Pohled na smutné události v Lahovicích

11. května 2015 v 10:50 | Poznávejme historii našich vísek. Kdo se nepoučí bude muset ta zvěrstva prožívat znova |  - 1945 květen
Když skončila II. světová válka, bylo mi 20 let. Byla jsem ještě svobodná a žila jsem společně se svými rodiči, Františkem Červenkou a Františkou Červenkovou, mladší osmnáctiletou sestrou Annou a vlastní babičkou v Lahovicích v čísle popisném 52.

7. května 1945 šel náš tatínek jako obvykle roznášet mléko. Brzy se ale kvapně vrátil domů, vběhl do kuchyně a řekl nám, abychom se šli všichní schovat do našeho sklepa. Ve sklepě společně se mnou byli moji rodiče, mladší sestra Anna, moje babička, dále Vlasta Podolská s maminkou a sourozenci Marie a Josef Šimůnkovi. V té době se střelba přibližovala již k našemu domku. Potom, asi kolem desáté hodiny dopoledne, vtrhlo do našeho sklepa několik vojáků. Vzpomínám si, že byli poměrně mladí, tak kolem dvaceti let. Špatnou češtinou a posunky nám dali příkaz, abychom ze sklepa vyšli ven. Když jsme ze sklepa vyšli, viděla jsem, že v okolí našeho domku je mnoho dalších německých vojáků. Jejich špalírem jsme prošli přes ulici.

Tatínek šel jako první así deset kroků přede mnou. Za mnou šla moje sestra s maminkou a s babičkou, Vlasta Podolská s maminkou a Pepík Šimůnek. Prošli jsme kolem plotu zahrádky, kde stál voják v přilbě, na které měl označení SS-mana se samopalem. Krátce potom co jsme tohoto SS-mana minuli, zarachotily výstřely. Viděla jsem, jak tatínek přede mnou padá a vedena nějakým instinktem jsem padla k zemi také. Na mne padla střelbou zasažená maminka a přes nohy mi klesla sestra. Babičku ani ostatní jsem neviděla. Já sama jsem zasažena nebyla. Byla jsem tak vystrašená, že jsem an nedýchala. Přede mnou jsem viděla kaluž tatínkovy krve. Na mně ležící maminka občas zachroptěla. Ani sestra nebyla ještě mrtvá. Slyšela jsem, jak několikrát po sobě pronesla: "Maminko, Štěpánko - sbohem."

Všude okolo se neustále pohybovali SS-mani, a proto jsem musela dál nehnutě ležet. Za soumraku k nám přistoupili dva vojáci a kopali do nás. Maminka při tom zase trochu zachroptěla. Za tmy, když se SS-mani vzdálili, odvlekla jsem raněnou maminku do blízkého chlívku, který byl při domku paní Anny Kvapilové. Ve chlívku byla koza, tu jsem podojila a dala mamince napít mléka. Blouznila. Měla prostřelené plíce. Stále ale žila.

Všude okolo se ještě pohybovali Němci. V kozím chlívku jsem slyšela jejich hlasy. Bála jsem se, aby mně a maminku SS-mani znovu nenašli, proto jsem dírou v prkénné stěně chlívku prostrčila ruku a zvenku jsem nasadila na petlici zámek. Chtěla jsem, aby dvířka chlívku vypadala tak, že jsou zvenku zavřená a že tudíž ve chlívku nikdo není. Naše babička, které bylo 87 let, seděla kousek od chlívku opřená o kůl. Měla prostřelený krk a bylo vidět, že ž ní život dávno vyprchal.

Takto jsem byla v kozím chlívku s maminkou schována až do příštího dne, tj. do 8. května, kdy jsem zaslechla hlas paní Procházkové, bývalé učitelky, která u nás bydlela v nájmu. Abych na sebe upozornila, zabouchala jsem na vrátka chlívku. Když nás objevili, byli ještě všude okolo němečtí vojáci. Ti nevěděli, že moje maminka nebyla předešlého dne při střelbě na nás usmrcena, nevěděli, že jsem ji z místa vraždění odvklekla, považovali ji zřejmě za náhodně zraněnou, a proto povolili maminčino ošetření a odvoz k lékaři. Tuto věc projednala s německými vojáky paní učitelka Procházková, která hovořila německy. Vyjednala, aby maminka byla selským potahem převezena do nemocnice. Byla operována, byla uzdravena a žila pak ještě patnáct let. Tatínek, sestra a babička byli již dávno mrtví. Zastřelená byla i Vlasta Podolská a Pepík Šimůnek. Mamince Vlasty Podolské se při střelbě na nás podařilo utéci.
Ze vzpomínek Štěpánky Holečkové z Lahovic.

 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama