Volavky bílé na vandru na Hadí řeku

1. ledna 2016 v 19:15 |  - - Kocába
Není to zas tak dlouho, co jsem tady začal psát o našem putování po Kocábě. Od té doby jsme tam byli v těchto dnech již třikrát. Ten článek se nedá ukončit nikdy. Bude na nekonečné pokračování. Na Hadí řece je to kouzelné a stále nás mnohé překvapuje. Tak neseďte doma za pecí a pojďte i vy se s námi toulat přírodou. Včera jsme zvládli nejtěžší úsek. Žádné cesty, pouze stopy srnčí a divočáků. Několikrát jsme zakufrovali. Ale to ke zdejšímu vandru patří. Včera překrásný sluneční den, i když my jsme si ho zase tak moc v údolí kaňonu neužili. a večer se začal z nebes sypat sníh...


Z autobusu jsme vypadli ještě za tmy, v řeznictví nakoupili tamější speciality, housky, rohlíky, chleba a vydali se přes louky a stráně k řece. Čekalo nás k vodě nemálo kilometrů (5,5). Z dálky na nás zasvítila hladina častečně zamrzlého rybníka. Když z ničeho nic si jeden z nás začal do ticha, jen nám pod nohama praskala zmrzlá zemina, popěvovat: "Volavky bílé vás mám tak rád..." Začali jsme se domnívat, že se z té krásy vůkol pomátl. On jen ale rukou ukázal do dáli. A už jsme je uviděli i my. Na okraji rozlehlého rybníku jich posedávalo jednadvacet a mezi pak ještě volavky popelavé. Není zas tak časté volavky bílé v přírodě potkat i když jich rok od roku u nás přibývá. Podle posledních informací začínají u nás i hnízdit.

Fotografujeme: Když jsem je zřel, tak jsem začal být smuten. Na potvoru se to stále opakuje. Když ale ono to dlouhé sklo je tak těžké a tak není snadné ho neustále mít u sebe. A když si ho přibalíte, tak na potvoru ho nikdy nepotřebujete a naopak. A to se stalo právě v tento okamžik. Samozřejmě leželo někde doma v almaře. Na třístovku byly volavky bohužel hodně daleko. Ale co je obejít? A tak se také stalo...

V tichosti jako indiáni na stopě jsme je obešli přes louku a jak tak jdeme a jdeme tak koukáme a koukáme jako jeleni na nová vrata. Všude směrem k vodě trnitá hráz a pod ní rybniční zátoka. Pochopili jsme, že bychom museli ujít více než kilometr abychom se jim dostali do zad. A potom bychom stejně neměli vyhráno. Volavku vyruší nejen jakýkoliv pohyb ale i neobvyklý zvuk. Rozhodli jsme se hodit zpátečku. Tento výlet za určitě nepodařeným snímkem by nás stál mnoho času, který by nám v kaňonu řeky následně hodně chyběl. V našem věku dobíhat autobus by bylo dokonce až nesnadné. Raději ten volný čas při čekání na odjezd prožijeme v hospůdce. V hospůdce české, pěkně malované...

A houby? To byl ten hlavní důvod proč jsme na Hadí vyrazili. Očekávali jsme obrovské hody, hody, doprovody. A ono nic, vůbec nic. Podminky kouzelné, ale něco se někde zadrhlo. Na pařezu jsme při našem prvním putování našli překrásný trs hlívy ústřičné, nechali jsme tam několik mladých plodnic, které po třetí naší návštěvě již pěkně povyrostly. Byly zmrzlé a nebylo jich tolik aby nám stáolo za to je utrhnout.

Všude tisíce bezinek ale ani jedno ušisko. To samé platilo pro penízovku sametonohou. Pouze na jednom pařezu přebohatá úroda. Na tak překrásnou lokalitu až neuvěřitelná bída. Něco divného je na tomto toku.

Všichni jsme se shodli, že je to tady převelice vhodné na kačenku českou. Tady snad musí růst všude kam oko pohlédne. Ale ouha. Jak zjistit ten správný okamžik až tady vyrazí. Chodit sem dvakrát za týden a hledat, tak to by bylo hodně fyzicky náročné. Všude je daleko a terén náročný. Ale přesto to s velkou pravděpodobností v časném jaru zkusíme. Rozdělíme se, vytvoříme kačenkové hlídky a snad se podaří...

Na Hadí řeku jsme jezdívali již jako kluci, čundráci, v padesátých letech minulého století. I přes ty uplynulé časy, mnoho se toho tady změnilo, je zde stále co obdivovat. Kdyby opět někdo chtěl natočit film z dávnověku, Cesta do pravěku, nebo ten o pračlověku, teď si nevzpomenu jak se ty dva filmy jmenovaly, tak tady by měl ty správné exteriéry.

O pohádkách ani nemluvě. Na snímku je čertův mlýn. Tady by se dal ntočit nebývalé hrůzný film o satanáších a podobných braších. I my jsme se tam báli vstoupit. Jeden nikdy neví.

(Pokračování o Kocábě, Hadí řece, průběžně ZDE!!!)


 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 jf | 2. ledna 2016 v 11:22 | Reagovat

Ono když se umí, tak se s tou Olympusí 150kou dá fotit i na dva kilometry daleko. Je jen potřeba nastavit foťák na max. velikost ukládaného snímku, rozlišení aspoň na 400 dpi, přepnout na RAW a takovýto snímek se potom dá postprocesingem v počítači digitálně dále o dost zvětšit bez ztráty kvality. Problém je v tom, že je na to potřeba opravdu kvalitní foťák s vysoce kvalitní stabilizací, kvalitní SW, (Photoshop), výkonná grafika a kvalitní procesor, čili s počítadlem za 5.000 Kč v akci na Alze není nárok. (během zpracovávání může dočasně vzrůst datový objem snímku až na jednotky GB).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama