Ohnivec rakouský aneb nakouknutí do jeho taxonomie

16. ledna 2016 v 21:26 | Jiří Patočka |  - - rakouský
Pokud jste v těchto dnech zavítali do lesa a objevili skupinu ohnivců (Sarcoscypha), určitě jste měli problém se rozhodnout, který to je. Kromě nejznámějšího ohnivce rakouského (S. austriaca) to mohl být také ohnivec šarlatový (S. coccinea) nebo ohnivec jurský (S. jurana). Všechny jsou krásné, ale tak podobné, že spolehlivě je lze rozlišit jen pod mikroskopem (Denison, 1972). Totéž se ještě týká i severoamerického ohnivce S. dudleyi.

Existují sice některé rozlišovací znaky, jako např. délka třeně nebo barva a tvar chloupků na vnější straně plodnice, ale ty nejsou moc spolehlivé. No řeknete sami. Třeň je dlouhý podle toho, v jak vysokém mechu houba roste, vnějšek plodnic bývá zbarven v mnoha odstínech bílé, růžové, žluté až krémové, a chloupky bývají různě vyvinuty.

Ohnivci rakouští a šarlatoví často rostou pospolu a jejich podobnost je tak velká, že někteří autoři je řadí do jediného taxonu. Se stejně vypadajícím ohnivcem jurským je to poněkud jednodušší v tom, že roste pouze na lipovém dřevě (?) a je velmi vzácný. Podle odborníků jsou všechny tři jmenované druhy spolehlivě odlišitelné pouze mikroskopicky, podle velikosti olejových kapek na spórách (Li a Kimbrough, 1995). Takže, až vyrazíte na ohnivce, nezapomeňte na mikroskop!

Když už jsem se o ohnivcích a problémech s jejich taxonomií rozepsal, měl bych ještě pro úplnost napsat, že v ČR roste ještě vzácný ohnivec zimní (Microstoma protracta). Ten ale vypadá úplně jinak. Je malý, dorůstá tak maximálně do průměru dvou centimetrů, roste ve velkých skupinách a po většinu růstu je uzavřený. Při dozrání se jeho plodnic paprsčitě rozpukají a rozevírají se jako květ. Připomíná tak spíše rostlinu než houbu. Setkat se s ním můžeme spíše v časném jaru. V únoru až březnu, když roztaje sníh.

Problémy s rozlišováním druhů auastriaca a coccinea nemají jen amatérští mykologové. Až do začátku roku 1980, všechny sbírky ohnivců ve Velké Británii byly pojmenovány S. coccinea. Když však byly prozkoumány musejní sbírky v Národním museu v Edinburgu, v Královské botanické zahradě v Kew a v Mezinárodním mykologickém institutu v Enghamu, bylo nutné štítky se jménem přepsat. Bylo totiž zjištěno, že z celkového počtu 108 musejních exemplářů, 76 byli skutečně ohnivci šarlatoví, ale 32 exemplářů byli ohnivci rakouští (Butterfill a Spooner, 1995). Podobné záměny obou druhů byly zjištěny i ve sbírkách ve Skotsku (Legg, 2000) a při bližším prozkoumání sbírek by zřejmě bylo nutné přepisovat štítky i v dalších zemích. Taxonomie rodu Sarcoscypha ještě asi dozná určitých změn, jakmile budou dokončeny fylogenetické analýzy ohnivců (Harrington a Potter, 1997).

Nemyslím, že by problémy s taxonomií ohnivců trápily naše houbaře. Stejně je nesbírají. Není ale na škodu vědět o nich i něco více než že jsou krásně červené a jejich fotografie se v publikacích o houbách dobře vyjímají.

Literatura
Denison WC. Differentiation of tribes and genera in the family Sarcoscyphaceae. Persoonia-Molecular Phylogeny and Evolution of Fungi, 1972; 6(4), 433-438.

Harrington FA, Potter D. Phylogenetic relationships within Sarcoscypha based upon nucleotide sequences of the internal transcribed spacer of nuclear ribosomal DNA. Mycologia, 1997; 258-267.

Butterfill G.B, Spooner BM. Sarcoscypha (pezizales) in Britain. Mycologist, 1995; 9(1): 20-26.

Legg A. Panellus stipticus in Great Britain and Ireland. Field Mycology, 2000; 1(3): 89-93.

Li LT, Kimbrough JW. Spore ontogeny in species of Sarcoscypha. Mycologia, 1995; 749-758.
 

27 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama