Září 2014

Hřib borový - Boletus pinophilus - Hríb sosnový

30. září 2014 v 22:58 | Kolik těch borových se asi v našich lesích každoročně nachází? Dá se to vůbec odhadnout? |  - - hřib borový
Hřib borový aneb velká vždy radost když se s ním houbař potká...

Jeleni ne a ne zatroubit. Byl tam ale jeden, který se každou chvilku postavil, zvedl hlavu, vytáhl se, protáhl se, ukázal své překrásné paroží a nevydal ze sebe ani hlásku. Už jsem se na to nemohl dívat a vydal se najít alespoň nějaké houby. Těšíl jsem se jak budu doma pochválen. A povedlo se. Dva plné koše těch nejkrásnějších hub. Když jsem se vrátil do campu, tak jsem od svých druhů očekával slova závisti. Opak byl pravdou. Jak mě uviděli, tak vypukli ve strašný řehot. Představte si, že v okamžiku jak jsem odešel jelen troubil až se lesy začaly opět zelenat...

Již v minulém roce jsem tam mezi Keply a hranicí objevil hodně veselý potůček. Zpíval přenádherně a dokonce, na několika set metrech, měl i několik vodopádů. Bylo to takové krátké údolíčko kde všude kolem nemálo hodně starých stromů - jedle, smrky, ale i buky a další listnaté skvosty. Řekl jsem si, že se k němu půjdu podívat na houby.

Těch tam bylo požehnaně. Ale málo takových, které by, kromě jednoho překrásného kotrče kadeřavého, skončily v košíku. Uhnul jsem od vody rozhodnut překontrolovat nedaleký kopec, na jehož úpatí jsem viděl rozsáhlou březinu. Očekával jsem křemenáče, kozáky. Bohužel, nikde ani plodnice.

Pomalu jsem začal šlapat k vrcholu. Již zdálky jsem zřel tu krásu a hned jsem věděl že budu dnes, po delší době, opět úspěšným houbařem.

Vůbec nechápu, jak je možné, že v současné době, ještě z ničeho nic člověk narazí na mini hvozd, kde staré, ale zdravé stromy. Jedle, obrovské smrky, buky. Je to takový ten typ lesa, kde strom, kolem něho kromě několika stromků z náletu nic. A tak se to opakuje všude kolem. A mezi stromy doslova stovky starých překrásných až obrovských houbaři zapomenutých hřibů. Těch pro můj koš potřebných tam již zase tak moc nebylo, ale byl jsem i tak spokojený. Je také možné, že pro houbaře je to pro jejich nožky dost daleko. Kdo ví?

A hle tady je ten hvozdu šampión... Uviděl jsem ho již z dálky. Seděl na jednom z vrcholu hory jako by se rozhlížel daleko do kraje. Vypadal jinak než ostatní hřiby. Netrvalo dlouho a měl jsem jasno - borový. A kolem jich, v různé velikosti a tvarech, bylo ještě kolem deseti. Byl to dnes překrásně prožitý den.

Tak už troubějí. Je radost je poslouchat a v tichosti se za nimi plížit. Letos to ale nebylo pro vysoké teploty nic moc. Tak zase příště i když ještě to řádění pacholku nekončí...

Beseda je součástí výstavy fotografií hub

29. září 2014 v 12:54 | Akce o houbách zde na zámku se konají od září až po listopad |  - - plakáty
Zámek a jeho výstavní galerie se příkladně věnuje naučně populární práci kolem přírody. Děkujeme!


Odjíždíme ve čtvrtek v brzských ranních hodinách. Spojíme užitečné s příjemným. Jsme pozváni na říji daňků. Vylezeme na rozhlednu na Sedle. Po besedě někde zalehneme a budeme na druhý den pokračovat na Šumavu. Na pořadu dne je jelení říje a houbaření. Vždy se i pro tebe nějaké to volné místečko najde...

Choroš závorový (?)

29. září 2014 v 12:19 Jiří Patočka
Choroš závorový (?)

Choroše jsou dřevokazné houby, které rozkládají živé nebo mrtvé dřevo.

Choroš na fotografii zkazil dřevo závory bránící automobilům vjezd do lesa natolik, že závora skončila na zemi.

Houba na první pohled vypadá jako choroš závorový (Polyporus impedimentum), ale možná má někdo jiný názor.

Jiří Patočka

Václav a václavka

27. září 2014 v 12:36 | Jiří Patočka |  Václavka
Dne 28. září má svátek Václav a v tomto čase se již odnepaměti objevuje v lese houba zvaná václavka. Odkud pochází její jméno je nabíledni. Dlouho jsme si mysleli, že václavka je jen jedna - václavka obecná (Armillaria mellea). Jak už to tak ale bývá, mýlili jsme se. Je jich víc! Mnohem víc!! V současné době již 43, ale určitě to není číslo konečné. Podle různých taxonomických studií můžeme očekávat, že by jich mohlo být až 230. V České reublice jich bylo zatím identifikováno 7 a další čekají na své objevitele. Vypadají skoro stejně, ale stejné nejsou. A některé odlišnosti jsou patrné i bez mikroskopu a sekvenátoru DNA. Z těch sedmi druhů václavek co rostou v našich lesích má 5 druhů prsten a dva jej nemají. V lese ale škodí všechny stejně. Parazitují na stromech a rozkládají živou i mrtvou dřevní hmotu. Lesníci a majitelé lesa proto nemají václavky v lásce. Houbaři je ale milují. Guláš z václavek je pojem.

Napadlo vás někdy, že český světec kníže Václav, považovaný za patrona Čech a Moravy a za symbol české státnosti, má s václavkami společného něco víc než jméno? Nevěříte? Tak čtěte dál.

Když někdy kolem roku 924 usedl Václav jako kníže na český trůn, natolik převyšoval svéokolí vzdělaností, že čeští velmoži se upřímně vyděsili a vůbec jej neměli rádi. Snad proto, žeuměl číst a psát, dodržoval křesťanské zásady a jak jest psáno ve staroslověnské legendě: nuzným prokazoval dobrodiní, nahé odíval, lačné krmil, pocestné přijímal podle slov evangelia, vdovám nedával ukřivdit a všechny lidi chudé i bohaté miloval. Václav se projevil jako silný a nebojácný panovník a ze svých poddaných nedřel kůži, jako ostatní šlechta. Prostý lid proto Václava miloval.To ale čeští velmožové nemohli nechat jen tak!

Dne 27. září 935 přijal kníže Václav pozvání svého bratra Boleslava, aby se zúčastnil hostiny na oslavu křtu svého synovce Strachkvase. Přestože se svým mladším bratrem Boleslavem udržoval Václav dobré vztahy, dokonce mu povolil vystavět hradisko ve strategicky výhodné Staré Boleslavi, kudy vedla obchodní cesta do Saska, Boleslav jej v lásce neměl a usiloval o jeho smrt. Příležitost mu nabídl křest Strachkvase, syna Boleslava I. a jeho manželky Biagoty. Zatímco Václav hodoval, skupina najatých žoldnéřů se jej chystala zabít. Údajně se k tomu odhodlávali během večera celkem třikrát, ale pokaždé ztratili odvahu. Druhého dne proto napadl knížete sám Boleslav. Silnější Václav jej sice přemohl, ale jako pravý křesťan ho nezabil. To ovšem udělal velkou chybu, protože Boleslav takové zábrany neměl. V záloze už čekali Boleslavovi komplici, kteří krvavé dílo dokončili. Zachovala se i jejich jména: Čista, Hněvsa, Tita a Tuža. Vidíte sami, že to jsou jména, která dnes nikdo dětem nedává. Zato Václavů, Vašků a Vašíčků je pořád dost.

Dovolte mi, abych u příležitosti svátku svatého Václava popřál všem nositelům tohoto jména vše nejlepší. Hodně štěstí, zdraví a hub plné košíky. A ty, svatý Václave, patrone české země, oroduj za nás. Už to zase moc potřebujeme.
Jiří Patočka

Hřib hnědý - Xerocomus badius - suchohríb hnedý -

26. září 2014 v 17:51 | Mezi houbaři oblíbený, neboť kvalitní, chutný a hojný... |  - - hřib hněddý
Hřib hnědý alias suchohřib hnědý

Je jednou z nejznámějších a nejhojnějších hub. Vždy když ho vkládám do košíku tak si vzpomenu na podobnou houbu, kterou jsem v atlase ještě nikdy nenašel. Je podobná - do posledního detailu - hřibu hnědému, pravděpodobně roste jen ve vyšších polohách, a na rozdíl od něj má zajímavou a překrásnou tmavší zelenou barvu. Poradíte?

Latinský název xerocomus badius patří jak hřibu hnědému, tak i suchohřibu hnědému. Je to taková divná hříčka, která snad u jiného druhu ani neexistuje. V jednom atlase je to hřib, v jiném zase suchohřib. Nebylo by dobré se konečně dohodnout a pojmenovat ho jasně a srozumitelně? Co tomu asi brání?

MYKOLOGICKÉ ÚDAJE: / VII - XI, Jedlý a výtečný /

Hnědý, hodně je znám i pod pojmenováním panský, je hojný a houbaři oprávněně také hodně vyhledávaný. Zpracovává se na jakýkoliv způsob.

Jeho výskyt je od léta až po pozdní podzim. Mnohdy ve vlnách. Jsou roky, že ho pro jeho množství v lesích lidé ani již nesbírají.

Zajímavé na něm rovněž je, že jeho třeň je válcovitý, pohádkový jako od Mikoláše Alše, ale i kyjovitý. Velikost od malých až po velké plodnice. Jistě není třeba připomínat, že sbíráme, pro kuchyňské upotřebení, jen zdravé plodnice. Méně je i více! Nacházíme ho zejména v jehličnatých lesích, ale i v menším množství ve smíšených.

Podle nových mykologických údajů si ho lze splést s nedávno nově popsaným suchohřibem hnědoskvrnitým. V mládí i s nejedlým hřibem žlučníkem.

Je to překrásná houba...

Liška nálevkovitá aneb jiný úhel pohledu

26. září 2014 v 11:35 | Jiří Patočka |  - - nálevvkovitá
Liška nálevkovitá (Cantharellus tubaeformis) je houba ranného podzimu. V těchto dnech ji najdeme v jehličnatých lesích, zejména ve smrčinách. Je příbuzná lišce obecné (Cantharellus cibarius), a houbaři ji obvykle neznají a nesbírají. Není sice příliš "masitá", ale někdy roste v tak velkém množství, že jsou některá místa v lese těmito liškami doslova pokryta. Je to dobrá jedlá houba s všestranným kuchyňským využitím. Tyhle mykologické informace houbaři buď znají nebo si je snadno mohou najít v odborné literatuře.

Jsou však informace, které v mykologické literatuře nenajdou. Z lišky nálevkovité a také z lišky obecné byly izolovány dvě neobvyklé mastné kyseliny, které dosud nebyly nalezeny v žádném jiném živém organismu. Jsou to kyselina 10-hydroxy-8-decenová a kyselina 14,18-dihydroxy-12-oxo-(Z,E,Z)- 9,13,15-oktadekatrienová. Ta poslední, nalezená v lišce obecné (C. cibarius), byla na její počest nazvána kyselina cibarová.

Asi si řeknete, k čemu vám takové znalosti jsou. Houby ale přece nejsou jen na to abychom z nich dělali smaženici! Houby obdivujeme proto, že jsou malou součástí našeho světa ve kterém žijeme, nepatrnou součástí našeho vesmíru. A je pochopitelné, že o nich chceme vědět co nejvíce. Jsme přece zvědaví. Jsme přece lidé. Berte mé řádky jako jiný úhel pohledu na houby, s kterými se potkáváte v lese. Berte to tak, že jste právě trochu pronikli do jejich dlouho utajovaného tajemství.

Liška nálevkovitá: jiný úhel pohledu

25. září 2014 v 23:34 | Jiří Patočka |  - - nálevvkovitá
Liška nálevkovitá (Cantharellus tubaeformis) je houba ranného podzimu. V těchto dnech ji najdeme v jehličnatých lesích, zejména ve smrčinách. Je příbuzná lišce obecné (Cantharellus cibarius), ale houbaři ji obvykle neznají a nesbírají. Není sice příliš "masitá", ale někdy roste v tak velkém množství, že jsou některá místa v lese těmito liškami doslova pokryta. Je to dobrá jedlá houba s všestranným kuchyňským využitím. Tyhle mykologické informace houbaři buď znají nebo si je snadno mohou najít v odborné literatuře.

Jsou však informace, které v mykologické literatuře nenajdou. Z lišky nálevkovité a také z lišky obecné byly izolovány dvě neobvyklé mastné kyseliny, které dosud nebyly nalezeny v žádném jiném živém organismu. Jsou to kyselina 10-hydroxy-8-decenová a kyselina 14,18-dihydroxy-12-oxo-(Z,E,Z)- 9,13,15-oktadekatrienová. Ta poslední, nalezená v lišce obecné (C. cibarius), byla na její počest nazvána kyselina cibarová.

Asi si řeknete, k čemu vám takové znalosti jsou. Houby ale přece nejsou jen na to abychom z nich dělali smaženici! Houby obdivujeme proto, že jsou malou součástí našeho světa ve kterém žijeme, nepatrnou součástí našeho vesmíru. A je pochopitelné, že o nich chceme vědět co nejvíce. Jsme přece zvědaví. Jsme přece lidé. Berte mé řádky jako jiný úhel pohledu na houby, s kterými se potkáváte v lese. Berte to tak, že jste právě trochu pronikli do jejich dlouho utajovaného tajemství.

S houbami je to stejné jako s lidmi. Jsou malou součástí vesmíru. A vesmír je dokonalá jednota. Člověk ale mapuje jen svůj maličký úsek".

Anke H, Morales P, Sterner O. Assays of the biological activities of two fatty acid derivatives formed in the edible mushrooms cantharellus cibarius and C. tubaeformis as a response to injury. Planta Med. 1996; 62(2):181-183.

Když je její chvíle, jsou některá místa v lese doslova pokryta koberci těchto lišek, a proto se rozhodně vyplatí ji sbírat. Je to dobrá jedlá houba s všestranným kuchyňským využitím.

typická masová na rozdíl od ní má dosti smutné vzezření

Plodnice jsou trychtýřovité (nálevkovité), v mládí někdy celkem pestře sytě žlutě až žlutooranžově zbarvené, později získává povrch klobouku hnědé a hnědošedé tóny, které živou žluť přebijí.

Hymenium je tvořeno lištami, které jsou podobné lupenům, ale na rozdíl od nich jsou nízké, řídké a silné. V mládí jsou zbarveny živě žlutooranžově, u dospělých plodnic jsou šedé se žlutým nebo žlutohnědým odstínem.

Třeň je v mládí i v dospělosti žlutý až žlutooranžový. Šířka klobouku bývá běžně 3 - 7 cm a výška plodnic 5 - 8 cm, výjimečně se však najdou i větší kusy.

Dužnina je tenkomasá, poraněním barvu nemění. Vůni má příjemnou, houbovou.

Liška nálevkovitá roste v létě a na podzim pod jehličnany, zejména pod smrky. Hlavní období růstu je ale právě nyní, na začátku podzimu, ale liší se podle nadmořské výšky lokality. Když je její chvíle, jsou některá místa v lese doslova pokryta koberci těchto lišek, a proto se rozhodně vyplatí ji sbírat. Je to dobrá jedlá houba s všestranným kuchyňským využitím.

Vyobrazené plodnice byly nalezeny 18. 9. 2011 ve smrčině poblíž Smilových Hor.

Záměny

Podobná je rovněž jedlá liška žlutavá (Cantharellus lutescens), která je živěji žlutooranžově zbarvená, lišty nemá vyvinuté vůbec nebo jen velmi málo a má je i v dospělosti žlutooranžové. Roste vzácně v podhorských a horských jehličnatých lesích.

Liška šedá (Cantharellus cinereus) je druh s černým až šedočerným kloboukem a šedými lištami a třeněm, rostoucí v teplých lesích pod duby, buky a habry. Je jedlá, ale vzácná.

Trychtýřovité plodnice má i hojný jedlý stroček trubkovitý (Craterellus cornucopioides), jehož černé plodnice mají hymenium hladké a rostou v často hustě nahloučených skupinách až trsech zejména pod buky, duby a habry. Najdete jej v letním i podzimním košíku Aleše Víta.

Kyselina Cibaric (1) a kyselina 10-hydroxy-8-decenová (2) jsou dva deriváty mastných kyselin, které jsou vytvořeny v ovocných orgánech cantharellus cibarius (lišek) a C. tubaeformis jako reakce na poranění. Na rozdíl od silných obranných seskviterpenů vytvořených v poraněných ovocných orgánech štiplavé druhu Lactarius sloučeniny 1 a 2 mají jen velmi slabé antimikrobiální a cytotoxickou aktivitu. Sloučenina 2 byla zjištěno, že je velmi slabá přímo působící mutageny v Amesově testu (Cibarová kyselina = 9,13,15-Octadecatrienoic acid,14,18-dihydroxy-12-oxo-(Z,E,Z)-

Liška nálevkovitá - Cantharellus tubaeformis - Kuriatko lievikovité

25. září 2014 v 12:46 | Mezi houbařskou veřejností málo známá houba. Škoda je jí ale nesbírat. |  - - nálevvkovitá
Liška nálevkovitá

Bylo nebylo. Již dávno tomu. To ještě téměř auta nebyla a všude se jezdilo na houby vlakem, autobusem, ale i parníkem. Do Krkonoš, na Šumavu, cesta trvala téměř celý den. Byly to zlaté časy a hub všude bylo neurekom. Ta doba se již nikdy bohužel, pro někoho snad i bohudík, nevrátí.

Zima a neustále vlhko nás ten den vyhnalo ze stanu. To ještě spacáky nebyly. Deky po Wehrmachtu byly neustále vlhké. Při tom deštivém počasí se vůbec nedaly usušit. Dávali jsme je nad ohniště a tak nejen smrděly, ale byly i dosti opálené. Ani díry od ohně nechyběly. Stan to byly německé armádní maskované celty, které neměly podlážku. Tu vždy bylo nutné vytvořit z chvojí, slámy, sena, trávy. Zkrátka co kde bylo a co se kde dalo odcizit. Čti ukradnout. Často se stávalo, že jsme s přírodním podkladem si přinesli i breberky, které nás celou noc nepříjemně otravovaly, žraly. Člověk se pro to svědění a kousání kolikrát vůbec aní nevyspal. Nezbylo nic jiného než tu podlážku nechat projít ohněm.

Rozjeli jsme vatru, v jednom kotlíku uvařili čaj, v druhém, jak jinak, než pořádnou porci smaženice. Konzervy moc nebyly, ale v zásobě jsme měli vojenské polévkové kostky. Když si tak na ně vzpomenu, tak vůbec nebyly špatné - gulášová, dršťková byly nejoblíbenější. V kostkách jsme měli i takové divné ale ne zrovna nechutné kafe. Říkávalo se, že se do těch kostek přidával bróm. Prý aby voják neměl neustále chutě na něžné pohlaví. Nevím jak to fungovalo, ale ve válkách se vždy tvrdě znásilńovalo. A dělala to každá strana. Jak ta hodná, tak i ta zlá. Problémem vždy byla vajíčka. Kde je vzít a nekrást.

To jsme takhle jednou ulovili za vsí slepici. Čirou náhodu se jeden, aniž chtěl, do ní trefil kamenem. Padla a byla naše. Rozhodli jsme se, že si jí uděláme po cikánsku v jílu. Dorazili jsme do campu, cestou sehnali odpovídající mazlavou hlínu, rozdělali oheń, sáhli pro slepici do torny. Ta z ničeho nic frrrr a byla pryč. Víte že nám to vůbec nevadilo. My jsme všichni, aniž jsme to přiznali, byli dokonce rádi...

Pojedli jsme, popili, a neustále se některou částí těla točili k ohni. Ta vlhká zima, i když bylo léto, je vždy hodně nepříjemná. Nezbývalo než všechno zabalit do toren, uesek, teletin, krosen, ale i námořnických pytlů, kdo co právě z válečných trofejí měl, a vydat se do nejbližší hospody. To ještě tenkrát, v těch krásných dobách, stačilo zabouchat na vrata a vesnická putyka byla až do pozdní noci naše. Pak jsme v ní, nebo opodál ve stodole, přespali.

Jednou jsme také tak vyšli z tábořiště a proti nám on a ona. V ruce košíky, které byly plné až po okraj. Koukáme, nevěřícně se díváme a nestačíme žasnout. "Ježíšmaria co to máte za houby?" Říká za nás všechny jeden z nás. "Vy kluci asi nejste moc dobří houbaři, co?" Prohlásila ta dáma zahalená do ponča odněkud z jihu Ameriky. "Vy tyhle houby neznáte?" Udělala z nás úplné houbařské blby. Museli jsme se přiznat, že tedy |ne. "To je liška trubkovitá. Jedlá a výtečná. Když nerostou jiné houby, tak je pro každého pokladem. Je sice drobná, ale dá se jí ve smrčí nasbírat převeliké množství. Její použití je všestranné." A od té doby jí známe, sbíráme, chválíme. A teď jí znáte i vy. Dobrou chuť a když budete mít chuť a zájem, tak nám prosím i vy o ní něco napište.

MYKOLOGICKÉ ÚDAJE LIŠKY NÁLEVKOVITÉ: /VII - X, jedlá /

Houba je to drobnější, ale když je dorostlá, tak poměrně i vyšší. Bývá ve velkých shlucích, trsech. Kdo se jí naučí znát tak neprohloupí. Výhodou rovněž je, že je nezaměnitelná. Nacházíme jí ve velkém i v době, kdy ostatní houby moc nerostou. Hledáme jí ve smrčinách, ale i ve smíšených lesích. A to od středních poloh až po ty vyšší. Je to vynikající houba na přežití. Podobná, a také jedlá, je jí liška žlutavá.

Skalní houbaři vědí, že lišek je povícero. Důležité je vědět, že všechny jsou jedlé a chutné. Kromě známé lišky obecné ještě existuje ametystová, bledá, žlutavá, nálevkovitá, Friesova, kadeřavá. V této souvislosti je nutné upozornit i na fantastického stročka trubkovitého.

Lišku nálevkovitou sbíráme celou, včetně třeně. Dá se i dobře sušit. Výhodou je, že jí nemusíme řezat na menší kousky. Větší plodnice jsou vhodné i do skleniček. Buď jako samostatné, nebo do směsí. Je prokázáno, že tam kde jí najdeme roste po několik dalších let a to do doby než jí přikryje sněhová peřina. Jenom to sklízení pro její drobnost je trochu pracnější. Zde platí rčení - vydržať, vydržať. vydržať.

Zajímáte se o chemii v souvislosti s houbami? Tak se podívejte, v souvislosti s liškou nálevkovitou, na kyselinu cibarovou.

Co si budeme povídat. Hodně je to i o fototechnice. I když se člověk toulá po houbách, tak je dobré mít neustále nasazené dlouhé sklo. Většinou se nic nestane a to neustálé vyměňování objektivů je velice nepříjemné. Ale za těch několik snímků to stojí...

Kotrč kadeřavý - Sparassis crispa - Kučierka veĺká

24. září 2014 v 23:09 | Kolik jich asi v přírodě každoročně je? Lze na tuto otázku vůbec odpovědět? |  - - k. kadeřavý
Kotrč kadeřavý aneb to bylo ale překvapení

Jeleni v říji ještě nic moc a tak jsem se odtrhl od party a vydal se do šumavského hvozdu naplnit ještě jeden košík. Vzal jsem to kolem potoka, který spojoval dvě lesní cesty. Hub všude kolem plno, ale nebyly to ty co dáváme s oblibou do košíku. V lesích již houbařů moc nebylo. Všichni již mají plné mrazáky, skleničky a nasušených plné krabice.

Toho krasavce kadeřavého jsme zahlédl již z velké dálky. Jenom jsem si říkal, jak to že ho nikdo ještě nesebral? Vždyť tam musel být po hodně dnů. Byl to, co do velikosti, pořádný macek. Ukazuje se, že fotografie tu velikost zachytit neumí. Nejen že plodnice byla co do šířky a výšky úžasná, ale i hloubka byla něčím neskutečným. Zkrátka se zadařilo.

Plodnice byla ukotvena ve stromě a já se nemohl dostat až na její začátek. Při pokusu jí vyjmout jsem jí přetrhl. Mohu doufat, že tam vyroste v příštím roce další? Jaké s tím máte zkušenosti. Říká se, že když se kotrč opatrně vytočí, nepoškodí se podhoubí, tak zaručeně tam vždy vyroste plodnice další. Houba byla tak překrásná a veliká, že jsem si nejdříve myslel že je to Němcův.

Polévka je grunt: 400 g kotrče kadeřavého, 4 lžíce olivového oleje, 1 cibule, 5 stroužků česneku, 1 lžička drceného kmínu, 1 lžíce sladké mleté papriky, špetka pálivé papriky, asi 1 l vody nebo vývaru, kousek másla, 2 lžíce hladké mouky, sůl, majoránka, nať z jarní cibulky na ozdobu

Houbu kotrče dobře očistíme, propláchneme pod tekoucí vodou a nakrájíme na nudličky. Na olivovém oleji si zpěníme drobně pokrájenou cibuli s nasekaným česnekem a po chvíli přidáme i pokrájeného kotrče. Posypeme drceným kmínem, sladkou a pálivou mletou paprikou, podlijeme vodou nebo vývarem a dusíme doměkka (asi 20 minut). Na závěr zahustíme jíškou z másla a hladké mouky a ještě chvilku povaříme. Dochutíme solí a majoránkou, ozdobíme nasekanou jarní cibulkou a můžeme podávat.

Poznámka: Kotrč kadeřavý je mohutná jedlá chorošovitá houba keříčkovitého vzhledu, která parazituje převážně na kořenech borovic. Plodnice měří v průměru asi 10 až 20 cm, nezřídka však až 40 cm (taková plodnice je i několik kilogramů těžká). Houba je keříčkovitě uspořádaná, kulovitého či podlouhle oválného tvaru a zdálky připomíná hlávku květáku. Barva kotrče je v mládí světlá, postupně žloutne až do žlutohnědé barvy, někdy s růžovým či světle rezavým odstínem, přičemž větvičky jsou na okrajích tmavší než bledý vnitřek plodnice. Kotrč je velmi vyhledávanou houbou, má totiž nápadnou oříškovou vůni a chuť. Asi nejčastěji se z něj připravuje nepravá dršťková polévka nebo guláš, hodí se ale i například k nakládání do octa.
Zdroj COOP


Stročkovec kyjovitý 2014 / II

24. září 2014 v 14:30 | Stročkovec kyjovitý byl přidán mezi nejchráněnější houby České republiky |  Stročkovec kyjovitý
Stročkovec kyjovitý aneb nové podzimní informace

V těchto dnech jsem opět překontrolovali obě lokality. Starší plodnice stále vypadají k nakousnutí. Houby jsou to pevné a s velkou pravděpodobností bez hmyzu. Když jich bývávaly plné lesy, tak musely být mezi lidem, pro tyto jejich úžasné vlastnosti, hodně oblíbené. Možná je škoda, že jsou podle pamětníků chuťově mírně nasládlé.

Plodnice, které vyrostly později, jsou dnes již v plné kráse. Ty srostlice jsou přenádherné, fotogenické. Tedy jak která. Těch pěkných je tak do mariáše. Na obou místech se toho již před zimou asi nic moc nestane. Tak si jenom přejme, aby se tam ve velkém stročkovci kyjovití objevili i v příštím roce. Snad se nebude opakovat ten minulý.

Bylo pro nás radostí když jsme se dozvěděli, že tento burle.blog.cz opět zabodoval. Především jeho zásluhou je, že stroček kyjovítý byl zařazen do nejvyšší skupiny chráněných hub České republiky!!! A je opět dokonáno!

(Tady si ještě necháme místo na několik řádek. Vždyť stročkovci ještě nekončí. Do hromad sněhu je ještě daleko....)

Rysata jsou převelice milá koťátka. Vrátíme je do přírody?

23. září 2014 v 19:22 | Poslyšte příběh. Nikdo ale neví jak bude pokračovat dál. Poradíte? |  - - rys ostrovid
Co se má stát, to se také stane...

Do půlnoci byla pouhá jediná hodina, když paní statkářka konečně seděla v autě a uháněla unavená k domovu. Mnohokrát si v tento okamžik říkala proč se nechala do zastupitelstva šumavské obce ukecat. Spousta práce a výsledek všeho toho snažení nevalný. Jak si tak v duchu přehrávala dnešní zasedání z ničeho nic rána, sice nic moc, ale raději zastavila. Vystoupila z auta. Odvážná to děvucha. Široko daleko hvozd, země nikoho. Z toho pohledu jí bylo smutno. Již dvakrát měla tu čest se s rysem ostrovidem, který jí v nočních hodinách přeběhl přes cestu, seznámit. Nikdy ale nečekala, že se s ním osobně seznámí právě tímto způsobem. Netrvalo dlouho a k ležící mámě se přibatolila dvě koťata. Mobilem přivolala svého zaměstnance s autem a ještě povolala zvěrolékaře. A to je začátek dnešního příběhu. Jenom si přejme aby vše v dohledné době skončilo happy endem.

S koťatama, která již trochu odrostlá, to nebyl problém. Zachránít jejich matku však bylo obtížnější ale povedlo se. Pan xyz své řemeslo ovládá na jedničku. Co ale bude dál? Povede se celou rodinku vrátit do přírody? Vždyť zima je již za humny?

Něco podobného se stalo před několika lety a mladý rys je do dnešních dnů zavřen v záchranné stanici. Na základě rozhodnutí odborníků není jeho návrat do šumavských lesů možný. Na straně jedné si zvykl na člověka a na straně druhé by se s velkou pravděpodobností sám neuživil.

Fotografujeme: Na snímku je vidět, že jsem zaostřoval na oko toho zadního rysa. Bohužel se stalo, že ten přední je mírně rozostřen. Ne vždy se povede. Při hodně dlouhém skle to není tak snadné uhlídat. Ale nezoufejte. Mám o hodně lepší snímek. Na internet ty nejlepší fotografie ze zásady nedávám.

(...dokončení pravděpodobně zítra v noci.)

Jelení říje začíná a my budeme při tom

23. září 2014 v 13:30 | Jenom kdyby tam nebyla taková zima a neustále z nebes necrčely prameny vody |  - - jelen lesní
Je to převeliký zážitek aneb i pro vás se nějaké to místečko najde...

Ještě se nic moc neděje. Jelení lesní jsou ještě v klidu. Nenastal ještě ten správný okamžik. Začíná se ale ochlazovat a tak to již nebude trvat tak dlouho a my po roce opět uslyšíme ten jejich přenádherný hlas.

Zatím jen tak občas a jen několikrát se ozve zatroubení. Není to ale nic moc. Máme nafotografovaného jednoho pacholka, který se vždy postaví, zvedne hlavu s obstojným velkým parožím k nebesům, a nic. Postoj vynikající, jako z partesu, ale ani hlásek nevydá.

Nám o tomto vílkendu nezbývalo nic jiného než jít se pokusit najít ještě nějaké ty houby na zimu. Zejména usušených není nikdy dost. Já byl líný břídil, ale i tak jsem za několik hodin nasbíral dva vrchovaté košíky. Ono je to tak každý rok. Lid má nasbíráno a většina si navíc myslí, že již nerostou. To je ale velký omyl...

Na Šumavě neustále lilo, i když občas vysvitlo i to slunko. Než polehávat v bivaku, ve stanu, v autě, tak je lepší se toulat lesy. Tam zase z nebes tak moc necrčí. A světe div se, já určitě nejsem sám kdo v dešti houbaří nejraději. Ve hvozdu je to takové jiné, kouzelnější. Nikde nikdo jen ta zvěř a nás několik jezevců a jejich drahých protějšků. Nepraží slunce, je chladno a při dobrém oblečení pohoda, klídek.

Je to ale stejně takové divné. Když jsme přijeli, tak jsme houbařili v okolí Kašperku. Doslova tam nebyla houba. Potom jsme popojeli za jeleny k hranici a tam hub jako máku - hřiby smrkové a hlavně kolodějové. Sem tam velké lišky obecné, dokonce jsme našli i pěkné, ještě uzavřené bedly vysoké. Ty zavřené mám já na talíři nejraději. Dokonce tvrdím, že jsou chutnější než ty velké otevřené koláče. Máte snad jiný názor? Poměrně je hodně lišek nálevkovitých. Nikdo je totiž nesbírá. Pak jsme se dostali do prastarého hvozdu. Není sice moc rozsáhlý ale hřiby tam byli parádní. Bohužel naprostá většina to již měla za sebou. Byli tam i kousky o kterých zatím nevíme o které jde. A již se objevily ve velkém i houby podzimní.

Byli jsme se podívat i na obou lokalitách stročkovců kyjovitých. Starší plodnice by se daly i zkonzumovat a dorostly desítky těch ještě nedávno mladých. Pokusím se brzy o nich napsat ještě něco více.

A pak se stal zázrak. Našel jsem lanýže. A že jich bylo! Já měl takovou radost až jsem málem dostal infarkt. Holt člověk se nesmí rozčilovat, nervovat, stresovat, i když jde o dobrou a milou záležitost. Ve starém prořídlém smíšeném lese temněji. A já sice brejle na nose, ale znáte to. Hned na první zběžný pohled jsem poznal, že letní to nebudou. Sklonil jsem se a co nevidím. Brambora. A vedle druhá, opodál celá hromada. Vždyť nedaleko byl seník. Co ještě dodat. O humor mezi houbaři nikdy není nouze. A jak je to u vás. Také se vám stalo něco podobného? Napište do komentářů ať se pobaví i jiní.

Fotografujeme: Ono to nevypadá, ale je to fotografováno téměř za tmy. Nejvyšší ISO, které můj prastarý digitální aparát umí. A to se také bohužel hodně projeví v šumu. Dnes už na moderních fotoaparátech lze nastavit i převysoké ISO, číslo, a na snímcích to není vůbec vidět. I takové aparáty máme k dispozici. Problém ale je si je vypůjčit. Někdo je ukradne, nebo nám upadnou a máme vyděláno. To nám za to velké riziko vůbec nestojí.

Pýchavka dlabaná - Handkea utriformis - Rozpadavec dlabaný

23. září 2014 v 12:06 | Jak často jí nacházíte? Milujete pýchavky v kuchyní, na talíři? Jak je připravujete? |  - - dlabaná
Pýchavka dlabaná - břichatkovité

Fotografujeme: Snímku jsem udělal povícero. Na tomto je ale vidět, jak se dlabaná umí dokonale maskovat. Možná, že fotografie by mohla být trochu tmavší. Podobné hodně všude chybí. Nejvíce je těch, které dokumentují do atlasů jak houba vypadá do posledního detailu. Není to ale škoda? Není lépe se občas trochu více rozmáchnout?

Kráčeli jsme přes rozlehlé šumavské pastviny si konečně udělat letošní první fotografii řijícího jelena. Neměl jsem v brašně nic jiného než předlouhý teleobjektiv. Nezbylo než ho použít. Jestli se zadařilo nebo nezdařilo, tak to musíte posoudit vy, vážení přátelé. (V tom malém provedení to není moc vidět, ale plodnice je naprosto ostrá.)

Matička příroda asi moc dobře ví proč i to maskování hub dělá. Můžete rozsáhlou pastvinu procházet hodiny a stejně žádnou pýchavku dlabanou nenajdete. U této dokonce byla myší díra. Možná, že ta malá potvůrka se svou rodinou jí používá jako rozhlednu. A propos - teď jsem si uvědomil souvislost hrabošů s čirůvkou dvoubarvou. Klikněte a budete vědět i vy.

Jako hlemýždi jsme se táhli tam hore do hvozdu, nebo jako banderovci, partyzáni, honáci krav, bačové, kdo ví? Moc nám to do těch kopců už nejde. Příznejte ale ostatním, že jste líní, tlustí, ba dokonce obézní, dýchaviční, plni prášků a občas si musíte fouknout ze spreje? V tento okamžik je potřebné, pro oklamání těch mladších, použít akci rozhledna Kryry. Ta je naprosto úžasná. Má v patrech výstavky fotografií. Takže se neopíráte o zábradlí, nezvracíte, nejste na omdlení. Ale to že nemůžete tady kompenzujete převelikým zájmem o snímky a textové panely. Holt kdo umí ten umí, že?!

Bohudík nejsem v té partě jediný starý muž, žena, a tak už každý máme nějaký ten způsob jak obelstít ty ostatní, zejména mladší. Přece nemůžeme dopustit, aby se o nás vědělo, že již nejsme žádní Jurové. Nejlepší pro zapalené mykology, houbaře, milovníky přírody, zoology, botaniky atd. jsou dišputace. A takové povídání o pýchavce dlabané není vůbec špatný nápad. Z těch našich rozhovorů vždy vyplyne, že nejen o houbách toho víme převelice málo.

V odborné literatuře se píše, že pýchavky dlabané jsou ba i hojné. V jiných pramenech se udávají naprosto opačné údaje. A teď se v tom vyznejte. S velkou pravděpodobností bude správně za B! Vždyť ve všech atlasech, kromě těch profesionálnějších, tato houba chybí. Proč asi, když všechny pýchavkovité jsou pro kuchyň a naše žaludky vynikající? Protože je jí málo!?

Co myslíte? Jak moc houby konzumuje, česky řečeno žere, zvěř? Napište svůj názor do komentářů pod tento článek, něco zde na blogu najdete v povídáních o hlívě ústřičné a dubové. To nám vytanulo na mysli v souvislosti s dlabanou a skotem. Žerou krávy pýchavku dlabanou? Když ano, tak proč? Chutná jim? Nebo se jí vyhýbají jako čert svěcené vody? Nebo jen tak někdy ochutnají?

O pýchavkách je známo, že produkují biliony výtrusů. Důvod je zřejmý. Nejinak tomu není ani u dlabané. I přes tento počin Matičky přírody je u těch plodnic velkých rozměrů - vatovec, neboli nově pýchavka obrovská, ale i dlabaná, úspěšnost naprosto mizivá! Nejsou to snad věty hodny zamyšlení?

Poznámka I: Nejdříve jsem vůbec netušil, i když to není moje první dlabaná, kam tuto pýchavku zařadit. Byl jsem na rozpacích. Vždyť ani ty vatovce, zejména v malém provedení, moc neznám. Až nyní jsem si na snímku na plodnici všiml takových těch dílků, který rozdělují kožíšek plodnice. A to je jeden z určujících znaků...

Poznámka II: Vpravo nahoře u titulku, tak jako i v textech, je barevně označena možnost si k dané houbě, problému, zajímavosti pod., přečíst další články.

Máte fotografie pýchavky dlabané? Tak posílejte a když přidáte nějaký ten text, tak uděláte rodost i ostaním houbařům, milovníkům přírody. I tento článek můžete zhodnotit tím správným a čestným kliknutím na tu správnou hvězdičku.

Svět se rychle mění aneb i houbaření po staru končí

19. září 2014 v 10:43 | Nekonečné chození po lese je ztráta času. Zanedlouho to bude velice jednoduché. |  GLOSY!!!
Mykologům a houbařům bude pomáhat při hledání nejmodernější technika

(...dokončení pravděpodobně dnes v noci.)

Nejlepší fotografie

18. září 2014 v 22:19 ZVĚŘ
Není málo těch kteří snímek hodnotí vysokou úrovní. A mají pravdu!


Vítězná fotografie v sekci příroda. Fotografická soutěž World press foto. Praha, Karolinum, do 5. října.

Na houby s ing. Jiřím Baierem

17. září 2014 v 22:57 | Naučně populárních pořadů o houbách není nikdy dost. Lid se stále rok za rokem ptá na stejnou problematiku. |  Jiří Baier
"Zajímavé druhy hub" se jmenuje výstava fotografií ing. Jiřího Baiera v Mini Galerii ve Vodičkově ulici v Praze. Že nevíte která to je? Stačí zajít do obchodu s fototechnikou pana Škody. Výstava je v přízemí. Bohužel končí 20. září. Proč byla tak utajena tak to nevím. Je to škoda. Snímky jsou zajímavé a k zamyšlení. Hodně by se o nich dalo dišputovat. Máme je nafotografované, tak požádáme pana inženýra o souhlas abychom je mohli postupně na tomto blogu zveřejňovat.

Poznámka: Zde na blogu zjistíte, že výstava ve stejné galerii byla přesně na den i v minulém roce. Také se zde dozvíte, proč pan inženýr se znelíbil vedení České mykologické společnosti. Došlo to tak daleko, že byl vyloučen. Stalo se to zejména z důvodů na jeho názor na hřib žlutomasý. Zanedlouho se ukázalo, že pan Baier, chemik, měl naprostou pravdu. Ano, babka je pro lidi nebezpečná. Fakta najdete ZDE!!!

Profesor RNDr. Jiří Patočka, DrSc: Informace o tom, že babky mohou být za určitých okolností nebezpečné, však nebyla veřejností přijata příznivě. I když je pravdivá.

Lanýž letní podle babičky

16. září 2014 v 19:53 | Hledáme k článkům zajímavé a pěkné fotografie lanýžů. Nabídněte, pošlete na burle@seznam.cz |  - - letní
Stále kolem hub objevujeme nové poznatky. Pes, vepř, to známe. Ale nohy?

Dobrý den pane Burle,

babička bydlela u lesa, bylo tam jen několik chalup. Byla to náramná houbařka, sbírala kde co. Ty lanýže opravdu hledala bosýma nohama. Věděla přesně kde rostou. Byl to okraj lesa, pruh asi 4 až 5 metrů široký a místo kde hledala tak v délce 20 až 30 metrů. Říkala, že se musí hledat kde je hrbolek, protože lanýž když roste mírně vytlačuje půdu nad sebou a tam terén prošlapávat špičkou nohy, mírně přitlačit a že v místě kde by mohl být lanýž je to tvrdší, než okolo. Pomatuji se, že v létě (prázdniny) je měla doma několikrát za sezónu, někdy i tři kousky. My jako kluci jsme to zkoušeli, ale nikdy jsme nic nenašli. Leda tak šutr nebo kořen, spíše jsme náhodně hrabali v zemi. Jestli tam hledali i jiní to nevím, ale je a bylo jen málo lidí, kteří tyto skvosty dokážou najít a navíc pokud se nemýlím jsou dnes chránění. - SJ -

Lanýž letní podle České televize

15. září 2014 v 23:29 | Kolik lanýžů se asi v naší českomoravskoslezské přírodě vyskytuje. Dá se to vůbec odhadnout? |  - - letní
Lanýž letní aneb drancuje se tato chráněná houba ve velkém?

V těchto dnech se mezi houbaři o lanýži letním hodně hovoří. Vypadá to, že není jen obdivován, ale je i ve velkém sbírán. Svědčí o tom nemálo fotografií a to nejen na internetu. Ukazuje se, že zákony ani v oblasti přírody, hub, se prokazatelně nedodržují. Může se snad i napsat, že jsou doslova k smíchu. Pan Smotlacha odešel do houbového nebe a není tady téměř již nikoho kdo by dělal na vysoké úrovní naučně populární práci kolem hub, mykologie. A pohádce je konec....

Česká televize, vysíláno v srpnu 2013. ZDE!!!

Kyj citronový - Clavariadelphus flavoimmaturus - Kyjak citrónovožltý

15. září 2014 v 16:25 | Jiří Patočka |  - - citronový
Kyj citronový (Clavariadelphus flavoimmaturus) je vzácná houba listnatých lesů, která potěší fotografa, nikoliv houbaře, který v lese hledá něco k obědu. Není sice jedovatá, ale má nahořklou chuť (Schild, 1980). Zajímavým sekundárním metabolitem této houby je triterpenoid steroidního typu, nazvaný kyselina clavarová (angl. clavari acid, 24, 25-dihydroxy-2-(3-hydroxy-3-methylglutaryl)lanostan-3-on) (Lingham et al., 1998). Tato kyselina je reversibilním inhibitorem farnesyl-protein tranferázy (Jayasuriya et al., 1998).

Farnesyl-protein transferáza je enzym, který katalyzuje připojení farnesylové skupiny na tzv. RAS proteiny, které hrají významnou roli v buněčné signalizaci a komunikaci a podílí se rovněž na vzniku nádorových onemocnění (Maertens a Cichowski, 2014). Bez připojení farnesylové skupiny je RAS protein nefunkční a proto byly inhibitory farnesyl-protein transferázy testovány jako nadějná protinádorová léčiva. Byly sice úspěšné v preklinických studiích, ale v klinických testech většinou selhaly (Dy et al., 2005).

Literatura

Dy GK, Bruzek LM, Croghan GA, Mandrekar S, Erlichman C, Peethambaram P, Pitot HC, Hanson LJ, Reid JM, Furth A, Cheng S, Martell RE, Kaufmann SH, Adjei AA. A phase I trial of the novel farnesyl protein transferase inhibitor, BMS-214662, in combination with paclitaxel and carboplatin in patients with advanced cancer. Clin Cancer Res. 2005; 11(5): 1877-1883.

Jayasuriya H, Silverman KC, Zink DL, Jenkins RG, Sanchez M, Pelaez F, Vilella D, Lingham RB, Singh SB. Clavaric acid: a triterpenoid inhibitor of farnesyl-protein transferase from Clavariadelphus truncatus. J Nat Prod. 1998; 61(12): 1568-1570.

Lingham RB, Silverman KC, Jayasuriya H, Kim BM, Amo SE, Wilson FR, Rew DJ, Schaber MD, Bergstrom JD, Koblan KS, Graham SL, Kohl NE, Gibbs JB, Singh SB. Clavaric acid and steroidal analogues as Ras- and FPP-directed inhibitors of human farnesyl-protein transferase. J Med Chem. 1998; 41(23): 4492-4501.

Maertens O, Cichowski K. An expanding role for RAS GTPase activating proteins (RAS GAPs) in cancer. Adv Biol Regul. 2014; 55: 1-14.

Schild E. Bemerkungen zur Gattung Clavariadelphus Donk. Z. Mykol. 1980; 46(1): 107-110.

Kyj citronový - Clavariadelphus flavoimmaturus - Kyjak citrónovožltý

14. září 2014 v 19:41 | Jsou houby nehezké, ale potom i překrásné, fotogenické. Mezi ty na kochání patří kyje |  - - citronový
Kyj citronový (nejedlý) aneb jak jsem se připravil o fotografii...


Vidíte tu houbařku uprostřed vzadu? Její prababička, babička, maminka, ale i celé příbuzenstvo se generaci za generací zajímali o lesní plody a zejména pak o léčivé byliny. Dáma je chodící encyklopedií o přírodě. Hodně jsme se od ní dozvěděli, poučili. Nechybí na žádné vycházce, expedici. Škoda přeškoda, že tyto lidi tak málo posloucháme a tak málo jim dáváme prostor ve sdělovacích prostředcích. Houbařka by byla jak pro televizi, rozhlas ternem....

Fotografie: Josef Mottl

Každoročně Správa CHKO Český kras, pod velením tamějšího lesníka a botanika Josefa Mottla, připravuje pro houbaře úžasné expedice. Hlavní slovo na nich mají přední odborníci, mykologové. Letos to byl profesor Dr. Rostislav Fellner, CSc. (vpravo) a Mgr. Martin Kříž (vlevo). Po pravdě řečeno je to trochu složitější. Pan profesor umí houby pouze latinsky. Naopak pan Martin i česky, takže panu profesoru dělá překladatele. Bývá kolem toho hodně švandy. Přijďte si to v příštím roce na vlastní uši a oči poslechnout. Věřte, že neprohloupíte. Přihlašte se ale včas neboť o vycházky bývá převeliký zájem.

Vyrazil jsem z Prahy a v Radotíně u nádraží se do mne opět pustil infarkt. Jsem na něj již super odborník, neboť jsem s ním v hrudi ležel v nemocnici již devětkrát. Bolest na hrudi stále sílila, ale já jsem se nekompromisně rozhodl, že než rychlá pomoc v podobně troubějící sanitky, tak to raději ta expedice pana Mottla, Fellnera a Kříže. Ne nejsem nezodpovědný nebo dokonce hrdina, houbařský šílenec. V zelené maskované bundě mám k pomoci připraven Isoket spray. Dříve se pod jazyk dával nitrogricelin. Problém ale je, kdy si ho aplikovat. Může se totiž pouze dvakrát. Když se človíček špatně rozhodne, tak je pravděpodobně konec. V záloze je ale ještě rychlá, která v současné době je opravdu super rychlá. A když se v lesích ztratí, nebo zapadne do bahna, bažiny, vypadne jí GPS, tak je tady ještě ICE. Tato zkratka se používá v okamžiku, kdy houbař, milovník přírody, to má jit stoprocentně za sebou.

Víte vůbec která piseň se hraje nad rakví houbařům a milovníkům přirody nejčastěji? No přece - Zasviť mi ty, slunko zlaté, na poslední z vlasti krok, zahřej v prsou city svaté, usuš v očích slzí tok!

Mnohokrát jsem jí hrál lidem nejen z okolí Prahy na křídlovku. Nejdřív ministrant, varhaník, potom křídlovák. Já mám za ty dobré skutky při vkládání lidí v rakvi do hrobu tolik odpustků, že i kolem hub už mohu s klidem v duši jenom hřešit.

Jak jsem uháněl za volantem formana od Radotína k Neumětelům, podobnost s Horymírem a Šemíkem je naprosto náhodná, bylo pořád hůř. Vydžať, vydržať, vydržať. Přijel jsem na náměstí kouzelné vesničky o půl hodiny dříve. Vlezl jsem do otevřené autobusové čekárny a zalehl na lavici. Ta byla tak dlouhá, že musela být na štorc. Zalehl jsem a hlavu si opřel o stěnu. Upadl jsem do příjemného zblblého stavu. Tento způsob távení času v pooze ležícího střelce je při infarktu tím nejlepším co může člověk udělat. Ležím, přemítám. Slyším přijíždět auta, hlasy přátel, ale i neznámých houbařů. Napadlo mě zda se příjde někdo optat jestli nepotřebuji pomoc. Bohužel se tak nestalo...

Lidé jsou strašně nevšímaví. Nejen, že ležícího člověka v době nouze překročí, obejdou, ale mnohdy ho navíc i do poslední mince okradou. I ten plivanec přiletí. Jsou i případy, že nemocný a nemohoucí občan je ukopán, zavražděn.

Z vlastní zkušenosti vím, že není jednoduché k takové osobě přistoupit. Ono může jít i o život. Mnohdy ležící, sedící o zeď opřený jedinec, vypadá jako hodně zmožený alkoholik, nebo nadopovaný až po palec u nohy. To ale nikomu nedává právo se alespoň nepokusit zjistit jak se věci mají. Neposkytnutí pomoci je dokonce nemile ohonorováno zákonem.

Stále je mi smutno, že alespoň jeden z přátel se nepřišel podívat, zeptat se. Co ale člověk nadělá, že?!

Jistě víte, že 4. října je v Českém krasu další fototoulka. Budeme se na vás těšit...

POZNÁMKA FACEBOOK -tady najdete překrásné fotografie hub. Není jich sice mnoho ale stojí za podívání. ZDE!!!