Několik zajímavostí k historii houby Aseroe rubra

28. prosince 2017 v 16:50 | Jiří Patočka |  Aseroe rubra
Informace o původně australské houbě Aseroe rubra (http://burle.blog.cz/1711/jsou-houby-ktere-v-nasich-lesich-zatim-nenajdete-jednou-z-nich-je-i-aseroe-rubra), která se stala v posledních letech nebezpečnou invazní houbou, vzbudila mezi čtenáři tohoto blogu značný ohlas. Ten byl ještě podpořen článkem mykologa Vladimíra Špatného (http://burle.blog.cz/1712/sumavsky-cyklista-houbari-v-australii) o nových poznatcích o houbách čeledi Phallaceae, do které patří také Aseroe rubra.

Faksimile prvého svazku Labillardièrova díla vydaného v roce 1804 v Paříži.

Podařilo se mi získat některé další informace o této zajímavé houbě a rád bych se o ně s čtenáři tohoto blogu podělil. Pravděpodobně prvým Evropanem, který spatřil houbu Aseroe rubra v její domovině a zanechal o tom písemnou zprávu, byl Jacques-Julien Houtou de Labillardière (28. října 1755 - 8. ledna 1834). Jacques Labillardière se narodil 28. října 1755 v Alençonu ve Francii, jako 9. dítě ze 14 potomků obchodníka s krajkami. Navštěvoval Collège royal d'Alençon, kde vynikal ve studiu a patřil k nejlepším žákům. Později studoval medicínu na univerzitách v Montpellier a v Reims a když v roce 1779 ukončil svá studia, přestěhoval se do Paříže. Více času než lékařské praxi však věnoval návštěvám královské botanické zahrady a více než lékařské kariéře se věnoval přírodním vědám - zejména botanice. Seznámil se s řadou věhlasných přírodovědců své doby (Sir Joseph Banks, James Edward Smith, Aylmer Bourke Lambert nebo George Williams) a uskutečnil s nimi několik přírodovědných výprav. Svou první zahraniční plavbu do Velké Britanie uskutečnil v roce 1783 a krátce na to následovaly další cesty na Blízký Východ, na Kypr, do Sýrie, Nazaretu nebo na izraelskou horu Carmel. Prováděl také systematický botanický výzkum v oblasti Středozemního moře (Kréta, Korsika, Sardinie a Lampedusa), ale největší objevy učinil při cestě do Oceánánie, když byl jmenován přírodovědcem expedice Bruni d'Entrecasteaux, která měla za úkol pátrat po ztracených lodích kapitána Jean-François de Galaup, hraběte de La Pérouse. Původně velmi úspěšná La Pérousova výprava zmizela v roce 1888 někde v jižním Pacifiku a od té doby o ní nikdo neslyšel. Zmizení výpravy se stalo předmětem mnoha spekulací a předmětem zájmu několika románů (v češtině byl vydán román Poslední plavba kapitána Lapérouse, překlad ruského spisovatele Nikolaje Čukovského), ale skutečných stop bylo nalezeno jen málo. Jednou z nich je pověst, kterou zaznamenal mezi obyvateli ostrova Vanikora ligvista Alexandre François. Pověst tohoto ostrova vypráví o ztroskotání dvou lodí, z nichž se zachránilo kolem padesáti trosečníků. Ti byli buď snědeni domorodci, nebo zemřeli na různé nemoci a zbytek přeživších odplul z ostrova na člunu, který si postavili ze zbytků vraků.

Výprava Bruni d'Entrecasteaux provedla rozsáhlý geografický, etnografický a přírodovědný výzkum v oblasti jihovýchodní Austrálie, Tasmánie, Severního ostrova Nového Zélendu a Jižní Indie a shromáždila velké množství botanických a geologických vzorků a shromáždila rozsáhlý materiál o zvycích a jazycích australských původních obyvatel. Když se ale roku 1796 vrátila do Francie, našla zemi rozvrácenou probíhající sérií revolučních válek (1792 až 1802) a všechny materiály které z cesty dovezla jí byly zabaveny Brity jako součást válečné kořisti. Labillardière byl zoufalý ze ztráty své tříleté práce a usilovně bojoval za návrat sbírek. V roce 1796 měl jeho lobbing konečně úspěch. Tehdy napsal dopis řediteli Britského muzea Williamu Priceovi a v něm uvedl, že .... sbírka by měla být vrácena Francii, aby mohly být výsledky výzkumu zpracovány a publikovány ... a neopomněl zmínit, že ... Velká Británie vrácením sbírek získá uznání celého světa za to, že uznává vědecké autority a podporuje vědecký pokrok.

Takovému dopisu nebylo možné odolat. Sbírky byly navráceny a již roku 1799 Labillardière publikuje zprávu o své cestě nazvanou Relation du Voyage à la Recherche de la Pérouse. Na jejím základě byl jmenován členem Francouzské akademie věd a v roce 1816 byl také zvolen zahraničním členem Královské švédské akademie věd. V letech 1804 a 1807 publikoval dva svazky rozsáhlého díla nazvaného Novae Hollandiae Plantarum Specimen, což byl v té době první obecný popis flóry Austrálie.

Součástí tohoto díla byl i popis do té doby pro Evropany zcela neznámé a exotické houby Aseroe rubra. Houba, která spíše připomínala mořskou sasanku nebo hvězdici, zaujala Labillardièra ihned, jakmile ji spatřil. Zprvu si nebyl jist, zda jde o houbu či o nějakého neznámého živočicha. Ta "věc" jej zaujala nejen svým nezvyklým tvarem, ale také neobvykle nepříjemným pachem, který kolem sebe šířila. Není proto divu, že ostatním houbám "s kloboučkem a nožkou", které znal z Evropy, nevěnoval zdaleka tak velkou pozornost jako Aseroe rubra. Labillardièrův krátký anatomický popis houby a její náčrtky nám mnohé říkají o její stavbě, ale prakticky nic není známo o jeho emocionální reakci na ni. Autoři Labillardièrových biografií odhalili, že v jeho knihách je jen málo emocí. V rámci vědecké objektivity potlačoval své emocionální projevy natolik, že o houbě, která mu musela nepředstavitelně páchnout, napsal jen, že jej "příjemně překvapila".

Přestože dnes je v Austrálii známo téměř 8 tisíc makroskopických hub, Aseroe rubra se svými exotickými rameny a nechutným a páchnoucím slizem je mnohem populárnější než všechny ostatní. Do státního znaku Austrálie se sice tato houba nedostala, jak se to podařilo klokanovi nebo ptákovi emu, ale i tak do australské exotické fauny a flory neodmyslitelně patří. Současným problémem je fakt, že Aseroe rubra stále častěji "příjemně" či "nepříjemně" překvapuje stále větší množství lidí na celém světě. Nemusíme za ní jezdit do Austrálie, ona za námi přicestuje sama. Jednou se objeví i na vaší zahradě nebo ve vašem květináči a je obtížné předvídat, jaké emoce ve vás vzbudí a jakými slovy to budete komentovat. J. M. Stevens o Aroe rubra napsal v Brisbane Sunday Mail v roce 1930, že ta "věc je současně krásná a odpuzující". A to je asi pravdivá charakteristika.

Poznámka: Většinu informací o houbě Aseroe rubra a její historii jsem čerpal z doktorské disertační práce Dr. Alisona Pouliota "A Thousand Days in the Forest", kterou obhájil v roce 2016 na Australské státní univerzitě v Canbeře. Za možnost přečtení disertace mu upřímně děkuji.

 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Hans | 28. prosince 2017 v 18:22 | Reagovat

Vy tedy kluci jedete. Úžasné články. Jen tak dál.

2 Šumavský houbař v Austrálii | 30. prosince 2017 v 15:29 | Reagovat

Text v komentářích o článek níže.

3 Marie Nové Hrady | 30. prosince 2017 v 21:34 | Reagovat

Tak zase znám další zajímavou houbu. Když jí tady u nás najdu, tak dám Václave vědět.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama