Duben 2015

Poznáte co je toto za vzácný strom?

29. dubna 2015 v 22:29 | HÁDANKA - každý den přidám novou indícii. Dejte šanci i ostatním a odpovědi prosím šifrujte. Nepište je do komentářů naplno...
Je to pravděpodobně jeden z nejvzácnějších stromů na Zemi...

Každý den musím jezdit na převaz do motolské nemocnice. Domluvili jsme se s přáteli, že se po ošetření projdeme Prahou a něco zajímavého zažijeme. A to se i stalo. Byli jsme přivedeni k tomuto jehličnanu. Pozná někdo z vás který to je?

Je to stále stejné. Dívky, ženy, chtějí být stále fotografovány a vždy se najde on s tím největším a nejmodernějším aparátem. Kolik takových snímků dam dnes musí na světě někde být?


To se jednou pánové z oboru přes dřevo vydali do dalekých krajů a nestačili se divit jaký zázrak přírody uviděli.

Jedná se o živoucí jehličnatou fosilii, která byla považována již ve třetihorách za vymřelou. Známa byla jen z paleontologických otisků.

V roce 1941 byly v čínské provincii Sečchuan nalezeny živé stromy. V roce 1949 americká expedice nasbírala semena a rozdělila je mezi nejvýznamnější botanické zahrady. Mezi nima byla i Botanická zahrada PF UK v Praze. Ze získaných semen vyrostlo (1950) několik stromků.

Dva jsou v Průhonickém parku a největší pak v Botanické zahradě PF UK v Praze Na Slupi.

České metasekvoje plodí a přinášejí klíčivá semena, V čase byly do Evropy dovezeno další osivo takže dnes tato "živá zkamenělina" zdobí další parky.

A jak se ten strom jmenuje? ................!

Ten na fotografii jsme obdivovali v Královské zahradě na Pražském Hradu...


(...pokračování průběžně.)

Kloubnatka smrková

27. dubna 2015 v 23:14 | Jiří Patočka
V těchto dnech se objevila zpráva, že "Houba kloubnatka hubí v Česku smrky pichlavé. Celkem jde o stromy na zhruba 7.000 hektarů. Lesníci přitom bojují s kloubnatkou především v Ústeckém kraji - zasaženo je 5.000 hektarů lesa. Smrky pichlavé nahradily na konci minulého režimu v Krušných horách původní dřeviny, které nepřežily v ovzduší znečištěném sírou z hnědouhelných elektráren. Teď stromy hynou znovu. Při obnově postižených lesů by mohly pomoci peníze od státu".

Protože o téhle parazitické houbě moc informací neexistuje, pokusím se to napravit.

Kloubnatka smrková (Gemmamyces piceae, syn. Cucurbitaria piceae nebo Cucurbidothis piceae) je vřeckovýtrusá houba z řádu Pleosporales, čeledi Cucurbitariaceae. Houba byla popsána již před sto lety, jako škůdce jehličnanů, zejména smrků, u nichž vyvolává chorobu známou jako "odumírání pupenů smrku". K infekci pupenů dochází během vegetačního období. Od konce jara se napadené odumřelé pupeny pokrývají černou tuhou krustou, tzv. bazálním stromatem. Ze stromatu vyrůstají drobné kulovité plodničky o průměru 1 až 2 mm a pupeny jsou zdeformované, jakoby "vykloubené". Odtud pochází i český název houby. Kloubnatka smrková nenápadně zaútočí na koncové pupeny na větvičkách jehličnanů. Postupně ale udusí celý strom a může to skončit kalamitou, jaká momentálně postihla Krušné hory.

Jednotlivé druhy smrků jsou vůči této houbové chorobě různě odolné. Značně odolný je smrk ztepilý (Picea abies), smrk omorika (Picea omorica) a smrk černý (Picea mariana). Naopak silně je napadán smrk sivý (Picea glauca) a smrk pichlavý (Picea pungens), kterého je v ČR vysázeno velké množství. Např. jen na Mostecku a Teplicku je kolem deseti tisíců hektarů lesa monokultury smrku pichlavého. Z toho již v roce 2009 byla chorobou napadena celá čtvrtina.

Boj s tímto houbovým patogenem je velmi obtížný. Podle doporučení Lesní ochranné služby je třeba pečlivě vyhodnocovat stupeň poškození jednotlivých porostů se smrkem pichlavým a na tomto základě stanovit pořadí naléhavosti přeměny těchto porostů. Při výsadbách je žádoucí používat více druhů dřevin a nebát se vysazovat domácí smrk ztepilý.

Další informace včetně fotografií ZDE!!!

Letos se opět nezadařilo aneb informace od našeho šumavského zpravodaje

27. dubna 2015 v 23:02 | Kačenka česká letos opět nic, tak jako i v předešlých letech. Co můžeme očekávat příště? |  - - kačenka česká
Kačenky české i letos nebyly po celé republice...

Ve středu jsem byl na poslední kontrolní vyjížďce. Po kačenkách ani stopy. Šustilo tam listí a bylo sucho jak v srpnu. Ve čtvrtek zapršelo a v pátek také. To už tady byl Pavel. V pátek měl přednášku o ptácích a v sobotu jsme byli u přehrady "vítat ptačí zpěv". A protože jsme začínali těsně u místa kde kačenky rostou, dobře jsem to prohlédnul a našel jsem tam 4 kousky. Byly to ale takové nedochůdčata která nestála ani za fotku.

Tak jsem se ještě vypravil na lokality do vyšších poloh. Ani tam jsem neuspěl. Našel jsem ještě dvě "přichcíplé" kačenky tam co jsi ztratil kryt objektivu. Když už jsem to vzdával, našel jsem opodál místečko, kde bylo asi 10ks. Povětšinou nedochůdčata. Přesto ale dvě kačenky byly dle mého vhodné k zaznamenání. Viz foto. Je to doklad, ne kvalita. Nedokáži tedy říct, zda je to jediný a zoufalý výskyt kačenek a nebo to teprve začne. Ještě lokality objedu ale nedovolil bych si napsat, že až přijedeš, tak budou žně jako v minulých letech.

Myslím si, že největším problémem je letos vláha na lokalitě. Některá krásná vysluněná místa jsou bez nálezu a jiná i s výrazně vyšší nadmořskou výškou a také méně vyschlým substrátem určité kousky "urodily". Jinak jaro v plném proudu. Ani nevím co dříve sledovat.

Láďa

Poznámka: ... a byl jsi se letos podívat na ty korálovce jedlové?

Vstavač bledý /2015 kr aneb přišel jejich čas

25. dubna 2015 v 20:56 | Kolik je asi v České republice lokalit s jejich výskytem? Dá se i odhadnout počet rostlin? |  - - bledý
Vstavač bledý a trocha povídání o této krásné bylině.


Není to zas tak dlouho co v Čechách, na Moravě situaci neznáme, byly dvě lokality. Jedna v jižních Čechách a druhá v Podkrkonoší. Dnes, zásluhou amatérských nadšenců, byly další nalezeny na Vladaři a poblíž Mariánských Lázní. Možná se dá i konstatovat, že každoročně, s jistýmí výkyvy, jednotlivých rostlin přibývá.

Bledý je velký krasavec a je v roce první orchidejí která vykvete. Bývá to tak v druhé polovině dubna. Konec pak po první polovině měsíce května.

Právě v těchto dnech je svátek milovníků našich orchidejí a - co si budemem povídat - zejména nadšenců s fotoaparáty v kapsách. I my jsme se dnes na jednu lokalitu vypravili a Matičko přírodo div se byli jsme úspěšní.

Lokalitu s jejich výskytem jsme neznali, ale několik základních informací jsme měli. Prochodili jsme tamější, až neskutečně zarostlý les, křížem krážem. Trvalo nám to několik hodin. A kde nic tu nic. A pak se vydařilo.

Už bychom to dávno vzdali, ale byli jsme v divokém porostu, který miluje kačenka česká. A my jsme doufali, že na nějaké to jejich rozkvetlé políčko narazíme. Níc, ani houbička. Ono se letos, tak jako i v posledních letech kačenkám nedaří. Důvodem s velkou pravděpodobností je nedostatek vláhy. Kde jsou ty časy, kdy na horách, ale třeba i uprostřed Čech v Brdech bývávaly metry sněhů. Toho už se ale ani v příštích letech nedočkáme. Začíná boj o vodu, o strategickou surovinu. Viz náše akce ve vojenském prostoru Brdy...

Toho jednoho vstavače bledého jsme málem přešli. Ale jak se říká, štěstí přeje připraveným a my jsme sebou měli i dálkové ostrostřelce. To bych nevěřil jak někteří jedinci mají přeostrý zrak.

Najednou jsme viděli dalšího a dalšího a celkém jsme jich postupně našli několik desítek. Oni ti bídáci se skrývali v porostech petrklíčů. Holt i orchideje se dnes již musí před nenechavci asi maskovat.


TO BYLO ALE PŘEKVAPENÍ
KOUKAL JSEM JAKO JELEN NA NOVÁ VRATA
NAJEDNOU JSEM ZJISTIL, ŽE TADY V TOM PROSTORU NEJSEM POPRVÉ

Vždyť před sedmi roky jsem zde putoval kolem Hadovky. Od pramene až po soutok s Berounkou. Ten statek, bývalý i pivovar, je dnes oázou pro turisty, cyklisty, rodiny s děckama. Je to tady překrásné. A co se zde na statku změnilo? Všechno. Hlavně více je tu zvířat a to i jelenů. Přijeďte pobejt...

Přicházíme k bráně a tam úplně nepopsaná hospodská cedule. Všude zavřeno, pouze nějaký řemeslník opravuje u domku fasádu. Vstupujeme do rozbombardovaného statku, kde nás srdečně vítají kozy, kůzlata a dva němečtí ovčáci v kotcích. Nikde nikdo. Jen nové hospodské stoly pod deštníky svatého Bernarda.

"My chceme pivo. My máme hlad. Kde jsou ty zrzohlavé Maud."

Dovolte takové malé odskočení ze Dvora do civilizace. Trempuji, vandruji, po celý svůj téměř sedmdesátiletý život. Bejvávalo dobře, bejvávalo nás hodně, teď již nikoho nepotkávám. Nepočítám ty taky trempíky, kteří vystoupí z vlaku, vstoupí do hospody, už ani ty kytáry nejsou, pak někde zalehnou, a čekají až hospodský roztočí ranní dávku. Někteří kamarádi již jsou tam někde nahoře. Další se opírají o berle a ti ještě schopní koukají jak to udělat, aby mohli s mojí maličkostí vyrazit na vandr. Ale...

"S Burlíkem nikam nepojedeš. Já vás znám. Budete se vožírat, honit ženský, utrácet peníze a ještě tě někde chytne infarkt. Kdo ti tam pomůže? Ty si myslíš, že von se vo tebe postará, když sloužil u té polní nemocnice? Hovnajs, ten starý vochlasta, děvkař, se na tebe vy....!"

A to prosím já jsem abstinent a nekuřák. Jó žena je žena. "Na chatě je potřeba natřít plot, vobrátit kompost, vopravit komín a ještě jsi nespravil ten altán! Až to uděláš, tak si můžeš zajít do hospody na limonádu!"

Zedník se zvedá a beze slova odchází do baráku. Přichází s půvabnou madam - dnes již víme, že je to Libuška. Prohlíží si nás, jako nějaké bandity, povaleče. "Ještě máme zavřeno. Otevíráme až příští týden." A to je voda na náš mlejn. Jak my milujeme tyto chvíle...

"Madam! Jednou jste hospodská, živnostnice, tak je vaší vlasteneckou povinností se o nás postarat. Vždyť všichni jsme Češi, jedna rodina." A už to začalo. "My jsme trempové, jedna rodina a náš kapelník je tady ten vožrala." A všichni ukazují na mne. Ó jak tuto píseň milujeme.

Podívala se nevěřícně na nás a byla celá zmatená. "Máme obrovskou žízeň a ještě větší hlad. Přeci nás nemůžete vyhodit. Kam bychom se teď navečer poděli..."

"Tak se posaďte!" Začíná pršet. Usedáme pod obrovské deštníky. Torny házíme pod stůl. Do tohoto nečasu by nás určitě tato přenádherná podnikatelka určitě nevyhodila. "Budete tedy moji první zákazníci!!!"

"Malé, nebo velké?" Volá na nás z okénka. "Jsme snad robata. Samozřejmě velké!" odpovídáme. "Já se vás neptát na množství piva, ale na množství alkoholu. Voni snad ještě nikdy nepili pivo. Desítku, nebo dvanáctku?"

"Dvanáctku." Řveme na celý statek.

Nikdy jsme se tak dobře nenajedli a nenapili. Ten Bernárd byl dokonalý. Tak dobře ošetřeno pivo a se správnou mírou, jsem naposled zažil snad v minulém století. Děkujeme Libuško. Pan Bernard bude mít z této hospůdky přeobrovskou radost.

Zároveň pozdravujeme tu malou dívčinu, Šárku, která tam velí stáji. Je jí snad deset let, ale o koních ví všechno. Ona na ty čtyřnohé krasavce nemusí ani mluvit. Oni jí čtou povely již z očí. Zavadění koní pod jejím velením byl přenádherný, nezapomenutelný koncert. Přijeďte se přesvědčit i vy. Šárko, jak jsme si řekli. Maturita a pak na vysokou ke koním. Máš na zvířátka talent. Tak si to nezkaž. Jinak, jak jsme si řekli, tě přinutím násilně! Prosím vás všechny co přijedete na Dvůr, připomeňte Šárce té blondýce s culíkama, že musí na vysokou. Děkuji!

Pohled z Krasíkova na jednu z tamějších vísek. Která to ale je, tak to opravdu, ale opravdu nevíme...

Modřenec hroznatý

25. dubna 2015 v 20:00 | Jiří Patočka |  Jiří Patočka
Modřenec hroznatý (Muscari neglectum, syn. M. racemosum, M. atlanticum) je bylina z rodu jednoděložných rostlin (Muscari) z čeledi hyacintovité (Hyacinthaceae). Modřenců je známo asi 30 druhů. Jsou rozšířeny zejména v Evropě, v jihozápadní Asii a severní Africe (Lim, 2014). V ČR rostou 4 původní a jeden nepůvodní druh. Mezi původní druhy patří i modřenec hroznatý, ale původní je jen na jižní Moravě. Hojně se ale pěstuje na zahrádkách a někde zplaňuje (Dostál, 1989).

Modřenec je nenáročná okrasná cibulovina, jejíž květenství má barvu hlubokého modrého nebe a kontrastuje s barvami jiných jarních cibulovin jako jsou tulipány, narcisy či prvosenky, které jsou spíše v odstínech žluté, oranžové nebo červené barvy. Modřence vytváří krásné kvetoucí trsy s příjemnou vůní. Rostliny jsou mrazuvzdorné a kvetou od března do května. Klasovité květenství roste na bezlistých stoncích. Rostlinu lze považovat za jedovatou (Mulholland et al., 2013), ale žádné vážné otravy nebyly v lékařské literatuře zaznamenány.

Existují doklady o tom, že modřenec byl v minulosti využíván v oblasti Středozemního moře v lidovém léčitelství (Papini, 1953), ale pozornost mu věnuje i současná medicína (Mašterov et al., 1991). Na studiu jeho biologicky účinných látek se z velké části podílejí také čeští a slovenští autoři. Ti prokázali přítomnost látek ze skupiny homoisoflavonoidů s antioxidační (Juránek et al., 1993), antimutagenní (Miadoková et al., 2002) a antiestrogenní aktivitou (Urbančíková at al., 2002).

Literatura
Dostál J. Nová Květena ČSSR, vol. 2, Academia, Praha, 1989.
Juránek I, Suchý V, Stará D, Maśterova I, Grančaiová Z. Antioxidative activity of homoisoflavonoids from Muscari racemosum and Dracena cinnabari. Pharmazie. 1993; 48(4): 310-311.
Lim TK. Muscari neglectum. In Edible Medicinal And Non-Medicinal Plants (pp. 122-125). Springer Netherlands, 2014.
Mašterov I, Suchý V, Uhrín D, Ubik K, Grančaiová Z, Bobovnický, B. Homoisoflavanones and other constituents from Muscari racemosum. Phytochemistry 1991; 30(2): 713-714.
Miadoková E, Masterová I, Vlcková V, Dúhová V, Tóth J. Antimutagenic potential of homoisoflavonoids from Muscari racemosum. J Ethnopharmacol. 2002; 81(3): 381-386.
Mulholland DA, Schwikkard SL, Crouch NR. The chemistry and biological activity of the Hyacinthaceae. Natural Product Reports 2013; 30(9): 1165-1210.
Papini P. Aqueous extract of Muscari racemosum. Boll Chim Farm. 1953; 92(8): 285-286.
Urbančíková M, Masterová I, Tóth J. Estrogenic/antiestrogenic activity of homoisoflavonoids from bulbs of Muscari racemosum (L.) Miller. Fitoterapia. 2002; 73(7-8): 724-726.

Zanedlouho si připomeneme 70. výročí konce II. světové války / Karel Burle a pan Příhoda, Josef Klán a pan Havrda z Lahoviček.

24. dubna 2015 v 18:08 | Pojďme si na mnohých příbězích ukázat jak to v květnu probíhalo v Malé a Velké Chuchli. Také máte vzpomínku? Tak pište pod tento článek do komentářů... |  - 1945 květen
K aleji na Lahovské má naše rodina i osobní příběh. Vrcholilo květnové povstání a můj otec Karel Burle, s panem Příhodou, statkářem, dostal za úkol prozkoumat prostor kolem aleje až do Lochkova. "Velení" potřebovalo znát bojovou situaci v tomto prostoru.

Když se dva kamarádi ve zbrani vraceli od Lochkova, tak najednou se ozvalo halt!!! Zpoza stromu vystoupili dva vojáci wermachtu. Ještě štěstí, že to nebyli SS, nebo dokonce hoši od Gestapa.

A to je ona. Berretta rok výroby 1941...

Pan Příhoda měl karabinu a můj otec pistoli, kterou mu opatřil jeho bratr, který byl u pražské policie. Oba si uvědomili, že je to jejich konec. Vojáci je odvedli do blízké chaty. Následoval výslech. Bohudík armáda byla armáda, a tak nedošlo na žádné bití.

Karel Burle v sadě svého tchána nad Radotínem. Tam kde jsou dnes zařízlé tunely...

Netrvalo dlouho a Němci odešli. Zůstal tam, s našími bojovníky, jenom jeden voják. Otec viděl na zdi housle a lámanou němčinou požádal vojáka, zda by si nemohl zahrát. Němec, jak se později ukázalo Rakušan z Vídně, byl dojat. Zanedlouho vstal, otci housle odebral a vyprovodil oba kamarády ze světnice. Rukou jim ukázal ať rychle zmizí. Chlapi tušili, že to do nich zezadu z automatu napere. Z ničeho nic zařval halt a rukou je přivolal k sobě. Odešel do chaty a v ruce držel karabinu a pistoli v pouzdře včetně dvou plných zásíobníků. Podal jim je, zavřel dveře. Mužský se rychle odebrali do svých domovů.

To ale ještě nebyl konec. Každý příběh má své pokračování, ale o tom zase někdy příště. Jenom dodám, že když se fašisté znovu vrátili do obce, tak garda, která nechala zbraně a munici na pódiu v hospodě U Holečků, utekla. Můj děda, Josef Bejlek, byl místo nich postaven pro výstrahu ke zdi. Ještě štěstí, že pan Holeček uměl německy. Přesvědčil Němce, že si na starém člověku nic přece nevezmou. A tak shodou náhod a znalosti jazyka hospodského můj děd válku přežil.

Ale jak jsem napsal výše. to už je na jiné povídání. Stejně jako, když chlapi z naší rodiny z Lahoviček, se ukrývali před jednotkami SS v senkruvně. A proto nejsou jejich jména a příjmení vytesána na pomníku u mostu přes Berounku.

Při květnovém povstání v roce 1945 se tady děly hrůzné věci. Až pojedete někdy kolem, tak se zadívejte na pomník hrdinů. Na mostě přes Berounku lidé z Lahoviček, Lahovic, a okolních obcí, vybudovali zátaras, barikádu, nebývalé velikosti. Praha měla oprávněnou obavu, aby tudy na město netáhly jednotky SS z nedalekého vojenského výcvikového prostoru Hradiště, které bylo nedaleko soutoku Vltavy a Sázavy. Bojovníci odhodláni, i za pomoci obrněného vlaku, barikádu uhájit, snad i do posledního muže, ženy, neměli však šanci. Němci před tanky hnali naše lidi. Střilet do vlastních? Fašisté žádnou čest a morálku neměli. Skončilo to špatně.

Tady se ukázalo, že ženský mají chytřejší mozky než mužský. Tento příběh se týkal dokonce mé rodiny. Byli to mé tety, strýcové. Bojovníci pod střelbou opustili zátaras a s hrůzou čekali, co se bude dále dít. Mé tety strčily své mužské do žumpy. Strýc byl italský legionář a jeho zeť vojákem československé armády. Fašisté důsledně prohledávali domy a hledali muže. Naše rodina měla štěstí. Chlapi sice páchli, ale přežili, což se mnohým nepodařilo. Můj otec a děd bojovali o dva kilometry dál a jenom štěstíčko je rovněž uchránilo před smrtí.
Václav Burle

Co je to? Haworthia cymbiformis z jižní Afriky.

23. dubna 2015 v 13:38 | Tak už víme. Ona tato květinka nemá ani český název. Napíšete někdo k ní text? |  FLORA
Najednou z ničeho nic to vykvetlo hned vedle mucholapky podivné. Co to asi je?

Šel jsem přilít vodu masožravce a koukám na ten krásný květ. Tak i já jsem konečně něco vypěstoval. Nevím jak, nevím jak se to povedlo a především nevím co to je. Poradíte? A jak se mám o tu rostlinku starat?

V naší partě fototuláků je i vědecký pracovník jedné nejmenované botanické zahrady. Ten nám neustále něco ze svých sbírek nosil. Netrvalo to dlouho a všchni jako jeden muž a žena jsme mu to zakázali. Ono by totiž netrvalo dlouho a i my bychom ve svých domovem měli pořádně velké botanické zahrady.


Fotografování není vůbec snadné jak se někdy může i zdát

22. dubna 2015 v 23:05 | Dnešní fototoulání bylo pro většinu velkým překvapením. Tak tohle nikdo nečekal... |  FOTOTOULKA
Mistr dnes nepřinesl žádné zvířátko, žádného ptáčka nebeského, ani vzácnou bylinu, ale vzal to úplně z jiného konce....

Dnešním tématem bylo naučit se dokonale ovládat všechna ta hejblátka na fotoaparátu.

Začali jsme odborným výkladem v profesionálním fotoateliéru, kde následoval koncert s modelkami. Děvčata byla milá, my samozřejmě rovněž, a tak nám šla práce pěkně od ruky.

K dispozici jsme měli dva na slovo vzaté odborníky, kteří nám byli plně k dispozici. Nebylo nikoho kdo by zde nezískal nové poznatky. Zajímavě a úspěšně strávený den, který pokračoval obědem v blízké restauraci. A vše bylo grátis. vždyť žijeme v době Evropské unie.

Po kulinářských hodech, pivečku, made in pilsen, ještě kafíčko, zákusek. Venku překrásný den, rozkvetlé stromy, keře, v záhonech květiny, jsme se vypravili k Vltavě. A tam ta filharmonie plna mnoha barevných tónu pokračovala.

To by jeden nevěřil jak snímání modelek je náročné. Všichni jsme se ale shodli, že fotografovat přírodu je ještě náročnější, obtížnější. Tady jsme měli všechno za zadkem včetně neustálé odborné pomoci. V lesích, hvozdech, na stráních, loukách, u potoku a řek je to někdy i o život a hodně bolí nejen nohy, ale i celé tělo.

Modelka příjde, vizážistka jí načinčá a pak už to je jenom na fotografech. Ale zkuste si v lese najít tu správnou houbu, která klidně může být i jediná v celé republice. A to smé platí i o chráněných bylinách, motýlech apod. A co si budeme povídat. V jarní přírodě, mimo město, je to o hodně kouzelnější...

A tak zítra opět vyrážíme. A tobě Tome i tvému příteli a i děvčatům velké poděkování. A už se těšíme na další akci. Bude zoologická? Nebo botanická? A co takhle zajít si do lesa, na rozkvetlou louku, k horskému potoku?

A přátele přípomínám - zítra Český kras, v pátek vojenský újezd Brdy, v sobotu směr západ a v neděli? Ještě se dohodneme....

Jaroslav HAUNER (21) hrdina Pražského povstání

22. dubna 2015 v 22:42 | Co myslíte když se zeptáte v chuchelské škole kdo to byl Jaroslav Hauner jakou asi dostanete odpověď. O občanech naší milované vísky ani nemluvě. |  - 1945 květen
Jaroslav Hauner, 8. května 1945...
P O P R A V A

když o této události přemýšlím, tak docházím k jedinému závěru
Jaroslav byl bez slitování německými fašisty popraven.
A nebyl na území naší obce sám!
Otázkou je proč stát, ale i obecní orgány tuto vraždu včas neřešily?

Vážený pane starosto, vážené zastupitelstvo,
neměli by jste na základě následujícího vyprávění přehodnotit své rozhodnutí a pietní akty uspořádat v pátek aby se jich mohli zúčastnit všichni obyvatelé Malé a Velké Chuchle? Opravdu chcete uctít hrdiny tím, že sousedům a sousedkám neumožníte se hrdinům poklonit? Uctít jejich památku. Opravdu jste přesvědčeni že činíte správně a podle svého nejlepšího svědomí?

Roky se sám sebe ptám proč se chuchelská škola jmenuje po paní Masarykové. Proč chuchelští občané po II. světové válce a zejména po tzv. sametové revoluci neměli odvahu jí pojmenovat po mladém člověku, který byl jejím žákem a který vůči národu splnil se ctí své poslání. O jeho osudu se mnohé napsalo ale divné je, že do dnešního dne s určitostí nevíme jak to vše kolem něho v těch neblahých okamžicích bylo. Jedno je ale jisté. Byl to hrdina, který pomáhal svým spoluobčanům. Čest jeho památce...

8. květen, 10.00 hodin - před chuchelskou školu přijíždějí tři vozy německého červeného kříže. Osádka si prohlíží tam zřízenou ošetřovnu. Vydává příkaz aby byly odstraněny některá lůžka a na jejich místo pokládají vlastní slamníky. Jako zástupce německé ambulance se představuje bledý hubený mladík, kterého doprovázejí dva vojáci. Jeden má osmnáct a druhý devatenáct let. Kontrolují každého zraněného.

Přicházejí k mladému Rusovi, kterého operoval Dr. Nožička a tím mu zachránil život. "Další léčení zastavit!" nařizuje německý lékař. Jeden z mladých vojáků se ptá: "Co s ním?" Druhý šeptem odpovídá: "Nejlépe jednu ránu a bude konec." Rusa vynášejí na školní zahradu a tam ho zastřelili dvěma ranami z revolveru. Byla to vražda, neboť zraněný voják požíval práva ochrany Červeného kříže.

Pak jim do osidel padl Jaroslav Hauner (21), který ze své vůle pomoci druhým na ošetřovně pomáhal lékařům při obvazech, ale i jako spojka národního výboru. Když Němci zjistili z jeho legitimace, že není členem ambulantního personálu, německý lékař nařídil: "Ven s ním". Později jeho mrtvola byla nalezena u zdi činžáku. Ani tato vražda nebyla ničím odůvodněna.

Poznámka: a aby toho nebylo málo, tak se kolem Jaroslava vytvořilo nemálo fám typu jedna paní povídala. Podle dokumentů, které jsem nesnadnou cestou získal, můžeme od dnešního dne převzít výše napsaný příběh. Vše ostatní jsou výmysly. Když bude zájem, tak je tady mohu uvést a vše ještě podrobněji vysvětlit.

Jenom je škoda přeškoda, že představitele naší obce se nepokusili ty německé vrahy vyhledat. Jsem přesvědčen, že by to nebylo zas tak nemožné. Určitě by se to dalo ještě udělat i dnes, i když bychom bohužel je na tomto světě již pro jejich věk nepotkali.

Mgr. Tomáš Hromádka: Vážený pane Burle, nevím, zda o tom víte, ale v Chuchli máme HAUNEROVU ulici (pojmenována na můj návrh), více se o J. Haunerovi dozvíte v mé knize, kterou lze stále zakoupit na úřadě městské části - je zde i jeho fotografie.

Václav Burle: Fotografii jsem v knize nenašel. Na které je straně? Problémem té tvé knihy, ohledně pana Haunera, je, že tam máš řadu závažných nepřesností. Na str. 30 správně píšeš, že byl zajištěn, zatčen, na ošetřovně.

Na str. 33 pak ve vzpomínce paní Svobodové - jí i její sestru jsem znal osobně - uvádíš, že u Jaroslava a jeho druha byly nalezeny granáty a následně byl u zdi činžáku popraven. To ale není časově a fakticky možné.

Dnes už je prokázáno svědectvím zdravotní sestry, že byl odveden z ošetřovny ve škole protože neměl žádný průkaz červeného kříže. Takže o granátech nemůže být řeč. Nikde se nepíše ani nehovoří o další fámě, ve které se nepravdivě uvádělo, že u vchodu do školy mělo být jízdní kolo a na něm pásy s náboji pravděpodobně do kulometu. Údajně, na dotaz Němců, se měl pan Hauner k němu přihlásit. Nic takového se nepotvrdilo. I zde vycházíme ze svědectví zdravotní sestry, která celé události byla na ošetřovně ve škole přítomna. Doufám, že tento článek uvedl všechny záležitosti kolem Jaroslava Haunera na pravou míru.

Prosba: Jestli někdo víte něco důležitého, zajímavého, k událostem kolem II. světové války a Pražského povstání, dejte nám prosím vědět. Fakta by neměla zapadnout na hnojišti dějin. Co dnes nezachráníme už nikdy na povrch nevyplave. Určitě ve vašich rodinách existují z té doby fotografie, ale i různé dokumenty. Prosím ozvěte se...
Václav Burle

Muzeum Železná Ruda - - - "Houby Šumavy a Bavorského lesa"

19. dubna 2015 v 22:58 | V sobotu jsme nainstalovali výstavu a pak jsme měli ještě celý víkend pro sebe |  GLOSY!!!
Jaro ne a ne příjít. Na Šumavě zima, z nebes padal sníh a já dostal angínu. A k tomu po úraze mám ještě obvázanou ruku. To jsem zase dopadl. A v úterý další fototoulka. Ještě několik míst volných...

Není snad nikoho koho by to nerozlobilo. Když se konečně podařilo, tak ti krasavci se položili před větev. Je to k naštvání.

Jsou ale prý borci, kteří by tu větvičku uměii odstranit. Není to zrovna někdo vás? Poznáte kolik jich tam leží? Houby? Tak to jsme našli houby! Tak jako v minulém roce i letos tam kačenky české nebudou. Bohužel až na několik kousků se nenacházejí po celé České republice. A jak je to tam u vás?

Zašli jsme i na prověřená místa s výskytem jelení zvěře. Docela jsme byli úspěšní. Laní nemálo ale jelenů jen několik. Bez jejich ozdoby to není tak nějak vono. Budeme si muset ještě několik měsíců počkat. Teprve potom to bude opět o kráse a vznešenosti.
Nedávno jste si tady mohli přečíst o děvětsilu lékařském a představte si, že včera jsme objevili v šumavských horách několik míst kde ve velkém rostl devětsil v bílém provedení. Jestli se nemýlím tak ten roste jen ve vysokých polohách. Byl jsem ale již tak uštván, že jsem neměl sílu ho zvěčnit. Tak zase někdy příště.


** ** ** ** ** **

Tak zase za rok. Bude jich tam opět méně? Bývávalo jich tam na milióny nyní se počítají na několik set kusů. Kdy ta devastace skončí?

Praha je přecpána turisty. Zejména mladí Italové si jí užívají na plné obrátky

15. dubna 2015 v 22:52 | Na dnešní fototoulce byli všichni spokojeni. Jenom já jsem byl moc a moc smutný.... |  V Praze blaze
Příští fototoulka zatím nebude ani na zvířata ani na vzácné rostliny. Ještě je bohužel brzy. Pojedeme ale autobusem s akademiky a vědci do vojenského újezdu Brdy, kde vzniká CHKO...

Sluneční den vyhnal nejen turisty na lodičky a na mnohá další plavida. Ani necky nechyběly. Zejména v centru a v turistických lokalitách je příšerně draho. Ani nechtějte vědět kolik například stojí jedno české pivo.

A prachy se neustále točí...

Na dnešní fototoulce Prahou - devět človíčků - si to všichni užívali. Při kouzelném počasí bylo stále co fotografovat, neustále si vzájemně předávat zkušenosti. Příště půjdeme do fotoateliéru snímat modelky a málo oděná děvčata. Už se také těšíte? Následovat bude fotografování obojživelníků a ptactva nebeského. Ještě několik míst k dispozici...

Jediný kdo byl dnes zklámán jsem byl já. Vypůjčil jsem si na ukázku, od nejmenovaného výrobce, jeden ze současných nejmodernějších aparátů. Z ničeho nic jsem zjistil že nefunguje. V hledáčku bylo hodně tmavo, dokonce fotografovaný objekt byl až nezřetelně vidět. A bylo domalováno. Všichni účastníci fototoulání měli ze mne velkou a neustálou legraci. Co ale naděláte. I oni se mohlí seznámit se současným hitem ale mojí vinou se ničeho nedočkali.
Asi po dvou hodinách jsem si uvědomil, že jsem si poprvé nasadil na brýle protisluneční klips. A to byl ten důvod, že jsem v hledáčku téměř nic neviděl. Hloupost co? Ale proč ani ostatní nenapadlo abych si ty klapky sundal. Jo holt chybama se člověk neustále učí. Tak zase někdy někde příště...

Fotografujeme s Mistrem:

Je velká škoda, že tento snímek se nepovedl. Poznáte kde se stala chyba? To se stává když fotograf hodně pospíchá. Po Karlově mostě neustále proudí davy turistů a tak nezbývá nic jiného než si najít několikasekundový okamžik kdy zrovna mezi objektivem a muzikantem je vyklizený prostor. Dnešní den to bylo doslova téměř nemožné. Ta hudba je příjemná.

Dnes byl jazz, o několik hodin později zase vážná hudba. Mladí lidé hráli na housličky a další smyčcové nástroje. Dnes se to opět vydařilo. A zítra? Pojedeme omrknout houby a hnízda čápů černých.



Nejdražší houba na světě

15. dubna 2015 v 10:15 | Jiří Patočka |  Jiří Patočka
Nejdražší houbou na světě je choroš Taiwanofungus camphoratus, též Antrodia cinammomea, který roste jako parazit, vysoko v nepřístupných horách Taiwanu, až do výšky 2000 metrů nad mořem, a to pouze na jediném druhu hostitelského stromu - Cinnamomun kanehirae Hay. Tento strom je endemitem taiwanské přírody, proto nikde jinde tato houba neroste. Navíc roste velmi pomalu a pěstovat plodnice v umělých kulturách je obtížné a příliš se nedaří. V současné době je to nejdražší lékařská houba na světě.

O bioaktivních látkách houby, jejímuž farmakologickému výzkumu je v současnosti věnována mimořádná pozornost, lze se dočíst v článku na adrese: http://toxicology.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=763&mode=&order=0&thold=0

Devětsil lékařský - Petasites hybridus - Deväťsil lekársky

12. dubna 2015 v 19:58 | Rostliny, ale i houby, lze dělit na fotogenické a nefotogenické. Kam podle vás patří devětsil lékařský? |  Devětsil lékářský
Devětsil lékařský


Víte o něm něco povícero? Tak napište pod tento článek do komentářů a já to následně, ihned, přetáhnu na toto místo. Udělejte si radost a napište to pro své kamarády, kamarádky, rovněž milovníky naší přírody. A jestli máte zajímavou fotografii, kresbu, tak není problém. Rovněž zde otiskneme...

Vždy na jaře, rok za rokem, si říkám, že bych si měl konečně devětsil do archivu vyfotografovat. A stále jsem si také říkal zítra a pak zase zítra. Po pravdě řečeno to vlhko, mokro, kolem něho mému oblečení moc nevyhovovalo. Jinak se snímá bylina na suché louce, stráni, než u potoka v bažině. Dnes se ale konečně zadařilo.

U potoka, mírně pod loukou kamenný taras, na který jsem zalehl bez ztráty květinky. Ležel, seděl, jsem po celou dobu v suchu. A tak to má být. Nejhorší je, když fotograf má promočené boty, mokré nohy. Tady už jde o život. A ten pach v autě, ve vlaku, který se z nich následně line...



Přišlo jaro a kolem potoků a říček to žije. I u Prahy jsou místa, na která zase tak moc lidí nevkročí. Jsou samá bylina, houba. Voda je plna ryb a nedaleké tůně a rybníčky i obojživelníků. Je radost se dívat i na to začínající hemžení motýlků. Jenom kdyby je tak člověk znal. Kolem hlavního města jsou na tisíce koní, které chovají lidé nejen pro radost, ale i pro různé sportovní a turistické aktivity. Na těchto krásných zvířatech jsou nejvíce vidět děcka. A to je moc dobře....



Pojďte se s námi zajímat o vlky euroasijské. Příští týden se je opět pokusíme vystopovat. Uspějeme? Bylo by to o velké náhodě a ta přeje připraveným. Ještě několik míst volných...

Běží liška k Táboru, nese pytel zázvoru

12. dubna 2015 v 19:28 Jiří Patočka
Kdo by neznal tuto lidovou píseň, jejíž dva verše jsem si vypůjčil jako název svého článku. Už jste se ale někdy zamysleli nad tím, proč nesla liška zrovna zázvor, koření hojně používané v indické a čínské kuchyni, ale nikoliv v jižních Čechách? A proč o něj byl takový zájem mezi ostatními zvířaty? Nebýt toho, že je liška tak chytré zvíře, jistě by se ježek nebo zajíc zázvoru zmocnili.

A proč ježek a zajíc o zázvor tak usilovali? Jistě věděli nebo alespoň tušili, že působí příznivě na nervový systém. Pomohl by jím vyléčit depku a zlepšit kognici. Pokud to také potřebujete, podívejte se na článek Mgr. Zdeňky Navrátilové, který najdete na http://toxicology.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=761&mode=&order=0&thold=0
Jiří Patočka

Fototoulka za kvakoši se moc nevydařila. Ale potkali jsme štiku...

10. dubna 2015 v 20:19 | Nevěřil bych kolik lidí poblázněných fotoaparáty zatoužilo si nasnímat kvakoše noční. Z mé strany to není problém, ale když většina z nich musí chodit den za dnem do práce? Dostali tip, tak uvidíme jak dopadnou... |  Kvakoš noční
Kolem Prahy již máme nevratné jaro. Skály kolem Vltavy jsou plné zlata od tařice skalní. Několik jich ozdobilo i Barrandovu skálu. Rozkvetly keře, ale již i některé stromy....

To dnešní prudké slunce fotografování ptáků moc nevyhovuje. Nikde žádný z ních. Pouze vysoko na stromech jen pár kvakošů nočních mezi větvičkami pospávalo. Dají se do pohybu až pozdě za soumraku. Tak dlouho jsme čekat nemohli a hlavně v šeru už se žádné zázraky dělat nedají. Tak zase někdy příště...

Ten vysoko ležící kmen přes říčku není zrovna moc bezpečný, ale přejít se musí. Vždy je to o veliké legraci a všichni s úsměvem na rtech jen čekají kdy tam někdo konečně zahučí.

Hned první se uprostřed zastavuje a v tichosti ukazuje rukou do vody. Pomalu procházíme a nevěřícně koukáme. Ta štika byla opravdu moc pěkná. Už je to dávno co jsme v rodině měli také jednu takovou pěkně vypasanou. S bramborovou kaší to nemělo chybu. Tu vynikající chuť mám stále na patře v ústech a na jazyku. Jenže už bohužel nerybařím a ty drahé z obchodů určitě již nejsou to pravé ořechové. Ale to by bylo na jiné a hodně dlouhé vyprávění. Každý jsme si udělali několik snímků. Někomu se povedlo více, někomu méně. To ale tak bývá vždy. Záleželo na tom, jak štika byla zrovna hluboko pod hladinou. Já jsem měl štěstí...

Krasavici jsme pozorovali dokud nám nevzala kramle. Proplouvala pomaloučku polehoučku stále kolem břehu a o nás s velkou pravděpodobností vůbec nevěděla. V prudkém slunci byla moc dobře vidět. Občas zajela do hloubky a dlouho jsme o ní nevěděli, ale pak se vždy opět ukázala. Občas, z ničeho nic, a že to byl fofr, vyrazila do hloubky. Určitě za nějakým tím úlovkem. Následně zmizela neznámo kam.

Při zpáteční cestě jsme několikrát zahlédli kolem nás prolétnout nejedného ledňáčka. A dočkali jsme se i dvou mladých kvakošů. Vůbec si nás nevšímali, tvářili se, že nás neznají a ani netoužili aby nám je někdo představil. Dostali jsme se hodně blízko. Naše kroky až zastavil lesní rybníček. Ale stále to byla pro objektivy daleko. A zase ty všudy přítomné větvičky. Proto ten výřez. Každý z nás si mezi nimi musel najít nějakou tu díru. Zkrátka a stručně dnes se nám moc nevydařilo. Tak zase příště. Pokračujeme zítra a dokončíme fototoulku v neděli. Že by snad byly i houby, konečně?!

ŠTIKA NA HŔIBU FECHTNEROVĚ

Už je to opravdu dávno. Stalo se to někdy na začátku osmdesátých let minulého století pod Protivínem, na Vodňanské Blanici. To jsem byl nejen houbař, ale i náruživý rybář. Ó, jak já miloval ty chvíle u řeky a pak ještě to odskočení si do hvozdu na houby.

Měl jsem u té přenádhené řeky vysezené jedno noční místečko, kam jsem chodil na uhoře. A že jich tam v Blanici bylo. Na tom druhém, jsem od ranních hodin čekával na kapry. Úspěšnost byla převeliká.

Řeka tam kanálem hází takové ramínko do středně velkého rybníka, aby se z něj, po několika stech metrech, vrátila opět do hlavního toku. Rybník byl součástí rybářského revíru. Jednou jsem přimašiíroval ze služební cesty z Budějc a to již u rybníku seděli dva tamější kámoši. "Tak co berou?" a teprve pak jsem pozdravil. Kluci neměli zrovna dobrou náladu, zklamání z nich jen číšelo, a tak pouze zakroutili hlavou. Připravil jsem udici, úplně nalehoučko, aby houska plavala na hladině. Bum, bác a byl tam. Nádherný, pořádný macek. Bude kapr na hříbkách. Delikates. Nahodil jsem znova a vše se opakovalo. Kucí na mne koukali, jako když jsem spadl z nebe.

"Hele vole, nemohl by jsi nám dát trochu tý housky?" Ona totiž byla vynikající a dokonce ještě teplá. "Hele vole, mohl!" odpověděl jsem. Sáhnul jsem do pytlíku a zklamaně jim jí hodil. Na straně jedné jsem byl spokojen s nádherným úlovkem, prožitkem, ale na straně druhé naštvaný, že můj rybářský den skončil.

"Ty hele, musíš nám jí ale také naslinit a správně umáčknout na háčky. Já nemohu dneska přijít domu bez ryby. Věruška by si myslela bůhvíco a chlapi v hospodě by z nás zase měli srandu."

Vše jsem jim splnil. Udice si již nahodili sami. Následovali čtyři záběry a rybaření bylo pro dnešní den konec...

To takhle jednou sedím pod středověkým stromem, opřen o jeho kmen, v ruce cigárko a hrníček s meltou. Přenádhrný den. Po ránu ještě chladno, slunce již začalo hřát a ten pocit je opravdu, ale opravdu fantastický. Trochu je vám zima, ale už cítíte, jak teplé sluneční paprsky prostupují tělem.

Rybník, průtočný řekou, byl na mé straně mělký, plný vodních rostlin a rybí drobotiny. Najednou koukám a několik metrů přede mnou proplouvá přenádherná, obrovská, štika. Koukal jsem, jak vůl na nová vrata. Škoda, že tenkrát ještě nebyly digitální fotoaparáty. To by byl snímek. Voda průzračná, prosvětlena sem tam sluncem. Dravec se pomalu vnořil do hlubší vody. Netrvalo dlouho a najednou koukám, že se madam vrací. Na takový zážitek se vzpomíná celý život.

Zamyslel jsem se a to se mě nestává často. Vzal jsem podběrák a lehl si na břicho do bahna až k samé vodě. Trvalo to snad půlhodinu a stále se nic nedělo. Já si totiž bláhovec myslel, že se ještě jednou vrátí. Podběrák jsem položil do rostlin na dno a čekal. Mnohokrát jsem to chtěl vzdát, břicho jsem měl mokré a od bahna jsem příšerně smrděl. Vodní skřítci a víly mě mají ale radi.

Koukám, že se po dně mihnul stín. Pomalu jsem podběrák natočil, aby ta vodní krasavice do něj lehounce vplula. A to se také stalo. Opatrně jsem podběrákem otočil a už byla moje. Bohužel existuje jeden nepsaný zákon. Ryba vždy ve vodě vypadá o hodně větší než na suchu. Má štika už nebyla trofejní, ale pořád stála za hřích. Co myslíte, že jsem s ní udělal? Chytil jsem jí nepředpisově, a tak bych jí měl pustit, anebo si jí raději udělat na hřibu Fechtnerově?

Nedaleko mého rybářského místa, téměř uprostřed louky, stál od věků věků přenádherný, osamělý, prastarý dub. A kolem něho spousta takových divných, jiných hřibů, všech velikostí. Kdybych uměl malovat, tak by obraz vypadal takto. Louka, uprostřed letitý dub, v pozadí meandr řeky, za stromem v dáli srnka s kolouškem a v popředí ty přenádherné, jak já říkávám, Alšovské hřiby a hříbky, a sem tam ještě červená muchomůrka.

Travalo dlouho než jsem je sesbíral. Nebyl jsem si tak docela jistý, jest-li jsou vůbec jedlé a nedej Bože snad i jedovaté. Tenkrát ještě moc atlasů nebylo a barevné vůbec. Navíc se tam nepsalo, nejen o čepičatce jehličnanové, tak ani o vzácných plodnicích. Dnes už vím, ale nejsem si zas tak jistý, že to určitě byl ten Fechtnerův. Budu to tam muset jet prozkoumat!!! Václav Burle

Věnujme potravinám více pozornosti! Stále umírají lidé!

9. dubna 2015 v 10:38 | Houbaři neustále se ptají jak v kuchyni houby co nejlépe zpracovávat. Jak to děláte vy? Jž jste někdy měli problémy? |  OTRAVY
Na infekce z potravin stále umírají lidé. Jen v roce 2013 bylo 247 úmrtí...

(...dokončení brzy. Jak uchováváte houby? Máte i nemilou zkušenost?)

Vyvážení bílé

8. dubna 2015 v 0:11 | Moderní fotototechnika jde neustále rychle kupředu. Umíme ale využívat všechny možnosti? |  Fototechnika
Více a podrobně ZDE!!!

Nový díl 4Fota jsme se rozhodli věnovat funkci vyvážení bílé barvy neboli white balance. Jak přesně funguje automatické vyvážení bílé (AWB), jak přednastavené režimy a kdy je nejlepší sáhnout po ručním nastavení či šedé tabulce? Vše co jste kdy chtěli o vyvážení bílé vědět.

Švihlík krutiklas v modrém...

Muchomůrka ošemetná aneb ta dala mykologům hodně zabrat...

7. dubna 2015 v 12:49 | ...a jak se ukázalo všechno je pravděpodobně jinak. A to je na té mykologii to krásné. Neustále je co řešit, o čem bádat. |  - - "ošemetná"
Muchomůrka ošemetná. Víte o ní něco povícero? Seznamte zdejší houbaře s vašimi zkušenostmi...

Bylo nebylo a stál se zázrak, na který po celý život čeká nejeden mykolog, ba i houbař. Objevit nový druh, který by nesl jeho příjmení. To se, již dávno tomu, podařilo německému nadšenci na severozápadní straně Krušných hor. Mykolog Herrfurth plodnici popsal jako jedovatou a dodnes nese jeho jméno - Amanita pseudorubescens Herrfurth. Jednalo se o dvojníka muchomůrky načervenalé, růžovka, masák. Pravděpodobně není zas tak mnoho lidí, kteří růžovku sbírají. A navíc málo jich ví, že tato vynikající houba je za syrova "jedovatá".

Šel čas a čeští významní mykologové, ale i skalní poučení houbaři, amatérští mykologové, se jí snažili najít i u nás. Nedařilo se nedařilo. Bylo to takové divné a celé to bylo postavené na vodě. Kdo ale ví, tak ten se i dočká. To štěstíčko jednoho dne, červenec 1968, sedlo na pana A. Piláta, který našel osm plodnic na Šumavě na svazích hory Zhůří. Houby prozkoumal a zjistil, že plodnice nejsou jedovaté. Dále konstatoval, že se jedná o ekomorfózu, o podobnost způsobenou klimatickými podmínkami.

Posléze plodnice Amanita pseudorubescens Herrfurth našel nedaleko Klínovce v Krušných horách K. Kult. Z jedné strany vypadaly jako růžovky, z druhé pak jako ty od pana Herrfurtha. Houby pojedl a to bez jakýchkoliv potíží, problémů. Dospěl k vysvětlení, že německý mykolog si s velkou pravděpodobností spletl podivnou růžovku s muchomůrkou panterovou, nově tygrovanou, tygrovitá.

Takže pohádky je konec a po 73 letech opět víme povíce - jedovatý dvojník muchomůrky růžovky neexistuje. Matičce přírodě chvála. Kdyby tomu tak nebylo, tak bychom si zadělali, při sbírání masáků, na pořádné problémy...
(Zdroj Chvilky v přírodě - Vesmír.)

Poznámka: Zhůří bývalá osada, vedla tudy Zlatá stezka. Nedaleko vrch Huťská hora, 1187 m. n. m., vyhlídka na západní hraniční kopce, nedaleko Kvildy, tam jak byla vrtulníková letka, kasárna. Vojenské objekty odstraněny. Houbařský ráj, hojný výskyt hořce šumavského a dalších vzácných bylin. Nedaleko na silnici parkoviště.

Po potoce za Prahou

6. dubna 2015 v 18:14 | Hledali jsme kačenky, smrže a zaskočila nás sněhová vánice. Ale i tak to byl překrásně strávený den... |  - dřín obecný
...jenom kdybychom neměli mokré nohy, hlavy. Bylo nám po celém těle nemile, nepříjemně. Ještě že existují české hospůdky, kde ještě topí dřevem.

Jsem přesvědčen, že alespoň tady u nás v Českém krasu a širokém okolí kolem Prahy dřínů pomalu ale jistě neustále přibývá. Začíná se jim dařit. Možná, že je ale škoda, že tak málo lidí, milovníků přírody a zdravé krmě, je tak málo chodí na podzim sbírat. Určitě to není, zejména pro zimní období, zanedbatelná surovina. Dřínky jsou plné vitamínu a zejména céčka. Proč kupovat drahé zahraniční ovoce, když po lesích a stráních máme takový zázrak Matičky přírody. Sbíráte? A jak s dřínky v kuchyni pracujete? Poradíte? Zavařujete?

Ráno jsme vyjížděli a nejeden z nás už měl na nose sluneční brýle. Jakmile jsme ale vkročili do lesa, tak se obloha zatáhla sněhovým mračnem, zadul vítr a všude kolem nás nebylo na krok vidět. Dnešní toulání nám přišla zkazit sněhová vichřice. Toulat se v tom nečase nikomu z nás ale nevadilo. Jsme zvyklí a také víme, že jednou je tak, podruhé onak, ale potom vždy se udělá lépa. A navíc já to horké slunce zrovna moc nemusím.

Zatím to moc jarně nekvete. Tu a tam jaterník podléška, kolem potoků devětsil, fialky, neboli violky, mochny, ale i dymnivky duté, podběl atd. Nebyla to zrovna špatná podívaná, když z ničeho nic pole dymnivek pokryl namrzlý sníh. Co asi všechno ty rostliny, příroda, musí vydržet, že se na to nevykašle, ale naopak se vždy zvedne k nebesům, vesmíru.

Sbíráte podběl? A jak ho následně zejména v zimním období používáte?

V trempských osadách na potocích se poutník, fototulák, setká s mnohým...

Dřín obecný (Cornus mas) a drobné postřehy o něm z výpravy na minerály

6. dubna 2015 v 16:16 | Významné rozšíření dřínu obecného na Květnici u Tišnova |  - dřín obecný
V sobotu jsme se vypravili na minerály do lomu na kopci "Dřínová" u Předklášteří v okrese Brno-venkov. Vyzbrojeni geologickým kladívkem, tlumokem a dobrou náladou, za přispění nádherného slunečného počasí, jsme se vydali hledat poklady neživé přírody. Dlouho jsme na nic pořádného nenatrefili. Až cestou zpět se nám podařilo najít pěknou drůzu krystalů kalcitu pokrytého oxidy železa. Při té příležitosti jsme navštívili jednu z nejvýznamnějších lokalit dřínu obecného (Cornus mas) na jižní Moravě u Tišnova při západním okraji boskovické brázdy. Záplava jasně žlutých květů tohoto zákonem chráněného keře pokrývá jižní a jihozápadní svahy a úpatí kopce "Květnice" (n. v. 469 m n. m.) nad potokem Besének v Jihomoravském kraji.

Keř dřínu obecného (Cornus mas) na úpatí kóty 469 m n. m. "Květnice" u Tišnova.

Dřín obecný, syn. dřín jarní (Cornus vernalis), dříve také svída dřín, z čeledi dřínovité (Cornaceae), kvete ještě před olistěním v březnu a dubnu, někdy už i v předjaří, koncem února, na sušších a lehčích půdách se zásaditější reakcí.

Na "Květnici" se početná populace dřínu obecného objevuje často v zápoji v podobě teplomilných a suchomilných dřínových doubrav na skalnatých, kamenitých a suchých lesostepích. Substrátem jsou devonské vápence, karbonátové horniny, jež nám zde zanechalo pravěké moře v období středních prvohor. Na vápencích postupně vznikla a stále se vyvíjí krasová lesostep se specifickou xerotermní vegetací. Typická je tu kromě běžných druhů dubu (Quercus sp.) přítomnost teplomilného dubu pýřitého (Quercus pubescens).

Dřín obecný je keř, vzácněji i strom. Na "Květnici" však tvoří keřové patro. Jeho plodem je dřínka, červená peckovice, dozrávající v září a říjnu. Dřínky jsou jedlé, trpké, sladkokyselé chuti, s vysokým obsahem vitamínu C. Dřevo je velmi tvrdé a houževnaté. O využití plodů v lidovém léčitelství a v kuchyni je možno se běžně dočíst v literatuře. Stejně tak o použití jeho dřeva.

Podle našich pozorování v terénu je převážná většina zdejší populace dřínu obecného vázána na devonské, popř. silurské vápence (silurské stáří zde však nebylo bezpečně prokázáno), respektive na půdy na nich vzniklých. Tedy na substráty se zásaditou chemickou reakcí. V bezprostředním okolí je několik mineralogicky a chemicky zcela odlišných hornin, kde dřín prakticky chybí. O dřínu lze hovořit jako o fakultativním kalcifitu, tedy o rostlině, která je vázána na půdy s vyšším obsahem vápníku, nikoliv však výhradně. Nejedná se v žádném případě o obligátní kalcifyt. Velmi dobře je to patrné na ostatních svazích "Květnice", kde vystupují silikátové horniny, zejména křemence a metamorfované granitoidní horniny charakteru rul. Dřín by tedy mohl "fungovat" jako relativní fytoindikátor karbonátových hornin v klimaticky vhodných oblastech jeho přirozeného výskytu.

Relikty solitérních dřínových porostů najdeme i na protější kótě "Dřínová" (n. v. 379 m n. m.), který je z části tvořen devonskými vápenci. Je zde založen činný etážový kamenolom. Kopec byl ostatně pojmenován podle popisované dřeviny, jež se zde v minulosti běžně vyskytovala. Těžba vápence k pálení vápna a později k výrobě různých frakcí drceného kameniva (mimo vápence i fylity a ruly) téměř zlikvidovala xerotermní vegetaci na skalnaté krasové lesostepi a na ně vázaná společenstva živočichů.

Vyhláška č. 395/1992 Sb. Ministerstva životního prostředí ČR, která doplňuje Zákon České národní rady o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb., řadí dřín obecný (Cornus mas) do seznamu zvláště chráněných druhů rostlin, a to do kategorie ohrožených druhů.

Závěrem je nutno říci, že kopec "Květnice" u Tišnova s neobyčejně početnou populací dřínu obecného je vyhlášen přírodní památkou.

RNDr. Michal Patočka