prst. májový alpský - Dactylorhiza majalis alpestris -

17. července 2014 v 15:01 | V České republice se orchideje určují relativně snadno. V zahraničí už je to obtížnější |  ... prst. májový alpský
Prstnatec májový alpský z Dolomit contra CRUENTA

Májových jsou v italských Dolomitech plné louky. Nebylo ale zas tak jednoduché je určovat.

Poslyšte příběh: Na okraji překrásného jezera jeden prstnatec vedle druhého. Na první pohled někteří z májových.

Najednou koukám a vidím cruenty. Tato orchidej nemá ani české pojmenování. Měl jsem velkou radost protože při cestě z Prahy se mezi botaniky o nich hodně povídalo a každý toužil si tohoto prstnace vyfotografovat. Tolik štěstí najednou tak to už není jen náhoda. Štěstí přece přeje připraveným...

Vrátil jsem se s několika fototuláky k autobusu, kde jsme se hned pochlubili. V zápětí se vytvořil průvod a odkráčeli jsme je těm ostatním předvést. Verdikt byl smutný. To nejsou cruenty! A bylo vymalováno. Jak tak na ně koukáme přichází odněkud z kopců hlavní botanik. Beze slova ukazuje na několik rostlin. "Tak toto jsou jednoznačně ony!" Začíná se diskutovat, bere se jeden znak za druhým a zanedlouho je jasno. Ano jsou to cruenty.

"Václave jsi borec. Amatér a tolik znalostí..."

Hazím na ústa úsměv a ukazuji na nedalekou informační tabuli, na které popis jezera, pamětihodností a samozřejmě inzerátů na hotýlky a penzióny. A na okraji malým písmem podrobný popis cruenty i s přehlednou fotografií. Jo holt kdo umí ten umí. Ještě že jsem se naučil v těch dávných dobách číst.

Jezer, jezírek, hlučných horských potůčků, které v kaskádách pějí svojí píseň, řek a říček, které ale dokážou nadělat místním lidem často i hodně vrásek na čele, je v Dolomitech všude plno. To by ale bylo na jiné předlouhé vyprávění. Na koupání ale moc nejsou. Ledová voda nikoho neláká. Lepší je jen tak z křesla koukat, pozorovat ryby a popíjet kafíčko. Stále nemohu pochopit tu italskou náturu. Čím nepatrnější hrneček tím prý je to kafe lepší. My jsme si dávali americáno protože ho bylo relativně hodně. Trocha silného kafe na dně hrnku, ale dostanete k němu džbáneček s horkou vodou. Lijete, přiléváte, ředíte a tak to není nic moc. Cena cca 2 eura. Není nad českého turka!

Poznámka:Není zde určitě nikoho kdo by nevěděl, že ve Stachách na Šumavě rostou na náměstí každoroččně modré hřiby, zejména koloděje. Pouze letos je to zatím bída bídoucí, tak jako v celé republice.

Z cukrárny se na ně dívá, a také je neustále před nenechavci ochraňuje, její majítel, pravověrný Armén. Jistě není třeba zdůrazňovat, že jeho slaďoučké výrobky nemají po celé republice konkurenci. A ta k á v a. Ta je - viděno očima Itálie - za pakatel a už nikdy na ní nezapomenete. Budete se neustále vracet. A pak nezajdi tam a nekup to!

Ale pozor!!! Nechtějte od něj, nebo od jeho manželky, rodiny, kávu tureckou. To se ze zlou potážete. Tady se turek jmenuje káva obyčejná. Jestli mohu poradit, tak si objednejte arménskou. Určitě neprohloupíte.

Lilie z Dolomit aneb která je která...

16. července 2014 v 22:02 | Opět stejný výsledek. Krasavice která rostla u hlavní silnice. Jinde jsme již žádnou nepotkali
Lilie z Dolomit. Která to ale je?

Hned v první dny jsme narazili na desítky ba stovky lilií zlatohlavých. V Dolomitech ale na ně ještě nebyl čas. Žádná ještě nekvetla. Rostliny byly jen plné nezvykle velkých poupat. Jinak tomu bylo u lilií cibulkonosných. Těch na mnohých loukách bylo nemálo a v plném květu. Pouze ale tam, kde louky byly plné vysoké trávy a květin.

Měli jsme toho - jak se lidově říká - již plné kecky. Několik hodin se sunout sutí z více než dvou tisíc metrů není nic jednoduchého. Nohy, svaly, nás bolely až za ušima. Holt na podobné radovánky mnozí z nás již nemají věk...












Po silnici do prudkého kopce k autobusu nás čekaly ještě dva kilometry. Všude kolem nás rozkvetlé louky a stovky překrásných záraz. Nevěděli jsme na co se máme dříve koukat a do toho ještě překrásný trs prstnatce - a to je ON, který nás doslova položil na kolena, na břicha. Nebylo nikoho kdo by si ho nechtěl zvěčnit. A aby toho nebylo málo, tak na nás útočila kavčata. Jenom jsme nepochopili, jestli nás chtějí sežrat, vyhnat z Dolomit, nebo s námi hrají podivnou hru. Ze srázů každou chvilku vykoukl svišt. Některý se vrátil do nory, další vylezl na pahorek, skalku, a se zájmem nás pozoroval. Co si asi myslel?

V zátočině, na okraji nepoužívaného parkovišťátka, jako stěžeň portugalského korábu se tyčila neobvyklá rostlina. Teprve po blížším prozkoumání jsme si jí určili, především podle listů, na lilii. Dodnes však nevím, která že to je. Poradíte?

Jeden z horalů, vynikající fotograf, znalec orchidejí a to nejen těch evropských. Člověk, miláček nás všech, i jehož zásluhou jsme mohli prožít expedici do Dolomit. Děkujeme a to zejména tobě Vlastíku Vl., který jsi vše zorganizoval na výbornou. Dík a za rok opět nashledanou...

Hořec jarní

16. července 2014 v 17:13 | V České republice přežívá na třech lokalitách. Nikdo netuší jak to s ním bude dál... |  - - h. jarní
Hořec jarní z Dolomit

Hned v první minutě našeho vstupu na italské louky v Dolomitech jsme na hořce jarní narazili. Tolik pohromadě, ve velkých trsech, i téměř jednotlivě u nás již nikdy neuvidíme. My si totiž vzácných a chráněných rostlin vážit neumíme a státní ochrana přírody vždy zaspí. Vynakládá ohromné finanční prostředky na vše možné, ale na ochranu jednotlivých druhů neustále zapomíná. Kde je zakopaný pes? Přečtěte si několik řádek jak v nedávné minulosti dopadla jediná lokalita hořce jarního v Čechách. Celý tento negativní skutek se stále utajuje. Kdo to zavinil? Byl někdo potrestán? A jaká opatření byla učiněna aby lokalita byla zachráněna?

Jak jsme tak sedávali pod večerním italským sluncem se zlatým mokem v ruce, tak jsme dišputovali jak hořec jarní u nás zachránít, rozšířit. Ještě štěstí, že jsme byli včas upozornění a pivo jsme si přivezli z našich pivovarů. V Dolomitech, v eurech, je všechno strašně drahý.

Znalí vědí, jaké nešvary se v České republice dějí. Vysazují se v rezervacích opuncie, přesazují se chráněné rostliny. Dokonce se vysazují i kytky ze zahrad. A do toho všeho bolševník, invazivní rostliny atd. atd. Vždyť vy profesionální botanici to víte lépe než my méně znalí. Dokonce se v jedné chráněné oblasti objevilo nemálo střevičníka pantoflíčka. Jední jsou přesvědčeni že tam byl vysazen uměle, další zase, že tam vyrostl samovolně. To prvé bude asi pravda. Zázraky se v tomoto případě určitě nedějí. Nebo snad ano?

Jak jsme tak dišputovali, tak padl návrh přivézt ve velkém hořce jarního na jižních Čech. Byl z toho strašný poprask. Ani profesinální botanici se nemohli shodnout jestli ano nebo ne. Do toho přicházeli s názory amatérští borci, kteří jsou mnohdy, v určitých oblastech, chytřejší, znalejší, než ti státem placení. Bylo zajímavé ty jejich vzrušené hovory poslouchat.

Ale kde je pravda?: Podle posledních poznatků česká a moravská populace pochází ze dvou částí Evropy. Jedna je z jihu, alpská, a dále se hovoří o karpatském původu, který doputoval na severní Moravu. V odborné literatuře se píše, že na našem území bývávalo cca 43 lokalit hořce jarního.

Závěr laika, tedy mé maličkosti: Z faktů je zřejmé, že hořce z jižních Čech mají s těmi z Dolomit geneticky možná hodně podobného. Ne-li stejného. Proč je tedy oficielní cestou na R nedopravit? Co tomu brání? Odpověď je podle jiných botaniků jednoduchá. Nikdo neví, kteří jsou kteří. Snad věda pokročí a my se brzy dozvíme pravdu.





Zárazy z Dolomit

15. července 2014 v 12:18 | Zase tak mnoho jich v přírodě není. Když se ale setkáme s fotogenickou, tak je to velké kochání |  Záraza
Záraza to je velká a neskutečná krása

Také jste si všimli, že květy orchidejí, ale i záraz mnohdy připomínají tváře lidí. Na tomto snímku je to dobře vidět. Někdy z nich jde až strach...

Záraz je mnoho druhů a obtížně se určují. Důležitým znakem, tak jako u orchidejí, je květ. Která je tato, tak to opavdu nevím.

Sestoupili jsme z více jak 2000 metrů nad mořem na silnici a s velkými zážitky odcházeli k autobusu. Jak si tak dišputujeme o úžasně prožitém dni, tak z ničeho nic kolem vozovky stovky překrásných záraz v různém stáří. Tam nahoře u nebes nic a tady takový zázrak. Rostliny vyrůstaly na krajnici, téměř na asfaltu. Když uvážíme, že lehoulinké semínko musí najít hostitelskou rostlinu do vzdálenosti tří milimetrů od kořene, tak je to až podivné. Podobně se nám to několikrát stalo i u orchidejí. Na loukách nic moc a kolem silnice jedna vedle druhé a to v nemálo druzích. Tuhle záhadu jsme si vysvětlit neuměli...

(...dokončení v noci. Jestli máte k zarazám něco zajímavého, důležitého, tak pište do komentářů. Já to následně přenesu do tohoto článku.)





Stročkovec kyjovitý aneb nemůžeme se dočkat jestli letos bude či nebude

14. července 2014 v 16:46 | Máte nějaké znalosti, zkušenost, s touto houbou? Pište pod článek do komentářů... |  Stročkovec kyjovitý
Stročkovec kyjovitý

Dostali jsme první informaci od houbaře, který v roce 2012 na Šumavě objevil dvě lokality stročkovce kyjovitého. Zde jsou jeho slova:

Stročkovce, tyto v mnohém úžasné houby, jsem letos ještě pro nedostatek času kontrolovat nebyl. A co si budeme povídat hlavním důvodem bylo, že houby ani na té překrásné Šumavě nerostou. Sem tam se něco málo najde, ale musí se hodně prošoupat boty. Letos mám na pažbě pouze několik čirůvek májovek. Je to v letošním roce takové celé divné.

Jakmile se stročkovec kyjovitý objeví, doufejme že se tak stane, tak dám obratem vědět. Lukáš.


Běloprstka

14. července 2014 v 16:27 | Lze jí nalézt i v České republice. Není to ale zase tak snadné.... |  ... běloprstka
Běloprstka z Dolomit

Orchidej je to podle mého názoru jednoduchá, drobounka a květy nejsou co do velikosti rovněž nic moc. A právě tato odlišnost, od jiných druhů, jí dělá překrásnou, fotogenickou. Je radost u ní zasednout a snažit se jí dostat úspěšně do fotoaparátu. A jak se to podařilo vám? Pošlete a ukažte svůj snímek tisícům návštěvníkům tohoto blogu....

Již dlouho toužím jí někde tady u nás nalézt. Zatím bez úspěchu. V chytrých knihách se píše, že roste v Hrubém Jeseníků, v Krkonoších a na Šumavě. Uvádí se, že v minulosti rostla na dalších místech a to dokonce i nedaleko Prahy. kde ty loňské sněhy ale jsou, že?! Běloprstka má tři poddruhy. Ta v České republice je bělavá - Pseudorchis albida - Bieloprst belavý. Která roste v italských Dolomitech nevím. Poradíte? Jistě není nutné připomínat, že se jedná o ohrožený druh.
Při našich toulkách Dolomity jsme běloprstku ve vyšších polohách nacházeli poměrně často. Jakmile jsme uviděli bohatě kvetoucí louku, tak jsme si mohli být jisti, že uspějeme. Byla to s touto orchidejí překrásná setkání. Nebylo fototuláka, vandrovníka, fotografa, který by si to s ní v červenci 2014 neužíval.