Fotografujeme jeleny lesní...

8. října 2018 v 23:44 |  - - jelen lesní
Letošní rok je takový divný. Houby nic moc, spíše nic než moc a u jelenů je to podobné. V časném jaru nebyly kačenky české a později ani májovky. O zimních hlívách ústřičných ani nemluvě. Více zde na blogu. Když se paroháčů dočkáme, tak slunce svítí jako kdyby to mělo mít naposled. Chybí to správné podzimní počasí s barevným listím a s mlhou na lukách. O světle pro objektiv ani nemluvě. Navíc jeleni se moc troubením neprojevují. Vše je posunuté a oni jsou moc leniví. Letos jsme ještě ani jednou neviděli jak on pokládá jí. Ještě ale není všem dnům konec a i vy můžete být při tom...

Letos je to celé divné. Moc netroubí a když už ano, tak je to smutné, neveselé. Jako kdyby ti krasavci s tou nádherou na hlavě, mělí nějaký bol, žal. Že by to vše kolem globálního oteplování? Je to zkrátka celé takové divné. Nebo je to proto, že jelen lesní alias evropský se z české přírody vytrácí. Ví vůbec někdo co s ním bude dál?

Vidíte tu překrásnou hlavu? I když paroží nic tak moc. Letos asi dvaceteráka nepotkáme. Ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy. Říje ještě nekončí...

Jak se potkat s jelenem jde na mnoho způsobů. Nejchytřejší je si na něj v klidu zázemí počkat. A když je to s odborným doprovodem, tak je úspěch zaručen. Já mám ale nejraději šoulání. Bohužel, až na několik málo výjímek, vědí o mé přítomnosti dříve než je stačím objevit jako první. Ale sem tam se i zadaří a pak je to radost nesmírná, vesmírná. Mnohdy na těch loukách uprostřed lesů, hvozdů, vojenských újezdů, koukám, jak zírají a rozmýšlejí se jestli zmizet nebo se ze zvědavosti se mnou seznámit.

Předevčírem tak pomalu postupuju kolem okraje lesa na hlavě vojenský maskovací šátek, protože mé bílé skráně jsou vidět na kilometry daleko. O lesku brýlích ani nemluvě. Na kapse minivysílačku a v uchu sluchátko. Dostávám pokyny, děkuji pane řediteli, o tom, kde se co pohnulo. Vystupuji z lesa a dostávám se na lesní cestu. Vpravo hvozd, vlevo nízké stromy, keře, takový ten v dobrém slova smyslu bordel, kde na jaře rostou kvanta kačenek českých. Právě odtud vozíme ty plné přepravky.

Štěstí bylo, že jsem ty obrovské parohy uviděl první. Ležel otočen zády. Vítr byl s velkou pravděpodobností příznivý. Jenže všude v mém pohledu větve, větvičky a já od něj, tak na necelých deset metrů. Na fotoaparátu hodně dlouhé sklo, takže jsem se ani nesnažil udělat snímek. Pomalu jsem se dopotácel, jako apač, až k němu. Kdybych se nebál, tak jsem si ho snad i pohladil. Nebo na něj jako smolíček pacholíček vyskočil a uháněl do ticha lesa. Určitě by to bylo někam, kde všude jsou ty nejkrásnější a nejvzácnější houby... (...dokončení zítra.)


Táhni sprátku! Ten harém je můj. Jen můj. Pouze můj! Ještě si musíš počkat a zatím se uč. Nevychovanej darebáku!




 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama